25
24
turecko mezi tanky a minarety
TURECKÁ KAPPADOKIE A NA HORIZONTU SOPKA ERCIYES DAG (3900 M N. M.)
25
24
turecko mezi tanky a minarety
TURECKÁ KAPPADOKIE A NA HORIZONTU SOPKA ERCIYES DAG (3900 M N. M.)
ODPOČINEK U JEZERA
43
42
TANEC V BOUŘI – 4000 M N. M. – NĚKDE BLÍZKO VRCHOLU SUPHAN DAG sjíždím dolů. Koleno natéká jen trochu, takže diagnózu stanovujeme na natažené svaly s tím, že po pár dnech odpočinku budu opět sportuschopný. Kdyby tu epesní figuru odnesly vazy, mohl jsem mít po výletě. Nebo by to i znamenalo klidový režim na několik týdnů, což by byla poněkud komplikace. Člověk si naplno uvědomí, jak málo by stačilo, aby celá naše výprava byla u konce. Rizika na silnici, v horách… je jich hodně. Radši ani nepřemýšlet a užívat si každý den, než se něco semele. Trocha simulování přijde vhod. Do hor se nasunuly temné mraky, takže na program zařazujeme odpočinek na břehu jezera. Po měsíci na cestě, neustálém točení a dlouhých přesunech je to příjemná změna. Ponorku zaparkujeme přímo na pláži, vytáhneme velké solární panely a dobíjíme všechny přístroje. Je třeba postahovat fotky, videa, všechno roztřídit a uvolnit paměťové karty.
Nezdá se to, ale je to vždycky práce na několik hodin. Kluci mezitím pořádají mistrovství východního Turecka v házení žabek a improvizovaném plážovém pétanque. Lenost dosahuje maximálního stupně, takže vaření ze zásob v autě nehrozí (kdo by taky v tom chaosu v autě byl schopný něco najít) a vyrážíme do městečka Ercis kousek od jezera. Pro místní jsme velká atrakce, sem se turista asi jen tak nedostane. Jeden mladší muž nás osloví na ulici a zajímá se, jak se nám tu líbí. „Krásné to tu máme, že jo?“ nečeká na odpověď a vyhrkne hrdě. Ošklivější město jsme v Turecku neviděli, ale nemáme to srdce brát mu jeho iluze. Konverzaci raději rychle stáčíme na lahmacun, klasický turecký pokrm, kvůli kterému jsme tady. Lahmacun je placka oválného tvaru z tenkého těsta, něco jako pizza, která je obložená vším možným, zpravidla zeleninového základu. Spořádáme jich jako obvykle několik a z krásného Ercisu se vracíme na „naši“ pláž.
Další den už se počasí pomalu lepší, takže Martin může poprvé na výletě vytáhnout paraglide. Je z toho aspoň slet k autu z kopce nad jezerem. Večer přejíždíme do městečka Gevas na druhé straně jezera. Viditelnost se zlepšila a nás zase zlákal Candir Dag a jeho svahy. Druhý den při výstupu je ale jasné, že nového sněhu je více, než je zdrávo, a že podmínky jsou dost hraniční.
Procházíme kolem několika samovolných odtrhů a výstup tentokrát ukončujeme asi ve dvou třetinách výšky. Sníh je nestabilní a místy to nepěkně křupe a duní. To znamená, že poslední sníh není spojený s dalšími vrstvami a hrozí laviny. Dál tedy nepokračujeme a míříme rovnou dolů. Aspoň bude trochu času na točení sjezdů.
ODPOČINEK U JEZERA
43
42
TANEC V BOUŘI – 4000 M N. M. – NĚKDE BLÍZKO VRCHOLU SUPHAN DAG sjíždím dolů. Koleno natéká jen trochu, takže diagnózu stanovujeme na natažené svaly s tím, že po pár dnech odpočinku budu opět sportuschopný. Kdyby tu epesní figuru odnesly vazy, mohl jsem mít po výletě. Nebo by to i znamenalo klidový režim na několik týdnů, což by byla poněkud komplikace. Člověk si naplno uvědomí, jak málo by stačilo, aby celá naše výprava byla u konce. Rizika na silnici, v horách… je jich hodně. Radši ani nepřemýšlet a užívat si každý den, než se něco semele. Trocha simulování přijde vhod. Do hor se nasunuly temné mraky, takže na program zařazujeme odpočinek na břehu jezera. Po měsíci na cestě, neustálém točení a dlouhých přesunech je to příjemná změna. Ponorku zaparkujeme přímo na pláži, vytáhneme velké solární panely a dobíjíme všechny přístroje. Je třeba postahovat fotky, videa, všechno roztřídit a uvolnit paměťové karty.
Nezdá se to, ale je to vždycky práce na několik hodin. Kluci mezitím pořádají mistrovství východního Turecka v házení žabek a improvizovaném plážovém pétanque. Lenost dosahuje maximálního stupně, takže vaření ze zásob v autě nehrozí (kdo by taky v tom chaosu v autě byl schopný něco najít) a vyrážíme do městečka Ercis kousek od jezera. Pro místní jsme velká atrakce, sem se turista asi jen tak nedostane. Jeden mladší muž nás osloví na ulici a zajímá se, jak se nám tu líbí. „Krásné to tu máme, že jo?“ nečeká na odpověď a vyhrkne hrdě. Ošklivější město jsme v Turecku neviděli, ale nemáme to srdce brát mu jeho iluze. Konverzaci raději rychle stáčíme na lahmacun, klasický turecký pokrm, kvůli kterému jsme tady. Lahmacun je placka oválného tvaru z tenkého těsta, něco jako pizza, která je obložená vším možným, zpravidla zeleninového základu. Spořádáme jich jako obvykle několik a z krásného Ercisu se vracíme na „naši“ pláž.
Další den už se počasí pomalu lepší, takže Martin může poprvé na výletě vytáhnout paraglide. Je z toho aspoň slet k autu z kopce nad jezerem. Večer přejíždíme do městečka Gevas na druhé straně jezera. Viditelnost se zlepšila a nás zase zlákal Candir Dag a jeho svahy. Druhý den při výstupu je ale jasné, že nového sněhu je více, než je zdrávo, a že podmínky jsou dost hraniční.
Procházíme kolem několika samovolných odtrhů a výstup tentokrát ukončujeme asi ve dvou třetinách výšky. Sníh je nestabilní a místy to nepěkně křupe a duní. To znamená, že poslední sníh není spojený s dalšími vrstvami a hrozí laviny. Dál tedy nepokračujeme a míříme rovnou dolů. Aspoň bude trochu času na točení sjezdů.
Několik lidí stoicky konstatuje, že se to děje každý rok a že jsou na to zvyklí. Hlasatel do amplionu vyzývá policii, aby neútočila, že Kurdové se chtějí jen bavit. Po chvíli začíná znovu hrát hudba v křečovité snaze organizátorů udržet tenhle slavnostní den. Mezitím policie zahradila zátarasy jeden ze dvou vchodů do areálu. Po chvilce přichází další zlověstný bílý oblak vypuštěný z helikoptéry, která krouží nad areálem. Druhá dávka definitivně ukončuje zábavu. Hlasatel už jen zoufale volá sanitku a dlouho vyvolává jména dětí, které se v tom zmatku ztratily svým rodičům. U jediného otevřeného východu nastává velká tlačenice. Ještě dlouhou chvíli se bavíme se skupinkou studentů, kteří prodejem tradičních sladkostí vybírají peníze na uprchlíky z kurdského města Kobani, které se stalo centrem bojů s ozbrojenci tzv. Islámského státu.
44
SVÁTEČNÍ SHOPPING
„BEŠI KURDISTAN“ (AŤ ŽIJE KURDISTÁN)!
Newroz – slzná oslava jarní rovnodennosti U jezera Van leží i stejnojmenné město – největší v oblasti. Je známé pro svoji liberálnost a vanské kočky, které mají jedno oko zelené a jedno modré. My v ulicích bohužel žádnou takovou nepotkáváme, zato potkáváme spoustu místních s oděvy v tradičních kurdských barvách (červená-žlutá-zelená) a plakáty zvoucí na zítřejší oslavu Newrozu. Rychlá rešerše na internetu a v průvodci ukázala, že se jedná o tradiční oslavu nového roku, tedy jarní rovnodennosti, příchodu sezóny světla a taky o nejdůležitější kurdský svátek, který se stal symbolem boje Kurdů za jejich práva a obvykle se těší velké pozornosti turecké policie.
Oslavy mají vrcholit právě zítra, o dalším programu je tedy jasno. Parkujeme na okraji města Van a kolem nás proudí davy lidí. Kurdské ženy v pestrých šatech a muži v tradičních béžových oblecích nebo každý jen tak s šátkem či čelenkou v kurdských barvách. V parku Kale pod vanským hradem je čilý ruch. Na prodej jsou nejrůznější pochutiny. Tmavé oči na snědých kurdských tvářích jen září. Tenhle den je prostě speciální. Z pódia se line hudba, před ním se nad vlnícím se davem míhají vlajky. Míříme k němu, ale jde to pomalu. Každou chvíli nás někdo zastaví, potřese rukou, prohodí pár slov, vyfotí se s námi. Moc cizinců evidentně na letošní Newroz do Vanu nezavítalo. K pódiu se ale ani nedostaneme. Pozvání do zákulisí jednoho ze stánků na vynikající kurdskou specialitu Dolma (vinné listy plněné rýží, masem a bylinkami) nejde odmítnout. Ze zajímavé debaty s místním uči-
Opouštíme areál a jdeme se podívat na město z hradu, který leží hned vedle. Na jeho hradbách je rušno. Hlídkují tady policisté v civilu i v uniformách, vojáci s kalašnikovy, o sloup s obrovskou tureckou vlajkou jsou opřené jejich helmy s plexisklem. Strážci pořádku nevidí zrovna rádi čelenky v červeno-žluto-zelených barvách, které z vlastních hlav sundali studenti dole na festivalu a dali je nám. „Jsou to teroristi, zabíjejí naše bratry…,“ mají strážci pořádku jasno o kolektivní vině Kurdů, se kterými jsme právě strávili příjemný čas mezi dávkami slzného plynu.
„ASI BUDU MUSET CHODIT ČASTĚJI DEMONSTROVAT, NA TEN SLZÁK NEJSEM VŮBEC ZVYKLEJ.“ telem nás vytrhne až křik. V další chvíli pak i množství lidí s rukama na očích, ústy schovanými pod bundu, utíkajících směrem doprostřed areálu. Někteří nesou svoje děti úplně schované pod kabát. Slzný plyn.
VEČÍREK JE U KONCE
45
Několik lidí stoicky konstatuje, že se to děje každý rok a že jsou na to zvyklí. Hlasatel do amplionu vyzývá policii, aby neútočila, že Kurdové se chtějí jen bavit. Po chvíli začíná znovu hrát hudba v křečovité snaze organizátorů udržet tenhle slavnostní den. Mezitím policie zahradila zátarasy jeden ze dvou vchodů do areálu. Po chvilce přichází další zlověstný bílý oblak vypuštěný z helikoptéry, která krouží nad areálem. Druhá dávka definitivně ukončuje zábavu. Hlasatel už jen zoufale volá sanitku a dlouho vyvolává jména dětí, které se v tom zmatku ztratily svým rodičům. U jediného otevřeného východu nastává velká tlačenice. Ještě dlouhou chvíli se bavíme se skupinkou studentů, kteří prodejem tradičních sladkostí vybírají peníze na uprchlíky z kurdského města Kobani, které se stalo centrem bojů s ozbrojenci tzv. Islámského státu.
44
SVÁTEČNÍ SHOPPING
„BEŠI KURDISTAN“ (AŤ ŽIJE KURDISTÁN)!
Newroz – slzná oslava jarní rovnodennosti U jezera Van leží i stejnojmenné město – největší v oblasti. Je známé pro svoji liberálnost a vanské kočky, které mají jedno oko zelené a jedno modré. My v ulicích bohužel žádnou takovou nepotkáváme, zato potkáváme spoustu místních s oděvy v tradičních kurdských barvách (červená-žlutá-zelená) a plakáty zvoucí na zítřejší oslavu Newrozu. Rychlá rešerše na internetu a v průvodci ukázala, že se jedná o tradiční oslavu nového roku, tedy jarní rovnodennosti, příchodu sezóny světla a taky o nejdůležitější kurdský svátek, který se stal symbolem boje Kurdů za jejich práva a obvykle se těší velké pozornosti turecké policie.
Oslavy mají vrcholit právě zítra, o dalším programu je tedy jasno. Parkujeme na okraji města Van a kolem nás proudí davy lidí. Kurdské ženy v pestrých šatech a muži v tradičních béžových oblecích nebo každý jen tak s šátkem či čelenkou v kurdských barvách. V parku Kale pod vanským hradem je čilý ruch. Na prodej jsou nejrůznější pochutiny. Tmavé oči na snědých kurdských tvářích jen září. Tenhle den je prostě speciální. Z pódia se line hudba, před ním se nad vlnícím se davem míhají vlajky. Míříme k němu, ale jde to pomalu. Každou chvíli nás někdo zastaví, potřese rukou, prohodí pár slov, vyfotí se s námi. Moc cizinců evidentně na letošní Newroz do Vanu nezavítalo. K pódiu se ale ani nedostaneme. Pozvání do zákulisí jednoho ze stánků na vynikající kurdskou specialitu Dolma (vinné listy plněné rýží, masem a bylinkami) nejde odmítnout. Ze zajímavé debaty s místním uči-
Opouštíme areál a jdeme se podívat na město z hradu, který leží hned vedle. Na jeho hradbách je rušno. Hlídkují tady policisté v civilu i v uniformách, vojáci s kalašnikovy, o sloup s obrovskou tureckou vlajkou jsou opřené jejich helmy s plexisklem. Strážci pořádku nevidí zrovna rádi čelenky v červeno-žluto-zelených barvách, které z vlastních hlav sundali studenti dole na festivalu a dali je nám. „Jsou to teroristi, zabíjejí naše bratry…,“ mají strážci pořádku jasno o kolektivní vině Kurdů, se kterými jsme právě strávili příjemný čas mezi dávkami slzného plynu.
„ASI BUDU MUSET CHODIT ČASTĚJI DEMONSTROVAT, NA TEN SLZÁK NEJSEM VŮBEC ZVYKLEJ.“ telem nás vytrhne až křik. V další chvíli pak i množství lidí s rukama na očích, ústy schovanými pod bundu, utíkajících směrem doprostřed areálu. Někteří nesou svoje děti úplně schované pod kabát. Slzný plyn.
VEČÍREK JE U KONCE
45
46
Už skoro za tmy scházíme zamyšlení zpátky k autu. Určitě nám nepřísluší hodnotit takhle složité problémy, jako je turecko-kurdská otázka, když o nich člověk ví tak málo. Silný pocit ale zůstává.
VANSKÝ HRAD
Když v západní části Turecka někomu řeknete, že se chystáte do Hakkari, nechápavě se vás bude ptát, jestli víte, co děláte. Hakkari je asi stotisícové město kousek od íránských a iráckých hranic v nejjihovýchodnějším cípu Turecka. V osmdesátých letech se stalo epicentrem bojů PKK za nezávislost. Přestože dneska oficiálně platí příměří, v horách kolem Hakkari se pořád skrývají bojovníci PKK a v letních měsících válka občas doutná.
Ani by nás nenapadlo, že hned další den budeme mít možnost poznat turecké ozbrojené složky z druhé strany – jako hosté velitele základny v horách kousek od Hakkari na turecko-íránsko-iráckém pomezí.
Kousek za městem Van člověk vjede do hor, jejichž pás vede až na irácké, resp. íránské hranice. Dříve bylo pro časté vojenské kontroly pro cizince těžké projet, dnes stačí vojákům jen říct, kam má člověk namířeno.
POLICIE NA HRADĚ
Lekce pohostinnosti v horském ráji tureckého Kurdistánu Původním plánem bylo zakončit naše putování po Turecku v horách na východě – buď na pětitisícové mytické hoře Ararat, nebo v téměř čtyřtisícovém pohoří Kačkar na severovýchodě. Když jsem jeden večer při odpočinku u jezera Van listoval naším průvodcem „Mountains of Turkey“, nara-
zil jsem na popis hor na turecko-íránsko-iráckém pomezí. Podle tohoto dvacet let starého průvodce se tady prý nacházejí nejkrásnější hory Turecka. Krátká zmínka o téhle lokalitě ale končí konstatováním, že do hor se nemůže, protože jsou baštou teroristické organizace PKK (Strana kurdských pracujících). Vzhledem k letitosti průvodce se snažíme najít aktuální informace. Na internetu narazíme jen na jeden článek v angličtině, ve kterém je zmíněn horský klub v Hakkari a jméno jeho vedoucího. V informačním centru ve městě Van se snažíme zjistit informace o bezpečnosti. Nic neví, nicméně silnice na jih do města Hakkari by měla být otevřená. S Martinem máme o dalším programu jasno. Třineckým klukům už nezbývá tolik času, takže se nechtějí vydávat do nejistoty a neznáma nejjihovýchodnějšího cípu Turecka a raději míří na sever směrem k Araratu – nejvyšší hoře Turecka, zatímco my na jih do Hakkari.
NA CESTĚ DO HAKKARI – HRAD HOSAP
Nečekaná návštěva vojenské základny „Česká republika? Studoval jsem tam dva roky. Až tady dokončím svoji vojenskou službu, chtěl bych se tam vrátit,“ s nadšením v oku nám suverénní angličtinou na jednom kontrolním stanovišti vypráví Chris – voják konající základní službu. O nějakou chvíli později se otevírají železná vrata a vjíždíme za ostnatý drát – velitel základny nás zve na večeři. V důstojnické jídelně čeká stůl plný jídla. Všichni jsou milí a zvědaví. Po včerejším slzném plynu od turecké policie je to dost silný kontrast. Čaj teče proudem, venku se smráká, tak přijímáme nabídku na nocleh na základně. V důstojnické posteli, jak jinak. Jsme tu jak zjevení – z Čech autem až sem, kam by se běžný Turek dobrovolně nikdy nevypravil. Oč méně náš výlet chápou, o to více se snaží pomoct. O horách Cilo Dag, kam se chystáme, je totiž jen minimum informací. Po večeři obligátní fotbal v televizi, hraje se přeci další istanbulské derby – tentokrát Fenerbahće proti Besiktasi. Následují klání všeho druhu, největší zájem je o páku a ping–pong. Za nás soutěží Martin a já pobíhám kolem s kamerou a stativem. Díky povídání s Chrisem máme zajímavý vhled do života záklaďáků. Během šestiměsíční služby (v případě absolventů vysokých škol) se nepodívají ani jednou domů, mají zákaz používání mobilů, nedostanou se vůbec ven ze základny. „Ještěže
máme tu profesionální armádu“, říkáme si. Chris vypráví, jak nedávno zastavili pašerácký náklaďák na horských stezkách. Žádná velká akční scéna se nekonala. Vojáci jen museli ručně přeskládat celý náklad z pašerákovy korby na tu jejich. Velká nuda, praví Chris. Pár důstojníků nám na displejích svých telefonů ukazuje obrázky svých životů mimo uniformu. Většina z nich je ze západního Turecka a tady jsou hlavně za vojenskou kariérou, na turecké poměry slušně placenou. Čas tady krájí a za vydělané prostředky si budují domy na druhém konci země. Ptají se po našich rodinách a chtějí vidět jejich fotky a fotky Prahy. Nic takového ale v mobilu nemáme. O okolních horách toho moc nevědí. Pohybují se vlastně jen po klasických patrolovacích trasách a mimo ně nevyráží. Co leží za kopci dál od základny, kam se chceme podívat, vlastně ani neví. Po dlouhých poradách dochází k závěru, že vojenskou mapu nám nakonec nemůžou dát. Klíčová informace ale je, že do hor můžeme, jen prý bacha na PKK.
PONORKA VS. OBRNĚNÝ TRANSPORTÉR A MARTIN ROZMLOUVAJÍCÍ S CHRISEM PŘÍJEZD NA ZÁKLADNU TURECKÉ ARMÁDY
47
46
Už skoro za tmy scházíme zamyšlení zpátky k autu. Určitě nám nepřísluší hodnotit takhle složité problémy, jako je turecko-kurdská otázka, když o nich člověk ví tak málo. Silný pocit ale zůstává.
VANSKÝ HRAD
Když v západní části Turecka někomu řeknete, že se chystáte do Hakkari, nechápavě se vás bude ptát, jestli víte, co děláte. Hakkari je asi stotisícové město kousek od íránských a iráckých hranic v nejjihovýchodnějším cípu Turecka. V osmdesátých letech se stalo epicentrem bojů PKK za nezávislost. Přestože dneska oficiálně platí příměří, v horách kolem Hakkari se pořád skrývají bojovníci PKK a v letních měsících válka občas doutná.
Ani by nás nenapadlo, že hned další den budeme mít možnost poznat turecké ozbrojené složky z druhé strany – jako hosté velitele základny v horách kousek od Hakkari na turecko-íránsko-iráckém pomezí.
Kousek za městem Van člověk vjede do hor, jejichž pás vede až na irácké, resp. íránské hranice. Dříve bylo pro časté vojenské kontroly pro cizince těžké projet, dnes stačí vojákům jen říct, kam má člověk namířeno.
POLICIE NA HRADĚ
Lekce pohostinnosti v horském ráji tureckého Kurdistánu Původním plánem bylo zakončit naše putování po Turecku v horách na východě – buď na pětitisícové mytické hoře Ararat, nebo v téměř čtyřtisícovém pohoří Kačkar na severovýchodě. Když jsem jeden večer při odpočinku u jezera Van listoval naším průvodcem „Mountains of Turkey“, nara-
zil jsem na popis hor na turecko-íránsko-iráckém pomezí. Podle tohoto dvacet let starého průvodce se tady prý nacházejí nejkrásnější hory Turecka. Krátká zmínka o téhle lokalitě ale končí konstatováním, že do hor se nemůže, protože jsou baštou teroristické organizace PKK (Strana kurdských pracujících). Vzhledem k letitosti průvodce se snažíme najít aktuální informace. Na internetu narazíme jen na jeden článek v angličtině, ve kterém je zmíněn horský klub v Hakkari a jméno jeho vedoucího. V informačním centru ve městě Van se snažíme zjistit informace o bezpečnosti. Nic neví, nicméně silnice na jih do města Hakkari by měla být otevřená. S Martinem máme o dalším programu jasno. Třineckým klukům už nezbývá tolik času, takže se nechtějí vydávat do nejistoty a neznáma nejjihovýchodnějšího cípu Turecka a raději míří na sever směrem k Araratu – nejvyšší hoře Turecka, zatímco my na jih do Hakkari.
NA CESTĚ DO HAKKARI – HRAD HOSAP
Nečekaná návštěva vojenské základny „Česká republika? Studoval jsem tam dva roky. Až tady dokončím svoji vojenskou službu, chtěl bych se tam vrátit,“ s nadšením v oku nám suverénní angličtinou na jednom kontrolním stanovišti vypráví Chris – voják konající základní službu. O nějakou chvíli později se otevírají železná vrata a vjíždíme za ostnatý drát – velitel základny nás zve na večeři. V důstojnické jídelně čeká stůl plný jídla. Všichni jsou milí a zvědaví. Po včerejším slzném plynu od turecké policie je to dost silný kontrast. Čaj teče proudem, venku se smráká, tak přijímáme nabídku na nocleh na základně. V důstojnické posteli, jak jinak. Jsme tu jak zjevení – z Čech autem až sem, kam by se běžný Turek dobrovolně nikdy nevypravil. Oč méně náš výlet chápou, o to více se snaží pomoct. O horách Cilo Dag, kam se chystáme, je totiž jen minimum informací. Po večeři obligátní fotbal v televizi, hraje se přeci další istanbulské derby – tentokrát Fenerbahće proti Besiktasi. Následují klání všeho druhu, největší zájem je o páku a ping–pong. Za nás soutěží Martin a já pobíhám kolem s kamerou a stativem. Díky povídání s Chrisem máme zajímavý vhled do života záklaďáků. Během šestiměsíční služby (v případě absolventů vysokých škol) se nepodívají ani jednou domů, mají zákaz používání mobilů, nedostanou se vůbec ven ze základny. „Ještěže
máme tu profesionální armádu“, říkáme si. Chris vypráví, jak nedávno zastavili pašerácký náklaďák na horských stezkách. Žádná velká akční scéna se nekonala. Vojáci jen museli ručně přeskládat celý náklad z pašerákovy korby na tu jejich. Velká nuda, praví Chris. Pár důstojníků nám na displejích svých telefonů ukazuje obrázky svých životů mimo uniformu. Většina z nich je ze západního Turecka a tady jsou hlavně za vojenskou kariérou, na turecké poměry slušně placenou. Čas tady krájí a za vydělané prostředky si budují domy na druhém konci země. Ptají se po našich rodinách a chtějí vidět jejich fotky a fotky Prahy. Nic takového ale v mobilu nemáme. O okolních horách toho moc nevědí. Pohybují se vlastně jen po klasických patrolovacích trasách a mimo ně nevyráží. Co leží za kopci dál od základny, kam se chceme podívat, vlastně ani neví. Po dlouhých poradách dochází k závěru, že vojenskou mapu nám nakonec nemůžou dát. Klíčová informace ale je, že do hor můžeme, jen prý bacha na PKK.
PONORKA VS. OBRNĚNÝ TRANSPORTÉR A MARTIN ROZMLOUVAJÍCÍ S CHRISEM PŘÍJEZD NA ZÁKLADNU TURECKÉ ARMÁDY
47
36
Hurá na východ – turecký Kurdistán Čekají nás další stovky kilometrů dál po tureckých dálnicích. Namířeno máme na severovýchod, kam za námi přijedou kamarádi Adam a Tomáš. Společně budeme putovat po východě Turecka, kterému stejně jako někteří místní říkáme Kurdistán. Oficiálně žádná země zvaná Kurdistán neexistuje, ale velké množství Kurdů žije právě na východě (zvlášť jihovýchodě) Turecka, severozápadě Íránu a severu Iráku. Turecká část Kurdistánu je o poznání méně obydlená a nachází se v ní spousta hor. Táhne nás to sem, a proto ze západu Turecka trochu spěcháme. Dlouhý den na silnici si zpestřujeme zastávkou v jednom karavanseráji1 u cesty, který průvodce velmi chválí. Točíme v něm, ale opět to nemá žádnou pointu. V Ponorce poté přijímáme jednohlasné spontánní rozhodnutí odklonit se od scénáře a na další cestě téma hedvábí a Hedvábné stezky prostě vynechat. Při dalším točení se prostě necháme vést tím, na co narazíme. Ať se pak ve střižně nemusíme stydět. Lyžařská zastávka, která se po cestě na severovýchod Turecka přímo nabízí, je Pallandöken, nejznámější lyžařské středisko, kde v roce 2011 proběhla zimní univerziáda. Resort si v ničem nezadá s evropskými středisky, je vidět, že Turci jsou ambiciózní národ a chtějí se v lecčem vyrovnat západnímu světu. Procházíme kolem moderních hotelů až k zánovním lanovkám, které nás vyvezou na upravené a poloprázdné sjezdovky. S těmi výhledy na širé pláně náhorní plošiny, která obklopuje město Erzurum, je to zvláštní podívaná. Na lyžích už jsme oproti prvním obloukům sezóny na Balkáně zase získali jistotu, takže se přepínáme do „dobrodružnějšího“ módu. V tom sjezdovky nebudou mít místo. 1 Karavanserá je zájezdní hostinec, kde odpočívaly karavany.
FOTOGENICKOU PUSTINOU VÝCHODNÍHO TURECKA
37
36
Hurá na východ – turecký Kurdistán Čekají nás další stovky kilometrů dál po tureckých dálnicích. Namířeno máme na severovýchod, kam za námi přijedou kamarádi Adam a Tomáš. Společně budeme putovat po východě Turecka, kterému stejně jako někteří místní říkáme Kurdistán. Oficiálně žádná země zvaná Kurdistán neexistuje, ale velké množství Kurdů žije právě na východě (zvlášť jihovýchodě) Turecka, severozápadě Íránu a severu Iráku. Turecká část Kurdistánu je o poznání méně obydlená a nachází se v ní spousta hor. Táhne nás to sem, a proto ze západu Turecka trochu spěcháme. Dlouhý den na silnici si zpestřujeme zastávkou v jednom karavanseráji1 u cesty, který průvodce velmi chválí. Točíme v něm, ale opět to nemá žádnou pointu. V Ponorce poté přijímáme jednohlasné spontánní rozhodnutí odklonit se od scénáře a na další cestě téma hedvábí a Hedvábné stezky prostě vynechat. Při dalším točení se prostě necháme vést tím, na co narazíme. Ať se pak ve střižně nemusíme stydět. Lyžařská zastávka, která se po cestě na severovýchod Turecka přímo nabízí, je Pallandöken, nejznámější lyžařské středisko, kde v roce 2011 proběhla zimní univerziáda. Resort si v ničem nezadá s evropskými středisky, je vidět, že Turci jsou ambiciózní národ a chtějí se v lecčem vyrovnat západnímu světu. Procházíme kolem moderních hotelů až k zánovním lanovkám, které nás vyvezou na upravené a poloprázdné sjezdovky. S těmi výhledy na širé pláně náhorní plošiny, která obklopuje město Erzurum, je to zvláštní podívaná. Na lyžích už jsme oproti prvním obloukům sezóny na Balkáně zase získali jistotu, takže se přepínáme do „dobrodružnějšího“ módu. V tom sjezdovky nebudou mít místo. 1 Karavanserá je zájezdní hostinec, kde odpočívaly karavany.
FOTOGENICKOU PUSTINOU VÝCHODNÍHO TURECKA
37
A VZHŮRU DOLŮ – PO HŘEBÍNKU A ZA HRANU DO ŽLABU
35
34
NA VÝCHODNÍM VRCHOLU ERCIYES DAGU (3880 M N. M.)
NÁKRES SJEZDU Z ERCIYES DAGU
KRÁSNÝ PRAŠAN VE SJEZDU