Příběhy velkých měst uspoádal
John Julius Norwich 51 barevných fotografií
Věnováno Mollie, která na knize odvedla spoustu práce
na obálce Moskevský Kreml, z cestovní zprávy Edouarda de Montulé (1821) © AISA First published in the United Kingdom in 2009 by Thames & Hudson Ltd, 181A High Holborn, London WC1V 7QX The Great Cities in History © 2009 Thames & Hudson Ltd, London, save for the articles listed on page 356 Translation © 2010 Miroslav Koláč and Jiří Matas Czech edition © 2010 Nakladatelství Slovart All rights reserved Z anglického originálu The Great Cities in History (Thames & Hudson, London, 2009) přeložili Miroslav Koláč a Jiří Matas Editor Petr Hejný Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v roce 2018 Vydání druhé Sazbu zhotovil Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín ISBN 978-80-7529-595-8 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
OBSAH Od Mezopotámie k megalopolím John Julius Norwich 8 Starověk 12 URUK První velkoměsto světa Margarete van Essová 14 MOHENDŽODARO Záhady civilizace údolí Indu Robin Coningham 17 MEMFIS Metropole starého Egypta Ian Shaw 20 THÉBY Centrum egyptského Zlatého věku Bill Manley 24 CHATTUŠAŠ Pevnost chetitské říše Trevor Bryce 28 BABYLON Nabukadnezar a visuté zahrady Joan Oatesová 31
ALEXANDRIE Středozemní metropole Ptolemaiovců Alan B. Lloyd 49 MEROË Núbijské královské město Robert Morkot 53 JERUZALÉM Město víry Martin Goodman 56 ŘÍM Augustovo kamenné město Nigel Pollard 59 První tisíciletí našeho letopočtu 64 TEOTIHUACÁN Rodiště bohů Susan Toby Evansová 66 TIKAL Tyglík mayské civilizace Simon Martin 70 KONSTANTINOPOL Křesťanská metropole východu John Julius Norwich 74 MEKKA Svaté město islámu Doris Behrensová-Abouseifová 78
NINIVE Paláce a chrámy asyrských králů Julian Reade 35
DAMAŠEK Městská nádhera v oáze Barnaby Rogerson 89
KARTÁGO Město Féničanů a Římanů Henry Hurst 39
ČCHANGAN Metropole tchangské Číny Victor C. Xiong 93
ATHÉNY Kolébka demokracie Bettany Hughesová 41
BAGDÁD a abbásovští chalífové Doris Behrensová-Abouseifová 97
LINC’ Čínská velkoměsta období Válčících států W. J. F. Jenner 46
CÓRDOBA Brilantní metropole maurského Španělska Doris Behrensová-Abouseifová 101
Svět ve středověku 104
Počátek moderního světa 162
ANGKOR Khmerské město slávy Michael D. Coe 106
LISABON Ve věku objevů Malyn Newitt 164
PALERMO Normanský šperk ve Středozemí John Julius Norwich 110
ŘÍM a papežové v době renesance Charles FitzRoy 168
KÁHIRA Centrum islámské civilizace Doris Behrensová-Abouseifová 114 SAMARKAND Město vybrané Tímúrem Colin Thubron 118 PAŘÍŽ Vrchol gotické architektury Chris Jones 122 LÜBECK a hanzovní města William L. Urban 126
ISTANBUL Město sultánů Jason Goodwin 172 ÁGRA Město Tádž Mahalu Ebba Kochová 176 ISFAHÁN Šáh Abbás a safíjovská říše Stephen P. Blake 181 PEKING a Zakázané město Frances Woodová 185
KRAKOV Renesanční město na severu Adam Zamoyski 129
KJÓTO Zahrady radosti a nachové paláce Lesley Downerová 189
BENÁTKY Vládce Středozemí John Julius Norwich 133
PRAHA Magické město Rudolfa II. Colin Amery 193
FLORENCIE Medicejský lesk Charles FitzRoy 145
AMSTERDAM a Holandská republika Simon Schama 197
BENIN Západoafrické město předků Patrick Darling 149
MEXIKO Utopie v Novém světě Felipe Fernandez-Armesto 202
TIMBUKTU Město v písku Barnaby Rogerson 152 CUZCO Říšské město Inků Brian S. Bauer 155 TENOCHTITLÁN Aztécké město na jezeře Susan Toby Evansová 158
LONDÝN Od renesance k období Restaurace A. N. Wilson 205 STOCKHOLM a švédská baltská říše Charles FitzRoy 217 DUBLIN a georgiánská vytříbenost Thomas Pakenham 220
KODAŇ a severský neoklasicismus Colin Amery 224
BERLÍN Tanec na kraji propasti Rory MacLean 271
PETROHRAD Ruské okno do Evropy Colin Amery 227
CHICAGO Motor Ameriky James Cuno 275
VÍDEŇ a habsburští mocnáři Misha Glenny 231 EDINBURGH a skotské osvícenství Magnus Linklater 235 Doba moderních měst 238 MOSKVA Hlavní město bez dvora Orlando Figes 240 PAŘÍŽ v době Napoleona III. a barona Haussmanna Philip Mansel 245 LONDÝN Od královny Viktorie k velkému třesku A. N. Wilson 249 BUDAPEŠŤ Přemostění Dunaje Misha Glenny 253 MONTREAL Vzdor, který stvořil Kanadu Rory MacLean 256 WASHINGTON Zviditelněná ideologie Simon Schama 259 BARCELONA Katalánský fénix Felipe Fernandez-Armesto 263 NOVÉ DILLÍ Symbol v kameni Jane Ridleyová 267
LOS ANGELES Kultura představivosti Kevin Starr 289 BUENOS AIRES Město trvalé naděje Felipe Fernandez-Armesto 295 SINGAPUR Lví město John Keay 298 NEW YORK Šance do budoucna Jan Morris 301 SÃO PAULO Káva a obchod Elizabeth Johnsonová 306 SYDNEY Od města chatrčí ke světové metropoli Elizabeth Farrellyová 309 TOKIO Město neustálých proměn Lesley Downerová 313 ŠANGHAJ Čínské superměsto John Gittings 317 Seznam autorů 321 Další literatura 326 Prameny ilustrací 335 Zdroje citací 335 Rejstřík 337
OD MEZOPOTÁMIE K MEGALOPOLÍM JOHN JULIUS NORWICH
Jedním z největších dějinných paradoxů je, že se zcela zjevně malá i velká města zrodila z vesnic. Než se člověk naučil obdělávat pole, živil se lovem. Původní lovci byli nomádi – museli se stěhovat, museli sledovat svou kořist, ať je vedla kamkoli. A i když kořist byla hojná, stejně se rodina lovců přemístila dál. Zato zemědělství si vyžadovalo trvalejší osídlení a také spolupráci. Obdělávání půdy zrodilo architekturu hned na svém počátku, někdy kolem roku 8000 př. n. l.; tehdy si lidé začali stavět obydlí v blízkosti obdělávané půdy. Postupně se v průběhu staletí vytvářely větší komunity, do jednotlivých staveb se vkládaly větší investice a v sídlištích vznikla funkční diverzifikace: objevily se chrámy k uctívání bohů, paláce vládnoucí elity, sklady ke shromažďování zemědělské produkce, lázně a volné plochy, kde se lidé mohli po práci bavit a odpočívat, a obranné hradby. Poptávka po prestižních předmětech stimulovala výměnu a obchod – což si zase zřejmě vyžadovalo blízkost moře nebo velké řeky. A tak se z vesnice stalo malé město, a bylo-li dost důležité, vyrostlo ve velkoměsto. Největší z těchto velkoměst jsou předmětem naší knihy. První oddíl pojednává o starověkých městech asi do roku 100 našeho letopočtu. Z těch zcela nejstarších, například z Uruku v Mezopotámii, který lze považovat za nejstarší skutečné město na světě, nebo z Mohendžo-dara v údolí řeky Indus, se toho nad zemí zachovalo málo. A je k dispozici jen několik zlomkových textů, takže se musíme spoléhat na archeologické vykopávky. Civilizace starověkého Egypta, v knize reprezentovaná Memfidou a Thébami, je nejstarší kulturou, o níž se díky dochovaným památkám, kresbám, rytinám a nápisům můžeme pokusit zformovat určitou představu. Dostatečně se toho naštěstí zachovalo z Athén a imperiálního Říma, což nám spolu s rozsáhlým souborem vynikající literatury 8
OD MEZOPOTÁMIE K MEGALOPOLÍM
pomáhá vytvořit přesnější obraz o tom, jak tato města vypadala a jaký byl život jejich obyvatel. Podle mého názoru je zvláštním případem Jeruzalém. V něm nenajdeme majestátní architekturu klasického období jako v Řecku nebo v Římě, ale jeho výjimečné postavení v židovském a křesťanském náboženství (a později i v islámu) a záplava literatury, kterou po sobě tato náboženství zanechala, mu poskytly – přes jeho nešťastné dějiny – aureolu, jakou nemá žádné jiné město na světě. Následují města, jejichž největší rozkvět spadá do prvního milénia našeho letopočtu. Dvě z těchto velkoměst – Tikal a Teotihuacán – jsou ze Střední Ameriky. Další leželo v Číně – Čchang-an, hlavní město oslnivé dynastie Tchang, a aspoň čtyři v oblasti islámu, dokazující jasnou převahu arabsko-maurské civilizace po těch několik století, jež jsou právem označována jako doba temna v severní Evropě. Křesťanství reprezentuje pouze jedno město, Konstantinopol (Cařihrad). Na historické scéně se objevilo pozdě – císař Konstantin Veliký je založil v roce 330 –, ale od založení bylo metropolí východořímské říše a dominovalo Středozemí po větší část tisíciletí až do katastrofy vyvolané čtvrtou křižáckou výpravou v roce 1204. Pro období středověku, které v této knize zasazujeme přibližně mezi roky 1000–1500, se prostor našeho zájmu dále rozšiřuje: prostírá se od Lübecku a hanzovních měst na severu ke Káhiře, Palermu, Beninu a Timbuktu na jihu, od Krakova, Samarkandu a Angkoru na východě k dvěma velkým městům předkolumbijské Ameriky – aztéckému Tenochtitlánu, později pohřbenému pod současným Mexikem, a Cuzku, vysokohorskému hlavnímu městu mimořádného národa Inků na západě. Zmíněná města se sotva dají porovnávat, přinejmenším pro mimořádné zeměpisné i kulturní vzdálenosti, jimiž jsou odděleny. Středověký svět se zdál nepředstavitelně veliký a je většinou stále ještě obestřen tajemnem. Cestovalo se pomalu, dálkové spoje prakticky neexistovaly, navigace byla primitivní – neboť se ještě nedala určit ani zeměpisná délka. A mimo Evropu o sobě většina měst našeho výběru vzájemně ani nevěděla. Teprve konec 15. století zaznamenal náhlý a pozoruhodný skok vpřed. Roku 1492 objevil – či spíše znovuobjevil – Kryštof Kolumbus Nový svět; 9
jen o rok či dva poté otevřel Vasco da Gama cestu do Indie kolem jižní Afriky. Od té doby lze loď naložit v Londýně nebo v některém hanzovním přístavu a vyložit ji až na konečném místě určení – třeba v Bombaji nebo na Molukách; už se nemusí riskovat ztráta vzácného nákladu v piráty ovládaném Rudém moři či Perském zálivu nebo ho svěřovat nekonečně pomalým velbloudím karavanám, jimž překonání středoasijských stepí mohlo trvat tři čtyři roky. Pro Středomoří to ovšem byly špatné zprávy; zdálo se teď odsouzeno téměř do úlohy periferie. Ještě horší zpráva to byla pro Benátky a další velké obchodní přístavy ve Středozemním moři, už silně zasažené pádem Konstantinopolu do rukou osmanských Turků v roce 1453. Naproti tomu se mohlo radovat Španělsko i Portugalsko, zejména poté, co Alexandr VI., papež z rodu Borgiů, narýsoval v tordesillaské smlouvě na mapě Nového světa čáru rozdělující mezi tyto dvě koloniální velmoci nedávno objevenou Jižní Ameriku. Raný moderní svět byl značně odlišný. Obzory se rozšířily a umění mořeplavby se podstatně rozvinulo. Možnosti oproti Starému světu se zdály neomezené. Formovaly se nové státní útvary. Byzanc nahradila osmanská říše, Vídeň se stala centrem habsburské říše, Rusko se sjednotilo a Petr Veliký postavil na počátku osmnáctého století Petrohrad, nové ruské hlavní město; ještě východněji se objevily nové metropole: Isfahán, Ágra, Peking a Kjóto. Španělsko mělo v Novém světě Mexiko, následníka aztéckého Tenochtitlánu. Existovala také duchovní říše reprezentovaná – i když ovšem ne vždy příliš duchovně – papežstvím, s centrem v renesančním Římě, ohromujícím, občas ovšem monstrózním. V seznamu se poprvé objevil Londýn a také Edinburgh, v 18. století jeviště mimořádné umělecké a kulturní exploze označované za skotské osvícenství. Dospěli jsme k období moderních velkoměst. V naší knize je otvíráme přibližně rokem 1800, i když ani jedno z těchto měst nemůžeme uzavřít do přesného časového období, neboť se vyvíjela v průběhu staletí a dost dobře neumožňují takové škatulkování. V této době se už rozběhla průmyslová revoluce, vyvolávající masovou migraci venkovského obyvatelstva do měst a vznik megalopolí. Londýn a Paříž se tu objevují 10
OD MEZOPOTÁMIE K MEGALOPOLÍM
podruhé, neboť obě tato města prošla dramatickými změnami: Londýn ohromným růstem populace (umožněným do značné míry zlepšením hygieny), Paříž radikálními zásahy Napoleona III. a barona Haussmanna. Dosud nezastoupená Severní Amerika se představuje Montrealem v Kanadě, New Yorkem, Washingtonem, Chicagem a Los Angeles ve Spojených státech. Právě tady jsme svědky jiné podivuhodné inovace – mrakodrapu, umožněného ovšem jiným vynálezem, elektrickým výtahem. Na jih od Panamské šíje se podíváme do Buenos Aires a São Paula. Evropu vedle Londýna a Paříže představuje Barcelona, Berlín a Budapešť, Asii Dillí, Singapur, Šanghaj a Tokio a Austrálii Sydney. Výběr všech těchto měst byl ovšem mimořádně obtížný. Jsme však připraveni na námitky: proč je například Timbuktu důležitější než Toronto či Meroë než Melbourne? Odpověď nalezneme v titulu knihy, ve slovech „v dějinách“. Timbuktu mohlo být ve 13. a 14. století v západním světě téměř neznámé, ale bylo klíčovou metropolí tří následných říší, a když se na ně podíváme z tohoto úhlu, jistě si zaslouží své místo ve středověkém spektru. Na naši knihu opravdu můžeme pohlížet jako na pojednání o dějinách, určené těm, kdo ho chtějí číst v tomto světle; zabývá se však i uměním a architekturou, obchodem a obchodními styky, cestováním a průzkumy, ekonomikou a plánováním. A především hovoří o lidech – jak pracovali a jak se bavili, jaké měli náboženské obřady – a také o tom, jak se v průběhu staletí vyrovnávali s největším ze všech společenských problémů – jak společně žít jeden vedle druhého ve shodě a svornosti.
STAROVĚK Dobře si pamatuji, jak jsem asi před padesáti lety letěl nad Egyptem a jak mě přitom ohromilo, že země pode mnou vypadá úplně jako mapa. Dole tekl Nil a tenoučká vodní čára byla orámována širokými pruhy syté zeleně. A dál nic než žlutý písek, mizící za obzorem. Právě tehdy jsem si poprvé jasně uvědomil, že pro obyvatele pouští, kde je tak vzácný déšť, znamenají řeky všechno. V dávných dobách poskytovaly nejen vodu k zavlažování polí, ale byly i základním prostředkem komunikace. Cesty vlastně neexistovaly – jedinou účinnou možností dopravy tak byla voda, po níž se navíc daly přepravovat i velmi objemné předměty, jinými prostředky nepřemístitelné. Uruk – v naší knize nejstarší popisovaná civilizace – měl k dispozici širokou a vodnatou řeku Eufrat. Právě jeho voda, spíš než nějaké jiné bohatství přírodních zdrojů, tam umožňovala život. Prakticky totéž můžeme tvrdit o Meroë či Mohendžo-daru, Ninive a Babylonu i o dvou velkoměstech starověkého Egypta – Memfidě a Thébách. Bez Tigridu, Eufratu a Nilu by byl svět v dávném starověku jen velmi nehostinným místem. Jediné tehdy úspěšné civilizace, které se nespoléhaly na řeku, se těšily dostatečným srážkám a nacházely se na pobřeží nebo v jeho blízkosti. Typickým příkladem jsou Athény a Kartágo. Ale po moři se o hodně obtížněji naviguje než po řece a před rokem 1500 př. n. l. neexistovaly nebo byly vzácné lodě schopné plavby po moři. (Věříme-li Homérovi, trvala ve 12. století př. n. l. Odysseovi cesta z Troje do Ithaky 10 let; to byl jistě tenkrát rekord.) Proto se města při řekách rozvíjela dřív než pobřežní; když vznikaly Athény, bylo Uruku už zřejmě víc než tři tisíce let. Athény ovšem byly středomořským městem; a pro Athéňany stejně jako pro další obyvatele na pobřeží nebylo Středozemní moře ani tak hrází jako spíš mostem. Existovalo těsné spojení mezi Athéňany a Alexandrijci a také značně méně přátelské vztahy mezi Římany a Kartaginci, pro něž byla jejich vzkvétající kolonie Cartagena ve Španělsku v době 12
punských válek ve třetím století př. n. l. skoro stejně důležitá jako mateřské město. Také Jeruzalém, i když spíš horské než pobřežní město, měl snadný přístup k moři. V První knize králů se dočteme, jak Féničan Hiram, týrský král, poslal Šalomounovi dřevo a zkušené řemeslníky, aby mu postavili chrám. A po dobytí Palestiny Pompeiem v roce 63 př. n. l. můžeme o Jeruzalému tvrdit, že se stal součástí římského světa, tj. patřil do Středomoří. Ze všech velkých měst uvedených v tomto oddílu knihy jsou zřejmě nejpozoruhodnější ta čínská z období Válčících států (5.–3. století př. n. l.), a to nejen pro svou neobvyklou velikost a sofistikovanou organizaci – zřejmě to byla největší města na světě své doby – ale i z jiného důvodu. Zpravidla je totiž podstatnou podmínkou pro prosperitu města mír; v tomto případě však byla stimulačním faktorem válka. Dalším velkým městem založeným na válečné síle, byla kamenná pevnost Chattušaš, kterou postavili Chetité. Co měly všechny tyto národy společného vedle toho, že existovaly tak dávno? Asi velmi málo, kromě toho, že jejich svět byl mladý. Nejstarší z nich neměly žádné písemné záznamy, nic nedostaly zadarmo, všechno musely objevit samy. Do jisté míry rozuměly zemědělství. Byly také fascinovány astronomií, ta jim pomohla při prvních pokusech o navigaci. Jejich vznik spadá do bronzové doby a všechny – kromě těch nejstarších – zažily pomalý, ale velmi důležitý přechod k době železné. Bez výjimky se však všechny mohou pyšnit jedním: vytvořily velká města. Tenkrát to nebyl malý pokrok.
URUK První velkoměsto světa MARGARETE VAN ESSOVÁ
Na urucké hradby vyjdi, projdi se po nich sem a tam! Základy jejich si prohlédni, klad cihel prozkoumej dobře!... Nezakládalo je snad sedm moudrých? Město je čtverečná míle. Míle je její sad, půl míle Ištařin chrám – velikost celého Uruku půl čtvrté míle obnáší. Epos o Gilgamešovi, tetí tisíciletí p. n. l.
Na počátku třetího tisíciletí před naším letopočtem byl Uruk vzkvétající město s 30–50 tisíci obyvateli. Rozkládal se na řece Eufrat na severním břehu delty, kterou Eufrat vytváří s řekou Tigris – asi 300 km jižně od současného Bagdádu. Jeho mohutná městská hradba obepínala území o velikosti 5,5 km2. Uruk byl největší metropole těch dob; udržoval politické a obchodní kontakty s národy a městy blízkými i vzdálenými. Měl skvěle organizovanou městskou správu, proslulá byla jeho monumentální architektura; připomíná se v několika epických básních, zejména v Eposu o Gilgamešovi, jednom z nejstarších literárních děl vůbec. Ačkoliv král Gilgameš byl zřejmě skutečným vládcem města někdy v 27.–26. století př. n. l., líčí epos hrdinské činy i z dřívějších období; ukazuje však na to, že za Gilgamešovy vlády dosáhlo království pozoruhodně vysokého stupně kultivovanosti. Za Gilgameše už měli Uručané za sebou okolo patnácti set let vývoje, během nichž úspěšně zvládli nevlídné životní podmínky jižní Mezopotámie. I když všude jinde na Středním východě existovala sídliště ještě dřív, plochá naplaveninová půda s močály mezi Eufratem a Tigridem byla osídlena až v pátém tisíciletí př. n. l.; podnebí bylo příliš teplé 14
URUK
a říční voda se dala těžko zkrotit, protože snadno zaplavovala plochou krajinu. Bezpečný život zajišťovala v této oblasti velmi rozvinutá soustava řízení. Takový systém si vyžadoval dohody nejprve s nejbližšími sousedy, a pak i se vzdálenějšími sídlišti. A čím většího území se dohody týkaly, tím potřebnější byli k jejich uzavírání kvalifikovaní vyjednávači. Vykopávky ukazují, že k roku 3500 př. n. l. se stal Uruk velkým městským střediskem s účinnou administrativou, církevní organizací a pozoruhodnou architekturou – všemi charakteristikami skutečného velkoměsta. Žili tu zemědělci dodávající potraviny, řemeslníci zajišťující hromadnou výrobu oděvů, hrnčířského zboží a nástrojů a také řemeslníci vyrábějící pohledné předměty ke zkrášlení města. Jižní Mezopotámie měla nedostatek přírodních zdrojů; proto dovážela dřevo a kovy z oblasti Tauru, Zagrosu a Libanonu, polodrahokamy a lazurit z dalekého Afghánistánu. S růstem složitosti společenské hierarchie rostl počet profesí: k úředníkům a vojákům přibyli kněží, hvězdáři a vědci, kteří zkoumali okolní přírodu. Pak se kolem roku 3200 př. n. l. objevilo první písmo, vytvořené původně pro potřebu úředníků. Reprezentativní budovy stavěné na umělých pahorcích působily svými rozměry a nádhernou výzdobou už na počátku uruckých dějin. A protože byly viditelné zdaleka, nezanechávaly pozorovatele na pochybách o bohatství a moci města. Později, kolem roku 3000 př. n. l., bylo celé centrum přestavěno v úplně novém stylu. V samém středu stál na terase jediný chrám, věnovaný Ištaře, bohyni lásky a války. Obklopovaly ho další, skromnější budovy s rozsáhlými dvory, určené chrámové správě. Jak město vzkvétalo, jeho území neustále rostlo, až nakonec – asi v době Gilgamešově – se mu dostalo pověstných hradeb o celkové délce 11 km, zpevněných 900 pilíři. Výstavba hradeb podmínila i vybudování městské kanalizace. Voda řek zásobujících město vodou byla rozvedena do sítě velkých a malých kanálů, usnadňujících také dopravu ve městě i kolem něj. Nebývalý rozsah a rafinovanost těchto monumentálních děl zajistily Uruku věhlas na dalších 2500 let. 15
STAROVĚK
Centrum města bylo obydleno až do 4. století naší éry – jednak jako sídliště, jednak jako náboženské středisko. Uruk byl sice i nadále v jistém smyslu důležitý, ale už nikdy se nevrátil jeho bývalý politický vliv. Ruiny města dnes najdeme opuštěné v Irácké poušti.
PRAHA Magické město Rudolfa II. COLIN AMERY
Praha nenechá odejít. Nikoho z nás. Ta stará koruna má drápky. Musí se to vzdát nebo nějak jinak. Franz Kafka Oskaru Pollakovi, 12. ledna 1902
Praha si nedávno znovu připomněla své složité dějiny města spočívajícího vždycky na evropských politických křižovatkách. Nese si svou velkolepou krásu se smyslem chladného souhlasu, že to nejhorší je teď už pryč a že její občané vyhráli stabilní budoucnost. Její pokladnice gotických a barokních mistrovských děl se postupně chvályhodně restauruje a osvobozuje z pomalého zanedbávání v nedávné minulosti. Architektonické panoráma města nad Vltavou patří k nejkrásnějším v Evropě, ale neměli bychom obdivovat jen jeho vzhled. Je také důležité vzpomenout si, jak město přežilo, a vidět, jak nyní rozkvétá. Žádný ze svědků sametové revoluce v listopadu 1989 nikdy nezapomene, jak tři čtvrti milionu lidí zaplnilo Václavské náměstí a sousední ulice a hrnulo se přes Karlův most se skandováním Havel na Hrad! Nešli domů, dokud liberální a osvícený spisovatel Václav Havel, proměněný v politika, nepřísahal jako prezident – to oni, a samozřejmě Praha, dosáhli svobody. Ne nadarmo se městu říká Zlatá Praha – tolik okrově štukovaných stěn plane za slunečního svitu a pohled na stovky věží, viděných v oparu stoupajícím od řeky, je jeden z nejkrásnějších v Evropě. Praha před vašima očima demonstruje transformaci středověkého gotického města v téměř encyklopedickou přehlídku triumfálního protireformačního baroka. Za císaře Karla IV. (vládl 1346–1378) prožívala Praha slavné období jako metropole Svaté říše římské; tato doba dala městu proslulý Karlův 193
POČÁTEK MODERNÍHO SVĚTA
most, pevnou a stálou existenci Hradu, gotické věže Starého Města a první univerzitu ve střední Evropě. Pár drsných rozeklaných věží Týnského chrámu kontrastuje s hladkou kupolí kostela sv. Mikuláše a shrnuje svými architektonickými slohy historický a náboženský boj, který město formoval. Dlouhý boj mezi katolíky a protestanty ve střední Evropě vykrystalizoval v Praze, jejich oběti se připomínají v pomnících a také v mnoha citacích o divném českém způsobu řešení názorových rozdílů – ne trestnou četou, ale defenestrací z oken vysoko nad městem. V roce 1429 stoupenci církevního reformátora Jana Husa vyhodili několik katolických oponentů z oken Novoměstské radnice. V roce 1618 protestantští šlechtici, rozezlení na císařské restrikce jejich práv, vyhodili reakční královské úředníky z oken Hradu. Krátce po komunistickém převzetí moci v r. 1948 „vypadl“ z okna svého úřadu v Černínském paláci na Hradčanech Jan Masaryk, ministr zahraničí nezralé republiky. Všechny tyto tři defenestrace následovala dlouhá období konfliktů a otřesů v Praze a střední Evropě. Pražské centrum se dnes skládá ze čtyř historických obvodů. Dva z nich jsou na levém, tj. západním břehu Vltavy. Hradčany (hradní komplex), s dějinami od 9. století, zaujímají vyšší část s přehledem po celém městě ze skalnatého srázu. Nižší, k Vltavě od Hradu spadající území, tvoří část města zvanou Malá Strana. Pozoruhodně se tady, ve středu města, do dneška zachovaly terasovité zahrady a sady. Na východním břehu v ohybu řeky byla původně dvě města; obě pohltila současná Praha. Blíže k řece je Staré Město, s dějinami od 11. století, kolem vyrostlo Nové Město, založené ve 14. století. Nepřízeň osudu a chudoba zanechala obě tyto starší části Prahy v pozoruhodně zachovalém stavu. 19. století jen přidalo velikou plochu nijak pamětihodných budov s několika výjimkami velmi zajímavých secesních experimentů. Komunismus naštěstí realizoval své sny o regulovaném ráji daleko od středu města. Pražský politický rozmach konce 20. století je stejně pozoruhodný jako pražská intelektuální renesance ve století 16. za neobvyklého kralování Rudolfa II. (1576–1612). V roce 1575 schválily české stavy volbu 194
PRAHA
mladého arcivévody Rudolfa za krále českého pod podmínkou, kterou přednesly jeho otci, Maxmiliánu II., že Rudolf zůstane v Praze a naučí se česky. V roce 1583 se Rudolf rozhodl, že se Praha stane sídlem císaře, protože je vzdálená od Vídně a tím i od stále hrozícího nebezpečí turecké invaze. Málokdo očekával, že si Rudolf na Pražský hrad tak zvykne, že ho bude opouštět jen zřídka, ani že jeho vysoce svérázný dvůr se stane magnetem pro tolik umělců a vzdělanců z celé Evropy. Rudolf mohl Praze poskytnout větší politickou a kulturní důležitost, ale jeho dvůr byl pro jeho vládnoucí kolegy záhadou. V roce 1606 prohlásil vídeňský arcivévoda: Jeho Veličenstvo zajímají jen mágové, alchymisté, kabalisti a jim podobní, nešetří na hledání pokladů všeho druhu, na poznávání tajemství, a užívá pohoršlivých způsobů, jak ublížit svým nepřátelům... Má taky celou knihovnu svazků o magii. Celou dobu se snaží eliminovat Boha úplně, takže může v budoucnu sloužit jinému pánu. Ve skutečnosti zaplnil Rudolf II. Prahu divy své doby – byl fanatický sběratel a objednával si velké obrazy z Itálie. Fascinovaly ho složité konstrukce a na objednávku si nechal dělat mapy a modely nebes. Největší Rudolfovo bohatství však znamenali učení lidé – astronomové Jan Kepler a Tycho Brahe, téměř mytický mág John Dee i filozof Giordano Bruno; ti všichni byli v Praze vítáni. Jedním z umělců císařova dvora byl Giuseppe Arcimboldo – jeho bizarní hlavy složené z ovoce, květin a zeleniny apelovaly na Rudolfovy téměř surreálné chuti. Obrazy reflektovaly nenasytný charakter spočívající za Rudolfovou kunstkamerou – kde se mezi kuriozitami a poklady nacházely unikáty jako blboun nejapný, roh jednorožce nebo několik hřebů z Noemovy archy. Rudolf měl možná divnou povahu a byl tvrdohlavý, ale přivedl Prahu do předvoje renesančních myšlenek a vyvedl ji ze středověku. Rudolf II. je stále v Praze silně přítomen, poskytuje městu smysl pro ezoteriku a okultismus, jichž se nikdy zcela nezbavila. Navštivte Zlatou 195
POČÁTEK MODERNÍHO SVĚTA
uličku s miniaturními domky v hradbách blízko Bílé věže – uvidíte místo, kde Rudolfovi alchymisté a zlatníci pracovali na obohacení jeho sbírek a usilovali o nalezení elixíru života. Magické je dobré označení pro srdce Prahy, jedno z mála míst v Evropě, kde lze intelektuální zápas pocítit díky tolika dochovaným blokům a budovám. Můžete se projít od středověkého hradu k živým barokním palácům a k divadlu, kde měl premiéru Mozartův Don Giovanni. Temná historie minulých dob je odsunuta potěšením, s nímž nová Česká republika chápe svou obnovu jako příležitost využít evropské urbanistické myšlenky.