Vladimir Kotelnikov -
11111
Hurricane v SSSR
Jiří Jakab
11111
Letadla pro Kumbor
2017
B. F. Safonov se chystá prvnímu letu s Hurricanem.
Hawker Hurricane v SSSR Autor © Vladimir Kotelnikov © Andrej Yurgenson Kresby © Vladimir Kotelnikov Foto Aero A-29 a Letov Š-328v - Letadla pro Kumbor Autor Jiří Jakab Petr Kolmann, Zbyněk Válka Kresby Foto Zdeněk Bedřich, Jiří Jakab Poděkování panu Miroslavu Břínkovi za pomoc
AERO-JAKAB PUBLISHING Vydává: Jakab Publishing s.r.o. Nevojice 144 68501 Bučovice IČ:28307917 e-mail: jakab@jakab.cz www.jakab.cz Distribuce: rozšiřuje Mediaprint & KapaDistribuce Euromedia Group, k.s., Pavel DOBROVSKÝ - BETA s.r.o. Slovensko - MAGNET-PRESS Slovakia, s.r.o. ISSN 2336-4645 Registrační číslo MK ČR E 21750 Vychází měsíčně cena: 99,00 Kč/ 4,45 Eur Všechna práva v yhrazena Ali Rights Reserved
4
Aero
Osobní Hurricane velitele letectva Severniho loďstva generál m ajor a A. A. Kuzněcova s trupovým číslem 01.
AeroA-29.1
V červenci 1936 se prototyp Hurricanu představil během tradičního leteckého dne v Hendonu. Zúčastnila se jej také sovětská delegace včetně divizního velitele Nikolaje Nikola jeviče Bažanova, tehdejšího náčelníka NII VVS, který si heslovitě pozname nal: ,,Hawker Hurricane. Motor Merlin. V letu nepředveden. Stroj při výkonu motoru 1065 koní dosahuje rychlosti přes 500 km/h." Taková rychlost v té době ohromovala nejen Bažanova. Spatřit britskou stíhačku v letu se Sovětům podařilo až v březnu 1941, a sice v Německu, kam naposledy před vypuknutím Velké vlastenecké války zavítala delegace leteckých odborníků. Němečtí hostitelé jim předvedli kořistní Hurricane, jenž však při vědomí nadřazenosti vedle stojícího Spitfiru již zdaleka tolik neoslňoval. Jen o několik měsíců později se situace pro SSSR dramaticky změnila. Z Německa se stal rázem úhlavní nepřítel, z Velké Británie a Spojených států amerických naopak váleční spojenci. V souvislosti s proklamova nou pomocí se Sověti koncem června 194 I obrátili na Brity s požadavkem na dodávku 3000 stíhacích letounů. Odpovědí byla nabídka zaslání jednoho Hurricanu coby vzorového kusu. Osmnáctého července následovala druhá žádost, v níž se pravilo, že pokud Britové nejsou s to dodat stíliací stroje vlastní provenience, mohli by se podělit o letouny obdržené z USA. Reakce byla rychlá: již za dva dny Winston Churchill nabídl 200 Tomahawků, k nimž I 8. srpna přidal stejný počet Hurricanů. Jedenadvacátého července I 94 I v poselství Stalinovi britský premiér mimo jiné napsal: ,,Rovněž zvažujeme možnost vyslání několika našich stíhacích perutí do Murmansku." Důkazem, že Churchill svůj návrh mínil vážně, bylo vytvoření 15 I. wingu pod velením W/C Ramsbottoma Isherwooda na základně Leconfield koncem téhož měsíce. V jeho sestavě figurovaly dva obnovené útvary, 81. a 1 34. peruť. V ětšina létajícího personálu měla dostatečné zkušenosti, získané během bojů na kontinentě a v bitvě o Británii. Konkrétně k 81. peruti přešla celá letka A 504. perutě, která si svůj válečný křest odbyla v květnu 1940 na půdě Francie. Piloti se zprvu domnívali, že je čeká přelet do tropů, z omylu je vyvedl až výdej zimní výstroje a přítomnost rusky hovořících tlumočníků, svědčící o přesunu na sovětský sever. Nově zformovaný I 51. wing vyplul do Murmansku s prvním konvojem, mířícím z Británie do sovětských severních přístavů. Dvacet čtyři Hurricanů Mk. IIB se přepravovalo na palubě staré letadlové lodi Argus, dalších patnáct strojů vezly v rozebra ném stavu obchodní lodě. Personál wingu, čítající přes 500 mužů, byl umístěn z menší části na Argusu, z větší na parníku Llanstephan Castle. Letadlová loď dorazila do Murmansku 28. srpna, avšak až 7. září Hurricany z
První zprávy o existenci nového britského stíhacího jednoplošníku firmy Hawker došly do Sovětského svazu na podzim roku 1935 krátce poté, co prototyp budoucí legendární Hurricane - započal tovární zkoušky. Stroj moderní konstrukce vzbudil u tamních odborníků zájem, a tak se v lednu 1936 dostal na seznam zahraničních letounů, jejichž exempláře chtěla Rada práce a obrany získat. Ta na nákupy vyčlenila značný objem valut a zanedlouho začala prostřednictvím sovětského obchodního zastoupení v Londýně jednání s firmou Hawker. Britská strana však na obchod nakonec nepřistoupila s odůvodněním, že nový letoun spadá do kategorie technologických tajemství.
její paluby přelétly na základnu Vajenga, užívanou letectvem Sever ního loďstva. Obchodní plavidla pokračovala do Archangelsku, kde měly být rozebrané letouny v bednách vyloženy a smontovány. Tento úkol připadl skupině osmatřiceti mužů pod velením technického důstojníka wingu F/L
Jeden z Hurricanů 151. wingu na letišti Vajenga. V pozad i lze rozpoznat sovětský bombardér SB.
Gittinse, kterému Sověti poslali na pomoc jednoho svého inženýra a několik vojáků. Britové se ubytovali na palubě starého kolesového parníku, jehož jeřáby a navijáky přišly v improvizovaných podmínkách velmi vhod. Dílenské stoly, podpěry a lešení si ovšem mechanici museli vyrobit sami z přivezených trámů a prken. Jelikož podzimní dny daleko na severu byly krátké (denní světlo panovalo všehovšudy šest a půl hodiny), dvanácti- až třináctihodinové směny nutně začínaly a končily pod umělým osvětlením. Prvního dne se pozemním u personál u pod aří I o zkompletovat tři Hurricany. Nejobtíž nější věcí se přitom ukázala být vykládka letounů na břeh. Nosnost jeřábů nepřevyšovala jednu tunu a technici tak museli vymyslet složitý způsob zavěšení, aby se s tímto limitem
vypořádali. Po dalších čtyřech dnech byla trojice smontovaných stíhaček připravena vzlétnout. Devátého dne Britové všech patnáct Hurricanů přemístili na kegostrovské letiště, odkud stroje zamířily do Murmansku. Gittins a jeho muži je následovali na palubě dopravního PS-8 4. Před piloty 151. wingu stály tři
úkoly: demonstrovat spojeneckou podporu sovětskému válečnému úsilí, posílit letecké útvary v murmanském prostoru, tedy severním úseku Karelského frontu, a seznámit sovětské letce s Hurricany. Každý z těchto úkolů měl velký význam. Britský wing představoval první vojenskou formaci Spojenců, působící na území SSSR. Bylo vskutku ironií osudu, že piloti Královského letectva, kteří během občanské války právě zde na severu bojovali proti Rudé armádě, nyní jako první podali svou pomocnou spojenec kou ruku. Posila v podobě 39 Hurricanů téměř zdvojnásobila počet stíhaček letectva Severního loďstva, jehož velení byl 151. wing podřízen. Třebaže Hurricane Mk. IIB na podzim 1941 již nepatřil k nejmodernějším typům a v mnohém na stávající základní německý stíhací typ, Aero
5
jakož i novější sovětské nestačil, stále jednoznačně převyšoval zastaralé I15bis, I-153 a I-16, tvořící většinu letadlového parku stíhačů Severního loďstva. Příchod britského wingu do Murmansku tak značně zkvalitnil vzdušné krytí tohoto pro Británii nejbližšího sovětského přístavu a současně v roli jakéhosi výcvikově technického předvoje Sovětům poskytl možnost připravit vlastní létající i pozemní personál na budoucí dodávky zahraniční letecké techniky. Kromě drsného klimatu si Britové museli zvykat na odlišnou stravu. Podivovali se boršči i čaji bez mléka, navíc rozlévanému do hranatých sklenic, a rovněž černému chlebu s máslem, ,,průsvitným jako vepřové sádlo". Naopak si pochvalovali víno,
zapolárním září nádech táborového dobrodružství. Jedenáctého září Britové vzlétli k úvodnímu bojovému letu, spočívající mu v hlídkování podél frontové linie, leč k žádnému kontaktu s nepřítelem nedošlo. Následujícího dne se od letištní plochy jako první odlepily tři Hurricany 134. perutě. Jejich piloti zahlédli formaci německých bombar dérů, které ale nemohli stíhat. Po nich se do vzduchu vznesla dvojice strojů z 81. perutě. Na stíhače se konečně usmálo víc štěstí: narazili na dvoumo torový Bf 11O, bez dlouhého otálení na něj zahájili palbu, sestřelu však nedocílili. Poté odstartovaly dvě trojice Hurricanů k doprovodům sovětských bombardérů,jež se obešly bez střetu s nepřítelem. Prvních vítězství dosáhli
které dostávali k večeři v neomezeném množství. O jaký druh či odrůdu šlo,se hosté nedozvěděli - pro ruské číšnice v jídelně to jednoduše bylo „víno". Podle vzpomínek letců se prý podobalo portskému. Jistý problém měli Britové se štěnicemi na ubikacích, které musely být po jejich stížnostech celé důkladně dezinfikovány. Avš a k největší zvláštností, s níž se v hostitelské zemi setkali,byly venkovní záchody,jejichž používání mělo v již chladném
Britové až během pátého bojového letu toho dne,když pět Hurricanů 81 . perutě zaútočilo na německý průzkumný Hs 126B, chráněný stejným počtem Messerschmittů. Moment překvapení Britové využili beze zbytku. Po jejich ataku se k zemi poroučely tři nepřátel ské stíhačky, zatímco poškozený Henschel uprchl nad vlastní území. Za úspěch zaplatili ztrátou jednoho Hurricanu, jehož pilot Sgt. Norman Smith zahynul. Byla to jediná ztráta jdoucí na vrub nepřítele, kterou 151.
6
Aero
Příprava k bojovému letu, 78. IAP l e t e c t v a Severního loďstva.
Hurricane Mk. 11B, Z5253. Vyr ob e n v z áv odě Gloster. 134. Squadrona, 151 Wing. Letoun se nacházel v záři 1941 na letišti Vaenga, Murmansk, SSSR.
wing za půldruhého měsíce operačního působení v Sovětském svazu utrpěl. Později téhož dne jiná pětice Hurricanů napadla tři nepřátelské bombardéry, mířící k Archangelsku. Čtyři Bf 109, které je doprovázely, se boji vyhnuly. Britští stíhači donutili osádky bombardérů předčasně odhodit pumový náklad a obrátit zpět. Němci přítomnost Královského letectva na frontě samozřejmě rychle zaregistrova li, přičemž jejich zpravodajci poměrně přesně odhadli sílu Britů „na peruť až wing". Příštích pět dnů panovalo špatné počasí, a tak se piloti wingu dostali opět do vzduchu až 17. září. Bojová akce přinesla střety se „stodevítkami", v nichž Britové zaznamenali tři jisté a jeden pravděpodobný sestřel. Dvacátého druhého září začalo sněžit, což pozemnímu personálu přineslo další porci práce navíc. Kromě ometání sněhu z povrchu letounů museli mechanici často zahřívat motory,aby v nich nemrzl olej. Palivo a mazivo bylo sovětského původu a Britové s jeho kvalitou nebyli příliš spokojeni. Benzin před tankováním dodatečně filtrovali ve snaze zabránit zanesení palivových rozvodů a karburátorů. Téhož dne ke 151. wingu zavítal velitel letectva Severního loďstva generálmajor Alexandr Alexejevič Kuzněcov s úmyslem osvojit si pilotáž Hurricanu. Coby tlumočnici si přivedl učitelku angličtiny, s jejíž pomocí načrtl na papír přístrojovou desku a opatřil ji ruským popisem přístrojů a měrných jednotek. Když se jejich rozložení naučil, nechal se jako školák u tabule opakovaně vyzkoušet. Po několika výukových lekcích, udělených britskými letci,se Kuzněcov 25. září posadil za řízení Hawkerovy stíhačky a hned napoprvé odstartoval k samostatnému letu (dvoumístnými
cvičnými Hurricany wing nedispono val). Zkušený generálmajor si Hurricane oblíbil a rozhodl se jej po určitou dobu používat coby osobní letoun. Tento konkrétní stroj byl posléze zařazen k 72. SAP (pozdějšímu 2. GSAP a 2. GIAP). V červnu 1942 s ním poručík Markov po boji s německými stíhači nouzově přistál na zamrzlém jezeře čtyři kilometry západně od Murmansku. Zatímco pilot se v pořádku vrátil k jednotce,letoun se zachránit nepovedlo. Probořil se ledem
a klesl na dno jezera, odkud byl v říjnu 2004 leteckými archeology vyzvednut a odeslán do Moskvy, kde nyní probíhá jeho restaurování. Ale zpět k bojové činnosti 151. wingu. Dvacátého čtvrtého září Britové poprvé vzlétli k doprovodu nových bombardérů Pe-2. Oproti starším Tupolevům SB, které dosud doprová zeli, to byla změna - pro Hurricany k horšímu, jelikož rychlým „Peškám" stačily jen s motorem na plný výkon, což se týkalo zejména zpátečního letu, kdy bombardéry již netížil pumový náklad. K třicátému září měl 151. wing na kontě již dvanáct sestřelených nepřátelských letounů. Aby jeho piloty ještě více motivovali, navrhli Sověti vyplácet odměnu tisíc rublů za každý sestřel. V přepočtu podle oficiálního kurzu to činilo 240 liber a to pro nijak štědře placené letce věru nebyla malá částka. Velení wingu však návrh odmítlo s tím, že taková peněžní odměna snižuje profesionální čest pilotů. Šestého října Němci bombardovali Vajengu. Britští stíhači proti nepříteli vzlétli bez ohledu na padající pumy. Jejich střepiny poškodily potah a rozbily prosklení překrytu kabiny jednoho Hurricanu. Puma explodovala rovněž před startujícím strojem P/O Edmistona, jemuž výbuch zastavil motor. Pilot vzápětí vyskočil na křídlo, ale tlaková vlna exploze další pumy jej srazila k zemi. Ke svému štěstí vyvázl zcela nezraněn. V následujícím souboji Britové sestřelili dva německé Ju 88 a jednu „stodevítku". Tři Junkersy nahlásili jako p r a v d ě p o d o b n ě sestřelené, dalších šest pak jako poškozené. V lastní ztráty nezazname nali žádné. Velitel letky B 81. perutě FIL „Micky" Rook (bratranec velitele této perutě SIL „Tonyho" Rooka) se při
Nad poručík P. G. Sgibněv si připíná padák před bojovým letem, duben 1942.
pronásledování nepřítele oddělil od svých a zůstal osamocen. Zakrátko spatřil uskupení stíhaček, které považoval za vlastní. Přiblížil se k nim a chystal se zařadit do formace, když zaregistroval černé kříže na jejich plochách. V šiml si včas, neboť jeden z Němců v ten okamžik na něj zahájil palbu. Rook strhl stroj proti útočícímu nepříteli a odpověděl dávkou ze všech dvanácti kulometů. Na rozdíl od Němce mířil dobře - projektily našly svůj cíl, jenž vzápětí explodoval. V nastalém zmatku britský stíhač unikl a bez dalších potíží přistál na domov ském letišti. Tou dobou se hlavní náplní činnosti wingu již stal výcvik sovětských spolubojovníků. Druhým pilotem z řad hostitelů, který si osvojil Hurricane, byl 8. října kapitán Boris Feoktistovič Safonov, známé stíhací eso a Hrdina SSSR. Po něm následoval kapitán Kucharenko a nadporučík Jakovenko. Do 16. října stoupl počet sovětských pilotů zvládajících pilotáž Hurricanu na deset. K 20. říjnu 1941 měli britští stíhači na kontě 365 bojových letů a - v závislosti na pramenech - dvanáct až šestnáct zničených nepřátelských letounů. Své poslání splnili se ctí. Poskytovali krytí vojskům na frontové
základem pro vytvoření 78. IAP, jehož velitelem se stal Safonov. Sověti si pomoci britských letců vysoce cenili. Na důkaz toho čtyři z nich (velitele 151. wingu W/C Ramsbottoma-Isherwooda, velitele jeho dvou perutí S/L Rooka a SIL Millera a F/S Hawa) vyznamenali Leninovým řádem. Byli to jediní příslušníci britských ozbrojených sil, kteří toto vysoké sovětské vyznamená ní obdrželi. V roce 1944 se k nim s řádem Rudé hvězdy dodatečně připojil technický důstojník F/L Gittins, zodpovědný za kompletaci přiveze ných Hurricanů. B ě h em druhé poloviny listopadu 1941 se příslušníci wingu naloďovali na britská obchodní a válečná plavidla, která se s nimi v rámci konvoje QP 3 vydala na dlouhou cestu domů. Po úvodní hrstce Hurricanů 151. wingu začaly přicházet v dodávkách další stroje tohoto typu, vyrobené britskými a kanadskými továrnami. Zbrusu nové Hurricany se do SSSR dostávaly nejprve s arktickými konvoji a poté i jižní trasou přes Írán. Celkem Sověti mezi lety 1941 a 1944 převzali 3082 Hurricanů, z nichž 2834 putovalo k vojenskému letectvu. Z dokumentů vyplývá, že na východ směřovalo přinejmenším 21O strojů verze Mk.
linii, chránili Murmansk, napadali německé bombardéry a doprovázeli sovětské. K doprovodům vzlétli více než třicetkrát, přičemž žádný ze svěřených bombardérů neztratili. V druhé polovině října již zavládla skutečná zima s více než třicetistupňo vými mrazy. Navíc se blížila polární noc a světla zbývalo na dvě až tři hodiny létání. Letouny trpěly pod kupami sněhu a stejně tak pozemní personál, který jej musel odstraňovat. K oncem m ěsíce, po dokončení přeškolení vybrané skupiny sovět ských námořních pilotů, předali Britové letectvu Severního loďstva svých 28 Hurricanů (jeden byl po nehodě 27. září odepsán). Stroje byly
IIA; 1557 kusů verze Mk. IIB a analogických kanadských modifikací Mk. X, XI a XII; 1009 kusů verze Mk. IIC; 60 kusů varianty Mk. IID a konečně 30 strojů odpovídajících variantě Mk. IV. Část Hurricanů Mk. IIA byly ve skutečnosti přestavby z verze Mk. I, provedené firmou Rolls Royce. Na podzim roku 1942 přibyl do počtu ještě námořní Sea Hurricane Mk. IA, vypuštěný z katapultu obchodní lodi Empíre Morn, jež plula v sestavě konvoje PQ 18. Jeho pilot F/O Burr s ním sestřelil jeden torpédový He 111 (druhý Heinkel z napadené formace se při pokusu o únikovou zatáčku rozbil o hladinu) a poté přistál na archangel ském Kegostrově, kde stroj zanechal.
-Mechanik o pravuje vrtuli Hurricanu, 128. IAP, Moskevská o blast, konec roku 1941.
Aero
7
Formace Hurricanů na nebi Kolského polo ostrova.
Není bez zajímavosti, že podle britských oficiálních údajů bylo do Sovětského svazu dodáno 2952 Hurricanů. Rozdílné údaje způsobilo odlišné započítávání neletuschopných, často nekompletních či poškozených strojů, které Britové odesílali místo obvyklých sad náhradních dílů. Zatímco Sověti i tyto Hurricany jednoduše považovali za celé letouny a z celkového objemu je nijak nevydělo vali, britská strana je do součtu expedovaných strojů nezahrnovala. Výše zmíněných 28 Hurricanů Mk. IIB 151. wingu bylo Sovětům oficiálně předáno 21. října. Avšak vůbec první Hurricane (Mk. IIA) převzala o měsíc dříve, 22. září, komise NII VVS v čele se zkušebním pilotem Konstantinem Gruzděvem. Jednalo se o stroj sériového čísla Z2899, dodaný do SSSR přímou cestou. Prvotní hodnocení letounu mohli Sověti zakládat pouze na jeho prohlídce, jelikož příslušné manuály jim byly odeslány až následující den. Komise ve zprávě konstatovala, že letoun není nový, ale naopak značně opotřebovaný, že scházejí kliky startéru, palubní hodiny, jakož i munice pro palubní zbraně. Až posléze vyšlo najevo, že v tomto a dalších mnoha případech šlo o Hurricany, určené na náhradní díly. Nicméně podle odborníků, kteří britskou techniku přejímali, nedostatky trpěly také letouny, deklarované jako plně bojeschopné. Na rozdíl od amerických strojů často potřebovaly opravu (některé měly nalétáno více než sto hodin) a doplnění chybějící výstroje. Přeškolování pilotů a vyzbrojování 8
Aero
jednotek Hurricany spočívalo na bedrech několika záložních pluků a výcvikových útvarů. Prvním z nich byl 22. ZAP, umístěný na letišti v Kiněšmě, u nějž působila i skupina Britů. Služba Hurricanů v Sovětském svazu začala na severním úseku fronty. Od listopadu do prosince 1941 zde zahájily operační činnost čtyři útvary: 72. SAP a 78. IAP letectva Severního loďstva spolu se 152. a 760. IAP letectva Karelského frontu. Piloti těchto pluků si novou techniku osvojili jak s britskou pomocí, tak bez ní. Naproti tomu k prvním plukům, které absolvovaly přeškolení u záložních útvarů, patřily zkraje prosince jedenačtyřicátého roku 4. a 28. ,,A" IAP (následně přeznačený na 736. IAP) vojsk protivzdušné obrany. Čtvrtý stíhací pluk byl v listopadu stažen z fronty poté, co ztratil většinu svých MiGů-3. Do prvního prosince se létající personál pluku stihl přeškolit na Hurricane, načež jednotka počátkem ledna 1942 přešla do systému PVO v Rybinsko-jaroslavlské divizní oblasti. Sovětským letcům se Hurricane, jichž spojenecké lodě za rok 1941 dopravily celkem 484 kusů, zdál být nezvykle velký. Nebylo divu, domácí typy Jak-1, LaGG-3 a MiG-3 vyhlížely vedle něj vskutku poněkud drobně. Avšak bez ohledu na zvláštnosti již první bojové lety pod rudými hvězdami odhalily řadu nedostatků. Nejvíce výtek se sneslo na výzbroj tvořenou osmi až dvanácti kulomety ráže 7,7 milimetru, které dobře pasivně chráněným, odolným a rychlým německým letounům nezpůsobovaly dostatečně vážná poškození. Typickým
příkladem muze být pronásledování průzkumného Ju 88 trojicí Hurricanů ze 191. IAP v lednu 1942: jejich piloti nepřítele deset minut stíhali, soustavně jej zasypávali střelami, přesto neslavili úspěch. Kromě malé účinnosti chyběla kulometům v polárních podmínkách patřičná spolehlivost. Závěry zbraní uložených v křídle často zamrzaly a činily tak z Hurricanů nebojeschopné stroje. Slabá výzbroj občas přiměla stíhače protivníka taranovat. To byl i případ pozdějšího populárního stíhacího esa Sultana Arnet-Chana, který se 31. května 1942 poté, co spotřeboval všechnu munici, rozhodl tímto způsobem zničit německý Ju 88. Levou polovinou křídla svého Hurricanu vrazil zespodu do nepřátelského stroje. Oba letouny se zaklesly do sebe, náraz navíc poškodil překryt kabiny stíhačky tak, že její pilot zůstal uvězněný v kabině. S vypětím všech sil se Arnet Chanovi nakonec podařilo dostat ven a zachránit se na padáku. Letové vlastnosti výrobku firmy Hawker žádné velké nadšení nevzbu zovalo. Na půdě NII VVS prošel zkouškami Hurricane Mk. IIB s osmi kulomety a tropickým prachovým filtrem. Výsledky ukázaly, že z pohledu rychlosti (maximální dosažená během zkoušek činila 522 km/h) se řadí zhruba doprostřed mezi I-16 a Jak-1. V porovnání se svým hlavním protivní kem na severním úseku fronty Messerschmittem Bf 109E byl v malých a středních výškách pomalejší o 40 až 50 km/h a rovněž zaostával ve stoupavosti. Rozdíl se smazával až s posunem do letové hladiny 6500 až 7000 metrů. O nic více uspokojivé nebylo ani chování ve střemhlavém letu, v němž robustní Hurricane nedokázal potřebně zrychlit. Kladný prvek naopak představoval malý poloměr zatáčky, daný nevelkým plošným zatížením, c o ž stroji dovolovalo vést boj na horizontále. Problematická se Sovětům jevila konstrukce podvozku. Nehledě na dostatečně vzad umístěné těžiště činil úhel překlopení Hurricanu pouhých 24 stupňů, čímž nesplňoval minimální hodnotu 26,5 stupně, stanovenou NII VVS. Tento úhel se přitom po spotřebování paliva a munice ještě zmenšoval. V praxi to znamenalo, že přistávání na nerovné plochy polních letišť s sebou neslo značné riziko převrácení letounu na příď, a tedy zlomení dřevěných listů vrtule Roto!, které na rozdíl od kovových nebyly opravitelné. Stejná nehoda ovšem hrozila i při pojíždění, neboť Hurricane s běžícím motorem měl nepříjemný sklon předčasně zvedat ocas (tentýž neduh postihoval i sovětské Jaky). Zhusta se tomu předcházelo tím, že ocasní plochy během oné předstartovní fáze zatížili jeden dva mechanici. Stávalo se však, že dotyční nestihli včas seskočit a vznesli se spolu s letounem do vzduchu. Takový tragický případ byl zaznamenán právě u 151. wingu, jenž 27. září 1941 rázem přišel o dva