0331151

Dějiny národů Jak se utvářely národní identity Editor Peter Furtado

Historik Peter Furtado je bývalým šéfredaktorem světově proslulého měsíčníku History Today. Vystudoval historii a dějiny umění na Oxfordské univerzitě, dále působil na londýnské univerzitě Birkbeck, jeho výzkum byl zaměřen na anglický nacionalismus. V roce 2009 mu byl na Oxford Brookes University udělen čestný doktorát za zásluhy v oblasti propagace historie mezi širší veřejností. Je autorem řady publikací, mezi jeho nejznámější knihy patří 1001 dnů, které otřásly světem.

Z anglického originálu Histories of Nations: How Their Identities Were Forged

vydaného v roce 2012 nakladatelstvím Thames & Hudson Ltd, 181A High Holborn, Londýn WC1V 7QX přeložila Hana Sedláková Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha, 2018 Redakce Jan Sušer Editorka Marie Iljašenko Korektury Jiří Kettner Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro konečné prodejce.

ISBN 978-80-7529-698-6 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz

Obsah 9

Předmluva Dějiny národů a historie světa P et e r Fu rta d o

16

Egypt Faraoni, králové a prezidenti Hu s s e i n Bas s i r

23

Indie Civilizace bez vlastního dějepisu Mihir B ose

32

Írán Dlouhá historie a sezónní společnost Ho m a K at o u z ia n

39

Řecko V pasti mezi antickou slávou a moderním světem A n t o n i s L ia ko s

47

Čína Psaná historie: od minulosti k budoucnosti Č ’ - t c h i e n Lu o

55

Irsko Ve stínu milujícího tyrana C ia r a n B r a dy

73

Španělsko Druhá strana černé legendy E n ri c Uc e l ay - Da C a l

84

Francie Historie hexagonu E m m a n u e l L e R oy L a d u ri e

93

Rusko Trhliny ve tkanině kultury D i na C ha paj e vová

102

Česká republika Národní historie a hledání identity Pav e l S e i f t e r

110

Polsko Tragédie a hrdinství tváří v tvář mocným sousedům Iwo na Sa kow i c z ová

117

Maďarsko Tisíciletá říše L ás z l ó Ko n t l e r

125

Turecko Národ a ztracená říše Mu r at Ş i v i l o  lu

130

Brazílie Odkaz otroctví a ekologická sebevražda Lu i z M a rq u e s

136

Mexiko Orel, kaktus a had E l i z a b et h Baq u e da n ová

143

Nizozemsko Tváří v tvář vodnímu živlu Wi l l e m F ri j h o f f

151

Švédsko Od vikinské družiny k sociálnímu státu P et e r A ro n s s o n

160

Velká Británie Stát složený z národů Je re m y B l ac k

168

Spojené státy Země, která se k historii obrátila zády P et e r O n u f

176

Austrálie Mladý evropský národ na starobylé zemi St ua rt M ac i n t y re

183

Ghana Od kolonie ke kontinentálnímu hegemonu Wi l h e l m i na D o n ko h ová

189

Finsko Vyválčená identita P i r j o M a rk ko l ová

195

Argentina Mezi dvěma stými výročími F e d e ri c o L o re n z

209

Kanada Volné uskupení M a rg a re t C o n r a d ová

216

Itálie Katolicismus, moc, demokracie a dávná selhání G i ova n n i L e v i

223

Japonsko Vykročit z izolace R j ú i  i Na ri ta

231

Německo Mnoho podob opožděného národa St e fa n B e rg e r

240

Izrael Sionistický experiment Colin Shindler

249 254 255 256

Biografie přispěvatelů Poděkování vydavatele Zdroje ilustrací Rejstřík

P et er Furta d o

Předmluva Dějiny národů a historie světa Zahajovací ceremoniál letních olympijských her v Pekingu v roce 2008 sledovalo více než sto představitelů různých států a odhadem dvě miliardy televizních diváků. Mimo jiné to byla jedna z největších lekcí dějepisu. Na ploše stadionu rozvinuli pořadatelé obří pružnou LED obrazovku, na jejímž monitoru se promítaly nejrůznější čínské kulturní vynálezy, včetně toho, který byl prohlášen za vynález zásadní, totiž papír. Další tři z klíčových objevů – kompas, střelný prach a tisk – se záhy objevily na pohyblivých tablech za doprovodu ohňostroje. Následovaly další úspěchy z čínské minulosti, terakotová armáda, Velká čínská zeď a Čeng Cheovy výpravy. Celý svět žasl nad barvitostí, velikostí, disciplinovaností a okázalostí této show a všem bylo zřejmé, v jakém světle chce Čína svou minulost i přítomnost prezentovat: jako majestátní civilizaci, která cizím národům dluží jen málo, zato však zbytku světa darovala zásadní objevy.

Téměř totéž, i když ne v tak ohromném a úctyhodném měřítku, udělaly o čtyři roky dříve Athény. Řecko samo sebe prezentovalo nejen prostřednictvím darů, které jejich civilizace nepochybně dala světu – klasického sochařství a samozřejmě i samotných olympijských her –, ale také skrze svou „národní“ historii, od minojské a mykénské civilizace doby bronzové až po vládu Alexandra Velikého, založení mocné Byzance, vybojování nezávislosti na Turcích i moderní populární kulturu.

Podobná mimořádná možnost předvést světu skvoucí a zároveň vyretušovaný obrázek své historie se naskytuje vzácně, a není proto nikte9

Peter Furtado

rak překvapivé, že národy mezi sebou o pořadatelství olympijských her soupeří. Je také příznačné, že mnohé z nich hledají způsoby, jak vylepšit svou image uvnitř, před svými vlastními obyvateli, a to jak prostřednictvím nejrůznějších oslav a pietních aktů, tak pomocí školních osnov a prezentace v médiích. Historie národa je klíčovou součástí jeho sebepojetí a jako taková často bývá vysoce kontroverzní. Posledních několik desetiletí se neslo ve znamení „válek“ nad obsahy školních učebnic v tak rozličných zemích, jako jsou Austrálie, Kanada, Rusko a Japonsko, zatímco v Británii se několik po sobě jdoucích vlád pokoušelo o propagaci těžko definovatelného (a možná mizejícího) „britství“ pomocí specifického výkladu dějin této ostrovní země.

Podobné národní příběhy tvoří páteř dějepisectví už od 19. století, kdy začaly vznikat státní instituce spjaté s historií. Ačkoli dnes se pole historického bádání značně rozšířilo a zahrnuje mnoho témat pro někdejší historiky nepředstavitelných, všechny národy považují svou minulost za středobod, od něhož by se měl odvíjet školský systém i historický výzkum, někdy na úkor všeho ostatního. Mnoho zemí také zařadilo dějepis mezi povinné maturitní předměty, protože ho vnímají jako nezbytnou součást utváření národní identity a formování společenského étosu.

Historie však není jen otázkou vlády nebo školství: je všudypřítomná. Je ve vzduchu, který dýcháme, ve městech, která obýváme, a v krajinách, kterými se touláme. Lidé se o vlastních dějinách dozvídají doma, z příběhů svých příbuzných, z pohádek, médií a televize, prostřednictvím soch a památníků, memoriálů, významných staveb, muzeí a galerií. Historii, kterou do sebe z těchto zdrojů vstřebáváme, si jen málokdy dovolíme zpochybňovat, a občas ji stěží rozpoznáme. To se může značně lišit od způsobu, jakým se s dějinami pracuje na západních univerzitách, kde liberální instinkt velí ke skepsi, ověřování zdrojů, zasazování znalostí do širšího kontextu a hledání nových způsobů interpretace. V důsledku toho v mnoha zemích – pravděpodobně zejména v těch s největší tradi-

10

Pedmluva

cí akademického života – existuje hluboká disjunkce mezi akademickou historií a historií, jak ji vnímá běžný člověk. „Akademická“ historie byla sepsána již mnohokrát, zejména v uplynulých padesáti letech, kdy vznik globální ekonomiky a ideologické konflikty proměnily hledání univerzální světové historie ve snahu o její vytvoření. Někdy se na tomto procesu podílely velmi charizmatické a všestranně vzdělané osobnosti, s jejichž pojetím by se dalo diskutovat, mám na mysli například „triumf Západu“, o němž hovořil John Roberts v 80. letech, „střet civilizací“ Samuela Huntingtona z 90. let, nebo environmentální historii Johna McNeilla z nultých let. Občas se jednalo o výsledky práce týmů vzdělanců či pedagogů, kteří pracovali podle zadaného programu ve snaze co možná nejvíce potlačit vlastní subjektivní perspektivu, snad aby zajistili, že každá část světa bude mít stejnou váhu.

Tak či tak, každý souhrn světové historie je výsledkem syntézy shrnující jiné, detailnější výzkumy, a jako takový je odrazem sporných otázek doby, ve které vznikal.

I tato publikace nevyhnutelně odráží zájmy dnešní doby. Spíše než o světovou historii se jedná o sbírku příběhů, sestavenou ve víře, že jediný univerzální pohled, jednotnou agendu, není možné úspěšně realizovat, a pro dnešní polycentrickou postmoderní dobu je dokonce spíše nežádoucí. Usiluje o moderní pojetí světové historie a po profesionálních historicích požaduje, aby překročili své obvyklé referenční rámce a psali o tom, jak historii vnímá kultura jejich rodné země.

Z výroku romanopisce L. P. Hartleyho, že minulost je „cizí země“, tedy „místo, kde lidé dělají věci jinak“, se již dávno stalo klišé. Už méně často si však uvědomujeme, že kdykoli navštívíme nějakou cizí zemi, tento pocit „cizosti“ vychází více než z čehokoli jiného z její minulosti, a především z jejího vlastního pojetí minulosti.

Myšlenka této antologie je tedy jasná: dokud nepochopíme, jakýma očima se na svou vlastní minulost dívají jiní a jak ji vnímají, nedokážeme jim porozumět. Chceme-li se vypořádat s národními a kulturní-

11

Peter Furtado

mi rozdíly, které současně zpestřují i ohrožují náš svět, nepotřebujeme cestovní průvodce, dokonce ani historické příručky napsané našimi krajany. Potřebujeme naslouchat cizím lidem, když popisují svou minulost svými vlastními slovy. Jejich vášně, důraz na témata, o jakých se rozhodli hovořit – snad i ta témata, o nichž hovořit nechtějí –, právě to nám prozradí nejvíce. Pokud by některý z čtenářů pochyboval, jak velký smysl mohou mít různá pojetí historie v různých zemích, naléhám na něj, aby si přečetl alespoň dvě eseje z této sbírky: pátrání Petera Onufa po původu a dopadech mýtu o „ahistoričnosti“, který Spojené státy zdědily po tzv. otcích zakladatelích, a objasnění Č’-tchiena Lua, jak zásadní roli hrála historie při legitimizaci císařské moci v Číně v průběhu tří tisíciletí.

Dvacet osm historiků z dvaceti osmi zemí, přičemž každý z nich se v dané zemi narodil a většina z nich tam stále žije a aktivně působí, vypráví v této publikaci o své vlasti a její historii tak, jak ji vnímají její obyvatelé. Žádný z nich se neomezuje na encyklopedický výčet informací z vlastní historie – k takovým informacím se dnes dostaneme jedním kliknutím myši –, ale jedná se o osobní eseje, u nichž nám zabarvení popisu a zvolená témata prozradí právě tolik jako tyto známé informace. Podobně jako organizátoři olympijských her, jen ve velmi odlišném měřítku, se i oni rozhodli prezentovat před světem svou národní historii, výzvy a další.

Součástí tohoto přístupu je také kladení si otázek po povaze obecného vyprávění o minulosti země nebo po tom, co můžeme nazývat „dávnou historií“. V těchto vyprávěních oslavuje každá země to, co sama považuje za své důležité úspěchy – boj za nezávislost, cestu ke svobodě, kulturní úspěchy –, a může se vztahovat i k momentům, jichž daný národ lituje, a způsobům, jakými se s tím vypořádává. Někdo při tom zvolí politiku agresivního sebeospravedlňování, jiný se může uchýlit k zamlčování – to bylo dobře patrné v prvních konceptech esejí tohoto souboru, kde se někteří přispěvatelé vyhýbali jakékoli zmínce o svých kostlivcích ve skříni.

12

Pedmluva

Někdy se národ snaží vytvořit mechanismus, který mu umožní se s bolestnou minulostí vyrovnat. Takovým případem je i důkladná německá sebereflexe, která probíhá od 60. let, nebo smírčí komise zakládané v posledních letech v jižní Africe a mnoha dalších traumatizovaných zemích.

Mnohým zemím, například Řecku nebo Egyptu, byl dán dar – nebo prokletí – slavné starověké historie, které se v dnešní době nemohou vyrovnat. Jiné, význačnými příklady mohou být Izrael nebo Írán, mohou za zdroj svých potíží v moderním světě považovat neporozumění, se kterým se opakovaně setkávají. Tyto kapitoly vyjevují nejrůznější nesnáze, které vyvstávají při snaze sepsat historii byť jediné země. Esej o České republice demonstruje, jak složitá může být cesta k nalezení konsenzu ve výkladu minulosti, zatímco esej o Británii klade důraz na obtíže s hledáním smyslu národní historie, je-li národ sám o sobě umělým politickým konstruktem – třebaže takovým, který vydržel již 300 let. Italský příběh se od něj příliš neliší.

Kvůli omezenému rozsahu nelze předpokládat, že by se některý z přispěvatelů měl možnost podrobně věnovat všem těmto otázkám, ale skutečnou hodnotu přináší hledání těch momentů, ve kterých se protínají, a porovnání nejrůznějších pojetí, s nimiž jednotliví autoři ke svým esejím přistupovali.

Doufám, že každý čtenář uvidí jemu už známé země novým způsobem. Dozví se, v jakém světle vnímají samy sebe, jak se chtějí v dnešní době prezentovat a jak moc se mohou pohledy současných historiků lišit od romantických příběhů, které nám nabízejí turistické průvodce.

Tento pokus nevyhnutelně vyústil v takové interpretace dějin, které často úzce souvisí se současností. Giovanni Levi například hledá příčinu patových situací současné italské politiky ve skutečnosti, že minulost Itálie je hluboce katolická, Dina Chapajevová sleduje odvrat Ruska od Západu v 21. století skrze dichotomii, která se táhne od samého vzniku Moskevského velkoknížectví. Historie se však nezastavila ani v prů-

13

Peter Furtado

běhu práce na této knize. Ekonomická krize na počátku 10. let způsobila, že se existující historické trendy nadále vyvíjely. Jen několik let poté, co Athény, „kolébka demokracie“, oslavily v roce 2007 otevření nového muzea, kde se měly skvět poklady Akropole, řecká ekonomika zkolabovala a další existence řecké demokracie visela na vlásku. Arabské jaro v roce 2011 přineslo celému Blízkému východu neočekávané změny, Sýrii občanskou válku a Egyptu, zemi, která se od prvopočátku své historie vyznačovala výjimečnou kontinuitou, revoluci. Spojené království si v roce 2016 po dlouholetém členství zvolilo vystoupení z Evropské unie, což s sebou přináší nedozírné politické, ekonomické a kulturní důsledky. Převratné změny vedou k potřebě znovu se obrátit k minulosti země.

Podobná revize nesmí proběhnout příliš rychle a musí počkat, až se situace uklidní.

Do tohoto souboru byly zahrnuty státy všech kontinentů, jejichž obyvatelstvo dohromady tvoří dvě třetiny světové populace, od vyspělých demokracií až po náboženské autokracie a vlády jedné strany; od zemí, které jsou stále jednou nohou ve válce, po ty, které se válce vyhýbají za každou cenu; těch s tradicí liberálního vzdělávání i těch, kde mohou historikové skončit ve vězení, jestliže se odchýlí od přesně dané linie. Mnoho světových národů zmítaných konflikty je známo historickými spory, sahajícími často stovky let do minulosti: jestliže jedna strana nedovede pochopit historické potřeby strany druhé, může to mít, nehledě na všechny mírové snahy, fatální dopad. Čtenář zde jistě narazí i na hlasy, s kterými nebude souznít, bude ale dobré, když se zamyslí nad tím, co a jakým způsobem mu druhá strana sděluje. Nikoho však v žádném případě nenutím k souhlasu.

Náročný byl nejen výběr jednotlivých zemí, ale také výběr vhodných autorů. Žádný z nich se nestaví do pozice mluvčího svého národa a všichni hovoří především sami za sebe. Všichni jsou povoláním historikové, někteří velmi význační a na sklonku svých kariér, jiní patří k mladší generaci. Většina z nich žije a pracuje v zemi, o které píší, a ti ostatní se domů často vracejí nebo s ní zůstávají v úzkém kontaktu. Mnoho 14

Pedmluva

z nich napsalo o minulosti svého národa knihu. Přesto mohou některé závěry vyznít opravdu překvapivě, všechny jsou však nesmírně zajímavé a poučné.

Mihi r B ose

Indie Civilizace bez vlastního dějepisu Stará Indie není cizí zemí. Je jen dlouhým stínem za přítomností a samotné indické historii dodává doslova smrtící nádech. Tuto skutečnost krutě ilustrovala událost z prosince roku 1992, kdy hindský dav strhl Báburovu mešitu v Ajódhji jen proto, že ji dříve dali postavit středověcí muslimští vládcové, kteří původně nechali zničit ještě mnohem starší chrám, zasvěcený hindskému bohu Rámovi. Podle hinduistů je Ajódhja jeho rodištěm. Politika okolo Rámova chrámu, oné historické připomínky odvěkých konfliktů mezi hindy a muslimy v Indii, formovala politiku celé země: nikdy zde nepanoval jednotný názor, zda jsou požadavky hindů oprávněné či nikoli. Napětí a násilí, namířené převážně vůči muslimské menšině, však přetrvává až do dnešních dnů.

Americký vědec James W. Laine napsal v roce 2003 biografii maráthského krále Šivádžího, vládnoucího v 16. století. Zřejmě v ní však zpochybnil jeho památku, čili obraz hindského hrdiny bojujícího proti muslimským Mughalům. Kniha vyvolala obrovskou vlnu zuřivosti, při níž byl zdemolován Bhandarkar Institute v Púně. Oxford University Press byl nakonec nucen publikaci stáhnout z indického trhu.

Historie Indie se jen výjimečně ubírá po přímé linii. A právě to je jedním z důvodů, proč se Indové na jejím přesném znění dodnes nedokážou zcela shodnout. Aby to bylo ještě komplikovanější, indickou historii většinou zaznamenávali cizinci. Indie, stejně jako Čína, má jednu z nejdelších kontinuálních kulturních tradic na světě. V Indii však neexistovalo nic, co by se podobalo čínským historickým záznamům.

23

Mihir Bose

V roce 1960 představoval historik R. C. Madžumdár svou práci Indie v dílech antických autorů (The Classical Accounts of India), sbírku textů o Indii sepsaných historiky z cizích zemí, např. Hérodotem, Megasthenem, Arriánem, Plútarchem či Klaudiem Ptolemaiem, se slovy: „Neexistují historické spisy z období předmuslimské Indie, které by sepsali sami Indové. V důsledku toho víme o její politické historii jen velmi málo.“ Jak poznamenal D. P. Singhal v publikaci Dějiny indického lidu (A History of Indian People); „Od samého prvopočátku až do příchodu muslimů…, z období dlouhého asi 4000 let, neexistuje žádný historický záznam vyjma Kalhanovy Rádžataranginí. Ta ovšem není zdaleka tak podrobná jako řecké, římské nebo čínské texty.“ Tato země si nárokuje historii dlouhou 5000 let. Téměř tři čtvrtiny tohoto období však zůstaly nezdokumentovány. Ano, jsou zde mýty a legendy, není to však nic, co lze z historického hlediska považovat za autentické.

Madžumdárovo tvrzení, že to byli muslimové, kdo dal Indii historii, odkazuje na jednu z klasik světové historie s názvem al-Bírúního Indie.

Napsal ji Abú Rajhán, v Evropě známější jako al-Bírúní čili Aliboron.

Učenec, který přišel do Indie v 11. století s armádou Mahmúda z Ghazní, sepisoval své klasické dílo, zatímco jeho vládce zabíjel nebo zotročoval hindy a plenil jejich nevýslovně bohaté chrámy, aby si mohl velkoryse budovat království v Ghazní, dnešním Afghánistánu. Po celých šestnáct let podnikal Mahmúd každou zimu nájezdy do Indie a hromadil tak rozsáhlé bohatství. Uprostřed těchto masakrů al-Bírúní v klidu zkoumal svět hindů, tak rozdílný od jeho vlastního světa. Za svůj pozdější status vědecké celebrity muslimského světa v mnohém vděčil právě hindům, od kterých se učil o vědeckých a matematických objevech, a svým perfektním znalostem sanskrtu a příběhů o tom, jak kdysi Indie dávala a zároveň i brala.

Cizí nájezdníci dali Indii i její jméno. Peršanům a Řekům, kteří se snažili pojmenovat lid žijící na březích řeky Sindhu, činil tento sanskrtský název nevýslovné potíže. A tak jej zkomolili na Indus – jméno veliké řeky v Paňdžábu. Ve snaze definovat obyvatele regionu v okolí řeky Indu 24

Indie

se však perské a řecké jazyky začaly rozcházet. Peršané celé slovo jakoby nasávali dovnitř a znělo jako „Hindu“, zatímco řecká výslovnost s měkkým přídechem zněla jako „India“. Za názvem „Indie“ se tedy skrývá dlouhá a spletitá cesta k pojmenování subkontinentu za řekou Indus, ohraničeného Himálají, zatímco slovo „hindu“ definuje náboženství lidí, kteří tento region obývají.

Když si o mnoho staletí později evropští orientalisté uvědomili, že hindové nemají pro své náboženství žádné pojmenování (sami jej nazývali sanátana dharma, neboli „Věčný zákon“), přišli s termínem „hinduismus“, aby dokázali jejich náboženskou víru nějakým způsobem označit.

Jak poznamenal Nirad Chaudhuri, je to vlastně totéž, jako nazývat řecké náboženství „helénismus“, nebo dokonce „grécismus“. Tato myšlenka obsahuje také jeden zajímavý paradox. V dnešní Indii reprezentuje slovo „Ind“ všechny občany Indie jakéhokoli vyznání. Stát je sekulární, ale muslimové se vesele nazývají Indy, aniž si uvědomují, že by se podle téže logiky mohli nazývat také hindy nebo hinduisty.

Ani dnešním Indům příliš nevadí, když jejich příběh interpretují cizinci. Jediné skutečně populární historické dílo, O půlnoci přijde svoboda (Freedom at Midnight, 1975), které vypráví o indické cestě za nezávislostí, bylo sepsáno dvěma zahraničními novináři, Francouzem Dominiquem Lapierrem a Američanem Larrym Collinsem. Slavný film o Mahátmovi Gándhím z roku 1982 natočil Angličan Richard Attenborough.

Indové nezměnili jméno své země, které jí dali cizinci, ani po dosažení nezávislosti v roce 1947. Rozhodli se však, že budou používat jiný název pro vnitřní účely a jiný pro vnější. V indickém jazyce své zemi říkají Bhárat a indické vládě Bhárat sarkár, vláda Bhárat. Bháratavarša, země Bhárat, bylo starověké slovo, za kterým se skrýval celý rozlehlý subkontinent. Nejvyšší pocta, jaké lze v nezávislé Indii dosáhnout, je Bhárat ratna, neboli klenot Bhárat. V oficiální korespondenci se však nadále používá jméno Indie.

D. D. Kosambi (1907–66), velmi inovativní indický historik, se rozhodl na nedostatek písemných zdrojů reagovat. Začal navštěvovat indické 25

Mihir Bose

památky poblíž svého působiště v Púně, aby mohl zkoumat historii z archeologické perspektivy. Nastavil tím nový trend indického historického bádání. Jeho kroky se nechali inspirovat další nadšenci, kteří v terénu pracovali na ruinách, kamenech, cihlách i dalších fyzických artefaktech historických památek.

Nejtěžším úkolem pro dnešní Indy je vyrovnat se s britským odkazem – je to jako historické minové pole. Žádná jiná skupina cizinců nebyla předmětem tak vášnivých debat. Britové byli jiní než všichni dosavadní cizí vládcové Indie. Ti všichni, počínaje Alexandrem v roce 326 př. n. l. (prvním, komu vděčíme za spolehlivé historické záznamy), přišli do země s mečem v ruce. Mughalové si s sebou v roce 1526 přinesli kanóny a Korán. Nakonec se však i tito cizinci v Indii usadili a stali se součástí země, i Alexandr tu po sobě zanechal Řeky, kteří později splynuli s Indy. První Britové naopak přišli hledat obchodní příležitosti s prosebným dopisem mughalskému císaři Akbarovi od královny Alžběty I. (ve kterém udělala chybu v jeho jméně). Ve svém dopise uvedla, že se Britové v Indii zdrží jen dočasně.

Novodobí historikové se soustředí na skutečnost, že než Britové zemi získali pod svou správu, byla Indie světovou ekonomickou velmocí.

V roce 1750, sedm let před vítězstvími Roberta Cliva nad bengálským navábem a Francouzi u Palásí, která zahájila éru Britské Indie, produkovala Čína jednu třetinu světové výroby, Indie čtvrtinu a Velká Británie méně než 2 procenta. Do roku 1860, po pouhém století britské nadvlády, patřilo Británii 20 procent a Indii pouhých 8,6. V roce 1900 Británie spravovala 18,5 procent a Indie klesla na 1,7 procenta. Británie tak ve výsledku obrala Indii o její předprůmyslovou dominanci a přetvořila ji na zemi s primární produkcí, která průmyslové Británii dodávala suroviny.

Přestože Britové na konci 18. století na Indii vydělávali, byli mezi nimi i lidé jako William Jones (1746–94) a Warren Hastings (1732–1818), jeden učenec a průkopník ve studiu sanskrtu, druhý generální guvernér Indie.

Tito muži společně udělali mnoho pro oživení starověké indické tradice.

A svými poznatky potom udivili celou generaci Indů, která už dávno za26

Indie

pomněla, čeho všeho její pradědové dosáhli. Jones, známý jako „Oriental Jones“, založil za Hastingsovy podpory Asijskou indickou společnost (Asiatic Society of India), a vytvořil tak tradici akademického studia Indie.

Ta byla Indům ku prospěchu i přesto, že se ještě po mnoho let žádný Ind nesměl stát jejím členem ani se účastnit jejích zasedání.

Britové, počínaje Hastingsem a Jonesem, byli katalyzátorem změn.

Přinesli nové myšlenky a náhledy, s jejichž pomocí dokázali Indii propojit s okolním světem. Účinek na indickou mysl, a především mysl hindů, byl obrovský. Nejvýznamnější náboženské reformy – například odstranění některých barbarských zvyků – nepřinesli Britové, ale sami Indové, kteří se pod vlivem britských myšlenek dokázali na svou společnost podívat jinýma očima, a viděli-li nedostatky, začali usilovat o změnu.

Britové sice přispěli k otevření indické mysli, ale zároveň ji spoutávali a kladli překážky indickým ambicím. Mezi klasické příklady patřil proces pojmenování Mount Everestu v roce 1865. Nese jméno George Everesta, britského plukovníka, který se podílel na mapování Indie. Jeho práce přinesla také první přesná měření v Himálaji, včetně nejvyššího vrcholu světa. Ale kdo ve skutečnosti vypočítal, že je Mount Everest nejvyšší horou na světě? Everest to nebyl. V počátečních fázích mapování nesla hora pojmenování „vrchol XV“, mezitím probíhaly snahy o její změření.

Andrew Waugh, Everestův nástupce ve funkci generálního zeměměřiče Indie, požádal svého „výpočetního náčelníka“, aby mu poskytl příslušný vzorec. Tento mladý matematický génius se jmenoval Rádhánáth Sikdár.

Bengálec, jehož znalostem se Everest obdivoval. Vypočítal, že „vrchol XV“ má nadmořskou výšku 8840 m (29 002 stop). Nejvyšší vrchol světa ale nemohl být pojmenován po indickém podřízeném, a Waugh se tak postaral o to, aby se jmenoval Everest – jak sám řekl, „slovo zavedené mezi civilizovanými národy“.

Jestliže al-Bírúní přinesl do Indie historické texty, Britové se v tomto ohledu spoléhali na své experty na Indii, kteří tuto zemi nikdy osobně nenavštívili. James Mill napsal své dílo Dějiny Indie pod britskou vládou (History of British India, 1818) – standardní publikaci několika generací 27

Mihir Bose

britských studentů –, aniž by kdy do Indie vkročil. John Maynard Keynes pracoval v India Office, psal knihy o tom, jak by měly být řízeny indické finance, a pomáhal vytvořit rezervní banku Indie. Ale ani on Indii nikdy nenavštívil. Dokonce se nechal slyšet, že to ani nepotřeboval. Nejužší kontakt s Indií pro něj představovala jeho studentka Bimla Sarkárová, která pravděpodobně byla jeho milenkou. Pokud tomu tak bylo, Keynes, jeden z největších mozků Británie, si očividně myslel, že mu stačí dostat jednu Indku do postele. Setkat se však s miliony dalších Indů je něco úplně jiného.

K dalším podstatným rysům britské přítomnosti patřilo, že se Britové vždy chovali, jako by byli na vyšší morální úrovni. Nejlépe to vystihovala výroční hlášení, která prezentoval ministr vlády v Indii členům britského parlamentu. Červeně vázané knihy byly dle očekávání plné suchých politických faktů a údajů, ale za vše hovořil jejich titul: Morální a materiální pokrok v Indii. Poselství tedy znělo jasně: nejenže Britové vylepšovali ekonomické podmínky v Indii – což si britští historikové nárokují dodnes –, oni také zlepšovali morálku jejích barbarských a dekadentních obyvatel.

Indové se s touto morální nadřazeností ze strany Britů vyrovnávali velmi obtížně. Neustále se proto snažili před nimi skrývat své temné stránky. Když se dopustili zločinů, předstírali, že se nikdy nestaly nebo že se jednalo o pouhou nehodu. Krutosti Indů vůči Britům, jako tzv. „černá díra Kalkaty“ z roku 1756, kdy bengálský naváb podle dostupných údajů zamkl 146 válečných zajatců v neodvětrávané místnosti, ve které se mnozí z nich nakonec udusili, nebo masakr mužů, žen i dětí v Bibigháru v Kánpuru během povstání v roce 1857, zůstávaly bez povšimnutí nebo skončily zameteny pod koberec.

Indové mají se svou historickou okupací ještě větší morální problém než povichistická Francie: bez jejich aktivní kolaborace by Britové nikdy nedokázali Indii dobýt a sami jí vládnout. Ani v dobách, kdy bylo impérium na výsluní, se v zemi s 250 miliony obyvatel nenacházelo více než 900 státních úředníků a sedmdesátitisícové vojsko. I v Palásí zemřelo v boji za Roberta Cliva více Indů než britských vojáků (čtyři britští vojáci zahynuli, devět bylo zraněných a dva pohřešovaní, zatímco indických 28

Indie

vojáků zahynulo celkem šestnáct a třicet šest bylo zraněných). V roce 1857 (při násilí, které Britové označili jako vzpouru, ale dnes bývá častěji nazýváno první indickou válkou za nezávislost) by Britové bez pomoci místních – především sikhů a Gurkhů – nemohli za žádných okolností přežít.

To, že mohli Britové rekrutovat Indy, nechat je za sebe bojovat a platit jim, aby bojovali proti ostatním Indům, se stalo jedním z nejpozoruhodnějších úspěchů britského rádži. Jak by také ne, po celé říši se do bojů zapojovali indičtí vojáci pod velením britských důstojníků. Armáda byla financována z indických výnosů. Ve všech válkách kromě búrské, války mezi bílými kmeny, kde bylo nasazení barevných vojáků považováno za nevhodné, bojovali Indové za Brity, rozšiřovali jejich dominia a udržovali jejich nadvládu. Během půl století, až do roku 1914, se indická vojska účastnila více než tuctu vojenských akcí impéria, od Číny až po Ugandu.

Přesto se dnešní Indové často snaží kolaboraci s Brity bagatelizovat a navzdory jejich tvrzení dokázat, že Indie byla pod britskou nadvládou.

Churchill jednou pronesl slavný výrok, že nazývat Indii národem by bylo stejné, jako nazývat národem rovník. Indové rádi zdůrazňují svou kulturní jednotu, která vznikla dávno před příchodem Britů, ale politická jednota v předbritské Indii nikdy neexistovala. Ani maurjovský král Ašóka (304–232 př. n. l.) nebo mughalský panovník Akbar (1542–1605), dva významní vládcové předbritské Indie, nedokázali ovládnout celý rozlehlý indický subkontinent. I zmiňovaná kulturní jednota má své limity. Indové například nemají smluvené datum Nového roku. Většina země jej slaví na podzim při festivalu Díwálí, ale na východě a severu země probíhají oslavy na jaře, přibližně v dubnu.

Nejsložitější indická propaganda se zabývá způsobem, jakým dosáhla Indie v roce 1947 nezávislosti. Indická verze tvrdí, že za vším stál Mahátma Gándhí (1869–1948) se svým zázračným nenásilným odporem, který zajistil vítězství bez prolití kapky krve. O Gándhím se hovoří jako o „otci národa“, stejně jako George Washington bývá považován za otce Spojených států. Návštěva Rádž Ghátu v Novém Dillí, kde byl Gándhí zpopelněn, je povinná pro všechny oficiální návštěvy Indie. Na rozdíl 29

Mihir Bose

od Washingtonovy porážky Britů u Yorktownu však historikové nedokážou definovat rozhodující moment, kdy se Gándhí chopil moci. Vedl celkem čtyři nenásilné kampaně, poslední z nich pět let před odchodem Britů. Jeho kampaně transformovaly Indii i samotné Indy, naučily je chodit s hlavou vztyčenou a věřit, že není důvod se svých koloniálních pánů obávat. 15. srpna 1947 (v Den nezávislosti) však Gándhí odmítl oslavovat nově nabytou svobodu. Raději strávil den mezi muslimy v Kalkatě, aby pomohl zmírnit napětí mezi muslimy a hindy, a truchlil nad rozdělením Indie v důsledku vyjednávání o nezávislosti, a nad násilím, které vyvolalo.

Nezávislost Indie ve skutečnosti souvisela s mnoha dalšími okolnostmi, v neposlední řadě s počátečními vítězstvími Japonska na Dálném východě v letech 1941–42, která zbořila mýty o převaze bílých.

Indové často podceňovali budování národa, který po získání nezávislosti převzali do svých rukou. Těžko dnes najdeme hojněji rozšířený mýtus, než že Britové vládli celé Indii. Ve skutečnosti vládli v roce 1947 v celé třetině země indičtí princové, jejichž království pod správu Britské Indie nespadala. Měli vzájemné dohody s britským rádžou, který vládl vnějším teritoriím. Rádža sice v každém státě jmenoval svého rezidenta, princové však měli v rámci svých pravomocí volné ruce, pokud tím neohrožovali britskou kontrolu. Pokud šlo o Brity, bylo často jejich nejdůležitější povinností ujistit se, že místokrál ulovil tygra, když přijel rezident na návštěvu. Princové měli i své vlastní armády, některé bojovaly po boku Spojenců v obou světových válkách. Na území pod jejich správou nepronikly britské soudy ani železnice. V roce 1947 dostalo 565 těchto státečků možnost se připojit k Indii či Pákistánu nebo získat nezávislost. Jejich integrace do dnešní Indie byla zásluhou Sardára Vallabhbháího Patéla (1875–1950), tvrdého politika z Gudžarátu, který řídil Gándhího politickou mašinerii a stal se zástupcem premiéra Džaváharlála Néhrúa v prvním indickém nezávislém kabinetě.

K dalším zajímavostem Britské Indie patřila skutečnost, že zatímco navenek působila jako stát, jeden ze základních atributů státu zcela postrádala: obecně uznávaný právní systém. Fungovalo zde společné trestní 30

Indie

právo a nejvyšší soudy anglického typu, ale společné občanské právo nebylo nikdy zavedeno. Za celou dobu své vlády nepodnikli Britové žádné kroky ke změně, natož k modernizaci nebo utužování osobních práv hindů, muslimů a příslušníků dalších indických komunit. Zůstaly po několik staletí nezměněny – Britové tedy zcela zřejmě upustili od svého záměru podporovat staré domorodé zvyklosti.

Od nabytí nezávislosti měla Indie potíže se zaváděním občanského práva, což mělo za následek mnoho problémů s muslimskou menšinou.

Neproběhly žádné procesy s válečnými zločinci, kteří kolaborovali s Brity, ani komise pro pravdu a usmíření, jaké vedli například Jihoafričané po apartheidu. 15. srpna 1947 se spolu kolaboranti a bojovníci za svobodu bavili, jako by se nic nestalo.

Indie je zemí, které nečiní problém vytvářet historii, má však značné problémy s hledáním dobrých rodilých historiků. Není se čemu divit, ve staré Indii měla vyšší hodnotu poezie než historie. Indové se neustále snaží očistit svou historii od cizích odkazů. Výsledek je však stále kontroverzní a značně chaotický.