--
--
ZAPADNI -AUS TRALIE Rozloha 2 646 000 km 2 Počet obyvatel asi 2,6 mil. Hlavní město Perth (1, 7 mil. obyv.) Celkový počet dní/ v sedle 43 / 35 Ujeto 2292 km Nastoupáno 13 703 m Defekty 3x vozík
LET PRAHA - PERTH
Z Prahy jsme odlétali 18. října 2016 před sedmou ráno. Letenku vystavila společnost Etihad a všechny lety se měly řídit, jak bylo jasně uvedeno na letence, dle jejich pod mínek. Tedy i hodinový codesharingový let s Brussels Airlines do Bruselu. Kola měla být v rámci váhového limitu zdarma, ale už při odbavení se nám dostala informace, že pokud nezaplatíme za kola, do Bruselu s námi nepoletí. V pět ráno s dvěma malými dětmi v ná ručích a po třech hodinách spánku jsme po delším dohadování rezignovali a poplatky v celkové výši 100 EUR zaplatili s tím, že vše po návratu vyreklamujeme. ,,Mimochodem, pokud by mělo letadlo do Bruselu zpoždění a vám návazné spoje uletěly, neměli byste nárok na náhradu." ,,Co je zas tohle za informaci?!" Naštěstí jsme odlétali včas, a tak se nemusely řešit další nečekané problémy. Každopádně nás společnost Etihad začala od prvních minut cestování nemile překvapovat. Děti do Abú Dhabí zvládaly vše na jedničku. Barunka neskrývala nadšení z vlastní obrazovky a dárků od leteckých společností. Jako cestující s malými dětmi jsme získali místo pro infanty, tedy za oddělovací stěnou, kam se dají uchytit lehátka pro miminka. Místa pro nohy tak bylo dostatek. V Abú Dhabí se děti parádně protáhly, a když jsme se usadili do dalšího letadla, Péťa mi seděl na klíně a s nadšením sledoval z okna ohromný motor nového Dreamlineru. Mluvit ještě neuměl, a tak když měl pocit, že jeho zájmu nevěnuju dostatečnou pozor nost, hned mi jednou ručičkou chytl bradu a točil ji k okénku a druhou ukazoval, kam mám koukat. Nahození motoru a první pořádné zaburácení ho odrovnalo, jako mávnutím
Foto na levé straně: Dave Evans Bicentennial Tree vysoký 75m
Austrálie Západní Austrálie
I
Letecký přesun na australský
kontinent
proběhl v poklidu. Jsme v cíli, letiště v Perthu, Západní Austrálie
kouzelného proutku usnul a probudil se až nad Shark Bay v Austrálii. Barunka na tom byla obdobně. Počkala si na večeři a pak odpadla, Po 24 hodinách relativně klidného cestování jsme se dostali do našeho cíle, tedy na začátek naší australské cesty, na letiště v Perthu v Západní Austrálii.
SMONTOVÁNÍ SOUPRAV
V Austrálii jsme dosedli krátce po 13. hodině. Ve dvě už jsme hledali nějaké místo venku za příletovou halou, kde si v klidu budeme moci složit celou naši výbavu. Teplota v tu chvíli byla lepší jak ta, ze které jsme z domova odlétali, a v prvních minutách se na nás smálo slunko na modrém podkladu, který se pomalinku měnil do ocelových barev. „Jirko, ty mraky vypadaj divně, snad nám cestou do města nebude pršet, to by nám dnes chybělo!" Ke všemu celou dobu pofukovalo. ..... Jak já ten věčný vítr nemám ráda. Při přípravě kol a vozíku musel někdo z nás dávat pozor na děti a hlavně je zabavít. Ta tínek se naplno věnoval veškeré činnosti spojené se skládáním a já s dětmi pravídel ně odnášela zbytečné obaly do odpadkových košů nebo s nimi navštěvovala toalety, Tu umýt ruce, tu si odlehčit, nebo zase pro pit nou vodu. Veřejné toalety zde měli nádherné, takhle hezké kolikrát nebývají ani v domácnostech. Ideální zázemí
pro vybalení výbavy a složení
kol i vozíku
hned vedle perthského terminálu
_I
,,NADMĚRNÝ NÁKLAD"
Když se vše podařilo složit a přebytečné obaly vyhodit, zbývalo jediné. Naše krabice na kola uchovat na další leteckou cestu z Perthu do Adelaide. Krabice od mého kola se vložila do větší Jirkovy a tu jsme položili na vozík a zadní brašny, stáhli ji šňůrou a věřili, že takto naloženi zvládneme 15 km dlouhou cestu na okraj centra města. Vyjeli jsme s tímto nákladem zpoza rohu, kde jsme se celou dobu schovávali a první pohledy místních nezůstaly bez pousmání a ukazování, co se zrovna na letišti pohybuje. Úsměvy jsme opětovali a věřili, že vše dobře dopadne. Věděli jsme, že z letiště do města vede cyklostezka, jen jsme nevěděli, kdy na ní na razíme. Hned, jak nás dohnal první cyklista, ukazoval nám kudy. ,,Místní tu budou asi nápomocní," pochvalovali jsme si. Z letiště jsme odjížděli po 17. hodině. Obloha vypada la v jednom místě všelijak a hrstka mrakodrapů v centru se nám neustále přibližovala. „To snad ve zdraví dáme." Najeli jsme na pěknou, prázdnou cyklostezku a nechali se vést
Austrálie Západní Austrálie
k centru. Zaujala nás okolní vyprahlá zem a v ní často poměrně zubožené rostliny. Chyběla ta pěk ná čerstvá zelená barva a já doufala, že ji snad tu a tam uvidíme. Jezdit většinu času jen vyprahlou krajinou, to by byla depka.
VŘELÉ UVÍTÁNÍ
Pár minut před sedmou jsme se objevili v jižní části města, v Kensingtonu, u rodiny z komunity Warmshowers (WS), kterou jsme samozřejmě kon taktovali už před odletem a rovnou se jich poze ptali na možnost přespání i při našich posledních dnech, až budeme Západní Austrálii opouštět. Jejich odpověď přišla okamžitě, kladná na oba termíny. ,,Rádi vás u nás doma přivítáme. Při vašem návratu do Perthu budeme trávit dovolenou na Tasmánii, ale už jsme se ptali Deana, kluka, který se nám bude starat o zvířectvo, zda s ním v našem domě můžete pobýt. Nemá s tím problém. Rád se s vámi také seznámí. Máme tři pejsky, jednu korelu a bazén ohraničený skleněným plotem. O děti se nemusíte bát." Jirka zaběhl zaklepat na dveře domu a já držela obě kola před vraty do garáže. Zvonky tu nebývají standardem. Když se Jirka vracel zpoza rohu, spustil se déšť, který neustále sílil. Rodina vyběhla z garáže a pomáhala nám rychle se dostat dovnitř. ,,Good timing! Welcome in our house! Welcome in Australia! Welcome somewhere in the middle of nowhere!" vítala nás úžasná necyklistická rodina složená z manželů Petra a Virginie a dcery Teagan (20 let) ve své garáži. Začínající veliký liják ustál až následující odpo ledne. Krabice na další let jsme se štěstím uchránili suché. Vítání slovy: ,,Vítejte někde uprostřed ničeho," bylo příznačné. Perth na mapě Austrálie vypadá dosti osaměle, ale my věřili, že jsme si pro naši cestu vybrali správně. Západní Austrálie byla tím, co nás na této misi nejvíce lákalo. To nám hned odsouhlasila i tato rodina: ,,Bude se vám tu určitě líbit." Od prvních chvil jsme se u nich doma cítili tak, jako bychom se už dávno zna li. Konverzace neutichala a my si vyslechli i osudy Peterových a Ginniných rodičů, aby chom pochopili, jak se stane, že se Němka a Skot potkají a žijí spolu v Austrálii. Děti u nich doma nezlobily. Teagan si s nimi ráda hrála a přinášela jim pokla dy z jejího dětství. Jen Péťa měl trošičku
Při setmění
a s pořádným
bouřkovým
mrakem v zádech jedeme i s krabicemi
od kol po cyklostezce z letiště do
centra Perthu
Společné foto
s Peterem, Teagan a jejich třemi psíky. Ginny je bohužel za fotoaparátem
Warm Showers (WS) Jedná se o celosvětové společenství cykloturistů, kteří si navzájem poskytují především bezplatné ubytování. Pravidlem ovšem bývá i další pomoc „kolegovi" - poskytnutí pračky, odvoz/vyzvednutí, pomoc s opravou rozbitého kola, teplé jídlo a další. Vše funguje na webových stránkách www. warmshowers.org, kam se můžete dnes připojit také pomocí mobilních aplikací. Členství má svá jasně daná pravidla a předpokládá férovost jednotlivých členů. Kontrolním mechanismem jsou pak reference, které si mezi sebou členové dávají.
Austrálie Západní Austrálie
strach ze tří malých bílých pejsků běhajících po podlaze, a tak se jim zdárně první den vyhýbal. Jeho reakce na pejsky nebyla bez reakcí nás všech ostatních. Pravda je, že každý den se jeho důvěra v němé kamarády zvyšovala, až se je nebál ani pohladit a s ob libou jim zasedával místo na jejich miniaturním gaučíku.
PROJÍŽĎKA CENTREM PERTHU
Samotné
centrum
západoaustralské metropole působí velmi klidným dojmem Kakadu růžový „galah" je v Austrálii hodne rozšířený, v Perthu jich bylo jako v P raze holubů Pohled na centrální Perth z parku na břehu řeky Swan
První noc v dřevěném patrovém málo izolovaném domku byla velice chladná. Okna a dveře netěsnily, déšť bubnoval do plechové střechy nad našimi hlavami, a i když jsme se zachumlali pod silnou péřovou deku, byla v noci vážně zima. Tu jsme si doma vůbec nepřipouštěli. První celý den v Perthu jsme pojali odpočinkově. Z postelí jsme vylezli až před poled nem a odpoledne se zajeli na kolech podívat do centra. Sjezd k řece Swan, pohledy na městské parky na obou březích a v dáli centrum s mrakodrapy nás nadchly. Měli jsme z Perthu od prvních chvil velmi příjemný pocit. Centrum města není extra velké, ale příjemné a v kombinaci s řekou a parky jsme se oba shodovali, že je pěkné a má co do sebe. Po cyklostezkách jsme brázdili městem, hledali bankomaty s nejnižším poplatkem za výběr hotovosti, koupili SIM kartu místního operátora, prvně vlezli do supermarketu nakoupit si jídlo, abychom nevyužívali jen pohostinnosti Petera a Ginny, a pak jsme chtěli dětem dopřát také trochu hraní na hřišti. V parcích nás doprovázela spousta pa poušků - kakadu růžových, v Austrálii známých pod jménem „galah". Od prvních chvil nás doprovázeli a vlastně jsme se s nimi potkávali ve větším či menším množstvi při průjezdu celé naší trasy.
„FREMANTLE DOCTOR" - CHLADNÝ VÍTR OD JIHOZÁPADU
Na dětském hřišti v parku u řeky jsme zakusili to, co nám stačil povyprávět o Západní Austrálii Peter. ,,V létě jsme strašně štastní za Fremantle doktora! V tom šíleném vedru, které tu panuje, je to každodenní příjemné odpolední ochlazení. Jsme rádi, že ho tu máme." Jenže, bylo jaro, čtvrtek 20. října 2016 a v Perthu odpoledne nepanovalo nějaké extra teplo. Z ničeho nic se rozfoukalo tak, že jsme pomalu museli chytat děti, aby je to neodneslo. A ta zima, která při tom nastala. Šílenost. Lovili jsme z vozíku všechno oblečení, co jsme s sebou na obhlídku města vzali, a i tak to nestačilo. V tu chvili nám docházelo, že pro děti nemáme s sebou v Austrálii rukavice a dítko, které pojede na se dačce za mnou, bude chladným větrem značně trpět. ,,Tak to bych fakt nevěřila, že nám budou v Austrálii chybět rukavice. Snad nějaké někde seženeme!" Pohledem na spoře oděné běhající Australany se do nás dala ještě větší zima, a tak jsme zaveleli k návratu. Hostitelé bydleli trochu nad centrem a nefoukalo u nich tak jako dole u řeky.
NEZAPOMENUTELNÉ ZÁZEMÍ V PERTHU
V Kensingtonu bylo dobře. Virginie výborně vařila, Teagan milovala pečení a Peter měl rád pivo. Ještě teď mám na jazyku ty dobroty, které obě vykouzlily, a vzpomínám na ty večery u pivka a vina. Poblíž domu měli park, kam Peter chodíval denně venčit jejich pejsky a na noc se tam slétávala hejna černých kakadu. Procházky pod přeplněnými větvemi byly na vlastní nebezpečí, a ten rachot, který se linul z korun stromů! Zázemí jsme si u nich v předstihu domluvili na dvě noci. Když ale viděli, jak nás všechny pobila pásmová nemoc (jet lag), sami nabídli, ať zůstaneme další noc a na naši cyklocestu po Austrálii se v klidu připravime. Nabídku jsme s vděkem uvitali. Asi bychom druhý den v pole dne byli schopní odjet, ale bylo by to zbytečně moc hektické. Každopádně nám další noc na po steli a v zázemí pomohla vyrovnat se s jet lagem a v sobotu dopoledne 22. října 2016 mohla začít naše tříměsíční rodinná pouť po několika kou tech Austrálie. ,,Vybrali jste si skvělý termín! Je jaro, vše krásně rozkvetlo. To bude kolem cest nádhe ra." Loučení s Dicksonovými se neobešlo bez slz. Za šest týdnů se do jejich domu vrátí me, ale na tuto skvělou rodinku už tu nejspíš nenarazíme. Mají naplánovanou dovolenou na Tasmánii. Pár drobností, jako několik tablet Isostaru, druhý dětský opalovací krém, hořčíkový prášek na křeče nebo duplované dárky pro děti od Etihad jsme si u nich nechali, aby chom je zbytečně celou dobu netahali. V další části cesty se budou hodit.
Skořicové rolky „šneky" pekla Teagan famózní. A to na nich ještě
chybí sladká poleva!
PRVNÍ KILOMETRY
Den odjezdu, sobota, nás přivitala krásným slunečným počasím. Pravda, toho dne zase vyskočila teplota oproti minulým dnům o něco výše, ale další dny mělo být opět chladněji. Od rána tu každodenně neustále pofukovalo, ale dopoledne býval vitr ještě ok. Horší obavy panovaly z Fremantle doktora. ,,Snad nás z kola nesestřelí a my nezmrzne me. Vždyť vyrážíme přímo proti němu." První kilometry jsme se motali městem ulicemi mezi domky. Na bytové domy, hlavně na okrajích měst nebo na vesnicích, nenarazíte. Když se nám pak podařilo najet na
Austrálie Západní Austrálie
I
Opustili jsme poslední
zástavbu na
okraji Perthu, přejíždíme dálnici
a míříme na
cyklostezku, která nás
povede několik desítek kilometrů Klidná cyklostezka
mezi pobřežím
a dálnicí
I
cyklostezku směrující na jih od Perthu, mohli jsme se uklidnit, Auta zůstala na dálnici a stezka oddělená plůtkem, někdy jen živým plotem, pokračovala ko lem ní několik desítek kilometrů. I když byla sobota, moc cyklistů se na cyklostezce nepohybovalo. A když už tu někdo jel, vždy pozdravil. Většina místních na projížďku na kole vyráží brzy ráno, aby se zbytečně v tom teple nepařili. To my se rozpohybovali až v roz páleném poledni. V jednu chvíli se nám do cesty postavil most, což není nic neobvyklého, ale zaujalo nás řešení cyklo stezky. Ta je většinou „přilepená" pod silnicí na boku mostu. Fajnové a bezpečné řešení, které cyklistu ne zpomalí. Naše pohledy logicky směřovaly většinou vpravo, na druhou stranu od dálnice. Tu a tam se objevilo moře, vilová zástavba či dětské hřiště, na které jsme děti takticky neupozorňovali, abychom někam vůbec dojeli. Skoro u všech hřišť stály veřejné BBQ grily. ,,To jsem zvědavá, zda je budeme také využívat." Jir ka o nich doma pěl neustále ódy a já se už nemohla dočkat prvního australského grilování. Jen je bude me muset vždy najít poblíž obchodů. Převážet maso v očekávaném vedru několik kilometrů, nedej bože dnů, nepůjde. ,,Kde budete spát? V kempech, nebo motelech?" ptal se nás Peter před odjezdem. ,,No spíš v přírodě, ve stanu, ve veřejných tábořištích, občas u WS. Uvidíme, jak to půjde. Platit za nocleh neplánujeme, nebude-li to nezbytně nutné." ,,Oh je! To není dobré. Ale přeji vám hodně štěstí, " a dával si přitom prst před pusu. Proč se za nás bál, jsme se raději neptali. Na zákaz volného kempování v celé Aus trálii, tak jako na Novém Zélandu, to ale nevypadalo. Spíše si Peter nedovedl představit, že by vyměnil pohodlí postele za holou zem.
PRVNÍ STANOVÁNÍ
Nastal čas hledat první nocleh. Žádné odpočívadlo jsme neobjevili, žádné veřejné tá bořiště se podle aplikace v mobilu nechystalo, a tak nezbylo než se porozhlídnout kolem sebe. Jenže, jeli jsme stále vedle dálnice, odděleni plotem a další plot vedl i vedle nás na druhé straně. Všude byl krásný klid, ale volné místo stále chybělo. Projeli jsme nějakou malou vesnici. Vše kolem ohraničovaly ploty, a když se konečně objevil volný prostor, vypadal jako oraniště. Bez úspěchu jsme se zase vrátili na cyklostezku. Po pár kilome trech plot přeci jen ustoupil o kus dál a my už za šera sjeli ze stezky hledat rovnější místo na stan. První večer, první hledání fleku na stan a pohybování se v australské přírodě mě stálo trochu nervů. ,,Baru, Péťo, nechoďte tam! Nevite, co v té trávě může být, ať vás něco nekousne!" Děti si z mých rad nic nedělaly a já se nervovala čím dál vic. Strach z neznámého a věčné poznámky všech, kteří to mysleli v dobrém, mě nahlodal, že jsem nejdříve potřebovala pomaličku získat sama důvěru v australskou přírodu. Neu stále jsem někde doma slyšela: ,,Jsou tam nebezpeční hadi, jedovatí pavouci, to a ono,
Austrálie Západní Austrálie
a vy budete spát v přírodě s dětmi? Nezbláznili jste se, v Austrálii?" To, že se bojím o děti, je samozřejmě normální. Strach o ně jsem musela překonávat v noci, když se chtěly do předsíně posadit na nočník. Ráno jsme je pouštěli ze sta nu až po tom, co jsme s Jirkou aspoň zběžně okoukli okolí.
PRVNÍ KLOKANI Než jsme zabalili, na stezce projela spousta cyklistů, takových, kteří to mají jako nedělní výlet z města do města. Čím více se blížilo poledne, tím méně se na stezce potulovalo kolegů bez brašen. Postupem času stezku křižovalo více velkých ještěrek než lidí. Příjemná, rovná, prázdná asfaltová stezka, kde bohužel chyběla jakákoliv odpočívadla či lavíčky, by nás bývala dovedla až do města Mandurah. Jenže, jeden úsek byl zrovna v rekonstrukci, a tak jsme museli přejet na dálnici, kde byl velký vyhrazený pruh pro cyklisty. Po pár stech metrech mě zaujaly v lese za plotem zvířecí hlavy. ,,Co to tam je, srnky?" dávala jsem šanci představivosti. Najednou se před těmi hlavami mihly lidské hlavy. „Srnky jsou takhle vysoké?" blesklo mi hlavou, až mi to najednou došlo! ,,Jirko, vidíš ty ohromný klokany?" řvala jsem za rachotu aut na Jirku, který jel přede mnou. Oba jsme zastavili a koukali na první klokany na cestě. Pravda, byli v dáli, schovaní v lese, ale byli tam. Že první klokani budou zrovna ti jed ni z největších, to jsme nečekali. Byl to zážitek, který ale děti prospaly. Provoz na silnici houstl a uprostřed dálnice vedly koleje z Perthu do Mandurah a na nich každou chvíli projížděl nějaký vlak. Takový že lezniční provoz jsme tu nečekali. Směřovali jsme si to opět více k vodě, na původní pobřežní sil-
První stanování
v porostu vedle cyklostezky Přebalování Péti přímo na
cyklostezce, lavičky a odpočívadla tu chybí
Bezocasých ještěrů jsme viděli bezpočet
Austrálie Západní Austrálie
I