25
Vzbudila jsem se pár minut před osmou. Víc být nemohlo, protože právě na osm hodin jsem měla nařízený budík, který ještě nezvonil. Nejdřív jsem si dokonce myslela, že je ještě noc, jen si dojdu na záchod a zkusím zase usnout. Ale pohled na displej telefonu mě rychle uvedl do reality. Něco není v pořádku. Uvědomuju si, že mi hučí v hlavě. Nemám sílu vstát. Jindy bych se tomu zasmála a řekla si, že už mi není dvacet. Ale dneska se nesměju, a naopak mě to dost vykolejí. Jeden z nejdůležitějších dní v roce a já si připadám, jako by mě ve spánku přejel kamion. Možná je to kvůli té půlce prášku na spaní, kterou jsem někdy ve dvě ráno pro jistotu spolkla. K tomu mě nezvykle bolí žaludek. Pět minut nic a pak křeč. Deset minut nic a zase křeč. Je to pořád dokola, jen těch minut bez bolesti je někdy víc a jindy míň. Šla bych se nasnídat, ale nemám na nic chuť. Nebo bych ji i měla, ale nevím, co si dát. Pomyslím na míchaná vajíčka a je mi špatně. Představím si jogurt s ovocem, který je poslední roky mojí jistotou, a zase je mi špatně. Nakonec sním aspoň jablko a kolem desáté přece jen
1:75,0 kniha gabina final 703.indd 175
8.3.2018 12:57:56
gabriela koukalová
i ten jogurt. Jenže jak v ruce držím lžičku a chci dát do pusy první sousto, všimnu si, že se mi ta ruka třese. Výborně. Ještě něco? Čas do oběda rychle utekl, ale to mi bylo víceméně jedno. Pořád jsem neměla na jídlo chuť ani pomyšlení a jediné, co jsem do sebe byla schopná nasoukat, byl sacharidový gel. Řekla jsem Petrovi, že mám pocit, jako když na mně někdo klečí, a nemůžu se nadechnout. Připadala jsem si marná a k ničemu. Naštěstí už mám za ty roky naučené triky, které mě dokážou aspoň na chvíli z nervozity dostat. Snažím se zaměstnávat tak, abych se ani na minutu nemusela zastavit. Třeba i vařím. Nebo si jdu něco koupit. Před závodem vezmu batoh a zajdu do drogerie. Místo toho, aby mě stresoval závod, myslím na to, jakou si koupím řasenku nebo lak na vlasy. Uklidňují mě úplné maličkosti. Zapínám si poutka od holí a v hlavě mám jen to, abych je zapnula co nejlíp. Zavazuju si boty a soustředím se na to, aby smyčka byla co nejpevnější, ale zároveň mě netlačila. Každá taková věc aspoň na chvíli odvede pozornost od tlaku, který mě za pár hodin čeká. Se zbytkem týmu odjíždíme na stadion a já si zase vzpomenu, jak jsem pokazila loňské mistrovství v Norsku. Snad se to nebude opakovat, říkám si, ale zároveň vím, že klidně může. Když potřebujeme testovat lyže, býváme na trati už dvě hodiny před závodem. Jinak stačí jedna – abychom stihli nástřel. V prostoru střelnice jsou zapíchané praporky, které ukazují sílu větru. Podle nich upravíme mířidla buď doleva, nebo doprava. Posunujeme je takzvanými cvaky: čím je vítr silnější, tím je cvaků víc. Za ty roky mám naučené, že jakmile je praporek úplně vodorovně, znamená to pět až sedm cvaků. Když fouká
1:76,0 kniha gabina final 703.indd 176
8.3.2018 12:57:56
jiná
opravdu hodně, může to být i patnáct. Samozřejmě se pak může stát, že vítr během závodu zesílí, zeslábne nebo úplně přestane. To pak musíme přecvakat zpátky, jinak budou rány lítat vedle. Neznám nikoho, kdo by při nástřelu vypálil víckrát než já. Střílím, dokud si nejsem úplně jistá, a vyplýtvám k tomu klidně i šedesát nábojů. Je to pro mě něco jako test sebedůvěry. Ostatní si zkusí dvě ležky a dvě stojky, zatímco já teprve začínám. Když mi nástřel vyjde, odcházím na start mnohem klidnější. Což rozhodně nebyl případ sprintu na mistrovství světa. Od první rány byl můj nástřel dost rozhozený. Na střídačku se mi třásly obě ruce i tělo, a když se uklidnily, zase mi vypnula hlava a dělala jsem chyby, za které mi rodiče nadávali už jako začátečnici. U několika ran jsem tak dlouho mířila, až jsem propásla správný moment výstřelu. Neumím už říct, jestli to bylo přemírou snahy nebo tím, že jsem se bála zmáčknout spoušť. To se mi totiž občas stává. Ležím na podložce, mám namířeno, hrozně moc chci vystřelit, ale nejde to. Na první pohled vypadá všechno v pořádku: jsem správně vydýchaná, prst mám připravený na spoušti, říkám si „teď“… A nic. Nevystřelím. Mám strach a prst je jako ochromený. Hlava by chtěla, ale tělo neposlouchá. Trochu mě to tentokrát zaskočilo, protože takové stavy mívám hlavně při závodech, kdy se bojím o výsledek. Při nástřelu na to nejsem zvyklá. Zavřela jsem se do buňky, lehla si na zem, dala nohy na židli a jen poslouchala, jak dýchám. Bylo to mnohem rychleji než obvykle. Vzala jsem si taštičku s kosmetikou a udělala si make-up. Dělám to před každým závodem, protože mě to zase na chvíli zaměstná a přivede na jiné myšlenky. Navíc to mám ráda. Jsem žena a chtěla bych při své práci vypadat dobře. Chci
1:77,0 kniha gabina final 703.indd 177
8.3.2018 12:57:56
gabriela koukalová
může se stát, že v hotelu zapomenu lyže, hůlky nebo cokoliv. ale make-up nikdy.
to i kvůli lidem, kteří se na biatlon dívají. Když jdete do krámu a vidíte tam jedno jablko naleštěné a druhé obouchané, taky si vyberete to hezčí. Mockrát se mi kvůli líčení někdo smál. V šestnácti mi trenér Jindřich Šikola řekl, že jsem zmalovaná jako děvka. „Běž se odlíčit a vrať se zpátky,“ poslal mě ze stadionu na pokoj. Dotklo se mě to a natruc jsem nešla. Může se stát, že v hotelu zapomenu lyže, hůlky nebo téměř cokoliv, ale malovátka jsem tam nezapomněla nikdy. Mám spočítané, že na make-up potřebuju přesně dvacet minut. Za tu dobu se namaluju, učešu a srovnám vlasy do čelenky. Těsně před závodem si už jen namažu pusu jelením lojem a jsem připravená. Ženskost do našeho sportu přinesla Magdalena Neuner, což byla velká německá hvězda. Vždycky jsem se v ní viděla. Byla to nejen vynikající závodnice, ale taky krásná holka. Bez výjimky skvěle upravená. Ovlivnila tím nejen mě, ale i další. Na olympiádě ve Vancouveru v roce 2010 se ještě nemalovala skoro žádná. Teď už je to minimálně pět holek z deseti. A řasenku mají snad všechny. Tentokrát mě však ani malování moc neuklidnilo. Všechno se zlomilo až pár minut po něm. Potkala jsem na chodbě trenéra Zdeňka Vítka, který viděl, jak se celá třesu. Chytil mě za ramena. „Neboj. Nemusíš nikomu nic dokazovat. Bude to dobré. Uvidíš.“ Něco takového jsem asi potřebovala slyšet. Šla jsem od něj a najednou jako bych byla někdo jiný. Všechny křeče z žaludku byly pryč a cítila
1:78,0 kniha gabina final 703.indd 178
8.3.2018 12:57:56
jiná
jsem, že to dobře dopadne. Zároveň jsem pořád myslela na to, že jedu o něco, co ještě nemám a hrozně to chci. Zlato z mistrovství světa. Tělo na tom bylo dobře. A to hlavně díky Romanu Karpíškovi, našemu fyzioterapeutovi a mému velkému kamarádovi, u kterého jsem večer po smíšené štafetě strávila skoro hodinu a půl. „Byla jsi tu nejdéle ze všech,“ smál se. „Promiň. Ale jsem z té štafety zbitá jak pes. Vůbec nevím, jak zítra ten sprint zvládnu,“ postěžovala jsem si. Roman se usmál: „Zvládneš.“ To už mi trenéři přinesli na sprint startovní číslo. 96? „Proč tolik?“ Vždyť vyjedu skoro padesát minut po první závodnici. V tu chvíli jsem nevěděla, jak dlouho nad tím dumali a zkoumali předpověď počasí. „Trať má postupně zamrzat a bude rychlejší,“ řekl Ondra Rybář a já mu v tomhle věřím jako nikomu. Můžu se spolehnout, že když mi přinese nízké číslo, má naopak nastudované, že stopa bude tát nebo během závodu zesílí vítr. Jen jsem to teď potřebovala pro klid duše slyšet. „Jste si jistí?“ Byli. „Vím, že to není lehké,“ řekl mi ještě hodinu před startem. „Ale na to číslo nemysli. Nezajímej se o to, jak jedou holky před tebou. Závodíš sama.“ Zase zhluboka dýchám v buňce. Ostatní biatlonistky už startují a já se opravdu nedívám. Nevím o tom, že Kaisa Mäkäräinen dvakrát minula. Musela bych si dát špunty do uší, abych neslyšela dunění tribun, ale nezajímá mě. Za buňkami je zahřívací kolo, na které se jdu projet. V duchu si přehrávám jednu zatáčku z trati po druhé a zkouším si, jak do nich budu najíždět. U startu obvykle bývám pět minut předem, ale teď jsem tu dřív. Naposledy se protáhnu, kousek popoběhnu, abych se
1:79,0 kniha gabina final 703.indd 179
8.3.2018 12:57:56
gabriela koukalová
zahřála, označím si zbraň a vyzvednu čipy na nohy kvůli fotobuňkám, které měří čas. Je to stejné jako vždycky. Servismani přinesou lyže a popřejí mi hodně štěstí. Já je vezmu a poponesu dál ke kontrole, která na ně napíše značku nebo dá razítko a na kusu papíru si odškrtne, že jsem tam byla. Stejní lidi se na značku nebo razítko dívají po dojezdu do cíle – aby se nestalo, že někdo v průběhu závodu vyměnil lyže. To se v biatlonu smí, jen když spadneme a lyže se zlomí. Ale kdybychom třeba po kilometru zjistili, že nám nejedou, máme smůlu. Podobné je to se zbraní. Zváží se spoušť, která může mít odpor maximálně půl kila. Dokud není správně seřízená, nepustí nás na start. Za každý z těch nutných úkonů jsem ráda. Zase mě na chvilku zaměstnají a nemyslím díky nim na závod. Ještě před startem se potkávám s masérkou Petrou Sedláčkovou. Máme takový rituál: nejdřív zkontroluje, jestli mám v pořádku zásobníky, a pak mě plácne po zadku. Směje se u toho, ale já ne. „Nechce se mi tam. Mám strach,“ říkám jí, ale ona se směje dál. Ví totiž to, co vím i já. Že čím hůř se před závodem cítím, tím líp dopadne. Když se špatně vyspím, už na snídani brblám. Potřebuju si postěžovat. Tohle mě bolí, tamhle mě píchá, vůbec jsem nespala… Eva Puskarčíková se na mě vždycky podívá a začne se smát: „Aha, takže Gábi dneska vyhraje.“ Je mi jasné, že tím věčným stěžováním ostatní asi štvu. Ale nedělám to schválně. Nebo vlastně dělám. Ale chtěla bych slyšet, že v tom nejsem sama. Že někdo odpoví: „Já se taky blbě vyspal!“ Do startu zbývá už jen minuta a pro mě je to snad nejdelší minuta v životě. Zvedá se mi tep. Už se mi nechce čekat. Chci vyletět na trať, ale hodiny jako by se vůbec nehýbaly. Pořád tam
1:80,0 kniha gabina final 703.indd 180
8.3.2018 12:57:56
jiná
stojím a na chvíli na mě zase padá nervozita. Co když to nevyjde? Co když na to prostě nemám? A tak vytáhnu poslední recept, který proti strachu mám. Možná je hloupý, ale mně pomáhá. Řeknu si, že je to přece jen biatlon. Snažím se své problémy přirovnávat k mnohem horším a říkat si: „Vždyť o nic nejde. Lidi nemají peníze na důstojný život, ve světě se válčí a já tu jen stojím s puškou na zádech…“ Těsně před startem zašoupu nohama, abych poznala, jak mi pojedou lyže. Svezly se parádně a já si mohla být jistá, že mě dnes nezradí. Stačí mi popojet metr a vím to. Dřív jsem to dělala před každým závodem, ale teď už jen občas. Několikrát jsem si totiž vsugerovala, že jsou namazané špatně, a pak na to celou trať myslela. Teď už na žádné další myšlenky není čas. Ozve se časomíra a jsem tu jen já, sníh, lyže, sedm a půl kilometru a deset terčů. Je 15:33. Pátek 10. února. A já večer půjdu poprvé v životě spát jako mistryně světa v biatlonu.
1:81,0 kniha gabina final 703.indd 181
8.3.2018 12:57:56