Jean Raspail TÁBOR SVATÝCH
1 Starého profesora napadla taková obyčejná myšlenka. Příliš mnoho četl, příliš mnoho přemýšlel a příliš mnoho toho také napsal na to, aby se za okolností, tak dokonale nenormálních, odvážil, byť i jen tak sám pro sebe, pronést něco jiného než banalitu hodnou písemky studenta ze třeťáku. Bylo krásné počasí. Bylo teplo, ale ne zase tak moc, jelikož do domu pronikal z otevřené terasy svěží jarní vítr. Dům byl jedním z posledních, co se tyčily na vršku hory; byl zavěšený na úbočí skály jako stráž hlídající starou vesnici; takovou, jaké dominovaly celému kraji až k městu plnému turistů dole, až po luxusní třídu vedoucí podél mořského pobřeží, ze které bylo možné uhádnout pohádkově zelené palmy a bílé rezidence, až k samotnému moři. Moře bohatých bylo klidné a modré – jeho hladina náhle ztratila veškerý lesk luxusu a bohatství, které ji obvykle pokrývaly. Pochromované jachty, svalnatí lyžaři na vodních lyžích, opálené zlatokopky, těžké pupky rozvalené na palubách velikých klidných plachetnic – to všechno bylo pryč. A na takovém vyprázdněném moři, asi padesát metrů od břehu, ztroskotala neuvěřitelná flotila přijíždějící z opačné strany planety.