Jan Cimický: Běh na dlouhou trať Vydání první Copyright © 2018 Jan Cimický All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4 www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2241. publikaci Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2019 Emil Křižka Přebal a vazba © 2019 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1019-0 BARONET Praha 2019
Jan Cimický
Běh na dlouhou trať
Příběh i jednající osoby jsou zcela vymyšlené. Pokud by se však přece jen někomu zdálo, že nachází určitou podobnost mezi příběhem a skutečností, pak ho autor ujišťuje, že jde o literární fantazii a o podobnost zcela náhodnou.
1
P
odle kalendáře by asi mělo být jaro. Ale pohledem kolem sebe musel každý připustit, že je to ještě běh na dlouhou trať. Keře ani stromy nejevily ochotu se rozpučet, jejich větvičky byly holé a spící, jako na počátku zimy. Petrovi se nechtělo trávit sobotní odpoledne doma, snášel jen obtížně chvíle víkendového volna, kdy se musí uklízet a kdy se rodiče obvykle pohádají kvůli nějaké hlouposti. Vyvolávalo to v něm pocity napětí. Mnohem lépe se mu dýchalo venku. „Jdu na procházku,“ oznámil. „A úkoly na pondělí nemáš?“ zeptal se otec, aniž by zvedl hlavu. „Nemáme,“ zalhal Petr a přemýšlel jen o tom, jak rychle vypadnout, aby se vyhnul dalším zvídavým otázkám. „A na večeři ať jsi doma,“ křikla maminka z kuchyně. Něco zabručel a oblékl si svou oblíbenou bundu s kapucí, vzal si z věšáčku svazeček klíčů, zavázal boty a pěkně potichu se vykradl ven. Cesty vycházkových okruhů se časem ustálily, Petr se tak chodíval toulat často, v hlavě si promítal a vy7
tvářel různá dobrodružství, která v pubertě nemají ještě stálou podobu. Začíná se do toho plést a rušit intenzivní a nevypuditelná touha. Horečnatá zamilovanost, možná to ještě není láska, ale vrací se a zaměstnává všechny smysly! Tu sílu nelze potlačit. Nemá smysl to popírat, nemá smysl se bránit. Podvědomě to vede Petrovy kroky do uličky, kde bydlí ta dívka, o níž neví skoro nic, ale vystopoval, kde žije spolužačka. Zná plot u jejich domku, zná okno, za nímž má možná svůj pokoj, jednou tam jen postával a zahlédl stín její tváře. A od té chvíle se sem musel vracet a v duchu si vymýšlel i jen tak pro sebe nejrůznější zdůvodnění, proč sem vlastně chodí. Nesmyslná zdůvodnění, směšná. Bylo to silnější než jeho vůle. Neubránil se. Ani nechtěl. Pokračuje v procházce, zdánlivě znuděně, bez zájmu, nikam nespěchá. Naopak, nejraději by se zastavil přímo před domkem, kde bydlí, samozřejmě že na druhé straně ulice, aby nebyl tak nápadný, a čekal. Na co by čekal? Snad na to, že ji aspoň uvidí, třeba vyjde ven, bude vynášet smetí anebo půjde něco rychle koupit do obchodu. Obchod s potravinami je o kus dál, na malém náměstíčku, kde je ještě pošta a zelinářství. Pomalu se smráká. Podvečerní tma bude milosrdná, nebude tak nápadný, nebude vidět. Kdyby kouřil, mohl by si nenuceně zapálit cigaretu a labužnicky vyfukovat kouř. Jenže Petr to zatím ani nezkusil, a přitom dobrá polovina z jeho spolužáků ze sedmičky už kouřila, přirozeně že tajně, ale docela regulérně. Teď by se hodilo pomalu vytáhnout krabičku, vyklepat znalecky jednu lípu, naslinit, jako to dělají staří fo8
třínci, a pak si ji koncentrovaně zapálit. Celkem by bylo jedno, jestli sirkou anebo zapalovačem. Benzinový zapalovač vypadá sice líp, ale krabička zápalek má taky něco do sebe. Může zápalku sfouknout a pak odhodit… Nic z toho ovšem neměl. Tak stál bezradně přímo proti domku a nedokázal se pohnout. Rozsvícené okno naproti ho fascinovalo, i když netušil, co se za ním skrývá. Je tam snad kuchyň? Anebo tam je Maruška sama? Je to její holčičí pokojík? A jak asi vypadá? Má tam nějaké obrázky a možná i panenky, se kterými si hrávala? Proč se nepřiblíží k oknu, aby aspoň mohl odhadovat stíny! Když se najednou pohnula záclona, docela se vylekal, ale asi se tam jen otřela kočka nebo zvedl průvan. Když v tu chvíli za ním vrzly dveře, rychle se otočil a pokračoval pryč, aby byl co nejdřív v bezpečí a nikdo si nevšiml, že tam jen tak otálel a šmíroval. Ani se neohlédl, šel rychle po ulici dolů a teprve na stanici trolejbusu se zastavil a nenápadně otočil. Ulice byla prázdná, nikdo po ní nešel, možná se to Petrovi jen zdálo a vyděsil se zbytečně. Ale ještě teď mu zběsile bušilo srdce. Nemůže to jen tak ovládnout, musí se otočit a loudavě vracet zpátky. Napadlo ho, co kdyby ji potkal, co by jí řekl, jak by vysvětlil, co tam dělá. Věřila by mu, kdyby řekl, že se šel jen tak projít? Na vzduch? Mohl by říct, že jde od kamaráda, někde na konci ulice přece bydlí Tomáš, který do jejich třídy propadl v loňském roce, ale s ním nikdo moc nekamarádil, bylo by to divné. Hloupá výmluva, těžko by mu uvěřila. Tak co by jí řekl? Nemůže jí přece říct pravdu! Jak by vypadal? Vysmála by se mu a ještě by to řekla hol9
kám ve třídě a všichni by se mu určitě pošklebovali. Ne, tady musí vymyslet něco úplně jiného. Co kdyby jí třeba řekl, že se učí roli! No ovšem, divadlo! Půjčil si přece minulý čtvrtek v pojízdné knihovně od Vítězslava Nezvala jeho hru Manon Lescaut, a jak se pustil do čtení, nemohl se od ní odtrhnout. Dokonce si kus zapamatoval, ani se nemusel učit zpaměti. Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže vhozená do kostela… Určitě byla stejně krásná jako Maruška. Zarazil se. To přiznání ho zase zaskočilo. Ale byla to přece pravda! Maruška je krásná, nejkrásnější bytost na tomhle světě. Chtěl by být s ní, aspoň chvíli, chtěl by ji držet za ruku… Tahle pravda ho zrazovala. Nemohl přece sám před sebou zapřít pravou podstatu věci. Zamiloval se do Marušky. Tajně, ale o to urputněji. Musel na ni myslet, nedokázal se soustředit na nic jiného, stále ho to přitahovalo do míst, kde by ji mohl aspoň zahlédnout, a přitom se toho bál. Vídal ji sice ve škole, ve stejné třídě, ale tam se ještě víc snažil, aby na něm nikdo nezpozoroval, že se po ní pořád dívá! Bylo tak těžké předstírat lhostejný nezájem! Tolikrát se přistihl, že vůbec nevnímá, co se kolem něho děje, nedoléhal k němu výklad učitelky a myšlenky se vracely ve víru fantazie a nesmělé touhy. Byl jako očarovaný. A nebyla proti tomu obrana. Vyjde? Nevyjde? Setmělo se a musel se vrátit domů. Šel pak už rychle, naděje pohasla a možná byl vnitřně docela rád, že ji nepotkal, protože nevěděl, co by jí řekl, aby nevypadal hloupě. Snědl večeři a zalezl do koutku pokoje s knížkou, aby ho nikdo nerušil. To přece nebyla Manon, ale Maruška. Četl opravdu? Ale kdepak, snil, představoval si za něžnými verši úplně konkrétní tvář. Marně se sna10
ží předstírat čtenářský zájem, chvílemi mu div knížka nevypadne z rukou. Můj bože, jak se mu podaří, aby nebyl nápadný, aby se neprozradil! Jen ať mu dají všichni pokoj a nikdo se ho na nic neptá! Muka prahu dospělosti. Vysněná tvář se nad ním sklání, dokud neusne, ale i ve snech se mu vrací. Nechce se mu ráno vstávat, raději by ještě zůstal a v klidu si dosnil svoje představy. Nevyspalý a svým způsobem nepřítomný dokráčí do školy, mechanicky se v šatně přezuje a posadí se do své předposlední lavice, v řadě u okna. Nikoho si nevšímá, jen postranním pohledem sleduje, až přijde Maruška. A když vejde do třídy, srdce se mu rozbuší. Ze svého místa na ni vidí dobře. „Sešity! Sešity na lavici! Kontrola domácího cvičení!“ Jako by v ten moment nerozuměl, o čem je řeč. „Cvičení,“ opakuje učitelka. Už stojí v uličce u lavice vepředu. „Nerozumíte snad česky? Mám to opakovat německy?“ Teprve teď se Petr probere a rychle vytáhne z batohu sešit. Domácí cvičení si naštěstí napsal, hned jak včera přišel ze školy, jinak by na to nejspíš zapomněl. Učitelka projde a ani se nezastaví. V pořádku! Je chvilka klidu, než učitelka dojde na konec třídy. Maruška má vlasy na ramena a lehce se jí vlní. Vypadá jako filmová hvězda. Jako princezna, jako víla… A i když se Petr snaží, co chvíli mu pohled sklouzne k její lavici. A vůbec neví, o čem učitelka vykládá. Naštěstí si ho nikdo nevšímá! Když zazvoní, jako by se probudil. Přestávka. Pět nebo deset minut, než začne další hodina, může se projít po třídě, jako ostatní. Měl by jí něco říct? Třeba se 11
na něco zeptat? Ovšem jen jako mimochodem, náhodou. Ale co? Nic vhodného ho nenapadá. Dokolébá se až před její lavici, Maruška něco hledá ve své aktovce. „Hele, máme něco z češtiny?“ „Jako co?“ „No, úkol!“ vyhrkne Petr, „domácí,“ dodá ulehčeně. Maruška vážně zavrtí hlavou. „Já myslím, že ne.“ A Petr rychle odchází, jako by se něčeho vylekal. Jen nebýt trapný! Kdyby měl aspoň nějaký nápad! Jenže v takových chvílích jako by měl v hlavě vymeteno, jen se mu trochu točí. Zase zvoní a postupně se všichni vracejí na svá místa. Bude čeština s třídní učitelkou. Je přísná, moc přísná. Ale někdy nespravedlivá. To Petr cítí stále víc a má chuť se ozvat, ale přece jen učitelka je autorita! Tak mlčí. Ale vadí mu, že má své oblíbence a proti nim otloukánky, které neustále peskuje. „Diktát! Jak dopadl diktát? Pochopitelně, Bártová a Horská jednička, bez chyby! Ale Černý, ovšem zase Černý, nedává pozor, zlobí a vyrušuje, ale z diktátu pět! Čistá pětka. Černý, nechám tě propadnout! A pochopitelně Budař. Budař! Myslí si, že je skoro dospělý, frajer, ale pravopis neumí. Taky za pět!“ Tak to pokračuje, jméno za jménem. Petrovi jako by to bylo jedno, není ani napjatý, ani lhostejný. Těžko vyjádřit, jak se cítí. Je mimo. Kája Budař sedí v lavici před Petrem, je o hlavu větší než ostatní spolužáci. To o loňských prázdninách se tak vytáhl, málem ho nepoznali. A najednou jako by to učitelku provokovalo. Nebylo hodiny, aby Káju nějak neshodila před třídou, nějak nezesměšnila. Bylo to až nápadné. Co jí udělal, že ho tak potápí? Pravda, Budař nebyl 12
génius, patřil k těm horším, ale proto by ho přece nemusela neustále ponižovat! Kája dělá, jako by se ho to nedotýkalo, ale Petr vidí, že to tak není. Trápí ho to. Určitě se mu taky ve třídě líbí nějaká holka a ta pitomá učitelka ho před ní neustále shazuje! Čím dál víc Petr vnímá každou nespravedlivost, je citlivý na všechno, co ponižuje a uráží. Když se s Kájou setká pohledem, mrkne na něj, jako by tím chtěl říct: Nic si z toho nedělej! Vykašli se na ni! A Kája vděčně kývne. „Budaři!“ Klátivá postava se pomalu zvedne. „Pojď k tabuli!“ Kája pokrčí rameny a jde. Stejně klátivě jako předtím vstal. „Pohni se, nemáme tolik času! Potácíš se jako lenochod v posledním tažení!“ Kája dojde až k černé desce. „Vyjmenuj nám spojky podřadicí! Ale to bude asi nad tvoje síly, co?“ Kája pokrčí rameny. „Jaké povolání chceš dělat? S takovými znalostmi se nedostaneš ani na zedníka!“ V první lavici se dvě holky začnou zlomyslně pochechtávat. Vděčně reagují na každý žert paní učitelky. Káju to ale rozhodí, není takový suverén, jak se snaží ukazovat. Spíše naopak. „Chci jít na průmyslovku.“ „Jo, tak pán by chtěl na průmyslovku? To určitě! Ty tak sotva k lopatě!“ komentuje učitelka a vypadá spokojeně. Proč to říká? „Posaď se, máš nedostatečnou!“ Vždyť ho ani nepustila ke slovu! Nedala mu příležitost. A Kája chce něco říct, možná se bránit. 13
„Slyšel jsi? Sedni si! A nemysli si, že repetenty budou brát do práce s otevřenou náručí. A s těmi tvými výsledky si nevyděláš ani na slanou vodu.“ A učitelka rozhodí rukama. „Jak by takový primitiv mohl jednou uživit rodinu!“ Pro dobrou polovinu třídy je to zábava. Rozhodně jsou raději, že se učitelka zabývá někým jiným a jim dá pokoj. Kája se vrací do lavice a jen Petr slyší, jak potichu mezi zuby něco skoro nesrozumitelného zašeptá. Zní to jako: to se raději oběsím. Možná to na chvilku narušilo myšlenky na Marušku. Petr vnímá tuhle epizodu mnohem citlivěji. Neví, jak by Kájovi pomohl, snad jen mu dát najevo, že se od něj neodtáhne jako ti, co chtějí před učitelkou zřetelně ukázat, že s takovým spolužákem nemají nic společného. Naštěstí hodina češtiny pomalu uběhla. „Abych nezapomněla,“ říká ještě ve spěchu češtinářka a třídní v jedné osobě, „o přestávce sem přijde paní učitelka Švecová, něco vám potřebuje říct.“ Zvoní. Nastává obvyklý vzruch. Když se objeví dějepisářka, snad ji v tom rámusu ani nevnímají a trvá chvíli, než si zjedná klid. „Prosím, prosím, uklidněte se a posaďte se.“ Musí zvýšit hlas. Teprve když si všichni zase sednou do lavic, pokračuje. „Zakládáme pro zájemce ze sedmé třídy kroužek mladých průvodců Prahou. To je hlavně pro ty, co mají rádi historii a chtějí více poznat naše hlavní město.“ Učitelka dějepisu je drobná, šedovlasá, asi pár let před důchodem. Třída sedí, mlčí, kluci i holky se dívají dolů, snad aby si jich nevšimla a nechtěla po nich, aby se přihlásili. 14
„Tak měl by o to někdo zájem?“ Kantorka se rozhlédne po třídě svěšených hlav. A najednou se stane ten zázrak. Maruška zvedá ruku. „Já bych se přihlásila,“ řekne nejistě. „A ještě někdo?“ Vzadu ve stejné řadě u dveří se zvednou dvě ruce. Nerozluční kamarádi Honza a Jirka. Neobejde se bez nich žádná legrace. Ostatně ani žádná lumpárna. Ale vypadá to, že myslí svůj zájem vážně. A Petr taky zvedá ruku. Učitelka dějepisu se rozhlédne. „Takže vy čtyři? No výborně! Sejdeme se již tuhle neděli odpoledne ve třináct hodin tady u školy a půjdeme na první procházku.“ Kantorka domluvila a spokojeně zavřela svůj notýsek. „Šplhouni, chcete protekci, co?“ potichu procedil repetent Horáček a zašklebil se. Petrovi to ovšem nemohlo pokazit náladu. Taková příležitost. Dárek z nebe! „Pro zájemce dostaneme od Městské stanice mladých turistů publikace o Praze, jednoduché příručky, ze kterých se dozvíte o významných památkách to nejdůležitější. Kdo složí zkoušky, bude z něj průvodce a může provádět po památkách v hlavním městě dětské návštěvníky, třeba školy, co sem jezdí na výlety,“ vysvětlila ještě učitelka dějepisu na odchodu. „Ještě vás budou zkoušet, pch…,“ šklebil se Horáček, ale Petr ho nevnímal. Byla to náhoda. Historie ho bavila, jeho dědeček býval totiž učitel, středoškolský profesor historie, a zbyla po něm doma spousta historických knížek, učebnic a publikací, a i když Petr dědečka vlastně nepoznal, v těch knížkách si začal číst už přede dvěma roky. Zajímalo ho to a přitahovalo. V knihovně doma vedle sebe stály svazky historické beletrie, stejně jako dějiny od Josefa Šusty, Pražáka či Palackého, tu byly také Obrázky z dějin od Vanču15
ry i Olbrachta, všechny romány Aloise Jiráska, knížky od Rachlíka, Třebízského a hlavně od Miloše V. Kratochvíla. Ty patřily k nejmilejším, protože byly psány modernějším jazykem, a tím pádem byly srozumitelnější. Snad díky tomu si Petr oblíbil právě husitské období a postupně si skládal v paměti celou tu dobu dokonale a plasticky, jako by v ní žil. Chvílemi ho napadlo, že z něj jednou bude taky profesor dějepisu! Ale kolik takových fantazií ještě bude mít, než opravdu dospěje? Teď se ta záliba víc než hodila. Bude mít příležitost ukázat všechno, co zná a ví, co si pamatuje, a to by mu přece mohlo u Marušky pomoci k úspěchu! Tolik by chtěl nenápadně vyvolat zájem, jinak totiž nevěděl jak, ostýchal se, pořád se ohlížel na to, jestli není moc nápadný, vlezlý a trapný, ale přitom si strašně přál, aby si ho Maruška všimla a věnovala mu stejnou pozornost. Svírala ho hrozná nejistota, jestli je jí sympatický a zda má nějakou naději. Naskytla se konečně nenápadná a nečekaná příležitost! Je to náhoda? Štěstí? Petr cítil takový zvláštní hřejivý pocit, který se v něm rozléval, ale dychtivá nedočkavost se spíš ještě stupňovala. Nechtěl nic ponechat jen tak, promeškat první velkou příležitost. Několik dnů, co zbývaly do nedělní schůzky, trávil každé odpoledne u knížek z domácí knihovny, až to bylo rodičům nápadné. „Co ten kluk pořád študuje?“ divila se babička, která s nimi bydlela. „Neměl by jít raději ven, na vzduch?“ „Jen ho nech, aspoň má o něco zájem a nebude dělat blbosti!“ Petr si jejich komentářů nevšímal. Ponořil se do vzdáleného světa, a to v něm probudilo ctižádost všechno znát už předem, co nejvíc, aby mohl probudit obdiv. 16
Když konečně nastala neděle, ani neměl chuť na sváteční oběd, hlídal hodiny, aby nepřišel pozdě, aby mu neutekli! Svíral se mu nervozitou žaludek, ale zhltnul svůj oblíbený řízek a už si bral z věšáku kabát. „To je dneska nějaký spěch!“ divil se otec. „Jdou někam se školou,“ vysvětlovala informovanější babička. „Aha,“ přikývl táta a jako vysvětlení mu to stačilo. Petr se tak vytratil bez dalšího vysvětlování a teprve venku, na ulici, se mu ulevilo a oddechl si. Už nic nebránilo jeho setkání s Maruškou! Do myšlenek se mu teď vkrádala obava, co když nepřijde, to by bylo hrozné zklamání! Neměl by jí jít naproti? Ale co by tomu řekla? Nemůže přece přiznat, že se nemůže dočkat, až ji uvidí! Došel ke škole první. O tři čtvrtě hodiny dřív. Nezbývalo mu než čekat a doufat. Paní učitelka Švecová přišla jako druhá, také o něco dřív. „Ty jsi tady sám?“ podivila se, ale hned si uvědomila, že je vlastně ještě brzy. „To nevadí, počkáme, můžeš si zatím prohlížet tu slíbenou knížku,“ řekla a podala mu publikaci Procházky Prahou. „Děkuju,“ řekl Petr a posadil se pohodlně na zábradlí, o které se do té doby opíral. Začal hned listovat, ale jedním okem se stále díval směrem, odkud by měla Maruška přijít. Konečně! Na konci ulice se objevila známá postavička a blížila se k nim. Petrovi se rozbušilo srdce, že to muselo být slyšet do dálky. „Už jde Maruška,“ hlásil zbytečně, protože učitelka Švecová ji také zahlédla. Petr seskočil ze zábradlí a udělal dva nebo tři kroky. A to se už přiřítili i další. Honza a Jirka. 17
„Jsme všichni,“ ujišťuje se učitelka. „Tak vyrazíme. Začneme naši procházku na Staroměstském náměstí.“ Tramvaj se kodrcá přes výhybky. Skupinka stojí pohromadě. „Štve mě, jak třídní masakruje Honzu Černýho,“ nadhodí téma Jirka. „Jestli ho nechá rupnout…“ „Zasedla si na něj,“ přidá se Honza. „Byla by ho škoda, je príma kámoš a je s ním legrace.“ Chvilku všichni jen potichu přemýšlejí. „No, kdyby propadl, má ještě šanci udělat opravky, ne?“ „Jo, myslím, že se to dělá v srpnu, než začne škola.“ „A co kdyby… kdyby…,“ uvažuje Petr. „Co kdyby?“ „Jsme se s ním o prázdninách učili. Přece ho můžeme češtinu naučit, není to nic těžkého. Mluvit umí. Tak se mu dá natlouct do hlavy i to ostatní, aby aspoň prolezl.“ To byl konkrétní nápad. „A jak bys to chtěl udělat?“ „Jednoduše. Uděláme si rozpis, jak budeme v Praze. A podle toho si rozdělíme služby. Třeba na koupališti. Já budu v Praze celý srpen.“ „Já taky,“ přizná nesměle Maruška. „No tak jsme už dva.“ „Já bych měl být v Praze prvních čtrnáct dní v červenci…,“ uvažuje Honza a otočí se k Jirkovi. „Já ještě nevím. Ale asi v červenci. V srpnu mají naši celozávodní dovolenou, tak pojedeme k babičce na Moravu.“ Nápad to byl dobrý. Taková žákovská konspirace proti kantorské autoritě. A učitelka Švecová stála vedle a předstírala, že je neslyší. A jako by se usmívala. Bylo dohodnuto. Za pokus to přece stojí. 18
Pomník mistra Jana Husa se nedá přehlédnout. Zastavili se u něj. „Husův pomník je dílem sochaře Ladislava Šalouna,“ začala svůj výklad učitelka Švecová, která se proměnila v průvodce. „Hus byl upálen v Kostnici…“ „Šestého července roku 1415!“ ozval se Petr. „Správně! A jeho popel pak vhodili do Rýna, aby Češi neměli žádnou památku,“ dodala Švecová. „O Husovi se budeme letos ještě učit. A o husitských válkách. Ale nejdřív se rozhlédneme. Napravo od nás je budova Staroměstské radnice a před ní bylo kdysi popraviště, na kterém kat Jan Mydlář ukončil život sedmadvaceti českých pánů po bitvě na Bílé hoře. Znáte některé z nich?“ Chvíli se dívali jeden na druhého, pak se Petr osmělil. „Václav Budovec z Budova, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, ten byl, myslím, nejstarší, Jáchym Ondřej Šlik, Jan Jesenský…“ „Výborně!“ Oči spolužáků se na Petra upřely s jistou nedůvěrou. „Jak to víš?“ nevydržel Jirka. „Mám doma nějaké dějepisy po dědovi.“ „Jo aha.“ Vysvětlení stačilo. Ale Petr si všiml, že i Maruška se na něj dívala dost překvapeně. A musel tedy ještě něco přidat. „Na tu popravu se díval z Týnského chrámu naproti i rektor univerzity mistr Kampanus,“ řekl a ukázal nalevo, směrem ke dvěma věžím kostela. Učitelka uznale přisvědčila. „Ano, tak to napsal ve svém románu spisovatel Zikmund Winter. Jak vidím, máte o historii skutečný zájem, to mě moc těší!“ Rozdala i ostatním publikace o Praze. 19
„Dneska si projdeme trasu připomínající Jana Husa a husitské hnutí,“ rozhodla. „Můžete si nalistovat správnou kapitolu, abyste viděli, o čem mluvíme. A je tam i plánek, abyste se neztratili. Budeme se držet pohromadě.“ Skupinka se vydala úzkými středověkými uličkami a průchody v domech, skutečný labyrint. Zabrzdili na malém plácku uprostřed několika domů. „Tady býval kostel svatého Michala,“ Švecová ukázala na zavřená vrata ke skladišti, „a v něm kázal ještě dřív než v Betlémské kapli Jan Hus. Víte, kdy to asi bylo?“ Hlavy se pomalu svěsily, snad ztěžkly marným a usilovným vzpomínáním. „To jsme se neučili, pravda.“ „Bylo to v jarních měsících roku 1401. V Betlémské kapli kázal Hus až od roku 1402. A z lavic z tohoto kostela postavili husité slavný obranný srub na Vítkově, odkud porazili křižácké vojsko,“ pokračoval Petr, jako by citoval z knihy. „To sis teď přečetl tady!“ podezříval ho Honza. „Ne, to v té publikaci není,“ prohlásila učitelka uznale a nijak neskrývala svoje překvapení, „nevěděla jsem, že máš takové znalosti!“ Petr se trochu začervenal. Nechtěl se vytahovat. A když, tak jen trochu. Ale dělalo mu moc dobře, že ho učitelka pochválila před Maruškou. Nemohlo mu ujít, že se na něj jeho idol také podíval s obdivem. Tak postupně obešli několik památek. Kostel svatého Martina ve zdi, který stál v hradbách Starého Města pražského, Betlémskou kapli, budovu univerzity – Karolinum, obešli kostel Panny Marie Sněžné, Novoměstskou radnici, z jejíchž oken vyházeli Pražané, vedení kazatelem Janem Želivským, purkmistra a radní 20