Issuu

RISK

Praha 2019

Přeložila: Zuzana Ľalíková

Elle Kennedy: Risk Vydání první Copyright © 2019 by Elle Kennedy All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2304. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Risk vydaného v roce 2019 Český překlad © 2019 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover photographs: © Shutterstock.com Návrh obálky a přebal © 2019 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1207-1 BARONET Praha 2019

Elle Kennedy

Risk Cy klus Briar UÂ ( 2)

1. kapitola Brenna Ten kluk má už tři minuty zpoždění.

Hele, nejsem zlá. Obvykle dávám klukům pět minut. Pětiminutové zpoždění jim dokážu odpustit. I sedm minut ještě relativně chápu, zvlášť když mi předem zavolá nebo napíše, že přijde pozdě. Doprava je občas dost mizerná. A někdy vám totálně zničí plány. Po deseti minutách už ovšem obvykle ztrácím trpělivost. A pokud má ten bezohledný kretén deset minut zpoždění, a k tomu ani nezavolá? Díky, nechci. Mizím pryč. Patnáct minut čekání – to už hanba padá na moji hlavu. Proč v té restauraci ještě pořád sedím? V tomhle konkrétním případě jde o bistro. Sedím v boxu U Delly, v bistru ve stylu padesátých let v městečku Hastings, které se na následující dva roky stalo mým domovem. Naštěstí nemusím říkat „domov“ tátovu domu. Sice bydlíme ve stejném městě, ale než jsem souhlasila, že přestoupím na Briarovu univerzitu, dala jsem jasně najevo, že se k němu nenastěhuju. Hnízdo jsem už opustila. Ani náhodou se do něj nehodlám vracet, když vím, že by mě táta střežil jako oko 7

v hlavě, a ještě bych musela strpět jeho kuchařské neumětelství. „Dáte si ještě kávu?“ Servírka, kudrnatá žena v modrobílé polyesterové uniformě, si mě soucitně prohlédne. Jo. Ví moc dobře, že se na mě vykašlal kluk. „Ne, díky. Jen účet, prosím.“ Když odejde, zvednu mobil a pošlu textovku kamarádce Summer. Stejně je to její vina, a proto musí čelit mému hněvu. Brenna: Vykašlal se na mě.

Summer odpoví okamžitě, jako by visela na mobilu a čekala na novinky. Nebo ne, škrtněte si to „jako by“. Protože na tom mobilu visela. Moje nová kamarádka je neskutečně zvědavá, a vůbec se za to nestydí. Summer: TO SNAD NE!!! Brenna: Ale jo. Summer: Kretén. Moc, moc, moc, moc, moc mě to mrzí, Bí. Brenna: O nic nejde. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Je to fotbalista. O těch se ví, že jsou vymaštěnci. Summer: Myslela jsem, že je Jules jiný. Brenna: Tos myslela špatně.

Na displeji se objeví tři tečky, které mi prozradí, že píše odpověď, ale už teď vím, jak bude znít. Další sáhodlouhá omluva, na kterou po pravdě nemám náladu. Nemám náladu na nic, jen si zaplatit kafe, vrátit se do mrňavého bytečku a svléknout si podprsenku. Pitomý fotbalista. A já jsem se kvůli tomu blbci ještě namalovala. Ano, byli jsme domluvení jenom na kafe, ale stejně jsem se snažila. Se skloněnou hlavu vyhledám v peněžence menší 8

bankovky. Když se na stůl snese stín, předpokládám, že mi servírka přinesla účet. Předpokládám špatně. „Jensenová,“ protáhne přidrzlý mužský hlas. „Se na tebe vybod, co?“ Uch. Ze všech lidí na světě, kteří by se tu teď mohli objevit, je tenhle ten poslední, koho bych chtěla vidět. Když se Jake Connelly posadí do boxu naproti mně, přivítám ho spíš podezíravým zamračením než úsměvem. „Co tu děláš?“ zeptám se. Connelly je kapitánem harvardského hokejového týmu, jinými slovy NEPŘÍTEL. Harvard a Briar jsou rivalové a můj táta je shodou okolností hlavním trenérem druhé zmíněné univerzity. Trénuje tým Briaru už deset let a během své vlády vyhrál tři mistrovství. Jen senova doba – tak to nedávno nazvali v článku, který jsem četla v jedněch novoanglických novinách. Byla to na celou stránku dlouhá reportáž o tom, jak Briar letos válí. Bohužel stejně tak se daří i Harvardu, a to díky superhvězdě, která teď sedí naproti mně. „Byl jsem poblíž.“ Oči barvy lesní zeleně se mu pobaveně lesknou. Naposledy jsem ho viděla, když se se svým spoluhráčem proplížili na tribuny briarského stadionu a špehovali nás. Nedlouho poté proti sobě naše týmy hrály a Briar vytřel s Harvardem led. Což bylo neskutečně uspokojující a taky nám to vynahradilo dřívější zápas, v kterém jsme s Harvardem naopak prohráli. „Hmm, určitě ses jenom čirou náhodou objevil v Hastingsu. Copak nebydlíš v Cambridgi?“ „No a?“ „No a to je hodina cesty.“ Ušklíbnu se. „Netušila jsem, že mám svého osobního stalkera.“ 9

„Dostalas mě. Pronásleduju tě.“ „To mi lichotí, Jakey. Už je to dlouho, co byl někdo mnou tak uchvácen, že jel takovou štreku, aby si mě našel.“ Rty se mu zkřiví do úsměvu. „Tak hele, jako seš fakt krásná –“ „Aha, tak podle tebe jsem úplná kráska, jo?“ „– ale neutrácel bych peníze za benzin jenom proto, abych si nechal protáhnout koule mandlem. Je mi líto.“ Prohrábne si tmavé vlasy. Má je dneska o něco kratší a na čelisti mu raší strniště. „Jako bych se snad někdy o tvoje koule zajímala,“ odpovím slaďounce. „Moje metaforický koule. Na ty opravdický bys nestačila,“ opáčí. „Krásko.“ Protočím panenky, až si přitom skoro natáhnu sval. „A teď vážně, Connelly. Co tu chceš?“ „Přijel jsem za kámošem. A napadlo mě, že bych si tu koupil kafe, než se vrátím do města.“ „Ty máš kámoše? No, to se mi ulevilo. Viděla jsem tě jenom s tvými spoluhráči, ale předpokládala jsem, že musí předstírat, že tě mají rádi, protože jsi jejich kapitán.“ „Mají mě rádi, protože jsem zatraceně boží.“ Střelí po mně dalším úsměvem. Vlhnou z něj kalhotky. Přesně takhle Summer jednou jeho úsměv popsala. Mám pocit, že je ta holka až nezdravě posedlá Connellyho ostře řezanými rysy. Mezi fráze, které použila při jeho popisu, patří: ztělesněná rajcovnost, vaječníková exploze, sekáč a mňamózní. Se Summer se známe teprve několik měsíců. Ze dvou úplně cizích lidí se staly nejlepší kamarádky za asi, no, třicet vteřin. Summer sem přestoupila z jiné univerzity poté, co omylem podpálila dům svého 10

sesterstva – takovou magorku jsem si prostě musela okamžitě zamilovat. Studuje módu, je s ní neskutečná sranda a je přesvědčená, že se mi líbí Jake Connelly. Mýlí se. Ten kluk je pohledný a taky fenomenální hokejista, jenže je notoricky známý hráč i mimo led. Není samozřejmě jediný. Spousta sportovců má celé hejno holek, kterým vyhovuje, že 1) si spolu nezávazně užívají, 2) si nejsou navzájem věrní, 3) vždycky jsou až na druhém místě za sportem, který daný kluk hraje. Já ale mezi ty holky nepatřím. Nezávazný sex mi nevadí, ale přes čísla 2 a 3 u mě nejede vlak. Navíc by mě táta stáhl z kůže zaživa, kdybych si někdy začala s NEPŘÍTELEM. Táta a Jakeův trenér Daryl Pedersen spolu už roky válčí. Táta je přesvědčený, že trenér Pedersen ve volném čase obětuje mimina Satanovi a provádí krvavou magii. „Mám spoustu kámošů,“ dodá Connelly. Pokrčí rameny. „Včetně jednoho hodně blízkýho, který chodí na Briar.“ „Řekla bych, že když se někdo vychloubá, jak moc má kamarádů, ve skutečnosti nemá vůbec žádné. Nekompenzuješ si náhodou něco?“ Neviňoučce se usměju. „Aspoň jsem nedostal košem.“ Úsměv mi opadne. „Já jsem nedostala košem,“ zalžu, jenže zrovna v tu chvíli dorazí servírka a překazí mi to. „On dorazil!“ Při pohledu na Jakea se jí v očích objeví úleva. A hned po ní záblesk ocenění, když si ho pořádně prohlédne. „Začínaly jsme si dělat starosti.“ My? Netušila jsem, že v týhle přehlídce ponížení jedeme spolu. „Na silnicích to klouzalo,“ poví jí Jake a kývne k výloze bistra. Po zamlžených skleněných tabulích stékají provazce vody. Temnou oblohu na okamžik osvětlí 11

blesk. „Člověk musí být opatrnej, když řídí v dešti, že jo?“ Zuřivě přikývne. „V dešti jsou silnice mokré.“ No, nepovídej. V dešti jsou silnice mokré. Někdo by měl zavolat porotě, co uděluje Nobelovy ceny. Jakeovi zacukají rty. „Co si dáte k pití?“ zeptá se ho. Střelím po něm varovným pohledem. Ušklíbne se na mě a na ni mrkne. „Moc rád bych si dal hrnek kafe –“ Zamžourá na její jmenovku. „– Stacy. A tady moje rozmrzelá holka by chtěla dolít.“ „Nechci dolít a nejsem jeho holka,“ zavrčím. Stacy zmateně zamrká. „Aha. Ale…“ „Je to špión z Harvardu, který přišel slídit, co má v záloze briarský hokejový tým. Nepomáhejte mu, Stacy. Je to nepřítel.“ „Nepřeháněj.“ Jake se uchechtne. „Nevšímejte si jí, Stace. Je akorát naštvaná, protože jsem přijel pozdě. Dali bysme si dvakrát kafe a nějaký koláč, jestli by to šlo. Řez…“ Pohled mu zaletí k vitríně u pultu. „Kruci, nemůžu se rozhodnout. Všechno vypadá moc chutně.“ „Jo, to teda jo,“ slyším Stacyino zamumlání. „Co jste říkala?“ zeptá se, ale jeho nenápadný úsměv mi prozradí, že ji slyšel čistě a jasně. Servírka zrudne. „No, hm, říkala jsem, že nám zbyl jenom broskvový a pekanový.“ „Hmm.“ Olízne si spodní ret. Je to neskutečně sexy. Všechno na něm je sexy. Proto ho taky tak nenávidím. „Víte co? Jeden od každýho, prosím. S mojí holkou se o ně podělíme.“ „To teda nepodělíme,“ namítnu zvesela, ale Stacy už je pryč, aby králi Connellymu zajistila pitomý koláč. Kruci. „Tak jo, fakt si s tebou moc ráda popovídám o tom, 12

jak mizerně váš tým hraje, ale dneska jsem moc unavená na to, abych tě urážela.“ Snažím se únavu potlačit, ale stejně se mi v hlasu odrazí. „Chci jít domů.“ „Ještě ne.“ Odlehčený, trochu výsměšný tón v jeho hlasu se promění v něco vážnějšího. „Kvůli tobě jsem do Hastingsu nepřijel, ale když teď spolu sedíme na kafi –“ „Proti mojí vůli,“ skočím mu do řeči. „– musíme něco probrat.“ „Opravdu?“ Nemůžu si pomoct, teď už jsem zvědavá. Zamaskuju to sarkasmem. „Nemůžu se dočkat, až to uslyším.“ Jake spojí ruce na desce stolu. Má parádní ruce. Jako fakt dost parádní ruce. Jsem mužskýma rukama tak trochu posedlá. Když je má muž moc malé, okamžitě o něj ztrácím zájem. Pokud je má moc velké a masité, mám z něj trochu strach. Connelly má ale skvělé ruce. Prsty má dlouhé, ale ne kostnaté. Dlaně má velké a silné, ale ne masité. Nehty má čisté, dva klouby má však červené a pohmožděné, nejspíš z potyčky na ledu. Na bříška prstů mu nevidím, ale předpokládám, že je bude mít mozolnaté. Moc se mi líbí, když se mozoly dotýkají mojí nahé kůže, laskají bradavku… Uch. Ne. Na takovéhle věci nesmím v blízkosti tohohle kluka myslet. „Chci, aby ses držela dál od mýho spoluhráče.“ Sice na důraz svých slov vycení zuby, ale nedá se to považovat za úsměv. Na to je to příliš živočišné. „Kterého?“ Oba ale víme, koho má na mysli. Dokázala bych spočítat na jednom prstu jedné ruky, s kolika hráči Harvardu jsem si začala. S Joshem McCarthym jsem se seznámila na párty Harvardu, kam mě před časem dotáhla Summer. V první 13

chvíli začal vyšilovat, když zjistil, že jsem dcerou Chada Jensena, ale pak svoji chybu všemi možnými způsoby napravil, omluvil se přes sociální sítě a několikrát jsme si spolu vyšli. McCarthy je roztomilý, trochu ťulpas a dost vážný kandidát na kamaráda s výhodami. Bydlí v Bostonu, takže existuje jen pramalá šance, že by mě dusil láskou nebo se bez ohlášení objevil u mých dveří. Samozřejmě to s ním z dlouhodobějšího hlediska moc dobře nevidím. A z více důvodů, než že by mě táta zabil. Pravda je, že McCarthy se mnou nic nedělá. Má hodně mizerný sarkasmus, a když zrovna nemá jazyk v mojí puse, je s ním docela nuda. „Myslím to vážně, Jensenová. Nechci, aby sis s McCarthym zahrávala.“ „Ježíši, medvědice, zatáhni drápy. Mezi námi je to nezávazný.“ „Nezávazný,“ zopakuje. Není to otázka, spíš výsměch, jako by mi nevěřil. „Ano, nezávazný. Mám ti to slovo najít ve slovníku? Nezávazný znamená, že nejde o nic vážnýho.“ „Pro něj ano.“ Protočím panenky. „No, to je jeho problém, ne můj.“ A přesto mě Jakeova slova trochu znepokojí. Pro něj ano. Ach jo. Snad to není pravda. Ano, McCarthy mi často píše, ale já se do toho moc nepouštím, pokud nejde o nic sexuálního. Ani mu neodpovím smajlíkem, když mi pošle odkaz na vtipné video, protože ho nechci vodit za nos. Ale… možná jsem mu nedala tak jasně najevo, že mezi námi nepůjde o nic vážného, jak jsem doufala? „Už mě nebaví dívat se na ten jeho neustálý výraz smutnýho štěněte.“ Jake podrážděně potřese hlavou. „Je v tom až po uši a rozptyluje ho to při tréninku.“ 14

„Opakuju, proč by to měl být můj problém?“ „Jsme uprostřed turnaje naší konference. Vím, o co se snažíš, Jensenová, a měla bys s tím praštit.“ „S čím mám praštit?“ „Přestaň si s McCarthym pohrávat. Řekni mu, že nemáš zájem a že se s ním už neuvidíš. Tečka.“ Výsměšně našpulím rty. „Teda taťko, jsi nějakej přísnej.“ „Nejsem tvůj taťka.“ Znovu se pousměje. „I když bych jím mohl být, kdybys chtěla.“ „Fuj. Nebudu ti v posteli říkat ‚taťko‘.“ Stacy opět dokáže, že je mistryní špatného načasování, a vrátí se k nám právě ve chvíli, kdy mi ta slova vyletí z úst. Stacy zakopne a já se obrním, připravím se na vodopád horkého kafe, které mi určitě dopadne na hlavu. Servírka se ale rychle vzpamatuje a katastrofě zabrání. „Kafe a koláč!“ oznámí hlasitě a zvesela, jako by právě nic nezaslechla. „Díky, Stacy,“ poděkuje jí Jake velkoryse. „Omlouvám se za slovník svojí holky. Už asi chápete, proč se s ní moc často na veřejnosti neukazuju.“ Stacy zrudne rozpaky a odběhne. „Právě jsi ji těma svýma zvrhlýma představama navěky traumatizovala,“ oznámí mi, než se pustí do koláče. „Promiň, taťko.“ Uprostřed sousta se uchechtne, až mu z pusy vyletí několik drobků. Zvedne ubrousek. „Takhle mi na veřejnosti říkat nesmíš.“ V očích mu tančí rozpustilé jiskřičky. „Nech si to na později.“ Druhý řez koláče – vypadá to, že pekanového – leží netknutý přede mnou. Místo něj se natáhnu po kafi. Potřebuju další dávku kofeinu, aby se mi zostřily smysly. Nelíbí se mi, že tu sedím s Connellym. Co když nás spolu někdo uvidí? 15

„Nebo si to možná nechám pro McCarthyho,“ opáčím. „Ale jdi. To neuděláš.“ Polkne další sousto koláče. „Nezapomeň, že se s ním musíš rozejít.“ Dobře, fakt už by mi měl přestat rozkazovat, co mám ve svém sexuálním životě dělat. Jako by do toho snad měl co mluvit. „O tom ty nerozhoduješ. Jestli chci s McCarthym chodit, budu s ním chodit. Jestli s ním nebudu chtít chodit, nebudu s ním chodit.“ „Dobře.“ Pomalu kouše a pak polkne. „Chceš s McCarthym chodit?“ „Chodit ne.“ „Dobře, takže si rozumíme.“ Našpulím rty a pomalu se napiju kávy. „Hmm. Mám takový pocit, že si tak docela nerozumíme. Možná bych si měla to chození rozmyslet… Měla bych se ho zeptat, jestli chce být můj kluk. Nevíš, kde bych mohla koupit prsten slibu?“ Jake vidličkou oddělí kousek těsta z koláče. „Nic sis nerozmyslela. Přestal tě bavit pět minut potom, cos ho dostala. Existují jenom dva důvody, proč s ním pořád šukáš – buď se nudíš, nebo nás chceš sabotovat.“ „Opravdu?“ „Jo. Tvoji pozornost neudrží nic moc dlouho. A znám McCarthyho – je to dobrý kluk. Vtipný, hodný, ale právě to je jeho nevýhoda. U ženský jako ty ‚hodný‘ kluk moc nepochodí.“ „Už je to tu zas. Znovu si myslíš, že mě dobře znáš.“ „Vím, že jsi dcera Chada Jensena. Vím, že využiješ jakýkoli příležitosti, aby sis pohrála s mými spoluhráči. Vím, že za několik týdnů ve finále konference se dost pravděpodobně postavíme Briaru, a vítěz toho utkání se automaticky dostane do národního turnaje –“ „To automatický místo bude naše,“ vložím se do toho. 16

„Chci, aby moji kluci nastoupili do zápasu soustředění. Všichni říkají, že tvůj táta jedná na rovinu. Doufal jsem, že totéž bude platit i pro jeho dceru.“ Nesouhlasně mlaskne. „A tady tě máme, pohráváš si s tím chudákem hodným McCarthym.“ „Já si s ním nepohrávám,“ ozvu se podrážděně. „Párkrát jsme si spolu užili. Je fajn. Na rozdíl od toho, čemu věříš, nemají moje rozhodnutí nic společného s mým tátou ani jeho týmem.“ „No, já se rozhoduju podle toho, co pomůže mýmu týmu,“ zavrčí. „A rozhodl jsem se, že chci, aby ses od mých spoluhráčů držela sakra dál.“ Polkne další sousto koláče. „Sakra, to je dobrota. Dáš si?“ Nabídne mi vidličku. „Raději umřu, než abych si tu vidličku dala do pusy.“ Akorát se zasměje. „Chci zkusit ten pekanový. Neva?“ Zírám na něj. „To tys je objednal.“ „Páni, jsi dneska nějak podrážděná, Krásko. I když bych byl taky, kdyby se na mě někdo vybodl.“ „Na mě se nikdo nevybodl.“ „Jak se jmenuje a kde bydlí? Mám mu trochu poupravit fasádu?“ Zatnu zuby. Ochutná nedotčený koláč, který leží přede mnou. „Teda, sakra, tenhle je ještě lepší. Hmm. Aaach, to je tak dobrý.“ A najednou tu přede mnou kapitán harvardského hokejového týmu sténá a mručí rozkoší, jako by tu předváděl scénu z Prciček. Byla bych moc ráda, kdyby to na mě nemělo vliv, ale to zrádné místo mezi mýma nohama má jiný názor a mravenčí mě, zatímco naslouchám zvukům, které vydává Jake Connelly. „Už můžu jít?“ zavrčím. Akorát že… Tak počkat. Proč se vůbec ptám na svolení? Nikdo mě tu nedrží 17

proti mojí vůli. Nemůžu popřít, že se docela bavím, ale tenhle kluk mě taky obvinil, že spím s jeho spoluhráči, abych zničila šance Harvardu porazit Briar. Svůj tým zbožňuju, ale tak moc zas ne. „Jasně. Klidně si jdi, jestli chceš. Ale nejdřív napiš McCarthymu, že je po všem.“ „Je mi líto, Jakey, ale ty mi nemáš co rozkazovat.“ „Teď už ano. Potřebuju, aby se McCarthy soustředil na zápas. Skoncuj to s ním.“ Tvrdohlavě vystrčím bradu. Ano, musím si to s Joshem vyjasnit. Myslela jsem, že jsem dala jasně najevo, že je náš vztah čistě nezávazný, očividně v tom však vidí mnohem víc, když ho jeho kapitán popsal jako „smutné štěně“. Nechci nicméně dopřát Connellymu pocit uspokojení z vědomí, že s ním souhlasím. Jo, jsem malicherná. „Ty mi nemáš co rozkazovat,“ zopakuju a pod svůj poloprázdný šálek zastrčím pětidolarovku. To by mělo stačit na zaplacení kafe, na dýško pro Stacy a jakýkoli šok, který tu mohla s námi utrpět. „Budu si s McCarthym dělat, co budu chtít. Možná mu hned teď zavolám.“ Jake přimhouří oči. „To je to s tebou vždycky takhle těžký?“ „Ano.“ S úsměvem vyklouznu z boxu a obleču si koženou bundu. „Jeď do Bostonu opatrně. Prý jsou silnice v dešti mokrý.“ Tiše se uchechtne. Zapnu si bundu, potom se nakloním, až se rty skoro dotknu jeho ucha. „Jo a Jakey?“ Přísahala bych, že se mu zadrhl dech. „Na mistrovství ti budu držet místo za briarskou střídačkou.“

2. kapitola Jake Domů dorazím kolem půl desáté. Třípokojový byt,

o který se dělím se spolubydlícím Brooksem Westonem, bych si sám dovolit nemohl, a to ani s tou parádní smlouvou, kterou jsem podepsal s týmem edmontonských Olejářů. Bydlíme v nejvyšším patře čtyřpodlažní budovy a náš byt je neskutečný – tím myslím, že tu máme špičkovou kuchyni, výhled na záliv, střešní okna, obrovskou terasu, a dokonce i jednomístnou garáž, kde parkuje Brooksův mercedes. Jo, a nájem je zadara. S Brooksem jsme se poznali několik týdnů před začátkem prváku. Bylo to na akci týmu, na seznamovací večeři. Od začátku jsme si sedli, a než nám naservírovali zákusek, zeptal se, jestli bych se k němu nastěhoval. Ukázalo se, že má volný pokoj v bytě v Cambridge portu – a trval na tom, že nechce prachy za nájem. Zařídil si zvláštní povolení, aby mohl bydlet mimo kampus, což je výhoda, když jste zazobaným synáčkem absolventa, jehož dary by škole citelně chyběly, kdyby je z důvodu jakékoli nespokojenosti utnul. Brooksův táta zatahal za pár nitek, a tak nemusím na koleji bydlet ani já. Prachy opravdu dokážou vydláždit hodně cest. 19

Co se nájemného týče, moc jsem tomu nevěřil, protože nic v životě není zdarma. Ale čím víc jsem Brookse Westona poznával, tím mi bylo jasnější, že pro něj? Všechno je zdarma. Ten kluk v životě nehnul prstem. Má obrovský svěřenecký fond, a cokoli se mu zamane, dostane na stříbrném podnosu. Jeho rodiče, nebo některý z jejich poskoků, mu zařídili byt a trvali na tom, že budou nájem platit. Takže posledního tři a půl roku nakukuju do života bohatého kluka z Connecticutu. Nechápejte mě špatně, nejsem skrblík – snažil jsem se mu vecpat peníze. Brooks je ale nechtěl, a ani jeho rodiče. Paní Westonovou málem kleplo, když jsem to při jedné z jejich návštěv nadhodil. „Měli byste se soustředit na studium,“ namítla, „a ne se starat o složenky!“ Zdusil jsem smích, protože složenky platím, co si pamatuju. První práci jsem si našel v patnácti letech a od chvíle, kdy jsem v ruce držel první šek, se ode mě čekalo, že budu přispívat na domácnost. Kupoval jsem potraviny, platil si mobil, benzin a fakturu za kabelovku. Moje rodina není chudá. Táta staví mosty a máma je kadeřnice. Řekl bych, že se držíme slušně mezi nižší a střední třídou. Nikdy jsme se však v prachách neváleli, takže vidět z první ruky, jak si žije Brooks, je pro mě pořád trochu šok. V duchu jsem se zapřisáhl, že až se usadím v Edmontonu a na účtu mi přistanou prachy ze smlouvy s NHL, pošlu Westonovým rodičům šek za nájemné za všechny ty roky. Telefon mi cinkne, zrovna když si zuju timberlandy. Vylovím mobil a najdu v něm textovku od kamarádky Hazel, s kterou jsem večeřel v jedné z briarských nóbl jídelen. Hazel: Dorazils ok? Tady šíleně lije. Jake: Právě jsem vešel do bytu. Díky za dlabanec.

Hazel: Kdykoli. Čau v sobotu na zápasu! Jake: Těším se.

Hazel mi odpoví dvěma smajlíkama, co posílají pusu. Jiní kluci by v tom viděli něco víc, ale já ne. Mezi mnou a Hazel je to čistě platonický. Známe se od základky. „Hej!“ zařve Weston z obýváku. „Všichni tu na tebe čekáme.“ Shodím ze sebe mokrou bundu. Hned jak jsme se nastěhovali, Brooksova máma sem poslala dekoratéra a koupila všechno, na co kluci nemyslí, jako věšáky, botníky a odkapávače na nádobí – chlapi očividně nedbají na pořádek, pokud nemají v plánu pozvat si domů ženskou. Pověsím si věci v oddělené chodbě a projdu dveřmi, které vedou do největší místnosti. Byt má otevřený půdorys, takže moji spoluhráči posedávají v obýváku i jídelně, několik si jich zabralo stoličky u kuchyňského pultu. Rozhlédnu se. Nedorazili všichni z týmu. Vzhledem k tomu, že jsem poradu svolal na poslední chvíli, to nebudu řešit. Cestou z Hastingsu mi nešla z hlavy Bren nina výsměšná poznámka o mistrovství a moje obavy, že McCarthyho bude až moc rozptylovat. To mě dovedlo k úvahám nad tím, jaká další rozptýlení by mohla rozhodit náš tým. Jelikož jsem muž činu, rozeslal jsem všem hromadnou textovku: Porada týmu. U mě. Teď.

Do bytu dorazila většina našich hráčů, kteří jsou na soupisce – je nás skoro dvacet – což znamená, že mě do nosu udeří kombinace vůní všemožných sprchových gelů, kolínských a tělesného pachu parchantů, kteří se rozhodli, že se před cestou sem neosprchují. 21

„Čau,“ pozdravím kluky. „Dík, že jste přišli.“ Tím si vysloužím několik přikývnutí, několik ujištění „v poho“ a uznalá zabručení. Jediný, kdo mě nebere na vědomí, je Josh McCarthy. Opírá se o zeď u hnědé kožené sedačky, oči má přilepené k mobilu. Řeč jeho těla prozrazuje náznak podráždění, ramena má trochu ztuhlejší. Brenna Jensenová si ho očividně pořád vodí za péro. Sám mám co dělat, abych potlačil podráždění. Ten kluk by s ní vůbec neměl marnit čas. McCarthy je ve druháku a vypadá jako slušný kluk, ale v Brennině lize nemá co dělat. Ta holka je fakt roštěnka. Bez debat ta nejrajcovnější holka, jakou jsem kdy viděl. A má pořádně prořízlou pusu. Takovou, kterou je potřeba jednou za čas umlčet, možná tím, že se k ní přilepí jiná pusa… nebo se jí mezi ty rudý rty vrazí pták. Sakra. Tu představu zaženu. Ano, Brenna je krásná, ale taky představuje rozptýlení. Důkaz číslo jedna: Od chvíle, kdy jsem vešel do pokoje, McCarthy ani nezvedl hlavu. Odkašlu si. Hlasitě. On a několik dalších, kteří doteď visí na mobilech, ke mně zvednou pohled. „Zkrátím to,“ oznámím všem přítomným. „To doufám,“ ozve se Brooks z gauče. Na sobě má černé tepláky a nic víc. „Kvůli tobě jsem nechal v posteli holku samotnou.“ Obrátím oči v sloup. Jasně že Brooks právě s nějakou šukal. Pořád s někým šuká. Ne že bych měl co mluvit. Sám jsem si sem přivedl už pěknou řádku holek. Je mi docela líto našich sousedů, protože někdo pořád dupe po schodech nahoru a dolů. Mají ale štěstí, že nikdy neorganizujeme večírky. Organizování večírků je dost na pytel – kdo příčetný by chtěl, aby mu z bytu zbyla kůlnička na dříví? Na to jsou domy bratrstev. 22

„Nejseš sám,“ zasměje se Westonovi náš nejlepší obránce Dmitrij. „Já jsem kvůli tomuhle taky opustil postel. Jenom postel. Protože jsem k smrti utahanej.“ „To jsme my všichni,“ ozve se Heath, třeťák hrající na levém křídle. „Jo, Dý, vítej v klubu utahanců,“ směje se Coby, jeden z našich čtvrťáků. Přejdu do kuchyně, kde si vezmu láhev vody. Jo, slyším je. Uplynulý měsíc byl náročný. Všechny týmy první divize jsou až po koule hluboko v utkáních, což znamená dobrý měsíc těch nejsoutěživějších hokejových zápasů, jaké si dokážete představit. Všichni chceme automaticky postoupit na národní mistrovství, a pokud to nevyjde, doufáme, že budeme mít aspoň dost dobré výsledky, abychom se dostali do finále. Je tu v sázce celá sezóna. „Jo,“ souhlasím a odšroubuju víčko láhve. „Jsme utahaní jak koně. Na přednáškách sotva udržím otevřený oči. Jsem jedna velká chodící modřina. Žiju a dýchám pro play-off. Každou noc před spaním si v duchu procházím strategii.“ Pomalu se napiju. „Ale tomuhle jsme se upsali a odměnu máme na dosah. Utkání s Princetonem bude to nejtěžší, jaký nás za celou sezónu potkalo.“ „Já si z Princetonu nic nedělám,“ ozve se Coby a arogantně se ušklíbne. „Už jsme je letos jednou porazili.“ „Hned na začátku sezóny,“ připomenu mu. „Od tý doby nabrali páru. Ve čtvrtfinále proti Unionu zaváleli.“ „No a?“ Coby pokrčí rameny. „My v naší sérii taky válíme.“ Má pravdu. Minulý víkend jsme hráli proti jedněm z nejlepších hokejistů, jakým jsme se kdy postavili. Teď jsme ale v semifinále. Je to sakra vážný. 23

„Teď už nemají jistý postup dva ze tří,“ připomenu klukům. „Postupuje jeden. Jestli prohrajeme, končíme.“ „Po takový sezóně?“ pochybuje Dmitrij. „Vyberou nás na národní mistrovství, i když se nedostaneme do finále své konference.“ „Vsadil bys na to celou sezónu?“ vyzvu ho. „Nebylo by lepší, kdybychom měli jistotu?“ „No, to jo, ale –“ „Žádný ale,“ skočím mu do řeči. „Nebudu vkládat všechny naše naděje jen do možnosti, že naše dobrá sezóna bude na postup stačit. Raději vsadím na to, že teď o víkendu nakopeme Princetonu prdel. Jasný?“ „Ano, pane,“ zamumlá Dmitrij. „Ano, pane,“ zopakuje několik mladších hráčů. „Říkal jsem vám, že mi nemusíte říkat pane. Ježíši.“ „Máme ti říkat Ježíši?“ Brooks na mě zírá jak ztělesněná nevinnost. „Ani tak ne. Prostě chci, abyste vyhráli. Chci, abysme vyhráli.“ A už jsme tomu tak blízko, že vítězství skoro cítím na jazyku. Už je to… Sakra, ani nevím, kolik let uplynulo, co Harvard vyhrál vysokoškolský mistrovství. Za dobu mého studia to rozhodně nebylo. „Kdy naposledy vyhrál Harvard hokejový mistrovství?“ zeptám se Aldricka, naší chodící statistiky. „V osmdesátým devátým,“ prozradí mi. „V osmdesátým devátým,“ zopakuju. „Už je to skoro třicet let, kdy jsme se mohli nazývat národními mistry. A turnaj Beanpot se nepočítá. Finále konference se nepočítají. Nesmíme spustit oči z tý nejdůležitější ceny.“ Znovu se rozhlédnu po místnosti. K mému podráždění McCarthy znovu zírá do mobilu, a ne zrovna nenápadně. „A teď mě poslouchej, tušíš vůbec, co se mi dělo 24

s ptákem, když jsi mi napsal o týhle poradě?“ postěžuje si Brooks. „Ve hře byla čokoládová poleva.“ Několik kluků zařičí smíchy. „A ty sis pro nás nachystal akorát proslov jak z Ho kejovýho zázraku? Protože jo, my to chápem,“ pokračuje Brooks. „Musíme vyhrát.“ „Ano, musíme. A nesmíme se nijak rozptylovat.“ Upřeně se na Brookse zadívám a pak stejným pohledem obdařím McCarthyho. Druháka to viditelně překvapí. „Co je?“ „To se týká i tebe.“ Nespouštím z něj pohled. „Přestaň lízt za dcerou Chada Jensena.“ V obličeji se mu objeví dotčený výraz. Nelituju, že jsem to o McCarthym prozradil všem, kdo to doteď nevěděli, protože jsem si docela jistej, že to věděli všichni, a navrch jejich matky. Tím, že si užil s Brennou, se chlubí jak odznakem cti. Ne že by se tím vychloubal v šatně jak nějakej úchyl, ale ani nedokáže sklapnout o tom, jak je to krásná holka. „Tak hele, nebudu vám říkat, co máte se svými ptáky dělat, ale mluvíme tu o několika málo týdnech. Tak dlouho je snad v kalhotách udržíte.“ „Takže si nikdo nesmí zašukat?“ ozve se rozhořčeně třeťák jménem Jonah. „Protože jestli to tu fakt navrhuješ, tak bych byl rád, kdybys mojí holce zavolal ty a řekl jí to.“ „Hodně štěstí, kapitáne. Vi je sexuální maniačka,“ uchechtne se Heath s odkazem na Jonahovu dlouholetou přítelkyni. „Tak počkat – neodešel jsi tuhle z baru s tou sexy zrzkou?“ připomene všem Coby. „Protože mně to připadá, že kážeš vodu, a piješ víno, kamaráde.“ „Pokrytectví je ďáblova berlička,“ pronese rozvážně Brooks. 25

Potlačím povzdech a zvednu ruku, abych je umlčel. „Neříkám, že si nesmíte zašukat. Jenom říkám, že si nemůžeme dovolit rozptylování. Jestli nezvládáte nezávazný sex, nepouštějte se do toho. Jonahu – ty a Vi šukáte jak dva králíci, ale na tvůj výkon na ledu to nemá žádný vliv. Takže si pro mě za mě dál šukejte jak dva králíci. Ale ty –“ znovu na McCarthyho upřu vážný pohled. „Už celý týdny to na tréninzích akorát vořeš.“ „To není pravda,“ namítne. Ozve se náš brankář Johansson. „Dneska ses během tréninku střelby ani jednou netrefil.“ McCarthy na něj zůstane nechápavě zírat. „Tys moje střely zastavil. Se tu do mě pouštíte, protože seš dobrej brankář?“ „Jsi nejlepší střelec hned po Jakeovi,“ pokrčí Johans son rameny. „Několik jsi jich měl proměnit.“ „Jak jako Brenna může za to, že jsem měl mizernej den? Vždyť –“ Najednou zmlkne a zadívá se na svoji ruku. Předpokládám, že mu přišlo upozornění na příchozí zprávu. „Právě tu krásně dokazuješ, že má Connelly pravdu,“ zavrčí na McCarthyho útočník jménem Potts. „Schovej ten mobil. Některý z nás by měli tuhle poradu už radši z krku, ať se můžeme vrátit domů a otevřít si pivo.“ Kývnu k Pottsovi. „Když už je řeč o pivu… Ty a Bray máte do odvolání zákaz chodit na večírky bratrstva.“ Will Bray se zarazí. „No tak, Connelly.“ „Pivní pong je super, chápu. Ale vy dva byste měli abstinovat. Vždyť ti do prdele roste pivní pupek, Pottsi.“ Všichni se zadívají na jeho břicho. Právě ho zakrývá tlustá mikina s logem Harvardu, ale toho kluka vídám každý den v šatně. Vím, co má pod tím. Brooks nesouhlasně mlaskne. „Nevěřím vlastním uším, že se tu vysmíváš Pottsovi za jeho vzhled.“ 26

Zamračím se na spolubydlícího. „Já se mu nevysmívám. Jenom poukazuju na to, že ty turnaje v pivním pongu ho na ledu zpomalujou.“ „To je fakt,“ uzná Potts pochmurně. „Stojím v poslední době za hovno.“ „Nestojíš za hovno,“ ujistím ho. „Ale měl by sis dát od piva pár týdnů pokoj. A ty –“ Otočím se k Westonovi. „Je na čase, abys začal abstinovat i ty.“ „Na to seru. Svoje superschopnosti mám díky sexu.“ Obrátím oči v sloup. To v blízkosti Brookse dělám často. „Nemluvím tu o sexu. Mluvím o fetu.“ Zatne čelist. Ví moc dobře, o čem mluvím, a stejně tak i naši spoluhráči. Není žádným tajemstvím, že se Brooks na večírcích oddává drogám. Tuhle brko, tam hle čára koksu. Dává si pozor, kdy a kolik si toho bere. Dost mu v tom pomáhá fakt, že koks se v krvi drží jenom čtyřicet osm hodin. Tím nechci říct, že bych tenhle sajrajt toleroval. Žádný takový. Říkat ale Brooksovi, co má dělat, je jako házet hrách na zeď. Jednou jsem mu dokonce pohrozil, že o tom povím trenérovi, a Weston mě vybídl, ať to udělám. Hraje hokej, protože ho to baví, ne protože by ten sport nějak extra miloval a chtěl k profíkům. Ve vteřině by se ho vzdal a na člověka, který se nebojí danou věc ztratit, výhrůžky nezabírají. Není první, kdo občas sáhne po rekreační droze, a nebude ani poslední. Teda aspoň se zdá, že to dělá jenom rekreačně a nikdy je nebere v den zápasu. Ale na afterparty? Tam má volný pole působnosti. „Jestli tě při tom chytí nebo neprojdeš testem moči, víš, co se stane. Takže gratuluju, až do mistrovství zařadíš zpátečku,“ oznámím mu. „Je to jasný?“ Po dlouhé, napjaté pauze škubne hlavou a přikývne. „Je to jasný.“ 27

„Dobře.“ Oslovím ostatní. „Teď se soustředíme na to, abychom o víkendu porazili Princeton. Všechno ostatní musí jít na druhou kolej.“ Coby po mně střelí domýšlivým úšklebkem. „A čeho se vzdáš ty, kapitáne?“ Svraštím obočí. „Co to meleš?“ „Svolal jsi poradu. Řekl jsi tady chudákovi McCarthymu, že už nesmí používat svoje péro. Westonovi jsi sebral drogy a Potts a Bray kvůli tobě můžou zapomenout na titul mistra v pivním pongu. Čeho se kvůli týmu vzdáš ty?“ V bytě se rozhostí ticho. V první chvíli nemám slov. Protože to jako myslí vážně? V každým zápasu dávám aspoň jeden gól. Pokud skóruje někdo jiný, je to obvykle s mojí asistencí. Jsem nejrychlejší bruslař na východním pobřeží a jsem zatraceně dobrej kapitán. Otevřu pusu, abych mu odsekl, když se Coby rozesměje. „Kámo, měl bys vidět, jak se tváříš.“ Zazubí se na mě. „Klídek. Dřeš víc než dost. Jsi ten nejlepší kapitán, jakýho jsme kdy měli.“ „Jo, jo,“ vykřikne několik kluků. Uvolním se. Coby má ovšem pravdu. „Podívejte, nebudu se omlouvat za to, že chci, abysme se soustředili, ale mrzí mě, že jsem na vás tak tvrdej. Zvlášť na tebe, McCarthy. Chci jenom, abysme se soustředili na zápas. To zvládneme, ne?“ Dvacet hlav přikývne. „Dobře.“ Tlesknu. „A teď už padejte. Vyspěte se a zítra ráno předveďte na ledu to nejlepší.“ Porada skončí, naše skupina se rozpustí. Znovu musí naši sousedi vytrpět dusot, tentokrát z těžkých kroků skoro dvou tuctů hokejistů, kteří sbíhají po schodech. 28

„Už se můžu vrátit do svýho pokoje, tati?“ zeptá se Brooks sarkasticky. Zazubím se na něj. „Ano, synku. Můžeš. Zamknu.“ Ukáže mi prostředník a zamíří k ložnici. Všimnu si, že McCarthy postává u dveří, čeká na mě. „Co mám říct Brenně?“ zeptá se. Nepoznám na něm, jestli je naštvanej, protože jeho výraz neprozrazuje vůbec nic. „Řekni jí jenom to, že se potřebuješ soustředit na zápas. Řekni jí, že se sejdete po sezóně.“ Už se spolu nikdy znovu nesejdou. To ovšem nahlas neřeknu, vím ale, že je to tak. Brenna Jensenová by nikdy nepřistoupila na to, aby na někoho „čekala“, natož na hráče Harvardu. Jestli to McCarthy ukončí, i kdyby jen dočasně, Brenna z toho udělá trvalou záležitost. „Za posledních deset let vyhrál Briar tři národní mistrovství,“ připomenu mu suše. „A my jsme bez jediný výhry. Takhle to dál nejde. Tak mi řekni, co je pro tebe důležitější – nechat si od Brenny Jensenový vyšukat mozek z hlavy, nebo porazit její tým?“ „Porazit její tým,“ odpoví okamžitě. Nezaváhal. To se mi líbí. „Tak je porazíme. Uděláme, co je potřeba.“ McCarthy přikývne a vyjde ze dveří. Zamknu za ním. Mám výčitky? Možná trochu. Ale každýmu je jasný, že mu to s Brennou není souzený. Sama mi to řekla. Jen jsem urychlil nevyhnutelný.