0306315

miroslava varáčková

Grafitové děvče Ilustrovala Ivana Jancíková

Copyright © Miroslava Varáčková 2017 Czech Edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2017 Illustrations © Ivana Jancíková 2017 Design & Layout © Vojtech Ruman & Barbora Gavláková Translation © Jan Hanzlík 2017 Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Ze slovenského originálu Grafitové dievča přeložil Jan Hanzlík Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v edici #BOOKLAB v roce 2017 Redakce Jiří Dubecký, Markéta Tomášová Editor Jan Pavel Produkce Dana Klimová Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín ISBN 978-80-7529-484-5 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www. slovart. cz

1 V koupelně narazila na cizího chlapa. Měl na sobě šedé trenky, smrděl a utíral si pot z tváře do jejího ručníku. Usmál se, když těsně před ním v rozpacích zacouvala, vycenil zažloutlé zuby, které neviděly kartáček hodně dlouho, a šibalsky mrkl. Táňa se zhnuseně zamračila a došla k závěru, že si raději odpustí ranní hygienu, než aby se s ním dělila o malou místnost, a zmizela pryč. Byl to ukázkový příklad zanedbaného člověka, který ztratil soudnost a myslel si o sobě bůhvíco. Nesnášela tyhle typy, dělalo se jí z nich zle. Obzvlášť když se nacházely v její blízkosti.

V bezpečí několika čtverečních metrů, které představovaly její pokoj a útočiště zároveň, se bleskově oblékla a popadla školní tašku. Nepozorovaně proběhla chodbou, kde si obula tenisky. Vzápětí za sebou zabouchla vchodové dveře. Chtěla, aby máma slyšela aspoň tenhle projev protestu, i když si uvědomovala, že matce je ukradené všechno, co si myslí, a že ji její pocity a názory vůbec nezajímají. Přesto to musela udělat. Potřebovala ventilovat nával emocí, aby jí nevybuchla hlava.

7

Místo pozdravu bouchla dlaní do stěny a tiše zanadávala. Jak jen taková rána nenáviděla! A jak jen nenáviděla svoji matku!

Nečekala na přivolaný výtah, pohnula nohama a brala schody po dvou, aby ze sebe dostala zlost. Musela naředit adrenalin, co se jí koncentroval v krvi, jinak by se zbláznila.

Věděla, že by mohla snadno skončit u psychiatra. Neměla k tomu daleko, často mlela z posledního a sama ani netušila, co ji drží nad vodou a jakým zázrakem dokáže pořád normálně myslet a fungovat.

Ubíjelo ji, když si máma domů tahala cizí chlapy, když narušovali její křehké soukromí a zkoušeli na ni svoje balicí praktiky. Jako kdyby i ona byla na prodej. Máma nebrala ohledy na nic, v tom měla Táňa jasno už léta. Neposlouchala, když se jí snažila vysvětlit, že jí není příjemné dívat se na jejich polonahá těla, dýchat jejich pot a poslouchat vzdechy.

Nejvíc ji ale ničilo, jak snadno máma odhazovala svoji důstojnost a tvářila se, že je všechno v pořádku. Bez okolků roztahovala nohy… na počkání… a kdekomu. Řidičovi, úředníkovi, zedníkovi, pošťákovi… „Ach jo,“ povzdechla si jako už milionkrát předtím a polkla žluč, která se jí drala na jazyk. Často si říkala, že její matka nikdy neměla mít dítě a že někde by mělo být zakotveno, že sobečtí a nezodpovědní lidé by měli podstoupit kastraci. Byla přesvědčená, že by se pak na světě potulovalo méně zoufalých a nešťastných lidí, jako je ona.

8

Chvílemi věřila, že její matka jen hledá lidské teplo, že potřebuje cítit něhu a pohladit, třebaže od cizích chlapů, ale nebyla si jistá, jestli její duše není už natolik zatrpklá a zmrzačená, že na všechno hezké a lidské už zanevřela a hledí jen na svoje potřeby. Nedokázala odhadnout, nakolik silné jsou matčiny city a zda postupně neumírají s každým douškem alkoholu. Věděla však velmi přesně, že stejně jako ona je nešťastná i její matka. To jediné je spojovalo. Jakýsi smutek, který je provázel životem, stal se jejich součástí, stínem a stigmatem.

Táně bylo ze všeho zle. Prázdný žaludek jí udělal nepříjemný kotrmelec, a kdyby měla co zvracet, už by byla zlomená v pase. Mohla však polknout jen vlastní sliny. Na svačinu při odchodu z domu ani nepomyslela a kdo ví, jestli by tam našla byť i jen kousek chleba, který by si s sebou mohla vzít.

Jídlo se u nich stalo vzácností. Asi jako pochopení. Chybělo jedno i druhé a bez obojího měla pocit, že umře.

S nadějí sáhla do kapsy, ale vytáhla jen prázdnou dlaň, jelikož poslední drobné utratila včera za bagetu.

Zase strčila ruku do mikiny a vylovila mobil. „Čau Břitvo, co děláš dneska večer?“ nadhodila, jakmile zaslechla hlas svého nejlepšího kamaráda. „Budu tě potřebovat.“ „Máš v plánu další výpravu?“ zeptal se ospale. „Jak jinak…“ „Můžeš se mnou počítat jako vždycky. Sejdem se na obvyklym místě v obvyklym čase?“

9

„Jasně. Dík, že přídeš,“ řekla a vydechla úlevou. Bála se, že zrovna dnes by mohl mít na práci něco jiného. „Co teď děláš? Deš do školy?“ zeptal se mezi zívnutími.

V pozadí slyšela zazvonit budík a šustit povlečení. V duchu mu záviděla, že může tak dlouho nerušeně polehávat v posteli, zatímco ona byla vzhůru od brzkého rána, protože ji ustavičně budily hlasy, vzdechy a vrzání staré postele v obýváku. „Asi ne, nemám chuť zašívat se někde v lavici, když mi v břiše pojede death metal. A ty?“ „Právě lezu z vyhřátejch peřin a du se na pár hodin ukázat ámosům, aby třídní nevolala našim. Poslední, co se mi chce poslouchat, je přednáška na téma Jak nezodpovědný je to naše děcko, co si s ním jenom počneme.“ Táňa se zasmála. „Buď rád, že ti je vaši dělaj. Já bych dala nevim co za to, aby si mě máma vůbec všimla. Staraj se o tebe a to je určitě fajn.“ „Nevíš, o čem mluvíš, Táňo,“ protestoval. „Hmm…“ „Chceš si pokecat o rodinejch záležitostech?“ nabídl se a v jeho hlase se objevily známky pochopení. Z Tánina tónu totiž vycítil, že se u nich doma zase něco podělalo. Moc dobře věděl, jak to u Táni chodí, jemu jedinému se často svěřovala se svým trápením. „Radši ne. Možná večer,“ odmítla, i když by to nejradši okamžitě vysypala. „Buď přesnej a přiď včas, potřebujeme toho pobrat co nejvíc, protože už nemám co do huby.“ „Spolehni se. Uvidíme se v sedm.“

10

Zavěsila a zamířila do města. Řekla si, že při troše štěstí se jí podaří dostat se k nějaké snídani. Čas od času vypomáhala v jedné kavárně, a pokud tam budou potřebovat její služby i dnes, bez váhání se chopí každé nabídnuté práce.

Nohy ji nesly probouzejícím se městem, ulicemi zahalenými v rozpadávajícím se oparu. Přemýšlela o svém životě, o tom, jak je nespravedlivé, že je v tak mladém věku ochuzená o bezstarostnost a musí se snažit, aby vůbec měla co jíst. Jak jen záviděla svým spolužačkám, všem těm zmateným holkám, které zajímaly jen lesky na rty, šminky, značkové hadry a jiné blbiny. Co by dala za to, kdyby se s nimi mohla na jeden den vyměnit a zakusit, jak chutná skutečné teenagerství.

Ne, dnes do školy ani nepáchne, rozhodla se definitivně. Zbláznila by se v tom prostředí. Jestli se jí nenaskytne práce v kavárně, bude se motat obchodním centrem a šlohne si něco na zub. Krást uměla dobře. Co dobře, skvěle! Břitva jí často opakoval, že nikdo nekrade tak jako ona. Byla jako duch.

Nepostřehnutelná. Její přítomnost se dala jen tušit a usvědčit ji mohly jedině náhodné stopy na místě činu. Kdo by taky volal kriminálku kvůli troše jídla anebo pár drobnostem, uklidňovala se, když ji občas přepadl strach, i když moc dobře věděla, co jí hrozí.

Za pár minut vešla do šedivé budovy v pasáži blízko náměstí. Okamžitě ji obestřela vůně kávy a jako na povel v ní vyvolala pocit pohody, který rozehnal všechny ponuré myšlenky. Vždycky se tu cítila dobře. Obklopená atmosférou začínajícího dne dokázala ve tvářích zákazníků naplno vnímat očekávání, shon, jistý druh nervozity a to ji uklidňovalo.

11

Líbilo se jí, že to tu žije, že může dýchat vůni běžného života, která jí póry v pokožce prochází do krevního oběhu, že si nepřipadá zacyklená v nesmyslné smyčce jako doma, když musí myslet jen na mámu a její kluky.

Došla k baru a vesele se pozdravila se šéfem. „Ahoj Miňo, nehodily by se ti dneska dvě šikovný ruce navíc?“ Upřela na něj psí pohled a mile se usmála. Doufala, že Miňo pochopí i bez dlouhého vysvětlování, v jak mizerné situaci se nachází. „Pro tebe se tu práce vždycky najde, vždyť víš, že mám pro tebe slabost,“ majitel kavárny, muž ve středních letech se začínající lysinou a mírně odstávajícíma ušima, si odvázal zástěru, která byla součástí podnikového stejnokroje, a hodil ji Táně. „Seš moje záchrana,“ spokojeně předla. „Právě si mě ušetřil death metalovýho koncertu v mým žaludku.“ Miňo na ni nechápavě pohlédl, čemuž se Táňa jen vesele zasmála a mávla rukou. „To nic, prostě seš můj zachránce,“ dodala. „Dobře, dobře, dost řečí, jestli chceš, abych ti i něco zaplatil, chop se práce! Na trojce čekaj na kapučíno a dvojitý preso s mlíkem, sedmička chce snídaňový menu a na jedničku si před chvílí sedli mladý kluci. Já si du dát pohodu a cigárko a potom zmizim pomoct svý drahý polovičce vypravit děcka do školy.“ „Jasná věc, du na to. Eště jednou dík a pozdravuj Zuzanu.“

12

Doprovodila Miňa pohledem, odložila tašku a mikinu, kolem pasu si rychle uvázala zástěru a pustila se do přípravy káv. Neotálela, neflákala se. Byla vděčná, že tu může být.

2 Noční ticho narušil zvuk policejní sirény, když zpod skla vyndávali poslední cennosti. Táňa popadla Břitvu za ruku, společně opustili prostory budovy a rychle přeběhli za roh ulice.

Prokličkovali mezi zaparkovanými auty, vyhnuli se osamělému chodci, jehož přítomnost jim vehnala adrenalin do žil, a ukryli se v blízkém podchodu vedoucím k železniční stanici. „Máš ty hodinky?“ zeptal se Břitva, sotva popadaje dech, když na chvíli zpomalili, aby zmírnili kyslíkový deficit. „Všechny,“ odvětila Táňa, čemuž se začal bláznivě smát.

Dlouhé vlasy mu přitom poletovaly kolem tváře a lepily se mu na zpocenou pokožku. „Koukej, co sem si stihnul strčit do gatí, když začal řvát ten alarm.“ Z kapsy vytáhl několik zlatých řetízků a zpoza opasku porcelánovou sochu koně. „Mě z tebe jebne, Břitvo, k čemu ti bude další porcelánovej kůň?“ Táňa obrátila oči v sloup, ale neubránila se úsměvu. Pocit úlevy, že je fízlové nedohnali, že zase vyvázli se zdravou kůží, ji naplno ovládl a přetavil se do hlasitého

14

nevázaného smíchu. „Otřesnější sochu sem v životě neviděla.“ Pohledem přejela po hnědé hřívě, kterou hladily Břitvovy prsty, jako by byla opravdová. „Ty seš otřesná, ne ta socha. Copak nevidíš, jak je krásně tvarovaná?“ Strčil jí kus porcelánu přímo před oči. Táňa se odtáhla, nasadila posměšnou grimasu a upravila si čepici, pod kterou skrývala ryšavé kučeravé vlasy po ramena. „Chceš si ho vystavit na polici nad postelí, aby dělal společnost ostatním krámům?“ „No a? Nezáviď! Zlato prodáme, hodinky taky střelíme někde na ulici, tak ať mi něco taky zůstane. Dyť víš, že si z každý výpravy nechávám upomínkovej předmět.“ „Klidně si ho nech, je mi to fuk, kdyby to ale bylo na mně, hodila bych ho do nejbližší popelnice.“ „Protože nemáš umělecký cítění, seš nekulturní kráva,“ konstatoval Břitva suše. Táňa na jeho urážku zareagovala povzdechem. Věděla, že Břitva to nemyslí zle, že vlastně za svůj prostořeký jazyk nemůže, má ho na svědomí diagnóza, která ho v určitých momentech činí necitlivým, arogantním a vulgárním. Řekl jí o ní už dávno, jen tak mezi řečí, jako by mluvil o hezkém počasí. „A proto mě máš rád, nebo ne?“ zeptala se po chvíli. „Jako třídenní fusekle,“ zabručel Břitva a zase pohladil porcelánového koně. „Smrděj a sou špinavý přesně jako ty, ale uměj zahřát.“ „Hezčí vyznání sem od tebe ani nečekala,“ zakřenila se Táňa, zkontrolovala čas na prvních hodinkách, co vylovila

15

z batohu, a nastražila uši ve snaze zachytit zvuk přijíždějícího vlaku. „Švihej, jestli si pohneme, stihneme nejbližší vlak domů,“ zavelela a vyrazila.

Břitva ji poslušně následoval.

— Tvořili nerozlučný pár, bizarní dvojici s trpkými osudy. Táňa a Břitva, osamělá a nepochopený. Kromě společných krádeží je spojovalo pouto, kterému rozuměli jen oni dva. Stačil upřený pohled a víc nebylo třeba. Zatímco ona žila v nedostatku, on měl přebytek. Všeho. Dokonce i vlastních myšlenek, o kterých Táňa dobře věděla. Množily se mu v hlavě jako virus, nedovolily mu spát, normálně se chovat, dokonce, jak sám říkal, někdy mu plnily i plíce a bránily mu zhluboka dýchat.

Dusil se jimi, dusil se životem, který žil. I proto s ní chodil na výpravy. Krásně mu pročistily hlavu, zbavily ho toho věčného kolotoče myšlenek. Dopřávaly mu svobodu. Křehkou, prchavou a… Vlastně… byla to jen iluze, ale i ta se počítala. Počítalo se všechno, co dokázalo zmírnit chaos v jeho mysli.

Po pár metrech začali sprintovat, doběhli na stanici, naskočili do rozjíždějícího se vlaku a svalili se do prvního volného kupé v naději, že stihnou dojet do cílové stanice dřív, než se ukáže průvodčí, aby zkontroloval lístky. „Jestli na nás jednoho dne přídou a udělaj ti domovní prohlídku, budeš mít po ptákách, Břitvo,“ poznamenala Táňa, navazujíc na nakousnuté téma. „Všechny ty nesmyslný rádoby umělecký díla, který shromažďuješ v pokoji, tě usvědčej.“

16

„Neměj péči, nikdy mě nedostanou. Kdo by taky hledal zlodějíčka v rodině právníka? Pod svícnem je největší tma, copak to nevíš?“ „Abys nebyl překvapenej. Nikdy nevíš, co se může stát.“ „Zbytečně maluješ čerta na zeď, nesnášim fotra, ale bejt jeho fakan má aspoň jednu výhodu. Dokonalym imidžem zakrejvá naši dokonale prohnilou rodinu.“ „Hm, to je fakt. Kdybych tě neznala a potkala ho někde na ulici, pomyslela bych si, že je to totálně zazobanej a slušnej člověk.“ „Zazobanej jo, o slušnosti nemůže bejt řeč,“ vyprskl a zavrtěl hlavou. „Víš, co je paradox?“ zeptala se Táňa. „Formálně správný úsudek, jehož výsledkem je logický rozpor,“ vychrlil bez nejmenšího zaváhání. „Nechtěla sem slyšet definici, jen sem ti chtěla říct, že je zvláštní, když dítě solventního člověka musí krást.“ „Co mám dělat, když sem se narodil na špatnym místě ve špatnym čase a totálně špatnejm lidem?!“ „Neviděla bych to tak černě. Kdyby bylo všechno jinak, nikdy bychom se nepotkali a nestali by se z nás kámoši.“ Táňa zabodla oči do svého kamaráda v naději, že bude její vyznání opětovat. „Kdybych měl normální život, nepotřeboval bych tě.“ „Dobrý vědět,“ do hlasu se jí bezděky přimísil vyčítavý tón. V duchu si za to okamžitě vynadala, nechtěla působit jako nějaká citlivka. Hlavně ne před ním. „Dělal sem si srandu,“ řehtal se vlastnímu vtipu.

17

„Haha, popadám se za břicho. Víš, kdyby to nebyla pravda, tvoje slova by se mě nedotkly. Je mi jasný, že mě potřebuješ jen proto, protože nikoho jinýho nemáš.“ Naoko lehkovážně pokrčila rameny a odvrátila zrak. Snažila se tvářit, že je jí jedno, co si Břitva myslí a co říká. „Vždyť je to oboustranný, tak co?“ „Tak nic. Jen sem si uvědomila, že právě proto, v jaký sme situaci, sme na sobě závislí,“ odpověděla tiše.

Břitva se odmlčel, kupé zaplnilo výmluvné ticho.

Táňa se po chvíli zadívala skrz okno a všimla si, že se v něm odráží její tvář. Přiblížila nos ke sklu a koukala si do očí.

Snažila se pochopit holku, kterou viděla, která v sobě měla příšerný zmatek a chuť změnit na sobě všechno, ale která se dokázala jen potulovat ulicemi s divným kamarádem, krást, lhát, hádat se s matkou a namlouvat si, že všechno by mohlo být ještě horší, že je vlastně v pořádku, jak se věci mají. Někde v koutku duše ale věděla, že v pořádku není nic, že je jen otázkou čas, než bublina, ve které žije, praskne a ona si ještě víc natluče nos. Anebo skončí v base.

Ticho náhle protrhlo vrzání otevírajících se dveří.

S Břitvou se na sebe okamžitě podívali a i beze slov pochopili, co chce jeden druhému říct.

18

„DOBRÉ BRZKÉ RÁNO, KONTROLA CESTOVNÍCH DOKLADŮ, PROSÍM.“

„NEŽ PŘIJEDEM NA NEJBLIŽŠÍ STANICI, TAK NÁS DOŽENE.“

„TÁŇO, ŽIJEŠ?“

„NEVIM. ASI NE.“

„OUKEJ, TAK JÁ PADÁM, DOKUD JE ČAS. TY SI TADY KLIDNĚ DÁL UMÍREJ, JESTLI CHCEŠ.“

STÁL KOUSEK OD NÍ A PROHLÍŽEL SI TOHO HLOUPÉHO KONĚ, KONTROLOVAL, ZDA JE CELÝ A JESTLI MU NĚKDE NEPRASKL. EVIDENTNĚ MU NA NĚM ZÁLEŽÍ VÍC NEŽ NA NÍ!

„DO HAJZLU, TROCHU CITU BY TĚ NEZABILO.“

„DO MĚSTA JE TO PŘIBLIŽNĚ ŠEST KILOMETRŮ, COŽ ZNAMENÁ HODINU A ČTVRT PĚŠKY. DO SVÍTÁNÍ BYCHOM MOHLI BEJT DOMA.“

OBJAL JI. JISTÝM ZPŮSOBEM JI MĚL RÁD. TÁŇA TO VĚDĚLA, PROTO Z NÍ RYCHLE VYPRCHAL POCIT KŘIVDY A UBLÍŽENÍ. STAČILO JEDNO PŘÁTELSKÉ GESTO A ZLOST BYLA OKAMŽITĚ PRYČ. PŘITULILA SE K NĚMU A SPOLEČNĚ RÁZNÝM KROKEM VYRAZILI NA ZÁPAD DO HUSTÉHO POROSTU. ZE ZKUŠENOSTI VĚDĚLA, ŽE BŘITVA VYNIKÁ SKVĚLÝM ORIENTAČNÍM SMYSLEM, TAK SE JÍM DALA VÉST, DOKUD V DÁLCE NESPATŘILI OBRYSY MĚSTA.