Issuu

StranĂci Adam Drda

Příběh někdejších členů KSČ Jaroslava Ondráčka, Josefa Nitry a Bohumila Řeřichy

Před lety jsem na internetu narazil na čtenářský dopis, v němž se Bohumil Řeřicha z Lubence omlouval za své členství v Komunistické straně Československa v sedmdesátých a osmdesátých letech. Později jsem zjistil, že podobných dopisů a reakcí na různé články napsal několik, třeba v roce 2005 do týdeníku Respekt: „Jako bývalý člen KSČ nemohu nechat bez povšimnutí... Jsem znepokojen stavem, který po svém vládnutí tato strana v této zemi zanechala a který jsem bohužel pomáhal budovat... Do konce života moje vina nebude smazána.“ Jeho texty působily trochu pateticky, ale tak už to bývá, když člověka něco tíží a chce to sdělit ostatním. Především však byly nezvyklé: v českých zemích není mnoho bývalých komunistů, kteří by své stranictví v době normalizace prožívali jako provinění a osobní selhání, jež má ovšem také veřejný rozměr, kteří by se sami hlásili ke spoluzodpovědnosti. Po listopadu 1989 lidé o tématu spíš mlčeli, novináře a intelektuály nijak zvlášť nezajímalo, politici pak členství v KSČ zpravidla bagatelizovali, označovali je za „formalitu“, osobní „chybu“ či „úlitbu režimu“, říkali, že do strany „museli“, aby mohli dělat svou práci. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš prohlásil v roce 2013, že ho ke vstupu „donutila“ matka a o tři roky později řekl: „V komunistické straně bylo 1,7 milionu lidí, já jsem byl řadový člen a asi jsem byl prospěchář, protože byla určitá výhoda být členem (...) strany. To ale neznamená, že lidé, kteří byli ve straně, podporovali komunismus. Nikdy jsem ho nepodporoval, my jsme na ten režim byli naštvaní. Nebyl každý Václav Havel. Bylo jen pár lidí, kteří měli odvahu bojovat proti režimu, takže já si to teď možná nahrazuji bojem proti establishmentu, který tady tradiční politické strany vytvořily.“ I když necháme stranou Babišovu demagogickou sebe interpretaci (jeho populistické politické tažení nemá nic společného s „bojem“ ani s odporem proti komunismu), přesto ten výrok stojí za pozornost. Pan Řeřicha, s nímž jsem se později seznámil a k němuž se ještě vrátíme, má samozřejmě k pravdě blíž. Členové KSČ „komunismus“ podporovali. Ne, že by za normalizace upřímně věřili v marx-leninské ideje, ty jim pravděpodobně byly většinou lhostejné, nicméně podporovali totalitní zřízení, jehož byla strana centrálním pilířem a jemuž se dnes často (odborně, smířlivě a nevýstižně) říká „socialistická diktatura“. Ústava ČSSR z roku 1960 garantovala KSČ neomezenou moc a konstatovalo se v ní: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ Tento ústavní článek legitimoval situaci, jež v zemi panovala od února 1948 a platil až do konce režimu: vedoucí úlohu strany nebylo možno změnit volbami. KSČ podléhala v nejdůležitějších otázkách nikoli lidu, nýbrž sovětskému vedení, o které se zároveň opírala. Po srpnu 1968, kdy začala více než dvacetiletá okupace Československa, to byla strana kolaborantská. Kontrolovala všechny organizace a instituce, měla pečlivě propracovanou strukturu: nejvyšším orgánem byl Ústřední výbor KSČ, respektive jeho předsednictvo a jeho aparát, pak hierarchie klesala a vůle ÚV se přenášela na nižší složky. Existovaly krajské, <<< xxxxxxxxxxxx xxxxxxx

Příběh někdejších členů KSČ Jaroslava Ondráčka, Josefa Nitry a Bohumila Řeřichy

okresní, městské, místní a podnikové výbory KSČ, přičemž například v podnikových stranických organizacích se dozíralo na konkrétní občany, rozhodovalo o jejich osudech, o obsazení důležitějších pracovních míst atd. Základní organizace byla „silou, která na pracovišti prosazuje ústavou danou vedoucí úlohu KSČ“. Mezi straníky jistě existovaly rozdíly, měli různé motivace a možnosti a povinnosti, odlišně se chovali k lidem v okolí, s nestejnou horlivostí plnili povinnosti a direktivy shora. Každý člen KSČ však získával lepší postavení, výhodu nad ostatními a současně i spoluzodpovědnost za stranu jako celek. Mohli být – Babišovými slovy – „na režim naštvaní“, ale v tom případě byli naštvaní také sami na sebe, protože každý straník se stával součástí vládnoucí vrstvy. A současně platilo, že nikdo do KSČ vstupovat nemusel. Většina lidí tak neučinila: nemuseli mít odvahu „bojovat“ jako Václav Havel, zkrátka stačilo, že se ve straně nechtěli angažovat a podílet se na její činnosti. Tři muži, o nichž pojednává následující text – již zmíněný Bohumil Řeřicha, Jaroslav Ondráček a Josef Nitra – měli v období normalizace tzv. rudou knížku a projevili ochotu o tom mluvit před kamerou. O jejich životech vím převážně to, co o sobě řekli. Bylo by zajímavé a důležité zjistit, jak si před listopadem 1989 přesně počínali a nakolik se ve svých vzpomínkách odchylují od skutečnosti, ale bohužel to dalece přesahuje naše možnosti. Všichni prožili více než pětadvacet let ve svobodném a demokratickém státě, a jejich vyprávění tedy neukazuje v první řadě, jací byli kdysi, ale spíš jací jsou dnes, co si myslí o minulosti, jak sami sebe vidí, jak nahlížejí své životy. Ostatně tak je to s každým rozhovorem, v němž se člověk vrací o desítky let nazpátek.

I. O Jaroslavu Ondráčkovi jsem se dozvěděl z internetové verze komunistických

Haló novin, kde s ním 14. března 2016 vyšel rozhovor, který vedl jeden z předních normalizačních propagandistů, někdejší redaktor Rudého Práva Jaroslav Kojzar. Interview má titulek „Jsem hrdý na společnost, která si vážila dělnické práce“ a zaujalo mě hlavně tím, že představovalo protiklad k přístupu Bohumila Řeřichy. Pan Ondráček mluvil o předlistopadových časech jako o ráji na zemi, bez náznaku pochybnosti. Není překvapivé, že se měl tehdy slušně: pracoval jako horník, což znamenalo dřinu, ale taky silně nadprůměrné výdělky a výhody v upřednostňovaném oboru, o nichž se jiným zaměstnancům ani nesnilo; navíc byl zanedlouho vedoucím pracovníkem, členem a posléze i funkcionářem KSČ a Hrdinou socialistické práce. Jistě, rozhovor vyšel v extremistickém plátku, ale člověka přeci jen zarazilo, že někdo dokáže mluvit o komunismu a nezmínit žádnou negativní zkušenost. Když jsme se pak s panem Ondráčkem setkali, ukázalo se, že zůstal komunistou dodnes. Byl ochotný, vstřícný – a neochvějně „držel stranickou linii“. 10

I. O Jaroslavu Ondráčkovi jsem se dozvěděl z internetové verze komunistických

Narodil se 1. dubna 1941 v Pardubicích. Když mu byly čtyři roky, rodiče se rozvedli a pak se s matkou přestěhoval do vesnice Skutíčko k jejímu otci Josefu Novotnému, který za první republiky dělal poslance za KSČ. „Rudé myšlenky“ rodina sdílela, zajímavé však je, že prý Josef Novotný v padesátých letech ze strany vystoupil, neboť nesouhlasil s tehdejšími politickými procesy. Matka se po čase znovu vdala a syn jejího nového muže byl horník na Mostecku. Jaroslavovi, který tehdy končil základní školu a původně chtěl být lesníkem, se práce nevlastního bratra zalíbila. V roce 1955 probíhal nábor budoucích havířů, potřebných pro energeticky náročný těžký průmysl, a tak nastoupil do hornického učiliště v Malých Svatoňovicích: „Příchod na učiliště, to bylo jako v pohádce, protože se tam o nás kompletně postarali. (…) Vyfasovali jsme krásné černé uniformy a k tomu podbarvené oči od uhelného prachu, to bylo něco pro děvčata, když jsme jezdili vlakem do svého bydliště. (…). Měli jsme skvělé vychovatele, kteří nás vedli k různé zájmové činnosti, ale i také do práce v Československém svazu mládeže.“ Těžko se asi divit, že se patnáctiletému hochovi z vesnice zdál život v hornickém učilišti báječný a že vzal komunistickou ideologii za svou, když v ní byl vychovaný a ve škole i na internátě mu ji vtloukali do hlavy. Jaroslav Ondráček byl nicméně velmi agilní, domů jezdil jednou za tři týdny na víkend: „Já jsem v druhém ročníku dělal předsedu celoučilištního svazáckého výboru. (…) Organizoval jsem volný čas svazáků, tedy život po skončení školy. Abychom měli co dělat a nechodili chlastat.“

popisek ptatquae nestrumquo qui asperib erci 12

Ve druhé polovině padesátých let živořily v komunistických věznicích a v lágrech tisíce lidí, proběhly všemožné čistky a stovky vykonstruovaných procesů. Jaroslav Ondráček tvrdí, že nic z toho nezaznamenal, a to navzdory výše zmíněnému rozhodnutí jeho děda, kterého měl rád a který prý KSČ na protest opustil. Říká stručně: „To šlo mimo nás.“ Myslím, že to tak opravdu být mohlo, že ho prostě osud vězněných a pronásledovaných nijak zvlášť nezajímal, respektive myslel si, že jsou to zkrátka „nepřátelé lidově demokratického zřízení“. Rozebírat s ním to téma detailněji se bohužel ukázalo jako nemožné, protože pan Ondráček neargumentoval. Odváděl řeč jinam nebo věc bagatelizoval, jako by cílem rozhovoru nebylo přemýšlet nad tím, co říká druhý, ale zvítězit, uchovat si vlastní přesvědčení, tedy především vždycky dát pádnou odpověď, lhostejno, zda je nesmyslná nebo ne: „Vždycky se něco nepovede. Jenom si vzpomeňte, kolikrát se ta strana už omluvila, jo? (…) Takže ono jenom dneska říct, že Horáková byla zavražděná... Je pravda, že ten Gottwald jí tu smrt nemusel dávat... To je pravda. Mohla dostat doživotí... Doživotí je doživotí, za deset let mohla, že jo... Ale ona se přiznala, prosím Vás.... A za co se omluví církev? Podívejte se, co udělala za dva tisíce let? Omluvila se někdy?“ Po vyučení, v osmapadesátém, se stal Jaroslav Ondráček zaměstnancem Dolu Jan Šverma v Žacléři, kde setrval až do roku 1990. V polovině padesátých let se ještě většina práce v dolech dělala ručně, neměl volné soboty, chodíval na brigády i o nedělích. Ovšem vyplácelo se to: „Začátky byly krušné, ale nikdy jsem nelitoval, že jsem se na to dal. Měli jsme vynikající kolektiv. A když jsem bral první výplatu, měl jsem tři tisíce korun jako mladý svobodný kluk, zatímco průměrný plat tehdy byl nějakých dvanáct stovek.“ Víc a víc se politicky angažoval a v osmnácti letech, v prosinci 1959, vstoupil do KSČ: „Viděl jsem to jako prospěšnou věc. Pro kluka, který přišel z vesnice Skutíčko, kde bylo padesát čtyři čísel a jinak nikde nic, to bylo jako v ráji. Už jsem Vám říkal, že jsem vydělával slušné peníze, takže ještě jako perličku: když jsme chtěli jít na taneční zábavu a neměl jsem bílou košili, když jsem ji zapomněl odnést nedaleko do prádelny, tak jsem si šel za padesát korun koupit novou, to nebyl problém. (…) Nic nebylo problém. Havířiny si všichni vážili.“ V roce 1961 nastoupil do závodního výboru Revolučního odborového hnutí (ROH) za svaz mládeže, dělal instruktora učňů, oženil se, narodili se mu dva synové. Od ledna 1968 byl předákem. Když v roce 1968 přišlo Pražské jaro, tedy „socialismus s lidskou tváří“ a na komunistické poměry nebývalá svoboda, „fandil“ prý nejdřív reformám, protože „řada věcí se uvolnila“. Nevysvětlil, proč bylo dobré podporovat uvolnění, když předtím bylo dle něj víceméně všechno vpořádku, nicméně prohlásil: „Ale pak to najednou nabralo obrat špatným směrem. Já říkal, hele, to smrdí. Když profesor Ota Šik řekl, že zavedou tržní hospodářství, já zpozorněl. Co je tržní hospodářství? Kapitalismus přece. Jsem přesvědčený, že ten tady lidé nechtěli.“ Namítal jsem mu, že reformní komunisté „tržní hospodářství“ nezaváděli, kapitalismus nechtěli a lze to jednoduše doložit, avšak pan Ondráček prostě konstatoval, že se pletu. Ke slovu se prý tehdy dostávaly „živly“, ohrožovaly socialismus: „V osmašedesátém mě chtěli věšet, že jsem komunista v odborech.“ To mi připadalo hodně divoké a ptal jsem se, kdo ho chtěl věšet: „No, soused, který bydlel nade mnou, pánbíčkář. Dělali jsme spolu na šachtě, on 13

popisek ptatquae nestrumquo qui asperib erci 12

popisek ptatquae nestrumquo qui asperib erci to byl nějakej bejvalej, chtěl študovat na faráře, nějak mu to nevyšlo. No, a najednou se začalo razit heslo ,Odbory bez komunistů‘ (...), takže nás všechny vyházeli, samozřejmě. Tu lopatu mi nikdo nevzal, a to, že jsem nebyl členem závodního výboru, mi dvakrát nevadilo, ale pak jsme našli dokumenty, kdy oni měli seznam lidí, s kterejma si to chtěli vypořádat.“ Možnost, že by lidé mohli chtít svobodu a že by například spontánně odmítali komunistické řízení odborů, nepřipustil pan Ondráček ani na okamžik. Měl jsem pocit, že se mu reformní komunismus tehdy nijak zvlášť nepříčil, dokud mu uvolňování poměrů nezačalo kazit kariéru, ale je to jen moje domněnka. Sovětská okupace, která v srpnu 1968 reformní proces „zařízla“ mu každopádně nebyla proti mysli, neboť ji považoval za záchranu: „Přišel soused, zaklepal a říká: ,Hele, přijeli Rusové a obsadili nás‘ Já říkám: ,Hele, jestli přijeli, tak nepřijeli, aby nás obsadili, ale přijeli, aby tady zabránili tomu průseru, kterej by tady mohl bejt. Já jsem se sebral a šel jsem na odpolední šichtu a normálně jsem šel fárat. (…) Oni přijeli chránit socialismus, to je můj pohled. Samozřejmě, Vy můžete mít pohled jiný.“ Zoufalství statisíců protestujících spoluobčanů ho nevyvedlo z míry, soudí, že byli zmanipulovaní: „Manželka pracovala v Texlenu, tak jsem pro ni jezdil na motorce, nikdo si mne nevšiml, nikdo mne nezastavil, i když tam byly tanky. Nikomu jsem nevadil... Ale vždyť to vím, jak to bylo. Tam se kácely duby, dělaly se barikády, to bylo vyhecovaný těma sdělovanýma prostředkama.“ 14

Záhy po okupaci začala normalizace a čistky ve straně. Od ledna 1970, poté, co už byli vyměněni nejvyšší funkcionáři, probíhaly prověrky řadových členů. U každého se rozhodovalo, zda dostane novou legitimaci, zda bude vyloučen nebo vyškrtnut, přičemž vyloučení představovalo nejtěžší trest, vyškrtnutí se dalo po čase vzít zpátky. Zásadně důležité bylo, jak se konkrétní straník stavěl k událostem roku 1968 a zejména k okupaci (v oficiálním jazyce KSČ k „internacionální pomoci“). V první fázi prověrek bylo vyloučeno asi 70 tisíc členů strany, dalších cca 260 tisíc vyškrtnuto. Spousty lidí, samozřejmě včetně nestraníků, přišly o práci. Nic z toho se Jaroslava Ondráčka nedotklo, osobně prošel bez potíží: „Mně to nevadilo. Viděl jsem vstup vojsk jako záchranu socialismu, ne jako okupaci. Tak jsem zůstal jako komunista dál. Ale asi padesát lidí tehdy od nás ze strany odešlo.“ Aparát KSČ na počátku normalizace postupně zpacifikoval všechny složky společnosti, bylo obnoveno kádrování, cenzura a rozsáhlé působení Státní bezpečnosti, uzavřeny hranice na Západ. Z veřejného života zmizeli nepohodlní komunisté i nekomunisté. Jaroslav Ondráček s tím problém neměl, pro něj byla normalizace dobrá. V sedmdesátých letech se stal hlavním předákem na dole, jeho hvězda začala znovu stoupat. Brzy byl členem mzdové komise v odborech, zvolili ho do celozávodního stranického výboru, roku 1976 se stal předsedou Základní organizace KSČ na šachtě. Ve stejném roce se stal také členem Krajského výboru KSČ a nakonec (na XV. sjezdu strany) ještě členem Ústředního výboru KSČ: „Pak jsem začal funkcionařit, ale to pořád neznamená, že jsem nefáral. (…) Chodil jsem i tak, že jsem se ve tři hodiny ráno sebral, šel jsem fárat, abych zjistil, jak mne ty lidi oblbujou, když mi třeba říkají, že něco nejde, že to je moc práce a tak dál. Přišel jsem, oni tam všichni krásně natažení, práce byla hotová, tak říkám ,Mě budete přesvědčovat, že to nejde!‘ Oni o mně nevěděli, že tam jsem. Já přišel na šachtu, řekl jsem dispečerovi, že potřebuju spustit dolů, tak mi přistavil klec a jel jsem. A šel jsem zkontrolovat lidi.“ Pan Ondráček tehdy v podniku získal zásadní vliv a to znamenalo také možnost rozhodovat o jednotlivcích, například o těch, kteří byli vyhozeni ze strany, a tudíž podle centrálních pokynů neměli zastávat vedoucí funkce. Říká, že preferoval odborná kritéria před politickými: „Když někdo tvrdě prosazoval, že ve vedoucí funkci bude komunista, říkal jsem: ,Ne, tam bude odborník, a jestli ten odborník tomu rozumí, tak my si ho pohlídáme, aby tam neděl žádný bejkárny,‘ když to řeknu po havířsku.“ Ptal jsem se Jaroslava Ondráčka, jak vnímal jako komunistický činovník disidenty a Chartu 77, jak se díval na skutečnost, že lidé z politických důvodů nesměli dělat svou práci, že nesměli jezdit na Západ, že jim režim upřel práva, která se přitom zavázal dodržovat v mezinárodních dokumentech. K nějakému rozboru situace jsme se však nedostali, z interview tu pro ilustraci ocituju delší pasáž, týkající se (nejen) Václava Havla: V roce 1977 byla publikována Charta, vzpomínáte si na to? Samozřejmě. A jak jste to tehdy vnímal? No, já toho Havla znám velice dobře, víte! On totiž pan Havel měl ten slavný Hrádeček, což je zemědělské stavení, pět kilometrů od místa, kde bydlím já. Takže já vím, jak on se choval 15

Ale když víte, že se měl v kriminále jako prase v žitě, tak proč nevíte, za co byl zavřený? Mně to nevadilo, že... Protože vím, že on připravoval takovýhle tyhlety věci. Jaké věci? Poslouchejte, Dienstbier a tihleti v těch kotelnách, tam měli čas vymýšlet... Je to odveta za únor 1948. To je můj názor a ten mi nikdo nevezme.“ Podobně to dopadlo u všech problematických témat. Lidé se v ČSSR měli dobře, a pokud náhodou ne, pan Ondráček to nevěděl, protože jeho osobně se to netýkalo a jeho přátel a spolupracovníků taky ne. Systém byl funkční, nedostatek zboží a mizerná dostupnost služeb, to byly jen občasné provozní potíže, nikomu nic zásadního nescházelo: „U nás na šachtě ne.“ U Vás na šachtě ne, ale pak tady byla spousta míst, kde se lidé špatně měli... Možná, že měli, ale zase měli jistotu, že zítra je nikdo nevyhodí z práce, že mohou děti chodit do školy, že mají zdravotnictví zadarmo... To všechno měli. Víte, my jsme udělali jednu chybu, když jsme si mysleli, že ti lidé to berou, to, co jsme jim dávali.“ popisek ptatquae nestrumquo qui asperib erci v pivovaře, v trutnovském... Jak ho tam, musím říct ještě esenbáci, jak ho tam hlídali. Co tam dělali za bordely, ty děti ráje nebo jak tomu říkali. Když tam lítali nahatý, když je tam esenbáci vybrali a když nějaká dívčinka říká, pane majore, jenom to neříkejte našim doma nebo mě zabijou, atd... Víte co, vždyť se všechno ví, vždyť oni je platili ze Západu, to přece je úplně jasný, zrovna tak platili toho Walesu. To všechno bylo zaplacený! To se ale neříká, dneska se furt jenom, pořád se jen snažíme..., že všechno bylo špatný. To není pravda, že všechno bylo špatný... Václav Havel byl v pivovaru, protože mu zakázali, aby se živil psaním... No, to je jedno... Ale to není jedno, on jako dramatik v pivovaru vůbec neměl být... Ale vždyť se nemusel živit psaním, mohl dělat toho kulisáka nebo co to dělal. Ale on nechtěl dělat kulisáka. No nechtěl, nechtěl. To je takové... To já když nechci... Kdybych vám zítra z titulu nějaké funkce nařídil, že místo důchodu půjdete pracovat na osm hodin denně, taky byste nechtěl. Ale tak to zas... víte co, ono je to vždycky… Já vám říkám svůj názor... Až to jednou někdo bude objektivně hodnotit, tak to je gauner všech gaunerů, to vám říkám na plný pecky. Protože tohleto, co tady provedli, to bylo všechno tak perfektně připravený, přes toho Miterranda a tak dále... Vždyť on se měl /Havel/ v tom kriminále jako prase v žitě. Ten člověk byl zavřený mnoho let... ...já nevím, kolik let... A to bylo podle vás v pořádku, že byl zavřený? Já nevím, za co byl zavřený. Já jsem to nikdy nezkoumal. 18

Namítal jsem, že KSČ lidem nic nedávala, protože stát jí nepatřil, že zdravotnictví neměl nikdo „zadarmo“, protože i tehdy platili všichni daně, že děti sice mohly chodit do školy, ale o jejich vyšším studiu rozhodovala mj. politická kritéria, že jistota práce se odvíjela od pracovní povinnosti a malé možnosti zařídit si život podle svého... Namítal jsem to všechno marně.

popisek ptatquae nestrumquo qui asperib erci 19

Agent Vian Adam Drda

Příběh někdejších studentů Petra Mičky a Jiřího Imlaufa

Pestře pomalovaná a popsaná Lennonova zeď na malostranském Velkopřevorském náměstí, tedy barokní zeď Maltézské zahrady, je dnes kýčovitá atrakce. Cizinci si ji najdou v průvodcích, vyfotografují se před ní, píší na ni další a další citáty z písní a patetická prohlášení. Mohou si na místě koupit barvy a štětec, přidělat obrázek, hodit do pouzdra od kytary peníze mladíkovi, který tu padesátkrát denně zahraje a zazpívá Imagine, případně přihlížejícího ujistí, že všechno, co potřebuje, je láska. Zamilované dvojice se pak vydávají k zábradlí nedalekého mostu přes Čertovku, připínají tam visací zámky jako symboly neoddělitelnosti, zahazují od nich klíče a pokračují do předražené hospody John Lennon Pub, další stanice pražského turistického provozu. Míjím tu zeď často, většinou už jí nevěnuju pozornost, jen se s mírnou naštvaností „místňáka“ proderu shlukem barevných ukřičených lidí s telefony na tyčích. Za rohem je studio, kde natáčíme rozhovory a kde jsme se vedle stovek dalších lidí sešli také s Petrem Mičkou a Jiřím Imlaufem, o nichž pojednává tenhle text. Důležitá část jejich „reálně-socialistického“ příběhu začala v druhé půli osmdesátých let právě poblíž zdi, která tehdy měla docela jiný význam, jiný život. V bedekrech, do nichž jsem nahlížel, se o tom píše stručně, skoro jako by se nepsalo vůbec.

<<< xxxxxxxx xxxx 68

Příběh někdejších studentů Petra Mičky a Jiřího Imlaufa

<<< xxxxxxxx xxxx 68

I. Duševně nemocný Mark David Chapman zavraždil Johna Lennona 8. prosince 1980. V Československu o tom ještě ten den informovalo Rudé právo pod suchým titulkem „Nedal autogram, dostal kulku“. Krátce poté na zdi poblíž Kampy kdosi vytvořil symbolický náhrobek –využil přitom kamennou desku, která zbyla po někdejším veřejném umyvadle. V září roku následujícího se pomníček objevil na fotografii v lennonovském sborníku, který vydala Jazzová sekce, a místo tím zpopularizovala. V den prvního výročí hudebníkovy smrti přišlo ke zdi několik desítek lidí, pouštěly se tam z magnetofonu písničky, přibylo pár nápisů, to vše pod dohledem uniformovaných příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Úřady, které se pečlivě snažily omezit každé „nedovolené sdružování“, nechaly záhy zeď přemalovat a nakonec pro jistotu ještě zakrýt dřevěnou plakátovací plochou. V dalších letech se však lidé stejně scházeli v okolí, legitimováni a různými způsoby obtěžováni esenbáky. Na jiné zdi na břehu Vltavy vznikl další malý lennonovský pomníček. Tady je třeba zmínit paradox, který v jednom svém textu postihl americký literární vědec, esejista a někdejší šéfredaktor revue Commentary Norman Podhoretz. V osmdesátých letech přijel do Prahy navštívit Václava Havla a v jeho bytě uviděl Lennonovu tvář na velkém plakátě. Nechápal to: Lennon byl pro něj rozmazlený bohatý salónní levičák, člověk, který sice Sovětský svaz označil za „fašistický stát“, nicméně jeho politické postoje mírně řečeno nemířily proti sovětskému impériu a dalším rudým režimům znevolňujícím milióny lidí, nýbrž především proti americké politice a liberální demokracii; Havel byl naopak vážený a zkušený odpůrce komunismu, kritik totalitního systému, s tím plakátem na první pohled nešel dohromady. Podhoretz tehdy Československu docela nerozuměl, je otázka, nakolik znal Havlovy politické názory, každopádně si neuvědomoval, že John Lennon tu na spoustu lidí nepůsobil jako politický blouznivec, ale především jako jeden ze symbolů „zlatých šedesátých let“ – člen Beatles, hudebník ztělesňující volnost a svobodu moderní západní kultury, jejíž vliv se místní stranický aparát snažil vymýtit. Z toho také plynul ambivalentní přístup státních orgánů: na jedné straně by se jim Lennon jako kritik amerického imperialismu a mírový aktivista nejspíš čas od času hodil k propagandistickému využití (Beatles tu ostatně nikdy nebyli na indexu), na druhé straně se jim velmi nezamlouvala vlasatá mládež, která zpěváka ctila a měla jen málo společného s oficiálním ideálem slušně oblečeného a správně zařazeného svazáka. A už vůbec nebylo žádoucí, aby se srocovala. Většina českých Lennonových obdivovatelů, žijících v podmínkách informační blokády, neměla ponětí, že jejich idol citoval v rozhovorech s novináři Marxe, respektoval Mao Ce-Tunga a vedl zmatené řeči o světové revoluci, která zatočí s kapitalismem. Vědělo se, že Lennon byl vlasáč, že se nechal filmovat nahatý v posteli s Yoko Ono, že byl pacifista a hodně mluvil o míru. Jenomže v Československu, které okupovala sovětská armáda, kde byly rozmístěny rakety SS-20 a kde se spousta dospívajících kluků třásla před povinnou vojenskou službou, měly protiválečné a pacifistické výzvy jiný náboj než na Západě. A stejně tak hodnoty svobody, které si mladí lidé s Lennonem spojovali, měly v násilné „husákovské“ diktatuře podvratné vyznění. 70

popisekk xxxxxxxx xxxx V roce 1984 skončila malostranská připomínka Lennonova úmrtí, přesněji řečeno následný pochod několika set lidí, brutálním zásahem, při němž policie najížděla auty do davu, použila obušky, nasadila psy. V roce následujícím se zhruba tisíc lidí vydalo v průvodu Prahou a skandovala se mimo jiné hesla „Pryč s rudou buržoasií“ nebo „Pryč s SS-20“. Esenbáci tehdy vytvořili kordon, průvod zastavili, účastníky legitimovali a pak je předvolávali k výslechům. Shromáždění poblíž zdi měla čím dál větší ohlas, účastnilo se jich víc a víc lidí z disentu a podle historika Petra Blažka připravilo vedení krajské správy SNB pro příští dva roky „podrobný plán opatření počítající s využitím stovek příslušníků represivního aparátu. V předstihu se uskutečnily desítky preventivních pohovorů, do akce se zapojila i síť tajných spolupracovníků. Na Velkopřevorském náměstí se přesto (v roce 1985 – pozn. aut.) sešlo několik set osob, jejichž věk se podle závěrečné policejní zprávy pohyboval mezi sedmnácti až pětadvaceti lety. Podle sociálního zařazení převládaly osoby s dělnickou profesí, učni, studenti středních škol a pracovníci služeb. Ve zprávě byl popsán i jejich vzhled: ,Většina účastníků byly osoby tzv. lennonovského typu, tj. příliš dlouhé vlasy, vousy a nedbalé oblečení.‘ Vzpomínkové setkání, kterého se zúčastnilo také několik západních novinářů a pracovníků západních zastupitelských úřadů, probíhalo v roce 1986 obdobným způsobem jako v předchozích dvou letech. Ve večerních hodinách se dala část přítomných osob do pohybu směrem na Karlův most, hlídkující příslušníci Veřejné bezpečnosti znovu nedokázali udržet shromáždění v prostoru Kampy. Razantní zásah se (...) uskutečnil až u Staroměstského náměstí. Policejní zpráva o průběhu pietního shromáždění zdůrazňuje, že,,při celkovém zhodnocení je možno akci považovat za zneužití části mládeže v duchu západních pacifistických mírových tendencí.‘ “ Petr Mička a Jiří Imlauf přijeli do Prahy na shromáždění poblíž Lennonovy zdi 8. prosince následujícího roku 1987. Než se k tomu ale dostaneme, je třeba říct o tehdejších studentech to podstatné.

popisekk xxxxxxxx xxxx 72

II. Petr je dnes reklamní grafik a textař. Narodil se 20. listopadu 1967 v Děčíně, v rodině námořního kapitána Pavla Mičky, který velel zaoceánským lodím a syna brával na dlouhé plavby. Za normalizace, kdy směl občan ČSSR bez velkých obtíží, bez spousty papírů a úředních obstrukcí jen do států sovětského bloku (a to ještě ne vždycky do všech), to bylo něco jako zázrak – zatímco tisíce kluků cestovaly nejvýš ve fantazii při četbě napínavých románů, Petr zhruba do čtrnácti let zažíval dobrodružství na moři, viděl spoustu zemí, jednou plul s nákladem cukrové třtiny, jindy tajně fotografoval tanky, převážené do Sýrie. Dlouho si neuvědomoval, že Československo je nesvobodná země. Jako dítě neměl důvod a rodiče ho navíc drželi v nevědomosti, o moderní historii s ním nemluvili, vůči režimu se nevymezovali, koneckonců předpokladem otcovy práce byla loajalita, ať už předstíraná nebo skutečná: „Rodiče mě drželi v takovém vakuu bezpečí, mého i jejich. Neříkali mi, že to a to je u nás špatně, ale ať to nevyprávím ve škole. Neříkali mi radši vůbec nic, aby nebyly potíže. Takže jsem žil strašně dlouho v takovém naivním nereálném světě.“ Petr potom začal chodit na gymnasium v Děčíně, kde mu šedivá a otravná „socialistická“ každodennost, v níž se ovšem „z každé studentské hovadiny dala vyrobit ,kauza‘ “, začala brzy lézt na nervy. Vzpomíná, že se chtěl vyčlenit, alespoň způsobem, který odpovídal dospívání, ale současně ho svazovala výchova a pocit povinností k rodičům. Nosil kožené sako, copánek, na uchu měl jako náušnici pružinu z kolíčku na prádlo, začal psát básně. Jenže to byla rebelie, která nevybočovala z režimem vymezených mantinelů: současně chodil do prvomájových průvodů, na povinné brigády, byl členem Svazu socialistické mládeže neboli SSM, stejně jako devadesát procent spolužáků. Na konci gymnázia se Petr přihlásil na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor čeština a občanská nauka: „A to je právě výraz mé tehdejší totální naivity. Češtinu bylo možné v Ústí studovat také v kombinaci s dějepisem, ale protože mě dějepis nebavil, šel jsem na občanku. Dějepis byl samozřejmě zideologizovaný, ale občanka sestávala jenom z ideologie. Bylo to vymývání hlavy, učení o vedoucí úloze komunistické strany, o nezlomném přátelství československého a sovětského lidu. Učili jsme se marxleninské kritiky různých děl, ale ta díla jsme nesměli číst. Z nějakého důvodu jsem si na gymnáziu neuvědomil, co všechno bude studium obsahovat. Zpětně jsem mnohokrát přemýšlel, proč jsem na ten obor šel, ale nedokážu odpovědět. A stejně tak nevím, proč jsem to dál studoval. Byla to manipulace, nevěřil jsem tomu, stejně jako většina kluků v ročníku, a přesto jsem studoval dál.“ Petr Mička žil i na vysoké škole rozpolceným životem. Jako budoucí učitel občanské nauky chodil se spolužáky v čele průvodu při oslavách Vítězného února, ale taky poslouchal Svobodnou Evropu a začal se pomalu seznamovat s lidmi, kteří měli blíž k disentu či k undergroundu a půjčovali mu samizdaty. V poničených severních Čechách se za normalizace masivně bouraly staré domy, které nahrazovaly paneláky, krajina byla bezútěšná, ovzduší zamořené. Člověk dost dobře nemohl nevnímat, že žije v zemi, která víc a víc upadá, že oficiální propaganda je prolhaná a směšná. Petr si vybavuje, že se jednou se spolužáky opil v zašlé hospodě těsně před tím, než ji zavřeli a strhli: „Tehdy jsme snad poprvé 74

popisekk xxxxxxxx xxxx 75

popisekk xxxxxxxx xxxx mluvili o tom, co budeme dělat. Začalo nám docházet, že jestli se nic nezmění, budeme jednou muset sami učit ty hrůzy, které se teď biflujeme. Začalo nás to děsit.“ Po vystřízlivění však rozpolcenost pokračovala, protože všichni chtěli dokončit školu: „Fakt jsem nepřišel na nic lepšího, než že to nějak ošulím, že to snad nějak půjde. Asi tu situaci vystihuje, co říkal jeden můj kamarád v hospodě. My těm hajzlům ukážeme! Ale nejdřív dostudujeme – pak jim ukážeme! Většina lidí kolem mě to měla takhle: jednou jim ukážeme... Takhle se blábolilo.“ Jiří Imlauf je učitel a hudebník, frontman úspěšné kapely Houpací koně. Na svět přišel 6. září 1966 v Žatci. Otec se taky jmenoval Jiří a byl vojenský pilot, ale protože nesouhlasil se sovětskou okupací Československa, vyhodili ho při prověrkách na začátku sedmdesátých let z KSČ i z armády a živil se jako dělník na montážích. Po té zkušenosti se Imlaufovi nejspíš nechtěli dostávat do dalších potíží, taky se asi snažili, aby měly děti (Jiří a jeho sestra) co nejlepší politické posudky a mohly vystudovat; paní Imlaufová, která pracovala jako přípravářka výroby v n. p. Silnice, byla místopředsedkyní Základní organizace KSČ, členkou Svazu československo-sovětského přátelství i Československého svazu žen. Jiří prožil klidné dětství na malém městě, hodně četl, jezdil, sportoval, začal hrát na kytaru: „Mám moc pěkné vzpomínky, překvapivě, na pionýrské tábory. (...) Jezdil jsem na ně jako školák, potom na gymplu na stejné místo jako vedoucí. S partou lidí jsme i během roku jezdívali na čundry, hluboko do lesů.“ Rodiče se s ním podobně jako s Petrem Mičkou nebavili o politice ani o nesvobodě: „Mám pocit, že měli nějakou domluvu, že mě od nepříjemných věcí budou držet daleko. Vzpomínám si, že jsem byl buď v osmé třídě nebo v prvním ročníku na gymnáziu, seděl jsem v hospodě, a nějaký chlapík, nádražák s dlouhými vlasy, mi poprvé řekl, že existoval Jan Palach. To jméno jsem předtím nikdy neslyšel, a myslím, že víc takových věcí jsem objevil později, než bych třeba měl.“ 76

popisekk xxxxxxxx xxxx 77