a, Czech Republic
Ten den se Simona nemohla probudit. Po prvním zazvonění budíku se její oči neustále otvíraly a zavíraly a zmatené sny se prolínaly se skutečností. Malý budík cinkl podruhé. Tyhle hračičky, které neprobudily hned celý barák, měla Simona ve zvláštní oblibě. Konečně se jí podařilo zbavit se nereálných obrazů z říše snění a otevřela oči. Nevěřícně hleděla na modré číslice, oznamující, že jsou právě čtyři hodiny a třicet minut. Copak tohle jsou nějaké prázdniny? Nejraději by se zachumlala zpátky do peřin, ale její zodpovědnější já na nic podobného nehodlalo přistoupit. Nedalo se nic dělat. Potichu, aby nikoho nevzbudila, vylezla z postele, vzala si ze židle čisté oblečení, opatrně za sebou zavřela dveře od pokoje a neslyšně seběhla do přízemí. Na posledním schodě se zastavila. Na tváři se jí usadil něžný úsměv, když hleděla na úzký, jasně ozářený pruh. Sluneční paprsky proklouzly do pokoje úzkou škvírou mezi stěnou a špatně dotaženým závěsem. Simona si to namířila přímo k tomuto místu a poodhrnula vínově červený závěs více do strany. Kousek teplého dřeva pod bosýma nohama byl příjemným pohlazením v tomto časném ránu. Simona se protáhla, promnula si oči a pak rychle vklouzla do koupelny. Žádné rozmazlování! Slunce si užije za celý den dosytosti! Čekala na ni studená sprcha, nejlepší prostředek k rychlému probuzení. Začínala takto každý den. V rodině ji sice považovali za blázna, ale pro ni samotnou to byla výzva! Stejně jako tahle prázdninová brigáda u koní. Ostatní z ročníku si užívali volna, zatímco ona se rozhodla pro práci ve sportovní stáji domácího hřebčína. Měla dělat pomocnici při přípravě koní za trochu peněz a možnost jezdit na vysloužilé klisně. Studená sprcha se jí studenou nezdála. Buď si už zvykla, nebo se voda v trubkách vedoucích ve zdi za tu krátkou chvíli, co se slunce vyhouplo nad obzor, už stačila ohřát. Simona se jen tak lehce otřela do ručníku, natáhla na sebe tričko a kraťasy a podívala se na mobil. Čas byl neúprosný, na snídani nebude mít víc než deset minut. Cestou k lednici nalila vodu do varné konvice a páčku posunula na jed ničku. Po ránu potřebovala vždy něco teplého do žaludku. Čaj musel stačit. Naučeným pohybem si prohrábla vlhké vlasy a otevřela dvířka od lednice. „Přeji dobrou chuť, zelená krabička snídaně, červená svačina. Oběd bude jako vždy v jednu. Máma" Simona s láskou pohlédla směrem ke stropu. Nad kuchyní byla ložnice rodičů. „Jsi zlatá," zašeptala a červenou krabičku strčila do plátěného batohu pověšeného přes opěradlo židle. Do hrníčku nasypala trochu mámina bylinkového čaje a přelila jej horkou vodou. Posadila se na židli, kolena opřela o stůl a začala se houpat. Kdyby ji tak viděli rodiče! Rázně otevřela zelenou krabičku. Byla plná lívanců s borůvkovou marmeládou. Simona se mlsně olízla a s velkou chutí se pustila do jídla. Nepotřebovala ani těch deset minut,
3
které si na snídani vyhradila. Lívance v ní mizely jako v bezedné díře. Mezi jednotlivými sousty opatrně usrkávala ze lžíce horký čaj. Zbytek si vypije v poledne. V stala, přes rameno si přehodila batoh a vyrazila do práce. Do stáje dorazila jako druhá, hned po Václavovi, místním ošetřovateli koní, který si prací v hřebčíně zpestřoval poslední etapu svého života. Pěkných pár let už byl v důchodu, ale opustit koně se mu jaksi nechtělo. Jeho drobná vrásčitá tvář se z poloviny ukrývala pod plátěnou kostkovanou čepicí, kterou nesundával z hlavy ani v těch nejparnějších dnech. Kostnaté ruce plné mozolů a s vystouplými žílami vypovídaly mnohé o jeho dosavadním životě. Nikdy neměl na růžích ustláno, děti, až na nejmladší dceru, odešly do ciziny, žena ležela doma upoutaná na lůžko. Nic z toho mu však neubralo na radosti a dobré náladě. Každé ráno, se železnou pravidelností, odemykal velká stájová vrata jako první. „Přeji dobré ráno, Václave," zavolala Simona hned, jak vešla do prostorné budovy s klenutými stropy a dvanácti boxy po obou stranách. Václava sice nebylo nikde vidět, ale ojedinělá stébla sena na chodbičce prozrazovala, že tu někde musí být. „I tobě, Simonko! A jakpak ses nám dnes vyspala?" Hlas se ozýval z prostředního boxu po levé straně. Simona si to namířila přímo k němu. „Upřímně, zdály se mi divoké sny a může za to Faraon." S Václavem Simona řešila všechny trable kolem koní a nebylo jich zrovna málo. Byl jí oporou v okamžicích, kdy si nevěděla rady, stejně jako pozorným posluchačem ve chvílích vrcholného úspěchu. Za ten byl považován den, kdy se jí podařilo připravit všechny koně přesně na čas, kdy po ní nikdo nekřičel a kdy si užila krásné podvečerní chvíle v sedle drobné kobylky s nic neříkajícím jménem Uni. Takových dnů ale bývalo poskrovnu. ,,Pomůžu vám, chcete?" „To budu moc rád! Dnes jsem moc klidu na spaní zrovna neměl. Ženě se trochu přitížilo, ale snad to bude dobré. Sama mě poslala do práce." Simona nevěděla, co si má v případě Václava pod pojmem dobré představit. Jak může někdo považovat za dobrý život, když je nucen neustále se o někoho starat? Nemoct si nikam zajet ani na jediný den, vařit, prát, uklízet, určitě i přebalovat dospělého člověka .. . Na tom nemůže být přece vůbec nic dobrého! „Tak já zatím roznosím kbelíky s ovsem," nabídla se Simona, a aniž by čekala na odpověď, obrátila se čelem vzad a vyrazila do skladu s krmením. Ve skutečnosti to byl takový malý kamrlík s jednou obrovskou dřevěnou bednou podél celé zadní stěny a několika plastovými barely hned vedle dveří. Pak už tady bylo jen malé okénko a pod ním polička s různými vitamíny
4
a dalšími životabt světla visela jen ha Simona vzala oc jednotlivé kbelíky „Tak jak jsi na tc „Už jsem skoro unaveně. Noc byla „Klidně si dejte „Až na Faraona. B ,,A to je právě t; Jeho ústa se sice zrcadlila neskuteČl „On ví, že máš s „A co s tím má prchám. Nestojím Simoně do očí. Sté povzdechl a svěsil „Podívej se na Václava a kolem I všech pět pohrom „Nad ničím nei pokrčila rameny a „Postaršího mu vidět, jak urputně „Nic víc? To ted chtěl? Vidí, co vid „Zkus se dívat Simona lehce přiv „Hluboká vrás1 nosu s prokvétají, vrásek . .. " „To už je mno začínala bavit. N, kopytem připomí ,,Tak jo! Klidn) to není to pravé sl k akci." Dál už 1 směšné. Na co si 1 ,,Přesně tak!"
v bezedné díře. Mezi čaj. Zbytek si vypije lzila do práce. místním ošetřovateli svého života.Pěkných iechtělo. Jeho drobná ovanou čepicí, kterou iaté ruce plné mozolů ,radním životě. Nikdy >dešly do ciziny, žena neubralo na radosti demykal velká stájová ak vešla do prostorné itranách. Václava sice ce prozrazovala, že tu e ozýval z prostředního ." S Václavem Simona t málo. Byl jí oporou wrným posluchačem len, kdy se jí podařilo nekřičel a kdy si užila : neříkajícím jménem
rovna neměl. Ženě se a.la do práce." Simona é představit. Jak může le se o někoho starat? �et, určitě i přebalovat ic dobrého! se Simona, a aniž by lo skladu s krmením. obrovskou dřevěnou trely hned vedle dveří. a s různými vitamíny
a dalšími životabudiči potřebnými pro lepší výkony koní. Ze stropu místo světla visela jen holá, lehce zaprášená žárovka. Nikomu to nevadilo. Simona vzala odměrku na oves a přesně podle rozpisu začala plnit žrádlem jednotlivé kbelíky se jmény koní. Byla to hotová alchymie. ,,Tak jak jsi na tom?" přišoural se na Simonu podívat Václav. „Už jsem skoro hotová, " usmála se na něho. Dnes vypadal Václav opravdu unaveně. Noc byla jistě víc než náročná. ,,Klidně si dejte pauzu, já to zvládnu sama až ... " Simona si povzdechla. ,,Až na Faraona. Bojím se ho!" ,,A to je právě ta chyba, " usmál se na ni Václav. Byl to spíš pokus o úsměv. Jeho ústa se sice roztáhla nepatrný kousek za hranici nosu, ale v očích se zrcadlila neskutečná únava. ,,On ví, že máš strach a tak ho má taky.A ještě daleko větší než ty." „A co s tím mám dělat? Jakmile sklopí uši a vyrazí proti mně, tak prostě prchám. Nestojím o to, aby mě ubezdušil!" Starý Václav se dlouze zadíval Simoně do očí. Stéblo sena přehodil z jednoho koutku úst do druhého,hluboce povzdechl a svěsil ramena, jako by rezignoval na celý svět. „Podívej se na mě a řekni mi, co vidíš?" Simona nechápavě hleděla na Václava a kolem pupku se jí usadil nepříjemný pocit, že tenhle člověk nemá všech pět pohromadě a že by tu s ním neměla být takhle sama. „Nad ničím nespekuluj, jen mi řekni, co vidíš. Nic víc, nic míň!" Simona pokrčila rameny a zadívala se soustředěně na Václava. „Postaršího muže v kostkované čepici, v montérkách a v gumácích." Bylo vidět, jak urputně se Václav snaží potlačit smích. „Nic víc? To tedy nejsi moc všímavá!" Simona se zamračila. Co víc by po ní chtěl? Vidí, co vidí! ,,Zkus se dívat pozorněji," naváděl ji Václav s notnou dávkou trpělivosti. Simona lehce přivřela oči a znovu se soustředila na postavu před sebou. „Hluboká vráska uprostřed čela plynule přechází v linii poměrně širokého nosu s prokvétajícími žilkami. Světle modré oči, úzké rty. Kolem očí vějířky vrásek ... " „To už je mnohem lepší, ale zkus jít ještě hlouběji!" Simonu tahle hra začínala bavit. Na kbelíky s krmením zapomněli oba. Faraon jim hrabáním kopytem připomínal, že na svou snídani stále ještě čeká. ,,Tak jo! Klidný, jakoby smutný pohled, celé tělo vyzařuje pohodu ... ne, to není to pravé slovo. V té pohodě je něco víc, něco ... jako že jste připravený k akci." Dál už to Simona nevydržela. Všechno jí to najednou připadalo směšné. Na co si tu vlastně hrají? „Přesně tak!" pochválil ji rychle Václav. ,,Tohle je začátek skutečného
s
vnímání, ať už zvířete nebo člověka. To, co vidíš na první pohled, to je jen zlomek toho, co je ukryto uvnitř. Co celý člověk doopravdy je. A u koní je tomu zrovna tak. Zkus se všem těm koním tady třeba jen na okamžik podívat do očí. Ale i to je málo. Musíš je vnímat jako celek. Duši i tělo a duše koně ... to je něco velice křehkého, něco, co můžeš zabít v jednom jediném okamžiku." Simona se otřásla. Ještě nikdy nic podobného neslyšela a v tuto časnou ranní hodinu na ni všechna vyřčená slova doléhala dvojnásobnou silou. „Ale to by znamenalo, že pokud jim doopravdy nerozumíme, snadno jim můžeme ublížit." Václav s pohledem upřeným na Simonu pomalu přikývl, vzal do rukou čtyři kbelíky s ovsem a namířil si to do stáje. Simona ho následovala. Mlčky, pohrouženi do vlastních myšlenek, přinesli koním jedno z mála potěšení každého dne. Václav zpomalil krok, chvíli váhal, ale nakonec si vzal na starost pravou stranu stáje, na Simonu zbyla levá. S Faraonem. Určitě jí to udělal naschvál, zatínala zuby Simona. Přece mu jasně řekla, že se ho bojí! Tak proč? Co když jí ublíží? Nikdy by si nepomyslela, že je Václav tak škodolibý. Mohla by se mu na to v ykašlat, je to koneckonců jeho práce ... Ale ona se nedá! Musí na něco přijít! Dělat u koní a bát se jich, je hotový nesmysl. Tudy cesta nevede. Znovu se vrátili do futrovny, jak tomu tady všichni říkali, znovu vzal každý po čtyřech kbelících se jmény koní. „Ale to berete Faraonův kyblík a ten stojí přece na mojí straně, " podivila se Simona. ,,Vím, ale nemůžu tě pustit samotnou ke koni, kterého se bojíš. Nechci tě tu v ychovávat, chci ti jen ukázat cestu. Ostatní už je na tobě. Bude lepší, když si to s Faraonem napřed v klidu vyříkáte." Simona se trochu zastyděla, že podsouvala Václavovi nekalé úmysly, ale jinak se jí znatelně ulevilo. Měla by být Václavovi vděčná, že jí dopřává dostatek času, aby... Aby co? Aby chodila dál kolem Faraonova boxu a hleděla na něho přes mříže? Aby se schovávala Václavovi za záda a klepala se, jestli jsou dostatečně široká? Na co vlastně potřebuje čas? „Jak se zbavím strachu, když ho mám? Nemohu za to, a dokonce se mi to vůbec nelíbí. Co mám tedy dělat?" Připustit svoji nedostatečnost vyžaduje mnohdy daleko víc odvahy, než se na první pohled zdá. Dokáže Simona přijmout, že je v mnoha věcech povrchní? Že nechce, nebo snad ani nedokáže vidět věci do hloubky? Že se spokojí s málem, místo aby získala všechno? Z úst unaveného muže se vydral hluboký povzdech. Kolikrát už chtěl předat všechny svoje zkušenosti někomu, kdo by je dál zdokonaloval, ale narazil jen na hloupou ješitnost a nepochopení. Má i tentokrát plýtvat svými silami i časem?
6
„Tak dobře. Nej se dobře! Pozoruj ho a na nic si neh1 poznají, každou p se musíš chovat p náhodou nemá rn hraje, že není prav že to Václav myslí jenom jí. Napětí v mřížemi a snažila něho to nejsou jen člověku ... Ale do vyzařovala barvy, barvy stejně jako do nového, jí dop na konci místo vš stát, že by jí svět k by viděla bolest t s neposlušností, tr, zacházení a ubíjen do světa koní opn hold na všech kol!: ,,Tohle si oprav, Můžeš v koních vi prožít něco úžasné opravdu rozumíte. její myšlenky? Je s „Když se naučíš až tak těžké. Stačí a prozrazují, jaký t u teorie." Simona dokázali tak snadi o které Václav pfo „Dívej se a nic j Faraonova boxu. „Snídaně, Farac ušima a ustoupil sledoval, zda se ob počkal, až Václav
·vní pohled, to je jen rnvdy je. A u koní je il na okamžik podívat i i tělo a duše koně ... 1 jediném okamžiku." a v tuto časnou ranní nou silou. ,zumíme, snadno jim .onu pomalu přikývl, do stáje. Simona ho přinesli koním jedno
zal na starost pravou jí to udělal naschvál, jí! Tak proč? Co když Dlibý. Mohla by se mu e nedá! Musí na něco r cesta nevede. rnli, znovu vzal každý
)jí straně," podivila se
ao se bojíš. Nechci tě tobě. Bude lepší, když : trochu zastyděla, že telně ulevilo. Měla by . Aby co? Aby chodila íe? Aby se schovávala ;iroká? Na co vlastně
o, a dokonce se mi to iostatečnost vyžaduje zdá. Dokáže Simona bo snad ani nedokáže t aby získala všechno? likrát už chtěl předat konaloval, ale narazil .t plýtvat svými silami
„Tak dobře. Nejdřív ze všeho se musíš naučit dívat a hlavně vidět. A dívej se dobře! Pozoruj řeč jeho těla, očí, uší, jak sklání nebo zvedá hlavu, všímej si ho a na nic si nehraj! Buď sama sebou a buď uvnitř sebe silná! Koně všechno poznají, každou přetvářku, každou faleš. Koně nelžou, na nic si nehrají a ty se musíš chovat právě tak!" Simona v prvním okamžiku nevěděla, jestli se náhodou nemá urazit. Copak si Václav opravdu myslí, že si tady na něco hraje, že není pravdomluvná, že se přetvařuje? Z jeho výrazu však pochopila, že to Václav myslí obecně, že kritika, kterou v jeho slovech vnímala, se netýká jenom jí. Napětí v ní povolilo. Rozhlížela se po koních schovaných za žlutými mřížemi a snažila se je vidět Václavovýma očima. Nesmí zapomínat, že pro něho to nejsou jen obyčejní tvorové, mají svou duši, jsou v mnohém podobní člověku . . . Ale do jaké míry? Jak ji vlastně vidí třeba tady Gaston? Kdyby vyzařovala barvy, byla by pro něho rudá, žlutá anebo třeba modrá? A vidí barvy stejně jako ona? Náhle jako by před sebou zahlédla dveře, vedoucí do nového, jí doposud neznámého světa. Má vstoupit? Když ano, nezbude na konci místo všeho toho očekávání jen zklamání? A co víc, mohlo by se stát, že by jí svět koní, jak ho zná doposud, doslova zhořkl v ústech? Co když by viděla bolest tam, kde doposud vnímala jen vzdor, radost by si pletla s neposlušností, tréninky by považovala za omezování nebo dokonce za hrubé zacházení a ubíjení osobnosti koně? Skutečně to všechno chce? Přeje si vstoupit do světa koní oproštěného od slávy a všech těch ovací, jimiž jim je vzdáván hold na všech kolbištích světa? ,,Tohle si opravdu budeš muset vyřešit sama. V tom ti nikdo nepomůže. Můžeš v koních vidět i nadále nástroj k dosažení svých cílů, ale můžeš s nimi prožít něco úžasného a radovat se ze skutečného přátelství, kdy jeden druhému opravdu rozumíte." Simona sebou trhla. Jak může Václav vědět, kudy se toulají její myšlenky? Je snad jasnovidec? „Když se naučíš vidět, je to lepší než tisíc slov. A dostat se ti do hlavy není zase až tak těžké. Stačí se podívat, kam a jak se díváš. Oči ti těkají z místa na místo a prozrazují, jaký boj probíhá v tvé mysli. Pojď k Faraonovi, ať nezůstaneme jen u teorie." Simona se plná zmatku připojila k Václavovi. Jak to, že někteří lidé dokázali tak snadno vidět, co ona pečlivě ukrývala? Je právě tohle ta slepota, o které Václav před chvílí mluvil? „Dívej se a nic jiného nedělej!" Václav vzal kbelík se žrádlem a vstoupil do Faraonova boxu. „Snídaně, Faraone! Jak ses dnes vyspal, ty kluku ušatá?" Faraon zastříhal ušima a ustoupil krok dozadu, aby Václav mohl projít ke žlabu. Napjatě sledoval, zda se obsah kbelíku přesunul celý do jeho výsostného území. Slušně počkal, až Václav kousek poodstoupí a pohladí ho po krku. Teprve pak se
7