Issuu

Neradost

Karel NovotnĂ˝

Neradost

Karel NovotnĂ˝

Pro Mikuláše a Vojtu.

mluva

Prede -

mluva

Prede -

––––– Jsme obklopení radostí, krásou, zábavou, legrací.

Já jsem jen poděkoval a vyplížil se přes plnou čekárnu na

Máme být lepší, hezčí, zodpovědnější a kdo ví, co ještě

ulici. Kde jsem zůstal stát, jen dýchal a vnímal všechno

všechno. Máme se bavit, máme se družit, ideálně

kolem sebe. Každý zvuk, každý pohyb. A stál tam dlouho.

dnes v sociálních sítích, máme milovat všechno kolem

Nevím ani jak. Rok jsem se pak díky práškům vracel do

sebe. Svoji ženu, děti, zaměstnavatele, kolegy, klienty,

života, další rok se snažil nenapáchat ze samé radosti

svoji práci. A hlavně jak někteří hlásají — sami sebe.

nevratné škody a po dvou letech se věci začaly jevit

A když nám to nejde, jsme jim na obtíž. Začneme o sobě

jaksi udržitelně. Ale věci nejsou jako dřív. Rozhodně ne

pochybovat, obviňovat se. Začneme být na obtíž sami

všechny.

sobě. A tak se vám může stát, že se smát přestanete,

společnost samoty, uspokojení z ticha, hýčkání vlastních

nerozesmějí vás už ani vlastní děti, víc a víc mlčíte,

strachů, odvaha nebýt hrdina. Nechci být lepší. Už ne.

nejen, že přestanete mezi lidi chodit, ale začnete se jich

Jen se už nestydím za to, že nejsem pořád veselý, jak

i bát. Až se nakonec začnete bát sami sebe. A začnete

káže doba a hlásají média. Radujte se! Bavte se! A kdo se

pochybovat, jestli tu nejste zbytečně. A začnete v tom

neraduje s námi, raduje se proti nám!

všem kolem hledat smysl.

Inu, to se stalo mně,

Zůstala mi moje starost o moje starosti,

Žít radostný

život podle druhých mě málem zabilo. Třeba je nás

stát se to může i vám. Může se to zhmotnit ledasjak, u mě

takových víc, co si rádi hoví sami v sobě, co si proti stresu

se to přetvořilo do deprese, která mě málem zabila.

nechtějí vymalovávat omalovánky.

Dodnes si živě pamatuju, jak sedím v ordinaci prestižní

četl, že nejhorší knížka je ta, ve které sepíšete, co se

paní doktorky psychiatričky v nízkém koženém křesle,

vám stalo. V tomto by to mohlo zafungovat — já už raději

ona za svým masivním stolem. Jakkoli ona vzrůstem

nevím, co z toho se stalo a co ne. Je to změť. Třeba se

mnohem menší než já, v tom křesle jsem se proti ní cítil

z toho nestalo nic. Třeba všechno.

strašně maličký. Povídali jsme si, vyptávala se mě a pak

co se děje vám. Do žebříčku nejvlivnějších drog se zábava

položila tužku na svoje papíry, sundala si brýle z nosu,

zakousla hned za cukr a naději. Kdepak kokain, tabák

mile se na mě podívala a pronesla větu, která do mě řízla

nebo alkohol… Cukr, naděje a zábava vládne světu. Tak

jak žiletka: podívejte se pane Novotný, je to sice těžká

jsem si to sepsal. Beznadějně bez legrace a bez sladkostí.

deprese, přišel jste sice 5 minut po 12, ale při troše štěstí

Zato s radostí.

to ještě zvládneme přeléčit a máte docela slušnou šanci, že ještě někdy v životě budete cítit radost. Co byste na to řekli vy?

Vítejte.

Někde jsem

Podstatné je,

––––– Jsme obklopení radostí, krásou, zábavou, legrací.

Já jsem jen poděkoval a vyplížil se přes plnou čekárnu na

Máme být lepší, hezčí, zodpovědnější a kdo ví, co ještě

ulici. Kde jsem zůstal stát, jen dýchal a vnímal všechno

všechno. Máme se bavit, máme se družit, ideálně

kolem sebe. Každý zvuk, každý pohyb. A stál tam dlouho.

dnes v sociálních sítích, máme milovat všechno kolem

Nevím ani jak. Rok jsem se pak díky práškům vracel do

sebe. Svoji ženu, děti, zaměstnavatele, kolegy, klienty,

života, další rok se snažil nenapáchat ze samé radosti

svoji práci. A hlavně jak někteří hlásají — sami sebe.

nevratné škody a po dvou letech se věci začaly jevit

A když nám to nejde, jsme jim na obtíž. Začneme o sobě

jaksi udržitelně. Ale věci nejsou jako dřív. Rozhodně ne

pochybovat, obviňovat se. Začneme být na obtíž sami

všechny.

sobě. A tak se vám může stát, že se smát přestanete,

společnost samoty, uspokojení z ticha, hýčkání vlastních

nerozesmějí vás už ani vlastní děti, víc a víc mlčíte,

strachů, odvaha nebýt hrdina. Nechci být lepší. Už ne.

nejen, že přestanete mezi lidi chodit, ale začnete se jich

Jen se už nestydím za to, že nejsem pořád veselý, jak

i bát. Až se nakonec začnete bát sami sebe. A začnete

káže doba a hlásají média. Radujte se! Bavte se! A kdo se

pochybovat, jestli tu nejste zbytečně. A začnete v tom

neraduje s námi, raduje se proti nám!

všem kolem hledat smysl.

Inu, to se stalo mně,

Zůstala mi moje starost o moje starosti,

Žít radostný

život podle druhých mě málem zabilo. Třeba je nás

stát se to může i vám. Může se to zhmotnit ledasjak, u mě

takových víc, co si rádi hoví sami v sobě, co si proti stresu

se to přetvořilo do deprese, která mě málem zabila.

nechtějí vymalovávat omalovánky.

Dodnes si živě pamatuju, jak sedím v ordinaci prestižní

četl, že nejhorší knížka je ta, ve které sepíšete, co se

paní doktorky psychiatričky v nízkém koženém křesle,

vám stalo. V tomto by to mohlo zafungovat — já už raději

ona za svým masivním stolem. Jakkoli ona vzrůstem

nevím, co z toho se stalo a co ne. Je to změť. Třeba se

mnohem menší než já, v tom křesle jsem se proti ní cítil

z toho nestalo nic. Třeba všechno.

strašně maličký. Povídali jsme si, vyptávala se mě a pak

co se děje vám. Do žebříčku nejvlivnějších drog se zábava

položila tužku na svoje papíry, sundala si brýle z nosu,

zakousla hned za cukr a naději. Kdepak kokain, tabák

mile se na mě podívala a pronesla větu, která do mě řízla

nebo alkohol… Cukr, naděje a zábava vládne světu. Tak

jak žiletka: podívejte se pane Novotný, je to sice těžká

jsem si to sepsal. Beznadějně bez legrace a bez sladkostí.

deprese, přišel jste sice 5 minut po 12, ale při troše štěstí

Zato s radostí.

to ještě zvládneme přeléčit a máte docela slušnou šanci, že ještě někdy v životě budete cítit radost. Co byste na to řekli vy?

Vítejte.

Někde jsem

Podstatné je,

Nikdyby

––––– Nikdy nedojdeme tam, kam jsme mířili. Nikdy nemíříme tam, kde jsme rádi. Nikdy nejsme rádi tam, kde bychom být měli.

Atl. ––––––––– A za co jsi tady ty? Sis. ––––– Vlastně ani nevím, prostě jsem jen nechtěl zbytečně brzo umřít. A co to šlo si užít. A ty? Atl. ––––––––– No, vlastně za to stejný. To je divný. Byla válka, zmatek, a asi jsem se dal na špatnou stranu. Sis. ––––– Přesně, taky jsem se asi dal na špatnou stranu. Přitom jsem si myslel, že jsem prostě jen chytřejší než ostatní. A já byl. Co byl, já jsem! Atl. ––––––––– Brzdi, kdybys byl tak chytrej, neděláš teď... tohle... Sis. ––––– Ehm, no zrovna ty máš co povídat. Atl. ––––––––– Nestěžuju si už, asi jsem si na to nějak zvykl. Beztak myslím, že jsi asi byl větší svině než já, když jsi skončil takhle. Sis. ––––– Proč myslíš? Ty popravdě teda taky teď nevypadáš úplně na bývalý neviňátko. Atl. ––––––––– No to je pravda. Však mi to taky trvalo, už vážně nevím jak dlouho. Než jsem si na to zvykl. Nebo zvykl. Než jsem se s tím smířil. To je to správné slovo. Sis. ––––– A to jde? Smířit se s... s tímto?! Atl. ––––––––– Nevím, jak se to stalo. Ale v tom je ten rozdíl mezi náma – já to prostě nemám věčně, na rozdíl od tebe. Sis. ––––– No. Atl. ––––––––– Promiň. Sis. ––––– Ne, to je dobrý. Jen jsi mi to připomněl. Vlastně nevím, jak dlouho jsem si na to už nevzpomněl. Na jak dlouho jsem to vytěsnil. Atl. ––––––––– No, proto jsem říkal, žes musel být ještě větší svině než já. Hrozná. Sis. ––––– Jak to mám vědět? Kdo to tehdy měl poznat? Dělal jsem, co jsem mohl! Prostě jsem takhle skončil.

Atl. ––––––––– No skončil... kéž by, že? Sis. ––––– Eh, no to máš pravdu. Do prdele se vším. Atl. ––––––––– No v našem případě spíš do Tartaru se vším... Sis. ––––– Pravda, však tys tam, vlastně tady, taky málem skončil. Atl. ––––––––– No jo, ale kdo ví, jestli by to byla výhra, když tě tak vidím. Sis. ––––– Počkej, ale utekl jsi od podstaty věci – co je teda to tvoje smíření? Atl. ––––––––– Vždyť jsem říkal, nemám to věčně. Sis. ––––– Asi jsem natvrdlej, jak to myslíš? Atl. ––––––––– No prostě jednou mě někdo zabije. A nebo se na to jednou vyseru a nechám to na sebe spadnout. Sis. ––––– Jo takhle. Atl. ––––––––– Přesně takhle. Můžu si vybrat. Můžu to skončit. Má to konec, tady toto šílenství. Jednou. Sis. ––––– A to já nemůžu. Atl. ––––––––– Dyť říkám – jsi musel být hrozná svině. Vlastně je mi tě líto. Jsi prostě v prdeli. Pardon v Tartaru.

Trpetlidost

Rekapitulace

Trpetlidost

Rekapitulace

––––– Jenom jednoho lituju, že nemám dost. Peněz? Talentu? Lásky? Nene. Trpělivost je to, co přetáčí člunek mého stavu tam a zpět. Respektive její nedostatek. Trpělivost, které mám tak málo, že je mi vzácná jako sama radost. A jako jediné lituji, že se mi nedostává. Pche, trpělivost. Trpěl bych pro ni! Ale ve dvaceti mi nechyběla, ani jsem nevěděl, co to je. Je dobře, že mi chybí ve čtyřiceti? Není na to sakra brzo? Možná je už pozdě.

––––– Stačí mi vnímat. Cítit. Změnu. Na těle. Na kůži. Ve vlasech. Na jazyku. V uších. Miluju slyšet. Miluju vítr. Miluju rozdíl. Před. Po. Bolest. Úlevu. Uvolnění. A znovu. Jako důkazy, že jsem. Stačí mi být. Pozorovat. Celým tělem. Celou myslí. Ničeho se neúčastnit. Jen přijímat. Zmizet. A zůstat. ––––– Mým skutečným nepřítelem je moje očekávání, mým posledním spojencem moje vůle.

byla Dobropluh

Jsi-

byla Dobropluh

Jsi-

––––– Jen máločeho lituju. Máloco mě donutí k pochybám. K výčitkám. Jestli je to dobře nebo není, nevím. Ale spolehlivě mě vždycky vykolejí vzpomínání na mámu. V posledních jejích letech. Tolik bych toho chtěl vrátit zpátky. A tolik posunout dopředu. Prostě to nějak přeskládat. Bylo to těžké? Pro mě? Snad. Pro ni? Určitě. Ale já na všechno měl odpověď. Vždycky tu správnou. Máma byla jiná a kdo ji znal, ví. Bylo tak snadné jí to dát najevo. Bylo tak jednoduché ji prostě ignorovat. Ale byla svá. A byla naše. Jenže především – my jsme byli její. Víc, než jsem si tehdy chtěl připustit. A vlastně než uměl připustit. Ano, neměl jsem na svoji mámu dost pokory. Dostatek otevřenosti. Dost síly. Dost lásky, abych ji přijal celou, jaká byla. To ona naopak byla otevřená všem. Nás milovala. Za každé situace. Ať se jí dařilo nebo ne, my jsme byli na prvním místě. A já tím pohrdal. Pošetilec. Nikdo jsme neuměli vidět to dobro, které ji obklopovalo, kterým proplouvala. Kterým nás obdarovávala. A o které nikdo nestál. Odpusť mi.

Mami, jsem na tebe teprve teď připravený.

se radím výhradně se svou minulostí. ––––– O své budoucnosti

Mami, jsem na tebe teprve teď připravený.

se radím výhradně se svou minulostí. ––––– O své budoucnosti

De da

––––– Jak má dlouhé nohy. Vždycky vypadal tak komicky,

Copak je jediným posláním komára děsit lidi? Tomu se

když jsem ho rozplácnul na zdi. A vždycky mi naháněl

děda vždycky smál. Vysvětloval mi to zleva i zprava, a já

tolik strachu, dokud létal kolem. Komár. Můj odvěký

to i chápal. Dokud se nezačalo stmívat. Věřil jsem, že je

nepřítel. Vlastně můj nejstarší nepřítel. Vlak sebou

potřeba se na spánek řádně připravit, a tak jsem vždycky

házel jako vždycky. Netěšil jsem se tam, kam jsem jel.

pozabíjel všechny komáry, kteří se byť jen přiblížili k naší

Ale je to tak asi správně, kdo ví. Tentokrát mi myšlenky

ložnici. Děda mi za to často vyhuboval. Krvavé skvrny na

na zbytečnou cestu zahnala vzpomínka, kterou jsem už

zdech byly jak díry ve fasádách domů, co přečkaly válku.

dávno zapomněl. Asi jsem věděl proč. Je to těžké, s těmi

Ty skvrny, jako ty díry v domech, byly jako němí svědci

vzpomínkami. Zaháníte je, mažete, ale zalezou vám do

něčeho, na co by se tak rádo zapomnělo. Byl jsem v tom

hlavy jako šváb pod koberec. A čekají. Čekají na signál, tak

vážně dobrý. Pochytal jsem jich a rozmačkal snad stovky,

Bylo mi

jako rozmáčklý komár na skle mého kupé.

rudých skvrn po domě se dopočítat nedalo. Snad v tom

třináct. Vím to přesně, protože jsem se od té doby se

byla i špetka lovu, ale já se vážně jen bál. Tolik nocí jsem

svým dědou (dej mu Pán Bůh klidné nebe) mnohokrát bavil

probděl. I v tom největším horku, propocený na kost

o tom, co se tehdy v noci stalo. Myslím, že i on na to chtěl

zachumlaný do deky, jen aby na mě nemohli. Oni. Ale já

zapomenout. Snad se mu to povedlo. Děda žil za městem,

je slyšel. Bože. Dohánělo mě to k šílenství. Celý dům

ve starém domě. V takovém, kam byste jako děti rádi

spal. Všude ticho. Copak jsem je slyšel vždycky jenom já?

jezdili i vy. Přísahám. Asi nebyl v úplně nejlepším stavu,

To přeci není možné! Ale hlavně to není spravedlivé přeci!

ale to je dětem vždycky jedno. Dům byl skvělý, protože

Ano, bylo mi třináct, musela být snad už půlnoc, protože

byl velký, dalo se toho v něm tolik podniknout. Nemluvě

blikající světlo dědovy televize už z chodby dávno pohaslo.

o zahradě. Tu jsem miloval snad víc než svého dědu.

Mrtvolné ticho. Nemohl jsem usnout ze strachu, jako

Nezáleželo na ročním období, ty stromy mě vítaly vždycky,

vždy. A dočkal jsem se, ozvalo se to důvěrné pištění,

jako bych tam patřil. Poklonily se přede mnou a já se jen

které mě okamžitě probudilo. Zpět ve válce. Svýma tehdy

usmál na pozdrav. Nedokážu teď vyjmenovat, co všechno

ještě malýma rukama jsem kolem sebe začal máchat

jsme v zahradě prožili. Ano, prožili, já a můj mladší bráška.

v marné naději, že nepřítele poslepu ulovím. Rozsvítit jsem

Nevím, asi jsem měl skvělé dětství. I díky dědovi, kterého

nemohl, vedle spící bratr by se určitě probudil. Jak to,

jsem miloval snad víc než svého tátu.

Jen jedna věc

že nejde nikdy po něm? Co jsem udělal, že já? Ale hned mě

tam ale nepatřila, byla navíc. Kazila mi můj ráj. Komáři

napadlo, že vlastně je to tak lepší. Copak bych někomu

z nedalekého rybníku. Nikdy jsem nepochopil, k čemu jsou

přál, aby toto zažíval taky? Nene, raději ať jsem to já. Spi.

komáři užiteční. Slepice dávají vejce, krávy mléko. Motýli

Z hrdinských myšlenek mě vytrhl hlas. Někdo na mě mluvil.

jsou aspoň pěkní. Ale komár? To nedává smysl přeci.

Nebo se mi to zdálo. Šeptal. Mužský hlas tak podivný.

Moje dětská hlava se s tím neuměla vypořádat.

Vyděsil jsem se. Teď teprve, došlo mi, mám strach.

––––– Jak má dlouhé nohy. Vždycky vypadal tak komicky,

Copak je jediným posláním komára děsit lidi? Tomu se

když jsem ho rozplácnul na zdi. A vždycky mi naháněl

děda vždycky smál. Vysvětloval mi to zleva i zprava, a já

tolik strachu, dokud létal kolem. Komár. Můj odvěký

to i chápal. Dokud se nezačalo stmívat. Věřil jsem, že je

nepřítel. Vlastně můj nejstarší nepřítel. Vlak sebou

potřeba se na spánek řádně připravit, a tak jsem vždycky

házel jako vždycky. Netěšil jsem se tam, kam jsem jel.

pozabíjel všechny komáry, kteří se byť jen přiblížili k naší

Ale je to tak asi správně, kdo ví. Tentokrát mi myšlenky

ložnici. Děda mi za to často vyhuboval. Krvavé skvrny na

na zbytečnou cestu zahnala vzpomínka, kterou jsem už

zdech byly jak díry ve fasádách domů, co přečkaly válku.

dávno zapomněl. Asi jsem věděl proč. Je to těžké, s těmi

Ty skvrny, jako ty díry v domech, byly jako němí svědci

vzpomínkami. Zaháníte je, mažete, ale zalezou vám do

něčeho, na co by se tak rádo zapomnělo. Byl jsem v tom

hlavy jako šváb pod koberec. A čekají. Čekají na signál, tak

vážně dobrý. Pochytal jsem jich a rozmačkal snad stovky,

Bylo mi

jako rozmáčklý komár na skle mého kupé.

rudých skvrn po domě se dopočítat nedalo. Snad v tom

třináct. Vím to přesně, protože jsem se od té doby se

byla i špetka lovu, ale já se vážně jen bál. Tolik nocí jsem

svým dědou (dej mu Pán Bůh klidné nebe) mnohokrát bavil

probděl. I v tom největším horku, propocený na kost

o tom, co se tehdy v noci stalo. Myslím, že i on na to chtěl

zachumlaný do deky, jen aby na mě nemohli. Oni. Ale já

zapomenout. Snad se mu to povedlo. Děda žil za městem,

je slyšel. Bože. Dohánělo mě to k šílenství. Celý dům

ve starém domě. V takovém, kam byste jako děti rádi

spal. Všude ticho. Copak jsem je slyšel vždycky jenom já?

jezdili i vy. Přísahám. Asi nebyl v úplně nejlepším stavu,

To přeci není možné! Ale hlavně to není spravedlivé přeci!

ale to je dětem vždycky jedno. Dům byl skvělý, protože

Ano, bylo mi třináct, musela být snad už půlnoc, protože

byl velký, dalo se toho v něm tolik podniknout. Nemluvě

blikající světlo dědovy televize už z chodby dávno pohaslo.

o zahradě. Tu jsem miloval snad víc než svého dědu.

Mrtvolné ticho. Nemohl jsem usnout ze strachu, jako

Nezáleželo na ročním období, ty stromy mě vítaly vždycky,

vždy. A dočkal jsem se, ozvalo se to důvěrné pištění,

jako bych tam patřil. Poklonily se přede mnou a já se jen

které mě okamžitě probudilo. Zpět ve válce. Svýma tehdy

usmál na pozdrav. Nedokážu teď vyjmenovat, co všechno

ještě malýma rukama jsem kolem sebe začal máchat

jsme v zahradě prožili. Ano, prožili, já a můj mladší bráška.

v marné naději, že nepřítele poslepu ulovím. Rozsvítit jsem

Nevím, asi jsem měl skvělé dětství. I díky dědovi, kterého

nemohl, vedle spící bratr by se určitě probudil. Jak to,

jsem miloval snad víc než svého tátu.

Jen jedna věc

že nejde nikdy po něm? Co jsem udělal, že já? Ale hned mě

tam ale nepatřila, byla navíc. Kazila mi můj ráj. Komáři

napadlo, že vlastně je to tak lepší. Copak bych někomu

z nedalekého rybníku. Nikdy jsem nepochopil, k čemu jsou

přál, aby toto zažíval taky? Nene, raději ať jsem to já. Spi.

komáři užiteční. Slepice dávají vejce, krávy mléko. Motýli

Z hrdinských myšlenek mě vytrhl hlas. Někdo na mě mluvil.

jsou aspoň pěkní. Ale komár? To nedává smysl přeci.

Nebo se mi to zdálo. Šeptal. Mužský hlas tak podivný.

Moje dětská hlava se s tím neuměla vypořádat.

Vyděsil jsem se. Teď teprve, došlo mi, mám strach.

Skutečný strach.

Nerozuměl jsem mu vůbec

Rozběhl jsem se zahradou, to byla moje jediná šance.

nic a vyděšený jsem rozsvítil lampičku u postele. Už mi

Utéct tomu. Voda z kaluží cákala, chuchvalce bláta se

bylo jedno, jestli někoho probudím. Nikde nikdo nebyl,

mi lepily po celém těle, ale všechno to bylo jedno. Pryč.

nestál. Zdálo se mi to. Ulevilo se mi a uvědomil jsem si,

Jediná myšlenka, se kterou jsou byl schopný pracovat.

jak se mi po celém těle lepí moje zelené pyžamo. Šílený

Kličkoval jsem mezi stromy a utíkal na louku za domem.

sen. Šílený. Pyžamo jsem vysvlékl a odhodil uvolněně na

Bodalo mě v boku, snad jsem ani nedýchal. Srdce mi

podlahu pod okno. Otočil jsem deku propocenou stranou

bušilo celým tělem, tělo pulzovalo a tlouklo, jako samo by

nahoru a vítězně zalehl. Když se po chvíli hlas ozval znovu,

bylo srdce. Kůže mě pálila, těch bodnutí muselo byt snad

přestal jsem strachy dýchat. Tentokrát hlas provázelo

sto. Na louce jsem se na chvíli opřel o kolena a snažil

nesnesitelné pískání a mě ani v té hrůze nenapadlo, že je

se popadnout dech.

komáří. Vyskočil jsem z postele, na nic nečekal. Hlas byl

A dýchat jsem přestal. Na mou duši. Nad stromy se před

všude, a nikde. Jako by mi mluvil z hlavy, ale přesto jsem ho

měsícem vznášel mrak, ano, vznášel se, podivně. Hýbal

neslyšel. Snažil jsem se mu rozumět, ale nešlo to. Nešlo.

se, ale… v mraku jsem začal rozeznávat tvář. Mužskou?

Uvědomil jsem si, že stojím před domem. V zahradě. Byla

Nedýchal jsem. A k tlukotu mého těla se přidal hlas, ten

čistá noc, všude spousta světla od měsíce, který stál vysoko

hlas. Hlas, který zjevně přicházel z toho mraku. Tolik

nad mými stromy. Bylo asi po dešti, vzduch voněl a já na

jsem mu chtěl rozumět. Nešlo to. Co mi říká? Bylo to

svých bosých nohách cítil měkkou péči jemného bláta.

vlastně uklidňující. Začínal jsem si na bzučení zvykat.

V tom mi zase začalo syčet v hlavě. Snad bzučet. Toto se mi

Tělo se mi uvolnilo. Začal jsem dýchat, konečně. Bylo mi

musí zdát! Pokusil jsem se roztáhnou si prsty oči, vždycky

úžasně. Když v tom se něco zvedlo od země a příšernou

jsem se tak dokázal ze sna probudit. Musí to zabrat! Místo

rychlostí to udeřilo do toho levitujícího mraku. A další

probuzení jsem ale na rameni ucítil bodnutí. První. Zanechal

úder. Mrak se rozštěpil do mnoha malých útvarů a znovu

jsem marného otevírání otevřených očí a zkušeně jsem

se bleskově spojil do tváře. Při dalším úderu mi došlo,

se ohnal po příčině té pronikavé bolesti. Radostně jsem

že to, co seká do mraku, jsou větve. Větve mých stromů.

ve svitu měsíce mrkl na rozmačkanou krev v otevřené

A zas a zas. Byl jsem v takovém šoku, že mi to přišlo

dlani a na chvíli si přestal uvědomovat syčení ve své hlavě.

všechno v pořádku.

Druhé, třetí. Desáté. Přestal jsem počítat. Muselo jich být

za druhým. A já se začal radovat. Jak bych se díval

hejno. Byli všude. Úplně všude. Cítil jsem jejich bodání po

na nějaký zápas. Na všechno kolem jsem zapomněl.

celém těle, které se nahé začalo před měsíčním světlem

Že stojím nahý uprostřed louky, potřísněný krví

ztrácet do šíleného oblaku. Začal jsem křičet, ječet.

a blátem. S podivným úsměvem na tváři. Uvědomil jsem

Tedy alespoň jsem si to myslel, ale jak jsem později zjistil,

si náhle, že mrak se dívá na mě. Zase. A snad se i vrátil

nikdo nic neslyšel. Celou noc. Ani hlasy, ani můj křik.

jeho hlas. Tentokrát však byl nesnesitelný.

Ohlédl jsem se za sebe.

Tvář dostávala jeden úder

Skutečný strach.

Nerozuměl jsem mu vůbec

Rozběhl jsem se zahradou, to byla moje jediná šance.

nic a vyděšený jsem rozsvítil lampičku u postele. Už mi

Utéct tomu. Voda z kaluží cákala, chuchvalce bláta se

bylo jedno, jestli někoho probudím. Nikde nikdo nebyl,

mi lepily po celém těle, ale všechno to bylo jedno. Pryč.

nestál. Zdálo se mi to. Ulevilo se mi a uvědomil jsem si,

Jediná myšlenka, se kterou jsou byl schopný pracovat.

jak se mi po celém těle lepí moje zelené pyžamo. Šílený

Kličkoval jsem mezi stromy a utíkal na louku za domem.

sen. Šílený. Pyžamo jsem vysvlékl a odhodil uvolněně na

Bodalo mě v boku, snad jsem ani nedýchal. Srdce mi

podlahu pod okno. Otočil jsem deku propocenou stranou

bušilo celým tělem, tělo pulzovalo a tlouklo, jako samo by

nahoru a vítězně zalehl. Když se po chvíli hlas ozval znovu,

bylo srdce. Kůže mě pálila, těch bodnutí muselo byt snad

přestal jsem strachy dýchat. Tentokrát hlas provázelo

sto. Na louce jsem se na chvíli opřel o kolena a snažil

nesnesitelné pískání a mě ani v té hrůze nenapadlo, že je

se popadnout dech.

komáří. Vyskočil jsem z postele, na nic nečekal. Hlas byl

A dýchat jsem přestal. Na mou duši. Nad stromy se před

všude, a nikde. Jako by mi mluvil z hlavy, ale přesto jsem ho

měsícem vznášel mrak, ano, vznášel se, podivně. Hýbal

neslyšel. Snažil jsem se mu rozumět, ale nešlo to. Nešlo.

se, ale… v mraku jsem začal rozeznávat tvář. Mužskou?

Uvědomil jsem si, že stojím před domem. V zahradě. Byla

Nedýchal jsem. A k tlukotu mého těla se přidal hlas, ten

čistá noc, všude spousta světla od měsíce, který stál vysoko

hlas. Hlas, který zjevně přicházel z toho mraku. Tolik

nad mými stromy. Bylo asi po dešti, vzduch voněl a já na

jsem mu chtěl rozumět. Nešlo to. Co mi říká? Bylo to

svých bosých nohách cítil měkkou péči jemného bláta.

vlastně uklidňující. Začínal jsem si na bzučení zvykat.

V tom mi zase začalo syčet v hlavě. Snad bzučet. Toto se mi

Tělo se mi uvolnilo. Začal jsem dýchat, konečně. Bylo mi

musí zdát! Pokusil jsem se roztáhnou si prsty oči, vždycky

úžasně. Když v tom se něco zvedlo od země a příšernou

jsem se tak dokázal ze sna probudit. Musí to zabrat! Místo

rychlostí to udeřilo do toho levitujícího mraku. A další

probuzení jsem ale na rameni ucítil bodnutí. První. Zanechal

úder. Mrak se rozštěpil do mnoha malých útvarů a znovu

jsem marného otevírání otevřených očí a zkušeně jsem

se bleskově spojil do tváře. Při dalším úderu mi došlo,

se ohnal po příčině té pronikavé bolesti. Radostně jsem

že to, co seká do mraku, jsou větve. Větve mých stromů.

ve svitu měsíce mrkl na rozmačkanou krev v otevřené

A zas a zas. Byl jsem v takovém šoku, že mi to přišlo

dlani a na chvíli si přestal uvědomovat syčení ve své hlavě.

všechno v pořádku.

Druhé, třetí. Desáté. Přestal jsem počítat. Muselo jich být

za druhým. A já se začal radovat. Jak bych se díval

hejno. Byli všude. Úplně všude. Cítil jsem jejich bodání po

na nějaký zápas. Na všechno kolem jsem zapomněl.

celém těle, které se nahé začalo před měsíčním světlem

Že stojím nahý uprostřed louky, potřísněný krví

ztrácet do šíleného oblaku. Začal jsem křičet, ječet.

a blátem. S podivným úsměvem na tváři. Uvědomil jsem

Tedy alespoň jsem si to myslel, ale jak jsem později zjistil,

si náhle, že mrak se dívá na mě. Zase. A snad se i vrátil

nikdo nic neslyšel. Celou noc. Ani hlasy, ani můj křik.

jeho hlas. Tentokrát však byl nesnesitelný.

Ohlédl jsem se za sebe.

Tvář dostávala jeden úder

Zbývala chvíle a musela mi prasknout hlava. Zase jsem ucítil bolest, na krku. A další a další. Mrak se začal hýbat mým směrem a já už na nic nečekal. Nevnímal jsem bolest na svých chodidlech od řezajících kamenů, skákal jsem kalužemi, neohlížel se. Běžel jsem závod o život. Já ho vážně běžel. Neohlížel jsem se a neviděl, co se se mnou dělo dál. Jen jsem si pak ještě mockrát představoval, co všechno se tam v zahradě stát mohlo. Můj cíl byl jediný. Tolik jasný. Raději se utopím, než abych… zbýval jen kousek. Chladivá klidná hladina mě vítala. Vábila. A otevřela mi svou náruč a políbila mě. Taková úleva. Všechno ustalo, jako když tlesknete. Hlas zmizel. Šílené bzučení ustalo. Tělo mě přestalo pálit. Teď jsem se tedy konečně probudil? Byl to jen sen. Věděl jsem to celou dobu.

Našli mě až ráno. Brácha začal běhat

po domě a hledat mě. Dědu to probudilo, nebral to vážně, ale rychle začal. Trvalo ještě notný čas, než došli k rybníku. Ležel jsem na kraji. Mezi kameny, v blátě, dýchal jsem přerývavě. Obličej jsem měl zabořený do břehu, po lopatky byl ještě ve vodě. Děda mi vyprávěl, že nic strašnějšího v životě neviděl. Stejně prý mluvili i doktoři. Po celém těle jsem měl krvavé kousance, rány na tváři. Technicky jsem prý měl být mrtvý, přinejmenším podchlazením. Utopením. Stačilo si vybrat. Ale nejpodivnější všem přišlo, že jsem se usmíval. Už když mi z bláta zvedli zabořenou hlavu.

Když 5 let po té

děda zemřel, nastěhoval jsem se do toho domu. Ke svým stromům. Ke svému rybníku. Do svého domu. Bydlím tam dodnes.

Přes komára přejela po skle z vnější

strany kapka. Začíná pršet. Snad nezmoknu. nechtěl bych být v jeho kůži.

No,

Našli mě až ráno. Brácha začal běhat

Když 5 let po té

děda zemřel, nastěhoval jsem se do toho domu. Ke svým stromům. Ke svému rybníku. Do svého domu. Bydlím tam dodnes.

Přes komára přejela po skle z vnější

strany kapka. Začíná pršet. Snad nezmoknu. nechtěl bych být v jeho kůži.

No,