§ Ĵ-4 ,545
TOM FLETCHER Ilustroval Shane Devries
Original English language edition first published by Puffin Books, a Penguin Random House group company Cover, text and illustrations copyright © Tom Fletcher, 2016 Illustrations by Shane Devries The author has asserted his moral rights Translation © Jan Březovský and Tereza Nuckollsová, 2018 Translation of poems © Vratislav Kadlec Czech edition © Nakladatelství Slovart, 2018 ISBN 978-80-7529-578-1
PŘEDMLUVA
KONEC DINOSAURŮ
T
enhle příběh, jako každý dobrý příběh, začíná před dávnými časy. Nejenom prostě před dlouhou dobou, ale před hodně, hodně, hodně dlouhou dobou. Vlastně před bambiliony let. Dlouho předtím než se narodili vaše babičky a dědečkové. Dřív než se objevil první člověk. Dřív než byla vynalezena auta a letadla, a dokonce dřív než začal fungovat internet, existovalo něco daleko lepšího:
DINOSAUŘI!
Dinosauři byli ti nejúžasnější tvorové, kteří se kdy po naší planetě procházeli. Byla jich spousta a rodili se ve všech možných tvarech a velikostech. Existovali malí, ale ti byli přesto větší než pes nebo kočka, 13
ŠTĚDROSAURUS někteří měli dokonce ostré bodce na zádech. A pak také existovali neuvěřitelně obrovští dinosauři, těm se říkalo seismosauři, kteří byli větší než pět dvoupatrových autobusů na sobě, krk měli tlustý jako tři kmeny stromů a kůži měli hrubou jako pneumatiky od traktoru. Vím, že se tomu dá jen stěží uvěřit, ale je to rozhodně tak, protože tohle je kniha a knihy nelžou. Rád bych vám vyprávěl o dvou opravdu výjimečných dinosaurech – jmenovali se Mámosaurus a Tátodokus (tohle samozřejmě nebyla jejich pravá jména, to by bylo trochu hloupé, ne?). Mámosaurus a Tátodokus byli celý den venku pod pravěkým sluncem žhnoucím jako rozžhavený uhlík a nyní se vraceli domů do jejich malého hnízdečka. Ale to, co tam na ně čekalo, bylo hrůzostrašné – děsivá směsice kamenů, kostí a prachu. Domov jim vyplenili krvelační dinosauří mrchožrouti a tihle záludní, potměšilí vrahouni roztřískali jejich domov na cimprcampr. Ale Mámosaura a Tátodoka vůbec nezajímal nepořádek, který ty příšery způsobily, protože než odešli ven, zanechali v hnízdě to úplně nejcennější, co měli: 14
P ŘEDMLUVA dvanáct dinosauřích vajec, po kterých teď nebylo ani stopy. Jak si asi umíte představit, Mámosaurus a Tátodokus byli naprosto zdrcení. Stáli v rozvalinách svého hnízda a dlouho plakali a naříkali, dokud nezapadlo slunce a na nebi nad džunglí se neobjevil měsíc a hvězdy. Té noci profukoval obrovitánskými stromy lehký vánek a do ruin hnízda pronikl mezi větvemi paprsek stříbřitého měsíčního svitu. Najednou si Tátodokus něčeho všiml. Měsíční svit se odrazil od čehosi hladkého a lesklého, co bylo schované pod hromadou kostí a hlíny. Rychle a jemně nadzvedl kameny a jiné věci a tam to našel; ve svitu měsíce zářivé a naprosto nepoškozené. Jejich poslední . Jak tohle jediné, osamocené vejce mohlo uniknout
VEJCE
pozornosti mrchožroutů, zůstává záhadou. Možná že své nenasytné žaludky přece jen už nasytili dost, možná že se zrovna tohle vejce odkutálelo stranou, zatímco mrchožrouti rozbíjeli a ničili ta ostatní. Ať už se to stalo jakkoliv, nejdůležitější bylo, že Mámosaurus a Tátodokus teď měli alespoň jedno vejce. Malý 15
ŠTĚDROSAURUS dinosauřík, který spinkal stočený uvnitř vejce, se tak pro ně stal nejdůležitější věcí na světě, a proto se rozhodli, že nedovolí, aby se mu někdy něco stalo. Ale mělo se stát něco obrovského – něco, co mělo nadobro změnit celý svět. Něco
obrovského.
astronomicky, mezigalakticky,
Něco
vesmírně nesmírně
obrovského!
Perlově bílý svit měsíce, který osvítil zbytky dinosauřího hnízda, najednou zežloutl. Pak se žlutá změnila na oranžovou a ta zase v rozpálenou, plamennou červenou. Mámosaurus a Tátodokus vykoukli ze svého domova a nevěřili vlastním očím. Jako by se samotný měsíc ocitl v plamenech! 16
P ŘEDMLUVA Zatímco se dívali, obloha se změnila v jeden velký ohňostroj svištících kamenů a padajících hvězd – a rozhodně to nebyly takové padající hvězdy, jaké známe vy a já, takové ty něžně padající, roztomilé malé světelné čáry. Tyhle vůbec nelétaly po nebi. Tyhle udeřily přímo do země jako doruda rozpálený blesk, a jakmile se dotkly země, rozprskly se na tisíce ohnivých koulí. Džungli zachvátila panika a chaos. Dinosauři velcí jako pět dvouposchoďových autobusů rvali hořící stromy ze země i s kořeny, menší dinosauři byli ušlapáni většími. Noční obloha zářila víc než v ten nejjasnější den a měsíc sálal větší teplo než slunce v poledne – ale Mámosaurovi a Tátodokovi ležela na srdci jen jedna jediná věc. Musí ochránit své vejce! Musí své vejce dostat do bezpečí! A tak utíkali. Utíkali tak rychle, jak jim to jen jejich dinosauří nohy dovolily, a zoufale se upínali na to poslední, drahocenné vejce. Přidali se ke splašenému trysku tisícovek vyděšených dinosaurů, kteří prchali před nebezpečím, ale na tom, jak rychle nebo jak 17
ŠTĚDROSAURUS daleko by uprchli, nezáleželo, zdálo se totiž, že není úniku. Jak chcete uniknout samotnému nebi? Mámosaura a Tátodoka unášel mohutný proud v moři prchajících dinosaurů; tu je strhl jedním směrem, tu je odhodil na druhou stranu, a ačkoliv se snažili, co jim síly stačily, vejce už nedokázali udržet ani o minutu déle.
P ŘEDMLUVA Vyklouzlo jim ze sevření a spadlo na zem. Vsadím se, že vás teď napadlo, že to vejce okamžitě někdo rozdupal, že ano? No, vy malí chytrolíni, nebylo tomu tak. Pád vejce utlumila kupka listí a z proudu prchajících dinosaurů se odkutálelo zcela nepoškozené. Schytalo sice několik kopanců, ale stále na sobě nemělo ani prasklinku! Mámosaurus a Tátodokus se za ním hnali a sledovali, jak se odráží od obřích nohou diplodoka a na poslední chvíli se kutálí z dosahu dupajících tlap stegosaurů. Kutálelo se a kutálelo, jako kdyby mělo motorek, padalo přes skalní římsy a svištělo dolů rozbředlými bahenními cestičkami. Mámosaurus a Tátodokus se za ním hnali jako splašení.
ŠTĚDROSAURUS Kdyby se v tu chvíli Mámosaurus a Tátodokus podívali na oblohu, místo aby naháněli své vejce, naskytl by se jim děsuplný, infarktový, hrůzu nahánějící pohled. Nebe nad nimi bylo v jednom ohni. To, co by pokládali za měsíc v plamenech, byl ve skutečnosti ohromný, hrůzopříšerný, planetu ohrožující meteorit. Přiletěl z nejhlubšího vesmíru a chystal se bumprásknout do naší planetky a jednou provždy vyhladit všechny dinosaury! Ale dřív než meteorit vykonal svou zkázu, se naše šťastné vejce dokutálelo na okraj vysokého rozeklaného útesu, tyčícího se nad zuřícím oceánem. Mámosaurus a Tátodokus mohli jen přihlížet, jak jejich poslední drahocenné vejce, ve kterém se chystá na svět malinký dinosauřík, klidně přepadlo přes okraj útesu a zmizelo jim z očí. Ztraceno navždy! Vejce padalo přímo dolů a o milimetry se vyhnulo skalnatým výstupkům. Bylo to vskutku neuvěřitelně šťastné vejce! Pokojně žbluňklo do oceánu pod útesem jako oblázek do rybníka a okamžitě se ponořilo hluboko 20
P ŘEDMLUVA do temných vod, vzdálených chaosu, který se odehrával nad vlnami. Nakonec spočinulo na měkkém místě na dně oceánu, zatímco střípky meteoritu nelítostně bombardovaly zemi a vyhladily na planetě všechny žijící dinosaury. Kromě jednoho jediného. Toho ve vejci. Zatímco vejce pokojně leželo na dně oceánu, plameny nadále spalovaly svět... a pak všechno zmrzlo – to když zavládla doba ledová, která trvala tisíce let. Vejce pohřbené hluboko v ledu, zamrzlé v čase čekalo, až ho někdo objeví…
KAPITOLA
PRVNÍ
VILÉM KOLÍSKO
T
ohle je Vilém Kolísko. O Vilémovi byste měli něco vědět: má rád dinosaury. Vlastně ne, nemá je jenom rád. Zbožňuje je. Vlastně je zbožňuje tak moc, že bych to měl napsat velkými písmeny:
VILÉM ZBOŽŇUJE DINOSAURY!
VILÉM MĚL… Pardon!
Vilém měl na sobě pyžamko s dinosaury, ponožky s dinosaury, slipy s dinosaury, v koupelně měl kartáček na zuby ve tvaru dinosaura, v pokoji tapety s dinosaury, stínidlo na lampičku s di22
VILÉM
KOLÍSKO
nosaury a víc dinosauřích hraček, než by se vešlo do tašky z Ikey, ale pokud si byl Vilém něčím jistý, tak tím, že dinosauřích hraček není nikdy dost. Vilém bydlel v otřískaném malém domku na okraji rušného města, které leželo na předměstí rušného velkoměsta, ale přestože ten domek byl opravdu malinký, nepřipadalo mu to tak, protože v něm žili jen dva lidé: Vilém a jeho táta Pepík Kolísko. Je mi jasné, že se teď ptáte, jak je možné, že Vilém neměl maminku. Samozřejmě že kdysi maminku měl, ta ale bohužel zemřela před mnoha lety, když byl Vilém ještě malé dítě. Takže kam paměť sahala, žili tu jen Vilém a pan Kolísko. Stejně jako dinosaury zbožňoval Vilém Vánoce – ale ani z poloviny je nezbožňoval tolik jako jeho táta. Pan Kolísko miloval Vánoce tak moc, že vždycky když bylo po Vánocích, nekontrolovaně plakal celý týden, někdy až do konce ledna, tak 23
ŠTĚDROSAURUS zoufale na Vánocích lpěl. Dokonce ve skříni schovával tajný vánoční stromeček, který byl celoročně ozdobený a rozsvítil se, kdykoliv pan Kolísko otevřel skříň, aby si vzal ponožky. Každé ráno, když se pan Kolísko oblékal, pohlédl na svůj tajný stromeček a říkal si: „Každý den, který uplyne od minulých Vánoc, znamená, že jsme se o krok přiblížili k těm dalším.“ Díky těmto slovům dokázal přežít vždy celý další rok. Toho rána se pan Kolísko cítil obzvlášť rozjařeně – bylo totiž prvního prosince. „ Je načase vyrazit do školy, Viloušku!“ zvolal pan Kolísko z kuchyně, zatímco mazal kouřící lívance tlustou vrstvou másla (to byla oblíbená snídaně pana Kolíska). Vilém obrátil oči v sloup v reakci nad směšnou zdrobnělinou svého jména, kterou jeho táta rád používal – Viloušek! „Tati, nemůžeš mi už takhle říkat. Je mi sedm a tři čtvrtě. Je to trapný!“ zakřičel Vilém ze svého pokoje a cpal si do batohu jednu učebnici za druhou. „Myslel jsem, že jsme se dohodli, že ti můžu říkat Viloušku, když nejsme ve škole. Nemůžeš si mě24
VILÉM
KOLÍSKO
nit pravidla, jak se ti zlíbí, Viloušku!“ utahoval si pan Kolísko ze syna na cestě do jeho pokoje. „Vše nejlepší k prvnímu prosinci!“ Pan Kolísko celý zářil, když položil tác se snídaní na Vilémův psací stůl, a šťastně kývl směrem k obdélníkovému předmětu, který úhledně ležel vedle talíře s dozlatova usmaženými lívanci. Vilém se tím směrem podíval a zjistil, že se jedná o čokoládový adventní kalendář. „Díky, tati. A kde máš svůj?“ zeptal se Vilém. Každý rok měli Vilém i pan Kolísko svůj vlastní adventní kalendář a vždycky otevírali nová okénka společně před odchodem do školy. Byla to taková kolískovská tradice. Vilémovi připadalo, že se na obličeji pana Kolíska mihl stín smutku, ale rychle ho nahradil široký úsměv. „Přišlo mi, že by to mohla být legrace, mít letos kalendář dohromady,“ odpověděl pan Kolísko. V poslední době měli dohromady víc věcí, protože pan Kolísko neměl moc peněz. Vilémovi to ale nevadilo. „Tak dobře,“ řekl mladík. „ Já otevřu okénko a ty si vezmi tu první čokoládu, tati.“ 25
ŠTĚDROSAURUS „A co kdybych já otevřel okénko a ty sis vzal tu první čokoládu, Viléme?“ navrhl pan Kolísko. „Díky, tati!“ odpověděl Vilém. Tajně doufal, že to táta řekne. „Řekni ,sýr‘!“ pravil pan Kolísko a rychle je oba vyfotil. „Z toho bude krásné přání k letošním Vánocům!“ obdivoval fotografii. To byla další kolískovská tradice: vyfotit se prvního prosince a fotku poslat jako vánoční přání dlouhému seznamu vzdálených příbuzných, na kterém byla například teta Klára z Ostrova, babička Jadranka, která vypadala jako čarodějnice, sestřenice Lucka a bratranec Honza, teta Julie, bratranec z druhého kolena Samuel, strýc H. Kolísko, pradědeček Ferdinand… Byl to dlouhý seznam, polovinu z těch lidí Vilém nikdy neviděl… „Viléme, už jsi přemýšlel o tom, co si letos budeš přát k Vánocům? Měli bychom dopis Santovi napsat co nejdřív,“ řekl pan Kolísko, zatímco otevíral okénko adventního kalendáře. Vilém vytáhl čokoládu ve tvaru sněhuláka, ale najednou ho na ni přešla chuť. „Chlapečku můj, co se děje?“ zeptal se něžně pan Kolísko. 26
VILÉM
KOLÍSKO
„No… To proto… Myslím si, že Santa mi tenhle rok nemůže dát to, co bych si přál ze všeho nejvíc,“ řekl Vilém a toužebně se zahleděl na plakát s dinosaurem na zdi. „ Jsem si celkem jistý, že vánoční skřítci neumějí vyrobit pravého dinosaura.“ „Vyrobit?“ zeptal se pan Kolísko, když si mnohoznačně upil z hrníčku čaje. „Skřítci přeci nic nevyrábějí!“ Vilém vypadal velice zmateně. „Ale já jsem si myslel, že Santovi skřítci na severním pólu vyrábějí všechny vánoční dárky,“ řekl. „PFÍ!“ vyprskl pan Kolísko notnou dávku svého čaje. „No, Viléme, obávám se, že to je jenom snůška lží, nesmyslů, fíglů a tingltanglů. Ten, kdo ti to nakukal, by zasloužil jednu pádlem do nosu. Vyrábět dárky? Ha! Chtěl bys, Viléme, abych ti řekl, jak skřítci doopravdy pracují?“ zeptal se s jiskrou v oku. „Ano, prosím, tati!“ vykřikl Vilém a udělal si pohodlí. Vždycky miloval, když mu táta vyprávěl příběhy. Byl v tom dobrý – obzvláště ty vánoční se mu dařily, protože, jak už víte, pan Kolísko miloval všechno, co se točilo kolem Vánoc. Věděl všechno, co bylo 27
ŠTĚDROSAURUS vůbec možné vědět o Santovi, skřítcích a severním pólu. Odmalička to bylo jeho nejoblíbenější období v roce a vždycky byl první, kdo začínal s vánočními přípravami. Jeden rok dokonce ustrojil stromeček už v červenci (což velice rozčílilo jejich sousedy). Vilém z toho měl obrovskou radost. „Takže to první, co bys měl vědět, je, že skřítci mají příliš malé ruce na to, aby dokázali vyrobit nějakou ucházející hračku. A navíc mají jenom tři prsty.“ „Tři prsty? To ne!“ vykřikl Vilém a snažil se semknout své prsty tak, aby to vypadalo, že má jenom tři. „Tati, jak jsou ti skřítci malí?“ zeptal se. „Hrozitánsky malí, Viléme. Když se díváš na skřítka, je to, jako kdybys koukal na člověka dalekohledem, který držíš obráceně,“ vysvětloval pan Kolísko. „No páni!“ vydechl Vilém, který přesně věděl, co má táta na mysli. „Ne, skřítci rozhodně žádné hračky nevyrábějí,“ pokračoval pan Kolísko. „Na Pólu existují jenom dvě věci, ve kterých jsou skřítci dobří: farmaření a dolování. Teď ti, chlapče, vysvětlím, jak to funguje. Nejdřív obdrží Santa dopisy od holek a kluků z celého 28
VILÉM
KOLÍSKO
světa, kteří si v nich, stejně jako ty, Viléme, přejí nejrůznější dárky k Vánocům. Santa se usadí do houpacího křesla u krbu a každý dopis přečte nahlas. Ne v duchu, Viléme!“ Vilém přikývl, zaujatý vyprávěním. „Tohle je hrozně důležité, Viléme, protože v té místnosti určené ke čtení dopisů stojí velice starý, stářím celý zprohýbaný vánoční stromeček. Kdybys ho viděl, připadal by ti spíš jako uschlá haluz zapíchnutá v květináči – ale je také hrozně důležitý. Je to totiž úplně první vánoční stromeček, který kdy žil a stále žije – a teď sedí a poslouchá, co mu Santa předčítá. „Stromeček poslouchá? Vážně, tati?“ zpochybňoval Vilém tenhle absurdně znějící fakt. „No samozřejmě! Všechny stromy poslouchají, Viléme! Proč si myslíš, že jsou většinu času tak potichu? Samozřejmě že poslouchají!“ řekl pan Kolísko, jako kdyby to byl nezvratný fakt. „ Jak Santa nahlas předčítá, na tom starém křivém kouzelném stromečku vyraší trsy velice zvláštně vypadajících lusků.“ „Lusků?“ vyhrkl Vilém. „Proboha, jakých zase lusků?“ 29
ŠTĚDROSAURUS „Kouzelné vánoční lusky, Viléme. Santa je otrhá a předá je skřítkům farmářům. Skřítci je vaří ve velikých hrncích, dokud se lusky neotevřou. Fazolky, které jsou uvnitř, jsou červenobíle proužkované. Kdybys jednu snědl, chutnala by tak sladce, že by ti z očí kanuly slzy štěstí a pak by ti ty oči vypadly z hlavy. Takže se nikdy jíst nesmějí.“ Vilém přikývl a zapsal si za uši, že nikdy nesmí jíst vánoční fazolky. „Skřítci farmáři pak odnesou fazolky na tu nejčistší sněhovou pláň a zasadí je hluboko do studeného prašanu. Když jsou hotoví, všichni skřítci se shromáždí a čekají na znamení. Během čekání zpívají.“ Pan Kolísko si odkašlal a začal zpívat velice podivnou skřítkovskou píseň svým nejlepším skřítkovským hlasem: 30
VILÉM
KOLÍSKO
„Čekáme tu na znamení, do kožíšků zabalení, pospěšte si fazolenky, chceme se hřát u kamen. Už nám mrznou nudle v nose, nechceme stát venku v kose, fazolenky zatrolené, už je skoro Štědrý den!“ „Páni!“ podivil se Vilém. „Skřítci vážně tuhle píseň zpívají?“ „Každý rok!“ odpověděl pan Kolísko. „Potom, když nastane ten správný čas, se nebe nad severním pólem rozzáří ohňostrojem úžasných tančících světel.“ „Polární záře?“ vykřikl Vilém. „To jsem viděl v telce!“ „Přesně tak, synu. Překrásná polární záře. To je to znamení, na které čekají. V tu chvíli nastupují skřítkové horníci.“ „A co skřítkové horníci dělají?“ zeptal se Vilém. „To ti, můj chlapče, řeknu tuze rád,“ prohlásil pan Kolísko. „Skřítkové horníci kopou, kopou a kopou 31
ŠTĚDROSAURUS ve sněhovém poli, až se prokopou hluboko do ledovce pod ním, který je tlustý tak, jako je náš dům vysoký, a průzračný je, Viléme, jako sklo. Ale nekutají diamanty nebo zlato. Kopají hračky! Ve sněhu se v kouzelných fazolkách probudila jejich magická síla a začaly z nich rašit velké pokroucené kořeny a zavrtávat se hluboko do ledu. A právě odtud, Viléme, ze spletence zmrzlých kořenů, pocházejí všechny hračky na světě. Vyrůstají v ledu, tvoří je vánoční fazolky, jež plodí vánoční stromeček, který naslouchá Santovi, když čte vaše dopisy!“ zakončil vyprávění pan Kolísko. „Páni!“ vyhrkl Vilém. „Ano, páni, Viléme! Takže teď už víš, co vlastně skřítci dělají,“ řekl pan Kolísko. A teď víte i vy, co dělají vánoční skřítci (a je to pravda, protože je to napsáno v knížce).