JIŘÍ BÍLEK
KAPITOLA 1
OPOKÁNÍ A VESNĚ ZA OKNEM
,,ln idem flumenbis descendimus et non descendimus ... " Ta věta se mi tak hbila, že jsem ji přečetl nahlas a tak trochu vylekal bratra knihovníka, který stál u okna. Podíval se na mne překvapeně. ,,Cos říkal, Otče Remigie?" „Moudrost, bratře. Velkou moudrost. Tady z té moudré knihy," pověděl jsem a poklepal prstem na stránku. ,,Aha," řekl, ale neznělo to příliš chápavě. ,,Tobě se to nelíbí, bratře Petrusi?" zeptal jsem se. ,,A co se mi má líbit?" „Ta moudrá slova - In idem flumenbis descendimus et non descendimus ... " „Do téže řeky dvakráte vstoupíš i nevstoupíš ... " přeložil a jako by se na chvíli zamyslel. ,,Ale to je přece hloupost, a ne nějaká moudrost!" Podíval se na mne. Snad si myslel, že ho jen chci pozlobit. „Tak poslouchej dál. Manet enim fluminis nomen, aqua transmissa est. Už jsi pochopil?" ,,Zůstává totiž jen jméno řeky, voda však už odtekla ... " „Přesně tak, bratře Petrusi. I kdybys do té řeky vstoupil hned po tom, co z ní vylezeš, bude už jiná ... " Mlčel a hleděl na mne zkoumavě. Jako kdyby mi stále nevěřil. „Někdy se divím, jak umí být někdo moudrý a do málo slov dát tolik pravdy a poznání," poznamenal jsem a zavřel knihu ležící přede mnou na pulpitu. ,,Kolikrát si říkám s Jóbem: Odkud pochází moudrost? Kde je místo rozumnosti?" Myslel jsem to upřímně, protože nad mnohými moudrostmi jsem zůstával bezradný. A to jsem ještě netušil, jak brzy
-8-
PROKLETÍ VLADYCKÉHO RODU
a jak podivně sám na vlastní kůži poznám, že vstoupit dvakráte do stejné řeky opravdu nejde. I když jeden vstup může vypadat jako druhý a také voda se zdá stejná. Bratr knihovník cosi zabrblal a dál se díval z okna. ,,Brzy bude jaro, Otče Remigie," řekl po chvíli. ,,Už se těV I
((
Slm ...
I já se těšil na paprsky slunce, které prohřejí kosti ztuhlé chladem i nečinností. „Přichází nějak brzy, ještě jsme ani neslavili Vykupitelovo ukřižování a zmrtvýchvstání. A už není skoro po sněhu ani památky. A ve vzduchu cítíš nový život," pokračoval bratr knihovník radostným hlasem. ,,Kolikrát už jsem to prožil a pokaždé jsem znovu šťastný." ,,A kolikrát to ještě prožijeme, bratře Petrusi. .. " Měla to být otázka, ale znělo to spíš jako smutný povzdech. Znovu na mne překvapeně pohlédl. „Co tě to napadá za smutné myšlenky, Otče Remigie? Jen se podívej ven! Je to mnohem lepší než si lámat hlavu nějakou vodou, co stejně pořád jen teče." Vstal jsem a došel k oknu. Bratr knihovník měl pravdu, venku bylo krásně, svítilo slunce a nebesa byla skoro bez mráčku. Ten pohled povznášel přinejmenším stejně jako moudrosti knih. Jen na něm neměl zásluhu žádný smrtelník. „Možná chce Pán potěšit svoje dítka po té dlouhé a kruté zimě," podotkl jsem. ,,Děkujme mu za to." ,,To už asi nebudeš tak často chodit sem ... " Slova bratra Petruse zněla smutně a jako konstatování ně čeho, co se mu ani trochu nelíbilo. „Proč bych nechodil? Myslíš, že krásy světa a moudrost jsou protiklady? Naopak, bratře Petrusi, jsou to jen dvě strany jedné mince. Na druhé straně jsou ošklivost s hloupostí. .. " „J si tak moudrý, Otče Remigie," pronesl upřímně a zazubil se. ,,Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tu. Kdo jiný kromě tebe - 9-
JIŘÍ BÍLEK
sem přichází? Bratrům stačí, když přeříkávají slova modliteb tak, jak se sluší a patří. A skriptoři o tom, co přepisují, moc nedumají. A ani já už tolik netoužím po poznání. Přestává mi sloužit zrak a číst písmena je pro mne stále těžší. .. " ,,Proto ti také čas od času nějakou moudrost přečtu, bratře," řekl jsem. ,,Abys o ní věděl." „A někdy ji i pochopil," dodal se smíchem. ,,Tos mi chtěl povědět, Otče?"
A než jsem stačil namítnout, že tím směrem se mé myšlení neubíralo, pokračoval: „A máš pravdu. Už jsem starý a neslouží mi nejen oči. . . Ale i kdybys nepřicházel, mám alespoň naději, že přijít můžeš. A těšit se na to .. . " Podíval jsem se na něj a z jeho tváře vyčetl, že to myslí upřímně.
Byl vlastně jediný, s kým jsem se v klášteře pravidelně stýkal. Opat Arsenius i probošt Benno mě sice občas pozvali, abych poseděl u jejich stolu, ale cítil jsem, že je to spíše ze zdvořilosti. Nějak jsme si přestali rozumět, i když mi stále dávali najevo svou vděčnost, že jsem klášter tehdá, když šlo o smrt knížete Jaromíra, ušetřil zbytečných starostí. S ostatními bratry jsem se vídal v refektáři a při společných modlitbách a mších, jinak jsem většinu času trávil ve své cele. I proto, že byla zima, napadlo hodně sněhu a přišly silné mrazy. Jen čas od času jsem zašel za bratrem knihovníkem, abych se podíval do některé z moudrých knih a popovídal si s ním. Věděl jsem, že ho to potěší a vždy mě rád uvidí, vždyť kdo by chodil do knihovny v takové zimě. Byl jsem v klášteře už čtvrtý měsíc a za celou tu dobu jsem ani jednou neopustil jeho zdi. Nebyl jsem ani na pohřbu nebohé Marie, ženy mého synovce Diviše, věděl jsem, že bych přišel nevhod. A potřeboval jsem se také zbavit výčitek svědomí, které mě zalévaly a někdy byly jako povodeň. A mnohokrát - 10 -
PROKLETÍ VLADYCKÉHO RODU
jsem si opakoval slova apoštola Marka „ať mne neutopí bouře vod a moře", která vysílal k našemu Pánu ve chvíli nejistot a zoufalství. I já byl zoufalec. Vždyť jsem obelhal knížete Břetislava, oklamal jsem i Jireše a ke svým nejbližším byl nevšímavý tak, že nebylo pro to omluvy. A snad ani rozhřešení. Nechtěl jsem první dny a týdny v klášteře raději ani vyjít ze své cely, neboť jak napsal svatý Pavel, ,,jestliže se provinil někdo, ten, kdo smluví s ním, sám se stává s viníkem vinným". A já nechtěl, aby mé hříchy třeba jen stínem padly na kohokoliv. Trávil jsem o samotě celé dny a často se i postil a byl to bratr knihovník, kdo jednoho rána přišel a přinesl mi chléb s kozím sýrem a džbánek mléka. ,,Ještě bys zemřel hlady, Otče," pokáral mě. ,,Moc jsem zhřešil. .. " ,,A kdo nikdy nezhřešil?" ,,Uložil jsem si přísné pokání. .. " „To tu vědí všichni. Ale když nebudeš jíst, zavolá si tě Pán k sobě dřív, než to pokání bude dostatečné, aby ti byly prominuty tvé hříchy. A ty přijdeš ... Víš kam ... " Podíval jsem se na něj překvapeně a s nedůvěrou. ,,Provazy hříchu mě ovinuly," citoval jsem jeden ze žalmů. ,,Tak je rozvaž, Otče Remigie!" ,, Jak ?" . ,,Jak se rozvazují uzly?" opáčil. ,,Nejlepší je, když je přesek neš. Tak to přece udělal ten slavný král Alexandr, jestli mě paměť neklame." ,,Neklame, bratře. A jsem za to rád." Ještě dlouho jsme si povídali a já tušil, že mé pokání začíná přinášet ovoce. ,,Přijď někdy do knihovny, Otče," nabídl mi při loučení. „Samotnému je mi smutno. A tobě taky. A dva unesou i to nejtěžší břímě snadněji než jeden. Určitě o tom nějaký světec nebo moudrý muž něco napsal." - 11 -
JIŘÍ BÍLEK
Pátral jsem v paměti, ale nic jsem nenacházel. „Určitě," ujistil jsem bratra knihovníka. ,,Budu se muset ale přijít podívat k tobě ... " Trvalo ještě týden, než jsem splnil svůj slib a jeho přání.
KAPITOLA 2
O MENŠÍM A VĚTŠÍM HŘÍCHU Když jsem tehdá poprvé přišel za bratrem knihovníkem, byla ještě zima. Stalo se tak nedlouho po dni narození Krista Ježíše. Všude ležel sníh a byly v něm jen prošlapané cestičky, které ukazovaly cesty bratří. Všechny se sbíhaly u dveří kostela, kde byl sníh odklizen, aby ho boty toužících po slovu Božím nenanosily do svatostánku. Ke knihovně však vedla jen uzoučká cestička, či spíš pouze prošlapané stopy, protože do stánku moudrosti mířil jen jeho správce. A teď i já, neboť jsem zjistil, že bratr Petrus měl pravdu, když říkal, že ve dvou se každé břímě nese snáz. Půj čoval jsem si knihy, které jsem už dlouho neměl na pulpitu, povídali jsme si o tom, co nás tíží i těší, a čas utíkal nějak rychleji. Než jsme se nadáli, byla tma a večer a čas k modlitbě a k rozjímání. Cítil jsem, že moje pokání nikdy nebude dostatečné a úměrné proviněním, ale současně jsem měl dojem, že to nejhorší jsem už napravil. A že čas mi dá lék na bolesti duše, které se vracely ve chvílích, kdy jsem to nejméně čekal. Nikdo za mnou nepřicházel a já vlastně ani netušil, kdo by mohl přijít a proč. Poslední, s kým jsem mluvil a kdo nepříslušel k řeholi sv. Benedikta, byl Jireš, když mi přišel povědět o podivné Kochanově smrti. Několik dní jsem na to myslel a říkal si, že Kochan se dopustil ohavnosti a smrtelného hříchu a současně jsem nacházel slova omluvy pro - 12 -