Nora Robertsovรก
OKNO DO NEBE
Nora Robertsovรก OKNO DO NEBE
Pล eklad Anna Marie Lesovรก
Název originálu: Best Laid Plans První vydání: Silhouette Books, 1989 Překlad: Anna Marie Lesová Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Dana Wotřelová
© 1989 by Nora Roberts © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2019 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 Cover: Emotion Media, Poland Sazba: Studio Editio, Poland Tisk: Opolgraf
ISBN 978-83-276-3959-2
PRVNÍ KAPITOLA Tak tahle ženská stojí za druhý pohled, řekl si Cody. Určitě to nebylo kvůli tomu, že byla na staveništi prakticky jediná ze zástupkyň něžného pohlaví, ani proto, že pro muže je prakticky druhou přirozeností být přitahován tvarem ženského těla, a to zvlášť když se takové tělo objeví na místě, které je přece jen ještě stále převážně mužskou doménou. Jistě, v této době si spousta žen nasazuje přilby a pracuje ve stavebnictví, a pokud uměly zatlouct hřebík a klást cihlu na cihlu, bylo Codymu srdečně jedno, na jakou stranu si zapínají košili. Na této konkrétní ženě však bylo ještě něco jiného, a právě to přitáhlo jeho zrak. To něco byl styl. Ačkoli na sobě měla pracovní oblečení a stála na hromadě suti, měla ho na rozdávání. Sebedůvěra, přemítal a zhoupl se na patách okopaných vysokých pracovních bot, je stylová sama o sobě. A líbila se mu stejně, no skoro stejně, jako černé krajky nebo bílé hedvábí. Neměl ale čas postávat a spekulovat. Už tak se po cestě z Floridy do Arizony, kam přijel přebrat tento projekt, skoro týden zpozdil. Bylo mu jasné, že sebou musí hodit. Tohle ráno bylo rušné; rozptylovala ho spousta věcí: hluk, který působili dělníci a jejich stroje, pokřikované rozkazy, jeřáby, které zdvíhaly těžké kusy stavební ocele, aby daly základní tvar budově na místě, kde zatím byla jen skála a prach; rozptylovala ho dokonce jasná a zářivá barevnost té skály a písku kolem ní. A taky jeho vlastní vzrůstající žízeň. 5
Na rozruch a rozptýlení byl ale Cody zvyklý a nevadily mu. Trávil na staveništích dost času na to, aby byl schopen nedůležitý ruch odstínit a vnímat řád v tom, co se zdálo být jen chaotickou a horečnatou, někdy dokonce destruktivní aktivitou. On namísto ní viděl úsilí, pot, pečlivé přemýšlení a četné varianty, jak dál postupovat. Ale zrovna teď nemohl odtrhnout oči od té ženy. I v jejím případě přemýšlel nad variantami postupu. Všiml si, že je vysoká, v pracovních botách měla možná sto osmdesát centimetrů, a byla spíš štíhlá než hubená. Pod pampeliškově zbarveným pracovním tričkem, které jí na zádech tmavlo potem, měla pevná a poměrně široká ramena. Jako architekt vždycky oceňoval čisté a ekonomické linie. Jako muž oceňoval spíše způsob, jakým jí obnošené džínsy přiléhaly k okrouhlým bokům. Pod přilbou stejně zářivou jako tričko měla spletený cop z vlasů barvy naleštěného mahagonu. To byla jedna z jeho nejoblíbenějších dřevin; rád mahagon používal ve svých projektech pro jeho bohatost a hloubku. Posunul si sluneční brýle výš na nose a pozorně si ji prohlížel od hlavy až k patě. Jo, tahle za druhý pohled stojí, pomyslel si znovu. Když se naklonila a nahlížela do výkopové jámy, musel obdivovat způsob, jakým se pohybovala, ekonomicky a bez zbytečných gest. Na zadní kapse džínsů měla vybělený čtverec; představoval si, že tam si schovává peněženku. Praktická ženská, usoudil. Kabelka by byla na staveniště nevhodná. Nebyla bledá, jak zrzky a rusovlásky obyčejně bývají. Měla jemnou pleť, ale ta měla teplý zlatavý odstín, o který se zřejmě postaralo žhnoucí arizonské slunce. Ale ať si ho pořídila kdekoli, moc se mu líbil stejně jako její podlouhlá tvář s výraznými rysy. Její rozhodná brada přecházela v elegantní lícní kosti a obojí bylo vyrovnáno měkkými nenamalovanými rty, jejichž koutky směřovaly lehce dolů. Neviděl jí z té dálky do očí, protože je měla zastíněné přilbou, ale její hlas, kterým pokřikovala příkazy, slyšel jasně. Hodil by se spíš do tichých nocí než na zpocená odpoledne. Zahákl si palce do poutek 6
u džínsů a usmál se. Ano, řekl si znovu, tady určitě existují možnosti. Abra, která si jeho zkoumavého pohledu nebyla vědoma, si přetřela rukou zpocené čelo a pořád ještě se mračila. Slunce dnes nemilosrdně pálilo, a to bylo teprve osm ráno. Po zádech se jí valil pot, odpařoval se a znovu stékal v koloběhu, s nímž se naučila žít. V tomhle vedru musí mít člověk pěkně pomalé tempo, pomyslela si. Když se teplota pohybuje kolem čtyřicítky, není možné se fyzicky přepínat; barely s pitnou vodou ani solné tablety, které firma rozdávala, moc nepomáhaly. Každý den byl novou a těžkou výzvou, aby se všechno stihlo. Zatím to šlo celkem dobře, ale… Ne. Žádná ale, připomněla si. Stavba tohoto resortu byla to největší, na čem ve své kariéře dělala. Byla odhodlaná nic nepokazit, protože to byl její odrazový můstek. Na druhé straně měla sto chutí roztrhnout Tima Thornwaye na dvě půlky za to, že uvázal svou firmu Thornway Construction, a tím pádem i ji, k projektu s tak vražedným termínem. Penále bylo obrovské a Tim navíc celou zodpovědnost za jeho dodržení naložil na její bedra. Abra se protáhla a napřímila, jako by doopravdy tu tíhu cítila. Bude to zázrak, jestli se vše podaří dokončit v termínu a se stanoveným rozpočtem. A vzhledem k tomu, že Abra na zázraky nevěřila, přijala za své dlouhé hodiny práce a smířila se, že ji v nejbližší době čekají doopravdy těžké a náročné dny. Resort se postaví – a bude to včas, i kdyby měla sama vzít do ruky kladivo a pilu. Tohle je ale naposledy, slíbila si, když se dívala, jak majestátní kovový nosník zapadá na své místo. Po tomto projektu přetrhá všechny vazby s Thornwayovou firmou a udělá se pro sebe. Byla jim zavázaná, že jí dali šanci, že jí věřili natolik, aby ji nechali probojovat se od asistentky až po stavební inženýrku. Na to určitě nikdy nezapomene. Ale její loajalita patřila Thomasu Thornwayovi. Teď, když zemřel, chtěla už jen dohlédnout na to, aby Tim nepřivedl podnikání hned do záhuby. Musela by však být blázen, aby ho hlídala po 7
celý zbytek své kariéry. Dopřála si pár vteřin touhy po některém z chlazených nápojů, které byly uložené v ledničce, pak se ale vydala dokola a dozadu za jámu, aby zkontrolovala usazení nosníků. Charlie Gray, dychtivý asistent, který zůstal u Codyho k jeho mírné nelibosti, si popotáhl cípy košile. „Chcete, abych slečnu Wilsonovou upozornil, že jste tady?“ Cody si neustále musel připomínat, že i jemu bylo kdysi dvaadvacet let a že mohl být kdekomu nesympatický. „Má teď dost práce.“ Cody vytáhl cigarety a pak si prohledával kapsy. Nakonec vytáhl krabičku reklamních zápalek z malého hotýlku v Nachez, která byla provlhlá jeho vlastním potem. „Pan Thornway chce, abyste se dali dohromady.“ Cody se pousmál. Však zrovna sám myslel na to, že by nebylo špatné, kdyby se dal dohromady s Abrou Wilsonovou. „K tomu se dostaneme.“ Škrtl zápalkou a automaticky plamínek zastínil dlaní, i když se široko daleko nepohnul ani větříček. „Zmeškal jste včerejší mítink, takže –“ „Jo.“ Skutečnost, že na té schůzi nebyl, ho o spaní nepřipravila. Návrh resortu byl Codyho, ale když se mu začaly valit na hlavu rodinné problémy, ujal se předběžných prací jeho partner. Teď se Cody znovu podíval na Abru a pomyslel si, že to byla věčná škoda. O pár metrů dál stála zaparkovaná maringotka. Cody k ní zamířil i s Charliem, který mu byl snaživě v patách. Vytáhl si z venkovní chladničky pivo, otevřel ho a vstoupil do stísněného vnitřního prostoru, kde větráky alespoň trochu rozháněly a ochlazovaly nehybný vzduch, takže teplota tady byla o pár drahocenných stupňů nižší. „Chci se znovu podívat na plány hlavní budovy.“ „Ano, pane. Mám je s sebou.“ Jako správný voják Charlie okamžitě vyčaroval tubus s výkresy a pak se prakticky postavil 8
do pozoru. „Na té schůzi –“ odkašlal si, „– slečna Wilsonová mluvila o několika změnách, které by ráda provedla. Z inženýrského hlediska.“ „Vážně?“ zeptal se Cody bezstarostně, pak se posadil na rozkládací pohovku a složil si za zády tenký polštářek. Slunce v šeru maringotky rozostřilo kýčovitě oranžové a zelené potahy do jednolitého těžko rozpoznatelného odstínu. Cody se rozhlédl po popelníku, ale nakonec se spokojil s prázdným hrnkem, který kdosi nechal ležet na stole. Rozprostřel si před sebou výkresy. Líbily se mu, měl z nich dobrý pocit. Budova bude vysoká a bude mít tvar dómu, jehož střecha bude z barevného skla. Jednotlivá podlaží budou kruhová, centrální prostor bude zvenčí obestavěn menšími místnostmi, takže zůstane dojem volného prostranství nerozděleného příčkami a zdmi. Ten dům bude dýchat, pomyslel si. Jaký má smysl, že člověk přijede na Západ, pokud pak nemá kolem sebe dost prostoru? Všechny místnosti po obvodu budou mít stěny ze silného zabarveného skla, které bude držet na uzdě prudkost místních slunečních paprsků, přičemž zároveň poskytne ničím nerušený výhled na okolní poušť, hory a celý resort. V přízemí nakreslil půlkruhovou recepci, takže k ní bude snadný přístup od vchodu, z dvoupatrového baru i z prosklené kavárny. Návštěvníci budou moci vyjet skleněnými výtahy do prostředních pater, aby se mohli najíst v některé z restaurací, které zde budou umístěny, nebo se vydat ještě výš a prozkoumat různě laděné relaxační místnosti. Cody se dlouze napil piva a dál prohlížel své výkresy. Viděl v nich cit, fantazii, dokonce humor a na hlubší úrovni i spojení moderního s historickým. Ne, skutečně nezaznamenal nic, co by bylo zapotřebí změnit. Nebo co by změnit dovolil. Abra Wilsonová to bude muset překousnout. Když uslyšel, že se dveře maringotky otevřely, vzhlédl. Takhle zblízka je ještě hezčí, napadlo Codyho, když Abra vstoupila dovnitř. Byla trochu zpocená, zaprášená a podle 9
toho, jak se tvářila, taky pěkně naštvaná. V tom měl pravdu, jak se ukázalo hned vzápětí. Abra měla už dost toho, jak se snažila honit zatoulané zedníky a další dělníky, kteří si dělali neplánované přestávky. „Co to tady, ksakru, je?“ vyjela, když Cody znovu zvedl plechovku s pivem k ústům. „Potřebujeme všechny venku.“ Než Cody mohl polknout, vytrhla mu pivo z ruky. „Thornway vám všem neplatí za to, abyste seděli na zadku. V tomhle projektu nikdo v práci nebude pít alkohol!“ Odložila pivo na pultík, než by mohla podlehnout touze utišit jím svou vlastní žízeň. „Slečno Wilsonová –“ „Co!“ vyštěkla na Charlieho a ani se neobtěžovala předstírat jakoukoli trpělivost, ta jí už dávno došla. „Ach, to je pan Gray, že? Jen vteřinku, prosím vás.“ Jedno po druhém, řekla si v duchu a otřela si vlhké čelo ulepeným rukávem košile. „Poslouchej, kamaráde,“ pronesla ke Codymu. „Pokud nechceš vyhazov, tak se zvedni a hlas se u svého předáka.“ Ten chlap se na ni jen drze usmál. Abra cítila, že má najednou lehkou hlavu, a na jazyku se jí formovaly neprofesionální výrazy. Potlačila je s použitím veškerého sebeovládání, které jí ještě zbylo. Nejraději by mu jednu vrazila. Dobře vypadající mizera, to je vážně něco! Zarazila se. Tihle drsňáci si vždycky myslí, že stačí, aby se usmáli, a ze všeho se vykroutí… a většinou se jim to i podaří. Ale se mnou ne, připomněla si Abra. Přesto by ale nebylo k ničemu dobré, kdyby firemnímu zaměstnanci hrozila. „Tohle není místo, kde je možné jen tak posedávat,“ pronesla nakonec a popuzeně popadla výkresy. Kdyby dopoledne probíhalo hladčeji, možná by zrovna teď nechtěla někomu ukousnout hlavu. Ale on byl zkrátka ve špatnou chvíli na špatném místě. „A už vůbec se nehodí tady takhle slídit!“ mávla výkresy v ruce. Přemýšlela, jakou barvu mají asi jeho oči za tmavými brýlemi. Kdyby ne z jiného důvodu, tak proto, že by mu s radostí udělala monokl, protože se pořád nepřestával usmívat. 10
„Slečno Wilsonová…“ Charlie promluvil znovu a tentokrát o něco naléhavěji. „Co je, ksakru?“ Když se dotkl její paže, setřásla ho, i když si připomínala, že by se měla chovat zdvořile. Ale k čertu se zdvořilostí! Bylo jí vedro, měla žízeň, byla unavená a konečně měla nějaký cíl, kam mohla všechny ty nepříjemné emoce směřovat. „Už jste někde vyhrabal toho vašeho slavného architekta, Grayi? Měl by konečně zvednout zadek a přijet, protože Thornway chce, aby se dohnaly všechny termíny.“ „Ano, víte –“ „Vteřinku,“ přerušila ho znovu a zase se podívala na Codyho. „Poslechni, řekla jsem ti, abys padal. Mluvíš snad anglicky, ne?“ „Ano, madam.“ „Tak sebou hni.“ Pohnul se, ale ne tak, jak čekala. Líně, jako kočka, která se protahuje, než skočí z okenní římsy, pomalu rozložil své tělo, které jako by se skládalo hlavně z nohou. Nevypadal jako muž, který se bojí, že přijde o práci. Protáhl se mezi stolem a pohovkou a znovu si vzal z pultu své pivo. „Ty jsi nějaká nabroušená, Zrzko, co?“ Jen taktak, že neotevřela překvapením ústa. Stavebnictví je sice stále primárně mužský svět, ale ještě nikdo, s kým Abra pracovala, neměl tu drzost, aby se k ní choval shovívavě. A i pokud si snad někdo něco myslel někde v ústraní, nikdy se s tímto přístupem nesetkala tváří v tvář. Má padáka, rozhodla se. Termíny, netermíny, odbory ať si dělají, co chtějí, ale tenhle chlápek dostane výpověď. Abra se rozhodla, že si dá tu práci a doručí mu ji osobně. „Seber si svačinu, nasedni do auta a ať se za tebou práší, kamaráde.“ Znovu mu vytrhla plechovku z ruky, ale tentokrát mu ještě nalila její obsah na hlavu. Naštěstí pro Codyho v ní zbýval už jen hlt. „Až dostaneš obálku, můžeš si to vyřídit se svými odbory.“ „Slečno Wilsonová…“ Charlie teď byl bledý jako křída a hlas se mu třásl. „Vy nechápete situaci.“ 11
„Jdi se projít, Charlie.“ Cody promluvil mírně, zvedl ruku a projel si prsty vlhké vlasy. „Ale… ale…“ „Ven.“ „Ano, pane.“ Charlie, dychtivý opustit potápějící se loď, konečně utekl. A protože to udělal a proto, že říkal tomu vysokému a pohlednému kovboji pane, začínala mít Abra podezření, že se neprozřetelně vydala slepou uličkou. Automaticky přimhouřila oči a napnula se. „Myslím, že nás nikdo nepředstavil.“ Cody si sundal tmavé brýle. Viděla, že má hnědé oči. Měkké hnědé oči se zlatavým odstínem. Nebyly rozhněvané, ani rozpačité. Spíš by se dalo říct, že ji pozorovaly s intenzivním, avšak emocionálně neutrálním výrazem. „Jsem Cody Johnson. Ten váš slavný architekt.“ Mohla by něco zakoktat, omluvit se. Mohla by se celému tomu incidentu zasmát a nabídnout mu další pivo. Tyhle možnosti jí proběhly hlavou, ale vzhledem k tomu jeho klidnému pohledu je všechny zamítla. „Je od vás velice hezké, že jste se obtěžoval zastavit,“ řekla nakonec kousavě. Je to tvrďačka, usoudil, navzdory těm gazelím očím a měkkým smyslným rtům. No, poradil si už dřív s takovými. „Kdybych věděl, že se mi tady dostane tak vřelého přijetí, určitě bych přijel dřív.“ „Je mi líto, ale dechová kapela už na vás nemohla déle čekat.“ Chtěla si zachovat svou hrdost, a tak se otočila ke dveřím, rychle však zjistila, že pokud se k nim chce dostat, vlastně pokud by se chtěla dostat v tomhle maličkém prostůrku kamkoli, musí projít těsně kolem něj. Raději nepátrala po tom, proč ji ta vyhlídka připadá přitažlivá. Byl překážkou a překážky je nutné překonávat. Stačilo jí mírně zvednout hlavu a dívala se mu přímo do očí. „Nějaké otázky?“ zeptala se ho. „Pár bych jich měl.“ Třeba: koho musím zabít, abych tě získal?, nebo: vážně jsi tak drsná, jak si o sobě myslíš?, a konečně: 12
odkdy je pracovní helma tak sexy? „Máte ve zvyku na své chlapy vylívat pivo?“ „To záleží na tom, který z nich to je.“ Nic dalšího nedodala a znovu k němu vykročila. Velmi brzy zjistila, že se zasekla mezi jeho tělem a ledničkou. Chvíli se na ni jen díval. Neviděl jí v očích neklid, jen sžíravý vztek. Nejraději by se zase usmál, a tak to udělal. „Je tady těsno… slečno Wilsonová.“ Byla sice inženýrka, profesionálka, která si tvrdě vybojovala cestu vzhůru, ale taky byla pořád žena. A byla si velmi vědoma tlaku jeho těla na svém, tvrdé linie jeho boků a dlouhých stehen. Ať už by na to vše reagovala jakkoli, ten pobavený výraz v jeho obličeji a široký úsměv, který jí věnoval, v ní veškeré reakce zmrazily. „Ty zuby jsou vaše?“ zeptala se klidně a naznačila pohyb rukou k jeho stále ještě se usmívajícím ústům. Zvedl udiveně obočí. „Když jsem je naposledy kontroloval, tak byly.“ „Pokud chcete, aby to tak zůstalo, uhněte mi z cesty,“ zasyčela na něj. V té chvíli by ji nejraději políbil, jednak kvůli tomu, jak moc se mu líbila její kuráž, a taky proto, že pocítil silnou touhu ji ochutnat. Ale navzdory tomu, že se často choval impulzivně, věděl taky, kdy je dobré změnit taktiku a jít na to od lesa. „Ano, madam.“ Když konečně ustoupil, proklouzla kolem něj. Dala by přednost tomu, kdyby mohla prostě vyjít dveřmi a jít pryč, ale místo toho se posadila na pohovku a znovu rozložila nákresy. „Předpokládám, že vás Gray zasvětil do detailů té schůze, kterou jste zmeškal.“ „Jo.“ Sedl si za stůl, kam se stěží vešel, bylo tady doopravdy těsno. Už podruhé se jejich stehna dotkla, džínsy na džínsy, sval na sval. „Prý chcete nějaké změny.“ Neměla by zaujímat obranný postoj, to nikdy k ničemu nevede. Nedokázala se však ovládnout. „Se základním tvarem 13
budovy mám problém od samého začátku, pane Johnsone. Netajím se s tím.“ „Viděl jsem všechny ty maily.“ V tomhle kamrlíku nebylo jednoduché protáhnout si nohy, on to ale nakonec přece jenom nějak dokázal. „Chtěla jste, aby šlo o standardní pouštní architekturu.“ Přimhouřila oči a on zachytil, jak se v nich objevil další zárodek ohně. „Nevybavuju si, že bych použila slovo standardní, je ale určitě pravda, že v tomto regionu existují důvody pro zachování specifického architektonického stylu.“ „Stejně tak existují důvody, proč zkusit něco nového, nemyslíte?“ pronesl lehce a zapálil si další cigaretu. „Firma Barlow a Barlow chce resort, který bude unikátní,“ pokračoval, než stačila říct cokoli dalšího. „Naprosto soběstačný a dostatečně exkluzivní na to, aby vytáhl z klientely pořádný balík peněz. Chtějí jiný vzhled, jinou náladu, jinou atmosféru, chtějí, aby se lišil od všeho, co lze najít v resortech okolo Phoenixu. A přesně to jim i dávám.“ „S několika úpravami by –“ „Žádné změny nebudou, slečno Wilsonová.“ Abra už skoro skřípala zuby. Nejen, že je paličatý: typický architekt, ale ještě víc ji popouzelo, jak sarkasticky vyslovuje to svoje slečno. „Z nějakého nešťastného důvodu,“ začala klidně, „jsme měli tu smůlu, že nás vybrali, abychom na tomhle projektu pracovali společně.“ „Asi osud,“ zamumlal. Přešla to mlčením, jen na okamžik pohlédla stranou. „Chci vám říct přímo, pane Johnsone, že z inženýrského hlediska ten váš návrh není vhodný.“ Potáhl si z cigarety a pomalu vydechoval. Všiml si, že má v očích jantarové flíčky. Byl to ten typ očí, které se nemůžou pořádně rozhodnout, jestli chtějí být šedé nebo zelené. Proměnlivé oči. Usmál se přímo do nich. „To je váš problém. Pokud na něj nestačíte, Thornway na vaše místo dosadí někoho jiného.“ 14