0329375

Nora Robertsová OKOUZLENÁ ŠAMANKA

PŘEKLAD SOŇA TOBIÁŠOVÁ

Název originálu: Charmed První vydání: Silhouette Books, 1992 Překlad: Soňa Tobiášová Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Dana Wotřelová

© 1992 by Nora Roberts © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2018 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě.

Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná.

HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka.

Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena.

HarperCollins Polska sp. z o.o.

02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 Cover: Emotion Media, Poland Sazba: Studio Editio Tisk: Abedik

ISBN 978-83-276-2786-5

PROLOG Kouzlo existuje. Kdo by o tom pochyboval? Stačí si vzpomenout na duhu, polní květiny, hudbu větru nebo ticho hvězd.

Kdo se někdy zamiloval, byl přece také zasažen kouzlem. Je to docela prostá, a přitom výjimečná součást našich životů.

A pak jsou tu ti, kdo dostali darem víc, ti vyvolení nést dědictví předávané od počátku věků. Takoví, k jejichž předkům patřil kouzelník Merlin, čarodějka Ninian, princezna víl Rhiannon, němečtí černokněžníci a džinové z Arábie. V jejich žilách kolovala krev a moc Finna z rodu Keltů, cílevědomé Morgan de Fay a dalších, jejichž jména se často vyslovovala šeptem a v ústraní.

Když byl svět ještě mladý a kouzla běžná jako kapky deště, scházely se v lesích k tanci víly a občas se, z rozmaru nebo z lásky, stýkaly se smrtelníky.

A to platí stále.

Její rodokmen byl dlouhý, její kouzelná moc prastará. Už jako dítěti jí vštěpovali, že za takový dar se platí jistá cena. Ani milující rodiče nebyli schopni tuto cenu snížit nebo ji splatit za ni, mohli dcerku jen milovat, učit a doprovodit na cestě k dospělosti. Směli jí být pouze nablízku a s nadějí sledovat, jakou radost i bolest zažívá na fascinující cestě životem.

Jelikož cítila víc než ostatní a její dar to přímo vyžadoval, naučila se střežit si svůj klid.

Jako dospělá žena dávala přednost tichému životu a mnoho času trávila o samotě, aniž by se cítila opuštěná. Jako 5

čarodějka přijala svůj dar a nikdy nezapomínala na zodpovědnost s ním spojenou.

Snad toužila jen po lásce, jak už smrtelníci i ti druzí toužívají od počátku světa, protože dobře věděla, že není větší síly, kouzla a čarodějné moci než dar ryzího citu a otevřeného srdce.

6

PRVNÍ KAPITOLA Když k ní to děvčátko nakouklo skrze řady růží, Anastasia ještě netušila, že jí to dítě docela změní život. Pobrukovala si, jako obvykle při práci na zahradě, a užívala si vůně a doteku kypré hlíny. Zlaté zářijové slunce hřálo a šplouchání moře dole pod svažitou zahradou jemně doplňovalo zpěv ptáků a bzukot včel. Její velká šedá kočka spala natažená poblíž a pohybovala ocasem do rytmu jakéhosi kočičího snu.

Na ruce jí tiše přistál motýl, a tak se zlehka dotkla hrany jeho bleděmodrých křídel. Když zase odlétl, zaslechla šustot. Ohlédla se a skrze keřík růžových květů uviděla dětskou tvářičku.

Ana se usmála. Okouzlující děvčátko, se špičatou bradičkou, nosem jako knofl íček a velkýma modrýma očima, v nichž se odrážela obloha. To vše doplňovalo mikádo lesklých hnědých vlasů.

Dítě se také usmálo a ty nebeské oči dostaly zvědavý, uličnický výraz. „Ahoj,“ prohodila Ana, jako by běžně nacházela holčičky ve svých růžích. „Ahoj,“ odpověděla tahle zvesela a trochu zadýchaně. „Ty umíš chytat motýly? Já jsem si žádnýho ještě nepohladila jako ty.“ „Možná. Ale musí ti to sám nabídnout.“ Ana si loktem odhrnula vlasy z tváře a posadila se na paty. Den předtím si všimla stěhovací dodávky u sousedů a pochopila, že má co do 7

činění s jedním ze členů rodiny nových nájemníků. „Vy jste se přistěhovali tady vedle?“ „Hm. Budeme tady teď bydlet. Líbí se mi to, protože z okna vidím na moře. A byl tam i lachtan. V Indianě jsme je měli jen v zoo. Můžu za tebou?“ „Ale jistě.“ Ana odložila lopatku a děvčátko se protáhlo mezi růžovými keři. V náruči se mu svíjelo štěně. „A copak to tu ještě máme?“ „To je Daisy.“ Dítě psíka láskyplně políbilo na hlavičku. „Je to zlatý retriever a sama jsem si ji vybrala, než jsme odjeli z Indiany. Letěla s námi letadlem a skoro vůbec jsme se nebály.

Musím se o ni dobře starat. Krmit ji, dávat jí vodu a kartáčovat a tak. Je to teď můj úkol.“ „Je moc krásná,“ odpověděla Ana vážně. A pro pěti až šestileté dítě asi dost těžká, pomyslela si. Natáhla paže. „Můžu?“ „Máš ráda psy?“ Holčička jí podala štěně a švitořila dál. „Já jo. Psy, kočky a všecko. I křečky, co má Billy Walker. Jednou budu mít i poníka. Ale to se ještě uvidí. Taťka říkal, že se ještě uvidí.“ Anu už stihlo to milé dítě i štěně, co ji očichávalo a olizovalo, okouzlit. „Mám je ráda, psy, kočky i všechno. Můj bratranec koně má. Dva velké a jedno čerstvé hříbátko.“ „Fakt?“ Holčička si dřepla a začala hladit spící kočku. „A můžu je vidět?“ „Nebydlí daleko, takže třeba někdy ano. To se ale musíme domluvit s rodiči.“ „Maminka už je ale v nebi. Je z ní teď anděl.“ Anu zabolelo u srdce. Dotkla se tedy těch lesklých vlásků a otevřela se. Z dívenky necítila žádnou bolest, takže se jí trochu ulevilo. Jen hezké vzpomínky. Dítě na dotek reagovalo zvednutím hlavy a úsměvem. „Jmenuju se Jessica,“ řekla, „ale můžeš mi říkat Jessie.“ „Já jsem Anastasia.“ Ana neodolala, sehnula se a políbila děvčátko na drobný nosík. „Ale můžeš mi říkat Ano.“ 8

Jessie hned nato začala bombardovat Anu otázkami a během toho švitoření o sobě ledacos vyzradila. Nedávno oslavila šesté narozeniny, brzy nastoupí do první třídy v nové škole, nejradši má fialovou barvu a nesnáší fazole.

Chtěla vědět, jak se jmenuje kočka, jestli ji Ana naučí sázet květiny, jestli má taky nějaké malé holčičky a proč ne.

A tak vysedávaly na sluníčku – chytré děvčátko v růžových kalhotách, žena v šortkách umazaných od hlíny s jemně opálenýma nohama, zatímco kocour Quigley ignoroval zvědavost hravého štěněte.

Ana měla dlouhé, slámově blond vlasy nedbale stažené do gumičky a kolem tváře jí poletovaly uvolněné prameny. Nebyla nalíčená, ale její jemná, křehká krása byla stejně přirozená jako její kouzlo, kombinace keltských lícních kostí, kouřově šedých očí a plných, vykroužených rtů a čehosi nadpozemského – ta tvář byla zrcadlem velkého srdce. Štěně právě očichávalo rostliny na skalce a Ana se zasmála něčemu, co Jessica řekla. „Jessie!“ zazněl odněkud náhle hluboký mužský hlas, v němž bylo znát rozčilení a obavy. „Jessiko Alice Sawyerová!“ „Jejda, použil celé moje jméno,“ lekla se Jessica na oko a vyskočila. Přitom se ale šibalsky usmála a strach z trestu rozhodně neměla. „Tady jsem, tati! Tady s Anou. Pojď se podívat.“ O chvilku později se nad růžovými keři objevila mohutná mužská postava a nebylo třeba žádného šestého smyslu, aby člověk poznal, jak moc se v ní svářely rozčarování, úleva a zlost. Ana překvapeně zamrkala, že je právě takový drsný chlap otcem takového roztomilého kvítka, co právě poskakovalo vedle ní.

Možná to bylo jedno či dvoudenním strništěm, že působil tak nebezpečně, ale o tom Ana pochybovala. Pod strništěm se jasně rýsovala ostře řezaná tvář a plné rty stažené do přísné linky. Pouze oči měl jako jeho dcera čistě modré, zakalené 9

jen výrazem netrpělivosti. Když si prohrábl rozcuchané tmavé vlasy, slunce mu v nich vytvořilo rudé odlesky.

Z místa, kde Ana seděla, se zdál obrovský. Fyzicky silný, přitažlivý i v natrženém tričku a džínech s povolenými švy.

Pak se na Anu dlouze, upřeně a nedůvěřivě zadíval. Potom obrátil pozornost k dceři. „Jessiko, neříkal jsem ti, že máš zůstat na dvoře?“ „Asi jo.“ Dcerka se sladce usmála. „My jsme ale s Daisy zaslechly, jak Ana zpívá, a pak jsem viděla, jak jí na ruce přistál motýl, a ona řekla, že můžeme za ní. A má tady kočku, vidíš?

A její bratranec má koně a sestřenice kočku i psa!“ Otec byl na její drmolení očividně zvyklý a vyslechl si ho celé. „Ale když ti řeknu, abys zůstala na dvoře, a pak tě tam nenajdu, začnu si dělat starosti.“ Vyjádřil se jasně a stručně a Ana musela uznat, že dokáže vzbudit respekt, aniž by zvýšil hlas nebo začal vyhrožovat. „Omlouvám se, tati,“ zamumlala holčička a našpulila spodní ret. „Spíš bych se měla omluvit já, pane Sawyere,“ Ana vstala a položila Jessice ruku na rameno. Koneckonců, zdálo se, že v tom jsou obě společně. „Pozvala jsem ji sem a natolik si užívala její společnost, že mi nedošlo, že nebudete vědět, kde je.“ Sawyer chvíli nic neříkal, jen se na ni díval. Jeho světle modré oči byly tak pronikavé, že se Ana málem ošila. Když stočil pohled k dcerce, uvědomila si, že dokonce zadržovala dech. „Myslím, že je čas nakrmit Daisy.“ „Tak jo.“ Jessie popadla zdráhající se štěně, ale ještě se zarazila, když otec naklonil hlavu ke straně. „A poděkovat paní…“ „Slečna,“ opravila ho Ana. „Donovanová. Anastasia Donovanová.“ „Poděkovat slečně Donovanové, že se ti věnovala.“ 10