Nora Robertsová MÁG Z MONTEREY
PŘEKLAD ALENA MORNŠTAJNOVÁ
Název originálu: Entranced První vydání: Silhouette Books, 1992 Překlad: Alena Mornštajnová Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Dana Wotřelová
© 1992 by Nora Roberts © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2018 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 Cover: Emotion Media, Poland Sazba: Studio Editio Tisk: Abedik
ISBN 978-83-276-3911-0
PROLOG Brzy pochopil, jakou má moc. Nikdo mu nemusel vysvětlovat, co proudí jeho krví a dělá z něj to, čím je. Nikdo mu ani nemusel říkat, že tento dar nemá každý. Dokázal vidět. To, co viděl, nebylo pokaždé příjemné, ale vždycky to bylo fascinující. Když vidiny přišly – dokonce už tehdy, když byl docela malé dítě a nohy měl ještě vratké – přijal je se stejnou samozřejmostí, jako každé ráno přijímal východ slunce. Matka s ním často seděla na podlaze, obličej blízko jeho, a pohledem pátrala v jeho očích. Spolu s její velkou láskou v nich byla i naděje, že dokáže svůj dar vždy přijmout a že jemu samotnému vlastní schopnost pronikavého vidění nikdy neublíží. I když věděla své – o obojím. Kdo jsi? Slyšel její myšlenky stejně hlasitě, jako kdyby je vyslovila nahlas. Kým se staneš? Byly to otázky, na které nedokázal odpovědět. Dokonce už tehdy chápal, že je mnohem těžší nahlédnout do vlastního nitra než do myslí ostatních. Čas plynul a jeho dar mu nijak nebránil, aby se honil, dováděl a hašteřil se svými sestřenicemi. Přestože často, docela často, zkoumal hranice svých schopností a snažil se je překonat, nijak mu to nebránilo, aby si za letního dne vychutnával zmrzlinový pohár nebo se v neděli ráno dobře bavil a hlasitě se smál při sledování kreslených fi lmů. 5
Byl normální činorodý a veselý kluk s bystrou a někdy nevyzpytatelnou myslí, neobyčejně hezkým obličejem, s hypnotizujícíma šedomodrýma očima a plnými ústy, které bylo snadné rozesmát. Prošel všemi stadii, která vedou od chlapectví k mužství. Rozbitá kolena a polámané kosti, velké i malé rebelie, první zrychlení srdečního tepu při úsměvu hezkého děvčete. Jako všechny děti i on vyrostl v dospělého, odstěhoval se od rodičů a našel si vlastní bydlení. A jeho schopnost rostla s ním. Považoval svůj vlastní život za docela ustálený a příjemně pohodlný. A tak jako přijímal všechno ostatní, smířil se i se skutečností, že je čaroděj.
6
PRVNÍ KAPITOLA Snila o muži, který snil o ní. Ale nespala. Viděla naprosto jasně, že to nemůže být sen, jak stojí u širokého tmavého okna a ruce má volně spuštěné podél těla. Ale obličej měl velmi napjatý, velmi soustředěný. A oči… Byly tak hluboké, tak soustředěné. Šedé, pomyslela si, když se ve spánku přetočila. Ale ne úplně šedé. Byly v nich i záblesky modři. Jejich barva jí v jednu chvíli připomínala útesy tyčící se nad vodou a za chvílí zas jemnou a klidnou jezerní hladinu. Divné – moc divné – bylo, že věděla, že ten obličej je napjatý, ale přitom jej vůbec neviděla. Jen ty oči, fascinující a znepokojující oči. Věděla, že myslí na ni. A nejen to, zdálo se, jako by ji dokonce viděl. Jako kdyby přistoupila ke druhé straně té skleněné stěny, stála tam a dívala se na něj skrz okenní sklo. Nějak si byla jistá, že kdyby ke sklu zvedla ruku, její prsty by jím prošly a našly by ty jeho. Kdyby chtěla. Místo toho se převalovala na posteli, mačkala prostěradla a mumlala ze spaní. Dokonce i ve snu jí záleželo na logice. Život má pravidla, velice základní pravidla. Pevně věřila, že je dobré se jimi řídit. Nenatáhla ruku ke sklu a nedotkla se jej. Překulila se skoro násilím, skopla polštář na podlahu a toužila snít dál. Ale sen se rozplynul a ona pocítila úlevu i zklamání zároveň a upadla hlouběji do spánku beze snů. 7
O pár hodin později s nočním snem ukrytým v podvědomí praštila po řinčícím budíku s ciferníkem s obrázkem Mickey Mouse, který stál na nočním stolku. Umlčela ho jediným nacvičeným pohybem. Vůbec nehrozilo, že by se znovu schoulila na posteli a usnula. Melina mysl byla stejně ukázněná jako její tělo. Posadila se, dovolila si jedno velké zívnutí a prsty si prohrábla rozcuchané tmavě blond vlasy. Oči barvy tmavého mechu, které zdědila po otci, na kterého si vůbec nepamatovala, během chvilky zaostřily. Potom se zaměřila na zmuchlaná prostěradla. Divoká noc, pomyslela si a vymotala nohy z postele. A proč ne? Jen sotva mohla očekávat, že bude spát jako mimino, obzvlášť když toho dnes má před sebou tolik. Dlouze si povzdechla, zvedla z podlahy sportovní šortky a natáhla si je k tričku, ve kterém spala. O pět minut později už vcházela do svěžího rána, aby vyrazila na svůj každodenní třímílový běh. Ještě mezi dveřmi si políbila konečky prstů a poklepala jimi na vchodové dveře. Protože tohle byl její dům. Jen její. A ani po čtyřech letech bydlení to ještě nepovažovala za samozřejmé. Není sice nic moc, přemýšlela, když se protahovala. Jen malá štuková budova vpasovaná mezi veřejnou prádelnu a účetní kancelář neustále bojující o přežití. Ale co na tom. Víc nepotřebovala. Mel si nevšímala hvízdotu z auta, které ji míjelo. Řidič se s uznalým pohledem díval na její štíhlé svalnaté nohy. Neběhala kvůli tomu, aby vypadala dobře. Běhala, protože to bylo rutinní cvičení, které prospívalo nejen jejímu tělu, ale i mysli. Soukromý vyšetřovatel, který by propadl lenosti, by se brzy dostal do potíží. Nebo by z něj byl nezaměstnaný. O to Mel nestála. Vyběhla mírným tempem, užívala si zvuk bot dopadajících na chodník, těšila se z perleťového lesku oblohy při východu slunce, který předznamenával začátek krásného dne. Byl 8
srpen a Mel napadlo, jak příšerně horko asi bude během dne v Los Angeles. Ale tady, v Monterey, jako kdyby bylo stále jaro. Bez ohledu na to, co stálo v kalendáři, byl vzduch čerstvý jako právě rozvité poupě. Bylo ještě brzy, a tak nebyl skoro žádný provoz. Tady, uprostřed města, potkala jiného běžce jen málokdy. Kdyby se rozhodla běhat po pláži, to by bylo něco úplně jiného. Ale Mel raději běhala sama. Svaly se jí začaly zahřívat. Na pleti se jí leskla tenká vrstva potu. Lehce zvýšila tempo a upadla do známého rytmu, který pro ni byl stejně přirozený jako dýchání. Po první míli se jí hlava vyprázdnila a Mel se jen dívala. Kolem projelo auto s rozbitým tlumičem a vůbec nevěnovalo pozornost značce, která je žádala, aby zastavilo. Nějaký sedan Plymouth ročník 82, tmavomodré barvy. Zapsala si to do paměti jenom proto, aby si procvičila hlavu. Proděravělá dvířka na straně řidiče. Kalifornská značka Able Charlie Robert 2289. V parku někdo ležel na trávě obličejem dolů. Když Mel zpomalila, posadil se, protáhl a pustil přenosné rádio. Nějaký vysokoškolák, který cestuje stopem po Státech, pomyslela si a znovu zvýšila tempo a zároveň si všimla jeho batohu… byl modrý, s americkou vlajkou na odznaku… a vlasy měl… hnědé… a pustil si – co to jen je – pomyslela si, když se hudba za jejími zády začala vzdalovat. Bruce Springsteen. „Cover me“. Docela dobrá hudba, pomyslela si Mel s úsměvem, když zahýbala za roh. Ucítila vůni chleba vycházející z pekárny. Příjemná kvasnicová vůně dobrého rána. A pak ucítila růže. Zhluboka se nadechla, přestože si jen nerada přiznávala, že má slabost pro něco takového, jako je vůně květin. Stromy se v ranním vánku lehce vlnily, a když se Mel snažila, ale opravdu moc snažila a soustředila, cítila dokonce i vůni moře. 9
A bylo dobré, tak dobré, cítit se silná a sebevědomá a samostatná. Bylo dobré znát tyhle ulice a vědět, že sem patří. Že tady může zůstat. Že už nebude žádné noční cestování v obytném voze, kdykoli si její matka vzpomene. Je nejvyšší čas pohnout se dál, Mary Ellen. Čas jít. Co kdybychom si na nějakou dobu zajely pro změnu třeba na sever? A tak jely, ona a matka, kterou zbožňovala, matka, která vždycky byla mnohem víc dítětem než její dcera, která se vedle ní choulila na roztrhaném a páskou spravovaném předním sedadle. Přední světla osvětlovala silnici a vedla je na úplně nové místo, k nové škole, k novým lidem. Ale nikdy se neusadily, nikdy neměly dost času stát se součástí jakékoli komunity, stále byly na cestách. Matka měla něco, čemu sama říkala toulavé nohy. A tak znovu vyrážely na cestu. Proč měla vždycky pocit, že spíš před něčím utíkají, než že by k něčemu mířily? To všechno už, samozřejmě, měla dávno za sebou. Alice Sutherlandová už měla svůj malý útulný mobilní dům – který bude Mel splácet ještě dalších dvacet šest měsíců – a byla šťastná jako blecha, že může jezdit ze státu do státu od jednoho dobrodružství ke druhému. Pokud šlo o Mel, raději zůstávala na jednom místě. Pravda, v Los Angeles moc dlouho nezůstala, ale právě tam dostala chuť vyzkoušet, jaké by to bylo někde zapustit kořeny. A měla za sebou dva velice frustrující a velice výchovné roky na policejní škole. Dva roky, které ji naučily, že uplatňování zákonů je přesně to, co chce dělat, přestože vypisování lístků za špatné parkování není přesně její šálek kávy. A tak se přesunula kousek na sever a otevřela si vlastní detektivní kancelář Sutherland Investigations. Stále ještě vypisovala formuláře – většinou spoustu – ale byly to její formuláře. Doběhla do poloviny trasy a vydala se na zpáteční cestu. Tak jako pokaždé ucítila příliv uspokojení nad tím, že její tělo běží tak lehce. Vždycky tomu tak nebylo – ne když byla ještě 10
dítě – příliš vytáhlá a příliš hubená, s lokty a koleny, které jako kdyby žádaly o to, aby si je někde narazila a odřela. Musela vynaložit hodně času a ukázněnosti, ale teď ve svých dvaceti osmi letech měla své tělo pod kontrolou. Ano, pane. Mel nikdy nevadilo, že nerozkvetla a vůbec se nezakulatila. Štíhlá a útlá postava byla mnohem výkonnější. A dlouhé hříběcí nohy, kvůli kterým jí dřív říkali Bidlo a Dlouhánko, byly teď silné, atletické a – jak si v duchu dovolila přiznat – stály za druhý pohled. A v tu chvíli uslyšela dětský pláč. Byl to vzteklý, netrpělivý zvuk, který se nesl z otevřeného okna domu vedle ní. Její nálada vzpružená během poklesla. Dítě. Rosino dítě. Sladký, boubelatý David. Mel běžela dál. Běžet byla povinnost, která jí nedovolovala zastavit. Ale hlavu měla plnou vzpomínek. Rose, nevinná, trochu potřeštěná Rose s kudrnatými rudými vlasy a milým úsměvem. Dokonce ani odtažitá Mel nedokázala odmítnout její přátelství. Rose pracovala jako servírka v malé italské restauraci dvě ulice od Meliny kanceláře. Bylo tak snadné zabřednout do obvyklého rozhovoru – obzvlášť když většinu mluvení obstarala Rose – nad talířem špaget nebo nad šálkem kapučína. Mel si vzpomněla, jak obdivovala lehkost, s níž si Rose poradila s plnými tácy, přestože jí zástěru napínalo těhotné bříško. A vzpomínala si, jak jí Rose říkala, jak jsou se Stanem šťastní, že čekají své první dítě. Dokonce pozvala Mel i na oslavu před narozením dítěte, a i když si Mel nebyla jistá, jestli to nebude divné a nevhodné přijít na rodinnou oslavu, těšilo ji poslouchat obdivné výkřiky a vzdechy nad malinkatým oblečením a plyšovými zvířátky. Začala mít ráda i Stana, muže s ostýchavým pohledem a plachými úsměvy. Když se David před osmi měsíci narodil, přišla do nemocnice na návštěvu. Dívala se na miminka, která spala, plakala, 11
kňourala nebo se vztekala v čistých postýlkách, a pochopila, proč se lidé modlí a jsou ochotni obětovat všechno pro to, aby měli děti. Miminka byla tak dokonalá. Tak roztomilá. Když odešla, měla z Roseina a Stanova štěstí velkou radost. A cítila se tak sama, jak ještě nikdy v životě. Zvykla si občas zaskočit k nim domů s hračkou pro Davida. Což byla samozřejmě jen záminka, aby si s ním mohla hodinku pohrát. Úplně se do něj zamilovala, takže jí vůbec nepřišlo hloupé křičet štěstím nad jeho prvním zoubkem nebo žasnout, když se naučil lézt. Potom, před dvěma měsíci, přišel ten zoufalý telefonát. Rosein hlas, pronikavý a téměř nesrozumitelný. „Je pryč. Je pryč. Je pryč.“ Mel urazila míli ze své kanceláře k Merrickovým v rekordním čase. Policie už tam byla. Stan a Rose se k sobě tiskli na pohovce jako dvě ztracené duše na rozbouřeném moři. Oba plakali. David byl pryč. Někdo ho odnesl z jeho hrací ohrádky, když usnul ve stínu na malém trávníku hned za zadními dveřmi jejich přízemního bytu. Teď už uběhly dva měsíce a ohrádka byla stále prázdná. Nic z toho, co se Mel naučila, nic z toho, na co byla trénována, ani žádný z jejích instinktů jí nepomohl Davida najít a přinést ho zpátky. Teď Rose chtěla vyzkoušet něco nového, něco tak absurdního, že by se Mel smála nahlas – kdyby v Roseiných něžných očích neviděla pevné odhodlání. Rose bylo úplně jedno, co jí říkal Stan, co jí říkala policie, co říkala Mel. Byla ochotná vyzkoušet cokoli, aby dostala své dítě zpátky. Dokonce i když to znamenalo jít za médiem. Když v Melině rozvrzaném a záplatovaném autě jely podél pobřeží, pokusila se Mel naposled Rose její bláznivý nápad rozmluvit. 12
„Rose…“ „Nemá cenu mě přesvědčovat.“ I když Rose mluvila potichu, zaznívalo z jejího hlasu odhodlání, které se narodilo během posledních dvou měsíců. „Stan se o to už snažil.“ „Protože o tebe máme oba starost. Ani jeden z nás se nechce dívat, jak budeš trpět, až znovu dojdeš na konec slepé uličky.“ Rose Merrickové bylo teprve dvacet tři let, ale cítila se stejně stará jako moře, které se blízko nich rozprostíralo. Stará jako moře a tvrdá jako skála, z níž byly stvořeny okolní útesy. „Trpět? Žádné utrpení nemůže být horší než to, co prožívám teď. Vím, že máš o mě starost, Mel, a vím, že toho po tobě žádám moc, když chci, abys šla za panem Donovanem dnes se mnou…“ „Ne, to není…“ „Ale ano.“ Roseiny oči, dříve vždycky tak jasné a veselé, byly zastíněné smutkem a nekonečným strachem. „Vím, že si myslíš, že je to nesmysl, a možná se tím i cítíš dotčena, protože děláš všechno pro to, abys Davida našla. Ale musím to zkusit. Musím zkusit cokoli.“ Mel chvíli mlčela, protože si se studem uvědomila, že se opravdu cítí dotčena. Má přece výcvik, je profesionálka, a teď jede kamsi na pobřeží, aby požádala o pomoc nějakého čaroděje. Ale nebyla to ona, komu se ztratilo dítě. Nebyla to ona, kdo se každý den musel dívat do prázdné dětské postýlky. „My Davida najdeme, Rose.“ Mel zvedla ruku z rozklepané řadicí páky a na moment stiskla Rosiny studené prsty. „To ti přísahám.“ Rose místo odpovědi jen přikývla a otočila upřený pohled k moři za rozplývajícími se útesy. Jestli nenajde své dítě, jestli je brzy nenajde, bude snadné postavit se na jeden z těch útesů a odejít z tohoto světa. Věděl, že přijdou. Nemělo to nic společného s jeho schopnostmi. Zvedl telefon a v něm se ozval roztřesený prosebný hlas. A on si to vyčítal. Nebyl to přesně ten důvod, proč jeho telefonní 13
číslo nebylo uvedeno v seznamu? Nebyl to přesně ten důvod, proč si pořídil telefonní záznamník, aby místo něj odpovídal na hovory, pokud se někomu podaří i tak získat jeho číslo? Ale ten hovor zvedl. Protože cítil, že musí. Věděl, že musí. Takže věděl, že přijdou, a byl připravený je odmítnout, ať ho budou žádat o cokoli. Zatraceně, byl tak unavený. Vždyť se právě po třech hrozných týdnech vrátil domů a ke svému životu z Chicaga, kde pomáhal policii hledat muže, kterého tisk tak trefně přezdil na Rozparovače z Jihu. A viděl věci, tak hrozné věci, které by si nepřál vidět vůbec nikdo. Sebastian se přesunul k oknu, širokému oknu, které směřovalo k rozlehlému trávníku, pestré skalce a potom k omamným útesům, které prudce padaly do hlubokého moře. Líbil se mu dramatický výhled, ten nebezpečný spád, vřící voda pod útesy a dokonce i stužka silnice zaříznutá do kamene, jako kdyby dokazovala vůli člověka a jeho odhodlání dostat se co nejdál. Ze všeho nejvíc se mu líbila dálka, ta dálka, která mu poskytovala úlevu od těch, kteří chtěli vtrhnout na jeho území, nejen do jeho osobního prostoru, ale dokonce i do myšlenek. Ale kdosi už tu vzdálenost překročil, už se mu podařilo vetřít se mu do myšlenek a on musel stále myslet na to, co to znamená. Předchozí noci se mu zdál sen, sen, že stojí tady, u tohoto okna. Ale na druhé straně skla byla žena – žena, po které hrozně toužil. Ale byl tak unavený, tak opotřebovaný, že nesebral tolik sil, aby se pořádně soustředil. A ona se rozplynula. Což, alespoň prozatím, bylo jedině dobře. Jediné, co si opravdu přál, bylo spát, vychutnat si pár lenošivých dní, aby se mohl věnovat svým koním, dělat si, co se mu zachce, nakouknout a vmísit se do života svých dvou sestřenic. 14