Přeložila: Darina Povolná
Vi Keeland a Penelope Ward: Rebelský dědic Vydání první Copyright © 2018 by Vi Keeland & Penelope Ward Published by arrangement with Brower Literary & Management. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2245. publikaci Přeloženo z anglického originálu Rebel Heir vydaného v roce 2018 Český překlad © 2019 Darina Povolná Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover model: Micah Truitt Photographer: Leonardo Corredor Cover designer: Sommer Stein, Perfect Pear Creative, www.perfectpearcreative.com Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1031-2 BARONET Praha 2019
VI KEELAND PENELOPE WARD
1. kapitola Gia
N
ikdy jsem sex na pláži ani neměla, natož abych ho dělala.“ „Jsou tam další dva barmani. Můžou ti pomoct s čímkoliv, co nebudeš vědět. Prosííííím. Sestře právě praskla voda a já se chci do New Jersey vrátit dnes večer, abych se vyhnula ranní špičce. Budu tvým dlužníkem.“ Riley do telefonu prosebně ohrnovala rty. „Dnes večer jsem ale chtěla psát.“ „Nepřišla jsi dnes na pláž, protože jsi měla v plánu celý den psát. Kolik slov jsi zatím vyplodila?“ Sjela jsem pohledem ke svému notebooku. Sedm. Napsala jsem dnes sedm pitomých slov. „Víc než včera.“ Bohužel to byla pravda. „Ale rozjíždím se.“ „Moc prosím. Je to naléhavé, jinak bych tě o to nežádala.“ Odfrkla jsem si. „Fajn.“ Riley vypískla. „Děkuju! Jo! A vezmi si na sebe něco s velkým výstřihem, abys ukázala ty svoje ohromný poklady. Nikoho nebude zajímat, že nevíš, jak se který drink dělá, když je budeš vystavovat.“ „Měj se, Riley.“ Podívala jsem se do zrcadla. Tmavé vlasy jsem měla na vršku hlavy stažené do ledabylého culíku. Ne7
byla jsem nalíčená a kontaktní čočky už jsem vyměnila za brýle, které skrývaly mé unavené modré oči. Povzdechla jsem si. Aspoň jsem se dnes osprchovala. Moje spolubydlící Riley pracovala jako barmanka v jednom moderním hamptonském baru na pláži. Byl to ten druh místa, kam se stahovali bohatí, nafrnění týpci v tričkách polo s výšivkou koníků a mokasínech bez ponožek. Ženy byly všechny hubené a dávaly vydatně na odiv svou dokonale opálenou kůži. Po nedorozumění s jedním chlapíkem jsem tam rozhodně nechtěla budit nějakou pozornost. Nanesla jsem si trochu řasenky, rozpustila si vlasy a už jsem se ani neobtěžovala si vzít znovu čočky. Takhle to stačí. Parkoviště u baru Výšiny bylo nacpané. To místo mělo střešní bar. Proto se taky jmenovalo takhle. Lidé venku pokuřovali a hudba zevnitř řvala tak nahlas, že se okenní tabulky chvěly. Ze své jediné návštěvy jsem si vybavovala, že tam jsou bary tři… Na střeše, jeden uvnitř a jeden venku na terase, z níž byl výhled na pláž. Vedle se nacházela i restaurace, která se těšila přízni do chvíle, než ji převálcovala barová špička. Nebyla jsem si jistá, kde moje spolubydlící dnes večer pracuje. Když jsem se blížila, obrovitý muž otevřel dveře, šla jsem se proto nejprve podívat dovnitř. Riley mě hned zahlédla. Křikla, zamávala zpoza baru oběma pažemi ve vzduchu a potom si udělala z dlaní u rtů hlásnou troubu. „Pojď sem. Rychle tě provedu.“ Došla jsem ke konci dlouhého baru a zvedla jsem přepážku, abych se tam dostala. „Tohle je Carly.“ Ukázala na zrzku s copánky a oblečenou v polokošili. Ta na mě zamávala. „Pracuje na venkovním baru s Michaelem. Jen si přišla čmajznout nějaké sklenice, protože si dost nevybavila vlastní bar.“ 8
Carly pokrčila rameny, zvedla krabici a překřikla hudbu. „Přijdu vždycky pozdě.“ Riley ukázala na menší blondýnku, ve srovnání s níž vypadal Carlyin prostý outfit dost stroze. Na chvilku jsem zalitovala, že jsem si na sebe nevzala něco hezčího nebo že jsem se alespoň trochu lépe neupravila. „A tohle je Tia. Pracuje v levé části vnitřního baru. Já dělám v té pravé.“ Tia zamávala. Riley zabubnovala nehty na vršky řady kohoutků. „Fajn. Takže máme Buda, Stellu, Coronu, Heineken, Amstel a Lighthouse Ale, které je z místního pivovaru. Pokud ti řeknou, ať vybereš ty, dej jim právě to lokální pivo.“ „Rozumím.“ Kývla jsem. Otočila se k zrcadlovým policím za námi. „Všechno je nejvyšší kvalita. Nejoblíbenější nápoje – vodka, whisky Jack Daniels a Fireball, rum, tequila – jsou všechny uložené na levé i pravé straně baru, abysme do sebe moc nevrážely.“ Ukázala na spodní část baru. „Sklenice, sirupy, dřezy a chladicí boxy pro lahvová piva jsou všechny tady dole. Nahoře na červeném chlaďáku je laminovaná knížka, kde najdeš přísady do jakéhokoli koktejlu, co bys nevěděla, jak udělat.“ „Červený chladicí box. Jasně.“ Poklepala si prstem na ret. „Co ještě? Jo. Kdyby ti někdo dělal nějaký potíže, jen hvízdni a Oak se o to postará.“ „Oak?“ Mávla k předním dveřím střeženým tím velikým chlapem, kolem kterého jsem prošla cestou dovnitř. „Ten vyhazovač. Neznám jeho skutečný jméno. Všichni mu prostě říkají Oak, dub. Předpokládám, že kvůli tomu, že je rostlej jako strom. Je vyhazovač a zástup9
ce manažera, když tu není majitel.“ Riley zespodu baru vytáhla kabelku a přehodila si popruh přes rameno. „Ten by tu naštěstí pro nás obě dnes večer být neměl. Vyšiloval by, kdyby věděl, že jsem nechala za barem někoho bez zkušeností.“ Oči se mi rozšířily. „Dnes večer by tu být neměl? A co se stane, když se ukáže?“ „V klidu. Ten bohatej mizera byl dnes ve městě na nějaký schůzi představenstva. Neukáže se tu.“ Riley mě políbila na tvář a rozběhla se ke dveřím. Křikla přes rameno: „Díky, že to pro mě děláš. Dlužím ti to.“ Mých prvních několik zákazníků si objednalo pivo. Když nepočítám o trochu víc pěny, protože jsem si ještě neosvojila umění čepování, nikdo si ničeho nevšiml – tedy do té doby, než se přiblížila skupinka čtyř žen. „Dám si Cosmopolitan.“ „Dám si Palomu.“ „Dám si Moskevského paličáka.“ Cože? „Dám si Coronu, prosím.“ Aspoň že ta, která měla nějaké vychování, nedostane zpackaný drink. Nalila jsem jí Coronu, namíchala Cosmopolitan – který byl náhodou můj oblíbený, takže jsem věděla, jak ho udělat – a začala jsem projíždět příručku míchání nápojů, která byla na červeném chlaďáku. Jenže… tam nebyl recept na Moskevského paličáka ani na Palomu. Zamířila jsem k Tie. „Hej… co se dává do Moskevského paličáka?“ „To jako fakt? Nikdy ho po mně nikdo nechtěl, ale myslím, že tam jdou dva díly vodky, čtyři díly zázvorového piva a limetkový džus.“ „Díky. A co Paloma?“ „Koho to sakra obsluhuješ?“ Rozesmála se. „Dva díly 10
tequily, sedm grepové limonády a limetkový džus. Tyhle divné nápoje do koktejlů jako zázvorové pivo nebo grepová limonáda jsou v chlaďáku dole. Musíš tam zalovit.“ „Jasně. Díky.“ Cestou zpět k opačnému konci baru jsem se zastavila, abych dočepovala pivo a někomu rozměnila. Hudba byla hodně hlasitá a rušivá a cítila jsem se z toho všeho nějak mimo, takže než jsem popadla sklenice a začala jsem těm ženám připravovat drinky, nebyla jsem si jistá, že si je pamatuju správně. Byl to zázvorový ležák, pivo, vodka a citron? Podívala jsem se na opačný konec baru. Tia držela v jedné ruce šejkr a druhou čepovala pivo. Bar se začínal dost plnit. „Zapomněla jste na naše pití?“ Milovnice paličáka měla fakt vychování. „Už se na tom pracuje.“ A nemůžu za to, jestli to chutná příšerně. Vysekla jsem nejlepší vlastní verzi těch pitomých koktejlů a nalila jim je do elegantních sklenic. Z nóbl skla beztak všechno chutnalo líp. Jakmile jsem je zkasírovala, šla jsem se věnovat dalšímu zákazníkovi. „Dám si Mudslide,“ prohlásil týpek v pastelově růžovém tričku polo. „Hmm. Dobře.“ Mrkla jsem po Tie. Pořád byla v jednom kole. Nemohla jsem ji rušit kvůli každému zákazníkovi. „Ten je s likérem Kahlua, že?“ Chlápek si mě změřil pohledem. Co to s těmi lidmi tady je? „Možná byste si měla najít práci v krámu se zmrzlinou kousek odsud, jestli nevíte, jak se dělá Mudslide.“ „Možná byste místo holčičího pití měl pít pivo,“ oponovala jsem mu. „Je pro mou přítelkyni. Ne že by vám do toho něco bylo.“ „Aha.“ 11
Došla jsem ke knize receptů. Proč tam ty věci nejsou v abecedním pořadí? Mudslide byl předposlední. Vodka, Irish Cream Baileys, Kahlua a mléko – všechno stejným dílem. Dva další zákazníci si objednali drink, zatímco jsem ten koktejl míchala. Potřebovala jsem se naučit nenavazovat oční kontakt, dokud nebudu připravena na další objednávku. Kvůli těm přerušením jsem neúmyslně dala dvojnásobek Baileys a zapomněla na mléko. Když jsem namarkovala Mudslide toho nafoukaného týpka, čtveřice žen, které jsem obsluhovala, se vrátila k baru. Procpaly se dopředu a třískly s dvěma sklenicemi o bar. Nápoje ze sklenic vyšplíchly ven. „Tohle není správně. Nevím, co jste tam dala, ale chutnají děsně.“ „Dobře. Dejte mi chvilku a já vám udělám nové.“ Žena vepředu té brigády pomsty protočila oči. Vzala jsem od frajera s Mudslidem dvacetidolarovou bankovku do kasy a vrátila mu pět dolarů. Patnáct dolarů. To je teda zlodějina. „Tady máte.“ Chlápek měl mléčný knírek, když ochutnal, co jsem zrovna vytvořila. „Ani tohle není v pořádku. Víte vůbec, co to tu sakra předvádíte?“ „Ne!“ Bránila jsem se. „Pomáhám kamarádce. Nemusíte být tak protivný. Snažím se, co to jde.“ Dala jsem si patřičně načas, když jsem předělávala všechny tři drinky, které pak ti nafrčení zákazníci před odchodem tentokrát ochutnali. Cítila jsem, že mě někdo od konce toho dlouhého baru pozoruje, ale musela jsem se soustředit na práci. Obsloužila jsem ještě další dva zákazníky, než jsem mrkla do očí, o nichž jsem cítila, že mě sledují. Musela jsem se podívat znovu, abych se ujistila. Ten chlap byl 12
úžasný. Absolutně úžasný, zároveň taky působil uprostřed toho zástupu pudlíků jako pitbull. Černá kožená motorkářská bunda, opálená kůže, strniště na bradě a špinavě blond vlasy, které mu trčely, jako kdyby měl právě sex. Vážně skvělý sex. Zachytila jsem pohled jeho hlubokých zelených očí a jeho intenzivní výraz mě znervózněl. „Hned jsem u vás.“ Přikývl. Jakmile jsem skončila s chlápkem vedle něj, věnovala jsem pozornost rebelovi uprostřed záplavy těch vymóděnců v pastelových tričkách. „Co vám můžu připravit?“ „Co víte, jak se dělá?“ Bože, ten hlas se mu hodil k obličeji. Sexy, hluboký a výrazný. Očividně tam už nějakou dobu seděl a všiml si, že nejsem zrovna barmanka roku. „Pivo,“ zakřenila jsem se. „Vím, jak udělat pivo.“ Zachytila jsem náznak cuknutí rtu – tedy myslela jsem si to. „Věděl majitel, když vás najímal, že umíte jen jediný recept na pití?“ „On mě vlastně nenajal. Zaskakuju za kamarádku a upřímně nemám tušení, co dělám. Dokonce jsem asi tomu poslednímu chlapíkovi špatně vrátila.“ Muž mlčel. Zdálo se, že mě studuje, a nebylo mi z toho zrovna dobře. Neznala jsem moc skutečných drsňáků, ale tenhle chlápek rozhodně drsňák byl. „Takže… co vám můžu připravit?“ Místo odpovědi vstal a svlékl si koženou bundu. Zalapala jsem po dechu při pohledu na svaly, které se rýsovaly pod jeho jednoduchým bílým tričkem. Každičký centimetr kůže na pažích mu pokrývala tetování a kroutila se mu po nich jako břečťan. Popadla mě bláznivá touha je zblízka prozkoumat – zeptat se ho, co které z nich znamená. 13
„Jak se jmenujete?“ Nespustil ze mě oči, ale přitom jsem neměla pocit, že by si mě ve skutečnosti nějak prohlížel. Mátlo mě to a zároveň zajímalo. „Gia.“ „Gia.“ Zopakoval po mně. „Povězte mi, Gio, co by si majitel pomyslel, kdyby věděl, že za barem špatně vracíte peníze a rozčilujete zákazníky?“ Ten chlap byl sice nehorázně sexy, ale nad jeho náhlou změnou tónu mi zablikaly červené kontrolky. Přesto jsem neodešla, ani nezavolala Oaka. Stála jsem tam a odpovídala mu jako blbka. Blbka, která vyžvaní pravdu, když je nervní. „Myslím si, že majitel by byl pravděpodobně vytočený. Neviděl by to tak, že dělám službu kamarádce, která musela naléhavě odejít.“ „A to proč?“ „No… slyšela jsem, že je to pitomec.“ Povytáhl jedno obočí. „Ano. Potkal jsem ho a je to pitomec.“ Ačkoliv se mnou souhlasil, ani trochu to neznělo, jako že je na mé straně. Potřebovala jsem se z téhle podivné konverzace vyvléct. „Takže… dal byste si mou specialitu… pivo?“ „Jistě.“ „Jaké?“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Něco vyberte.“ Ulevilo se mi, když jsem mohla na pár minut utéct, došla jsem ke kohoutku, vytáhla jsem půllitr zpoza pultu a začala čepovat místní pivo, jak mi Riley pověděla. Pořád jsem na sobě cítila jeho oči, otočila jsem se přes rameno na svého rebelantského zákazníka a přistihla ho, jak zírá. Neměl ani dost slušnosti, aby předstíral, že ne, když jsem ho nachytala. „Bude to šest dolarů,“ řekla jsem, když jsem před něj položila půllitr. 14
„Osm.“ „Prosím?“ „To pivo stojí osm, ne šest dolarů.“ Zdál se mi otrávený. „Aha. Opravujete mě, abyste mohl zaplatit víc?“ Vyhazovač-manažer-strom nakráčel k baru a postavil se vedle mého zákazníka. „Dodávka alkoholu dorazila pozdě a bylo tam o čtyři láhve míň. Účtenka je pod šuplíkem pokladny, šéfe.“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co jsem slyšela. Rozšířily se mi oči. „Řekl jste… šéfe?“ Drsňák se na mě zlostně díval. „Přesně tak, Gio. Já jsem ten pitomec. Tohle místo mi patří.“ Ústa se mu zkroutila do úsměvu, který nebyl ani trochu veselý. „Teď vypadněte z mýho baru a řekněte svojí kámošce, že má padáka.“ Do háje! On je ten šéf. Měla jsem toho chlápka za nějakého tuláka, co projíždí městem na svojí motorce, a ne za majitele celého tohohle podniku. Všichni na mě zírali, zatímco jsem se snažila nějak dát dohromady, co na to říct. „To nemůžete udělat. Nemůžete ji vyhodit. Nedávejte Riley za vinu, že nemám ponětí, jak se dělají koktejly. Není to její chyba. Snažila se udělat dobrou věc, když se se mnou domluvila, protože mají v rodině nouzovou situaci. Mohla vás prostě nechat ve štychu. Netrestejte ji za mou neschopnost.“ Když se znovu přiblížil vyhazovač, pitomec zvedl ruku, aniž by odtrhl naštvaný pohled, který na mě upíral. „Teď ne, Freddie.“ „Omlouvám se, šéfe. Musím vám ale dát vědět, že Elaina odešla. Už se do práce nevrátí. Rozhodla se se 15
svým přítelem vyrazit do města. Oba mají konkurz na nějakou hru. Říkala, že ji to moc mrzí, ale že odchází.“ Pitomec si frustrovaně projel rukou vlasy a vycenil zuby. „Co to má krucinál bejt?“ Vypadalo to, že kaž dou chvíli bouchne. Zhluboka si povzdechl a zavřel oči, aby se vzpamatoval. Když je otevřel, jen na mě zíral. Vypadal vážně hrozivě, ale rozhodně mě neuvidí, jak se potím. Potřebovala jsem si stát za svým a bránit to, o čem jsem v hloubi duše věděla, že je správné. Poskytla jsem mu několik vteřin, aby vstřebal tu novinku, která ho vytočila ještě víc, a potom jsem žadonila: „Prosím. Musíte si to rozmyslet. Neodejdu, dokud mi neslíbíte, že Riley kvůli tomuhle neztratí práci. Není to fér.“ Sjel mě pohledem. „Pití neumíte míchat ani omylem… ale co takhle postávat, vypadat hezky, usazovat lidi a občas donést tác s jídlem, když je potřeba, to zvládnete?“ „O čem to mluvíte?“ „Večerní hosteska dala právě výpověď. Nedokážu nikoho sehnat včas, než začne páteční nával, což bude každou chvíli. Když mi vypomůžete, nechám vaší kamarádce Riley její práci.“ On mě chtěl najmout? „Právě jste se mě snažil vykopnout! A teď chcete, abych tu pracovala?“ „Jo, ale dostal jsem se do nečekané situace a měl jsem pár minut na to, abych strávil tu vaši ubohou výmluvu. Zdá se, že jste to myslela dobře, když jste chtěla pomoct kamarádce, i když od ní byl pěkně pitomej nápad vás o to žádat.“ „A co se stane, když tu práci nevezmu?“ 16
„Potom dostane Riley vyhazov za to, že pustila za bar někoho, kdo tam neměl co dělat. Vyberte si.“ Chvíli jsem jeho návrh zvažovala. Nebo to bylo vydírání? Byla pravda, že jsem potřebovala peníze navíc. Prošustrovala jsem zálohu deset tisíc, co jsem dostala od nakladatele knihy, kterou píšu, na pronájem letního bytu, kde momentálně žiju. Beztak jsem zvažovala, že si seženu práci, která by mi zajistila nějaký doplňkový příjem. Tohle by pro mě nakonec mohla být výhoda. „Je to pracovní nabídka jen na dnešní večer, nebo než si najdete někoho nastálo?“ „To nevím. Tak daleko jsem se nedostal. Berete to, nebo ne?“ „Beru to… Chci však tu pozici nastálo. Ale ne proto, že vám jdu na ruku s tím vaším podplácením. Je to kvůli tomu, že chci práci jako přivýdělek ke svému příjmu. Píšu knihu a většina zálohy už je pryč, takže…“ Podíval se na mě úkosem. „Vy píšete knihu? Doufám, že to není Jak se stát barmanem – pro natvrdlé?“ „Fakt vtipné. Ne. Je to romance, která se odehrává v letním domě. Pronajímám si místní dům, abych nasála atmosféru, a momentálně žiju nad svoje možnosti. Práce by mi dost pomohla, kdybych mohla psát během dne a v noci pracovat.“ „Romance v letním domě. Zní to dost připitoměle.“ Vzal si cigaretu, zapálil si a vyfoukl mi kouř do obličeje. Rozkašlala jsem se. „Prosím? Co je na tom připitomělého?“ „O zamilovanejch románech toho moc nevím, ale zní to jako hloupoučký klišé.“ Díky, pane Pitomečku, že jste objevil Ameriku! Hloupoučký klišé. Je jenom na mně, aby to bylo originální. 17
Ze začátku to šlo dobře. První tři kapitoly byly dost dobré na to, abych se dohodla s nakladatelstvím na smlouvě. Teď jsem se ale nemohla rozjet. Proto taky těch dnešních výživných sedm slov. Odklepl trochu popela na podlahu. „Mimochodem, začínáte za patnáct minut, Shakespearko.“ „Moje příjmení je Mirabelliová… Gia Mirabelliová… kvůli papírování.“ Vyfoukl další kouř a kývl hlavou. „Rush.“ „Říkal jste ale, že mám patnáct minut. Takže klídek. Nemusím spěchat.“ Zvedl oči k nebesům, jako kdyby se chtěl zeptat bohů, jak můžu být tak pitomá. „Nemyslím rush jako spěchat, jmenuju se Rush, vědátorko, a pozor na pusu. Jsem váš šéf, pamatujete?“ Nevím, odkud se ta moje přidrzlost vzala, ale najednou jsem toho byla plná. Narovnala jsem se a vypálila jsem na něj. „V téhle chvíli se zdá, že potřebujete víc vy mě než já vás. A ačkoliv je pro mě tahle práce výhodná, můžu ji vzít, nebo ji nechat být. Takže bych řekla, že se dohodneme na vzájemném respektu k tomu druhému. Jestli si na mě budete vyskakovat, usadím vás znovu.“ Naklonila jsem se. „A pak s váma vyjebu.“ Připravila jsem se, že mě za to pěkně zpraží. Místo toho se mu rty roztáhly do úsměvu od ucha k uchu. Položil mi ruku na paži a odváděl mě od baru, který zůstal bez obsluhy. Zašeptal mi do ucha: „Nechte si takovýhle slova jen pro moje uši a před zákazníky se ovládněte, prosím.“ Byla to zvláštní volba slov. Povzbuzoval mě, abych mu nadávala? Příjemně mě zamrazilo v zádech. Pach cigaret a jeho kolínské zaútočil na mé smysly. Když jsem mu byla tak blízko, moje tělo nedobrovolně reagovalo, přes18
tože jsem si muže zakázala poté, co se jedna noc před dvěma týdny nevydařila. Jenže moje reakce na pana Bídáka mi připomněla, že si člověk prostě nemůže zrovna vybírat, kdo ho fyzicky přitahuje. Někdy je to ten poslední člověk, který by vás měl přitahovat. Odkašlala jsem si a zeptala se: „Jak mě budete platit?“ „Jděte se upravit. Dělejte svou práci a já zajistím, že o vás bude postaráno.“ „Dělá se nějaký oficiální trénink?“ Vyndal cigaretu a vyfoukl poslední kouř. „Ne.“ „Ne?“ „Ne. Není to tak těžký.“ Ukázal ke stanovišti uvaděček. „Vidíte ten stolek tamhle? Stojíte tam, zdravíte lidi a dovedete je ke stolu, pokud se rozhodnou nepokračovat do baru. Jestliže má kdokoli z personálu problém nebo něco řeší se zákazníkem, možná za vámi přijdou, protože máte ze všech nejmíň co dělat. Prostě improvizujte. Není na to potřeba žádná schopnost, což je dobře, když jste jako barmanka totálně pohořela. Lidi se beztak učí činností. Jsem velký zástance toho, že zaměstnanci se mají házet rovnou do vody a nemá se ztrácet čas vysvětlováním – teda když nepočítám to, že jsem vás musel dnes z baru odtáhnout, když jste mě připravovala o zákazníky.“ „Vypadá to jako zdravé pracovní prostředí.“ Mrknul na mě. „Nezapomínejte se usmívat, Shakespearko.“
19
2. kapitola Rush
V
lastně jsem ve Výšinách neměl vyloženě žádnou úlohu. Být vlastníkem podniku nevyžadovalo, abych tam trávil moc času. Od toho tu byl manažer a zaměstnanci. Ale dalo by se říct, že si prostě tak trochu potřebuju všechno ohlídat. Navíc jsem ze všech podniků, jež mi patří, měl nejradši rušnou atmosféru právě tohohle místa. Tady jsem cítil, že na mě jde nejvíc energie. Proto jsem si z toho tady udělal domovskou základnu. Dnes večer se ovšem zdálo, že mám Výšiny v oblibě mnohem víc než obvykle, a to mě vytáčelo. Pokaž dé, když jsem se přistihl, že pokukuju po svojí nové zaměstnankyni Gie, vynadal jsem sám sobě. Jenže nedívat se na ni bylo dost těžké. Měla dlouhé, rozevláté tmavé vlasy, nakažlivý úsměv a víc odvahy, než by člověk od té drobné dívky čekal, takže mě zaujala od první chvíle, kdy jsem na ni pohlédl. A nosila brýle, což mi z nějakého důvodu přišlo fakt rajcovní. Nedodržoval jsem zrovna moc pravidel. Většinou jsem si dělal, co jsem chtěl, bez ohledu na následky. Například kouření. Věděl jsem, že je to pro mě špatné, ale přesto jsem kouřil, ačkoliv jsem si říkal, že toho jednoho dne nechám. 20