Issuu

sem světová rekordwoman, tak se o mně píše v no vinách. Jmenuji se Zdena Koubková, na Světových ženských hrách v Londýně jsem vyhrála běh na osm set metrů a letos už podruhé překonala světový rekord. Noviny jsou plné článků o mně. Na ulicích mě pozná vá spousta lidí, mladých i starších. Já je neznám, ale oni se na mě usmívají a uctivě žádají o autogram... Nebo se chtějí vyfotografovat! Se mnou, dvaadvacetiletou, obyčejnou a chu dou holkou z Brna, donedávna úplně neznámou ... Nemůžu tomu uvěřit. V červnu 1934 Praha vítala novodobé národní hrdiny, fot balisty, tým kapitána Pláničky. Na mistrovství světa v Římě se dostali do finále. A i když v něm s Italy nešťastně prohráli, celá republika je oslavovala jako .naše zlaté hochy". Na Wil sonově nádraží a v ulicích Prahy jim děkovaly tisíce fanoušků. Na stejném nádraží, jen o měsíc a něco později, vítali fa noušci i naši ženskou výpravu z Londýna. Nepřišly jich tisíce, pouze stovky. Byla to však nádhera, nezapomenutelná radost. Ale nešť- jsme jen atletky, k věhlasu fotbalistů máme daleko. Vím, že každá velká radost může občas skončit smutkem. Mě již delší dobu takový smutek trápí. Není ale pouze můj, dotýká se i mého okoli, mých atletických soupeřek. Abych to řekla jasně, na hřišti porážím dívky, ale sama se dívkou cítím čím dál méně. Proto večer usínám a ráno vstávám s otázkou: Je to fér?! Narodila jsem se jako děvče, oblékali mě tak, mluvím v ženském rodě... Já tu roli poslušně plnila, ale teď už to ne dokážu, nemůžu, nechci... Nejspíš jsem v pasti mužského těla. Spisovatelka, půvabná dívka, která o mně jako o slavné rekordwoman psala knihu, se stala předmětem mé touhy. Neřekla jsem jí to, styděla bych se, ale ona to zjevně poznala. Co mám teď se svým životem dělat? Jo, to kdybych vě děla... Snad o něm ale mohu vyprávět.

Za;ímaTosli x ro:a:LoToru se STělo•ou reL.ord,voman Zdenou KouLL.o..-ou lr.terf 11cdiv»o byl u1lt1lttfala v pralůl!m ro&bluu

Podivuhodná žeň světoVich rekordu ZDE.NA KOUBKOVÁ hrdinkou

Můj lrening lehký a těžký a <:o doporučuji

románu

• I. část DÍVKA, KTERÁ SE V SOBĚ NEVYZNÁ Zdena „pudl", postrach kluku z Bohunic Začínající prodavačka v textilní galanterii Drzá sportovní hvězda jede do Prahy Po světových ženských hrách v Londýně jsou Zdeny plné noviny Pomluvy, pochybnosti, boj s vlastním svědomím Když ti chutná ovomaltina, jsi profesionálka! Kniha, jež pobouřila atlety ve strakovce

Brzy po atletických začátcích v brněnském Orlu závodila Zdena Koubková i v Praze

arodila jsem se 7. prosince 1913 ve slezském měs tečku Paskov. Když jsem přicházela na svět, sešla se u nás celá rodina a široké příbuzenstvo. Venku prý silně mrzlo, na velkých kuchyňských kamnech se v hrncích hřála voda a v troubě se peklo několik bažantů. O tom, že takto byl vítán příchod mé hodně ukřičené malič kosti na svět, vím samozřejmě z vyprávění. Všichni prý měli dobrou náladu, snad jen otec se mračil, když mu řekli, že se opět narodilo děvče. ,,Lidičky, nevěřte tomu, že se stryc Kou bek mračí kvůli tomu, že má dcerku místo kluka. Kdepak, co vás vede! On se jen přetvařuje, aby nebylo vidět, jak se uvnitř raduje z nového ženského přírůstku. Že mám pravdu, stry cu?!" začala si moje kmotra Valérie otce dobírat. ,,Valerko, máš oči jako rentgen, vidíš mi až do srdca. Co pak bych neměl toho nového křiklouna, co je slyšet vedle z pokoje, rád stejně jako všech pět tamtěch ostatních? Všich ni po narození řvali, jako když je na nože bere. Jsem už na to zvyklý. Ale ta nová holka, to mi věřte, ta svým křikem pře trumfne všechny haranty. To teda jo. Tak rozeřvané dítě jsme přece jenom ještě neměli, no řekni, maminko?!" odpověděl, jak se dlouho u nás doma tradovalo, můj otec Jakub Koubek, šafář na statku hraběte Stolberga, a tátovo slovo mělo vždy svou váhu. „I mlč, tatínku, jsi pořád stejný medvěd. Totéž jsi říkal pokaždé, když se nám narodilo děvče místo kluka, kterého sis přál. Při narozeni Olgy, Aurelie, Marie i Hermy. Nikdo ti to už nevěří," měla káravě i s úsměvem dodat moje zlatá máti. .Doma teď bručíš, zato odpoledne při křtu v kostele se budeš pyšně nafukovat, jako když jsme křtili Hermu. A při křtu ostatních holek jakbysmet!" Byla jsem šesté dítě, záhy nás bylo sedm a pak, než otec narukoval do rakousko-uherské armády na italskou frontu, osm. Ve válečných časech maminka usoudila, že lépe se nám bude žít v její rodné obci Bohonicích u Brna. S Paskovem jsme se rozloučili a odjeli za babičkou a dědečkem. Z dětství za vál ky si vzpomínám, že bylo málo jídla a velký hlad. Maminka

Hospodářská budova statku hraběte Stolberga v Paskově, rodiště Zdeny Koubkové

pekla chleba a placky z otrub. Hodně jídel vařila z tuřínu, který vypadal jako celer křížený petrželí a chutnal trochu po másle a na jazyku štípal jako ředkvička nebo křen. Když byl ovšem tuřín na stole dnes a denně, přejedl se. Po válce ze stolu dočista zmizel. Tehdy se nadlouho stal pochoutkou oby čejný rohlík z pekařství a úplným vrcholem chuťových požit ků byl buřt nebo párek.

PROHRANÝ PRVNÍ ZÁVOD V první světové válce bojoval otec u města Gorice, německy Gčirz, ležícím na území Rakousko-Uherska, nedaleko státní hranice s Itálií. Sloužil u zdejší posádky ve vozatajských ka sárnách, protože jako šafář koním rozuměl. Bojoval i ve slav né bitvě na Piavě, na kterou pak veteráni dlouhá léta hrdě vzpomínali. Co jsme se toho jako děti naposlouchaly! Když se po válce ve zdraví vrátil, v Bohonicích si založil forman-

skou živnost. Miloval koně holštýnského plemene, tahouny samý sval. Měla jsem otcovu práci ráda. Jak to jen šlo, hned jsem s ním jela. Celý život budu vidět, jak sedím vedle něj na koz líku. Takové hubené vyžle, jak často říkávala moje babička. Oblečená do starších, většinou záplatovaných šatů či kabátu po sestrách a nejstarším bratrovi. Na podzim a v zimě jsem nosila boty s kovovými podkůvkami na podrážkách, abych špičky bot co nejméně okopala a neničila. Slámově světlé vlasy, stažené do dvou culíků nebo copů, mi maminka zdobila mašlí, kterou jsem nesnášela. Vidět se sama takhle v zrca dle - brr! S otcem a našimi koňmi - Pepíkem a klisnou Lucinkou jsem často jezdila do okolních obcí i do Brna. V létě bylo bá ječné koupání s koňmi ve Svratce. Koně to taky milovali, ve sele řehtali, v řece dováděli jako děti a já s nimi. Tohle mi moc záviděli kluci z Bohonic. Při koupání jsem si mašli schválně namočila, abych měla důvod ji sundat. S mašlí jsem totiž vy padala jako nějaký naparáděný psík, pudl, anebo poslušná holčička, kterou jsem ani trochu nechtěla být a nebyla. Proto jsem taky víc kamarádila s kluky než s děvčaty, mezi nimiž jsem měla jen dvě kamarádky, Aničku Talijánskou a Bo ženku Šmídovou. Ostatní holky nade mnou ohrnovaly nos, a to hlavně kvůli tomu, že mě vůbec nezajímala dívčí paráda. Anička s Boženkou nebyly ovšem moc upřímné kamarádky. Kamarádily se mnou hlavně proto, že jsem je bránila před protivnými kluky. V Bohonicích jsme měli jednotřídku, Andu la s Boženkou ve škole kluky pošťuchovaly, smály se jim, když u tabule neuměli, a při sebemenší příležitosti na ně žalovaly. Bohuš Havelků musel při hodině náboženství celý týden kle čet v koutě, protože Anča s Božkou řekly panu faráři, že dal do zpovědnice párek ježků... Bohuše to naštvalo, a tak ještě s Karlem Škrabuškou, jenž mu s ježky pomáhal, si na děvčata počkali u božích muk. Jenomže tam jsem zrovna byla taky. Uměla jsem se prát, kluci dostali pár ran a koukali vyjeveně, že od děvčete. Ustoupili, se mnou se do křížku nepustili. Utek li, ve škole vyhrožovali, že na pastvě, kam chodily děti z celé vsi, se mnou nebudou kamarádit. A tak, jak byli naštvaní,

dali mi podle mašle ve vlasech přezdívku pudl a vyslovovali ji posměšně dlouze, jako s kroužkovaným „ů". Na náš konflikt se ale nezapomnělo, a tím jsem v širém okolí získala pověst zastánce utlačovaných děvčat. Holky pak mohly jen říct: .Hele, Karle, když mě nenecháš na pokoji, řeknu to Zdeně a ta tě bude tahat za vlasy po zemi, jako včera tahala u ohníčku Frantu." Dotyčný se uklidnil a dal pokoj. Naše dětské bohonické ohníčky, jejich dým a vůně roz praskaných opékaných brambor na podzim... To bylo něco! Tady se všechno zlé rozplynulo a všichni si byli rovni, jako bychom společně vykouřili dýmku míru. Takového hodování se chudé venkovské děti nemohly nikdy nabažit. Pokaždé to ale úplně idylické nebylo. V létě při zápasnic kých turnajích často tekla krev. Kluci se před děvčaty předvá děli a dávali si jména siláků, které znali z vystoupení na pou tích v okolí. Jirka Škába byl černoch Zipps, Jirka Čumpelík zuřivý Turek Orlando, kostelníkův syn Jirka Houžvička přijal jméno siláka Rajčeviée ze Srbska. Největší esa přijala jména nejslavnější. Karel Škrabuška se stal Josefem Šmejkalem a Karel Patočka Gustavem Frištenským. Turnajů bych se taky ráda zúčastnila, protože mnohé sou peře bych na lopatky dostala, ale nešlo to.•Jsi holka, nemůžeš s námi zápasit!" říkali kluci docela rozumně, ale spíš se mě báli. Já jejich argument musela uznat, ale myslela jsem si svoje. Oni ovšem respektovali mou sílu, a tak někdo vykřikl: .Půdl bude hlavním soudcem zápasů!" Rozhodovat o vítězi, i když to často nebylo snadné, to mě opravdu bavilo. Až pak jednou... Turek Orlando při zápase přimáčkl k zemi hlavu Srba Rajčeviée, jemuž tekla krev z nosu i z tváří několika čúrky, načež řval jako tur. Turek uvolnil sevření, Srb vyskočil, pádil domů a křičel, že zápas byl neregulérní... Neměla jsem to jako rozhodčí jednoduché. Začátkem jara se na pastvě konaly i první atletické, tedy běžecké závody, jež jsme nazývali mistrovstvím Bohonic. Start byl u reklamní cedule krému na boty Derby a cíl u vyso ké jedle s plechovou tabulkou, která zakazovala vstup do lesa. Trať mohla měřit sto metrů, spíš míň. Samostatně závodili jak kluci, tak děvčata. První byl dívčí závod, byl nečekaně drama-

tický a já v něm prohrála. Odstartovala jsem dobře, šla do ve dení, koutkem oka jsem za sebou sledovala Karlu Zubatou a Pepku Tydlitátovou, ale těch jsem se nebála. Dlouhonohá Jarka Dlouhá, která mě jako jediná mohla ohrozit, na startu nějak zaváhala. To jsem poznala, když na ni kluci řvali: .Tak se znovu rozeběhni, ty huso!" Jarka běhala dobře, za chvíli už pelášila těsně za mnou a pak náhle zakřičela „Zdenóóó!" Po leknutí, že se jí něco stalo a potřebuje pomoc, jsem se za stavila - a pro změnu jsem husou byla já... Protože od Jarky to byl úskok. Nic zlého se jí nepřihodilo a v další sekundě pro běhla kolem mě... Cíl už byl blízko, dohonit jsem ji nedokáza la. Asi o tři metry jsem doběhla druhá. „Půdl prohrál! Půdl prohrál!" posmívali se kluci. Prohru jsem vnímala jako zradu i ostudu, ale umínila si, že zítra ve škole zachovám klid a budu dělat jakoby nic. Nikdo nesmí vidět, jak se porážkou užírám. Tu radost ti, Jaruško, neudě lám, s tím nepočítej! Zároveň jsem přemýšlela, jak a kdy pod raz Jarce vrátím. Nic kloudného mě ale nenapadalo. Nevadí, ona se nějaká příležitost naskytne. Ta nastala brzy, na konci školního roku. Děvčata ve třídě uzavírala sázky, která si jako první nechá na léto ostříhat mikádo. Dívčí hovory o módě nebo účesech mě vůbec nezajímaly, mám přece účes pudla, ale teď, po řečech o sázce na mikádo, dostávám nápad. Tentýž den, hned po vyučování, zamířím přímo do holičství a odtud s chlapecky přistřiženými vlasy kráčím na náves. A tam - co víc si můžu přát! - jde proti mně Jarka. Když mě vidí, rudne vzteky, ale já dělám, že ji nevidím, a v duchu si poručím: Buď nad věcí! Samozřejmě mě napadá, že všechny holky by si Jarku v takové situaci s gustem vychutnaly. Já si ale opakuju: Buď nad věcí, chovej se jako dáma! Jenomže - jsem já vůbec dáma?! Když si uvědomím, jak se oblékám, jak se vlastně většinou kamarádím s kluky a jak ráda s nimi hraju fotbal?! No jo... Ale proč zrovna teď na tako vé věci myslet?! Vlasy na culíky nebo copy byly ustřiženy, jsou pryč, tím pádem z mé hlavy zmizí i protivné mašle. Minulostí bude i přezdívka pudl. A doma se mamince můj účes na kluka moc líbil.