0306073

Bubáci

z Krakonošova M A R I E K U B ÁT O VÁ

I L U S T RO VA L A H E L E N A Z M AT L Í KO VÁ

A RT U R

Chcete slyšet strašidelnou pohádku? Pojďte, ukážu Vám chalupu, ve které strašívalo. Půjdeme od řeky Jizery kopcem vzhůru. Pod horou Kobylou hnízdívali ve skalách jestřábi a ve stráni měl chalupu dědeček – pohádkář. Chalupa dřevěná, stářím schýlená, po šindelové střeše leze mech.

Otevřeme-li však dveře, jako bychom vstoupili do Ali­ba­bo­vy jeskyně plné pokladů: ve světnici se to blýská stříbrem, zlatem, až oči přecházejí. Jsme v chalupě krkonošských perlařů a korálkářů, navlékání koral jim bylo živobytím. Od stropu visí snopky a pleten­ce skleněného zboží, okolo stěn lavice, na lavici šedobradý dědeček a v jeho klíně dřevěné korýtko, plné korálků. Brýle má na nose a v ruce dlouhé navlékací jehly srovnané do vějířku. Zbyl v chalupě sám, snad jen meluzína tu straší v komíně a u kamen svítí očima černý kocour.

7

„Tak za pohádkou jste přišli? I toť jo, vypravovalo se jich tady mnoho. Ale nevypravovaly se podaremně: pohádky se vypravovaly, když bylo potřeba vydržet při práci. Muselo navlíkat korale tolik rukou, co bylo pod střechou, aby to dalo na chleba, i malá chasa. Nejlíp se hodily pohádky o vysvobozování zakletejch panen. Ty se daly natahovat. Čarodějník ukládal Honzovi či princi práci za prací – kdepak tři práce! Třeba sedm, devět, dvanáct úkolů a Honza vysvobozoval pilně, jak bylo potřeba sedět u koral. A když se někomu zavíraly oči, čarodějník zařampal, zahromoval, zaburácel – můžu spustit takovou pohádku? Nebudete se bát? Tak posedejte na lavice a poslouchejte.

Kdo se bude čerta bát, sedne mámě do klína. Pohádka už začíná…“

O HONZOVI ZE LHOTY A PRINCEZNĚ ZE ŠTĚPANIC

Muselo to být už tuze dávno, tenkrát stál ještě štěpanický hrad v pl-

né parádě. Pod tím hradem jedli naši prachdědkové kyselo a bandory a na tom hradě si medil nějaký Valdštejn. Ten tam panoval, střílel jeleny, pil a hodoval, ani se mu nechtělo kale odtud, když ta Zubatá zaklepala na vrata. Ono se nechce ani chudáko­vi, natož pánu! A Valdštejnovi se dvakrát nechtělo; prý, jak to bude na jeho panství vypadat, až on bude pod drnem! Syna neměl, a kdyby mu dědicové z přátelstva měli rozfofrovat, promrhat a profrejmarčit, co on v bázni boží na poddaných vydřel, to by mu i na věčnosti pilo krev. A že by rád ještě na své oči uviděl toho, kdo tu bude po něm hospodařit. A tak dal honemhonem roz­hlásit, mnoho-li dá věnem dceři princezně, a ženichové se jen hrnuli. Princů a rytířů všelijakých a panstva pořád na nádvoří jako mravenců, že už koně a kočáry ani neměli kam dávat.

A Valdštejn pořád ne a ne si vybrat: jeden měl na sobě moc železa, druhý moc pudru, ten se mu nezdál dost statečný a onen dost urozený, ten vypadal na držgrešli a onen se mu zdál marno­tratník. Už to ani nehostili, jedněmi dveřmi to pouštěl Žán dovnitř a druhými to Franc pakoval ven. Byla z toho mezi panstvem až málem nevůle a rytíři začali brousit meče a dávat dohromady brnění jako do boje.

Tak se dal Valdštejn dohromady s nějakým kouzelníkem. Prý, musíme na to z jiného konce, a dali vyhlásit, že je milá princezna začarovaná. Ten ji dostane, kdo si ji vysvobodí. To už se tolik ženichů nehrnulo a Valdštejn byl rád: kdo se teď přihlásí, nebude panáček z marcipánu.

9

Tam dole pod hradem zůstával ve Lhotě nějaký Honza. U tkalcoviny velké medy neměl, tak co se mu může stát: buďto ho vyhodějí, anebo se stane hradním pánem; taková naděje je přece lepší než celý život tkalcovat utěráky.

Valdštejn zle mrskal knírem, když viděl takového hadrníka, ale co naplat, urozené slovo bylo jednou venku a párem volů je nedostaneš zpátky. „Eh, tak pojď,“ kývl na Honzu. „Ale aby sis nemyslel, že oženit se s princeznou je jako kývnout si na nějaké Anče nebo Barče ze Lhoty, musíš si princeznu zasloužit. Být panovníkem není jen sedět na pokladech, musíš umět taky ty poklady uhájit! Jsou pády, že přitáhne k hradu císařské vojsko nebo se poddaní buntujou, a tenkrát nesmí hradní pán ztratit hlavu. Zkrátka dokážeš mi, že nemáš strach.“ Zavřeli Honzu do takového sklepení, netopýři tam viseli mezi pavučinami a nebylo tam ani nač sednout. Jen katovský špalek tam stál, co na něm sekali neposlušným poddaným hlavy, a na ten položil Valdštejn prázdný list a kus olůvka. „Tady mi napíšeš, cos viděl. A běda, jestli se ti bude klepat ruka! Panovník musí mít ruku jistou a psát olůvkem po papíře jako mečem mezi živými!“ „No, snad za mě máma neplatila darmo kantorovi sobotáles,“ povídá Honza a čeká, co se bude dít.

Když za Valdštejnem zapadly dveře, byla v tom sklepení tma jak v dutým dumlíku. Za oknem, co bylo u stropu, se smrákalo a hvězdičku nevidět. Honza dostal strach: kterak uvidí na písmo, aby mu to nešlo z kopce? Jen to pomyslel, ozvala se hromová rána, dveře se rozletěly a sunula se tam svíčka. Sama se sunula, sama se postavila za katovský špalek a Honza byl rád. No, aspoň uvidím na to písmo, řekl si a hned napsal na papír: „Zaplať­pámbu, už nám rozsvítili.“ Ale špatně se psalo vestoje. Kdyby bylo aspoň nač se

10

posadit! A tu zas taková přeukrutná rána a už se za tou svíčkou zase něco motá. Lavice tam kráčela čtyřmi dřevěným nohami a postavila se za svíčku. „No, aspoň si sednu,“ povídá Honza, ale lavice ho shodila dolů. Rána zas jako z hmož­díře a už se sem valí, co na tu lavici náleží. Rakev, opravdická umrlčí truhla leze a sama se usadí na lavici. „No rakev, to je toho,“ povídá Honza. „Kdyby všichni lidi zůstali naživu, nevej­deme se za chvíli na ten boží svět!“ A zrovna tak to napsal na ten list.

11

Ale trochu mu přece ruka cukla, a to od nové strašné rány, s jakou se rakev otevřela. „I ty mi budeš nějaký tuze urozený nebožtík, když spouštíš hned takový šturem,“ povídá Honza. „Načpak ten povyk. Já jsem rád, že tu budeme dva. Jen kdybys nebyl němý. Za hovoru by nám to do rána líp uteklo.“ Tu nebožtík promluvil hlasem basem, jako by huhlal do bandasky: „Honzo, Honzo, ohol mi moje vousy!“ „I pročpak ne, při práci běží čas líp,“ nebyl Honza proti tomu. „Proč bych neposloužil pánovi na poslední cestě. Ale nemám tu ani hřeblo na koně, kdepak by se tu vzala břitva na urozené vousy!“ Ale ten nebožtík pořád prosil, domlouval a škemral a nedal pokoj, až popadl Honza katovský meč a jde na ty vousy. „Ale drž pěkně a moc sebou nemikluj,“ domlouval nebožtíkovi.

Nebožtík tedy držel a Honza odřezával opatrně vous po vousu, aby zákazníka nepoškrábal; však mají páni kůži sametovou, a ten­ hleten byl zrovna jak z hedvábí. Když spadl poslední vous dolů, vyletěl nebožtík z rakve a rovnou Honzovi do náruče: „Ah Hon­zo, Honzíčku,“ štěbetal hláskem jak panímámy vláskem, „vždyť to jsem já, tvá vysvobozená princezna!“ Honza zůstal nejdřív překvapením dřevěný, ale hned se vzpamatoval a povídal: „Počkat, princezno, nejdřív to tu musím o vás napsat.“ Vzal olůvko, napsal na papír, že nejlepší bylo tohleto poslední strašidlo, to že se mu tuze líbí, a pak teprve dal vysvoboze­ né princezně hubičku. „Prachsecsemenec,“ povídal potom Valdštejn, „tohleto se mi od tebe, Honzo, nejvíc líbí, žes nezapomněl, co byla povinnost. Žes to nejdřív všechno napsal, jak jsi měl přikázáno. Bude na tebe spolehnutí.“ A tak si ti dva spolu plácli, byla svatba a víno teklo Cedronem, to je štěpanický potok, a na kyselo s bandorama si ni-

12

OBSAH

Bubáci z Krakonošova — 7 O Honzovi ze Lhoty a princezně ze Štěpanic — 9 O čertovském kabátě — 14 O jednom a druhém Buluškovi — 20 Přástevníček — 39 Jak šel krajánek popohnat boží mlýny — 49 Okovaný čert — 59 O rozcáplé komtese, spravedlivém pošťákovi a troufalé Ančce — 70

M A R I E K U B ÁTOVÁ

Bubáci

z Krakonošova ILUSTROVALA HELENA ZMATLÍKOVÁ GRAFICKY UPRAVIL VLADIMÍR VIMR ODPOVĚDNÝ REDAKTOR IVAN ZMATLÍK VYDALO NAKLADATELSTVÍ ARTUR, PRAHA 2005, JAKO SVOU 84. PUBLIKACI VYTISKLA SEVEROGRAFIA, A. S., MOST VYDÁNÍ PRVNÍ WWW.ARTUR.CZ