0347618

John Boyne

Skrytรก zuล ivost srdce

Copyright © John Boyne 2017 Translation © Runka Žaludová 2018 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2019 Original design concept by Richard Ogle/TW Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jakýmkoliv způsobem (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak) bez předchozího svolení majitelů autorských práv. Z anglického originálu The Heart’s Invisible Furies, který vydalo nakladatelství Penguin Random House, přeložila Runka Žaludová Redakce Michaela Šmejkalová Editor Jan Pavel Produkce Dana Klimová Obálku pro české vydání podle originálu zpracoval Oleg Kolomijec Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v Praze roku 2019 Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce. ISBN 978-80-7529-804-1 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz

Obsah Část I.: Hanba 1945: Kukačka v hnízdě 1952: Vulgarita popularity 1959: Zpovědní tajemství 1966: V hadím domě 1973: Udržet ďábla na uzdě

11 53 105 171 233

Část II.: Exil 1980: Zadní trakt 1987: Pacient 741

301 343

Část III.: Smíření 1994: Otcové a synové 2001: Fantomová bolest 2008: Stříbrný surfař

407 471 517

Epilog: 2015: Z přístavu na širé moře

543

Č Á ST I .

HA NB A

1945 Kukačka v hnízdě

Dobří lidé z Goleenu Dávno předtím, než jsme zjistili, že byl otcem dvou dětí se dvěma různými ženami, jednoho v Drimoleague a druhého v Clonakilty, stál otec James Monroe před oltářem kostela Naší paní, hvězdy moří ve farnosti Goleen v Západním Corku a označil mou matku za děvku. Rodina seděla pohromadě ve druhé řadě, můj dědeček u uličky zrovna kapesníkem leštil bronzovou plaketu s vyrytými jmény jeho rodičů, která byla přibita k opěradlu dřevěné lavice před ním. Měl na sobě nedělní oblek, který večer předtím vyžehlila babička, jež si ovíjela jaspisové korálky růžence kolem svých pokřivených prstů a neslyšně pohybovala rty, až dědeček položil svou ruku na její a dal jí tak najevo, aby zachovala klid. Vedle ní sedělo seřazeno podle věku a stupně blbosti mých šest strýčků a tmavé hlavy jim svítily růžově navoněnou pomádou. Každý byl o kousek menší než ten druhý a tvořili tak sestupnou řadu. Chlapci se velmi snažili, aby toho rána neusnuli; noc předtím se ve Skullu tančilo a oni se vrátili dost unavení a spali jen pár hodin, než je otec vzbudil na mši. Na konci lavice, vedle dřevořezby desátého zastavení křížové cesty, seděla moje matka, žaludek stažený hrůzou z toho, co nastane. Ani se neodvážila vzhlédnout. Mše začala obvyklým způsobem, vyprávěla mi, kněz otráveně prováděl úvodní rituály a shromáždění falešně zpívalo Kyrie. William Finney, matčin soused z Ballydevlinu, prošel s velkou okázalostí k pultíku k prvnímu a druhému liturgickému čtení, před mikrofonem si odkašlal a poté začal vyslovovat každé slovo s dramatickou naléhavostí, s níž by mohl uspět i na scéně Opatského divadla. Otec Monroe, celý zpocený pod tíhou vrstveného roucha i intenzity svého hněvu, jej následoval s aklamací a slovem Božím, pak všechny vyzval, aby usedli, a tři červeně odění ministranti odcupitali do své postranní lavice a vyměňovali si vzrušené pohledy. Zřejmě si přečetli knězovy poznámky předtím v sakristii nebo zaslechli, 13

jak si opakuje řeč, když si přetahoval sutanu přes hlavu. Nebo prostě jen věděli, jaké krutosti je ten muž schopen, a byli šťastni, že tentokrát nebude namířena proti nim. „Moje rodina žije v Goleenu, kam až záznamy sahají,“ začal a rozhlížel se po sto padesáti vztyčených hlavách, mezi nimiž byla jedna sklopená. „Slyšel jsem hroznou pověst, že můj pradědeček měl rodinu v Banty, ale nikdy jsem nenašel svědectví, které by to potvrzovalo.“ Ve shromáždění se ozvalo uznalé pousmání, trocha místní bigotnosti nikdy neurazí. „Moje matka,“ pokračoval, „dobrá žena, tuto farnost milovala. Došla svého konce, aniž kdy opustila pár čtverečních mil Západního Corku, a ani na okamžik toho nelitovala. Žijí zde dobří lidé, říkala mi vždycky. Dobří, čestní katolíci. A víte co, nikdy jsem neměl důvod o jejích slovech pochybovat. Až dodnes.“ Kostelem proběhlo tiché zachvění. „Až dodnes,“ opakoval otec Monroe pomalu a zarmouceně zavrtěl hlavou. „Je tu dnes přítomna Catherine Gogginová?“ Rozhlédl se, jako by neměl ponětí, kde by ji měl hledat, přestože celých šestnáct let seděla každou neděli ve stejné lavici. Na chvilku se všechny hlavy přítomných mužů, žen a dětí obrátily jejím směrem. Všechny hlavy, s výjimkou dědečkovy a šesti strýčků, kteří pevně hleděli kupředu, a babičky, jež hlavu sklopila, právě když matka tu svou pozvedla, aby čelila hanbě. „Catherine Gogginová, tady jsi,“ řekl kněz, usmál se na ni a pokynem ji zval dopředu. „Pojď sem ke mně jako poslušná dívka.“ Matka pomalu vstala a vydala se k oltáři, k místu, kde předtím byla jen u svatého přijímání. Tvář neměla rudou, jak mi po mnoha letech vyprávěla, ale bledou. V kostele bylo toho dne horko, vedro vrcholného léta posílené dechem vzrušených farníků, a ona se cítila nejistě v obavě, aby neomdlela a nezůstala ležet na mramorové podlaze, kde by uvadala a rozpadala se jako odstrašující příklad pro ostatní dívky jejího věku. Nervózně zírala na otce Monroa a na malý okamžik pocítila jeho záštiplný pohled, než jej odvrátil. „Jako by se rozpouštělo máslo,“ řekl páter Monroe a přehlédl své stádečko s náznakem úsměvu. „Kolik ti je let, Catherine?“ zeptal se. „Šestnáct, otče,“ řekla matka. 14

„Řekni to víc nahlas. Tak, aby tě mohli slyšet i všichni ti slušní lidé vzadu.“ „Šestnáct, otče.“ „Šestnáct. Teď zvedni hlavu a podívej se na své sousedy. A na svou matku a otce, kteří žili poctivý křesťanský život a následovali tak své rodiče. Na své bratry, kteří dobře vědí, jak být správnými mladými muži, tvrdě pracují a nesvedou žádné děvče na scestí. Vidíš je, Catherine Gogginová?“ „Ano, otče.“ „Až tě vyzvu, abys promluvila, sama si tím před tímto oltářem uštědříš políček, a v tomto kostele není ani jedna duše, která by mi to dávala za vinu.“ „Ano, otče,“ opakovala, teď hlasitěji. „Dobrá. Bude to jedinkrát, kdy proneseš taková slova v kostele, uvědomuješ si to, děvče? Nikdy tu nebudeš mít svatební den. Ruce vztahuješ ke svému kulatému břichu, jak vidím. Skrýváš snad nějaké tajemství?“ Teď lidé v lavicích zalapali po dechu. Právě na tohle shromáždění čekalo – na co také jiného – a teď všichni čekali na potvrzení. Oči přátel i nepřátel si vyměňovaly pohledy, v jejich hlavách se teprve připravovala slova. Ti Gogginové, řeknou. Nic jiného jsem od té rodiny nečekal. On sotva dokáže napsat své jméno na kus papíru a ona je kapitola sama pro sebe. „Já nevím, otče,“ řekla matka. „Ty nevíš. Samozřejmě, že nevíš. Jsi jen malá děvka, která nemá víc rozumu než králík v kotci. A zrovna takovou morálku, dodávám. A vy všechny dívky tam,“ řekl teď zvýšeným hlasem, zatímco se obrátil k lidem z Goleenu, kteří seděli v lavicích jako přibití, když na ně ukázal, „vy všechny mladé dívky se podívejte na Catherine Gogginovou a pamatujte si, co se stane děvčatům, která si zahrávají příliš brzy a nevázaně se svou počestností. Budou mít v břiše dítě a žádného manžela, který by se o ně postaral.“ Kostel zahučel. Jedna dívka otěhotněla minulý rok na ostrově Sherkin. Byl z toho ohromný skandál. To samé se stalo ve Skibbereenu předloni o Vánocích. Ponese Goleen stejné znamení hanby? Jestli ano, ta zpráva se roznese po celém Západním Corku do odpoledního čaje. „Teď, Catherine Gogginová,“ pokračoval páter Monroe, položil jí ruku na rameno a pevně jí ho stiskl mezi prsty. „Před 15

Bohem a svou rodinou a všemi dobrými lidmi z této farnosti musíš jmenovat toho holobrádka, který s tebou lehával. Jmenuj ho hned, aby musel jít ke zpovědi a mohlo mu být odpuštěno v očích Páně. A pak odejdeš z tohoto kostela a z této farnosti a nebudeš více špinit jméno Goleenu, rozumíš mi?“ Vzhlédla a otočila se k mému dědečkovi, jehož tvář byla jako z kamene a zírala na sochu ukřižovaného Krista visící za oltářem. „Tvůj ubohý tatínek ti nepomůže,“ řekl kněz, který sledoval směr jejího pohledu. „Určitě už s tebou nechce mít nic společného. Řekl mi to sám včera večer, když přišel do presbytáře, aby mi tu hanebnou novinu oznámil. A nechť tu nikdo neobviňuje Boska Goggina z ničeho, protože on vychovává své děti správně, vychovává je v duchu hodnot církve katolické, a jak by tedy mohl být žalován za jedno zkažené jablko v celém sudu zdravých? Hned mi řekni jméno toho holobrádka, Catherine Gogginová, řekni mi jeho jméno, abychom tě mohli vypudit a nemuseli se více dívat na tvou nečistou tvář. Nebo jeho jméno neznáš, je to tak? Bylo jich tolik, že si nejsi jistá?“ Lavicemi zašuměl tichý nesouhlas. Kongregace si přeci jen uvědomovala, že tohle by mohlo zajít příliš daleko, protože by všichni jejich synové mohli být podezíráni z nemorálnosti. Páter Monroe, který v tomto kostele pronesl za dvě desítky let stovky kázání, takovému tichému protestu velmi dobře rozuměl, a proto poněkud couvl. „Ale ne,“ řekl. „Kdepak. Je v tobě ještě trochu poctivosti a šlo jen o jednoho mladíka. Ale musíš mi sdělit jeho jméno, hned teď, Catherine Gogginová, nebo důvod, proč jej tajíš.“ „Neřeknu,“ pravila moje matka a zavrtěla hlavou. „Cože?“ „Neřeknu,“ opakovala. „Tak ty neřekneš? Stydět jsi se měla dřív, teď už se rozpakovat nemusíš. To jméno, děvče, nebo přísahám tady před křížem, že tě vypráskám z tohoto Božího domu v hanbě.“ Rozhlédla se po kostele. Bylo to jako ve filmu, vyprávěla mi později, neboť všichni tajili dech a čekali, na koho ukáže obviňujícím prstem, a každá matka se modlila, aby to nebyl její syn. Nebo hůře její manžel. Otevřela ústa a zdálo se, že už už odpoví, ale rozhodla se mlčet a zavrtěla hlavou. 16

„Neřeknu,“ opakovala tiše. „Tak pokročíme dál,“ prohlásil páter Monroe, stoupl si za ni a vší silou ji nakopl do zad vysokou botou, takže se potácela dolů po oltářních schodech s rukama před sebou, protože i v tak raném stadiu mého vývoje mne chránila za každou cenu. „Vypadni odsud, ty děvko, kliď se z Goleenu a odnes si svou hanbu někam jinam. V Londýně jsou domy, které byly postaveny pro takové jako ty a v kterých jsou postele, do nichž si můžeš lehnout na záda a roztáhnout nohy pro každého a pro nejrůznější individua, abys ukojila své odporné choutky.“ V hrůzném vzrušení z jeho slov shromáždění lapalo po dechu, dospívající chlapci se při těch představách chvěli, a když se zvedla ze země, kněz k ní opět přistoupil a táhl ji za paži kostelní lodí, plivaje jí na ústa a do obličeje, tvář měl rudou rozhořčením a jeho vzrušení bylo viditelné i těm, kteří nevěděli, kam s očima. Moje babička se rozhlížela, ale dědeček ji štípl do paže, takže se zase odvrátila. Strýček Eddie, nejmladší ze šestice a věkem nejbližší mé matce, vstal a zvolal: „Tak dost, už toho bylo dost!“ a při těchto slovech vstal i dědeček a srazil syna jednou ranou do čelisti. Moje matka už víc neviděla, protože páter Monroe ji vyvedl ven na hřbitov a řekl jí, že musí opustit vesnici do hodiny a že od tohoto data nesmí být jméno Catherine Gogginové ve farnosti Goleen vyřčeno ani slyšeno. Ležela na zemi, jak mi vyprávěla, několik minut, věděla, že mše bude ještě dobrou půlhodinu pokračovat, takže měla dost času utéct, pomalu se sebrala a šla směrem k domovu, kde jak tušila, na ni u dveří bude čekat sbalený ranec. „Kitty.“ Hlas ji přiměl otočit se a s překvapením shledala, že se k ní nejistě blíží můj otec. Všimla si ho v zadní lavici, samozřejmě, když ji kněz vláčel ke dveřím, a všimla si i znamení hanby v jeho tváři. „Nestačilo ti to?“ zeptala se, sáhla si rukou na ústa a setřela si krev, která jí zašpinila ruce se zanedbanými nehty. „To jsem přece vůbec nechtěl,“ řekl jí. „Mrzí mě, že máš problémy, opravdu.“ „Já že mám problémy?“ zeptala se. „Měly by to být naše problémy.“ 17

„Ale jdi, Kitty,“ řekl a oslovoval ji jménem, jímž ji nazýval od dob, kdy byla ještě dítě. „Nebuď taková. Tady máš pár liber,“ dodal a podal jí irské bankovky. „Tohle ti pomůže začít někde jinde.“ Chvíli se na ně dívala a pak je zvedla vzhůru a pomalu je vpůli roztrhla. „Ale Kitty, to snad není třeba…“ „Ať ten chlap tam vykládal, co chtěl, nejsem žádná děvka,“ řekla mu, zmačkala kousky bankovek do kuličky a hodila ji po něm. „Nech si svý peníze. Stačí trochu lepidla a můžeš za ně tetě Jean koupit něco hezkýho na sebe.“ „Ježíši, Kitty, musíš tolik křičet?“ „Znovu už to neuslyšíš,“ řekla mu, otočila se a zamířila domů a pak na podvečerní autobus do Dublinu. „Hodně štěstí.“ A s těmito slovy opustila Goleen, své rodné město, které nespatří dalších šedesát let, do doby, než se mnou bude stát na tomto hřbitově mezi náhrobními kameny, připomínajícími rodinu, která ji vyhnala.

Jednosměrná jízdenka Samozřejmě měla nějaké úspory, pár liber, které si za poslední léta nastřádala do punčochy v zásuvce šatníku. Starší teta, která byla v době matčiny potupy už tři roky po smrti, jí občas dávala deset pencí, když jí vyřídila pochůzky, a časem se tato částka proměnila na jednu libru šedesát, což roku 1945 nebyla malá suma. A pak měla ještě třicet pencí od křtu a dalších čtyřicet od biřmování. Nikdy nebyla rozhazovačná. Moc toho nepotřebovala a věci, které by se jí mohly líbit, ani neznala. Jak očekávala, doma na ni čekal sbalený vak, pečlivě složený hned u vchodu s kabátem a kloboukem navrchu. Svršky přehodila přes opěradlo pohovky, protože už byly obnošené a ona tušila, že nedělní šaty ze skříně se jí v Dublinu budou hodit víc. Otevřela zásuvku, aby se podívala po punčochové peněžence, a opravdu tam byla, se svým pečlivě skrytým tajemstvím, stejně jako bylo to její, dokud předchozího večera nevešla matka do její ložnice bez zaklepání a nepřistihla ji před zrcadlem se sundanou halenkou, jak si jednou rukou hladí vypouklé břicho ve směsi hrůzy a fascinace. 18

Starý pes k ní vzhlédl ze svého místa před krbem a dlouze zívl, ale nepřiběhl a nezavrtěl ocasem, jak činil obvykle v naději na poplácání či pochvalu. Vrátila se do ložnice a ještě naposledy se rozhlédla, jestli ji nenapadne ještě něco, co by mohla potřebovat. Měla samozřejmě knížky, ale všechny je už přečetla a v budoucnu si třeba pořídí jiné. Na nočním stolku stála porcelánová soška svaté Bernadetty, kterou bez jakéhokoli smysluplného důvodu, kromě chuti naštvat rodiče, obrátila tváří ke zdi. Byl tu také malý hrací strojek, původně patřící matce, do něhož si ukládala různé památky a malé poklady a do kterého teď nahlížela. Baletka se točila a hrála melodii z Pugniho Esmeraldy, jenže pak se rozhodla, že tyto věci patří k jinému životu, krabičku prudce zavřela, baletka se předklonila v pase a úplně zmizela. Páni, pomyslela si, zatímco naposledy odcházela z domu a vydala se po silnici k poště, kde si sedla na suchou trávu. Když přijel autobus, usadila se dozadu k otevřenému oknu a zhluboka dýchala, aby se jí neudělalo špatně. Projížděli skalnatou krajinou k Ballydehobu a pak kolem Leapu a dál k Bandonu a Innishannonu a nakonec zahnuli na sever do Cork City, města, kde nikdy nebyla, ale o němž jí vyprávěl otec, že je plné hráčů, protestantů a opilců. Za dvě pence si dala misku rajčatové polévky a šálek čaje v kavárně na Lavittském nábřeží a pak se prošla kolem řeky Lee k Parnellskému náměstí, kde si za dalších šest pencí koupila jízdenku do Dublinu. „Deset pencí zpátky,“ řekl jí řidič a chrastil drobnými v brašně, když jí vracel. „Ušetřila byste, kdybyste si koupila zpáteční jízdenku.“ „Ale já zpátky nepojedu,“ odpověděla, vzala si od něj jízdenku a pečlivě si ji uložila do peněženky, protože si pomyslela, že jde o předmět, který je potřeba si uschovat jako papírovou vzpomínku, jež ponese datum počátku jejího nového života, vyražené tlustým černým razítkem.

Pryč z Ballincolligu Když se autobus odpoutal od nábřeží a vydal se cestou na sever, méně statečná osoba by cítila strach nebo únavu, 19

ale ne tak moje matka, která se držela pevného přesvědčení, že šestnáct let strávených v Goleenu nestojí za řeč, dá se ignorovat nebo se na ně dá nahlížet jako na méně důležité než v případě jejích šesti bratrů, jako na přípravu, která ji dovedla k tomuto okamžiku nezávislosti. Při svém mládí se musela srovnat se svým stavem, kterého jak mi později vyprávěla, si poprvé všimla v konzumu Davy Talbota na hlavní třídě, když stála u stohu bedýnek s čerstvými pomeranči a pocítila mou ještě beztvarou nožičku, jak ji nakopla do močového měchýře, byl to jen takový nepříjemný pocit, který nemusel nic znamenat, ale ona věděla, že bych to mohl být já. Ani ji nenapadlo, že by navštívila andělíčkářku, i když mezi děvčaty ve vsi kolovaly pověsti o nějaké vdově v Tralee, která dělala příšerné věci s epsomskou solí, gumovou odsávačkou a pinzetou. Za šest šilinků, tvrdily, můžeš pár hodin pobýt v jejím domě, za tři nebo čtyři libry je to ještě snadnější. Ne, ona věděla přesně, co udělá, až se narodím. Musela si jen počkat, až řádně přijdu na svět, a pak uskutečnit svůj velký plán. Autobus do Dublinu byl vytížený a na první zastávce nastoupil mladý muž se starým hnědým kufrem a rozhlížel se po několika volných sedadlech. Na chvíli se jeho pohled zastavil na matce a ona na okamžik pocítila, jak se očima vpaluje do jejích, ale neodvážila se na něj hledět pro případ, že by šlo o nějakého známého její rodiny, který už slyšel o její hanbě, mohl by ji poznat a ponížit ji zraňující poznámkou. Ale mlčel a šel dál. Když autobus ujel dalších pět mil, vrátil se a ukázal na prázdné místo vedle ní. „Dovolíte?“ zeptal se. „Nemáte místo tam vzadu?“ zeptala se a podívala se do zadní části autobusu. „Ten chlápek vedle mě se pustil do sendvičů s vejci a z toho smradu se mi zvedá žaludek.“ Pokrčila rameny a odsunula kabát, aby si mohl sednout, k čemuž ho vybídla krátkým pohledem. Měl na sobě tvídový oblek, uvolněnou kravatu a čepici, kterou smeknul a držel ji v rukou. Byl o pár let starší než ona, jak usoudila, osmnáct, možná devatenáct, a přestože má matka byla kočka, kvůli kombinaci těhotenství a dramatických událostí toho rána neměla náladu na flirtování. Chlapci v její vesnici se samo20

zřejmě často pokoušeli navázat s ní milostný vztah, ale ona nikdy nejevila zájem, čímž si získala pověst počestné dívky, která byla nyní otřesena. Bylo tam pár děvčat, jež říkala, že to chce jen trochu odvahy, aby cosi udělala nebo ukázala či se líbala, ale Catherine Gogginová k nim nikdy nepatřila. Pro zmíněné chlapce to byl šok, jak si uvědomovala, když se dozvěděli o její hanbě, a možná mezi nimi byli i takoví, kteří zalitovali, že se od ní nechali odbýt. Za její nepřítomnosti budou vykládat, že byla vždycky děvka, a to mé matce způsobovalo velké trápení, protože ona a ta osoba, již si vytvoří ve špinavé fantazii, nebudou mít nic společného, kromě jména. „Příjemnej den,“ řekl chlapec vedle ní. „Cože?“ zeptala se a podívala se na něj. „Říkám, že byl dneska hezkej den,“ opakoval. „Na tuhle roční dobu.“ „Ach tak.“ „Včera pršelo a podle předpovědi mělo pršet i dneska. Ale vidíte, nespadla ani kapka. To je ohromný.“ „Vy se zabýváte počasím?“ zeptala se a uvědomila si svůj sarkastický tón, ale bylo jí to jedno. „Vyrostl jsem na farmě,“ pověděl jí. „Je to pro mě druhá přirozenost.“ „Já taky,“ řekla. „Otec strávil polovinu života zíráním na nebe a nasáváním odpoledního vzduchu kvůli dohadům, jak bude další den. Prý v Dublinu prší pořád. Taky si to myslíte?“ „Myslím, že to brzy poznáme. Jedete až tam, že?“ „Prosím?“ Ve tváři zčervenal, od krku po špičky uší, a tato rychlá proměna ji fascinovala. „Do Dublinu,“ řekl rychle. „Jedete až do Dublinu, nebo vystoupíte na nějaké zastávce?“ „Chcete si sednout k oknu?“ zeptala se. „Klidně vás pustím, jestli chcete. Nijak na tomhle místě netrvám.“ „Ne, vůbec ne,“ řekl. „Jen jsem se zeptal. Je mi tu dobře. Pokud nezačnete taky jíst vajíčkový sendviče, to by bylo horší.“ „Nemám žádný jídlo,“ řekla mu. „Ale něco bych si dala.“ „Mám v kufru půl pečený šunky,“ řekl jí. „Můžu vám kousek uříznout, kdyby vám to pomohlo.“ 21

„V autobuse nemůžu jíst. Bylo by mi špatně.“ „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“ zeptal se chlapec a má matka zaváhala. „Proč to potřebujete vědět?“ „Jen abych věděl, jak vám mám říkat,“ pravil. Podívala se mu do tváře a poprvé si všimla, že je hezký. Měl obličej jako dívka, vyprávěla mi později. Hladkou pleť, která nikdy nepoznala škrábání břitvou. Dlouhé řasy. Blond vlasy mu padaly přes čelo až do očí, ať už je zkoušel uhladit sebevíc. V jeho chování bylo něco, co ji ujišťovalo, že se ho nemusí bát, a tak se uvolnila a přestala se tolik hlídat. „Jsem Catherine,“ řekla. „Catherine Gogginová.“ „Těší mě,“ odpověděl. „Já jsem Seán MacIntyre.“ „Jsi z města, Seáne?“ „Ne, bydlím kousek od Ballincolligu. Znáš to tam?“ „Slyšela jsem o něm, ale nikdy jsem tam nebyla. Vlastně jsem nebyla nikde.“ „No, teď někam jedeš,“ řekl. „Vzhůru do velkého kouře.“ „Jo, jedu.“ Vyhlédla z okna na pole, která míjeli, a na děti, jež pracovaly na stozích, skákaly nahoru a dolů a mávaly na autobus projíždějící po silnici kolem nich. „Jezdíš tam často?“ zeptal se Seán po chvilce. „Kam?“ řekla zamračeně. „Do Dublinu,“ upřesnil a zvedl ruku k obličeji, snad v údivu nad tím, že na všem, co řekne, je něco špatně. „Jestli tam jezdíš často. Máš nahoře nějaké příbuzné?“ „Kromě Západního Corku neznám nikde živou duši,“ sdělila mu. „Tohle město je pro mě tajemství. A co ty?“ „Nikdy jsem tam nebyl, ale můj kamarád tam odjel před měsícem a dostal dobrý místo v pivovaru Guinness a vzkázal mi, že by tam pro mě jedno taky měli, jestli chci.“ „A nepropije tam každej svou výplatu?“ zeptala se. „Ale ne, jsou tam přísná pravidla. Šéfové a tak dál. Obcházejí tam chlápkové a hlídají, aby nikdo neupíjel. Ale můj kamarád tvrdí, že k tomu, aby byli napůl namazaný, stačí už jen ten smrad. Chmel, slad, kvasnice a to všechno dohromady. Prý je to cítit všude kolem v ulicích, a že lidi, co tam bydlí, chodí celý den s přiblblým výrazem.“ „Asi jsou všichni opilí,“ řekla moje matka. „A nestojí je to ani pětník.“ 22

„Kamarád říká, že novému dělníkovi trvá několik dní, než si na ten smrad zvykne a než mu z toho přestane být špatně.“ „Můj táta má rád Guinness,“ pravila matka a vzpomněla si na hořkou chuť nápoje z lahve se žlutou etiketou, kterou dědeček občas přinesl domů a ze které se jednou napila, když se nedíval. „Chodí do hospody každou středu a pátek večer, pravidelně jako hodinky. Ve středu se dá jen tři pinty a vrátí se v rozumnou hodinu, ale v pátek je vždycky pod parou. Často přijde až ve dvě ráno a vytáhne mámu z postele, aby mu udělala talíř párků a černou kaši, a když se jí nechce, tak ji zbije.“ „Můj táta měl pátek každej večer,“ řekl Seán. „Proto chceš pryč?“ Pokrčil rameny. „Částečně,“ řekl po dlouhé pauze. „Abych pravdu řekl, doma byla spousta problémů. Zdálo se mi nejlepší vypadnout.“ „Jaké problémy?“ zeptala se a najednou ji to začalo zajímat. „Víš, přišlo mi, že bude nejlepší nechat to všechno za sebou, jestli to máš taky tak.“ „Samozřejmě,“ řekla. „Stejně to není moje věc.“ „Tak jsem to nemyslel.“ „Já vím, že ne. Nic se neděje.“ Otevřel ústa, aby něco řekl, ale jeho pozornost upoutal malý kluk pobíhající v uličce. Na hlavě měl indiánskou čelenku a ječel tak, že by z něj rozbolela hlava i hluchého. Řidič na něj zařval a prohlásil, že jestli si někdo nedokáže ohlídat dítě, tak autobus otočí a odveze všechny zpátky do Corku a nikomu nevrátí jízdné. „Tak jak je to s tebou, Catherine?“ zeptal se Seán, když opět zavládlo ticho. „Proč jedeš do hlavního města ty?“ „Když ti to povím,“ prohlásila moje matka, která už teď byla přesvědčena, že tomuto cizinci může důvěřovat, „slíbíš mi, že mě nebudeš odsuzovat? Dnes už jsem slyšela odsudků dost, a abych řekla pravdu, už nemám sílu na další.“ „Vždycky se snažím nikoho neodsuzovat,“ odpověděl Seán. „Čekám dítě,“ řekla matka, dívajíc se mu zpříma do očí bez náznaku studu. „Čekám dítě a nemám manžela, aby mi pomohl o něj pečovat. Aže je kolem toho pozdvižení, ani nemusím říkat. Máma a táta mě vyhodili z domu a farář řekl, že musím opustit Goleen a už nikdy ho neposkvrnit svojí přítomností.“ 23

Seán přikyvoval, ale tentokrát se navzdory choulostivosti tématu nezačervenal. „Takový věci se stávají,“ řekl. „Nikdo není dokonalý.“ „Tenhle ano,“ řekla moje matka ukazujíc na své břicho. „Alespoň zatím.“ Seán se usmál, díval se před sebe a dlouho ani jeden z nich nepromluvil a možná si oba zdřímli nebo jeden z nich zavřel oči, aby vypadal, že spí, a mohli se ponořit do svých myšlenek. Po více jak hodině se vzbudili a má matka se ke svému společníkovi obrátila a zlehka se dotkla jeho předloktí. „Víš něco o Dublinu?“ zeptala se. Asi ji konečně napadlo, že nemá žádnou představu o tom, co udělá nebo kam půjde, až tam dorazí. „Vím, že tam sídlí Dáil Éireann, centrem protéká řeka Liffey a že obchodní dům Clery stojí v široké, dlouhé ulici pojmenovaný podle Daniela O’Connella.“ „Obchoďák je určitě stejnej jako v každém irském hrabství.“ „To rozhodně. A taky je všude Obchodní ulice a Hlavní ulice.“ „A Mostecká ulice.“ „A Kostelní ulice.“ „Bůh nás chraň před Kostelní ulicí,“ řekla má matka se smíchem a Seán se zasmál také, vtipkovali jako dvě přerostlé děti. „Za tohle půjdu do pekla,“ pravila, když se přestali smát. „To jsme dva,“ řekl Seán. „A já se dostanu do toho nejhoršího.“ „Proč do toho nejhoršího?“ „Protože jsem špatnej člověk,“ mrknul na ni a ona se znovu rozesmála, jenže pocítila potřebu jít na toaletu a přemýšlela, jak dlouho potrvá, než někde zastaví. Později mi řekla, že to byl ten okamžik, kdy pocítila, že ji Seán přitahuje. V mysli se chvilku bavila představou, že vyjdou z autobusu jako zamilovaný párek, do měsíce se vezmou a že mě porodí jako jejich společné dítě. Krásný sen, který se ale nikdy nesplní. „Ale nepůsobíš na mě jako špatný člověk,“ řekla mu. „To mě ještě neznáš.“ „Budu si to pamatovat. Pověz mi něco o tom tvém kamarádovi. Jak dlouho jsi říkal, že je v Dublinu?“ „Teď něco přes měsíc,“ řekl Seán. „A znáš ho dobře?“ 24

„Ale jo. Seznámili jsme se před několika lety, když jeho táta koupil sousední farmu, a od té doby jsme velký kámoši.“ „To asi jo, když ti dohodil práci. Většinou si ji lidi musejí najít sami.“ Přikývl a sklopil oči k zemi, pak ke svým rukám a potom vyhlédl z okna. „Portlaoise,“ řekl a sledoval přitom míjející značku. „Už se blížíme.“ „Máš nějaké sourozenci, kterým bys chyběl?“ zeptala se. „Ne,“ řekl Seán. „Jsem jedináček. Když jsem se narodil, máma už pak nemohla mít děti a táta jí to nikdy neodpustil. A začal zahejbat. Měl několik ženských a nikdy nikdo ani necekl, protože farář tvrdí, že žena by měla dát muži dům plný dětí a vyprahlá půda nepotřebuje obdělávat.“ „Kam na ty moudra chodí?“ zeptala se matka a teď se zamračil Seán. Přes svou neuctivost nebyl zvyklý vysmívat se duchovním. „Mám šest bratrů,“ řekla mu po chvíli. „Pět z nich má místo mozku slámu. Ten jediný, se kterým byla vždycky řeč, je nejmladší bratr Eddie a ten chce sám být knězem.“ „Kolik mu je?“ „Je o rok starší než já. Sedmnáct. V září nastupuje do semináře. Nemyslím si, že tam bude šťastný, protože vím, že je ve skutečnosti blázen do holek. Ale je nejmladší, víš, a statek už se rozdělil mezi první dva, další dva budou učiteli a ten pátý se špatně učí, nemá na to hlavu, takže zbývá Eddie, a tak z něj musí být farář. Je kolem toho samozřejmě velké pozdvižení. Bohužel o to všechno přijdu,“ dodala s povzdechem. „O návštěvy, hábity a jeho vysvěcení biskupem. Co myslíš, můžou padlý ženy psát dopisy svým bratrům v semináři?“ „To netuším,“ řekl Seán a zavrtěl hlavou. „Můžu se tě na něco zeptat, Catherine? Ale klidně mě můžeš poslat do háje.“ „Tak spusť.“ „Ten kluk se k tomu… dítěti nehlásí?“ „Ne,“ řekla moje matka. „A je určitě šťastnej jak blecha, že jsem odtamtud zmizela. Nejspíš by došlo k vraždě, kdyby někdo zjistil, o koho jde.“ „A to se vůbec nebojíš?“ „A čeho?“ „Jak to budeš všechno zvládat.“ Usmála se. Byl tak nevinný, laskavý a možná i trochu naivní a v duchu se ptala, jestli je velké město jako Dublin pro 25

takového kluka tím pravým místem. „Jasně že se bojím,“ řekla. „Bojím se příšerně. Ale taky se těším. Život v Goleenu jsem nenáviděla. Jsem ráda, že jsem odtamtud vypadla.“ „Ten pocit znám. V Západním Corku není moc povyražení, když tam jsi dlouho.“ „Jak se jmenuje tvůj kamarád? Ten u Guinnesse.“ „Jack Smoot.“ „Smoot?“ „Jo.“ „To je děsně divný jméno.“ „Myslím, že má za předky nějaké Holanďany.“ „A nemohl by najít místo i pro mě? Mohla bych dělat třeba v kanceláři.“ Seán se zahleděl někam za ni a kousl se do rtu. „Nevím,“ pravil pomalu. „Po pravdě řečeno, nerad bych mu o to říkal, když už se tak snažil, aby našel práci pro mě a pro sebe, a pořádně se přitom zapotil.“ „Jistě,“ řekla matka. „Neměla jsem se ptát. Snad během pár dní něco najdu. Udělám si ceduli a navléknu si ji na krk. Poctivá dívka hledá práci. Asi za šest měsíců bude potřebovat dovolenou. Neměla bych si z toho dělat legraci, viď?“ „Asi tím nic nezkazíš.“ „Myslíš, že je v Dublinu hodně práce?“ „Řekl bych, že práci nebudeš hledat dlouho. Jsi… víš… jsi…“ „Jsem co?“ „Jsi hezká,“ řekl Seán a pokrčil rameny. „A zaměstnavatelé to mají rádi, ne? Vždycky se můžeš stát prodavačkou.“ „Prodavačkou,“ řekla matka, pomalu přikývla, jak si to představovala. „Jo, prodavačkou,“ zopakoval Seán. „To bych možná mohla.“

Tři káčátka Podle názoru mé matky byli Jack Smoot a Seán MacIntyre tak rozdílní jako noc a den, takže ji překvapovalo, že byli tak dobří kamarádi. Oč byl Seán vstřícnější a nevinně přátelský, o to byl Smoot temnější a zdrženlivější, a jak zjistila, měl 26

dlouhá období zachmuřenosti a zadumanosti, která vedla až k beznaději. „Svět,“ poznamenal po několika týdnech, co se znali, „je hrozné místo a měli jsme smůlu, že jsme se do něj narodili.“ „Ale vyšlo slunce,“ odpověděla, usmívajíc se na něj. „Přinejmenším na nás svítí.“ Když autobus dorazil do Dublinu, Seán na sedadle vedle ní celý ožil a vyhlížel z okna a očima doširoka otevřenýma si prohlížel neznámé ulice a budovy, které míjeli, větší a postavené těsněji u sebe než v Ballicollingu. Když řidič vjel na Astonské nábřeží, už se chystal sundat kufr a byl nervózní z toho, jak se cestující před ním chystají vystupovat. Když byli konečně na místě, s úzkostí se rozhlížel, ale pak na protější straně uviděl muže, který se k němu blížil od malé čekárny u obchodního domu MacBirney, a s úlevou se zasmál. „Jacku!“ zvolal a jeho hlas přetékal štěstím, jak se mladík, o rok dva starší než on, přibližoval. Za chvíli stáli tváří v tvář, usmívali se, pak si srdečně podali ruce a Smoot ve vzácné chvilce hravosti sebral Seánovi čepici z hlavy a vyhodil ji radostně vysoko do vzduchu. „Tak jsi to dokázal,“ řekl. „Pochyboval jsi o mně?“ „Nebyl jsem si jistý. Napadlo mě, že tu zůstanu opuštěnej jako kůl v plotě.“ Moje matka k nim přistoupila, šťastná jako všichni ostatní, že je konečně na čerstvém vzduchu. Smoot, který netušil, že se někde mezi městy Newbridge a Rathcoole zrodil plán, si jí vůbec nevšímal a soustředil se výhradně na svého přítele. „A co tvůj otec?“ zeptal se. „Řekl jsi…“ „Jacku, to je Catherine Gogginová,“ představil ji Seán, když k nim došla a ze všech sil se snažila být nenápadná. Smoot na ni zíral a netušil, co má s jeho kamarádem společného. „Ahoj,“ řekl po krátké pauze. „Potkali jsme se v autobuse,“ vysvětlil mu Seán. „Seděli jsme vedle sebe.“ „Jo?“ řekl Smoot. „Jsi tu na návštěvě příbuzných?“ „Ne tak docela,“ odpověděla moje matka. „Catherine má trochu problém,“ vysvětloval Seán. Její máma a táta ji vyhodili z domu a nechtějí ji zpátky, takže se vydala do Dublinu, aby tu zkusila štěstí.“ 27

Smoot přikývl a jazykem vyboulil tvář, jak usilovně uvažoval. Vlasy měl tak tmavé, jak byl Seán světlý, a jeho tváře nesly stopy drobných jizviček. Měl široká pevná ramena a moje matka si ho hned představila, jak u Guinnesse nosí přes nádvoří pivovaru dřevěné sudy a kolébá se v zápachu chmelu a sladu. „To není jediná,“ řekl konečně. „Ale šance tu jsou, samozřejmě. Někomu se to nepovede a místo toho nasedne na loď přes moře.“ „Když jsem byla malá, často se mi zdálo, že když vstoupím na loď, určitě ztroskotá a já se utopím,“ řekla matka, která si tenhle nesmysl na místě vymyslela, protože se jí nikdy nic takového nezdálo, a řekla to jen proto, aby se plán, který si ona a Seán dohodli v autobuse, mohl uskutečnit. Předtím se nebála, jak mi pověděla, ale jakmile přijela do města, vyděsila ji představa, že by tu zůstala sama. Na to neměl Smoot žádnou odpověď, jen se na ni opovržlivě zadíval a pak se zase obrátil ke svému kamarádovi. „Takže půjdeme, ne?“ zeptal se, strčil si ruce do kapes kabátu a pokývnutím mou matku propustil. „Zaskočíme do podnájmu a pak něco zakousnout. Za celý den jsem snědl jen sendvič a zbodnul bych i malýho protestanta, kdyby mi ho někdo polil omáčkou.“ „Skvělej plán,“ řekl Seán, a když se Smoot vydal na cestu, Seán ho následoval dva kroky za ním s kufrem v jedné ruce, zatímco Catherine kráčela ještě o několik kroků dál, takže připomínali skupinku dychtivých káčátek. Smoot se rozhlédl kolem, zamračil se a oba se zastavili, položili zavazadla na zem a Smoot na ně zíral, jako by se oba zbláznili, a pak se zase vydal na cestu a oni jej opět následovali. Nakonec se k nim otočil a založil si v údivu ruce v bok. „Děje se tu něco, co nechápu?“ zeptal se. „Poslyš, Jacku,“ řekl Seán. „Chudák Catherine je úplně sama na světě. Nemá práci ani moc peněz, než si nějakou najde. Řekl jsem, že by mohla několik dní zůstat s námi, jen dokud si něco nenajde. To by přece nevadilo, nebo jo?“ Smoot chvilku neodpovídal a moje matka z jeho tváře vyčetla směs zklamání a rozhořčení. Nevěděla, jestli by jim neměla říct, že si sama nějak poradí, a nechat je být, ale Seán k ní v autobuse byl přece tak milý, a jestli by teď od něj ode-

28

šla, tak by se vrtla? Ani nevěděla, jakým je směrem od místa, kde se právě nacházeli, centrum města. „Znáte se už z domova, že je to tak?“ zeptal se Smoot. „Něco na mě hrajete?“ „Ne, Jacku, jen jsme se potkali, přísahám ti.“ „Počkej moment,“ řekl Smoot a přimhouřenýma očima se zadíval matce na břicho, které se kulatilo pátým měsícem mého vývoje. „Ty jsi…? Je to…?“ Matka zakoulela očima. „Chci si najít něco přes inzerát v novinách,“ pravila, „kvůli tomu mýmu břichu.“ „Jo tak,“ řekl Smoot a tvář mu ještě víc potemněla. „Seáne, má to něco společnýho s tebou? Nechceš mě dostat do problému, že ne?“ „Jasně že ne,“ ujišťoval ho Seán. „Říkal jsem, že jsme se jen potkali. Seděli jsme vedle sebe v autobuse, to je všechno.“ „A já už jsem přece v pátém měsíci,“ dodala moje matka. „Jestli je to tak,“ řekl Smoot, „proč bysme si jí měli pověsit na krk? Koukám, že nemáš na ruce prsten,“ dodal a ukázal hlavou na matčinu levou ruku. „Ne,“ řekla matka. „A teď ho asi jen tak mít nebudu.“ „Jedeš po Seánovi, co?“ Matka na chvilku otevřela ústa, zčásti smíchy a zčásti uraženě. „To teda nejedu,“ řekla. „Kolikrát ti ještě máme opakovat, že jsme se jen potkali? Těžko bych sázela na někoho po jedný cestě autobusem.“ „Ne, ale říct si mu o něco, to ti nevadí.“ „Jacku, prosím, ona je sama,“ žadonil Seán tiše. „Oba víme, jaké to je, no ne? Myslím, že trocha křesťanský pomoci nám nemůže uškodit.“ „Ty a ten tvůj zasranej Bůh,“ řekl Smoot, zavrtěl hlavou a moje matka, i když byla silná žena, při té nemravnosti zbledla, protože lidé v Goleenu taková slova nepoužívají. „Bude to jen na pár dní,“ opakoval Seán. „Jen než si něco najde.“ „Ale je tam málo místa,“ řekl Smoot poraženeckým hlasem. „Tak akorát pro nás dva.“ Nastalo dlouhé ticho a nakonec pokrčil rameny a vzdal to. „Tak pojď s námi. Jak to vypadá, nemám do toho co mluvit, takže to zkusím zařídit co nejlíp. Na pár dní, říkáš?“

29

„Na pár dní,“ souhlasila matka. „Jen než si něco najdeš?“ „Jen do té doby.“ „Hm,“ řekl a vykročil kupředu a nechal Seána a mou matku, aby šli za ním.

Byt na Chathamské ulici Když se blížili k mostu, moje matka pohlížela přes mříže na řeku Liffey s jejími špinavě hnědými a zelenými proudy spěchajícími směrem k Irskému moři, jako by se snažily zmizet z města, jak nejrychleji to jde, a nechávaly faráře, hospody a politiky daleko za sebou. Když se zplna nadechla, zašklebila se a prohlásila, že tu není zdaleka tak čistá voda jako v Západním Corku. „Tam si můžete v potoce nebo v řece umýt hlavu,“ tvrdila. „A spousta lidí to taky tak dělá. Moji bratři chodí k potoku za naším statkem každou sobotu ráno a myjou si vlasy obyčejným mýdlem Lifebuoy a pak září jako slunce v létě. Maisie Hartwellovou jednou chytili, jak je pozoruje, a její táta jí za to nasekal, to bylo něco. Koukala na to jejich nádobíčko.“ „Autobusy,“ prohlásil Smoot, rozhlédl se, vyplivl nedopalek cigarety a pak ho rozdrtil botou, „jezdí oběma směry.“ „Ale jdi, Jacku,“ řekl Seán a zklamání v jeho hlase bylo tak zřejmé, že má matka hned věděla, že by nechtěla být oslovena takovým tónem. „Tomu se říká vtip,“ řekl Smoot v obraně před pokáráním. „Cha,“ reagovala matka, „cha.“ Smoot zavrtěl hlavou, pokračoval v cestě a matka se mohla svobodně rozhlížet po městě, které jak jí říkali po celý život, mělo být plné kurev a ateistů, ale které vypadalo jako u nich doma, jen tu bylo víc aut, větší domy a lidé nosili hezčí šaty. V Goleenu tvořil každou rodinu jen pracující muž, jeho žena a jejich děti. Nikdo nebyl bohatý, nikdo chudý a svět si zachovával rovnováhu tím, že stejných pár set liber řádně putovalo sem a tam z obchodu do obchodu, z farmy do potravinářského obchodu a z hromádky mzdy do hostince. Tady viděla pracháče v tmavých oblecích s tenkým proužkem a pečlivě 30

tvarovanými kníry, dámy v parádních šatech, přístavní dělníky a lodníky, prodavačky a železničáře. Advokát šel k soudu v černém taláru, jenž za ním povlával jako pláštěnka, s bílou načesanou parukou hrozící odletět s větrem. Z druhé strany bylo vidět dvojici mladých seminaristů klopýtající po dláždění se skleničkou, následovanou chvátajícím chlapcem s obličejem začerněným uhlím a mužem oblečeným jako žena, což byla podívaná, jakou nikdy předtím neviděla. To by chtělo vyfotografovat! pomyslela si. To by v Západním Corku koukali! Když dorazili ke křižovatce, pohlédla O’Connellovou ulicí a v půli cesty spatřila vysoký sloup se žulovou sochou nahoře, jak se hrdě tyčí na podstavci s nosem do výše, jako by se jí nechtělo vdechovat zápach lidí proudících kolem. „To je Nelsonův sloup?“ zeptala se, ukázala tím směrem a Smoot se Seánem se rozhlédli. „Jo,“ řekl Smoot. „Jak to víš?“ „No, nechodila jsem do zvláštní školy,“ sdělila mu. „Taky umím napsat svý jméno, víš. A počítat do desíti. Je to hezká věc, ne?“ „Je to stará hromada kamení oslavující vítězství Britů v nějaké bitvě,“ řekl Smoot a nevšímal si jejího sarkasmu. „Měli poslat toho bastarda zpátky, odkud přišel, kdyby to bylo na mně. Už je to přes dvacet let, co máme nezávislost, a pořád tu na nás dohlíží nějak mrtvej chlápek z Norfolku a pozoruje nás, kam se hnem.“ „Já myslím, že tomuhle místu dodává jakousi vznešenost,“ řekla jen proto, aby ho naštvala. „To si vážně myslíš?“ „Jo.“ „Tak hodně štěstí.“ Tentokrát se k Horatiovi nedostala blíž, protože šli opačným směrem, po Westmorlandské ulici kolem vstupní brány do koleje Trinity, kde moje matka zírala na hezké mladíky shromážděné pod klenbou v parádních šatech a pocítila v břiše záchvěv závisti. Jakým právem jim toto místo patří, říkala si, když jí je provždy odepřené? „To je pořádně nafoukaná partička, zdá se mi,“ řekl Seán, když si všiml, kam se dívala. „A všichni protestanti, jasně, Jacku, znáš některý ty studenty?“ 31

„Jo, znám všechny,“ řekl Smoot. „Proč bychom nemohli jít každý den na večeři a připíjet králi a tvrdit, že je Churchill skvělej chlápík.“ Má matka cítila, jak v ní začíná doutnat naštvanost. Nebyl to její nápad, aby s nimi několik dní bydlela, ale Seánův jako výraz jeho křesťanské dobročinnosti, takže nechápala, proč byl Smoot kvůli tomu tak nepříjemný. Prošli Graftonskou ulicí, zahnuli doprava na Chathamskou a konečně dorazili k malým červeným dveřím vedle hospody, kde Smoot vytáhl bronzový klíč a otočil se k nim. „Díky bohu tu není žádnej domácí,“ řekl. „Pan Hogan se tu zastavuje v sobotu ráno pro nájemné a setkáváme se venku a mluvíme jen o tý zatracený válce. On fandí Němcům. Chtěl by, aby všude udělali pořádek. Ten blbec si myslí, že to bude velký zadostiučinění, když Britům zlomí vaz, ale co se stane pak, říkám mu, která země bude další na řadě? Přece my. Všichni bysme pak o Vánocích salutovali Hitlerovi a šli husím pochodem po Henryho ulici s rukama nahoře. Ne že by se to mohlo, ta zatracená záležitost je prakticky u konce. Každopádně tu platím tři šilinky týdně,“ dodal, podíval se na Catherine, která jeho oznámení vzala na vědomí, aniž by je slovem potvrdila. Sedm dní v týdnu, to znamená pět pencí za den. Dva nebo tři dny, to je patnáct pencí. To je přiměřené, rozhodla se. „Fotky za penci!“ vyvolával mladík kráčející ulicí s fotoaparátem pověšeným kolem krku. „Fotky za penci!“ „Seáne!“ zvolala moje matka a tahala ho za rukáv. „Podívej. Známý mého otce v Goleenu má fotoaparát. Už ses někdy nechal vyfotografovat?“ „Ještě ne,“ řekl. „Tak pojď teď,“ vyzvala ho nadšeně. „Budeme mít památku na první den v Dublinu.“ „Vyhozená pence,“ odbyl ji Smoot. „Myslím, že to bude hezká památka,“ řekl Seán, zamával na chlapce a podal mu penci. „Pojď sem, kluku. Dej se do toho.“ Moje matka si stoupla vedle Seána, ale jak šel Smoot okolo, odstrčil ji loktem a závěrka cvakla právě ve chvíli, kdy se k němu naštvaně obrátila. „Máte to za tři dny,“ řekl chlapec. „Na jakou adresu?“ 32

„Je to tady,“ řekl Smoot. „Můžete to hodit do poštovní schránky.“ „Dostaneme jen jednu?“ zeptala se matka. „Každá je za penci,“ řekl chlapec. „Jestli chcete další, musíte přidat.“ „Jedna stačí,“ pravila a obrátila se k domu, zatímco Smoot vytáhl z kapsy mosazný klíč a pak je pustil dovnitř. Schody byly úzké, takže po nich mohl jít jen jeden člověk, a žluté tapety se po obou stranách odlupovaly. Nebylo tu žádné zábradlí, a když má matka sáhla po ranci, Seán jej zdvihl a postrčil ji před sebe za Smootem. „Jdi mezi námi,“ řekl. „Co kdybys spadla a ublížila děcku.“ Vděčně se na něj usmála, a když vyšli nahoru, vstoupili do malé místnosti s malou vanou v jednom koutě, s umyvadlem a s ohromným gaučem na protější stěně, největším, jaký kdy v životě viděla. Jak ho mohl proboha někdo vůbec dostat po těch schodech nahoru, to byla záhada. Vypadal tak měkce a pohodlně, že měla co dělat, aby se nezhroutila do jeho objetí a nezačala předstírat, že nic z toho, co se stalo za posledních čtyřiadvacet hodin, neexistuje. „No, tohle je všechno,“ řekl Smoot a rozhlédl se kolem se směsicí pýchy a rozpaků. „Umyvadlo funguje, ale voda je svinsky studená a je zasraně těžký naplnit kýbl a nalít vodu do vany, když se potřebuješ vykoupat. Na záchod můžeš jít do hospody vedle. Jen musíš dělat, že tam na někoho čekáš, jinak tě vyhodí na ulici.“ „Musíte pořád nadávat, pane Smoote?“ zeptala se moje matka a usmála se na něj. „Ne že by mi to vadilo, chápeš, ale jen abych věděla, jestli to takhle bude pořád.“ Smoot na ni zíral. „Tak tobě se nelíbí, jak mluvím, Kitty?“ řekl a její úsměv se rychle vytratil. „Neříkej mi tak. Jsem Catherine, jestli jsi neslyšel.“ „Dobrá, tak se k tobě zkusím chovat víc jako gentleman, když ti to tak moc vadí, Kitty. Budu si dávat pozor na ty zasraný nadávky, když teď máme…“ zarazil se a významně pokývl směrem k jejímu břichu, „v domě dámu.“ Polkla, připravena po něm skočit, ale co měla dělat, když jí poskytl střechu nad hlavou? „Je to skvělej byt,“ řekl konečně Seán, aby uvolnil napětí. „Hodně útulný.“ 33

„To jo,“ řekl Smoot a usmál se na něj a moje matka si říkala, jestli by si nemohla zasloužit jeho přátelství způsobem, jakým to obvykle dělal Seán, ale nic ji nenapadlo. „Možná,“ pravila konečně, nahlížejíc do polootevřených dveří v rohu, kde ve vedlejší místnosti stála jednoduchá postel, „možná to byla chyba. Není tu místo pro všechny tři, co? Pan Smoot má svou ložnici a gauč je zřejmě pro tebe, Seáne. Nebylo by ode mě správný tě o něj připravit.“ Seán zíral do země a nic neříkal. „Můžeš se uskrovnit a spát se mnou,“ řekl Smoot Seánovi, jehož tvář zrudla studem. „Tady Kitty si může vzít gauč.“ Atmosféra v pokoji ztěžkla a byla natolik nepříjemná, že matka nevěděla, co si o tom má myslet. Vteřiny ubíhaly, vyprávěla mi, a všichni tři jen stáli uprostřed pokoje, aniž by řekli slovo. „Tak dobře,“ pronesla konečně, když s úlevou objevila větu, skrytou kdesi v hloubi její mysli. „Má tady někdo hlad? Myslím, že mám na tři večeře, abych vám poděkovala.“

Novinář, možná Za dva týdny, v den, kdy do Dublinu dorazila zpráva, že si Hitler vpálil kulku do hlavy, šla má matka do obchodu s lacinými šperky v Coppinger Row, aby si koupila snubní prsten, úzký zlatý kroužek s malým ozdobným drahokamem. Ještě se nevystěhovala z bytu v Chathamské ulici, ale dosáhla zdrženlivého porozumění s Jackem Smootem, který se smířil s její přítomností se vzácným pochopením. Aby byla užitečná, udržovala domácnost v čistotě a starala se i se svými skromnými prostředky, aby bylo jídlo na stole, když se vraceli domů z práce. Seán nakonec dostal práci u Guuinnesse, i když se mu to nijak zvlášť nelíbilo. „Půl dne roznáším žoky chmele sem a tam,“ vyprávěl jí, když se jednoho dne namočil do vany, aby utišil bolest svalů, zatímco moje matka seděla na posteli ve vedlejším pokoji, otočená k němu zády, ale s pootevřenými dveřmi, aby si mohli povídat. Je to zvláštní byt, pomyslela si. Nic na stěnách, kromě kříže svaté Birgidy a fotografie papeže Pia XII. Vedle visela fotografie z toho dne, kdy dorazili do Dubli34

nu. Chlapec odvedl mizernou práci, protože i když se Seán usmíval a Smoot vypadal skoro jako člověk, ona měla tělo rozpůlené rámečkem, hlava obrácenou doprava v rozčilení, že do ní Smoot strčil. Jediný prádelník u zdi skrýval oblečení obou mladých mužů, promíchané, jako by nezáleželo na tom, co komu patří. A postel byla sotva dostačující pro jednoho, natož pro dvojici spící v opačné poloze proti sobě. Není divu, říkala si v duchu, že odtamtud v noci slýchala podivné zvuky. Kluci museli mít problémy, když se pokoušeli usnout. „Mám pohmožděný záda,“ pokračoval Seán, „bolavý krk a hrozně mě bolí hlava z toho smradu v pivovaru. Musím se brzy ohlédnout po něčem jiném, protože netuším, jak dlouho tohle můžu vydržet.“ „Zdá se, že Jackovi se to líbí,“ řekla moje matka. „On je jiná nátura.“ „Co jiného bys dělal?“ Seán si dal s odpovědí načas a ona slyšela, jak se ve vaně oplachuje. Rád bych věděl, jestli ji trochu nelákalo otočit se a nechat svůj pohled spočinout na těle mladého muže v koupeli, jestli ji někdy nenapadlo prostě beze studu vejít a nabídnout mu, že se vykoupe s ním? Byl k ní laskavý a byl to hezký člověk, jak mi vyprávěla. Muselo pro ni být těžké, že jejich náklonnost měla jisté hranice. „Já nevím,“ řekl konečně. „Ale z tvýho hlasu mám dojem, že víš.“ „Jeden nápad by tu byl,“ řekl rozpačitě. „Ale nevím, jestli se na to hodím.“ „Pověz mi to.“ „Nebudeš se mi smát?“ „Možná. Ráda se zasměju, když na to přijde.“ „No, máme tu noviny,“ řekl po krátké odmlce. „Irish Times, samozřejmě, a Irish Press. Třeba bych pro ně mohl psát.“ „A co konkrétně?“ „Nějaké zprávy, víš. Doma v Ballincolligu jsem trochu psal. Povídky a tak. Několik básní. Ne moc dobrých, většinou, ale i tak. Myslím, že bych mohl být lepší, kdybych dostal příležitost.“ „Chceš být novinářem?“ zeptala se. „Tak to myslím, jo. Jsem hloupej?“ 35

„Co je na tom hloupýho? Někdo to přece musí dělat, ne?“ „Jack si myslí, že to není dobrý nápad.“ „A co má být? Není přece tvoje žena, no ne? Můžeš se rozhodovat sám.“ „Nevím, jestli mě vůbec vezmou. Ale ani Jack nechce zůstat u Guinnesse napořád. Chtěl by mít vlastní hospodu.“ „To je přesně to, co je v Dublinu potřeba. Nějaká další hospoda.“ „Ne tady. V Amsterodamu.“ „Cože?“ zeptala se moje matka a v údivu zvýšila hlas. „Proč chce jet právě tam?“ „Myslím, že se v něm probudili holandští předkové,“ řekl Seán. „Nikdy tam nebyl, ale slyšel o tom místě úžasné věci.“ „Například jaký?“ „Že je jiné než Irsko.“ „No, to není žádnej velkej objev. Jsou tam kanály a tak podobně, ne?“ „Je jiné i jiným způsobem.“ Víc už neřekl a moje matka měla strach, že usnul a sklouzl pod vodu. „Mám nějaké novinky,“ řekla mu a doufala, že rychle odpoví, jinak by se musela otočit. „Tak povídej.“ „Zítra ráno mám pohovor kvůli práci.“ „Opravdu?“ „Opravdu,“ řekla a on se znovu myl a používal přitom mýdlo, které přinesla z obchodu před několika dny a které dala Smootovi, zčásti jako dárek, aby jí dovolil tu zůstat, a zčásti jako povzbuzení, aby se umyl. „To jsi šikovná,“ řekl Seán. „Kde to vlastně je?“ „V Dáilu.“ „Kde?“ „V Dáilu. Na Kildarské ulici. Víš, budova parlamentu.“ „Já vím, co je Dáil,“ odpověděl Seán se smíchem. „Jen mě to udivuje, to je všechno. O jakou práci jde? Budeš poslankyní? Budeme mít první ženskou ministerskou předsedkyni?“ „Budu pracovat v čajovně. V jedenáct hodin mám zajít za paní Hennessyovou a ona si mě vyzkouší.“ „No, každopádně je to dobrá zpráva. Myslíš si, že…“ 36

V zámku zarachotil klíč, pak jej někdo vyndal a zase zastrčil, a když má matka slyšela vejít Smoota do druhého pokoje, trochu se obrátila na posteli, aby si nevšiml, že tam sedí, a oči upřela do pukliny v omítce, která připomínala tok řeky Shannon ve vnitrozemí. „Tady jsi,“ řekl něžným hlasem, jaký ho ještě nikdy předtím neslyšela použít. „To je konečně hezký pohled při návratu domů.“ „Jacku,“ zareagoval Seán okamžitě, také jiným tónem, aby jej umlčel. „Catherine je vedle.“ Moje matka se obrátila na posteli a podívala se do předního pokoje v ten samý okamžik, kdy Smoot nahlédl dovnitř, a pohledem, jak mi později vyprávěla, zachytila Seána ležícího ve špinavé vodě s hezkou odhalenou hrudí, svalnatou a nezarostlou, a Smootův obličej, který se ve vteřině naplnil hněvem. Ve zmatku, jakou chybu vlastně udělala, se znovu odvrátila a skryla svou planoucí tvář. „Ahoj Jacku!“ zavolala vesele. „Kitty.“ „Pro dnešek padla?“ Nedopověděl, v pokoji zavládlo dlouhé ticho a matka se donutila obrátit a zjistit, co se děje. Oba chlapci mlčeli, ale i v tom tichu jí připadalo, že nějakým způsobem komunikují, i když jen způsobem, jakým se na sebe dívali. Konečně Seán promluvil. „Catherine mi právě řekla, že se bude ucházet o práci. V bistru Dáilu, věřil bys tomu?“ „Věřím všemu, co mi řekne,“ řekl Smoot. „Je to tak, Kitty? Konečně se z tebe stane jedna z těch pracujících žen? Třeba se příště dočkáme sjednoceného Irska.“ „Jestli udělám dobrý dojem,“ řekla Catherine a nevšímala si jeho sarkasmu. „Jestli dobře zapůsobím na ředitelku, pak tu práci dostanu.“ „Catherine,“ řekl Seán a zvedl hlas. „Teď vylezu, tak se neotáčej.“ „Radši zavřu dveře úplně a počkám, až se utřeš. Potřebuješ čisté oblečení?“ „Podám mu ho,“ řekl Smoot, vešel do ložnice a vzal Seánovy kalhoty z opěradla židle a čistou košili, spodní prádlo a ponožky ze zásuvky prádelníku, půl minuty to držel v rukou, 37

zíral na Catherine a snažil se ji přimět, aby se na něj podívala, což nakonec učinila. „Nemyslíš, že nebudou dělat problémy?“ zeptal se. „Ti lidé v Dáilu?“ „S čím?“ zeptala se a všimla si, jak drží Seánovy věci v náručí, jako by ji jimi chtěl zastrašit. „S tímhle,“ řekl a ukázal na matčino břicho. „Koupila jsem si prsten,“ odpověděla, zvedla levou ruku a ukázala mu ho. „To je dobrý pro ty, co mají peníze. A co až se dítě narodí?“ „Na to mám velký plán,“ řekla. „Tak povídej. Řekneš nám někdy, o co jde, nebo máme hádat?“ Moje matka se odmlčela a Smoot odešel. „Doufám, že ten flek dostaneš,“ zamumlal, když šel kolem ní, tak tiše, že to mohli slyšet jen oni dva. „Doufám, že dostaneš tu zatracenou práci a že odsud konečně sakra vypadneš a necháš nás dva na pokoji.“

Pohovor v Dáilu Éireann Když Kateřina dorazila příštího rána do Dáilu, na čtvrtém prstě levé ruky se jí jasně leskl snubní prsten. Udala své jméno hlídači ve službě, statně vyhlížejícímu individuu, jehož výraz dával najevo, že existují stovky míst, kde by byl raději než zde, a on se podíval na denní rozpis návštěv, zavrtěl hlavou a prohlásil, že ona není na seznamu. „Jsem,“ řekla moje matka, natáhla se a ukázala na jméno k řádku „11.00 – k paní C. Hennessyové.“ „To je Goganová,“ opáčil hlídač. „Catherine Goganová.“ „Je to špatně,“ řekla moje matka. „Jmenuju se Gogginová, ne Goganová.“ „Jestli nemáte schůzku, tak vás nemůžu pustit dovnitř.“ „Pane,“ řekla moje matka a sladce se na něj usmála. „Ujišťuji vás, že jsem ta Catherine Goganová, kterou paní Hennessyová očekává. Někdo prostě napsal moje jméno nesprávně, to je všechno.“ „A jak to mám vědět?“ „No, co kdybych tu počkala, a když se žádná Catherine Goganová neukáže, tak byste mě mohl pustit místo ní? Když 38

promarní svou příležitost, mohla bych mít štěstí a tu práci dostat.“ Hlídač si povzdychl. „Ach tak,“ řekl. „Toho mám dost doma.“ „Dost čeho?“ „Šel jsem do práce, abych tohle nemusel poslouchat,“ řekl. „Co tím myslíte?“ „Jděte tamhle a přestaňte mě obtěžovat,“ řekl a prakticky ji vystrčil za dveře. „Čekárna je tamhle vlevo. A ne že se mi tu budete courat, jinak za vámi vyběhnu rychleji než zelená tráva z husy.“ „Roztomilé,“ řekla moje matka, proklouzla za ním a šla do místnosti, kterou jí ukázal. Vešla dovnitř a posadila se, rozhlížela se po tomto luxusním místě a cítila, jak se jí rozbušilo srdce v hrudi. Za několik minut se otevřely dveře a dovnitř vstoupila žena kolem padesátky, štíhlá jako vrbový proutek, s černými vlasy, které měla krátce střižené. „Slečna Goganová?“ řekla a postoupila kupředu. „Jsem Charlotte Hennessyová.“ „Jsem Gogginová,“ opravila ji moje matka rychle, povstala a ve chvilce se výraz tváře starší dámy změnil z přátelského na znepokojený. „Ach,“ povzdychla, když si všimla břicha mé matky. „Jsem ráda, že vás poznávám,“ řekla matka. „Děkuji za váš čas. Doufám, že místo je ještě volné?“ Ústa paní Hennessyové se několikrát otevřela a zavřela, podobná rybě mrskající se na palubě lodi, než z ní vyprchá všechen život. „Paní Gogginová,“ řekla a úsměv se jí vrátil, když ukázala, že si obě mohou sednout. „Je stále ještě volné, ano, ale obávám se, že došlo k nedorozumění.“ „Ano?“ řekla moje matka. „Hledala jsem děvče do bistra, víte. Ne vdanou ženu s dítětem na cestě. Tady v Dáilu Éireann nemůžeme mít vdané ženy. Vdané ženy musejí být doma s manželem. Váš manžel nemá práci?“ „Můj manžel pracoval,“ řekla moje matka a dívala se jí přímo do tváře s mírně rozechvělým spodním rtem, což byla přetvářka, kterou si nacvičovala po celé ráno před zrcadlem. „A o místo přišel? To je mi líto, ale stejně pro vás nemohu nic udělat. Všechny naše dívky jsou svobodné. Jsou to mladé 39

ženy jako vy, samozřejmě, ale neprovdané. Tak to vyžadují páni poslanci.“ „On nepřišel o místo, paní Hennessyová,“ vzlykla moje matka, z kapsy vyndala kapesník a jemně si jím otírala oči. „Přišel o život.“ „Ach, má drahá, to je mi líto,“ řekla paní Hennessyová a v úleku si přiložila ruku ke krku. „Chudák. Co se mu přihodilo, jestli se smím zeptat?“ „Válka se mu přihodila, paní Hennessyová.“ „Válka?“ „Ano. Šel do boje, stejně jako bojoval jeho otec před ním a stejně jako dědeček ještě dřív. Němci ho dostali. Teď to bude měsíc. Granát ho roztrhal na kusy. Zbyly mi po něm jen náramkové hodinky a falešné zuby. Dolní.“ Tenhle příběh, který si vymyslela, byl i v její mysli dost riskantní, protože mnozí lidé, a někteří z nich pracovali i v tomto ctihodném domě, nesmýšleli o Irech bojujících za Brity právě dobře. Ale tahle pohádka měla svůj heroický rozměr, a tak se i z tohoto důvodu rozhodla, že by se díky ní mohla dostat z problému. „Vy ubohé nešťastné stvoření,“ řekla paní Hennessyová, a když stiskla matce ruku, bylo napůl vyhráno. „A ještě čekáte rodinu. To je tragédie.“ „Nad tím ani nemám čas přemýšlet,“ pravila moje matka. „Nemůžu si dovolit truchlit, taková je pravda. Musím myslet na to malé,“ dodala a starostlivě si položila ruku na břicho. „Tomu neuvěříte,“ řekla paní Hennessyová, „ale to samé se stalo mé tetě Jocelyn za první světové války. Byla vdaná za strýce Alberta teprve rok, přidal se k Britům a padl u Paschendaele. V ten samý den, co se dozvěděla o jeho smrti, taky zjistila, že čeká dítě.“ „Mohu se zeptat, paní Hennesyová,“ zeptala se Catherine a předklonila se, „jak se s tím vaše teta Jocelyn vypořádala? Dostala se z toho?“ „Ach, nebojte,“ prohlásila paní Hennessyová, „to byste koukala, jak je ona pozitivní. Prostě žila dál, víte? Ale lidem tehdy nic jiného nezbývalo. Byla to skvělá žena, jako mnoho ostatních.“ „To máte tedy pravdu, paní Hennessyová. Možná bych se měla pár věcí od vaší tety Jocelyn naučit.“ 40

Starší žena se potěšeně rozzářila, ale její úsměv se znovu poněkud zachmuřil. „Zkrátka a dobře,“ řekla. „Nevím, jestli to půjde. Smím se vás zeptat, za jak dlouho budete muset odejít?“ „Za tři měsíce,“ řekla moje matka. „Tři měsíce. Ta práce je na plný úvazek. Předpokládám, že odejdete, až se dítě narodí.“ Matka přikývla. Samozřejmě měla svůj velký plán, takže věděla, že to tak nebude, ale tohle byla její chvíle a ona se rozhodla ji využít. „Paní Hennessyová,“ řekla. „Vypadáte jako laskavá žena. Připomínáte mi mou zesnulou matku, která se o mě starala každý den svého života, než loni podlehla rakovině…“ „Ach, drahoušku, život se s vámi tedy nemazlí!“ „Máte stejně laskavou tvář jako ona, paní Hennessyová. Je to pro mě sice nedůstojné, ale ráda bych doufala ve vaše milosrdenství a něco vám navrhla. Potřebuji práci, paní Hennessyová, potřebuji ji tak moc proto, abych mohla našetřit peníze pro dítě, až on nebo ona přijde na svět, a nemám skoro žádnou naději. Jestli ji najdete ve svém srdci a najmete mě na tři měsíce, pak pro vás budu pilně pracovat a nezavdám vám příčinu, abyste svého rozhodnutí litovala, a když přijde můj čas, snad byste mohla dát nový inzerát a najít mladé děvče, které potřebuje dostat šanci, stejně jako já potřebuji šanci právě teď.“ Paní Hennessyová se opřela, slzy se jí tlačily do očí. Dnes o tom přemýšlím a podivuji se, proč se moje matka ucházela o práci právě v Dáilu, když by měla být na druhé straně Liffey na konkurzu u Ernesta Blytha. „Co vaše zdraví?“ zeptala se konečně paní Hennessyová. „Jak jste na tom se zdravím všeobecně?“ „Zdravá jako řípa,“ řekla moje matka. „V životě jsem netrpěla žádnou běžnou nemocí. Ani během minulých šesti měsíců.“ Paní Hennessyová se zhluboka nadechla, rozhlédla se po stěnách, jako by jí všichni ti muži zobrazení zde v pozlacených rámech mohli nějak poradit. Nad hlavou jí visel portrét W. T. Cosgravea a zdálo se, že zírá na mou matku, jako by chtěl říct, že prohlédl všechny její lži, a kdyby mohl vyskočit z plátna, hnal by ji odsud holí. „A válka už je skoro pryč,“ řekla Catherine po chvíli, poněkud nesouvisle s ohledem na dosavadní rozhovor. „Slyšela 41

jste, že Hitler spáchal sebevraždu? Zdá se, že nás konečně čeká zářná budoucnost.“ Paní Hennessyová přikývla. „Jistěže jsem to slyšela,“ řekla s pokrčením ramen. „A zaplať pánbůh za to, jestli mi Bůh odpustí, že to tak říkám. Doufám, že nás všechny čekají lepší časy.“

Dlouhá návštěva „Takže vy dva teď máte jasno,“ vykládala moje matka Seánovi a Smootovi ten večer, kdy si ve staré hospodě U Mosazné hlavy dávali výtečné dušené společně z jedné teriny. „Můžu odejít příští týden, až dostanu první týdenní výplatu, nebo může zůstat v bytě na Chathamské, než se dítě narodí, a dávat vám třetinu z toho, co mezitím vydělám, abych uhradila část nájmu. Ráda bych zůstala, bylo by to pro mě lepší a vy dva jste tady jediní lidé, které v Dublinu znám, ale byli jste na mě od začátku hodní, takže bych nerada pokoušela vaši trpělivost.“ „Mně to nevadí,“ řekl Seán a usmál se na ni. „Vyhovuje mi, jak to je. Ale samozřejmě je to Jackův byt, takže je to na něm.“ Smoot si vzal kus chleba z mísy uprostřed stolu a vytřel s ním terinu, aby ani jediný ždibec dušeného nepřišel nazmar. Vložil si chléb do pusy, pečlivě jej rozžvýkal a pak se natáhl po pivu, aby sousto spláchl. „Když už jsme to s tebou vydrželi tak dlouho, Kitty,“ řekl. „tak pár měsíců navíc už nás nevytrhne.“

Bistro Práce v bistru Dáilu byla poněkud obtížnější, než moje matka předpokládala, a když uvážíme celé to prostředí, každá dívka se musela naučit diplomatickému jednání se zvolenými členy parlamentu. Celý den chodili poslanci dovnitř a ven v závanech tělesného pachu a cigaretového dýmu, ke kávě si objednávali šlehačkové dorty nebo krémové rohlíčky a jen zřídkakdy ve svém chování projevili nějakou familiárnost. Někteří s dívkami flirtovali, ale nic s tím nesledovali; jiní naopak dou42

fali, že by z toho mohli něco mít, a byli nepříjemní, když neuspěli. Pracovali tu dívky, které muži svedli, a když se jich nabažili, odkopli je. Jakmile nějaká padla do oka poslanci, zdálo se, že z toho existuje jediné východisko, a to stoupnout si do fronty na podporu. V té době byly do Dáilu zvoleny jen čtyři ženy a moje matka jim říkala Čekanky: Mary Reynoldsová ze Sligo-Leitrimu a Mary Ryanová z Tipperary, Bridget Redmondová z Waterfordu a Bridget Riceová z Monaghanu. Byly horší než muži, jak matka říkala, protože nechtěly, aby je někdo viděl, jak hovoří s pracujícími dívkami, pro případ, že by některý z mužů šel okolo a požádal je, aby mu ohřály hrnek nebo přišily uvolněný knoflík k rukávu košile. Pan DeValera nechodil moc často, řekla mi, protože čaj mu obvykle nosila do kanceláře sama paní Hennessyová, ale občas strčil hlavu do dveří, když někoho hledal, nebo se posadil s některým nevýznamným poslancem, aby zjistil náladu ve straně. Byl vysoký a vychrtlý a působil prý poněkud přitrouble, ale vždy se choval zdvořile, a jednou dokonce napomenul jednoho svého mladšího ministra, který na ni luskl prsty, což mu vyneslo její nehynoucí vděčnost. Dívky, s nimiž pracovala, se o matčinu situaci velmi zajímaly. Bylo jí tehdy sedmnáct, měla smyšleného nebožtíka manžela, jenž zahynul ve válce, a čekala dítě, které se chystalo probojovat si svou cestu na svět, takže se na ni dívaly se směsí fascinace a lítosti. „A tvoje ubohá matka taky zemřela?“ zeptala se starší dívka, když stály jednoho dne u dřezu a myly nádobí. „Jo,“ řekla Catherine. „Strašný neštěstí.“ „Slyšela jsem, že šlo o rakovinu.“ „Ano,“ odpověděla. „Takový je někdy osud, dostala rakovinu.“ „Říká se, že se to dědí po mateřské linii,“ řekla Lizzie, která zřejmě musela být středem a duší každé party. „Nebojíš se, že ji jednou taky dostaneš?“ „No, zatím jsem o tom nepřemýšlela,“ pravila moje matka a trochu ji to zarazilo. „Ale teď nebudu myslet na nic jiného, než cos teď řekla…“ Na chvíli, vyprávěla mi, se opravdu zamyslela, jestli jí takové nebezpečí nehrozí, ale pak si rychle uvědomila, že její matka, moje babička, je naživu, daří se jí dobře a žije se svým manželem a šesti bratry se senem v hlavě 43

ve dvě stě třicet mil vzdáleném Goleenu v Západním Corku. Poté se jí ulevilo.

Velký plán V polovině srpna si matku zavolala paní Hennessyová do kanceláře a sdělila jí, že nastal čas, aby z práce odešla. „Protože jsem ráno přišla pozdě?“ zeptala se matka. „Stalo se to vůbec poprvé. Ale když jsem odcházela z domova, stál přede dveřmi nějaký muž a vypadal, jako by mě chtěl zavraždit. Nechtěla jsem jít sama, dokud tam bude. Šla jsem nahoru a dívala se z okna a trvalo dvacet minut, než se otočil a odešel pryč po Graftonské ulici.“ „Není to kvůli tomu, že jste přišla pozdě,“ řekla paní Hennessyová a zavrtěla hlavou. „Vždycky jste byla přesná, Catherine, na rozdíl od jiných. Jen si zkrátka myslím, že nastal čas, to je vše.“ „Ale já pořád potřebuju ty peníze,“ protestovala. „Musím myslet na nájem a na dítě a…“ „Jí vím a soucítím s vámi, ale podívejte se na sebe, už to na vás přijde každým dnem. Necítíte ještě nějaký pohyb, nebo ano?“ „Ne,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Ještě ne.“ „Věc se má tak,“ řekla paní Hennessyová. „Totiž… posaďte se prosím, Catherine, proboha, ulevte si trochu. Ve vašem stavu prostě nemůžete zůstat. Přišly mi na vás nějaké stížnosti od poslanců.“ „Na mě?“ „Na vás.“ „Ale já se přece ke každému chovám zdvořile. I k tomu lichváři z Donegalu, který se na mě pokaždé tiskne a říká mi, že jsem jeho polštářek.“ „To já přece dobře vím,“ řekl paní Hennessyová. „Vždyť jsem vás ty tři měsíce měla možnost sledovat. Mohla byste tu zůstat, nebýt toho, že brzy budete mít jiné povinnosti. Máte všechno, co je pro práci v bistru potřeba. Narodila jste se pro to.“ Moje matka se usmála a přijala to jako poklonu, i když si nebyla úplně jistá, jestli to tak bylo míněno. 44

„Ne, nejde o vaše chování, na co si stěžovali. Jde o váš stav. Říkají, že pohled na ženu, která je v tak pokročilém stavu těhotenství, odvádí jejich pozornost od krémových dortů.“ „Děláte si ze mě legraci?“ „Takhle mi to říkali.“ Catherine se zasmála a zavrtěla hlavou. „Kdo přesně?“ zeptala se. „Kdo si stěžoval?“ „To vám nemohu říct.“ „Nebyla to některá z těch Čekanek?“ „Neřeknu, Catherine.“ „Nebo spojenecká strana?“ „Od obojího trochu. Hlavně lidé z Fianna Fáil, mám-li být upřímná. Ale víte, jací jsou. Modré košile to až tak neštve.“ „Je to pěkný podrazák, který si říká ministr pro…“ „Catherine, nebudeme to rozpitvávat,“ trvala na svém paní Hennessyová a zvedla ruku, aby ji umlčela. „Skutečnost je taková, že máte už jen pár dní, nanejvýš týden, a je ve vašem zájmu, abyste už nemusela stát na nohou. Uděláte mi tu radost a vydržíte tu ještě jeden den? Jste skvělá, opravdu, a…“ „Samozřejmě,“ řekla moje matka, která si uvědomila, že udělá lépe, když nebude škemrat. „Byla jste ke mně velmi laskavá, paní Hennessyová. Dala jste mi práci, když jsem ji potřebovala, a já dobře vím, že to nebylo snadné rozhodnutí. Zůstanu ještě jeden den a budu na vás s láskou vzpomínat.“ Paní Hennessyová si vydechla úlevou a opřela se do židle. „Děkuji vám,“ řekla. „Jste hodné děvče, Catherine. Budete skvělá matka, víte. A když byste něco potřebovala…“ „Možná bych něco opravdu potřebovala,“ odpověděla. „Až se dítě narodí, mohla bych se vrátit?“ „Vrátit se kam? Vrátit se do Dáilu? Ach ne, to nepůjde. Kdo by se o miminko staral?“ Moje matka se zahleděla z okna a zhluboka vzdechla. Tohle bude poprvé, kdy promluví o svém velkém plánu. „Postará se o něj jeho matka,“ řekla. „Nebo o ni. Ať už to bude chlapeček, nebo holčička.“ „Jeho matka?“ zeptala se zaraženě paní Hennessyová. „Ale…“ „Já si to dítě nenechám, paní Hennessyová,“ řekla Catherine. „Všechno už je zařízené. Až ho porodím, přijde si pro něj 45

do nemocnice malá hrbatá jeptiška od redemptoristů a odnese ho. Adoptují je manželé z Dartmouthského náměstí.“ „Pane na nebesích!“ zvolala paní Hennessyová. „A kdy se to všechno rozhodlo, jestli se můžu ptát?“ „Rozhodla jsem se toho dne, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Jsem moc mladá, nemám žádné peníze a žádnou šanci se o dítě postarat. Nejsem tak bezcitná, to vás ujišťuju, ale dítěti se bude dařit lépe, když ho dám do rodiny, která mu může poskytnout dobrý domov.“ „Dobrá,“ odvětila paní Hennessyová, když to pochopila. „Takové věci se stávají. Ale jste si jistá, že s tímhle rozhodnutím budete moct žít?“ „Ne, ale myslím, že to tak bude nejlepší. Dítě se u nich bude mít lépe než já. Oni mají peníze, paní Hennessyová. A já nemám ani šesták.“ „A váš manžel? Chtěl by to takhle?“ Moje matka se už nedokázala přimět, aby této dobré ženě dál lhala, a v její tváři se odrážel stud. „Mám pravdu, když si myslím, že pan Goggin nikdy neexistoval?“ zeptala se paní Hennessyová konečně. „Máte,“ řekla moje matka tiše. „A ten snubní prsten?“ „Koupila jsem si ho. V obchodě na Coppingerově ulici.“ „To jsem si mohla myslet. Žádný muž by neměl tolik vkusu, aby vybral něco tak elegantního.“ Moje matka vzhlédla, pousmála se a byla překvapená, že paní Hennessyová začínala nabírat do pláče. Sáhla do kapsy pro kapesník a podala jí ho. „Je vám dobře?“ zeptala se, překvapená nečekaným návalem citů. „Jsem v pořádku,“ řekla paní Hennessyová. „Nedělejte si se mnou starosti.“ „Ale vy pláčete.“ „Jen trochu.“ „Kvůli tomu, co jsem řekla?“ Paní Hennessyová vzhlédla a hluboce polkla. „Můžeme si na chvíli představit, že je tahle místnost zpovědnice?“ zeptala se. „A to, co si tu říkáme, zůstane jen mezi námi?“ „Samozřejmě,“ řekla moje matka. „Jste na mě tak hodná. Doufám, že víte, jak moc vás mám ráda a vážím si vás.“ 46

„Je od vás hezké, že to říkáte. Ale vždycky jsem tušila, že ta vaše historka, kterou jste mi vyprávěla, není tak úplně pravdivá, a chtěla jsem vám projevit soucit, jehož se mi nedostalo, když jsem byla ve vaší situaci. Možná vás nepřekvapí, když vám povím, že neexistoval žádný pan Hennessy.“ Natáhla levou ruku a obě se zadívaly na její snubní prsten. „Koupila jsem ho za čtyři šilinky v krámě na Henryho ulici v roce 1913,“ řekla. „Od té doby jsem ho nesundala.“ „Také jste měla dítě?“ zeptala se moje matka. „Musela jste ho porodit úplně sama?“ „Ne tak docela,“ řekla paní Hennessyová váhavě. „Jsem z Westmeathu, věděla jste to, Catherine?“ „Ano, věděla. Jednou jste mi to řekla.“ „Poté, co jsem odešla, jsem se tam už nikdy nevrátila. Ale do Dublinu jsem nepřišla porodit. Dítě se narodilo doma. V ložnici, kde jsem do té doby spala každý den. Ve stejné místnosti, kde bylo počato.“ „A co se s ním stalo?“ zeptala se moje matka. „Byl to chlapeček?“ „Ne, byla to holčička. Maličká holčička. Moc krásná. Nežila dlouho. Máma přestřihla pupeční šňůru, hned jak ze mě vyšla, a táta ji vzal na dvorek, kde měl připravený kbelík s vodou, a minutu dvě ji podržel pod vodou, až se utopila. Pak ji hodil do hrobu, který vykopal několik dní předtím, zaházel ji hlínou a to byl konec. Nikdo to nevěděl. Ani sousedé, ani kněz, ani gardisté.“ „Proboha…“ řekla moje matka a hrůzou se opřela do židle. „Nesměla jsem si ji nechat,“ pravila paní Hennessyová. „Máma mě umyla a vystrčila mě na silnici ještě ten samý den. Řekli mi, ať už se nevracím.“ „Mě pranýřovali u oltáře,“ řekla matka. „Farář mě nazval děvkou.“ „Tihle chlápci nemají víc citu než dřevěná lžíce,“ řekla paní Hennessyová. „Neznám větší krutost než krutost farářů. Tahle země…“ Zavřela oči a zavrtěla hlavou a matka mi vyprávěla, že vypadala, jako by chtěla vykřiknout. „To je strašný příběh,“ řekla nakonec Catherine. „Předpokládám, že otec děťátka vám svatbu nenabídl?“ Paní Hennessyová se hořce zasmála. „Ani nemohl,“ řekla. „Už byl ženatý.“ 47

„A jeho žena na to přišla?“ Paní Hennessyová na ni zírala, a když promluvila, její hlas byl hluboký a plný studu a odporu. „Věděla to moc dobře,“ řekla. „Neříkala jsem vám, že přestřihla pupeční šňůru?“ Matka chvíli mlčela, a když si konečně uvědomila, co jí paní Hennessyová sdělila, dala si ruku před ústa a měla pocit, že se pozvrací. „Jak jsem říkala, takové věci se stávají,“ řekla paní Hennessyová. „Vaše rozhodnutí je konečné, Catherine? Dáte to dítě pryč?“ Moje matka nedokázala promluvit, ale přikývla. „Tak si pár týdnů odpočiňte a pak se vraťte ke mně. Lidem řekneme, že děťátko zemřelo, a brzy se na to zapomene.“ „A bude to fungovat?“ zeptala se moje matka. „Bude to fungovat pro ně,“ odpověděla a vzala matčinu ruku do svých. „Ale bohužel je pravdou, Catherine, že pro vás to nebude fungovat nikdy.“

Násilí Když se matka toho večera vydala domů, byla už tma. Zahnula do Chathamské ulice a zneklidněná si všimla postavy, která se najednou vynořila z Clarendonské hospody. Byl to stejný muž, kvůli jehož přítomnosti toho rána přišla pozdě do práce. Měl pořádnou nadváhu, vrásčitou tvář zarudlou od alkoholu a několikadenní strniště, takže vypadal jako vandrák. „Tak tady jsi,“ řekl, když se blížila ke dveřím, a zápach whiskey z jeho dechu byl tak silný, že ji donutil se odvrátit. „V nadživotní velikosti a dvojnásob šeredná.“ Neřekla nic a vytáhla z kapsy klíč, ale měla takový strach, že jí nešel zastrčit. „Ty pokoje tam nahoře, že jo?“ dorážel muž a díval se nahoru do oken. „Je tam víc bytů, nebo jen jeden?“ „Jen jeden,“ řekla. „Takže jestli hledáte bydlení, obávám se, že jste na špatném místě.“ „Ten tvůj přízvuk. Asi Cork. Odkud jsi? Bantry? Drimoleague? Znal jsem holku z Drimoleague. Bezcenná děvka, která šla s každým, kdo si řek.“ 48

Moje matka se otočila, zkusila znovu klíč a zadržela dech, když se zasekl, takže ho musela prudce uvolnit. „Přestaňte mi laskavě stínit,“ požádala ho a otočila se, aby mu pohlédla do čí. „Je tam jen jeden byt,“ řekl a svraštil čelo, jak si to v duchu přebíral. „Takže bydlíš s nima, že jo?“ „S kým?“ „To je divný uspořádání.“ „S kým?“ trvala si na svém. „S těma dvouma úchylama přece. Ale na co mají tebe? Ženskou nepotřebujou, ani jeden.“ Zahleděl se na její břicho a zavrtěl hlavou. „Udělal ti to jeden z nich? Ne, určitě s tím nemají nic společnýho. A ty možná ani nevíš, kdo ti to udělal, ty malá špinavá couro.“ Catherine se otočila ke dveřím a tentokrát klíč lehce vklouzl dovnitř a zámek se odemkl. Ale než stačila vejít dovnitř, odstrčil ji, vešel do haly a nechal ji stát na ulici, bezradnou, co si má počít. Až když začal stoupat po schodech, vzpamatovala se a taková drzost ji rozčílila. „Hej, pojďte dolů!“ zavolala na něj. „Tohle je soukromý dům, slyšíte? Zavolám gardisty!“ „Zavolej si do prdele koho chceš!“ zařval a ona se rozhlédla nahoru a dolů po ulici, ale nikde nebyla živá duše. Sebrala veškerou odvahu, šla za ním nahoru po schodech, kde marně cloumal klikou dveří. „Hned otevři,“ řekl, ukázal na ni tlustým prstem a ona si nemohla nevšimnout špíny za jeho dlouhými nehty. A jeho přízvuk byl také z Corku, ale ne ze Západního, jinak by na to přišla hned. „Koukej mi otevřít, holčičko, nebo to prokopnu.“ „Neotevřu,“ řekla. „A vy odsud odejděte, nebo…“ Obrátil se k ní zády s mávnutím ruky, a jak řekl, zvedl pravou nohu, vší silou kopl, dveře se rozletěly a práskly do zdi, až z poličky spadl hrnec a s rachotem se zřítil do vany. Pokoj byl prázdný, ale když vklopýtal dovnitř s mou matkou v patách, ozývaly se z ložnice vyděšené hlasy. „Vylez ven, Seáne MacIntyre!“ zařval muž a ve své opilosti zavrávoral. „Hned vylez ven, abych do tebe vtloukl trochu slušnosti. Varoval jsem tě, co ti udělám, když vás dva zase nachytám spolu.“ 49

Zvedl hůl – moje matka si do té chvíle nevšimla, že nějakou má – a praštil s ní několikrát do stolu, tak silně, až při tom zvuku uskočila. Její otec měl právě takovou hůl a nejednou viděla, jak s ní ve vzteku uhodil některého z bratrů. Zkusil to i na ni toho večera, kdy její tajemství začalo být viditelné, ale moje babička mu v tom zabránila. „Tady nemáte co dělat!“ zakřičela Catherine. „To je šílenství!“ „Vylez ven!“ zařval chlap znovu. „Vylez ven, jinak tam jdu a vytáhnu tě sám. Hned sem pojď!“ „Odejděte,“ řekla matka a tahala ho za rukáv, ale on ji surově odstrčil, takže upadla na křeslo a krk jí zasáhla ostrá bolest, která jí proběhla celou páteří jako myš hledající úkryt. Muž sáhl po klice do ložnice, doširoka otevřel dveře a tam, k matčině překvapení, byli Seán a Smoot, nazí jako v den, kdy se narodili, na pelesti s výrazem čiré hrůzy ve tváři. „Ježíši Kriste,“ řekl muž a zhnuseně se odvrátil. „Hned odsud vypadněte, vy špinaví bastardi.“ „Táto!“ křikl Seán, vyskočil z postele a moje matka si nemohla pomoct, aby necivěla na jeho nahé tělo, zatímco si spěšně oblékal kalhoty a košili. „Táto, prosím, půjdeme dolů a …“ Vkročil do pokoje, ale než stihl ještě něco říct, muž, jeho vlastní otec, ho popadl za zátylek a uhodil mu hlavou do pevně přišroubované police, která nesla jen tři knihy, Bibli, výtisk Odyssea a životopis královny Viktorie. Ozval se strašný zvuk a Seán vydal sten jakoby ze samé hloubi svého bytí, a když se otočil, tváří měl bílou a na čele mu vyvstala černá skvrna, která chvíli bezradně pulsovala a pak zrudla, jak se z ní vyvalila krev. Podlomily se mu nohy, a když padal k zemi, muž po něm sáhl, přidržel ho jednou rukou u dveří a tam do něj kopal, tloukl ho holí a s každým úderem ho zasypával nadávkami. „Jděte od něj!“ křičela moje matka a vrhla se na muže. Pak vyšel z ložnice Smoot s hurlingovou pálkou, polepenou červenobílým obrázkem dvou věží a plachetnice plující mezi nimi, a zamířil k útočníkovi. Byl stále nahý a přes dramatičnost situace matka na chvíli ohromeně zírala na jeho chlupaté tělo, tak nepodobné Seánovu, mého otce nebo jejích bratrů, a na jeho dlouhé, lesknoucí se mužství, které se otřásalo mezi jeho nohama, jak se blížil. 50

Muž zařval, když ho do zad zasáhla hokejka, ale úder nebyl moc účinný, takže odstrčil Smoota takovou silou, že mladý muž přepadl zády přes gauč do dveří ložnice, kde jak si matka teď uvědomila, se hoši milovali od toho dne, kdy do Dublinu přijel autobus z Corku. O takových lidech slyšela. Kluci ve škole si z nich vždycky dělali legraci. Nebylo tedy divu, řekla si v duchu, že ji tu Smoot nikdy nechtěl. Bylo to jejich hnízdečko lásky, o tohle šlo. A ona byla kukačka v jejich hnízdě. „Jacku!“ zvolala Catherine, když Peadar MacIntyre – tak se jmenoval ten muž – popadl znovu svého syna za hlavu a kopal do jeho těla s tak barbarskou silou, až slyšela, jak mu praskají žebra. „Seáne!“ vykřikla, ale když se jeho hlava otočila jejím směrem, jeho oči byly otevřené dokořán a ona věděla, že už opustil tento svět. Přesto nechtěla dovolit, aby jej muž dál tloukl, a tak přeběhla pokoj, odhodlána jej odstrčit, ale při prvním pokusu ji chytil za paži a rychlým, silným kopancem ji otevřenými dveřmi shodil na schody, po kterých se skutálela, a s každým schodem, jak mi později vyprávěla, cítila, jak je o kousek blíž vlastní smrti. Se silným nárazem přistála dole, chvíli ležela na zádech, zírala do stropu a lapala po dechu. V jejím břiše jsem mohutně protestoval a rozhodl jsem se, že přišel můj čas, a moje matka vydala zběsilý výkřik, když jsem se dral z lůna a vydal se na svou první cestu. Vyškrábala se na nohy a rozhlédla se kolem. Jiná žena v její situaci by otevřela domovní dveře, vrhla by se do Chathamské ulice a volala by o pomoc. Ne tak Catherine Gogginová. Seán byl mrtvý, tím si byla jistá, ale ještě tam byl Smoot, a ona ho slyšela, jak škemrá o život, a pak slyšela zvuky násilí, bolestné výkřiky, kletby snášející se na chlapcovu hlavu, když na něj Seánův otec útočil. S křikem při každém pohybu se matka vydrápala na první schod, pak na další a další, až se dostala téměř do poloviny. Křičela, jak jsem dával o sobě vědět, ale v mysli byla pevně přesvědčena, jak mi později vyprávěla, že když jsem čekal devět měsíců, můžu počkat ještě devět minut. Lezla dál nahoru, a jak vkročila do bytu s tváří zalitou potem, po nohou jí stékala voda a krev, lekla se obrazu šílené ženy v protějším zrcadle, ženy s urousanými vlasy, rozraženým rtem a roztrhanými šaty. Z vedlejší místnosti se ozývaly Smootovy výkřiky, 51

vyrážené s každým kopnutím a ranou holí, které stále pokračovaly, a ona překročila Seánovo tělo, na chvíli se zahleděla do jeho otevřených očí v krásné tváři a na okamžik se zastavila, protože zármutkem propukla v pláč. Jsem na cestě, myslel jsem si, když systematicky pokračovala vpřed, rozhlížejíc se po nějaké zbrani, až se očima zastavila na pálce, kterou Smoot upustil na podlahu. Jsi na mě připravená? Vyřídil to jediný rychlý švih, Bůh stál při ní a Peadar MacIntyre zůstal ležet vyřízený. Nebyl mrtvý – žil pak ještě osm let, porota ho osvobodila poté, co jeho zločin posoudila jako vyprovokovaný jeho duševně labilním synem –, jen v bezvědomí a moje matka a já jsme se vrhli ke Smootovi, jenž měl po tom všem bití ve tváři zmatený výraz, dýchal nepravidelně, teď už také blízko smrti. „Jacku!“ zvolala, položila si jeho hlavu do klína a pak vydala strašlivý výkřik, jak jí celé tělo velelo tlačit, teď, a mezi nohama se jí začala objevovat moje hlavička. „Jacku, zůstaň se mnou. Neumírej, slyšíš mě, Jacku? Neumírej!“ „Kitty,“ řekl Smoot a to slovo vyšlo z jeho úst zároveň s vyraženými zuby. „A neříkej mi do prdle Kitty!“ zařvala a znovu zakřičela bolestí, jak mé tělíčko samo vyklouzlo do srpnové noci. „Kitty,“ zašeptal, oči se mu zavíraly a ona jím třásla, jak jí bolest škubala celým tělem. „Musíš žít, Jacku!“ křičela. „Musíš žít!“ A pak omdlela a do pokoje se vrátilo ticho, ale jen na minutu, kdy jsem využil klidu a míru, abych protlačil zbytek svého drobného tělíčka na špinavý koberec podstřešního bytu na Chathamské ulici spolu s chuchvalcem krve, placenty a slizu. Chvíli jsem čekal, abych si utřídil myšlenky, pak jsem poprvé použil své plíce a mocným řevem, který museli slyšet i muži dole v hospodě, protože rychle přiběhli po schodech nahoru, aby se podívali, co se to děje, jsem oznamoval světu, že jsem tady, že jsem se narodil, že jsem teď konečně součástí toho všeho.