0307530

ZŮSTAŇ

Praha 2018

Přeložila: Zuzana Ľalíková

Sarina Bowen a Elle Kennedy: Zůstaň Vydání první Copyright © 2017 by Sarina Bowen and Elle Kennedy All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2175. publikaci Přeloženo z anglického originálu Stay vydaného v roce 2017 Český překlad © 2018 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu © 2018 Emil Křižka Přebal a vazba © 2018 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0830-2 BARONET Praha 2018

Sarina Bowen Elle Kennedy

ZŮSTAŇ Cyklus WAGs 2

Věnováno Natashe, Nicole, Keyanně a všem virtuálním pomocníkům! Svět se točí jen díky vám.

HLAVNÍ JE SPRÁVNÝ ÚCHOP

Hailey

V

Aportu máme dneska napilno, kolem druhé se mi ale konečně podaří ukořistit si chvíli na kávu. Když se vracím do kanceláře s kelímkem v ruce, zahlédnu, jak mi technik Tad právě klepe na dveře. „Jsem tady,“ zvolám. Vysoký technik s baseballovou čepicí na hlavě se otočí. Kdykoli ho vidím, má na hlavě čepici torontského hokejového mužstva. Naprosto to schvaluju, protože sama tomu týmu ze srdce fandím. „Tady jsi,“ poznamená trochu překvapeně. Pohled mu sjede na kelímek s kávou. „Právě jsem se tě šel zeptat, jestli si nechceš dát pauzu na kafe, než budu muset jít.“ „Aha. Promiň!“ Rychle zapátrám v přepracovaném mozku, snažím se vybavit si, jestli jsem si s ním domluvila schůzku. Nic mě nenapadá. „Už jsem si pro kafe zašla. Máš pro mě nějaké informace ohledně serverů?“ Zamrká. „Servery jsou v pořádku.“ „Ufff.“ Otevřu dveře do své kanceláře a projdu kolem něj. „Tak, no, uvidíme se příští týden?“ Je to ex7

ternista, ne náš zaměstnanec, proto se s Tadem vídám jen občas. Je to docela milý chlap. „Jasně! Měj se.“ Ani se nedostanu ke stolu, když mě vyruší další hlas, který tentokrát patří mojí kamarádce a zaměstnankyni Jenny Dawesové. „Hailey!“ vykřikne ode dveří. „Čekají na tebe dvě nové objednávky.“ To bylo rychlé. Můj výlet za kávou netrval ani deset minut. „Předpokládám, že jsou zajímavé, jinak bys mi o nich asi neříkala?“ „Mrkni na monitor!“ vybídne mě s očividnou radostí. Šťouchnu do myši, aby se mi monitor probral k životu. Ve frontě opravdu mám dvě nové žádosti a obě vypadají zajímavě. Po pravdě jedna z nich ve mně vzbudí naprosto nevhodné pocity. Přesně takhle báječný mám v posledních dnech život – největší událostí je pro mě potenciální stížnost. Jelikož jsem spoluzakladatelkou Aportu, torontské virtuální asistenční služby, na můj stůl se dostanou žádosti jen těch nejkritičtějších klientů. Ti spadají do dvou kategorií: klienti, kteří jsou jednoduše problematičtí, a klienti, kteří nám platí hromadu peněz. Ty dvě nejnovější žádosti obsahují od každé kategorie jednu. „No?“ vybídne mě Jenny a celá se nedočkavě usmívá. Napiju se kávy. „Ještě jsem ani jednu neotevřela. Pojď sem, když jsi tak zvědavá.“ Velmi moudře za sebou zavře dveře. Nechci, aby se k mému společníkovi Jacksonovi dostaly jakékoli drby. Pracovat s bývalým manželem je pro mě už tak dost složité – nechci, aby si Jackson myslel, že jsem se na jednoho našeho klienta soustředila až příliš. 8

Jenny v podstatě protančí kolem mého stolu, aby viděla na monitor. „Čí žádost otevřeme jako první? Od pana Pinďoura, nebo od tvého budoucího manžela?“ „Fakt vtipné.“ Znovu se napiju a zamyslím se. Opravdu není správné, že se z jistého mého klienta stal aktér mých představ. A ještě horší je, že je to na mně tak vidět. „Nejdřív otevřu tu od pana Pinďoura. Dorazila o dvě minuty dřív než ta druhá. Firemní politika.“ Jenny si povzdechne. „Je na čase, aby ti někdo vytáhl ze zadku to pravítko. A pak ti s ním naplácal. Myslíš, že si tvůj oblíbený klient v posteli rád hraje?“ V mém zrádném mozku poletuje už tak dost velmi zajímavých otázek týkajících se onoho klienta. Soustřeď se, Hailey! Nebudeš se ukájeti perverzními představami nad klienty svými. Za trest kliknu na první žádost – tu od klienta, který si zvolil nešťastné uživatelské jméno MámHo20cm. Jeho přezdívka ovšem není důvodem, proč mu říkáme pan Pinďour. Tenhle chlapík si svoji přezdívku vysloužil tím, že se mu nějakým způsobem daří zachytit svůj rozkrok na jakékoli fotce, kterou pošle. Před měsícem nám zaměstnanci začali jeho žádosti označovat jako pobuřující, proto se jimi teď zabývám já, nebo Jackson. Nebo Jenny, pokud některý z nás není k zastižení. Nechceme, aby se kdokoli z našich aporťáků cítil v práci nepříjemně. S Jenny se domníváme, že pan Pinďour je pravděpodobně neškodný a rozhodně vtipný. Proto se spolu nad jeho neohrabanými pokusy upoutat naši pozornost dobře bavíme. Dnešní žádost dorazila s předmětem: baterie do ladičky kytar. Zní to docela nudně. Jenže my ho už známe. Když se na monitoru objeví fotografie, kterou nám poslal, Jenny si hlasitě odfrkne. „Páni. Tak tahle se 9

možná dostane do první desítky. Hlavní je správný úchop, že jo?“ Ano, ta fotka by si cenu zasloužila. Kytarová ladička má zakulacený… vrcholek. Jinak se tomu ani nedá říct. Pan Pinďour si položil ruku do klína dlaní vzhůru, v prstech svůdně svírá tu ladičku. Jako by to nestačilo, jeho skutečná, ehm, tělesná část se ukrývá jen pod tenkou látkou nylonových běžeckých šortek. A jako vždycky nám zvesela salutuje. „Dneska má dobrou pozici žaludu,“ poznamená Jenny. „Ten chlap je výborný fotograf. Opravdu ví, jak využít texturu látky pro maximální efekt.“ „Opravdu se vyzná,“ souhlasím. „Přečteš z té baterie výrobní číslo?“ „Jo ta baterie,“ povzdechne si Jenny. „Jasně. Přibliž to.“ Vycentruju fotku na jeho druhé stehno, na kterém má položenou kulovitou baterii. Čísla na ní se lesknou. CR2032. Několika stisky kláves zjistím, že CR2032 je běžný typ lithiové baterie používaný v hodinkách, kalkulačkách a další drobné elektronice. „Mám to,“ oznámí mi Jenny a zapíše si poznámku o baterce do mobilu. „Přepošli mi tuhle žádost do fronty. Doběhnu na Bloor Street. Určitě to seženu buď ve fotopotřebách, nebo v tom větším zlatnictví.“ Udělám to jediným kliknutím. Pan Pinďour bude mít baterii do hodiny na recepci svého bytového komplexu. Zaplatí cenu zboží plus pětadvacet procent přirážky a ještě třicet pět dolarů za hodinu našeho času. A to všechno za něco, co mohl udělat sám. Zazobanci. Milují dobré služby a jsou ochotní za ně zaplatit. „A teď rychle, copak potřebuje tvůj budoucí manžílek. Umírám zvědavostí,“ postěžuje si Jenny. 10

„Klidni se. Fakt doufám, že nebyl další problém s vyvenčením jeho psa,“ zamyslím se, kliknu zpátky na přehled zpráv a najdu si žádost od Snipera87. „Ten poslední byl úplná katastrofa. Doteď mám z toho výčitky.“ A vida, předmět jeho žádosti zní: Druhý zásah! Do třetice všeho dobrého? „A jé.“ Jenny se kousne do rtu. „Co se stalo tentokrát?“ Nakloní se a vzkaz si přečteme zároveň. Ahoj, HTE! Díky, že jsi mámě doručila dárek k narozeninám. Říkalas, že se v čokoládě vyznáš, a ne že bych ti nevěřil. Máma ale od té doby básní o těch tvých „jediných pravých čokoládových pralinkách“ nebo co to bylo. Pozici nejoblíbenějšího potomka mám na další rok zajištěnou.

„Ach!“ vydechne Jenny. „Tys udělala radost jeho mámě. Až se z ní stane tvoje tchyně, budeš to mít o to jednodušší.“ Na její vtip nezareaguju, protože jsem ho už slyšela. A navíc mám zlé tušení ohledně zbytku jeho vzkazu. Nechci nějak otravovat, ale bohužel byl ten druhý člověk, co mi přišel vyvenčit psa, ještě horší než ten první, který dovolil, aby mi Rufus rozkousal kožený kufr. Bezpečnostní kamera, co jsi mi vybrala, dokázala, že mi ten člověk drtivou část té doby čmuchal po bytě. Posílám ukázku jeho činností.

„Páni!“ vyjekne Jenny. „My uvidíme jeho byt?“ „Jenny!“ okřiknu ji. „Poslali jsme mu do bytu slídila, a tebe zajímá, jak má zařízené svoje mládenecké doupě?“ 11

Po pravdě za jiných okolností bych se nemohla dočkat, až ho sama uvidím. Přiznám se, že jsem si mnohokrát představovala, jak to u něj asi vypadá. Když se loni v létě Sniper87 rozvedl, využil naši firmu, abychom mu pomohli zařídit byt. Během dvou měsíců jsem mu láskyplně vybrala každý kousek vybavení. A jistá souhra náhod mi nedává spát: zatímco jsem pátrala po celém Torontu po „obřím gauči s tou věcí pod nohy“ (jeho slova) a po „televizi tak velký, že na ní uvidím i chloupky v nosech sportovních komentátorů zápasů, na který se dívám“, bulvární blogy ve velkém rozebíraly konec manželství veterána torontského hokejového týmu Matta Erikssona. V tu dobu jsem se víc zamyslela nad uživatelským jménem Snipera87. „Sniper“ se říká i obratným hokejovým útočníkům. A můj oblíbený hráč se narodil v roce 1987. Přesto by to mohla být jen náhoda. Jedna z věcí, která Aport odlišuje od naší konkurence, je, že svým klientům nabízíme naprostou anonymitu před našimi zaměstnanci, kteří pro ně vyřizují objednávky. Předně jsme tím chtěli vyhovět celebritám. Sniper87 si ve svém účtu zaškrtl možnost utajení totožnosti. Proto ta záhada. Každý den však moje zvědavost narůstá. Ruka se mi třese na myši, když kliknu na video. Na monitoru se objeví video beze zvuku a s nízkým rozlišením. V pozadí se někdo pohybuje po prostorném bytě s otevřeným půdorysem. Video zachycuje i sedačku a polštáře, které jsem sama vybrala! Jsou umístěné uprostřed nádherného a rozlehlého pokoje. „Panebože, on má terasu!“ zalapá Jenny po dechu. „A ta kuchyně! Páni. Klidně by tě mohl vysadit na ten ostrůvek a pořádně ti to udělat.“ 12

„Jenny! Soustřeď se!“ Muž na záběru pomalu prochází pokojem jako policejní vyšetřovatel na místě činu. Ten zmetek se dotkne každého předmětu, který cestou potká, zvedne ho a pozorně si prohlédne každou součást Sniperova majetku. A zatímco hladí každou knihu i fotorámeček a prochází štos obálek na stole, za ním se se zoufalým výrazem v očích a vodítkem v tlamě táhne černý pes. „To ne!“ vykřiknu. „Chudák pejsek má už nohy křížem a ten kretén si čte poštu našeho klienta.“ Žaludek se mi sevře. „Je to všechno moje vina.“ A pak je to ještě horší. Schovám obličej do dlaní, když ten slídil vytáhne mobil a začne si fotit byt Snipera87. „Není to tvoje vina,“ namítne Jenny a poplácá mě po zádech. „Našla jsi mu službu, která nabízí venčení psů. Jen to holt není dobrá firma. To se stává. A teď…“ Vezme mi myš a video o kousek vrátí. „…se na to podíváme ještě jednou. Myslím, že jsem na zdi viděla viset podepsaný dres.“ Zvednu hlavu. „Vážně?“ Srdce se mi zachvěje. „Vážně.“ Ukáže. „Tady. Kvůli odrazu ve skle je to špatně vidět, ale tady je rukáv. Je to… dres Jezdců?“ Pokud je na světě člověk, který by si dokázal všimnout takového detailu – dokonce i na černobílém videu – je to Jenny. Má oči jako ostříž. „Páni. Jo! Ale to naši teorii o něm nedokazuje. Možná je to jen hokejový fanda. A proč by si hokejista věšel na zeď dres?“ „Hráči jsou taky fanoušci. Bude to nejspíš dres Gretzkého. Ten tvůj Eriksson byl ještě malý, když byl Gretzky na vrcholu slávy.“ „Ty máš odpověď na všechno,“ zabručím. Jenny si odfrkne. „Víš, že bys mi pusu zavřela docela snadno. Stačí, když otevřeš tu zatracenou složku s jeho informacemi. Obě nás akorát mučíš.“ 13

„Klienti, kteří žádají zachování soukromí, mají zachování soukromí zaručeno.“ Protočí panenky. „Vsadím se, že teď lituješ, že jsi s touhle možností přišla, když jsi firmu zakládala.“ „Napadlo mě to.“ „Hele, je od tebe fakt čestné, že nechceš, aby žádný z těch tří tuctů aporťáků znal jména jistých klientů. Jenže ty jsi majitelka a on ti svěřil svoje jméno, adresu, číslo svojí černé kreditky i velikost svých spodků. Podmínky služby stanovují, že ty a Jackson máte k těmto informacím přístup. Tak se už přestaň trápit a mrkni do jeho složky.“ „Možná jindy,“ uzavřu to, abych změnila téma. „Teď ale potřebuju vyřešit tenhle problém.“ Jenny doslova zavrčí. „Někdy bych přísahala, že tě snad unesli mimozemšťani. Hailey, kterou znám, není taková sralbotka.“ „Není co?“ „Zbabělec.“ Trhnu sebou, ona však pokračuje. „Hailey, kterou jsem před lety poznala, je neohrožená a cílevědomá podnikatelka. Co se s tebou stalo, zlato?“ Rozvod, to se stalo. Ještě se mnou neskončila. „Mohla by ses setkat s mužem svých snů. Prostě mu zavolej a poděkuj mu za to, že je tak skvělý klient. Představ se a postarej se, aby věděl, jak moc si ceníš jeho velkého,“ – mrkne na mě – „zájmu.“ „To neudělám,“ odmítnu. „Proč ne? Musíš vyrazit mezi lidi a zase se scházet s muži. I technik Tad by s tebou rád chodil. Ale dáš mu šanci? Ne.“ „To určitě nechce.“ Hloupý nápad. Jenny teatrálně obrátí oči v sloup. „Právě jsem viděla, jak tě pozval na kafe. A tys ho odkopla.“ 14

„Určitě to tak nemyslel.“ Položí mi ruku na rameno. „Ale ano, Hailey, myslel.“ „To ne,“ trvám na svém. „Nosí čepici s logem torontského týmu, kdykoli ví, že tě uvidí, a vím určitě, že Torontu vůbec nefandí! Slyšela jsem ho, jak Dionovi vykládá, že fandí bostonským Medvědům.“ „Ou.“ „Konečně jsi to pochopila.“ „Občas jsem trochu zpomalená.“ Technik Tad fandí Medvědům? I kdybych o něj měla zájem, nikdy by nám to neklapalo – ne když každý fandíme někomu jinému. Jak jde o můj tým, slovo kompromis pro mě neexistuje. „Ale zpomalená jsi jen v pár věcech,“ ujistí mě. „Teď už tě s tím však nebudu trápit, protože musím jít koupit baterku chlapovi, který je posedlý svým penisem. Tak zatím.“ „Měj se.“ Odejde a já se vrátím ke vzkazu Snipera87. Z mého počítače bych stiskem několika kláves snadno odhalila jeho totožnost. Jsem v pokušení. Jenže zjistit pravdu by přineslo dva problémy. Za prvé, pokud Sniper87 není ve skutečnosti Matthew Eriksson, nejpohlednější a nejdrsnější útočník velmi dobře složeného týmu Toronta, zničí mě to. Každý den teď pomáhám někomu, kdo je možná slavnou osobností, do níž jsem se dávno zamilovala. Nic romantičtějšího se v mém životě neděje. Pokud to není on, raději to ani nechci vědět. A za druhé, pokud bych si vyhledala jeho složku, nebyla bych o nic menší slídil než ten vlezlý chlápek na videu. V tuhle chvíli jen hádám, kdo můj klient doopravdy je. Je to hra, kterou jsem pro sebe vynalezla. Jenže pokud bych zjistila, že Sniper87 doopravdy je 15

Matt Eriksson, překročila bych tím mez, která se překročit nesmí. Využívá Aport, protože jsme mu slíbili anonymitu. Dodržet ten slib je základním stavebním kamenem naší firmy. Už dost s těmi domněnkami. Mám před sebou problém, který musím vyřešit. Otevřu chatové okno naší aporťácké aplikace. HTE: Ahoj, Snipere. MOC se omlouvám za to, co se stalo s tím venčitelem! Okamžitě dám té firmě vědět, že se jejich zaměstnanec choval naprosto nevhodně. Samozřejmě je Aport už nikdy nevyužije. Z toho videa je mi zle a moc mě to celé mrzí. Spolupracujeme jen s firmami, které mají hodnocení čtyři hvězdy a vyšší, bla bla bla, ale pro tohle neexistuje žádná omluva.

Okamžitě se ve spodní části okna objeví tři tečky prozrazující, že píše odpověď. A stejně okamžitě pocítím naprosto nevhodné chvění v nižších oblastech svého těla. Protože jsem pro tohoto klienta odvedla už hodně práce, pravidelně spolu chatujeme. A užívám si to nejspíš víc, než bych měla. Sniper87: V pohodě! Vím, že je Aport parádní. Hlavně ty! Proto se ti pořád ozývám. A tohle se prostě stává. Už jsem firmě VenčímeHafany napsal ostrý kritický e-mail a ukončil s nimi spolupráci. Není to tvoje vina, H! Bezmezně ti důvěřuju. Ale co teď budeme dělat? Jsem mimo město a Rufus potřebuje dneska večer a zítra ráno vyvenčit. HTE: Právě teď ti hledám novou firmu. Sniper87: Myslíš, že bys ho mohla vyvenčit ty sama? Vím, že je proti politice tvojí firmy vstupovat do domů

16

vašich klientů (to jsem zjistil, když jsem chtěl, abyste mi složili postele pro moje děti), ale jsem docela v bryndě. Ani nemusíš chodit dovnitř. Stačí, když odemkneš bezpečnostním kódem a hvízdneš. Rufus si donese vodítko, když mu řekneš slovo „procházka“.

Zaváhám. A pak zaváhám ještě víc. Ohledně té firemní politiky má pravdu. Naši zaměstnanci mají za úkol tři věci: 1) vytvářet rezervace a jiné on-line plánování, 2) kupovat a dodávat zboží a 3) najímat služby třetích stran. To je vše, co pokrývá pojištění našich zaměstnanců. Na jiné úkoly proto vždycky najímáme další firmy. Bez výjimek. Jenže jsem do domu toho muže poslala slídila. Pokud se fotky jeho bytu objeví na internetu, umřu hanbou. HTE: Dobře. Co kdybych poslala svého důvěryhodného zaměstnance, aby Rufuse vyvenčil? Někoho, kdo miluje zvířata? Sniper87: Jsi nejlepší. Díky, H.

Jeho slova mě uvnitř zahřejí. Jenže pokud by Jackson zjistil, co se chystám udělat, zešílel by. Tenhle úkol musí zůstat v utajení. Ani Jenny se o něm nesmí dozvědět.

17

NĚŽNÁ DUŠIČKA

Matt

U

tkání s Chicagem je brutální. Prohrajeme 4:3. V šatně, kde se chci osprchovat a převléknout, mi po zápasu každý sval v těle vyhlašuje stávku. Posledních osmnáct měsíců bylo náročných. Opustila mě žena a ještě jsem oslavil kulatou třicítku. Ve třiceti nejste staří, pokud tedy profesionálně nehrajete hokej. Jasně, sice mi zbývá ještě tak pět let, ale začínám chápat, že každý další rok bude náročnější než předchozí. A kurevsky mě to sere. Je to o to horší, že jsem v týmu s mladými urostlými muži, kterým artróza nic neříká. Jako třeba s třiadvacetiletým Ryanem Wesleym, který vpadne do šatny energickým krokem. Člověk by si myslel, že se právě tři hodiny povaloval na pláži a nelítal po ledu jak magor a nevstřelil dva góly. Will O’Connor, náš nový útočník, má po dvacítce, ale chová se, jako by mu bylo mnohem míň. Do pasu nahý s nezapnutými hokejovými kalhotami a ručníkem kolem krku protancuje šatnou a zastaví se přede mnou a Blakem Rileym, který dneska večer taky skó19

roval. Bohužel nám Blakeova a Wesleyho snaha k ničemu nebyla. „Čau, Riley,“ protáhne O’Connor a prohrábne si vlnité vlasy. Ten kluk má fešácký vlasy. A fešácký obličej. Je to… no, fešák. A k tomu arogantní. „Čau, O’Connore,“ imituje ho Blake. „Jdeme s Lemmingem do střešního baru – je prej fakt super. Jdeš taky?“ Blake zavrtí hlavou. „Ne. Mám rande.“ O’Connor povytáhne obočí. Stejně jako já, protože moje poslední informace je, že Blake spokojeně žije s Jess Canningovou, Wesleyho švagrovou. Otočím se k Blakeovi, který se rozřehtá. „Klídek, AutoMattíku,“ prohlásí Blake. „Mám rande přes Skype s Kráskou.“ Uvolním se. Ale jen trochu, protože ten zmetek ví, jak moc ty jeho pitomý přezdívky nesnáším. „Tak ji ode mě pozdravuj,“ odpovím. „Rozkaz.“ Blake se zeširoka usměje. „Teda jestli si vzpomenu. Možná že ne, protože to víš, po skajpovým sexu s Jessie vždycky skončím v kómatu lásky.“ O’Connor obrátí oči v sloup. A těžce. O několik skříněk dál Wes zasténá. „Kámo, mluvíš o mojí švagrový,“ houkne po něm. „Nemůžeš používat slova ‚skajpovej sex‘ a ‚Jess‘ v jedný větě.“ Blake si odfrkne. „Jo? Ale ty si naprosto v pohodičce jazzíku můžeš prohlížet fotky nahatýho Bouráka, zatímco vedle tebe sedím v letadle?“ „Na těch fotkách nebyl nahej!“ namítne Wes. Celý rudý se rozhlédne po rozesmátých spoluhráčích. „Poslal mi fotky svého nového obleku! Byl na nich úplně oblečený.“ O’Connor se ke mně s hlasitým povzdechem otočí. „A co ty, Erikssone? Střešní bar?“ 20

„Nejdu,“ zabručím. Za prvé je sakra půlka listopadu – kdo by v téhle době lezl na střechu? A za druhý jsem k smrti utahanej. „S tebou je děsná nuda,“ postěžuje si O’Connor. „Takhle si nikdy s žádnou neužiješ.“ Ušklíbnu se. „Mladej, já jsem si užíval, když tys byl ještě na základce. Najali mě v osmnácti, zapomněls? A všichni víme, že týmovky mají ty mladý moc rády.“ „Jo, protože je snazší je dohnat k oltáři,“ opáčí ­O’Connor. „Což se stalo tobě, starochu.“ To není tak úplně přesné. Moje bývalka ani hokeji nefandí. Dodnes, kdykoli se v televizi hraje zápas, Kara přepíná program. A během celého našeho šestiletého manželství mi nikdy nezapomněla připomenout, že jsem akorát tupý sportovec, který si manželstvím s ní polepšil. Na hokeji se jí spousta věcí nelíbila a dávala mi za vinu i veškerou dámskou pozornost, které se mi dostávalo. Jako by to snad byla moje vina, že se na mě po každém zápasu vrhl dav fanynek a kluků nebo že mě oslovovali, sotva jsem vyšel před dům. Pozornost je příjemná, ale svoji ženu jsem nikdy nepodvedl. Ne, kalhoty jsem měl zapnutý od chvíle, co jsem řekl „ano“, až do toho hnusnýho rána, kdy jsem podepsal rozvodový papíry a jen zíral, jak na nich zasychá inkoust. „To je fuk,“ povím O’Connorovi, protože o skutečných důvodech mého rozvodu slyšet nechce. „Tenhle staroch míří do hotelu se vyspat. Užij si na střeše zmrzlý koule.“ Mladej mrkne. „Neboj. Najdu si nějakou hezkou chicagskou týmovku, co mi koule zahřeje.“ „Bav se,“ zavrčím. Těžko uvěřit, že jsem byl kdysi přesně takový – neomalený, přehnaně sebevědomý 21

a posedlý sexem. Teď jsem posedlý vymýšlením, jak strávit co nejvíc času se svými dětmi. Ze šatny vyjdu zároveň s Blakem a Wesem, kteří oba zírají do mobilu. Venku na nás čeká autobus, který nás zaveze k našemu hotelu. Posadím se vedle Rileyho a zavřu oči, i když cesta nebude nijak dlouhá. Jo, fajn, cítím se starý. Právě mi bylo třicet a mám pocit, jako bych se ocitl jednou nohou v hrobě. Sakra, tak jo. To je trochu melodramatické. Jenže jsem prostě… unavený. To nejpříjemnější na celém tomhle dni je zelené světlo zámku, který mě pustí do hotelového pokoje. Svleču se, sotva se za mnou zabouchnou dveře. Potřebuju se vyspat. Jenže nejdřív musím zkontrolovat Rufuse. Bezpečnostní aplikace v mobilu mi ukáže můj byt. Připadá mi to tam na můj vkus příliš sterilní, přestože se mi to tam Hottie z Aportu osobně pokusila trochu zútulnit. Odvedla skvělou práci. Nábytek a nádobí jsou hezké a zároveň nenápadné. Poslal jsem jí jen půdorys s prosbou o pomoc a ona vyrazila do města. Ani jsem netušil, co vlastně potřebuju koupit, ale ona se o to postarala včetně pár dalších věcí, které bych sám nejspíš přehlédl. Jako ručníky a mýdlo do každé koupelny. Dokonce našla skvělý rám na zeď na dětské výkresy. Stačí, když každou malůvku zastrčím za sklo a jako kouzlem je z toho obraz. Protože svoje děvčata nevídám tak často, jak bych chtěl, je hezké mít na očích aspoň jejich dílka, která mi je připomenou. Jo. Jestli můj byt působí osaměle, není to chyba bytu. Před dvěma týdny jsem navíc musel nažhavit aplikaci Aportu a požádat Hottie, aby mi našla pelech pro psa a misky na žrádlo. Moje bývalka se bez varování 22

rozhodla, že Rufuse už nezvládá. Dostal jsem textovku, kde mi dala na výběr – buď abych si pro něj zašel, nebo ho pošle do útulku. Do útulku. Co za člověka něco takového udělá? Nemělo by mě to ale překvapovat. Kara mě vykopla na ulici, proč by to neudělala i mému psovi? Kamera zaostří a já hned spatřím svého chlupatého kamaráda. Spokojeně spí na gauči, bradu na packách. „Ahoj, kamaráde,“ pozdravím ho, přestože mě nemůže slyšet. Přejedu prstem po časové lince na spodní části aplikace a vrátím se na začátek záznamu. Mžourám přitom na malé náhledy, které na mě průběžně vyskakují. Rufus žvýká na koberci hračku. Rufus spí. Rufus večeří a… Tady. V mém bytě byla další osoba. Vrátím se o něco dál, abych zjistil, jak k tomu došlo, a pustím záznam normální rychlostí. Dveře se otevřou a dovnitř vejde mladá žena. Zahlédnu jenom siluetu její štíhlé postavy, než padne na kolena před Rufusem, který ostražitě slezl z gauče. Zvědavě ji očichá a ona se k němu nakloní, natáhne k němu ruce a něco mu poví. Rufus začne máchat ocasem jak šílenec. Nedivím se mu. Ta holka je hezká, trochu do punkrockova. Má dlouhé černé vlasy s rozcuchanou ofinou, velké oči a v uších hromadu stříbra – kolik těch náušnic má? Snažím se to rozpoznat, jenže záznam na to není dost ostrý. Na něco se Rufuse zeptá a nejspíš přitom vysloví „procházka“, protože se pes radostí otočí dokola a rozběhne se pro vodítko. Nadšeně přitom letí po dřevěné podlaze. O chvíli později spolu vyjdou ze dveří. Takže žádná slídilka, díkybohu. Kouknu na hodiny, abych zjistil, jestli mého kluka pořádně vyvenčila. Na displeji není vidět nic než můj 23

prázdný byt, proto otevřu webovky Aportu. Něco mě napadlo. Na úvodní stránce visí fotka, kterou vídám pokaždé, když na web zavítám. Je na ní zachycená přitažlivá žena v nějaké kanceláři. Černé vlasy má smotané do drdolu, odhalují tak hebkou kůži krku, v zubech drží tužku. Kdykoli využívám Aport, což je vlastně skoro každý den, prohlížím si ji. Mohla by to být i fotka koupená z nějaké fotobanky. Mohla by to ale být i Hot­tie, která se stará o všechny moje požadavky. Jo, vím, že ve skutečnosti se Hottie nejmenuje. Jenže nevím, co písmena HTE znamenají. V duchu jsem jí dal přezdívku Hottie. A – tohle je dost ubohý – je to jediná žena, s kterou se denně bavím. Ani jsme se nikdy nesetkali. A teď mám takový pocit, že v mém bytě byla právě ona. Žena, kterou jsem spatřil na záznamu z kamery, je hodně podobná té, na kterou zírám na úvodní stránce webovek Aportu. Opravdu hodně podobná. Bezpečnostní kamera dlouho neukáže žádnou aktivitu. Vyčistím si zuby a připravím se do postele. Kouknu na výsledky dalších hokejových zápasů, které se dneska hrály, abych zjistil, jak si vede naše konkurence. Konečně se na kameře objeví pohyb. Dveře se otevřou a dovnitř spolu s Hottie vejde Rufus. Ocasem ji mlátí do stehna. Hottie má na sobě upnuté džíny, v kterých její nohy působí snad kilometr dlouhé. Skloní se a políbí Rufuse na čumák. Šťastlivec jeden. Přestože jsem utahanej, stejně si zapnu chat v aplikaci Aportu, místo abych ji rovnou vypnul. Hottie nejspíš spí, i tak ale napíšu krátký vzkaz. 24

Sniper87: Rufusovi se dneska očividně s jeho novou venčitelkou líbilo. Úspěch?

K mému překvapení se na displeji objeví tři tečky, které prozrazují, že mi někdo píše odpověď. O vteřinu později se v okně objeví vzkaz. HTE: To mi pověz ty. Jen klient může říct, jestli je něco úspěch. Sniper87: Vypadá to tak. Vyvenčíš ho i zítra ráno, že jo?

Chvíli mlčí. HTE: Pošlu za ním tu samou zaměstnankyni, pokud jsi s ní byl spokojený.

Na vteřinu jen zírám na displej. Nevím proč, ale jsem přesvědčený, že Rufuse dneska venčila Hottie. Chci, aby to přiznala, na druhou stranu netuším, proč mi na tom tolik záleží. Povídáme si přes chat už skoro rok, ale ne že bychom spolu snad chodili přes internet nebo co. Tohle je čistě pracovní vztah. Jenže… není. ­Tahle žena mi zařídila byt. Zná i značku mých boxerek. To mi připadá dost osobní. Ví, že jsem rozvedený. Že bych svoje dcery rád vídal častěji. Po pravdě to byl její nápad koupit holkám stejné postele, jaké měly ve svém pokojíčku v mém bývalém domě. Budou mít pak větší pocit, že jsou u tebe doma, navrhla mi Hottie. Sniper87: S touto zaměstnankyní jsem velmi spokojený.

25