0356457

VÝROSTEK )MRGRU 0LFKDMORYLɯ 'RVWRMHYVNLM

Translation © Taťjana Hašková – dědicové c/o DILIA, 1961 Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., 2019 Cover illustration © Tomski&Polanski 2019 All rights reserved Z ruského originálu Podrostok (Gosudarstvenoje izdatělstvo chudožestvennoj litěratury, Moskva 1957) přeložila Taťjana Hašková Korektury Marie Teplá K vydání připravila Kateřina Eliášová Sazbu zhotovil Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici Světová klasika v roce 2019 Vydání první Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro konečné prodejce ISBN 978-80-7529-011-3 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz

KAPITOLA PRVNÍ I NEODOLAL JSEM A PÍŠU HISTORII SVÝCH PRVNÍCH KROKŮ do života, ačkoli bych si to mohl odpustit. Jedno vím najisto. Už nikdy nebudu psát svůj životopis, kdybych měl být sto let živ. Člověk musí být do sebe příliš nízce zamilován, aby mohl bezostyšně psát o vlastní osobě. Omlouvám se jen tím, že nepíšu pro to, proč píšou všichni, totiž ne pro chvalozpěvy čtenářů. Jestliže mě najednou napadlo, že doslova vypíšu vše, co se mi přihodilo od loňského roku, pak to vzniklo z niterné potřeby, natolik mnou otřásly všechny události. Zapisuji toliko příhody a usilovně se vystříhám všeho, co sem nepatří, zejména literárních ozdob; literát píše třicet let a nakonec ani neví, proč tolik let psal. Já literát nejsem, literátem být nehodlám, a kdybych měl s hlubinami své duše a s líčením citů chodit na jejich literární trh, považoval bych to za nepřístojnost a ničemnost. Přesto tuším, což je mrzuté, že se asi tak docela nevyhnu líčení citů ani úvahám (snad i banálním); do té míry kazí člověka každá literární činnost, byť se jí věnoval jedině pro sebe. Úvahy mohou znít velmi banálně, poněvadž to, na čem si zakládáme, může být s velkou pravděpodobností pro člověka nezúčastněného zcela bez ceny. Ale to vše nechme stranou.

Vida, mám už alespoň předmluvu. Nic takového se zde už nevyskytne. K věci. Ačkoli není nic zapeklitějšího než přistoupit k nějaké věci, dost možná vůbec k jakékoli věci.

7

výrostek II Začínám, totiž rád bych začal své poznámky devatenáctým zářím minulého roku, totiž přesně oním dnem, kdy jsem se poprvé setkal…

Avšak vysvětlování, s kým jsem se setkal, výklad jen tak předem, kdy nikdo nic neví, bude banální. Myslím dokonce, že banální je i tento tón. Ačkoli jsem si slíbil, že se vyhnu literárním manýrám, upadám do nich už od první řádky. Nadto abychom psali pořádně, k tomu pouhé přání zřejmě nestačí. Rovněž podotýkám, že snad v žádném evropském jazyce se nepíše tak těžko jako rusky. Přečetl jsem si teď, co jsem právě napsal, a vidím, že jsem mnohem chytřejší než to, co mám napsáno. Jak to přijde, že vše, co chytrý člověk vysloví, je daleko hloupější než to, co v něm zůstává?

Nezřídka jsem to na sobě pozoroval i v osobním styku s lidmi po celý ten poslední osudný rok a hodně jsem se pro to natrápil.

Začnu sice devatenáctým zářím, ale přece jen vsunu pár slov o tom, kdo jsem, kde jsem byl předtím, a co mi tudíž mohlo alespoň zčásti táhnout hlavou onoho rána devatenáctého září, aby se ve všem lépe vyznal čtenář i snad já sám.

III Vystudoval jsem gymnázium a teď už mi jde na jedenadvacátý rok. Jmenuji se Dolgorukij a právně je mým otcem Makar Ivanovič Dolgorukij, bývalý robotník pánů Versilovových. Takto jsem legitimní, třebaže jsem dokonale nemanželský syn a můj původ je mimo veškeré pochyby. Událo se to takto. Před 8

díl první dvaadvaceti lety navštívil statkář Versilov (můj otec), tehdy pětadvacetiletý, své panství v Tulské gubernii.

Domnívám se, že tenkrát na něm ještě nebylo nic osobitého. Je zajímavé, že ten člověk, který na mne tak mocně zapůsobil už od dětství, který měl tak zásadní vliv na mou povahu, a dokonce snad ještě nadlouho poznamenal celou mou budoucnost, že ten člověk mi v mnohém zůstal až dodnes naprostou hádankou. Ale o tom vlastně až později. To se nedá jen tak povědět. Ten člověk beztoho vyplní celý můj sešit.

V té době zrovna ovdověl, tj. ve věku pětadvaceti let.

Jeho ženou byla jistá Fanariotovová, z lepší společnosti, ale nepříliš bohatá. Měl s ní syna a dceru. O této choti, jež ho tak záhy opustila, mám zprávy dosti kusé a zasuté v mých materiálech. Však i četné okolnosti Versilovova soukromí mi unikly, natolik pyšně, nadutě, nepřístupně a ledabyle se mnou vždy jednal, i když tu a tam projevil jakousi až zarážející pokoru. Nicméně jako vysvětlivku propříště uvádím, že utratil za svůj život trojí majetek nikoli nejmenší, dohromady asi přes čtyři sta tisíc, možná i více. Dnes ovšem nemá ani groš.

Přijel tenkrát na venkov „sám pánbůh ví proč“, alespoň se takto přede mnou později vyjádřil. Jeho malé děti nežily obvykle u něho, nýbrž u příbuzných. Celý život takto nakládal se svými dětmi, ať manželskými, nebo nemanželskými. Na panství měl spoustu čeledi.

Mezi ní byl i zahradník Makar Ivanovič Dolgorukij.

Zde musím poznamenat, abych měl jednou provždy pokoj: sotvakdo se tolik nazlobil se svým příjmením jako já za celý svůj život. Jistě to byla hloupost, avšak bylo to. Pokaždé, když jsem začínal chodit někam do školy anebo se setkával s lidmi, kterým jsem byl ve svém mladistvém věku povinován odpovědí, zkrátka každý ten kantůrek, vychovatel, inspektor či pop, 9

výrostek kdekdo, všichni, kdo se mě zeptali na mé příjmení a uslyšeli, že jsem Dolgorukij, určitě pokládali za nutné dodat: „Kníže Dolgorukij?“ A pokaždé jsem byl nucen všem těm darebným lidem vysvětlovat: „Ne, jenom Dolgorukij.“ Z toho jenom jsem se nakonec div nezbláznil. Přitom uvádím jakožto příznačný jev, že si nevzpomínám na jedinou výjimku. Ptali se všichni. Někteří to patrně vůbec nepotřebovali vědět; a taky nevím, koho by to u všech všudy mohlo zajímat! Ale ptali se všichni, všichni do jednoho. Jakmile tazatel uslyšel, že jsem jenom Dolgorukij, zpravidla si mě změřil tupým, hloupým, lhostejným pohledem, svědčícím, že sám neví, proč se ptal, a šel ode mne pryč. Spolužáci ze školy se ptali ze všech nejurážlivěji. Jak se ptá školák nováčka? Opuštěný, upejpavý nováček je první den vstupu do školy (jakékoli) společnou obětí. Všichni mu poroučejí, zlobí ho, zacházejí s ním jako s lokajem. Zdravý a vypasený kluk si náhle stoupne rovnou před svou oběť a několik okamžiků ji pozoruje dlouhým, přísným a zpupným pohledem. Nováček před ním stojí mlčky, a není-li zbabělec, pošilhává a čeká, co se stane. „Jak se jmenuješ?“ „Dolgorukij.“ „Kníže Dolgorukij?“ „Ne, jenom Dolgorukij.“ „Ách, jenom! Blbče.“ A má pravdu. Vždyť není nic hloupějšího než jmenovat se Dolgorukij, nejste-li kníže. Tu hloupost za sebou vláčím nevinně. Když už jsem se později moc zlobil, pak jsem na otázku „Jsi kníže?“ vždy odpovídal: „Ne, jsem syn robotníka, bývalého nevolníka.“ 10

díl první Potom, když už můj vztek dostoupil vrcholu, tu jsem jednou na otázku, zda jsem kníže, odpověděl pevně: „Ne, jenom Dolgorukij, nemanželský syn mého bývalého pána, pana Versilova.“ Dostal jsem tenhle nápad už v sextě, a třebaže jsem se vbrzku nezvratně přesvědčil, že jsem hloupý, přece jsem nepřestal tropit hlouposti hned. Vzpomínám si, že jeden z učitelů (byl to ostatně jen on) shledal, že ve mně „hárá pomstychtivá a občanská idea“. Ale celkem byl tento kousek přijat s jakýmsi pro mne ponižujícím zamyšlením. Nakonec mi jeden spolužák, tuze jedovatý hoch, s kterým jsem mluvíval sotva jedinkrát do roka, řekl s vážnou tváří, dívaje se poněkud stranou: „Takové city jsou vám ovšem ke cti a bezpochyby si máte na čem zakládat. Ale být vámi, přece bych tolik nejásal, že jsem nemanželský… A vy se tváříte, jako byste udělal terno!“ Od té doby jsem se už nechlubil, že jsem nemanželský syn.

Opakuji, rusky se píše velmi těžko. Vždyť jsem tu popsal celé čtyři stránky o tom, jakou jsem měl celý život zlost na své jméno, kdežto čtenář si už asi vyvodil, že mě dopaluje právě to, že nejsem kníže, nýbrž jenom Dolgorukij. Další vysvětlování a ospravedlňování by už bylo pod mou důstojnost.

IV Nuže, mezi čeledí, které bylo spousta, bylo kromě Makara Ivanoviče jedno děvče a čítalo už asi osmnáct let, když padesátiletý Makar Dolgorukij náhle pojal úmysl se s ním oženit. Sňatky mezi robotníky byly, jak známo, za nevolnictví uzavírány se svolením panstva a někdy přímo na jeho rozkaz. Na statku tehdy pobýva11

výrostek la tetička; vlastně to není má tetička, nýbrž statkářka; ale nevím proč, odjakživa ji všichni nazývali tetičkou, nejen mojí, ale vůbec, a stejně tak v rodině Versilova, s nímž je snad doopravdy spřízněna. Je to Taťjana Pavlovna Prutkovová. Tenkrát ještě měla v téže gubernii a v tomtéž újezdě pětatřicet poddaných. Nedá se říci, že by Versilovovi statek spravovala (měl pět set poddaných), avšak ze sousedské ochoty na něj dohlížela a tento dohled, jak jsem slyšel, vydal za dohled kteréhokoli studovaného správce. Po jejích znalostech mi koneckonců zhola nic není. Jenom bych rád dodal, aniž chci lichotit a podlízat, že Taťjana Pavlovna je bytost ušlechtilá, a navíc svérázná.

A právě ona neodvrátila zasmušilého Makara Dolgorukého (byl prý tehdy zasmušilý) od jeho manželských úmyslů, ale naopak ho nepochopitelně hojnou měrou povzbudila. Sofja Andrejevna (osmnáctiletá robotnice, totiž moje matka) úplně osiřela už před několika lety. Její nebožtík otec, taktéž robotník, si Makara Dolgorukého zmíry vážil a byl mu něčím zavázán, a když před šesti lety umíral, dal si ho zavolat k smrtelnému loži, dokonce prý čtvrt hodiny předtím, než vydechl naposledy (takže by se to chtěj nechtěj mohlo brát i jako blouznění, kdyby jakožto nevolník stejně nebyl zbaven všech práv), ukázal na dceru a před veškerou čeledí a přítomným knězem mu hlasitě a důtklivě odkázal: „Vychovej ji a pak si ji vezmi za ženu.“ Slyšeli to všichni. Pokud jde o Makara Ivanoviče, nevím, jak se potom vlastně oženil, zda s velkým potěšením, či pouze konal povinnost. Spíš se asi tvářil zcela lhostejně. Byl to muž, který se už tenkrát dovedl „projevit“.

Nebyl zrovna písmák ani mudrlant (třebaže dokonale znal bohoslužbu a zejména životy některých světců, ač spíše z doslechu), nebyl, abychom tak řekli, žádný 12

díl první dvorní rozumář, prostě měl umíněnou, někdy až nebezpečnou povahu. Mluvil holedbavě, pronášel neomylné soudy a konečně – „žil ctihodně“, což byl jeho vlastní nezvyklý obrat. Takové to s ním bylo tenkrát.

Jistěže si získal všeobecnou úctu, ale prý ho nikdo nemohl vystát. Něco jiného bylo, když přestal být robotníkem. To už se na něho vzpomínalo nejinak než jako na nějakého světce a trpitele. Vím to bezpečně.

Pokud jde o vlastnosti mé matky, tedy do osmnácti let si ji Taťjana Pavlovna nechala u sebe, přestože správce naléhal, aby byla dána do Moskvy do učení, a poskytla jí určitou výchovu, totiž naučila ji šít, stříhat, naučila ji dívčím způsobům, ba i trošku číst. Slušně psát matka neuměla nikdy. Sňatek s Makarem Ivanovičem byl pro ni už dávno hotovou věcí a vše, co se s ní tehdy stalo, považovala za výtečné a za to nejlepší.

K oltáři šla s tím nejklidnějším výrazem, jaký lze vůbec mít v takové chvíli, takže sama Taťjana Pavlovna o ní řekla, že je nekňuba. Toto vše o matčině povaze jsem slyšel rovněž od Taťjany Pavlovny. Versilov přijel na vesnici přesně půl roku po té svatbě.

V Chci jen říci, že jsem nikdy nemohl zjistit a dostatečně pochopit, jak to vlastně mezi ním a matkou začalo. Jsem zcela ochoten věřit, jak mě loni sám ujišťoval, a to s uzarděním, třebaže se při vyprávění tvářil naprosto nenuceně a „vtipně“, že tu vůbec nebyla žádná láska a že se všecko stalo jen tak. Věřím, že je tomu tak, a ruské slůvko tak je rozkošné. Ale přesto jsem se vždycky chtěl dovědět, jak se to vlastně mezi nimi mohlo přihodit. Já sám jsem nenáviděl a nenávidím všechny ty ohavnosti celý život. Jistěže to ode mne zda13

výrostek leka není pouhá nestoudná zvědavost. Podotýkám, že matku jsem až do loňského roku téměř neznal; od malička mě dali na vychování k cizím lidem, aby Versilov měl své pohodlí, ale o tom až později; proto si zanic neumím představit, jak tenkrát asi vypadala. Jestliže nebyla zvlášť hezká, čím tedy mohla upoutat takového člověka, jakým byl tehdejší Versilov? Otázka pro mne závažná, poněvadž zde se tento člověk jeví z mimořádně zajímavé stránky. Jen proto se tážu, nikoli ze zvrhlosti. On sám, ponurý a uzavřený člověk, s tou milou dobromyslností, s kterou tak zatraceně vyrukoval (jako když pro ni sáhne do kapsy), kdykoli viděl, že je to nezbytné – on sám mi říkal, že byl tehdy docela „hloupé mladé štěně“ a ne že by byl sentimentální, ale tak, zrovna si přečetl Antona Ubožáka a Poliňku Saksovou, dvě literární díla, jež měla dalekosáhlý civilizační vliv na naše tehdejší dorůstající pokolení. Dodával, že možná Anton Ubožák ho vlastně zavedl na venkov, a dodával to nesmírně vážně. Jakou formou si tedy mohlo „hloupé štěně“ začít s mou matkou? Teď jsem si představil, kdybych měl aspoň jednoho čtenáře, že by se mi jistě dal do smíchu jako tomu nejsměšnějšímu výrostkovi, který si uchoval svou hloupou nevinnost, ale přitom si troufá vykládat a řešit něco, čemu za mák nerozumí. Ano, vskutku, dosud nerozumím, ačkoli se k tomu nepřiznávám z hrdosti, protože vím, jak taková nezkušenost vypadá u dvacetiletého čahouna hloupě.

Jenže tomu pánovi povím, že ani on ničemu nerozumí, a dokážu mu to. V ženách se ovšem nikterak nevyznám a ani se nechci vyznat, protože celý život na ně budu kašlat a učinil jsem slib. Nicméně vím určitě, že některá žena zvábí svou krásou nebo čím vmžiku, kdežto kolem jiné musíte chodit půl roku, než poznáte, co v ní je; a abyste takovou ženu prohlédli a zamilovali se do ní, 14

díl první nestačí jenom hledět a být připraven na cokoli, nýbrž musíte být kromě toho ještě něčím nadáni. Jsem o tom přesvědčen, přestože nic neznám, a kdyby tomu bylo naopak, museli bychom rázem degradovat všechny ženy na obyčejná domácí zvířata a jen takto je mít u sebe. Možná že by si to mnoho lidí přálo.

Vím spolehlivě z několika pramenů, že moje matka nebyla žádná kráska, ačkoli její podobiznu z oněch dob, která kdesi existuje, jsem neviděl. Zamilovat se do ní na první pohled nebylo tudíž možné. Pro pouhé „pobavení“ si Versilov mohl zvolit jinou, a takovou tam měli, ke všemu svobodnou, byla to Anfisa Konstantinovna Sapožkovová, komorná. A kdyby člověk, který přišel s Antonem Ubožákem, rozvracel na základě statkářského práva svátost manželství, byť i manželství svého robotníka, musel by se tuze stydět sám před sebou, protože – opakuji – mluvil o Antonu Ubožákovi ještě před několika měsíci, čili po dvaceti letech nesmírně vážně. Vždyť Antonovi přitom sebrali jen koně, a tady šlo o ženu! Stalo se tedy cosi zvláštního, a proto Mlle Sapožkovová prohrála (řekl bych, že získala). Loni jsem na něho párkrát dotíral, když s ním byla trochu řeč (protože s ním nebyla řeč vždycky), dotíral jsem se všemi těmi otázkami a všiml jsem si, že přes své vytříbené chování i dvacetiletý odstup se nějak hrozně ošívá. Ale prosadil jsem své. Aspoň si vzpomínám, jak jednou s tím společensky štítivým vzezřením, které si vůči mně často dovoloval, nějak divně zahučel, že moje matka byla jedna z těch bezbranných bytostí, jakou si člověk ani nezamiluje – naopak, vůbec ne –, ale je mu jí najednou nějak líto, snad pro její smířlivost, to ostatně nikdo nikdy neví, proč vlastně, avšak soucit trvá dlouho. Trvá dlouho a člověk se připoutá… „Zkrátka, můj hochu, někdy se ani neodpoutáš.“ Tohle mi řekl.

15

výrostek A pakliže se věci opravdu měly takto, naprosto v něm nemohu vidět tehdejší hloupé štěně, jaké ze sebe pro onu dobu dělá. A o to mi šlo.

Začal mě ostatně už tenkrát ujišťovat, že si ho matka zamilovala z „poníženosti“. To už si mohl rovnou vymyslet, že příčinou byl nevolnický řád! Zalhal z pýchy, zalhal proti svědomí, proti vlastní cti a urozenosti!

To vše jsem jistě napovídal jaksi ke chvále své matky, ačkoli jsem už prohlásil, že jsem nevěděl, jaká tehdy byla. Nejen to, právě že znám všechnu beznadějnost prostředí a žalostných představ, v nichž uvízla od dětství a u nichž potom zůstala na celý život. Neštěstí se přece stalo. Abych nezapomněl, musím se opravit.

Vznáším se v oblacích a zapomněl jsem na fakt, který bych měl naopak uvést především. Začalo to mezi nimi rovnou neštěstím. (Doufám, že čtenář nebude tak přepjatý, aby hned nepochopil, co mám na mysli.)

Zkrátka se to s nimi začalo přesně tak, jak to chodívá mezi statkáři, třebaže Mlle Sapožkovová byla opominuta. Ale zde zasáhnu a prohlašuji předem, že si nijak neodporuji. Neboť o čem, proboha, o čem mohl v té době hovořit člověk jako Versilov s ženou, jako byla má matka, i kdyby je poutala sebemocnější láska? Slyšel jsem od prostopášných lidí, že muž navazující milostný poměr velmi často začíná úplně mlčky, což je ovšem vrchol zrůdnosti a hnusu. Nicméně by si Versilov, ani kdyby býval chtěl, patrně nebyl mohl začít s mou matkou jinak. Měl jí snad začít vykládat Poliňku Saksovou?

A nadto se o ruskou literaturu pramálo starali. Naopak se dle jeho vlastních slov (jednou se dostal do ráže) schovávali po koutech, čekali na sebe na schodech, se zrudlým obličejem od sebe uskakovali, když šel někdo kolem, a přes veškerý nevolnický řád se „tyranský statkář“ chvěl před nepatrnou posluhovačkou. Začalo to 16

díl první sice po statkářsku, ale dopadlo to tak všelijak, a vlastně se stejně nedá nic vysvětlit. Je to dokonce tajemnější. Už sám rozsah, do něhož se rozrostla jejich láska, je záhadou, protože základní podmínkou lidí typu Versilova je – ihned opustit, jakmile bylo dosaženo cíle. Ale dopadlo to jinak. Zhřešit se sličnou nevolnicí, která je do větru (a to moje matka nebyla), zhýralé „mladé štěně“ (a zhýralí byli všichni, všichni do jednoho, pokrokáři i zpátečníci) nejen smí, ale ani se tomu nevyhne, zejména když uvážíme jeho románovou situaci mladého vdovce i jeho zahálku. Avšak zamilovat se na celý život, to už je přespříliš. Neručím za to, že ji miloval, ale že ji celý život vláčel za sebou, je jisté.

Položil jsem si mnoho otázek, ale je tu jedna nejdůležitější, kterou jsem se – podotýkám – neodvážil rovnou dát své matce, třebaže jsem se s ní loni tak sblížil a ke všemu jsem s ní, jako hrubé a nevděčné štěně, mající za to, že se mu ublížilo, nedělal velké okolky. Otázka zní: jak mohla ona sama, když už byla půl roku vdaná, k tomu ještě ujařmena všemi představami o zákonitosti manželství, ušlápnutá jako bezmocná moucha, jak mohla, když svého Makara Ivanoviče ctila jako nějakého pánaboha, dospět během nějakých čtrnácti dní k takovému poklesku? Přece má matka nebyla zhýralá žena? Naopak, řeknu teď předem, že poctivější duši, jež takovou zůstala po celý život, bychom sotva našli.

Dalo by se to vysvětlit leda tím, že nevěděla, co se s ní děje, totiž nikoli v tom smyslu, jak nyní ujišťují advokáti o svých vrazích a zlodějích, ale že to udělala pod mocným dojmem, jaký se za určité prostomyslnosti oběti umocňuje člověka fatálně a tragicky. Kdož ví, snad si k smrti zamilovala… střih jeho šatů, módní pěšinku ve vlasech, jeho francouzskou výslovnost, právě že francouzskou, z níž nerozuměla ani zbla, romanci, 17

výrostek kterou jí zazpíval při klavíru, zamilovala si, co nikdy předtím neviděla a neslyšela (přitom byl velice hezký), a zároveň si přímo k zoufání zamilovala i jeho se vším všudy, s obleky a romancemi. Slyšel jsem, že mladým robotnicím za nevolnictví se to někdy stávalo, a to těm nejpoctivějším. Chápu to, a kdo by to chtěl vysvětlovat pouhým nevolnictvím a „ponížeností“, je darebák!

Mohl tedy ten mladý muž mít takovou očividnou mámivou moc, aby upoutal bytost, do té doby tak čistou a především tak naprosto odlišnou, naprosto z jiného světa a z jiné země, a uvrhnout ji do zjevné záhuby? Že do záhuby – to má matka doufám chápala celý život.

Nemyslela snad na záhubu, leda když do ní šla. Jenže tak je to s těmi „bezbrannými“ vždycky. Vědí, že je čeká zkáza, a přece se do ní ženou.

Když zhřešili, vzápětí učinili pokání. Duchaplně mi líčil, jak lkal na rameni Makarovi Ivanoviči, kterého si dal proto schválně zavolat do pánského pokoje, zatímco ona ležela tou dobou ve mdlobách kdesi ve své komůrce pro služky…

VI Ale už dosti problémů a skandálních podrobností.

Versilov vykoupil mou matku od Makara Ivanoviče, načež brzy odjel a od té doby, jak už jsem napsal výše, ji začal vláčet za sebou takřka všude kromě oněch případů, kdy odjížděl nadlouho; tu ji většinou zanechával péči tetičky neboli Taťjany Pavlovny Prutkovové, jež se k tomu vždy nachomýtla. Bydlívali i v Moskvě, bydlívali v různých jiných vsích a městech, ba i v cizině a konečně v Petrohradě. O tom až později nebo vůbec ne. Řeknu jenom, že za rok po Makarovi Ivanoviči jsem přišel na svět já, pak ještě za rok má sestra 18

díl první a nato až po nějakých deseti jedenácti letech neduživý hošík, můj mladší bratr, který za několik měsíců zemřel. S bolestivým porodem tohoto dítěte zašla krása mé matky, tak se to alespoň říkalo. Začala rychle stárnout a chřadnout.

Avšak styky s Makarem Ivanovičem přece nikdy neustaly. Ať byli Versilovovi kdekoli, ať žili po několik let na jednom místě anebo se stěhovali, Makar Ivanovič nenechával „rodinu“ beze zpráv. Utvořily se jakési zvláštní vztahy, poněkud slavnostní a takřka seriózní.

Mezi panstvem by se k takovým vztahům jistě přimísilo cosi komického, vím to. Ale zde to vypadalo jinak.

Dopisy chodily dvakrát do roka, ani víc, ani míň, a byly si navzájem nesmírně podobné. Viděl jsem je. Najdeme v nich málo něčeho osobního. Naopak, jsou to pokud možná jen slavnostní oznámení nejvšeobecnějších událostí a nejvšeobecnějších citů, můžeme-li se takto vyjádřit o citech: zprávy nejprve o vlastním zdraví, pak dotazy po zdraví, slavnostní pozdravy a požehnání – a dost. Právě tato všeobecnost a neosobnost asi patří k slušnému tónu a k dokonalé znalosti chování v daném prostředí. „Slovutné a velevážené choti Sofje Andrejevně zasílám nejuctivější pozdrav…“ „Mileným dítkám posílám rodičovské požehnání, nehynoucí až do skonání…“ Všechny dítky byly vyjmenovány každé zvlášť podle toho, jak jich přibývalo, já mezi nimi. Musím poznamenat, že Makar Ivanovič byl natolik důvtipný, že „Jeho Urozenost velectěného pána, p. Andreje Petroviče“ nikdy neoznačoval za svého „dobrodince“, třebaže mu vytrvale vzkazoval v každém dopise nejponíženější pozdrav a poroučel se do jeho přízně, jemu pak přál požehnání boží. Odpovědi Makaru Ivanoviči zasílala má matka. Odepisovala brzy a vždy docela stejným tónem, jako psal on. Versilov se ovšem kore19

výrostek spondence neúčastnil. Makar Ivanovič psával z různých končin Ruska, z měst a klášterů, v nichž někdy pobýval dlouhou dobu. Stal se z něho takzvaný poutník. Nikdy o nic nežádal. Zato asi jednou za tři roky přicházel domů na návštěvu a pokaždé se ubytoval rovnou u matky, která zpravidla měla vlastní byt jinde, než bydlel Versilov. O tom se musím zmínit později, ale zde jenom podotknu, že Makar Ivanovič se neroztahoval v saloně na pohovkách, nýbrž se spokojoval s koutečkem někde za přepážkou. Nezdržoval se dlouho, nějakých pět dní až týden.

Zapomněl jsem říci, že měl strašně rád své příjmení „Dolgorukij“ a zakládal si na něm. Je to ovšem směšná hloupost. Nejhloupější je, že se mu jeho příjmení líbilo právě proto, že existují knížata Dolgorukých.

Divné pojetí, úplně postavené na hlavu! Řekl jsem sice, že celá rodina byla vždy pohromadě, ale ovšem to neplatí o mně. Dostal jsem jaksi vyhazov a div ne od narození jsem byl u cizích lidí. Avšak nebyl v tom žádný zvláštní úmysl, ale prostě to náhodou takhle dopadlo. Když mě matka porodila, byla ještě mladá a hezká, takže ji ještě mohl potřebovat, kdežto ukřičené děcko samo sebou všude překáželo, zejména na cestách. Proto se stalo, že jsem do dvaceti let matku téměř neviděl, jen dvakrát třikrát letmo. Nezpůsobily to matčiny city, ale Versilovova povýšenost k lidem.

VII Teď něco z docela jiného konce.

Před měsícem, tj. měsíc před devatenáctým zářím jsem se v Moskvě rozhodl, že se jich všech zřeknu a plně se oddám své ideji. Píšu doslovně „oddám se své ideji“, jelikož ten výraz může vyjádřit téměř cele můj 20

díl první základní názor – to, proč jsem na světě. Jaká je to „svá idea“, o tom ještě budu mluvit víc než dost. V osamění mého snivého dlouholetého života v Moskvě se ve mně zrodila už v sextě gymnázia a od té doby mě neopustila snad ani na okamžik. Pohltila celý můj život. I před ní jsem žil v snění, už od dětství jsem přebýval v říši snů, jež měla určitý odstín. Ale když se mi objevila tato hlavní myšlenka, když všecko pohltila, mé sny se sjednotily a rázem nabyly určitého tvaru. Už nebyly hloupé, ale rozumné. Gymnázium snům nebránilo. Nezabránilo ani ideji. Musím však dodat, že poslední třídu na gymnáziu jsem vystudoval špatně, zatímco jsem až do septimy byl vždy mezi prvními, a že to způsobila zase ona myšlenka, závěr, snad mylný, který jsem si z ní vyvodil. Gymnázium tedy nezabránilo ideji, ale idea vadila gymnáziu a vadila i univerzitě. Hned po gymnazijním studiu jsem pojal úmysl, že radikálně skoncuji nejen se všemi, ale bude-li třeba, i s celým světem, ačkoli mi tehdy šlo teprve na dvacátý rok. Napsal jsem příslušným osobám a prostřednictvím příslušných osob do Petrohradu, aby mě jednou provždy nechali na pokoji, aby mi už neposílali peníze na živobytí a podle možnosti na mne vůbec zapomněli (rozumí se, že pokud na mne nějak vzpomínali), a konečně – že na univerzitu „ani zanic“ nepůjdu. Měl jsem před sebou neodvratné dilema: buď univerzitu a další vzdělání, anebo oddálit okamžitě uplatnění „ideje“ v praxi ještě o čtyři roky. Neochvějně jsem se rozhodl pro ideu, neboť jsem si byl matematicky jist. Versilov, můj otec, kterého jsem viděl za celý život jen jednou, když mi bylo deset let, a to na chvilku (a který mě za tu jedinou chvilku oslnil), Versilov mě v odpověď na mé psaní, jež ani nebylo posláno jemu, osobně pozval vlastnoručním dopisem do Petrohradu a sliboval mi místo v privátu. Vyzvání 21

výrostek od člověka strohého a pyšného, vůči mně povýšeného a ledabylého, člověka, který mě zplodil, pohodil mě mezi cizí lidi, a nejenže mě neznal, ale ani si to nikdy nevyčítal (kdož ví, snad i o mé existenci měl jen matné a nejasné tušení, neboť později vyšlo najevo, že ani peníze na mé zaopatření v Moskvě nevyplácel on, nýbrž jiní lidé), pravím, vyzvání tohoto člověka, jenž si na mne tak znenadání vzpomněl a poctil mě vlastnoručním dopisem – toto vyzvání mě zlákalo a rozhodlo o mém osudu. Mimochodem se mi na jeho psaníčku (jedna stránečka osmerkového formátu) kupodivu zalíbilo, že se ani slovem nezmínil o univerzitě, nežádal mě, abych změnil své rozhodnutí, nekáral mě, že nechci studovat, zkrátka nešel na mne s žádnými rodičovskými řečičkami, jak bývá zvykem, jenže ve skutečnosti právě to od něho bylo ošklivé, poněvadž to ještě víc ukazovalo jeho nezájem o mne. Odhodlal jsem se jet i proto, že to nikterak nevadilo mému největšímu snu.

Uvidím, co bude. Tak či onak s nimi navazuji styky jen načas, snad zcela krátký. Ale jakmile shledám, že tento krok, třeba podmínečný a nevýznamný, mě přece vzdálí od hlavní věci, ihned s nimi skoncuji, všeho nechám a zalezu do své ulity. Ano, do ulity! Schovám se do ní jako hlemýžď. To přirovnání se mi tuze líbilo. Nebudu sám, uvažoval jsem dále, chodě všecky poslední dny v Moskvě jako omámený, teď už nikdy nebudu sám jako tolik hrozných let až dosud. Bude se mnou má idea, kterou nikdy nezradím, ani kdyby se mi tam všichni zalíbili a učinili mě šťastným, a kdybych tam u nich měl zůstat třeba deset roků! Ten dojem, podotýkám předem, ten rozpor v mých plánech a cílech, který se projevil už v Moskvě a neopustil mě ani na chvilku v Petrohradě (neboť nevím, zda v Petrohradě minul den, který bych si nebyl předem určil za konečnou lhůtu, 22

díl první kdy s nimi skoncuji a odejdu), ten rozpor, pravím, byl snad jednou z nejhlavnějších příčin, proč jsem se během roku dopustil mnoha neopatrností, mnoha ohavností, ba i ničemností, a ovšemže i hloupostí.

Jistěže, najednou jsem měl otce, kterého jsem nikdy předtím neměl. To pomyšlení mě opájelo, když jsem se v Moskvě chystal na cestu, i ve vlaku. Že jsem měl otce – to by ještě nic neznamenalo a také o něžnosti jsem nestál, avšak ten muž mě nechtěl znát a ponížil mě, kdežto já jsem po něm všecky ty roky toužil v jednom kuse (dá-li se to říci o touze).V každé mé touze už od dětství se zjevoval on, vznášela se kolem něho, nakonec vždy vyzněla pro něho. Nevím, zda jsem ho nenáviděl či miloval, ale naplňoval svou osobností celou mou budoucnost, všecky mé životní plány – a to přišlo samo od sebe, vyvíjelo se to zároveň s tím, jak jsem vyrůstal.

Na můj odjezd z Moskvy měla vliv ještě další mocná okolnost, pokušení, z něhož mi už tenkrát, tři měsíce před odjezdem (tedy v době, kdy Petrohrad byl ještě za horami) bušilo a tlouklo srdce! Ten neznámý oceán mě lákal mimo jiné proto, že jsem do něho mohl rovnou vstoupit jako pán a vládce i cizích osudů, a ke všemu jakých! Avšak neháraly ve mně despotické, nýbrž ušlechtilé city. Hlásím to předem, aby má slova nebyla chápána mylně. Přitom si Versilov možná myslel (pokud jsem byl hoden, aby o mně přemýšlel), že za ním jede malý hošík, bývalý gymnazista, výrostek, a žasne nad celým světem. Ale já jsem zatím o něm věděl všecinko a měl jsem velevýznamný dokument, za který (dnes už to vím jistě) by byl dal několik let života, kdybych mu byl tehdy prozradil tajemství. Pozoruji ostatně, že jsem tu nakupil mnoho záhad. City se nedají vylíčit bez faktů. Kromě toho bude o tom všem mluveno víc než dost na patřičném 23

výrostek místě, vždyť proto jsem se chopil pera. Ale takové psaní je jako horečné blábolení anebo mlha.

VIII Nakonec, abych už definitivně přešel k devatenáctému září, povím zatím stručně a takříkajíc zběžně, že jsem je všecky, totiž Versilova, matku a sestru (s tou jsem se setkal poprvé v životě), nalezl v těžkých poměrech, skoro v bídě nebo na pokraji bídy. Věděl jsem to už v Moskvě, ale přesto jsem netušil, co spatřím.

Od útlého dětství jsem byl zvyklý vidět kolem toho muže, tohoto „svého příštího otce“, téměř jakousi svatozář a neuměl jsem si ho představit jinak než na prvním místě vždy a všude. Versilov nikdy nebydlel s mou matkou společně, ale vždy jí najímal zvláštní byt. Jistě, zachovával jejich bídácká pravidla „slušnosti“. Ale nyní bydleli všichni pohromadě v dřevěném domku, v postranní uličce u Semjonovského pluku. Všecky věci už byly v zastavárně, takže jsem matce dokonce dal tajně, aby Versilov nevěděl, svých tajných šedesát rublů. Byly vskutku tajné, poněvadž jsem je ušetřil během dvou let z kapesného, jehož jsem dostával pět rublů měsíčně. Šetřit jsem začal od prvního dne, kdy se zrodila má „idea“, a proto se Versilov nesměl o těch penězích dovědět. Z toho jsem měl strach.

Ta pomoc byla jako kapka do moře. Matka pracovala, i sestra si brala šití. Versilov žil v zahálce, byl samý vrtoch a nechtěl se vzdát spousty dřívějších dosti nákladných zvyků. Hrozně bručel, zvlášť u oběda, a ve všem měl naprosto despotické způsoby. Ale matka, sestra, Taťjana Pavlovna i celá rodina nebožtíka Andronikova (odborového přednosty, který spravoval Versilovovy záležitosti a před třemi měsíci zemřel), složená 24

díl první z nesčetných žen, všechny se před ním skláněly jako před fetišem. Nešlo mi to na rozum. Podotýkám, že před deseti lety byl neskonale elegantnější. Říkal jsem už, že v mých snech zůstal obestřen jakousi svatozáří, a proto jsem si neuměl představit, jak mohl tak zestárnout a zchátrat za nějakých pouhých devět let od té doby. Rázem se mě zmocnil smutek, lítost, stud. Pohled na něho patří k mým nejtrudnějším prvním dojmům po příjezdu. Vlastně ještě nebyl tak starý, bylo mu teprve pětačtyřicet let. Když jsem ho pozoroval dále, nalezl jsem v jeho kráse dokonce něco působivějšího, než bylo to, co jsem si uchoval ve vzpomínce. Ubylo někdejší okázalosti, ubylo i vnějšího půvabu, ale život vtiskl této tváři cosi daleko zajímavějšího, než v ní bylo kdysi.

Nouze přitom tvořila jen desetinu nebo dvanáctinu jeho nezdarů a to jsem věděl až moc dobře. Kromě nouze tu bylo cosi nekonečně vážnějšího – nemluvíme-li o tom, že dosud byla naděje vyhrát při o dědictví, kterou Versilov vedl už rok s knížaty Sokolskými, a že mohl v nedaleké budoucnosti získat majetek v ceně sedmdesáti tisíc, možná i více. Už bylo řečeno výše, že Versilov utratil za svůj život trojí dědictví – a nyní ho opět mělo zachránit dědictví! Spor měl být rozhodnut před soudem v nejbližší době. Proto jsem přijel.

Na naději ovšem nikdo peníze nepůjčil, nebylo kde si vydlužit, a tak se zatím obrnili trpělivostí.

Versilov stejně nikoho nenavštěvoval, i když někdy odcházel na celý den. Bylo to už přes rok, co byl vyobcován ze společnosti. Celá ta historie přes všecku mou snahu zůstávala pro mne v hlavních rysech nevyjasněna, ačkoli jsem strávil v Petrohradě celý měsíc. Je Versilov vinen, či není? Na tom mi záleželo, proto jsem přijel! Všichni mu ukázali záda, mimo jiné i všechny vlivné, významné osobnosti, s nimiž především dovedl 25

výrostek celý život udržovat styky, a to vše pro pověsti o jistém nesmírně nízkém a – což je v očích „vznešené společnosti“ nejhorší – skandálním činu, jehož se prý dopustil více než před rokem v Německu, ba dokonce o políčku, který mu byl v téže době příliš veřejně uštědřen právě jedním z knížat Sokolských a na který neodpověděl vyzváním na souboj. I jeho děti (manželské), syn i dcera, se od něho odvrátily a žily jinde. Jak syn, tak dcera se ovšem pohybovali v nejvyšších sférách, k čemuž jim dopomáhali Fanariotovovi a starý kníže Sokolskij (bývalý Versilovův přítel). Ale jak jsem ho tak celý ten měsíc pozoroval, viděl jsem pyšného člověka, kterého nevyloučila společnost ze svého středu, ale který spíš sám zapudil společnost od sebe – tak sebevědomě se tvářil. Měl však právo tvářit se takto? Tohle mě znepokojovalo především. Musím stůj co stůj zvědět pravdu co nejdříve, neboť jsem přijel – soudit tohoto člověka. Ještě jsem se před ním tajil se svými silami, ale musel jsem ho buď přijmout, anebo zavrhnout docela.

A to poslední mi bylo příliš zatěžko, a trápil jsem se.

Přiznám se konečně úplně: měl jsem toho člověka rád!

Ale zatím jsem s nimi bydlel ve společném bytě, pracoval jsem a stěží se ovládal, abych nevybuchl. Někdy jsem se ani neovládal. Po měsíčním pobytu jsem den ze dne nabýval jistoty, že o přesné vysvětlení ho nikdy nemohu žádat. Hrdý člověk se mi stal přímo záhadou, která mě urazila do hloubi duše. Jednal se mnou dokonce mile a vtipkoval, ale já bych si byl raději přál hádku než takovéto žerty. Všecky naše rozmluvy měly v sobě vždy cosi dvojsmyslného, totiž prostě nějaký podivný výsměch z jeho strany. Hned na začátku mě přivítal z Moskvy neseriózně. Nešlo mi do hlavy, k čemu to udělal. Dosáhl ovšem toho, že pro mne zůstal nevyzpytatelný. Avšak já bych se nebyl snížil k pros26

díl první bám, aby mě bral vážně. Přitom měl zvláštní neodolatelné způsoby, že jsem nevěděl, co si mám myslet.

Zkrátka se ke mně choval jako k úplnému zelenáči, což jsem téměř nesnesl, i když jsem věděl, že to tak bude. Proto jsem rovněž přestal mluvit vážně a čekal jsem. Nakonec jsem přestal mluvit takřka vůbec. Čekal jsem na jistou osobu, po jejímž příjezdu do Petrohradu jsem mohl zvědět plnou pravdu. Byla to má poslední naděje. Tak či onak jsem byl připraven skoncovat s nimi nadobro a už jsem leccos podnikl. Matky mi bylo líto, ale… „Buď on, anebo já,“ chtěl jsem navrhnout jí i sestře. I den už jsem si stanovil; a zatím jsem chodil do zaměstnání.

KAPITOLA DRUHÁ I Toho devatenáctého jsem taky měl dostat svůj první plat za první měsíc svého petrohradského působení „v privátě“. Na to místo se mě žádný ani neptal, ale prostě mě tam poslali, tuším hned první den, sotva jsem přijel. Bylo to velice hrubé a skoro bych býval měl protestovat. Šlo o místo u starého knížete Sokolského.

Ale protestovat už tenkrát by bylo znamenalo skoncovat s nimi ihned, což mě sice nijak neděsilo, avšak škodilo to mým reálným cílům, a proto jsem zatím přijal místo bez reptání. Mlčením jsem si zachoval svou důstojnost. Musím vysvětlit hned na začátku, že tento kníže Sokolskij, boháč a tajný rada, nebyl příbuzný oněch moskevských knížat Sokolských (nepatrných nuzáků už po několik generací), s kterými vedl Versilov soudní při. Jenom se stejně jmenovali. Nicméně se 27