34—Camino del Norte
Camino Francés
Pamplona—Santiago de Compostela 12. srpna – 13. září 2017
„Jakmile nastane noc, pošle ti Bůh anděla, aby ti rozsvítil několik hvězd.“ Phil Bosmans, belgický kněz a spisovatel
Camino promlouvá V letadle jsem myslela na to, jestli jsem narychlo načmárané instrukce ohledně svého pohřbu položila na psací stůl dostatečně nápadně tak, aby je má dcera Markéta našla v pravý čas. Na letišti v Pamploně jsem pak provedla první poutnický deal. Učinila jsem nabídku klukovi, co stejně jako já čekal na volný taxík do města, a o náklady jsme se rozdělili napůl. Cestou se rozpovídal, přijel sem z Paraguaye na půl roku studovat, což vysvětlovalo jeho kufr skříňovitých rozměrů. Večerní Pamplona je sváteční, ulicemi proudí davy bezstarostných lidí, převážně místních, jen tu a tam mezi nimi zasvítí nějaký zaprášený poutník. Ale z města jsem toho moc neviděla, pár ulic a honosnou radnici na náměstí, kde každoročně začíná a končí zdejší populární běh s býky. Musela jsem si v infocentru koupit credencial, najít volnou ubytovnu, dostat první razítko a zabydlet se. A navštívit katedrálu Santa María, kde chci symbolicky začít cestu a připravit se na to, že ode dneška jsem zas peregrino. Trochu nudná fasáda katedrály skrývá vznešený gotický interiér a přilehlou křížovou chodbu, která je zavřená, čehož dost lituju; mám ráda ty zdobné otevřené chodby do čtverce se studnou či trávníkem uprostřed, ty zvláštní mandaly, jimiž se prochází znovu a znovu, dokud člověk není meditativní chůzí nasycen. Náladu mi spraví překrásný alabastrový sarkofág navarrského krále Carlose III. a královny Leonory z 15. století. Turisté náhrobek obcházejí stejně náruživě jako věřící křížovou cestu, jen místo modliteb cvakají foťáky a nevzhledné členy rodin postrkují do blízkosti vznešených tváří, aby jim to sousedství dodalo důstojnosti. Nedodá. Toho večera si v pamplonském obchodě s poutnickými potřebami (ponožky, kloboučky, hole, nášivky i úplné blbosti) kupuju mušli hřebenatku a zavěšuju ji na batoh, kde se bude pohupovat příští čtyři týdny. Se soumrakem se vracím do albergue. V prostoru plném zvuků a pachů těl a zpocených bot usínám zas po dvou letech na poutnické palandě. S nijakým pocitem. Ani se nebojím, ani netěším, dokonce ani tentokrát nevím, proč se na camino vydávám. Proč vlastně…? 137
204—Camino Francés