Přeložil: MARTIN KÖNIG
Fiona Cummins: Chrastění kostí Vydání první Copyright © Fiona Cummins 2017 All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2152. publikaci Přeloženo z anglického originálu Rattle vydaného nakladatelstvím Macmillan an imprint of Pan Macmillan, Londýn v roce 2017 Český překlad © 2018 Martin König Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2018 Emil Křižka Přebal a vazba © 2018 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0771-8 BARONET Praha 2018
F i o na C u mmi ns
Chrastění kostí
Pro JJ, který věřil.
AUTOR Č INA P O Z N Á MKA Nemoc zkamenělých lidí (Fibrodysplasia ossificans progressiva): Vzácné oslabující onemocnění, jehož pacienti trpí růstem druhé kostry, která je doslova uzavře ve vězení z kostí. Tohoto procesu jsou obvykle ušetřeny oči, jazyk, bránice a srdce. Lék na tuto nemoc v současné době ne existuje. Tommy Rawhead: „Bubák, obvykle představovaný s hlavou v podobě lebky nebo jako člověk se staženou kůží, byl vyvoláván proto, aby děsil děti. Často používáno ve spojení s přízviskem Krvavý.“ – Anglický oxfordský slovník
P ROL O G Za tichých nocí, kdy se v toku řeky River Quaggy zrcadlí rozmazaný srpek zimního měsíce, na něj mrtví volali. Naklonil hlavu na stranu a v šeptající temnotě zaslechl nesouvislé vzlyky dítěte. Chlapcovo zmučené mumlání se k němu neslo přes město a on musel bojovat s touhou okamžitě odejít. Dokonce ani po všech těch letech nedokázal potlačit chvění, které se mu tělem šířilo vždycky, když o svém celoživotním díle přemýšlel. Každá generace vytvořila vlastní sbírku. Jeho otec, otcův otec a muži, kteří tady byli před nimi. Teď však nastala jeho doba, čas jeho výsad a povinností. Stýskalo se mu po tom, jak měsíční světlo procházelo mezerami v žaluziích v otcově domě a jak se rozlévalo po kostech. Stuhy a listy zkostnatělé hmoty. Stalagmity a mosty. Pokroucené pláty a úlomky kostí. Plaketa s vyrytým písmenem C. Stíny v domě se prohloubily. Stál sám v chodbě a pil vedle nádherného kostlivce ve skleněné vitríně, jenž ho okouzloval svými deformacemi, pronikáním kostí do hrudní dutiny a zvápenatělými výčnělky zdobícími páteř. Mladý chlapec, uvězněný v kamenném vězení. Celá léta už hledal další podobně vzácný exemplář, když pátral mezi mrtvými a živými. Stále hledal, stále doufal. A teď, po takové době, ho našel… 11
PÁTEK
1 15:21 Kdyby si Erdman Frith místo pečeného hovězího vybral pizzu, mohl být jeho syn toho všeho ušetřen. Kdyby byl Jakey Frith o něco obyčejnější, ten bubák, jenž se plížil stíny jeho života, by nebyl ničím víc než dětskou vzpomínkou, kterou na rodinných sedáncích čas od času někdo opráší a všichni se jí zasmějí. Kdyby rodiče Clary Foyleové nebyli tolik sebestřední a místo sebe se poněkud více soustředili na svou pětiletou dceru, k jejímu zmizení by vůbec nemuselo dojít. Co se týče detektivní seržantky Etty Fitzroyové, tak tu kdyby nepronásledovaly myšlenky na to, co by mohlo být, čím by mohla být ona, obě děti by se z výsluní novinových titulků vytratily do nejtemnějších hlubin zapomnění. To však onoho vlhkého listopadového odpoledne, jen pár hodin předtím, než se jejich životy srazily a s prasknutím prolnuly, aby o nich všech odhalily pravdu, nikdo ze zúčastněných ani netušil. Ze všech nejméně to tušil Erdman Frith, který se trápil v oddělení chlazených potravin. Ulička tři znamenala salámovou pizzu a jistou penzi, ulička pět a mohl být stejně mrtvý jako ten kus svíčkové, který si zrovna dával do vozíku. Ne, Erdman Frith o smrti nepřemýšlel vůbec. Ze všeho 15
nejvíc mu teď dělalo starosti to, co Lilith řekne, až uvidí to… Bum… Bum… Tu-dummmmm… Tmavé maso. Erdman si ji představil se rty sevřenějšími víc než komáří zadek. „A co ten obsah nasycených tuků, Erdmane?“ „Copak tmavé maso nepřispívá k rakovině tlustého střeva, Erdmane?“ Komáří zadek se ještě nakrčí. „Nebo ta nemoc šílených krav, Erdmane. Oni sice tvrdí, že ji vymýtili, ale kdo ví, jestli říkají pravdu?“ Opravdu čekala, že na to odpoví? Kdysi dávno by se jí kvůli starostlivě svraštělému obličeji posmíval, pálil by jeden hloupý vtip za druhým, dokud by se oba nerozesmáli a ona by se k němu nepřitiskla, prsty by mu nevpletla do vlasů, nevdechla by ho a na své obavy by nezapomněla. „Lilith, víš, proč tomu říkají PMS?“ „Nevím, Erdmane, proč tomu říkají PMS?“ „Protože nemoc šílených krav už je zabraná.“ Ta-dá! Jenomže dnes už nedokázal vyvolat ani slabý úsměv. V těchto dnech sledovala každý Jakeyho pohyb a její obavy nejen, že nebyly zapomenuty, byly tisícinásobně zesíleny krutým nepřítelem, který jejich syna – a teď i jejich manželství – měnil v papírové motýlky, křehké a snadno rozbitné. Lilith a Erdman svému chlapci řekli, že má takový malý problém s kostmi. Toto prohlášení by se dalo nazvat nejdokonalejší ukázkou eufemismu všech dob. Ten Jakeyho „malý problém“ ho totiž nakonec zabije. Kvůli zřetelné malformaci palců u nohou pojal lékařský tým podezření už při porodu. Fibrodysplasia ossificans progressiva. Pětatřicet písmen. Plus mínus jedno písmeno za každý rok Jakeyho předpokládané životnosti. Průměrná délka života. Cokoli navíc by bylo jako bonus. Jedna ze sester v porodnici čirou náhodou předchozích šest měsíců pracovala v australské nemocnici, do níž přijali teenager16
ku s podivnými kostními výrůstky a se ztrátou pohybu. Vyprávěla, jak jí do svalů vstřikovali léky proti bolesti, chirurgicky odstraňovali kostní výrůstky, ale jediné, čeho dosáhli, bylo to, že se její stav asi milionkrát zhoršil. V době, kdy jí chorobu diagnostikovali, už z ní prakticky byla socha, která kromě toho, že mluvila, se stěží dokázala vůbec pohnout. Ale pořád mohla mluvit. Ta sestra jim to vyprávěla, jako by to snad bylo nějaké požehnání. O šest let později byli dokonce i specialisté šokováni tím, jak rychle se Jakeyho nemoc rozvíjela. Tím, že na někoho tak mladého byly příznaky neobvykle silné. Tím, že jeho tělo sice onemocnění podléhalo charakteristickým způsobem, ale že se mu to do paží dostalo mnohem dřív, než předpokládali. Měli si prý čas se synem užívat. Erdman prsty svíral chladný a vlhký balíček ve vozíku. Měl by to vrátit. Lilith ho asi zabije, a on ji nechtěl naštvat, to opravdu ne. Moc se mu stýskalo po radostné svobodě jejich lásky předtím, než do ní vstoupily kontroly v nemocnicích a názvy léků. Na druhou stranu už měl plné zuby toho, jak vždycky dělal, co mu řekla. No co, on neměl ani BSE, ani CJD, nebo jak se to sakra jmenuje, a táhlo mu na čtyřicet. Kdyby tenhle metaforický kravinec měl dráhu jeho života zkřížit, už by do něj šlápl dávno bez ohledu na to, jak posraný život měl i tak. I kdyby došlo k nejhoršímu, toho přechodu z muže ve středním věku v zeleninu by si prostě nevšiml. I brambory zažijí víc srandy než on. Nasrat na to. Jakey maso k večeři miloval a musel nabrat sílu. Kdyby tak Erdman věděl, že na tom nejpřepychovějším místě ze všech, v Tescu na Lewisham Road, prakticky zpečeťuje osud svého syna, celá rodina by se stala vegetariány. On to však nevěděl, takže se po cestě k domovu samolibě usmíval, protože měli takovou dohodu. Kdo nakupuje, má právo rozhodnout, co se bude jíst. 17
2 15:23 „Sedí Káča na lavici, na klíně má kohouta, na koho to slovo padne, ten musí jít do kouta!“ Poppy Smithová ukázala přímo na ni a chichotala se mezerou v horní řadě zubů, ale Clara Foyleová se ani neusmála. „Nehraju,“ řekla a k malé skupince dětí, hrajících na honěnou, se otočila zády. S rukama hluboce zbořenýma v kapsách vykročila k bráně na vzdálenějším konci dětského hřiště. Bylo téměř prázdné, jen několik opozdilců čekalo na starší chlapce, až dokončí spontánní fotbalový zápas. Poppy za ní volala a spojenými prsty napodobovala račí klepeta a všichni se smáli, ale Clara dělala, že neslyší. Poppyina matka měla na Claru dohlédnout, jenomže místo toho zády k dívence klevetila s jinou matkou a nevšimla si, že se jí zatoulala, a Poppy na to, aby si všimla sama, měla příliš práce s šeptáním s ostatními. To byl první náznak štěstí, které se na něj usmívalo. Paní Foyleová jim říkala mrchožroutky, matkám z dětských hřišť, které se každé odpoledne v neproniknutelných skupinách shromažďovaly před školní bránou. Claře kvůli neustále pokyvujícím hlavám, růžovým rtěnkám a pestro18
barevnému oblečení spíš připadaly jako ptáci. Netušila, že někteří ptáci s chutí ozobávají maso z kostí životů jiných lidí. Asi před pěti minutami zatahala Poppyinu maminku za kabát a zašeptala jí, že musí na záchod. Paní Smithová neodpověděla a jen dál povídala, přičemž kolem sebe máchala pažemi jako křídly. Clara přitiskla nohy k sobě a maličko poposkočila, teď však při chůzi cítila, jak se jí o stehna otírají vlhké punčochy. „Ne, mami, já už nemám Poppy ráda,“ fňukala před matkou toho rána, když jí paní Foyleová vysvětlovala, kdo ji vyzvedne. „Je mi líto, zlato, ale nedá se nic dělat. Vždyť si to nádherně užiješ. Kromě toho má Gina dnes odpoledne volno a já mám domluvený termín.“ Clara trucovala a rozplakala se, ale nebylo jí to nic platné. S matkou to ani nehnulo. Pro paní Foyleovou byly dokonale vypadající vlasy mnohem důležitější než dýchání. Vítr se hezky rozcvičoval a proháněl po hřišti listí. Claře byla zima, bolela ji hlava a chtěla maminku. Poplácáním na batoh se ujistila, že v něm stále má peněženku. Děti si do školy peníze brát nesměly, Clara si ji ale po snídani do aktovky propašovala, když se Gina nedívala. Měla ráda ty zvuky, které mince vydávaly, když do sebe narážely. Chladný vzduch ji zaštípal znovu. To ji přinutilo vzpomenout si na tátu a na to, jak jí stiskl tváře mezi prsty, až zčervenaly a rozbolely ji. Clara se zachvěla a začala zápasit se zipem kabátu. Přes okno sborovny si jí všimla třídní učitelka, paní Lewisová, a zamávala jí. Stydlivě zvedla ruku na oplátku a nasadila si na ramena batoh, který byl téměř stejně velký jako ona. Boční branka byla otevřená. Správce pan Crofton je později odpoledne při obchůzce zamkne, prozatím však by19
ly těžké kovové mříže zapřené o zelené zábradlí a cestě ke svobodě nebránilo nic. Clara mezi dvěma rozechvělými údery srdce proklouzla školní brankou a zastavila se na chodníku venku. Ve střevech ucítila chlad, který neměl nic společného s větrem venku. Rychle se ohlédla. Na druhé straně betonové plochy hřiště si Poppy hrála se Sashou a Poppyina matka pořád mluvila a rozhazovala rukama. Ještě tři kroky, a Clara bude za rohem a z dohledu. Dívenka se pro sebe nervózně usmála. Na druhé straně silnice se z auta, které tam už dva týdny parkovalo každé odpoledne, vysoukal muž v černém proužkovaném saku. I on vykročil. Protože měl kroky delší než ona, brzy Claru předehnal, ta se však na to, aby si ho všimla, až příliš soustředila na vlastní útěk. O několik ulic dál si žena, která vyšla ze stánku s novinami, pomyslela, že je divné vidět holčičku jít v pátek odpoledne samotnou domů. Když zaregistrovala Clařinu školní čepici, rozhlédla se po někom dospělém a matně si všimla muže v černém proužkovaném saku. Jejich oči se setkaly a ona si v tom mrazivém okamžiku vzpomněla na jejich starého rodinného psa. Ten toho léta zemřel hrozivou a dlouhotrvající smrtí poté, kdy ho po napadení střečky zevnitř rozežrali červi. Když Buddyho našla ještě živého, ale v šoku, měl prázdné oči. Stejně prázdné jako oči tohoto muže. Zmocnil se jí silný pocit nevolnosti a láhev s mlékem, kterou držela, zvlhlá kondenzací z chladničky v obchodě, jí začala prokluzovat mezi prsty. Muž se odvrátil a žena si rychle uvědomila, že ji musí sevřít pevněji, jinak spadne na chodník a rozbije se. Jeho tvář zapomněla téměř okamžitě. Muž vešel do obchodu hned vedle toho, z něhož žena právě vyšla. Byl prázdný, až na prodavače, který si s někým 20
telefonoval v pandžábštině a ostrou hranou čelisti si tiskl sluchátko k rameni, aby si mohl na papír zapisovat čísla. Počítal, kolik by stála instalace kamerového systému, a na zákazníka se ani nepodíval. Clara se dovnitř protáhla hned za ním. Milovala sladkosti a tady měli jednu řadu za druhou pestrobarevných ovocných tyčinek a karamel v lesklých obalech, láhví koly, čokoládových rozinek a duhových bonbonů všech příchutí. Jedna-dvě-tři-čtyři-pět různých barev, počítala Clara v duchu. Pět. Tolik je mi let. V břiše jí zakručelo. Oběd byl před téměř čtyřmi hodinami a ona svůj krůtí páj nenápadně zabalila do ubrousku a hodila do koše, zatímco paní Goddardová křičela na Saf frona Harveyho za to, že se mu hrášek rozsypal po podlaze jídelny. Muž v černém saku stál před ní. Protože Clara byla tak malá, že mu nemohla vidět do tváře, místo ní hleděla na skvrnu o velikosti pětipence, která vypadala jako od rzi a protínala jemné bílé proužky na kapse. Ačkoli byla tak mladá, o rzi věděla, protože si tatínek stěžoval na zahradníka, který nechal nářadí zrezivět, a ukázal jí hrábě. To, co viděla teď, však rez nebyla. Byla to zaschlá krev. A ona o krvi nic nevěděla. Zatím. „Patnáct deka malinových pralinek, prosím,“ řekl. Když Clara o několik okamžiků později z obchodu vyšla se sáčkem s jahodovými bonbony, muž čekal venku a opíral se o zábradlí. „Tak co sis koupila?“ Byl veselý, přátelský a chvilku lovil ve vlastním pytlíku, než si vybral jednu pralinku a rozbalil ji. Vložil si čokoládu do úst a na dívku se usmál. „Hmmm… Já to mám moc dobré… Nechceš taky?“ Zatřepal před ní pytlíkem a Clara o krok ustoupila. Batohem narazila do telegrafního sloupu, až se zapotácela. „Neboj, já tě nekousnu.“ Pytlík se před ní znovu zavlnil a ona se k němu naklonila, protože ji ta pohybující se růžová barva najednou při21
tahovala. Natáhla ruku, aby si nabídla, a mužovy kostnaté prsty se jí sevřely kolem zápěstí. „Maminka mě poprosila, abych tě odvedl domů. Protože nemáš ráda tmu. Že jo?“ S plachým přikývnutím se nechala po ulici vést směrem k jednomu pozemku s řadou rozpadajících se garáží. Začala se snášet pozdně odpolední mlha, v níž splývala zaparkovaná auta i chodník před nimi. Stmívat se mělo v 16:09, a ono už bylo skoro dvacet. Trochu víc se k muži přimkla. Sice z něj byla nervózní, ještě nervóznější však byla ze stmívajícího se dne a z rychlého ústupu barev z oblohy. Když se obrátil, aby se na ni podíval, oči měl jako černé chuchvalce. Procházeli úzkou ulicí s řadovkami po obou stranách. Před těmito domy nebyly zahrádky, byly tam jen betonové pásy plné přetékajících popelnic. Jeden nebo dva byty v patře byly tmavé, ve většině těch v přízemí se však svítilo a její oči přitahovaly obří televizní obrazovky ve více než jednom obýváku, které míjeli. V břiše jí znovu zakručelo, a tak hmátla levou rukou do kapsy a vytáhla si bonbon. Růžový prášek z něj jí na špičce prstu zanechal stopu. Lačně cumlala jeho sladkou chuť, která na okamžik přebila tu hořkou a úzkostnou příchuť v ústech. Clara bydlela na Pagoda Drive v Blackheathu, enklávě luxusních domů, na hony vzdálené tomuto graffiti počmáranému bloku na křovinatém pozemku. Měla vlastní pokojíček, namalovaný narůžovo, a s ním ladící věšák přecpaný šaty Disneyho princezen, z nichž nejoblíbenější byla Šípková Růženka. Pokoušela se mu říci, že si to rozmyslela a že zkusí jít domů sama, on ji však neslyšel. Dál kráčel rázným krokem vpřed a stále jí svíral zápěstí. Když se zkusila ze sevření vyprostit, zaryl jí nehty do proužku bledého masa, vyčnívajícího zpod manžety kabátku. Na konci prázdné ulice se tyčila nepoužívaná továrna 22
s několika rozbitými okny a s nápisem Zákaz vstupu. Před ní stála zaparkovaná otlučená šedá dodávka Ford bez oken. Muž se k dívce otočil a tentokrát kolem očí žádné přátelsky usměvavé vrásky neměl. Zatímco ji pořád držel za zápěstí, zamával klíči a dodávka zapípala. Trhl směrem k vozu hlavou. „Nastup,“ poručil hrubým hlasem. Clara do dodávky nechtěla, proto zavrtěla hlavou a snažila se odtáhnout, její malé tělíčko však pro něj nepředstavovalo žádnou překážku. Když otevřela ústa, aby vykřikla, vecpal jí mezi zuby ruku. Silně se zakousla. Sice nevykřikl, ale v očích mu viděla vztek a cítila, jak se jí jeho prsty zarývají do jemné kůže. Bojovala a snažila se kopat nohama, jak ji to učili při výuce plavání, ale k ničemu to nebylo. Muž ji druhou paží objal kolem pasu a zvedl ji dovnitř. Vylezl za ní a zabouchl dveře. Poppyina matka, paní Smithová, si toho, že Clara je pryč, všimla asi šest minut poté, kdy z hřiště odešla. V době, kdy proběhla školním areálem a mobilním telefonem zavolala policii, se obloha zatáhla a dodávka odjela.
23
3 17:56 Dvě hodiny a sedmnáct minut po tom, kdy byla Clara Foyleová unesena, se Erdman usadil naproti své rodině. Lilith s ústy staženými ve výrazu nesmírného rozmrzení krájela Jakeymu mrkev, Jakey si cosi potichu zpíval a byl duchem nepřítomný. Erdman si prsty prohrábl vlasy, nebo to, co z nich zbývalo a co mělo stejně vybledlou barvu jako lak na Jakeyho autíčku. Na tom, které nechal dva týdny ležet v bazénku a které pak už bylo téměř nepoužitelné. K ničemu. To bylo slovo, které znal až moc dobře. Nikdy se nedokázal zbavit pocitu, že neplní očekávání: matčina, Lilitina, ani svá vlastní. Neustále sám sebe přesvědčoval, že na to má ještě spoustu času, jak však mohutněl kolem pasu, zatímco mu řídly vlasy, s čím dál větší nelibostí si uvědomoval, že jeho život pravděpodobně má mnohem blíž ke konci než k začátku. Erdmanovi při pohledu na syna tak nějak legračně poskočilo srdce. Jakey v něm vyvolával podivnou směsici ochranářství a překvapení, kterou ani po šesti letech nedokázal zcela pochopit. Jakey pohyboval rty, Erdman však z nich slova vyčíst neuměl. 24
Zatímco se snažil v tom tichu nějak vyznat, Lilith se do svého talíře zašklebila. Úplně stejně se zatvářila dnes ráno v posteli, když se náhodou dotkl jejího stehna. „Tak nakrájíš to maso, nebo jak?“ zachvěl se komáří zadek. „Co je to za nápad večeřet v pátek maso?“ Slova na usmířenou, která už měl na rtech, zamrzla. Chuť k jídlu se zmenšila, ale po pohledu na to hovězí maso, prorostlé tukem a s vytékající růžovou šťávou, krájecí nůž přece jen zapnul. Jeho tiché bzučení mu připomnělo zvuky, které někdy slyšel zpoza zamčených dveří koupelny, kdy mu Lilith oznámila, že se jde naložit do vany, takže jestli by jí mohli dát na půl hodiny pokoj, prosím. Přál si pokaždé, aby se býval neobtěžoval s brzkým návratem domů a místo toho šel do hospody. Lilith se deštěm rozostřenými okny zahleděla na tmavý čtverec náměstí jejich zahrady. Chtěl ji nějak stáhnout zpátky do svého života, nevěděl však jak. Neočekávaně se mu vynořila vzpomínka na jeden oběd v nějaké hospodě jen pár měsíců po jejich seznámení. Z větších skupin měl vždycky obavy, ona však jeho přátele okouzlila zábavnými historkami ze školy, v níž kdysi pracovala. Když odešli, vložila mu ruku do dlaně, a on si dodnes vzpomínal na to, jak na ni byl jakýmsi absurdním způsobem hrdý. Bože, jak mu chyběla! Jakeyho zpěv o několik procent zesílil. Tohle se mu při jídle stávalo často. Erdmana napadlo, jestli to nebude způsob, jak se syn snaží přehlušit zvuky rodinného rozpadu. „Co je to za písničku?“ zeptala se Lilith s přemýšlivě nakrčeným obočím. „Kurváááááááááááááááááá! Teda vlastně AU!“ Prstem mu projela palčivá bolest, jak čepel sklouzla a zubaté ostří se hluboce zakouslo do kůže i podkožní tkáně. Jakey přestal zpívat a vytřeštil oči. Voda ve sklenicích vibrovala. Erdmanův prázdný talíř byl pokapaný rubínový25
mi kapičkami a vypadal jako nějaká strašidelná verze obrazů Jacksona Pollocka, které minulý měsíc viděl v galerii Tate. Nůž se na stole v zuřivých kruzích otáčel, dokud ho Lilith nevypnula. Když na ni Erdman pohlédl a maličko se mu zatočila hlava, poprvé po mnoha měsících si nakrátko uvědomil, jak plná má ňadra. Po několika vteřinách ten pocit závratě zmizel a on se dokázal podívat na ruku, kterou mu zabalila do ubrousku, když ho usadila na židli. Mohl by přísahat, že ta látka byla sněhobílá, nyní však zářila jasně šarlatovou barvou. „Přines taťkovi trochu vody,“ řekla Lilith. Chlapec se nepohnul. „Tak běž!“ Jakey se s typickou neochotou šestiletého dítěte, které musí opustit krvavou scenérii, odbelhal do kuchyně. Mezi dveřmi se ještě obrátil a podíval se na otce. Erdman se usmál. A maličko zamával. Levou rukou, pochopitelně. Prst ho začal svědit. Scheisse. Erdman si zraněnou ruku položil na stehno, aby Lilith mohla zvednout roh vlhkého ubrousku. Čerstvá krev mu vytrvale kap-kap-kapala na světlou laminátovou podlahu. Nedokázal se přimět, aby se na tu ránu podíval, na ten silný kousek vlající zničené kůže. Z Lilitina ostrého nádechu se dověděl všechno, co potřeboval vědět. Venku se ozval autoalarm. Nebyl to autoalarm. Jakey. Lilith mu pustila ruku a vyrazila ke kuchyni. Když se Erdman postavil, stěny místnosti se zavlnily jako uvnitř bazénu. Jakmile se ustálily, váhavě za ní vykročil. Při pohledu na scénu, která se před ním otevřela, mu srdce vyskočilo až do úst. Jakey ležel na podlaze s jednou rukou pod tělem a s druhou nataženou před sebou. Hlavu měl vykroucenou na stranu. Vedle něj se válela převržená stolička. Na dlaždicích 26
ležely úlomky skla a poblíž sporáku se vytvořila louže vody. Lilith byla rozrušená, v rysech obličeje se jí výraz viny střídal s výrazem strachu. Jakey se pokoušel posadit, ztěžka dýchal a plakal. „Jde ti to velice hezky a snadno, zlato,“ řekla Lilith. Erdman, který upozadil vlastní bolest, k synovi napřáhl nezraněnou ruku. „Kde to bolí, šampione?“ Jakey však otci ruku nepodal, jako to obvykle dělával. Místo toho se roztřeseně nadechl a znovu se rozplakal. Erdman se na kratičký okamžik setkal pohledem s Lilitiným. „Ruka, tati,“ pronesl skrz vodopád slz. „Spadl jsem na ruku.“ Zatímco Lilith pomáhala Jakeymu na nohy, Erdman odhadoval škody. Jakeyho funkční paže, ta, kterou jedl, pil, hrál si a psal, mu teď v podivném a nepřirozeném úhlu visela podél boku. Už mu také začínala natékat a Erdmanovi připomínala tlustou růžovou klobásu těsně před tím, než se střívko roztrhne. Druhou paži, ztuhlou a neohrabanou, měl přitaženou v lokti. V této pozici ji měl zafixovanou od tří let. „A někde jinde, Jakey?“ zeptal se. „Nepraštil ses do hlavy? Nebo nespadls na kolena? A co žebra? Když používáš stoličku, musíš být opatrný, to jsme ti řekli už stokrát předtím. Copak jsi nepoužil madla? Proč jsi nevzal balenou vodu z ledničky?“ Synův spodní ret se roztřásl a znovu se hlučně a nešťastně rozvzlykal. Podle toho, jak na něj Lilith hleděla, Erdman poznal, že zašel až příliš daleko. Jakey stále ještě nepohnul rukou a teď už mu na ní vyskákaly podivné fialové skvrny. „Posaď se, zlatíčko,“ řekla Lilith. „Přinesu ti něco k pití. A taky sušenku, co máš rád.“ 27
Když do skříňky za ním sahala pro sklenici, Erdman v uchu ucítil Lilitin horký šepot. Na okamžik si vzpomněl, jaké to bylo, když na sobě cítil její ústa, bolest v ruce a starost o Jakeyho ho však znovu stáhla do přítomnosti. „Poslouchej, ty potřebuješ šití. Je to hluboká rána. Hnusná. A i když nechci vyděsit Jakeyho, raději ho taky vezmeme na úrazovku. Já mu teď dám ty jeho steroidy, ale asi bude potřebovat rentgen.“ Ústa se jí třásla. „Myslím, že ta ruka je zlomená.“ Erdman zasténal, jak v duchu zalitoval zmařeného jídla, popravdě řečeno ho však chuť stejně přešla. Jakey dostal léky proti zánětům. Pláč sice utichl, ale teď se mu slzy tiše koulely po tvářích. Erdman si zdravou rukou syna zvedl k boku a dával pozor, aby mu nespadl. Po několika vteřinách ho rozbolel biceps, ale ignoroval to a chlapce odnesl do auta venku. Bezpečnostní světlo se rozsvítilo a krev z ruky zanechávala na příjezdové cestě stopu v podobě rudých kapiček. Syn se mu v náručí zavrtěl, aby se na ně mohl podívat. „Ty umřeš?“ zeptal se Jakey s obličejem, který proti zimní noční obloze připomínal bledý měsíc. „Samozřejmě že ne, šampione,“ odvětil Erdman. Připoutal Jakeyho na sedadlo a políbil ho na vlasy. „Táta jenom potřebuje pár stehů.“ Ten konejšivý tón ho stál hodně přemáhání. „A musíme tě nechat prohlídnout. Se špatnou rukou nemůžeme zůstat doma.“ Zatímco je Lilith vezla do nemocnice, Jakey si znovu začal tichým hlasem prozpěvovat, ale protože Erdman seděl vzadu vedle něj, dokázal jasné synovy tóny rozeznat i přes dopravní ruch. Na rozdíl od Lilith tu píseň, kterou Jakey zpíval, poznal. Poznal ji proto, že když byli malí, zpívali ji s Carltonem – Erdmanovým bratrem. A Carlton byl už šestatřicet let mrtvý.
28
V nemocnici Royal Southern Jakeyho a Lilith nasměrovali na dětské úrazové oddělení, ale Erdman musel hodinu čekat, než jeho zranění prohlédl nějaký usoužený stážista. Jeho jmenovka prozrazovala, že je to jistý doktor Hassan. „Vypadá to, že jste zasáhl kost, ale nemyslím, že by byla poškozená šlacha,“ říkal, zatímco si stahoval latexové rukavice. „Nejspíš to bude pár dní bolet, ale udělal jste dobře, že jste přišel. Se stehy se vám to zahojí rychleji.“ Závěs se zavlnil a dovnitř nakoukla Lilitina hlava. Erdman si všiml, že jí klouby na rukou zbělely námahou od toho, jak Jakeyho tlačila na nemocničním invalidním vozíku. Sebemenší náznak sluníčka stačil v létě k tomu, aby mu na tváři vyskákaly pihy, připomínající takový ten hlavolam v novinách, když musíte spojovat tečky, aby se objevil obrázek. Té noci, šestnáctého listopadu, však měl Jakey pleť zcela bezbarvou, jako kdyby síť žil a cév těsně pod kůží byla naplněna mlékem. „Promiňte,“ zašeptala doktorovi. „Jenom jsem chtěla manželovi dát vědět, jak je na tom náš syn.“ Na svolení promluvit nečekala, ale usmívala se. „Nemyslí si, že je to zlomené, ale pro jistotu jedeme na rentgen.“ Sevřená pěst v hloubi Erdmanova žaludku se uvolnila. „Vážně? Ale vypadalo to tak…“ Uvědomoval si, že se na něj Jakey dívá. „To je opravdu skvělé!“ „Právě jsem vašemu manželovi říkal, že potřebuje pár stehů,“ oznámil doktor Hassan. A bylo to tu, zase to slovo. Erdman se soustředil na to, aby v sobě udržel oběd, a to dunění v uších se snažil ignorovat. Na horním rtu se mu vytvořily krůpěje potu. Zavřel oči. Věděl, že vypadá příšerně. „Když dojde na jehly, chová se legračně,“ vysvětlovala Lilith. „A na krev. Když se narodil Jakey, omdlel. Museli ho vyvézt na vozíku. Než se dal dohromady, trvalo to pár hodin.“ Aby dopad svých slov zmírnila, natáhla ruku a stiskla mu koleno. 29
Doktor Hassan se zasmál a poplácal Erdmana po zádech. „To se stává i těm nejlepším z nás, příteli. Já jsem omdlel, když jsem poprvé viděl post-mortem.“ „Co je to post-mortem?“ zeptal se Jakey se zájmem v očích. „No, mladý muži, takže… to je, když…“ „Je to jenom takový lékařský zákrok, zlato,“ přerušila lékaře Lilith. „Teď pojedeme dolů na rentgen a potom ti zkusíme sehnat něco k jídlu.“
30
4 18:01 Claře na ústa tlačilo něco drsného, co jí s každým otřesem odíralo kůži na bradě. Ruce měla za zády svázané leukoplastí obepínající tenoučká zápěstí. Pouta se zařezávala hluboko mezi palec a ukazováček. Auto uhánělo po nějakých hrbolech a jeho zadní část se po každém dopadu ztěžka zhoupla a kvůli bolesti na bradě a té zvláštní situaci se jí ještě navíc svíral žaludek. Clara obvykle bývala tím typem dítěte, které se rozpláče snadno, tentokrát však slzy nepřišly. Ovládla ji jakási otupělost. Muž ji zapřel o nějakou bednu, byla vmáčknutá mezi dvěma stočenými koberci. Vzadu to hodně páchlo, jako kdyby tam nechal hnít rozbourané maso. Byla tam zima a tma a ona nic neviděla. Něco jí lezlo po tváři. Chtěla křičet, jenomže ten muž řekl, že jestli to udělá, zabije jí maminku. Clara mu věřila. Když to říkal těsně předtím, než zavřel dveře dodávky, usmíval se, ona však věděla, že to vtip není. Znovu jí zakručelo v žaludku. Poppy jí během odpolední přestávky řekla, že k čaji budou mít párky a hranolky. Claře by maminka něco takového jíst nikdy nedovolila. Dodávka se znovu zhoupla. V duchu se vrátila k mamince: růžové nehty a tlusté černé oční linky a to, jak si posouvala 31
brýle po nose, kdykoli od sebe Claru odháněla, to, jak s falešným citem tiskla svou tvář k Clařině, ale vždy mezi jejich těly zachovávala mezeru. Paní Foyleová neměla ráda ulepené obličeje a ruce. Auto se zastavilo a potom rychle zacouvalo, načež hluk motoru odumřel. Jak se začal ochlazovat, tikalo v něm. Potom ji hlasitá kovová rána přinutila poskočit, ale vtom si uvědomila, že to byl zvuk do strany se otevírajících dveří dodávky. Na stropním nosníku byla upevněna žárovka bez stínítka, která vyzařovala dostatek světla na to, aby viděla, že jsou v nějaké garáži. Garáž patřila k domu, vysokému a úzkému stejně jako ten muž, který ji unesl. Ona to sice neviděla, ale dům měl malá okna zakrytá okenicemi a zábradlí, lemující schody do suterénu. Po popraskaných, plevelem prorostlých černobílých dlaždicích se šlo k předním dveřím, z nichž se odlupovala modrá barva a zanechávala po sobě fleky, připomínající obrysy zemí. Číslice 2 z tepaného železa, zašlá věkem nebo kvůli počasí, přišla o šroub a visela vzhůru nohama, takže vypadala jako obrácená pětka. Na dlažbě přistály první kapky mrznoucího deště. Teď už byla skoro úplná tma. Muž Claru z dodávky zvedl tak, že jí objal nohy pažemi. V okamžiku, kdy se její nohy dotkly betonové podlahy garáže, světlo jako by pohaslo, načež žárovka zapraskala a zhasla. Z náhlé změny teploty jí naskočila husí kůže a zamrkala do tmy. Muž jí zaryl prsty do ramen a tlačil ji ke dveřím dovnitř. Natolik se soustředila na to, aby v dezorientující temnotě udržela rovnováhu, že si nevšimla okraje prvního schodu, zakopla a roztrhla si vlněné punčochy a odřela obě kolena. O chvíli později se už ocitla v hale domu. Když si oči přivykly na tlumené osvětlení, viděla, že podlaha je holá a téměř bez nábytku, s výjimkou skleněné skříňky v rohu 32
na nějaké komodě. Potom si všimla další. A další. Zatímco se Clara snažila to, co viděla, zpracovat, muž vystoupil odněkud ze stínu a utíral si ruce do ručníku. Rozstřihl jí pouta kolem zápěstí a nabídl sklenici mléka. Jakýsi instinkt ji varoval, ať nepije, Clara však měla takovou žízeň, že ji vypila najednou. Mužův hubený obličej se jakoby propadl dovnitř a už podruhé toho dne se všechno kolem ní rozmazalo.
33