s
Emilka se dívala na svoji babičku, jak leží ve velké posteli. Babička byla stará a unavená. Jednoho dne maminka Emilce povídala o tom, že babička leží v posteli proto, že umírá. Listy za oknem se tehdy tiše snášely ze stromů - jako by toužily po novém domově. Teď seděly Emilka a maminka u babičky, aby se necítila sama, i když většinou spala.
11
,,Co se stane, až umřeme, mami? zašeptala Emilka. V hlavě se jí to hemžilo myšlenkami, honily jedna druhou, byly jako malí potměšilí skřítci, kterým za patami hoří. ,,A proč vůbec musíme umřít? A když babička umře, tak už ji vůbec nikdy neuvidím?" Emilčino srdíčko se prudce rozbušilo, skoro jako by se jí v těle rozduněl velký kostelní zvon. Bim bam, bim bam. Jako by ji ten zvuk měl celou roztrhat. ,,Ach babičko," pomyslela si Emilka, ,,už teď se mi po tobě stýská, jestli okamžitě nepřestaneš umírat, tak to nevydržím."
11
,,Hm, Emilko," začala maminka a dívala se do dálky. „Smrt je tajemství a porozumět jí je zrovna tak těžké jako chytit úhoře holýma rukama." Maminka si přisedla těsně vedle Emilky. Ta si právě představovala samu sebe, iak v potoce chytá úhoře. ,,Život a smrt jsou propletené jako tenhle tvůj copánek, který máš ve vlasech." Ale Emilka vůbec neslyšela, co maminka říká. Místo toho vykulila oči: ,,Mami, a jak smrt vypadá? Je strašidelná jako příšera?" ,,Ne, to bych neřekla." Maminka pohladila Emilčin copánek, od kořínků vlasů po špičku. ,,Možná je smrt jako sestra života: také taková duha, jen jinak barevná."
13