Petra Braunová Martin Otevřel Zdena Krejčová
Petra Braunová Martin Otevřel Zdena Krejčová
Autoři večerníčku Zahrádka po hvězdami: Původní náměty © Ivan Renč Scénáře © Martina Komárková a Martin Otevřel Výtvarník © Zdena Krejčová Kamera © Ivan Vít Režie © Martin Otevřel Knižní vydání: Author © Petra Braunová, Praha, 2018 Illustrations © Zdena Krejčová Design © Martin Otevřel Graphic Layout © STUDIO MARWIN CZ s.r.o., Praha 2018 © Česká televize, Praha, 2018 ISBN 978-80-7404-242-3
5
Autoři večerníčku Zahrádka po hvězdami: Původní náměty © Ivan Renč Scénáře © Martina Komárková a Martin Otevřel Výtvarník © Zdena Krejčová Kamera © Ivan Vít Režie © Martin Otevřel Knižní vydání: Author © Petra Braunová, Praha, 2018 Illustrations © Zdena Krejčová Design © Martin Otevřel Graphic Layout © STUDIO MARWIN CZ s.r.o., Praha 2018 © Česká televize, Praha, 2018 ISBN 978-80-7404-242-3
5
Proč mě budíš, kokrháči?
Kykyryký!
Kykyryký!
prostřed zahrádky stál domek s doškovou střechou a veselými barevnými okénky. Každé ráno, když vyšlo sluníčko, vykoukla z okna usměvavá tvář mladé maminky Marie. Měla proč se usmívat! Lidé zblízka i zdaleka věděli, že v domečku spokojeně žije se šikovným mužem a roztomilým synkem. Muž se jmenoval Josef. Byl tesař. V jeho dílně to vonělo čerstvým dřevem, ze kterého uměl vyrábět dobré, užitečné věci. Pro synka vybrali rodiče jméno, jaké nikdo jiný neměl. Říkali mu Ježíšek. Zvláštní na něm nebylo jen jméno. Ve vesnici se šuškalo, že umí dělat zázraky…
V sousedním velkém domě bydlel sám jeden nerudný chlapík. Byl protivný až hrůza. S ním si rodina tesaře Josefa užila! A hlavně Ježíšek. Každé ráno jim soused připravil stejné divadlo. Zatímco už Ježíšek krmil kravičku, soused ještě spal. Jeho kohout i oslík se ale také dožadovali snídaně. „Kykyryký!“ Kohout z plna hrdla kokrhal. „Kykyryký!“ Okno se rozlétlo. „Proč mě budíš, kokrháči?!“ zaburácel rozespalý soused. Kohout se bázlivě přikrčil, někdy po něm totiž nakvašený majitel taky hodil starou botu. „A bude tady ticho!“ zahromoval soused. „Íá, íá, íá!“ ozval se šedý oslík. Rozzuřil tak svého pána doběla. Soused zaúpěl: „Ty chceš zase jíst, osle?! Ale já chci ještě spát!“ Okno se zabouchlo. Oslík se smutně zadíval přes plot na Ježíška. „Neboj, maličký,“ uklidnil ho Ježíšek. „Tady máš!“ A přes plaňky mu podal velkou červenou mrkev. Oslík začal s chutí chroupat.
6
7
Dávno nedávno, nad horami a lesy, nad cestami i necestami zářilo nebe. Na místě přímo pod nebem voněla zahrádka. Nebyla to ledajaká zahrádka! Byla plná květin a štěstí. Zkrátka zahrádka jako z pohádky. Kdo ví, jestli nebyla pohádková. Anebo všechno, co se v ní stalo, je pravda pravdoucí?
Proč mě budíš, kokrháči?
Kykyryký!
Kykyryký!
prostřed zahrádky stál domek s doškovou střechou a veselými barevnými okénky. Každé ráno, když vyšlo sluníčko, vykoukla z okna usměvavá tvář mladé maminky Marie. Měla proč se usmívat! Lidé zblízka i zdaleka věděli, že v domečku spokojeně žije se šikovným mužem a roztomilým synkem. Muž se jmenoval Josef. Byl tesař. V jeho dílně to vonělo čerstvým dřevem, ze kterého uměl vyrábět dobré, užitečné věci. Pro synka vybrali rodiče jméno, jaké nikdo jiný neměl. Říkali mu Ježíšek. Zvláštní na něm nebylo jen jméno. Ve vesnici se šuškalo, že umí dělat zázraky…
V sousedním velkém domě bydlel sám jeden nerudný chlapík. Byl protivný až hrůza. S ním si rodina tesaře Josefa užila! A hlavně Ježíšek. Každé ráno jim soused připravil stejné divadlo. Zatímco už Ježíšek krmil kravičku, soused ještě spal. Jeho kohout i oslík se ale také dožadovali snídaně. „Kykyryký!“ Kohout z plna hrdla kokrhal. „Kykyryký!“ Okno se rozlétlo. „Proč mě budíš, kokrháči?!“ zaburácel rozespalý soused. Kohout se bázlivě přikrčil, někdy po něm totiž nakvašený majitel taky hodil starou botu. „A bude tady ticho!“ zahromoval soused. „Íá, íá, íá!“ ozval se šedý oslík. Rozzuřil tak svého pána doběla. Soused zaúpěl: „Ty chceš zase jíst, osle?! Ale já chci ještě spát!“ Okno se zabouchlo. Oslík se smutně zadíval přes plot na Ježíška. „Neboj, maličký,“ uklidnil ho Ježíšek. „Tady máš!“ A přes plaňky mu podal velkou červenou mrkev. Oslík začal s chutí chroupat.
6
7
Dávno nedávno, nad horami a lesy, nad cestami i necestami zářilo nebe. Na místě přímo pod nebem voněla zahrádka. Nebyla to ledajaká zahrádka! Byla plná květin a štěstí. Zkrátka zahrádka jako z pohádky. Kdo ví, jestli nebyla pohádková. Anebo všechno, co se v ní stalo, je pravda pravdoucí?
Přerušilo je hlasité láteření. Nabručený soused se snažil vystrkat oslíka ze vrat. Ten se ani nehnul. „Já ti dám, lenochu jeden!“ Soused tlačil oslíka oběma rukama. „Pojedeme pro klestí! A pojedeme a pojedeme! Pojď!“ Osel si nenechal takové jednání líbit. Svého pána pořádně nakopl. „Au! Ty osle!“ vykřikl soused bolestí.
Ve vesnici žili také kluci Petr a Tomáš. Rádi by se s Ježíškem spřátelili. Oběma chyběl kamarád a spolu se ti dva pořád jen hádali. Byli zvědaví a často přicházeli zahrádku okukovat. Teď také stáli za plotem a hleděli zkoumavě na Ježíška. „Viděl jsi to?“ podivil se Petr. „Kde vzal tu mrkev? Vždyť měl prázdné ruce! To byl zázrak!“ „Nesmysl,“ zakroutil hlavou Tomáš. „Žádný zázrak. Ty se dějí jenom v pohádkách. Měl ji asi schovanou v kapse.“ Petr se zlobil: „Ty nikdy ničemu nevěříš!“ Žádný „A ty zas věříš všemu!“ zázrak. Asi ji
měl v kapse.
Kde vzal tu mrkev? Zázrak!
8
Pojedeme pro klestí!
Když mi přivezete dříví, dám vám zlaťák. Kluci za plotem se rozesmáli. Soused se na ně nejprve zle zamračil, ale pak se zářivě usmál: „Chlapci, rád vás vidím, pojďte sem… Když mi přivezete z lesa klestí, bohatě se vám odměním. Dostanete celý zlaťák!“ „Já pojedu!“ hlásil se Petr. „Jsem mnohem silnější!“ „Kdepak!“ ohradil se Tomáš. „Já pojedu! Jsem šikovnější!“
9
Pojedu já! Jsem silnější.
Kdepak! Já! Jsem šikovnější.
Přerušilo je hlasité láteření. Nabručený soused se snažil vystrkat oslíka ze vrat. Ten se ani nehnul. „Já ti dám, lenochu jeden!“ Soused tlačil oslíka oběma rukama. „Pojedeme pro klestí! A pojedeme a pojedeme! Pojď!“ Osel si nenechal takové jednání líbit. Svého pána pořádně nakopl. „Au! Ty osle!“ vykřikl soused bolestí.
Ve vesnici žili také kluci Petr a Tomáš. Rádi by se s Ježíškem spřátelili. Oběma chyběl kamarád a spolu se ti dva pořád jen hádali. Byli zvědaví a často přicházeli zahrádku okukovat. Teď také stáli za plotem a hleděli zkoumavě na Ježíška. „Viděl jsi to?“ podivil se Petr. „Kde vzal tu mrkev? Vždyť měl prázdné ruce! To byl zázrak!“ „Nesmysl,“ zakroutil hlavou Tomáš. „Žádný zázrak. Ty se dějí jenom v pohádkách. Měl ji asi schovanou v kapse.“ Petr se zlobil: „Ty nikdy ničemu nevěříš!“ Žádný „A ty zas věříš všemu!“ zázrak. Asi ji
měl v kapse.
Kde vzal tu mrkev? Zázrak!
8
Pojedeme pro klestí!
Když mi přivezete dříví, dám vám zlaťák. Kluci za plotem se rozesmáli. Soused se na ně nejprve zle zamračil, ale pak se zářivě usmál: „Chlapci, rád vás vidím, pojďte sem… Když mi přivezete z lesa klestí, bohatě se vám odměním. Dostanete celý zlaťák!“ „Já pojedu!“ hlásil se Petr. „Jsem mnohem silnější!“ „Kdepak!“ ohradil se Tomáš. „Já pojedu! Jsem šikovnější!“
9
Pojedu já! Jsem silnější.
Kdepak! Já! Jsem šikovnější.
Soused se už zase mračil. „Mně je jedno, který z vás pojede. Zlaťák dostane ten, kdo toho přiveze víc! Ale už aby to bylo!“ Kluci se vrhli na oslíka a začali se o něj přetahovat. Ježíšek, který vyšel s vozíkem ze zahrádky a taky se chystal do lesa na dřevo, je chvíli s úsměvem pozoroval.
Zlaťák dostane ten, kdo toho přiveze víc!
Oslík vůbec neposlouchá.
Kluci protáhli obličeje. „Tobě se to mluví. S vozíkem to jde snadno. Kdybys měl přemluvit toho neposlušného osla, nesmál by ses!“ „Proč myslíte, že je neposlušný?“ „Vždyť to vidíš! Ani se nehne! Je tvrdohlavý!“ „Můžeme si to na chvíli vyměnit!“ navrhl Ježíšek. „Jak to myslíš?“ podivili se kluci. „Vezměte si můj vozík a já půjdu s oslíkem.“ „To je nápad!“ vykřikl Tomáš a popadl rychle vozík, aby si to jejich nový kamarád náhodou nerozmyslel.
Co to děláte?
„Taky bych nikam nešel, kdybyste do mě strkali,“ prohlásil směrem k chlapcům. „To nemá nikdo rád. Ani vy, ani já, ani oslík. Zkuste to jinak, po dobrém.“ Já jsem Kluci se překvapeně ohlédli. Tomáš. „Ty jsi Ježíšek, viď?“ „A vy jste Petr a Tomáš,“ usmál se Ježíšek. „Taky jdu do lesa. Můžeme jít spolu.“
10
Můžeme si to vyměnit.
A já Petr.
Já jsem Ježíšek.
Tak dobrá.
11
Soused se už zase mračil. „Mně je jedno, který z vás pojede. Zlaťák dostane ten, kdo toho přiveze víc! Ale už aby to bylo!“ Kluci se vrhli na oslíka a začali se o něj přetahovat. Ježíšek, který vyšel s vozíkem ze zahrádky a taky se chystal do lesa na dřevo, je chvíli s úsměvem pozoroval.
Zlaťák dostane ten, kdo toho přiveze víc!
Oslík vůbec neposlouchá.
Kluci protáhli obličeje. „Tobě se to mluví. S vozíkem to jde snadno. Kdybys měl přemluvit toho neposlušného osla, nesmál by ses!“ „Proč myslíte, že je neposlušný?“ „Vždyť to vidíš! Ani se nehne! Je tvrdohlavý!“ „Můžeme si to na chvíli vyměnit!“ navrhl Ježíšek. „Jak to myslíš?“ podivili se kluci. „Vezměte si můj vozík a já půjdu s oslíkem.“ „To je nápad!“ vykřikl Tomáš a popadl rychle vozík, aby si to jejich nový kamarád náhodou nerozmyslel.
Co to děláte?
„Taky bych nikam nešel, kdybyste do mě strkali,“ prohlásil směrem k chlapcům. „To nemá nikdo rád. Ani vy, ani já, ani oslík. Zkuste to jinak, po dobrém.“ Já jsem Kluci se překvapeně ohlédli. Tomáš. „Ty jsi Ježíšek, viď?“ „A vy jste Petr a Tomáš,“ usmál se Ježíšek. „Taky jdu do lesa. Můžeme jít spolu.“
10
Můžeme si to vyměnit.
A já Petr.
Já jsem Ježíšek.
Tak dobrá.
11
Ježíšek se přitočil k oslíkovi, něco mu pošeptal do ucha a zvíře radostně vyrazilo vpřed. „Páni,“ podivil se Petr. „Poslouchá tě.“ „To je zázrak…“ vydechl Tomáš. „Vykračuje si vedle tebe zvesela, jako by ho to těšilo!“ „Však ho to těší! Dobré slovo umí dělat zázraky!“ volal Ježíšek a pospíchal, aby oslíkovi stačil.
Tak to teda ne!
Tomáš strkal nejen do Petra, ale kopl i do jeho hromady klestí. Dřevo se rozsypalo. „Tak ty takhle, jo?!“ Už už se schylovalo ke rvačce, když zasáhl Ježíšek. „Když nepřestanete, nedostane odměnu žádný z vás. A jak chcete klestí svázat? Máte provaz? A kdo to odnese, když oslík utekl?“
Moje hromada je největší.
V lese se všichni pustili do sbírání klestí. „Moje hromada je největší, odměnu dostanu já,“ holedbal se Petr. „Jenže já dřevo odvezu dřív!“ strčil do něho Tomáš. „Tak to ne!“ „Nech toho! Zlaťák bude můj!“ „Ty sousedovi nepřivezeš ani kla klacík!“
12
Jak chcete klestí svázat?
Ale... oslík utekl!
13
Ježíšek se přitočil k oslíkovi, něco mu pošeptal do ucha a zvíře radostně vyrazilo vpřed. „Páni,“ podivil se Petr. „Poslouchá tě.“ „To je zázrak…“ vydechl Tomáš. „Vykračuje si vedle tebe zvesela, jako by ho to těšilo!“ „Však ho to těší! Dobré slovo umí dělat zázraky!“ volal Ježíšek a pospíchal, aby oslíkovi stačil.
Tak to teda ne!
Tomáš strkal nejen do Petra, ale kopl i do jeho hromady klestí. Dřevo se rozsypalo. „Tak ty takhle, jo?!“ Už už se schylovalo ke rvačce, když zasáhl Ježíšek. „Když nepřestanete, nedostane odměnu žádný z vás. A jak chcete klestí svázat? Máte provaz? A kdo to odnese, když oslík utekl?“
Moje hromada je největší.
V lese se všichni pustili do sbírání klestí. „Moje hromada je největší, odměnu dostanu já,“ holedbal se Petr. „Jenže já dřevo odvezu dřív!“ strčil do něho Tomáš. „Tak to ne!“ „Nech toho! Zlaťák bude můj!“ „Ty sousedovi nepřivezeš ani klacík!“
12
Jak chcete klestí svázat?
Ale... oslík utekl!
13
Kluci se vyděšeně rozhlédli. Opravdu, oslík byl pryč! A rozházené dřevo jen tak nepoberou! Zamračili se na sebe. Ježíšek se je snažil uklidnit: „Půjčím vám provaz, když se nebudete hádat.“ Tomáš se zatvářil nešťastně: „Vrátíme se bez Vrať se, osla i bez dřeva! Ach ne!“ nebo uvidíš! „Hej, osle! Osle, osle! Vrať se, nebo uvidíš!“ rozkřičel se Petr „Ale no tak,“ pousmál se Ježíšek. „Chceš ho k sobě přilákat, ale zní to, jako bys mu hrozil! Kdo by přišel na takové volání?“ Petr se nafoukl: „Tak to zkus sám, když jsi tak chytrý!“ Ježíšek se rozhlédl: „Oslíku, kdepak jsi? Máme o tebe strach! Vrať se k nám, prosím!“ „Nevrátí se!“ mumlal Petr. „Byl to dareba!“ Ježíšek však na kluky nedal. Popošel pár kroků, rozpřáhl ruce, jako by chtěl někoho obejmout, a znovu zavolal: „Oslíku, oslíku, čekáme na tebe, máme o tebe starost!“ Netrvalo dlouho, zapraskaly větve a z lesa přiběhl ztracený oslík. Vesele mával ocasem a stříhal ušima. „Íá, íá, íá!“
Ježíšek ho pohladil po nozdrách. „Vidíš, kamaráde, jsem rád, že ses vrátil. Pomůžeš nám se dřevem?“ Oslík souhlasně zahýkal. „Íá, íá, íá!“ Kluci kroutili hlavami: „Zázrak…“ Ježíšek se rozesmál: „Dobré slovo umí dělat zázraky. Když budete na oslíka hodní, nebude od vás utíkat. Když si budete pomáhat, půjde vám práce lépe od ruky. O peníze se můžete rozdělit.“ Tomáš se podíval na Petra. Petr se podíval na Tomáše. Oba se zastyděli. „Počkej, pomůžu ti,“ nabídl Petr Tomášovi. A hned měli dřevo připravené a svázané. Naložili všechny tři otepi a s pomocí oslíka zapřaženého do vozíku je dovezli do vesnice.
Oslíku!!! Máme o tebe strach.
14
15
Dobré slovo dělá zázraky!
Počkej, pomůžu ti.
Kluci se vyděšeně rozhlédli. Opravdu, oslík byl pryč! A rozházené dřevo jen tak nepoberou! Zamračili se na sebe. Ježíšek se je snažil uklidnit: „Půjčím vám provaz, když se nebudete hádat.“ Tomáš se zatvářil nešťastně: „Vrátíme se bez Vrať se, osla i bez dřeva! Ach ne!“ nebo uvidíš! „Hej, osle! Osle, osle! Vrať se, nebo uvidíš!“ rozkřičel se Petr „Ale no tak,“ pousmál se Ježíšek. „Chceš ho k sobě přilákat, ale zní to, jako bys mu hrozil! Kdo by přišel na takové volání?“ Petr se nafoukl: „Tak to zkus sám, když jsi tak chytrý!“ Ježíšek se rozhlédl: „Oslíku, kdepak jsi? Máme o tebe strach! Vrať se k nám, prosím!“ „Nevrátí se!“ mumlal Petr. „Byl to dareba!“ Ježíšek však na kluky nedal. Popošel pár kroků, rozpřáhl ruce, jako by chtěl někoho obejmout, a znovu zavolal: „Oslíku, oslíku, čekáme na tebe, máme o tebe starost!“ Netrvalo dlouho, zapraskaly větve a z lesa přiběhl ztracený oslík. Vesele mával ocasem a stříhal ušima. „Íá, íá, íá!“
Ježíšek ho pohladil po nozdrách. „Vidíš, kamaráde, jsem rád, že ses vrátil. Pomůžeš nám se dřevem?“ Oslík souhlasně zahýkal. „Íá, íá, íá!“ Kluci kroutili hlavami: „Zázrak…“ Ježíšek se rozesmál: „Dobré slovo umí dělat zázraky. Když budete na oslíka hodní, nebude od vás utíkat. Když si budete pomáhat, půjde vám práce lépe od ruky. O peníze se můžete rozdělit.“ Tomáš se podíval na Petra. Petr se podíval na Tomáše. Oba se zastyděli. „Počkej, pomůžu ti,“ nabídl Petr Tomášovi. A hned měli dřevo připravené a svázané. Naložili všechny tři otepi a s pomocí oslíka zapřaženého do vozíku je dovezli do vesnice.
Oslíku!!! Máme o tebe strach.
14
15
Dobré slovo dělá zázraky!
Počkej, pomůžu ti.
Čekáme na odměnu.
Nic vám nedám! Takový nepořádek!
No, že vám to trvalo!
„Čekáme na odměnu,“ vyhrkl Petr. „Nic vám nedám! Přidělali jste mi práci! Takový nepořádek!“ „Přivezli jsme dřevo! Z vozu spadlo kvůli vám! To není spravedlivé,“ nedal se jen tak odbýt Tomáš. „Nebuď drzý!“ ohnal se po něm ten starý protiva. „A ty mazej do chlívku, potvoro!“ strkal do oslíka. Ten si to nenechal líbit a svého pána tvrdě nakopl. Soused spadl na zem jako zralá hruška.
Soused už je netrpělivě vyhlížel: „No, že vám to trvalo!“ Ani nepoděkoval a už zaháněl oslíka se dřevem do ohrady. Plácl zvíře po zadku, oslík sebou trhl, vozík se převrhl a dřevo spadlo na zem. Petr s Tomášem i Ježíškem vše udiveně pozorovali. Soused se na ně obořil: „Zmizte! Co tu ještě okouníte?“
Co tu ještě okouníte?
16
17
A ty mazej do chlívku!
Čekáme na odměnu.
Nic vám nedám! Takový nepořádek!
No, že vám to trvalo!
„Čekáme na odměnu,“ vyhrkl Petr. „Nic vám nedám! Přidělali jste mi práci! Takový nepořádek!“ „Přivezli jsme dřevo! Z vozu spadlo kvůli vám! To není spravedlivé,“ nedal se jen tak odbýt Tomáš. „Nebuď drzý!“ ohnal se po něm ten starý protiva. „A ty mazej do chlívku, potvoro!“ strkal do oslíka. Ten si to nenechal líbit a svého pána tvrdě nakopl. Soused spadl na zem jako zralá hruška.
Soused už je netrpělivě vyhlížel: „No, že vám to trvalo!“ Ani nepoděkoval a už zaháněl oslíka se dřevem do ohrady. Plácl zvíře po zadku, oslík sebou trhl, vozík se převrhl a dřevo spadlo na zem. Petr s Tomášem i Ježíškem vše udiveně pozorovali. Soused se na ně obořil: „Zmizte! Co tu ještě okouníte?“
Co tu ještě okouníte?
16
17
A ty mazej do chlívku!
„Au! Au! Už mi nikdy nechoď na oči!“ odháněl oslíka. „Zmiz!“ „Íá, íá!“ zahýkal spokojeně oslík. Ohlédl se na tři malé kamarády. „Tak pojď s námi, oslíku!“ pochopil Ježíšek. „Maminka s tatínkem se jistě nebudou zlobit!“ A měl pravdu. Ježíškovi rodiče vesele uvítali hochy i s oslíkem. Josef ze své dílny na nového člena rodiny přívětivě pokynul. Marie přinesla džbán vody a hrnky.
Tak pojď s námi, oslíku.
Tomáš oslíka pohladil po hlavě. „Oslík je hodný a my dva se nehádáme. A stejně je to práce Ježíška.“ „Tak je to správné,“ pousmál se Josef. „A nesmíme zapomenout poděkovat sousedovi!“ Petr, Tomáš i Ježíšek soustředěně pozorovali Josefa při práci. Pečlivě a obratně vyřezával dřevěnou truhličku. „Ta je krásná!“ obdivovala ji Marie. Všimla si, že za plotem nenápadně postává mrzutý soused. „Viďte? Líbí se vám?“ „Hmm…“ zamručel soused neurčitě. „Je zvědavý,“ pošeptal Petr Tomášovi. „Přišel o oslíka a možná ho to mrzí.“ „Kdepak,“ Tomáš pokýval hlavou. „Toho nemrzí nic. Je to starý protiva.“
Tumáte, za oslíka.
Budeme se o něj starat společně.
„Pojďte se napít!“ „Děkujeme, maminko!“ řekl Ježíšek. „Íá, íá, íá,“ ozval se oslík. „Budeme se o něj starat společně!“ zvolal Petr a hned oslíkovi nalil vodu do mísy. „Má taky hroznou žízeň!“ Chlapci se ohlédli po novém kamarádovi. Ježíšek ustájil oslíka ve chlévě s kravkou.
18
Pak do kamaráda šťouchl. „Hele…“ ukázal znovu na Josefa. „To snad není pravda!“ Kluci nechápavě kulili oči. Josef nový výrobek podal sousedovi přes plot. „Tumáte, sousede, za oslíka. Na ty vaše peníze, aby se vám neztratily.“ „Hmm, to si nechám líbit,“ zabručel soused. Popadl truhličku a hned do ní vložil kulatý zlaťák. Bez poděkování zmizel v domě.
19
Hmm, to si nechám líbit.
„Au! Au! Už mi nikdy nechoď na oči!“ odháněl oslíka. „Zmiz!“ „Íá, íá!“ zahýkal spokojeně oslík. Ohlédl se na tři malé kamarády. „Tak pojď s námi, oslíku!“ pochopil Ježíšek. „Maminka s tatínkem se jistě nebudou zlobit!“ A měl pravdu. Ježíškovi rodiče vesele uvítali hochy i s oslíkem. Josef ze své dílny na nového člena rodiny přívětivě pokynul. Marie přinesla džbán vody a hrnky.
Tak pojď s námi, oslíku.
Tomáš oslíka pohladil po hlavě. „Oslík je hodný a my dva se nehádáme. A stejně je to práce Ježíška.“ „Tak je to správné,“ pousmál se Josef. „A nesmíme zapomenout poděkovat sousedovi!“ Petr, Tomáš i Ježíšek soustředěně pozorovali Josefa při práci. Pečlivě a obratně vyřezával dřevěnou truhličku. „Ta je krásná!“ obdivovala ji Marie. Všimla si, že za plotem nenápadně postává mrzutý soused. „Viďte? Líbí se vám?“ „Hmm…“ zamručel soused neurčitě. „Je zvědavý,“ pošeptal Petr Tomášovi. „Přišel o oslíka a možná ho to mrzí.“ „Kdepak,“ Tomáš pokýval hlavou. „Toho nemrzí nic. Je to starý protiva.“
Tumáte, za oslíka.
Budeme se o něj starat společně.
„Pojďte se napít!“ „Děkujeme, maminko!“ řekl Ježíšek. „Íá, íá, íá,“ ozval se oslík. „Budeme se o něj starat společně!“ zvolal Petr a hned oslíkovi nalil vodu do mísy. „Má taky hroznou žízeň!“ Chlapci se ohlédli po novém kamarádovi. Ježíšek ustájil oslíka ve chlévě s kravkou.
18
Pak do kamaráda šťouchl. „Hele…“ ukázal znovu na Josefa. „To snad není pravda!“ Kluci nechápavě kulili oči. Josef nový výrobek podal sousedovi přes plot. „Tumáte, sousede, za oslíka. Na ty vaše peníze, aby se vám neztratily.“ „Hmm, to si nechám líbit,“ zabručel soused. Popadl truhličku a hned do ní vložil kulatý zlaťák. Bez poděkování zmizel v domě.
19
Hmm, to si nechám líbit.
„To přece není správné… Odměnu? Za co?“ mumlali chlapci. „Vždyť je tak zlý a nerudný! Nic si nezaslouží!“ Ale Marie, Josef i Ježíšek se usmívali. Marie byla šťastná, že má poctivého muže. Josef byl rád, že má hodnou ženu. Ježíšek byl nadšený, že se kluci naučili něco nového. Usmívali se i oslík a kravka. Byli rádi, že nejsou sami. Marie pohladila kluky po hlavě. „Je to tak správně. Když se neoplácí zlé zlým, ale dobrým, tak je dobře všem. A zázrak je na světě.“ Josef toho nikdy moc nenamluvil. Ale když odcházeli chlapci domů, rozloučil se s nimi slovy, která říkával svému synovi před usnutím: „Největší zázrak je dobré srdce.“
20
21
„To přece není správné… Odměnu? Za co?“ mumlali chlapci. „Vždyť je tak zlý a nerudný! Nic si nezaslouží!“ Ale Marie, Josef i Ježíšek se usmívali. Marie byla šťastná, že má poctivého muže. Josef byl rád, že má hodnou ženu. Ježíšek byl nadšený, že se kluci naučili něco nového. Usmívali se i oslík a kravka. Byli rádi, že nejsou sami. Marie pohladila kluky po hlavě. „Je to tak správně. Když se neoplácí zlé zlým, ale dobrým, tak je dobře všem. A zázrak je na světě.“ Josef toho nikdy moc nenamluvil. Ale když odcházeli chlapci domů, rozloučil se s nimi slovy, která říkával svému synovi před usnutím: „Největší zázrak je dobré srdce.“
20
21