0304398

Dean Radin

Propojená mysl Mimosmyslové zážitky v kvantové realitě

„Od Einsteina výzkumu vědomí přichází dílo, které může navždy změnit způsob chápání povahy lidského vědomí, našeho původu a údělu.“ LARRY DOSSEY

„Dean R adin nám v tomto triumfu vědecké představi vosti srozumitelným jazykem ukazuje, jak navzájem zkombinovat záhady psychologie a kvantové mechaniky, aby odhalily ,novou realitu‘, vedle níž i ta nejodvážnější science-fiction působí jako slabý odvar.“ Michael Grosso, Ph.D., filosof, autor knihy Experiencing the Next World Now

„Dean R adin patří k největším světovým novátorům v oblasti parapsychologie, ale Propojená mysl není jen po jednáním o parapsychologii. Tato pozoruhodná kniha předkládá nové paradigma, jež zpochybňuje konvenční pohledy na podstatu člověka i na fungování samotného vesmíru.“ Stanley Krippner, Ph.D., psycholog, jeden z editorů knihy Varieties of Anomalous Experience

„R adinovy závěry jsou velkolepé. Jeho názory otřásají samou podstatou představy izolovaného jedince a nahra zují ji obrazem jednoty všech myslí. Radin nám ukazu je, že sounáležitost není třeba utvářet, neboť již existuje a stačí ji pouze uskutečnit. Ve světě, kde se to jen hemží nevraživostí, neshodami a adrenalinovým soutěžením, si stěží dokážeme představit důležitější přínos.“ Larry Dossey, MD, autor knihy Léčení modlitbou

„Propojená mysl je báječná kniha. Radin na základě fak tů ukazuje, že parapsychologická zkušenost a fyzikální objevy pramení ze stejného duchovního zdroje. Vynika jící příspěvek k pochopení nás samých a celého světa.“ William Roll, Ph.D., psycholog, autor knihy Unleashed

Dean Radin

Propojená mysl 

Mimosmyslové zážitky v kvantové realitě 

Carpe Momentum Praha 2017

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Radin, Dean [Entangled minds. Česky] Propojená mysl : mimosmyslové zážitky v kvantové realitě / Dean Radin ; z anglického originálu Entangled minds : extrasensory, experiences in a quantum reality … přeložil Adam Havlín. – Vydání v českém ­jazyce první. – Praha : Carpe Momentum, 2017. – 308 stran 159.961 * 530.145 * (0.062) – parapsychologie – mimosmyslové vnímání – kvantová teorie – populárně-naučné publikace 159.96 – Zvláštní duševní stavy a procesy. Hlubinná psychologie [17]

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy se v jakékoli podobě či jakými­koli prostředky, elektronickými či mechanickými, včetně fotokopií, nahrávek či jakéhokoli systému archivace či zpřístupnění informací, nesmí reprodukovat bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © by Dean Radin, Ph.D., 2006 Translation © by Adam Havlín, 2017 Cover design © by Martin Třešňák, 2017 Czech Edition © by Carpe Momentum, 2017 All rights reserved ISBN 978–80–905334–5–5

Obsah Předmluva -

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

7

Kapitola 1

Na počátku- - - - - - - - - - - - - 10

Kapitola 2

Holé psí - -

Kapitola 3

Kdo věří? -

Kapitola 4

Počátky- -

Kapitola 5

Testování psí-

Kapitola 6

Vědomé psí- -

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

89

Kapitola 7

Nevědomé psí- -

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

118

Kapitola 8

Instinktivní pocity v břiše - - - - - - - -

129

Kapitola 9

Interakce mysli s hmotou - - - - - - - -

133

Kapitola 10 Předtucha - - - - - - - - - - - - -

147

Kapitola 11 Snící gaia -

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

- 36 -

- 51 - 75

-

-

24

- 165

Kapitola 12 Nová realita- - - - - - - - - - - - - 189 Kapitola 13 Teorie psí -

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

- 217

Kapitola 14 Co dál-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

- 248

Závěr

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

- 266

Poděkování -

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

- 267

Seznam převzatých vyobrazení- - - - - - - - - - - 269 Poznámky

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

- 271

O autorovi -

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

-

- 309

vฤ novรกno Susie

Předmluva „Pokud se vám při přemýšlení o těchto věcech občas nezatočí hlava, pak jste ji [kvantovou teorii] doopravdy nepochopili.“ Niels Bohr

K nejpozoruhodnějším objevům moderní fyziky patří zjištění, že objekty nejsou od sebe oddělené tak, jak by se mohlo zdát. Pronik neme-li až k jádru i toho zdánlivě sebepevnějšího materiálu, oddě lenost je pryč. A jako škleb kočky Šklíby z Alenky v říši divů po ní zů stanou jen vzájemné vztahy, podivuhodně rozprostřené v prostoru a čase. Kvantová teorie tyto vztahy předpověděla a Albert Einstein o nich říkal, že je to „strašidelné působení na dálku“. Jeden ze zakla datelů kvantové teorie Erwin Schrödinger označoval tuto zvláštnost jako „entanglement“ („kvantové provázání“ – pozn. překl.) a dodá val: „Neřekl bych, že jde pouze o jeden z rysů kvantové mechaniky, nýbrž o její charakteristický rys.“ Hlubší realita navozená existencí kvantového provázání je tak nepodobná světu každodenní zkušenosti, že se o ni mnozí fyzikové až donedávna zajímali jen z abstraktních teoretických důvodů. Pro vázanost akceptovali v mikroskopickém světě elementárních částic, ale zároveň se domnívali, že je jen prchavá a pro svět, jak jej zažívá me, nemá žádné praktické důsledky. Tento pohled se však radikálně mění.

Vědci nyní zjišťují, že existují způsoby, jak efekty mikroskopic kých provázání „zvětšit“ do našeho makroskopického světa. Pro vázaná spojení mezi pečlivě připravenými objekty velikosti atomu mohou zůstat zachována i na vzdálenost mnoha kilometrů. Některé teoretické popisy ukazují, jak mohou navzájem provázané skupiny

Předmluva

7

řešit úkoly, aniž by mezi sebou jednotliví členové jakýmkoli běžným způsobem komunikovali. Někteří vědci navrhují, že pozoruhodný stupeň koherence, kterou vykazují živé systémy, by mohl v něja kém velmi fundamentálním smyslu záviset na kvantových efektech, jako je kvantové provázání. Jiní tvrdí, že sebeuvědomování je způ sobeno nebo nějak významně souvisí s faktem, že částice v mozku jsou kvantově provázané. Někteří dokonce přicházejí s teorií, že celý vesmír je jeden kvantově provázaný objekt.

Jsou-li tyto úvahy správné, co by pak v tomto vnitřně propo jeném vesmíru byla lidská zkušenost? Zakoušeli bychom občas na dálku nadpřirozené pocity spojení s milovanými osobami? Budila by tato zkušenost údiv nad tím, že realita je něčím víc, než co nám napovídá zdravý rozum? Mohla by „provázaná mysl“ hrát roli v ta kových situacích, jako když například zazvoní telefon a vy jaksi okamžitě víte, kdo volá? Pokud takové zkušenosti máte, mohly být vyvolány reálnou informací, která nějak obešla obvyklé smyslové kanály? Nebo jde spíše o náhodu či bludy?

A právě to jsou otázky, které zkoumá tato kniha. Dozvíme se v ní, že máme jednoznačné experimentální důkazy pro existenci několi ka druhů fenoménu psí (pojem „psí“ je podrobně vysvětlen v 1. ka pitole knihy – pozn. překl.). A povíme si, proč věda tyto zajímavé jevy až donedávna zcela ignorovala. Vědci po staletí předpokládali, že všechno lze vysvětlit mechanicky, podobně jako u hodinového strojku. Pak jsme se ve 20. století ke svému všeobecnému údivu do zvěděli, že tento předpoklad založený na zdravém rozumu je mylný.

Po velmi důkladném prozkoumání přediva reality nenajdeme nic, co by připomínalo hodinový strojek. Místo toho je realita utkána z po divných „holistických“ vláken, která nelze přesně lokalizovat v pro storu ani v čase. Zatahejte za volně visící konec tohoto pletiva reality a celá tkanina sebou okamžitě – v celém prostoru a čase – trhne.

Věda je teprve na samém začátku chápání kvantové provázanosti a ještě se toho máme hodně co učit, ale díky tomu, co jsme až dosud odhalili, můžeme o psí přemýšlet novým způsobem. Zážitky psí již nejsou považovány za ojedinělé nadání, božský dar nebo „sílu“, kte rá magicky přesahuje běžné hranice člověka, ale psí se naopak stalo nevyhnutelným důsledkem života ve vzájemně propojené, kvantově

8

Předmluva

provázané fyzikální realitě. Psí již není bizarní anomálií, jež neza padá do normálního světa – a proto dostala nálepku paranormální –, ale je nově koncipováno jako přirozený fyzikální jev.

Myšlenka vesmíru jako vnitřně propojeného celku není nová; celá tisíciletí šlo o jeden ze stěžejních výchozích předpokladů východní filosofie. Nové je to, že si západní věda začíná pomalu uvědomovat, že by některé prvky oněch prastarých tradic mohly být pravdivé. Pře jímání nové ontologie samozřejmě není snadné. Pokud jde o vážná témata, jako je například pohled na realitu, je praktické držet se kon zervativní maximy „není-li to rozbité, nespravuj to“. Musíme proto důkladně zkoumat důkazy a sledovat, zda je psí reálné, či nikoli. Uká že-li se, že reálné je, pak jsou dosavadní domněnky o vztahu mezi myslí a hmotou mylné a potřebujeme najít nějaké alternativy.

V rámci zkoumání konceptu psí coby tzv. kvantově provázaných myslí budeme uvažovat nad různými zkušenostmi s psí ze života i z laboratoří, uděláme si přehled pramenů výzkumu psí, prozkoumá me výstupy tisíců kontrolovaných laboratorních testů a vyvrátíme některé skeptické mýty. Poté prozkoumáme strukturu reality, jak ji odhaluje moderní fyzika, a zjistíme, proč je to stále důležitější pro pochopení, proč a jak psí existuje. Nakonec zjistíme, že asi nejvýstiž nější popis nabízí Francis Thompson, anglický básník z 19. století: Všechny věci nesmrtelnou silou, blízko či daleko, skrytě mezi sebou jsou spojeny.

Takže nemůžeš utrhnout květinu, aniž bys ublížil hvězdě.

Předmluva

9

Kapitola 1

Na počátku Realita už není, co bývala.

Historici se přou, kdy přesně tato změna nastala. Podle některých to bylo v roce 1905, jiní označují za klíčové roky 1964 a 1982. Podle mne se jedná o pomalý a pozvolný posun, který probíhal převážnou část 20. století.

Nové realitě zatím úplně nerozumíme, ale podle toho, co dosud víme, jde o úžasnou metamorfózu staré reality, o něco tak nečekané ho, že si toho po celá desetiletí téměř nikdo nevšiml. A ti, kdo to za znamenali, zůstali v prvním okamžiku bez dechu. A když se znovu nadechli a byli mocni slova, drmolili něco jako šokující, bizarní, nepo chopitelné a strašidelné. Přitom nejde o žádné reklamní obchodníky, bombasticky vychvalující komerční zboží, které nikdo nepotřebuje, ale o rozvážné fyziky a filosofy, kteří se usilovně snaží pochopit, co tato nová realita znamená. „Nová realita“ odkazuje k modernímu chápání vnitřně propoje ného média, v němž žijeme, k uspořádání reality, které odhalila mo derní fyzika. Cílem této knihy je prozkoumat jeden z důsledků této nové reality pro lidskou zkušenost. Uvidíme, co se stane, budeme-li zkušenost nahlížet z perspektivy kvantové teorie. Narazíme totiž na překvapivou věc, že určité jevy, které byly až dosud považovány za nemožné, mohou ve skutečnosti existovat.

Mám na mysli paranormální jevy, jako je telepatie, jasnovidectví či psychokineze.

Někdo možná namítne, že není legitimní spojovat vytříbenost kvantové teorie se strašidelností parapsychologických jevů a že je chybné hledat mezi nimi souvislost jen proto, že se v těchto oblas tech objevují nadpřirozené úkazy. Tato námitka je jistě pochopi -

10

Na počátku

telná. Kvantová teorie je matematicky přesný a skvěle otestovaný popis pozorovatelného světa. Parapsychologické jevy jsou ošemet né subjektivní události s pochybnou minulostí. Ale jak se ukazuje, uspořádání reality předkládané kvantovou teorií a pozorování spjatá s parapsychologickými jevy se navzájem nápadně podobají. Jsou ta jemné přesně tak, aby svědčily o smysluplném vztahu. A právě to je spojitost, kterou zde budeme zkoumat: spojitost s psí.

Termín psí začal v roce 1942 prosazovat britský psycholog Robert Thouless jako neutrální termín pro parapsychologické jevy. Psí je 23. písmeno řecké alfabety a zároveň první písmeno v řeckém slově psýché, které znamená „duše“ či „mysl“. Thouless si tento termín zvolil jako označení pro psychickou zkušenost bez odkazu na její původ či mechanismus jejího vzniku. K obvyklým zážitkům psí patří přenos myšlenek na dálku (telepatie), vnímání objektů nebo událostí na dálku (jasnovidectví), vnímání budoucích událostí (prekognice) a ovlivňování hmoty silou mysli (psychokineze). Psí také může být ukryto za předtuchami, vnitřními pocity, léčením na dálku, silou záměru či za pocitem, že se na vás někdo dívá.

Každý jazyk – od arabštiny po zuluštinu, od angličtiny po man štinu1 – má svůj vlastní výraz pro zážitky psí. Jejich všeobecný vý skyt dokládá, že tyto jevy jsou přirozenou součástí lidských životů.

K zážitkům psí se opravdu hlásí lidé všech věkových kategorií, kultur či úrovní vzdělání, a to v průběhu celých dějin.

Zakázaná věda Širokou veřejnost jevy psí odjakživa zajímaly, ale v rámci vědecké ortodoxie je psí považováno buď za skutečně horký brambor, nebo přímo za Pana Bramboru. Mnozí vědci věří, že psí je skutečné, ale podobně jako horká brambora je příliš nepohodlné na to, aby se s ním dalo jakkoli zacházet. Jiní jsou přesvědčeni, že psí je dětská hračka, která si nezaslouží vážnější pozornost.

Většina, která věří, že psí je skutečné, se potýká s problémem „zakázaného vědění“, tabuizovaných témat, což výrazně omezuje rozvoj, financování a publikování určitých myšlenek. Jeden článek

Na počátku

11

na toto téma v časopise Science z roku 2005 popisoval výsledky prů zkumu o zakázaném vědění, který uskutečnili vědci z prestižních akademických pracovišť v USA. Zjistilo se, že mnozí mají pocit, že je v tom, co by mohli studovat, omezují „neformální zábrany“. Patřily mezi ně obavy z toho, co by si o jejich zájmech pomyslela zpravo dajská média, redaktoři časopisů, aktivisté či kolegové. Kvůli tomuto společenskému a politickému tlaku se vědci vyhýbají kontroverzním tématům. Jak v průzkumu uvedl jeden respondent: „Chtěl bych, aby můj život byl pokud možno odolný vůči pošetilostem.“2 Takový je stav věcí ve výzkumu běžných témat, takže si dovedete představit, jaká je asi situace ve výzkumu psí. Tradiční zdroje finan cování nemají téměř nikdy v úmyslu dotýkat se horkých brambor a výsledkem je, že na celém světě nemáme víc než padesát vědců, vyškolených na tradiční doktorské úrovni, kteří se na plný úvazek věnují výzkumu psí. Společným rysem členů této skupiny je, že se nenechají zastrašit ortodoxií. Jakožto jednoho z oněch řádných ob razoborců se mne často ptají, proč jsem se začal zajímat o výzkum psí a proč v tomto zjevně donkichotském hledání pokračuji. Chci-li tyto otázky zodpovědět, musím stručně nastínit zázemí, z něhož jsem vyšel.

Osobní pohled Od nepaměti mne trápila otázka osobní existence. Když na základní škole skončilo dopolední vyučování, ostatní děti vždy uháněly na hřiště, kde radostně dováděly, ale já zůstával ve třídě, abych naši učitelku, paní Plattovou, dráždil existenciálními otázkami. Učitelé na základní škole nejsou placeni tak dobře, aby se mohli věnovat otravným dětem sužovaným filosofickými nejistotami, zvlášť před obědem.

Fascinovaly mě otázky typu: Proč jsme tady? Dosáhli jsme hrani ce svých schopností? Má život nějaký skutečný smysl, nebo všechen ten důraz kladený na aritmetiku a správnou výslovnost má jen od vést naši pozornost od důležitějších otázek, jako je marnost existen ce? Jednou po sobě pár dětí ve třídě střílelo z verzatilky a nastala

12

Na počátku

mela. Pamatuji se, jak jsem tu rostoucí vřavu pozoroval, a náhle mě napadlo: „Co to s těmi kluky je? Vždyť se chovají jako děti!“ A vtom mi hlavou na okamžik probleskl zvláštní pocit jasné mysli. Tohle ne mohou být mé myšlenky. To jsou myšlenky rozhořčeného dospělého, který má dohlížet na bandu zlobivých předpubertálních primátů.

Jenže já byl jednou z těch nezbedných opic, takže co jsem si já měl co myslet takovéhle věci? Náhle, jako úderem blesku, jsem si uvědo mil, že „já“ a mé myšlenky nemusí být jedna a tatáž věc. Dnes bych se asi dokázal vcítit do naší nebohé paní učitelky, na jejíž tváři po malu tuhl výraz permanentního utrpení jako na Munchově obrazu Výkřik. Po této epizodě následovaly další podobné případy náhlého sebeuvědomění a já začal díky nim uvažovat nad otázkami typu „Co je to já, které sleduje mé myšlenky?“ a „Kdo tu otázku klade?“ Nebyla to existenciální úzkost, co vzbudilo mou zvědavost. Měl jsem šťastné dětství a byl jsem vychován v bezstarostně agnostické, umělecky založené rodině. S tím nepochybně souvisely i mé zájmy; jeden můj přítel si dělal legraci, že jsem se prý musel narodit s ně jakou extra sadou chromozomů „proč“. Ať už byla příčina jakákoli, můj zájem o lidskou mysl se během mé kariéry ještě prohloubil.

Když mi bylo pět let, začal jsem hrát na housle, a než jsem se nadál, strávil jsem dvacet let koncertováním – jako sólista v orchestrech i v kvartetech.

Během těchto formujících let mě rodiče a učitelé hry na hous le provokovali jednou konkrétní větou. Vždycky, když jsem přestal procvičovat nějaký obtížný kus, říkali: „Bylo to dobré, ale pořád svůj potenciál nevyužíváš naplno.“ Tahle mantra mě bezpochyby měla ponouknout k usilovnější práci, ale ve skutečnosti způsobila, že jsem začal přemýšlet (s léty čím dál intenzivněji), jaký vlastně je můj potenciál. Jak poznám, že jsem jej dosáhl? Kam až sahá lidská mysl?

Mé zaujetí těmito otázkami mne nakonec vzdálilo od hudební kariéry a místo toho mě začala přitahovat otázka lidských schopnos tí a potenciálů. Dnes, poté co jsem většinu své kariéry strávil zkou máním této otázky, jsem stále ještě nezjistil, kde lidský potenciál vlastně končí. Čím více se tím zabývám, tím více objevuji, kolik je toho ještě třeba zjistit. Nakonec musím souhlasit s Willisem Har manem, prezidentem Institutu noetických věd (Institute of Noetic

Na počátku

13

Sciences) mezi lety 1977 až 1997, který o těchto věcech hodně psal a jednou výstižně shrnul celou situaci slovy: „Asi jediné meze lidské mysli jsou ty, ve které věříme.“ Jedno z mnoha zajímavých témat souvisejících s potenciálem člo věka velmi rychle upoutalo mou pozornost, totiž parapsychologické zážitky. O psí jsem se začal zajímat asi v deseti letech, když jsem objevil ono báječné oddělení veřejné knihovny, jež bylo domovem pohádek, mytologie, podobenství a science fiction. V onom králov ství fikce se považovalo za samozřejmost, že mysl má neobyčejnou moc a schopnosti, a mé mladické intuici to všechno připadalo na prosto logické. Někdy v téhle době jsem v sobě objevil náklonnost k vědě a matematice. Bylo však jasné, že věda a pohádky mají pouze jeden společný rys – tvůrčí představivost. Žádnou jinou spojitost jsem mezi nimi nenašel.

Přesto mě ohromovalo, jak věcným tónem byly ve starodávných textech, například v Pataňdžaliho Jóga sútrách, popisovány paranor mální schopnosti jogínské tradice, tzv. siddhi. Tyto schopnosti neby ly vykreslovány jako nadpřirozené pohádky, ale jako pragmatické, nikterak výjimečné důsledky praktikování meditace. To značně pře kračovalo hranice vědy, ale autoři těchto knih byli zřejmě hloubaví a inteligentní a při zkoumání „vnitřního prostoru“ zjevně dosáh li stejného mistrovství jako západní vědci při zkoumání prostoru „vnějšího“. Samozřejmě jsem si myslel, že jde pouze o příběhy pro děti, jakési smyšlené fantazie předvědeckých národů. Připadalo mi přirozené zaujmout skeptický postoj, neboť mé zájmy nebyly motivo vány častými zážitky s psí, ale spíše silnou zvědavostí a přirozeným sklonem k empatii.

Jednou, když jsem knihovnici už příliš dlouho obtěžoval všeteč nými otázkami, mne tato laskavá paní seznámila s knihami, které popisovaly vědecká zkoumání parapsychologických jevů. Byl jsem lapen. Objevil jsem, že spojení mezi parapsychologickými schop nostmi a vědou existuje a že tyto schopnosti lze laboratorně testovat.

Záhy jsem zjistil, že po každých dvou přečtených knihách, které předkládaly vědecké důkazy ve prospěch psí, jsem narazil na třetí s opačným názorem. Četl jsem skeptickou knihu a uvědomoval si, s jakým cynismem pohlížím na nekonečnou lidskou hloupost, a pak

14

Na počátku

jsem si přečetl knihu nějakého vědce, který prováděl experimenty, a byl jsem nadšený z možností jak zkoumat hranice lidské mysli.

Obě tyto protikladné strany působily dostatečně rozumně, obě ar gumentovaly přesvědčivě. Ale když jsem všechny ty knihy přečetl, uvědomil jsem si, že celá diskuse se drží předvídatelného schématu: jedna strana předkládá experimentální důkazy toho, že se děje něco zajímavého, zatímco ta druhá prohlašuje, že tyto důkazy nejsou dost dobré na to, abychom je brali vážně. Někteří skeptikové ženou po chybnosti do extrémů a tvrdí, že za každým pozitivním důkazem je buď chyba v uspořádání, nebo úmyslný podvod.

Vnímal jsem to tak, že v rámci této dialektiky se jedna strana sna ží pochopit hlubiny vnitřního prostoru tím, že zkoumá přírodu po mocí důmyslných otázek, zatímco ta druhá se snaží zachovat status quo skrze zanícené a někdy i zlomyslné popírání. Ta první strana je ochotna riskovat, aby posunula vědění dál, zatímco na té druhé stojí mrzouti, které zajímá hlavně to, jak ubránit dogma. Průzkumníci mi připadali mnohem zajímavější než skeptici a velmi mě nadchlo, když jsem zjistil, že někteří z těch největších mozků moderní doby, lidé jako nositel Nobelovy ceny fyzik Wolfgang Pauli či psychoanalytik Carl Gustav Jung, se hluboce zajímali o psí.3 Asi patnáct let poté, co jsem začal číst literaturu o výzkumu psí, jsem získal titul magistra elektrotechniky a doktorát z psychologie na Illinoiské univerzitě v Urbana-Champaign. Kromě psí jsem se zajímal také o kybernetiku a umělou inteligenci. Vedoucím mé di plomové práce z elektrotechniky byl Heinz von Foerster, průkopník a zakladatel kybernetiky druhého řádu. K jeho významným příspěv kům patří objasnění role autoreference ve složitých systémech včet ně tak zapeklitých stavů, jako když pozorovatel pozoruje sám sebe.

Kybernetika zrodila témata, která dnes známe jako samoorganizující se systémy či teorie chaosu, a mě tyto disciplíny stále zajímají, neboť jsem přesvědčen, že autoreference a psí spolu hluboce souvisejí.4 Sou částí mé závěrečné práce bylo navržení počítačových modelů pozná ní a aplikace umělé inteligence. Mým poradcem byl Andrew Ortony, který proslul díky svému výzkumu poznávání a emocí. Ve zkušební komisi seděl i John Bardeen, jeden ze čtyř vědců, kteří dostali dvě Nobelovy ceny.

Na počátku

15

Během univerzitních let jsem koketoval s jednoduchými expe rimenty s psí, ale poté co jsem nastoupil do Bellových laboratoří (AT&T Bell Laboratories),5 jsem začal navštěvovat výroční konference Parapsychologické asociace. Parapsychologická asociace je meziná rodní profesionální organizace vědců a badatelů, kteří se zajímají o paranormální jevy; od roku 1969 působí jako přidružená organi zace Americké asociace pro vědecký pokrok (American Association for Advance in Science, AAAS).6 Později jsem pracoval v SRI International (někdejší Stanford Research Institute) na tajném programu zkoumá ní fenoménů psí pro americkou vládu.7 Pak jsem zastával funkce na Univerzitě v Princetonu, Univerzitě v Edinburghu, Univerzitě v Ne vadě a ve dvou výzkumných laboratořích v Silicon Valley. V roce 2001 jsem se stal členem výzkumného týmu v Institutu noetických věd.

Většinu času trávím analyzováním dat, psaním článků nebo pří pravou a vedením experimentů v laboratoři. Občas mě lze přistih nout, jak zírám z okna a snažím se pochopit smysl úchvatných jevů pozorovaných při našich experimentech, nebo jak hraji bluegrass na pětistrunné bendžo a přemýšlím nad nepochopitelnými problémy.

Při jednom z těchto rozletů fantazie jsem se přistihl, jak přemítám nad neklidným vřením ve vědě.

Otřesené základy Nečekané objevy v mnoha vědních oborech zpochybňují dosud platné výchozí předpoklady. Jejich společným rysem je, že znovu zohledňují pozorování, která byla dříve považována za pouhé bezvý znamné anomálie. A během tohoto procesu se vynořují nová zjištění o povaze reality.

Kosmologové zjistili, že jsme přehlíželi 96 % vesmíru, aniž bychom to věděli. Onomu „chybějícímu vesmíru“ se říká temná energie a temná hmota. Nevíme o nich skoro nic, a přitom se zde rodí zcela nové koncepty o struktuře a vývoji vesmíru.8 Během po stupné revize kosmologických teorií nám začíná svítat v otázkách

16

Na počátku

astronomických anomálií, které byly poprvé pozorovány už před desítkami let.9 Molekulární biologové, kteří donedávna považovali velké segmen ty genomu za „junk DNA“, protože nikdo nevěděl, k čemu jsou dobré, ke svému velkému překvapení nalezli významné společné rysy mezi páry DNA bází u lidí, slepic, psů a ryb. Zdá se, že některé aspekty DNA byly celé stovky milionů let ultrakonzervované a že původní domněnky o tom, co je v DNA důležité, byly chybné.10 Neurovědci celé jedno století věřili, že neurony v mozku nerege nerují a že dojde-li k poškození mozku nebo odumřou-li neurony v důsledku stárnutí, běžné mentální funkce se nevyhnutelně zhorší.

Nyní víme, že toto dogma bylo mylné – mozkové buňky regenerují.

Mozek je mnohem plastičtější, než se čekalo.11 To vrhá nové svět lo na dřívější pozorování, jež byla ignorována, protože nedávala smysl. Jedna případová studie uveřejněná v roce 1980 v časopise Science zkoumá studenta z Sheffieldské univerzity ve Velké Británii, u něhož bylo během rutinního vyšetření kvůli menšímu zdravot nímu problému zjištěno, že nemá prakticky žádný mozek.12 To mu však nebránilo v tom, aby s IQ 126 vystudoval matematiku s červeným diplomem.

V roce 2004, po patnáctileté přestávce, kdy vědecký svět odsunul tuto myšlenku k ledu, vzkřísila jedna americkou vládou financova ná recenze zájem o „studenou fúzi“.13 Úspěšné replikace studené fúze z laboratoří po celém světě svědčí i o tom, že skutečně nastávají nečekané jevy. Chceme-li pochopit, co se děje, musíme vyvinout nový vědní obor, který propojí jadernou fyziku a elektrochemii.

Kosmologové, kteří pracují s matematickými modely černých děr, ke svému překvapení zjistili, že celý vesmír lze popsat jako svého druhu hologram nebo jako interferenční obrazce v prostoru a čase.

Fyzik Raphael Bousso ze Stanfordovy univerzity napsal v časopise Scientific American: „Úžasné je, že holografický princip funguje pro všechny oblasti ve všech prostoročasech. Máme tedy podivuhodný obrazec, který je mnohem úplnější než obraz černé díry, u něhož jsme začínali. A nemáme ponětí, proč to funguje.“14

Na počátku

17

Kvantové provázání Ovšem nejvýznamnějším objevem je zřejmě kvantové provázání (angl. entanglement) neboli predikce kvantové teorie, které Einstein tak docela nevěřil a nazýval ji „strašidelné působení na dálku“. Erwin Schrödinger, jeden ze zakladatelů kvantové teorie, použil pojem en tanglement pro vzájemná spojení, jež přetrvávají mezi oddělenými částicemi bez ohledu na jejich vzdálenost. Tato spojení jsou okamži tá a fungují „mimo“ běžný tok času.15 Ukazují nám, že oddělenost pozorovaná mezi běžnými izolovanými objekty je na velmi hlubo kých úrovních v jistém smyslu iluzí, kterou vytváří naše omezené vnímání. Podstatné je, že fyzikální realita je propojená způsoby, které teprve začínáme odkrývat.

Kvantové provázání bylo předpovězeno díky matematice kvanto vé teorie. Původně bylo považováno za tak křehké, že podle mínění jednoho předního fyzika by „cokoli, třeba i průchod kosmického zá ření ve vedlejším pokoji, narušilo [kvantové] korelace natolik, že by to daný efekt zničilo“.16 Dnes víme, že kvantové provázání není jen abstraktní teoretická koncepce nebo kvantový zádrhel, který by se na nesmírně krátké okamžiky objevoval v atomovém mikrosvětě. Od roku 1972 je kvantové provázání opakovaně demonstrováno ve fyzi kálních laboratořích po celém světě. Další výzkum tohoto překvapi vého rysu přírody postupně odkrývá, že kvantově provázaná spojení jsou všudypřítomná a mnohem odolnější, než jsme si kdy dokázali představit.17 Michael Brooks, přispěvatel časopisu New Scientist, ve svém historickém přehledu výzkumu kvantového provázání z břez na 2004 uzavírá: „Fyzikové nyní věří, že kvantové provázání mezi částicemi existuje všude a vždy, a nedávno objevili šokující důkazy, že postihuje širší, makroskopický svět, jenž obýváme.“18

Fantastický scénář Jsem přesvědčen, že kvantové provázání nám nabízí scénář, který pomůže hlouběji porozumět psí. Tento scénář začíná prudkým ná růstem užívání digitálních informačních systémů v každé sféře mo -

18

Na počátku

derního života. Potřeba zabezpečit tyto informace vyvolá masivní tlak na počítačový a komunikační průmysl, aby vyvinul počítače, které budou zpracovávat informace tisíckrát rychleji než dnešní nej rychlejší superpočítače. Jedním z možných řešení jsou kvantové po čítače. Odhaduje se, že jeden jediný kvantový počítač by teoreticky dokázal provést více výpočtů než klasický počítač o velikosti celého vesmíru.19 Tato úchvatná prohlášení přilákala značné finance, takže výzkum na poli kvantové komunikace a zpracování informací po stupuje rychle kupředu.

Ve vědeckých časopisech se nyní pravidelně objevují články o vý voji teorie kvantového provázání a o jejích aplikacích. Důkaz kvan tového provázání původně závisel na tak citlivém měření v exotic kých podmínkách, jako je extrémní chlad nebo neuvěřitelně krátké časové úseky, ale nyní výzkumníci mluví o stále složitějších formách kvantového provázání, které trvají mnohem delší dobu a i při vyš ších teplotách. Nápady jako entanglement purification (čištění prople tenosti) a coherence repeaters (opakovače koherence), což jsou způso by, jak rozšířit speciální kvantové stavy nutné k udržení kvantového provázání, bude pro praktické využití, jako jsou kvantové počítače, patrně třeba ještě dále propracovat, aby se provázanost stále vět ších objektů udržela i při pokojové teplotě a na neomezeně dlouhou dobu.20 Fyzikové dokážou kvantově provázat (tzv. entanglovat) celé sou bory bilionů atomů v plynném skupenství a kvantové provázání bylo prokázáno i mezi atomy relativně velkých kusů (centimetr čtve reční) soli.21 Kvantově provázané fotony prostřelené skrze kovové pláty zůstaly provázané i po průchodu na druhou stranu.22 Fotony zůstaly kvantově provázané i poté, co byly optickým vláknem ode slány 50 kilometrů daleko, a během přenášení vzduchem. Bylo pro kázáno, že díky shlukům čtyř kvantově provázaných fotonů bude kvantové programování výrazně snadnější, než jsme si kdy dokázali představit. 23 Podařilo se kvantově provázat i organické molekuly, jako např. tetrafenylporfyrin (C44H30N4).24 Sice ještě musíme překonat praktické obtíže, než budeme moci ukázat kvantové provázání na virech, bílkovinách či živých systé mech, přesto ale neexistují žádné teoretické limity pro to, jak vel -

Na počátku

19

ký může kvantově provázaný objekt být. Fyzikové vám samozřej mě pohotově zdůrazní, že interagují-li pečlivě připravené objekty o velikosti atomu s prostředím, řekněme při srážkách s molekulami vzduchu nebo při průchodu elektromagnetickým polem, pak se s ta kovými objekty provážou. Tyto interakce mají sklon speciální stav kvantové „koherence“, ve kterém můžeme jednoduché formy kvan tového provázání pozorovat nejsnáze, velmi rychle vyhladit. A prá vě ona ztráta koherence, přesněji řečeno „dekoherence“, způsobuje (kromě jiných důvodů), proč běžné objekty vnímáme jako zřetelně oddělené. Dekoherencí však kvantové jevy nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Stále jsme důkladně prostoupeni kvantově pro vázanými částicemi. Otázka zní, zda tyto hluboce entanglované stavy nějak významně souvisejí s lidskou zkušeností, a pokud ano, zda souvisejí se psí. Odpověď je podle mne v obou případech kladná, jak ostatně ještě uvidíme.

Jedním z důvodů je, že někteří vědci nyní věří, že bioentangle ment – kvantová spojení v rámci živých systémů a mezi nimi – bude užitečný při vysvětlování holistických vlastností samotného živo ta. Řada vědců, včetně nositele Nobelovy ceny za fyziku Briana Jo sephsona, se domnívá, že biologické systémy by mohly najít nové způsoby, jak kvantové provázání používat.25 V roce 2005 předložil fyzik Johann Summhammer z Vídeňské technické univerzity teorii, že kvantové provázání je všude v přírodě, a proto si lze představit, že jej využila evoluce. Summhammer výslovně uvádí: „Kvantové provázání by vedlo k Darwinově konkurenční vý hodě: mohlo by koordinovat biochemické reakce v různých částech buňky nebo v různých částech orgánu. Umožnilo by synchronizované výboje vzdálených neuronů. A … mohlo by koordinovat chování příslušníků jednoho druhu, protože je nezávislé na vzdálenosti a nepotřebuje žádné fyzické spojení.

Lze si také představit, že kvantové provázání koreluje procesy mezi příslušníky různých druhů, a to dokonce i mezi živými systémy a neživou přírodou.“26

20

Na počátku

Fyzikové dokonce uvažují nad tím, že kvantové provázání lze vztáh nout na všechno ve vesmíru, protože nakolik je nám známo, veškerá energie a hmota vznikly z jednoho prapůvodního velkého třesku.

Všechno tedy od samého začátku bylo kvantově provázáno. Někteří dále spekulují, že prázdný prostor, tzv. kvantové vakuum, může být vyplněn vzájemně propojenými částicemi.27 To by znamenalo, že navzdory našemu běžnému vnímání reality možná žijeme v holis tické realitě, kde je všechno se vším hluboce propojené.28 Aby bylo jasno, tyto spekulace předkládají tradiční fyzikové, žádní naivní vy znavači New Age nebo mystici.

Budoucnost Očekávám, že v blízké budoucnosti, až budeme konceptu kvantové ho provázání lépe rozumět, dostane někdo skvělý nápad a zeptá se: „Co by se asi stalo, kdyby dvě lidské bytosti byly kvantově prováza né? Asi bychom v jejich chování, stejně jako v případě kvantově pro vázané atomární hmoty, viděli korelaci i v situacích, kdy by od sebe byly vzdáleny.“ A tuto domněnku odůvodní případovými studiemi jednovaječných dvojčat. Vezměme si skutečný případ – dva chlapce, dvojčata, která vyrůstala odděleně a jimž oběma dali jejich adoptiv ní rodiče jméno Jim. Oba Jimové se oženili s dívkou jménem Betty, rozvedli se a znovu se oženili s dívkou jménem Linda. Oba Jimové byli hasiči a oba si na dvorku za domem postavili kolem stromu kruhovou bílou lavičku.29 Mohly tyto shody okolností vzejít ze spo lečných genů, které naprogramovaly Bettiny sklony, Lindiny sklony a sklony obou hasičů? Nebo odrážejí „kvantově provázané Jimy“?

Podnikavý vědec, fascinovaný podobnými příběhy a ukázkami bioentanglementu, provede pokus. Umístí jednovaječná dvojčata (kaž dé zvlášť) do dvou oddělených, temných, zvukotěsných a elektro magneticky odstíněných komor. Požádá je, aby na sebe navzájem myslela, zatímco v jedné z těchto komor bude v náhodných oka mžicích blikat jasným světlem. Každý z těchto světelných záblesků vyvolá v mozku příslušného dvojčete předvídatelnou reakci. Až se potvrdí, že k těmto reakcím dochází, bude vědec zkoumat mozkovou

Na počátku

21

aktivitu druhého, nestimulovaného dvojčete, aby zjistil, zda k odpo vídajícím reakcím dochází také u něj. Tento elektroencefalografický experiment neboli experiment s korelací EEG prokáže pozitivní ko relaci mezi dvěma mozky a bude široce oslavován jako objev století.

Pak se někdo nesměle ozve: „Zajímalo by mě, jaké to je, když je můj mozek kvantově provázán s jiným mozkem.“ Načež bude znovu, bůhví pokolikáté, objevena celá škála fenoménů psí. Ale tentokrát to poprvé bude mít solidní teoretické základy.

Jak dlouho budeme muset čekat, než se tento fantastický scénář naplní? Nemusíme čekat ani vteřinu. Experimenty s entanglovanými mozky byly již za posledních 40 let různými nezávislými skupinami provedeny mockrát.30 A funguje to.

Jeden z prvních takových experimentů byl publikován v roce 1965 v časopise Science. Studie pojednávala o EEG párů oddělených jednovaječných dvojčat (dvou párů z 15 testovaných), které zobra zovaly nečekané shody. Když jedno dvojče zavřelo oči a v důsledku toho zesílily alfy vlny jeho mozku, zesílily i alfa vlny vzdáleného dvojčete.31 U nespřízněných párů nebyl tento efekt pozorován.

A pozitivní výsledky pokusů s korelacemi EEG přibývají i dnes.

Pozoruhodný posun zaznamenala v roce 2003 Leanna Standishová se svými kolegy z Bastyr University. Jednalo se o experiment, který nepoužíval EEG, nýbrž technologii skenování mozku, tzv. funkční magnetickou rezonanci (fMRI). Standishová u jednoho vybraného páru účastníků zjistila, že zraková mozková kůra „přijímající“ oso by se aktivuje, kdykoli je její vzdálený partner vystaven světelným zábleskům. Tento výstup odpovídal výsledkům studií korelací EEG, ale navíc přesně lokalizoval, kde v mozku k tomuto jevu dochází.

V roce 2004 publikoval psychofyziolog Jiří Wackermann (český psy cholog nar. 1955 v Roudnici nad Labem působící od roku 1998 v Ně mecku – pozn. překladatele) recenzi na tento druh experimentů v Mind and Matter, což je nový vědecký časopis, věnovaný interdisci plinárnímu zkoumání interakce mezi myslí a hmotou. Wackermann dospěl k závěru, že jde o jev, který je zjevně skutečný a opakovatelný, a je podle něj povzbudivé, že jej – navzdory stále sofistikovanějšímu uspořádání experimentu – stále pozorují různí badatelé nezávisle na sobě.32

22

Na počátku

Kvantově provázané mysli Tato kniha ukazuje, že bychom měli brát vážně možnost fyzické pro vázanosti naší mysli s vesmírem, stejně jako skutečnost, že kvantová teorie nám může pomoci pochopit psí. Chci tím říct, že bychom se měli vystříhat předčasných závěrů. Netvrdím, že kvantové prová zání zázračně vysvětluje všechny „strašidelné“ jevy, ale spíše před kládám ke zvážení, že realita je utkána z „kvantově provázaných vláken“, která odpovídají niterným zážitkům s psí. Lidská zkušenost je samozřejmě něčím víc než jen souborem vláken.

Naše těla jsou tapiserie utkané z přízí reality v nesčetných vari acích. A naše subjektivní prožitky (rozšíříme-li metaforu) jsou pro šívané deky vyrobené z tapiserií, sešitých na celé myriády nádher ných způsobů. Chceme-li porozumět povaze této prošívané deky a jejímu vztahu k psí, budeme potřebovat víc než jen rozpoznat povahu vláken, z nichž je utkána realita. Je to však důležitý první krok. A poskytne nám novou perspektivu, díky níž budeme moci klást otázky, které možná nabídnou nečekané odpovědi na feno mény psí.

Na počátku

23

Kapitola 2

Holé psí „Jsa sevřen svými pěti smysly, nevíš, že každý pták, jenž prolíná vzdušnou cestu, je nekonečným světem slasti?“ William Blake (překlad Zdeněk Hron)

Bylo nebylo, v jednom ospalém okresním městě za devatero horami a devatero řekami žil byl uzavřený chlapec jménem Hans.1 Hanse zajímaly spíš básně jeho dědečka a pozorování hvězd než kariéra lé kaře, kterým byl jeho otec. Po střední škole se Hans rozhodl nastou pit na univerzitu ve velkém městě, aby se mohl stát astronomem.

Ale tempo života ve velkoměstě nesvědčilo jeho tiché povaze, takže ze školy brzy odešel. A protože se zrovna neválčilo, dal se na rok k jezdectvu a těšil se, jak bude v relativním poklidu jezdit na koni a užívat si čerstvého vzduchu.

Jednou ráno při cvičení, když seděl v sedle, se jeho kůň náhle vze pjal na zadní a vyhodil jej do vzduchu. Hans tvrdě dopadl na zem, přímo pod kola uhánějícího koňského potahu s kanónem. Zhrozil se, že bude rozdrcen, ale vozkovi dělostřelecké baterie se jako zá zrakem podařilo koně včas zastavit. Hans byl celou událostí velmi otřesen, ale vyvázl bez vážnějšího zranění.

V tentýž okamžik se mnoho mil odtud, v domě jeho rodiny, ná hle zmocnila Hansovy starší sestry hrozivá předtucha, že se bratrovi něco zlého přihodilo, a s obavami přesvědčila otce, aby ho telegra ficky kontaktoval.

Když večer dorazil telegram, Hans se nejprve vylekal, protože mu otec nikdy předtím telegram neposlal, ale pak si přečetl o náhlých obavách své sestry a došlo mu, že jeho pocity intenzivního strachu

24

Holé psí

musely nějak dorazit až k ní. O mnoho let později Hans napsal: „Toto je případ spontánní telepatie, při níž jsem v okamžiku smrtelného nebezpečí, když jsem pomýšlel na jistou smrt, vysílal své myšlenky a má sestra, s níž jsme si byli velmi blízcí, je přijímala.“2 Tato zásadní zkušenost obrátila Hansovy zájmy od hlubin vněj šího prostoru k hloubkám lidské duše. Po skončení vojenské služby se okamžitě vrátil na univerzitu a zaměřil se na studium medicí ny s odhodláním pochopit, jak „psychická energie“, jak ji nazýval, mohla přenést telepatickou zprávu jeho stovky mil vzdálené sestře.

Po mnoha letech soustředěného úsilí, kdy pracoval většinou o sa motě ve své laboratoři na univerzitě, nakonec Hans vyvinul meto du záznamu mozkových vln člověka. Dlouho se jim podle Hansova příjmení říkalo „Bergerův rytmus“, ale dnes tyto signály nazýváme elektroencefalogram neboli EEG. Tento objev odhalil, že elektric ká aktivita lidského mozku koreluje s různými subjektivními stavy mysli. Hans však nezapomněl ani na svou někdejší vášeň a vedl ex perimentální program se dvěma sty subjekty, u nichž testoval tele patii během hypnotického spánku.

Hansova touha porozumět psychické energii sice neumožnila úspěšně vysvětlit telepatický zážitek jeho sestry, ale zato položila základy moderní neurovědy. Hansovi vděčíme nejen za vyvinutí EEG, ale také za odhalení základních mozkových mechanismů, které v medicíně využívají metody pozitronové emisní tomografie (PET) a funkční magnetické rezonance (fMRI).3 Bohužel, jak už tomu u vědeckého pokroku bývá, Hans se za svého

Holé psí

25

života nedočkal zaslouženého uznání. Většina jeho kolegů z vědecké branže byla přesvědčena, že jeho záznamy jsou podvrhy elektrické ho či mechanického původu. Dokonce i jeho vlastní spolupracovníci ho považovali za naivního amatéra a podezřelého samotáře. V roce 1941, po dlouhé nemoci, zoufalý a trpící bolestivou kožní infekcí, spáchal Berger sebevraždu.

Toto je pravdivý příběh Hanse Bergera, německého psychiatra a otce EEG. Jeho vynález odstartoval prudký vývoj hledání stále důmyslnějších způsobů měření mozkové aktivity. Hanse by určitě potěšilo, že pouhé čtvrtstoletí po jeho smrti stane jeho objev na prahu nové kapitoly pátrání po „psychické energii“, jíž se po většinu svého života snažil porozumět.4 Stejně jako neoficiální historie EEG, také většina učebnic uvádí u velkých vědeckých objevů upravené a přikrášlené zdroje. Zato skutečné zdroje nápadů jsou přirozeně mnohem klikatější a za peklitější. Většina dnešních neurovědců ani neví, že u zrodu je jich oboru stál telepatický zážitek nebo že funkce mozkové kůry, kalózního tělesa a striata byly přesně popsány už dvě stě let před vznikem moderní neurovědy. 5 Většina vědců z oblasti medicíny si neuvědomuje, že zlaté pravidlo „randomizované kontrolované studie“ používané při klinickém výzkumu bylo původně vyvinuto pro zkoumání parapsychologických jevů. Totéž lze říci o klíčových bodech vývoje klinické psychologie, duševní a tělesné medicíny, psychofyziologie a experimentální psychologie. Jasnovidectví lze vystopovat dokonce u izotopů, objevu, který pomohl dláždit cestu k atomové bombě.

Sama moderní věda se možná zro dila díky řadě horečnatých snů, které se v noci 10. listopadu 1619 zdály čtyřiadvacetiletému Fran couzi jménem René Descartes.

Oné noci měl Descartes tři sny, v nichž vystupovaly děsivé pří zraky, vzdušné víry, ohnivé jis kry a knihy symbolické moud rosti. Inspirován těmito sny údajně

26

Holé psí

Descartes objevil principy racionálního empirismu.6 A na tentýž večer, 10. listopadu, připadl i svátek sv. Martina. Tradičním obřa dem tohoto svátku je průvod s pochodněmi, který má symbolizo vat vnášení duchovního světla do temnoty. Zatímco Descartes snil o vyhánění temnoty nevědomosti, po celé Evropě probíhaly rituály s podobným cílem.

Když se fikce stane skutečností Autor sci-fi Philip K. Dick měl výjimečnou představivost. Napsal 112 kratších povídek a více než 30 románů. Řada jeho příběhů byla zfil mována a stala se z nich kultovní klasika sci-fi kinematografie, jako např. Blade Runner či pozdější Total Recall a Minority Report. Dickův zájem o povahu reality a času vycházel z mnoha neobvyklých osob ních zkušeností, které se odrážejí v jeho povídkách. Jednu takovou epizodu popisuje následovně: „Roku 1970 jsem napsal román Flow My Tears, the Policeman Said. Jednou z postav je devatenáctiletá dívka jménem Kathy.

Její manžel se jmenuje Jack. Zdá se, že Kathy pracuje pro zloči necké podsvětí, ale později zjistíme, že ve skutečnosti pracuje pro policii. Udržuje vztah s policejním inspektorem. Postava je zcela smyšlená. Přinejmenším jsem si to myslel.

Avšak o vánocích roku 1970 jsem se seznámil s dívkou jmé nem Kathy. Bylo to až potom, co jsem dokončil román. Bylo jí devatenáct. Její chlapec se jmenoval Jack. Brzy jsem se do zvěděl, že Kathy kšeftuje s drogami. Měsíce jsem se ji snažil přemluvit, aby toho nechala. Pořád dokola jsem ji varoval, že ji nakonec chytnou. Pak, jednou večer, když jsme šli spolu do restaurace, se Kathy zastavila a řekla: ,Tam já nemůžu.‘ V re stauraci seděl policejní inspektor, kterého jsem znal. ,Musím ti říct pravdu,‘ řekla Kathy. ,Já s ním mám poměr.‘ To byly jistě zvláštní shody okolností. Ale třeba jsem měl předtuchu.“7

Holé psí

27

Předzvěsti 11. září 2001 Následující ukázka je výňatek z popisu neblahého tušení o zhrou cení budov Světového obchodního centra při teroristických útocích 11. září 2001. Lékařka Betsy MacGregorová a její manžel Charles seděli v letadle a vraceli se domů, na ostrov v Pugetově zálivu u Seat­ tlu, z návštěvy přátel v New Yorku. Bylo 10. září 2001, v letadle byla půlnoc. Doktorka MacGregorová píše: „V letadle bylo poměrně málo lidí a mnoho sedadel zelo prázd notou… Všimla jsem si, že přes uličku je prázdná řada, takže jsem si přesedla, abych se mohla natáhnout. Uvelebila jsem se na sedadlech, šťastná, že si mohu lehnout. Byla jsem docela unavená a čekala jsem, že hned usnu. Ale tu jsem ucítila, že něco není v pořádku. Vzala jsem si pár dalších polštářů, abych zmírnila nerovnosti sedadel, ale stále jako bych se nedokázala uvolnit… Pustila jsem z hlavy všechny myšlenky, zaměřila po zornost na tlumený řev motorů a ležela bez hnutí – probuzená víc než kdy jindy.

Zpočátku se mě začal zmocňovat téměř neznatelný, ale divný pocit. Začalo to tím, že jsem si uvědomovala absolutní nehyb nost svého těla. Divila jsem se, proč je tak nehybné, a cítila jsem rostoucí nutkání jím pohnout. Ale když jsem se o to poku sila, údy k mému překvapení nereagovaly. Napadlo mě, že třeba spím a zdá se mi bizarní sen, ve kterém si myslím, že jsem vzhů ru, ale nespala jsem. Čím více jsem se snažila pohnout, tím více jsem naopak narážela na jakýsi odpor. Mé tělo obklopovalo cosi tvrdého a nepoddajného, co ho znehybňovalo. Najednou jsem to cítila jasně – byla jsem uvězněná a pevně držená v betonu…

Pocit uvěznění v betonu sílil a to mi nahánělo hrůzu. Ne mohla jsem otáčet hlavou ani pohnout rukama nebo noha ma, nemohla jsem roztáhnout plíce a zhluboka se nadechnout.

Byla jsem beznadějně uvězněná a na pokraji klaustrofobické hrůzy.

A pak propukla bolest. Nejprve slabá, ale později prudce zesí lila, až naplnila celé mé tělo. Ten beton se totiž pohyboval. Ze

28

Holé psí

všech stran mne stlačoval, stále pevněji, svíral mne nesnesitel nou silou. Mé tělo už bylo téměř rozdrcené.

Nějaký hlas ve mně vykřikl: Ne! To není možné! Co to má zna menat? Má mysl se bleskově rozjela na plné obrátky, odmítala tomu uvěřit, hledala cestu ven. Bylo to však absolutně a zcela jasné: není úniku. Nebylo se čeho chytit, nebylo kam utéct.

V příštím okamžiku je se mnou konec. Viděla jsem ji. Viděla jsem před sebou smrt…

Co to mělo všechno znamenat? Netušila jsem, kolik času uply nulo; mohly to být minuty, nebo taky celé hodiny. Dlouho jsem ležela naprosto zmatená… Z letiště v Seattlu na trajekt a pak přes Pugetův záliv na ostrov, kde s Charlesem bydlíme, je dlouhá cesta, takže když jsme něco málo před šestou ranní pacifického času konečně dorazili domů, byli jsme naprosto vyčerpaní. Po východní obloze se už šířilo bledé světlo úsvi tu a my stoupali nahoru po schodech do ložnice, kde jsme se vděčně svalili do postele. Tři tisíce mil od nás vzplanula severní věž Světového obchodního centra. Krátce nato narazilo druhé letadlo do jižní věže. Zatímco jsme s Charlesem spali, šokova ní Newyorčané – mezi nimi mnoho našich drahých přátel – v hrůze nevěřícně sledovali, jak se první a hned po ní druhá věž rozpadá na prach. Tisíce životů tehdy ráno skončilo v be tonových troskách.“8 A následuje podobný zážitek, který měla několik týdnů před tero ristickými útoky 11. září žena jménem Marie. Je to příběh ze sbírky 14 000 případů spontánních zážitků psí, které řadu let shromažďo valo Rhineovo výzkumné středisko. 9 „Opouštěli jsme město, manžel řídil a já seděla vedle něj. Za vřela jsem oči a snažila se na chvíli uvolnit. Manžel povídá: ,Za touhle zatáčkou budeš mít dobrý výhled na Pentagon, po jedeme přímo kolem něj.‘ Byla to jedna z věcí, které jsme chtěli udělat, až budeme ve Washingtonu, takže jsem otevřela oči, abych se podívala. Ohlédla jsem se doprava a stál tam. Jenže z budovy se valila hustá mračna černého kouře, obrovská mrač -

Holé psí

29

na. Oheň jsem neviděla, jen kouř, jako by vybuchla bomba a k nebi stoupala mračna černého kouře.

Vykřikla jsem a praštila rukama o palubní desku. Můj nebo hý manžel nechápal, co se děje. Vykřikla jsem opravdu nahlas.

První, co ho napadlo, bylo, že nám hrozí nehoda a já ho varuji, aby do někoho nenaboural, ale dálnice byla úplně volná. Ni kdo před námi prudce nezabočoval ani nic podobného.

Skutečně jsem cítila, že jsme v nebezpečí, ačkoli ve skuteč nosti jsme byli na dálnici pár kilometrů od Pentagonu. Myslela jsem, že Pentagon hoří. Manžel mi řekl, že nehoří, a já se na konec ujistila, že je to pravda. A stejně rychle, jako to začalo, to i skončilo. Trvalo to jen pár sekund.“ Před 11. zářím se vynořilo mnoho podobných zlých předtuch. Jsou to skutečné předzvěsti, neblahá tušení, dojemné shody okolností, poruchy paměti jako například selektivní paměť nebo to, čemu ří káme přání je otcem myšlenky? Vzhledem k miliardám snů, které se každou noc zdají lidem po celém světě, bychom čekali, že o nějakých „zázračných“ náhodách čas od času uslyšíme. Jak tedy poznáme, zda je neblahé tušení skutečné, nebo klamné? A uvážíme-li strašlivé okolnosti 11. září 2001 nebo obrovskou tragédii tsunami v prosinci 2004, proč není takových neblahých předtuch hlášeno víc? Z pozi ce elementární vědy bychom rádi věděli, zda jsou takové předzvěsti principiálně vůbec možné.

Nevědomé předzvěsti 11. září 2001?

Převážnou část této knihy se budeme zabývat oním „principiálně“.

Na začátku naší výpravy se však na chvíli zastavme, abychom zvážili nový přístup ve zkoumání otázky neblahých předtuch a předzvěstí.

V září 2000 jsem navrhl sadu online her pro internetové stránky www.GotPsi.org, které spravoval Boundary Institute, think tank ze Silicon Valley, jenž jsem založil spolu s počítačovým vědcem Richar dem Shoupem (od roku 2015 spravuje stránky Institutu noetických věd – pozn. překl.). Na těchto webových stránkách si uživatelé mo -

30

Holé psí

hou otestovat své parapsychologické schopnosti. Veškerá poskytnutá data se zaznamenávají a ukládají pro výzkumné účely. Na konci roku 2005 obsahovala databáze více než 60 milionů individuálních testů, na nichž se podílelo téměř čtvrt milionu lidí z celého světa.

Jeden z testů vyhodnocuje schopnost předvídat budoucnost. Tes tuje se, jak dobře uživatel dokáže popsat fotografii, kterou počítač náhodně vybere poté, co uživatel zadá její popis. Tento popis lze vlo žit jako text, nebo uživatel může zaškrtnout políčka, zda podle něj bude na fotografii interiér, nebo exteriér, lidé nebo voda atd. Tento test vyžaduje, aby si lidé představili scénu, kterou uvidí, takže mě napadlo, jestli by nestálo za to prozkoumat, zda do jejich pokusů o popis obrázku, který počítač zobrazí, mohly spontánně proniknout předzvěsti 11. září. Prozkoumal jsem tedy, jaká slova lidé používali při popisu svých představ od 9. září do rána 11. září 2001. Jednalo se asi o 900 testů a něco málo přes 2500 slov.

V neděli 9. září mezi 8:48 a 8:57 východního letního času zapsal v řadě tří po sobě následujících pokusů uživatel s přezdívkou sean tyto dojmy: „dopravní letadlo (viděné zezadu zleva) proti bouřkovému mra ku na pozadí, záblesky roztrhaných mračen, oválné tvary, dvě osoby, vážka? pak kmen [nebo] větev připomínající Everglades [park – pozn. překl.], poté rychlá dynamická scéna pádu mezi dvě vysoké budovy, kolem šachovnicových vzorů oken, nej dříve struktura podobná průmyslovému komínu, pak se rychle mihne zakulacený svraštělý tvar – čelenka z pavích per ame rické Indiánky? pak povrch podobný oblaku sopečného popela nebo květáku“ Seanovy prekognitivní popisy se do fotografií, které později náhodně vybral počítač, nestrefily. Zato nám téměř impresionisticky navozují chaos při událostech 11. září v New Yorku. Na druhý den, 10. září 2001, začal v 17:00 východního času zapisovat uživatel shakey ve dvou po sobě jdoucích pokusech tato slova: „něco padá; bude to chaotická scéna“

Holé psí

31

Opět šlo o nesprávné popisy cílových obrázků, které však v kontex tu 11. září dávají smysl. O půl hodiny později napsal jiný uživatel s přezdívkou justatest ve čtyřech po sobě jdoucích pokusech: „intenzivní … příliš ožehavé; třaskavé; je pobřeží čisté?; kont rolují pobřeží!!!“ A následujícího rána, v úterý 11. září 2001 asi půl hodiny předtím, než první letadlo narazilo do věže Světového obchodního centra, zapsal uživatel xixi v sérii jedenácti pokusů tato slova: „Bílý dům; je po něm, než bys řekl švec; opařen; lidská pošeti lost; červený pruh; nápor; palác; nenechá se podvést; americká politická základna; napnuté svaly; překvapení.“ Jsou toto ryzí, nefalšované předzvěsti 11. září? Nápady popisované těmito slovy byly v kontextu online experimentu s předvídáním budoucnosti neobvyklé, neboť většina fotografií použitých v testu zachycovala přívětivou krajinu, lidi, zvířata a jiné příjemné scény s neutrálním obsahem. Stále je to však jen hrstka potenciálně za jímavých shod mezi 900 testy a argumenty založené výhradně na subjektivním hodnocení mají ve vědě malou váhu. Proto jsem našel způsob, jak posoudit, zda slova použitá v testu předvídání budouc nosti před 11. zářím byla skutečně neobvyklá.

Masové předzvěsti 11. září 2001?

Měl bych zdůraznit, že následující řádky jsou spekulace a nikoli reprezentativní ukázky kontrolované práce v laboratoři, kterou se budeme zabývat později. Ale předkládám je zde proto, že ilustrují, jak internetové experimenty začínají nabízet nové způsoby studia kolektivních efektů psí.

Maje toto na paměti přezkoumal jsem nejprve data z online tes tů předvídání budoucnosti, zaslaná od 2. září 2000 do 30. června 2003.10 Jednalo se o 428 000 testů, na nichž se podílelo asi 25 000

32

Holé psí

4

ideace terorismu

3 2 1 0 —1 —2

2. 5. 2003

2. 3. 2003

2. 1. 2003

2. 11. 2002

2. 9. 2002

2. 7. 2002

2. 5. 2002

2. 3. 2002

2. 1. 2002

2. 11. 2001

2. 9. 2001

2. 7. 2001

2. 5. 2001

2. 3. 2001

2. 1. 2001

2. 11. 2000

2. 9. 2000

—3

datum Obrázek 2-1. Výkyvy skóre ideace terorismu od září 2000 až do června 2003. Šipka ukazuje na 11. září 2001. Pokles 11. září 2001 svědčí o tom, že účastníci internetového testu dálkového nazírání se těsně před tímto datem aktivně vyhýbali pojmům spjatým s terorismem.

osob. Z těchto dat jsem vybral pouze testy, jež obsahovaly slovní popisy, což bylo 256 000 testů s 841 000 slovy.

U každého z těchto testů jsem porovnával zadaná slova se sou borem devíti pojmů, jež vystihují chaos okolo 11. září: letadlo, pád, výbuch, oheň, útok, hrůza, neštěstí, pentagon a kouř. Cílem bylo sledo vat, nakolik se slova, která každý den použily stovky uživatelů, sho dují s těmito pojmy. Počítat jen přesné shody by nebylo spravedlivé, protože někdo mohl použít synonymum nebo jiné související slovo, které by přesná shoda slov přehlédla. Proto jsem vyvinul počítačo vou techniku porovnávání pojmů pro výpočet denního skóre ideace terorismu.11 Analýza k mému překvapení ukázala, že 11. září klesla křivka na nejnižší bod za poslední tři roky sběru dat (obrázek 2–1). Kdyby hodně lidí mělo náhlé spontánní neblahé tušení a bezděčně tyto dojmy sdělilo ve svých online testech, dalo by se spíše předpokládat, že hodnoty vzrostou, ale kolem 11. září skóre naopak výrazně kleslo.

Provedli jsme statistický test, při němž jsme použili sestavené

Holé psí

33

a náhodně datované soubory, a ukázalo se, že pravděpodobnost tak hlubokého poklesu skóre ideace terorismu zrovna 11. září, jak bylo pozorováno, činí 1 : 3300.12 Data tedy nenaznačovala, že by těsně před 11. zářím pronikly do lidských myšlenek podobné předzvěsti.

Svědčí to spíše o tom, že takové myšlenky byly významně potlačeny.

Nejde-li o shodu náhod, pak co mohlo takový efekt způsobit?

Jednou z možností je, že v tyto dny před 11. zářím začali mnozí lidé nevědomě tušit blížící se problémy, ale protože nenacházeli pro tyto pocity žádné souvislosti, potlačili je. Potlačení je nevědomý obranný mechanismus, který používáme, abychom se vyhnuli znepokojivým emocím nebo obrazům. Nikdo přeci nechce, aby mu v hlavě neustále strašily obrazy neštěstí, takže nastupuje potlačení. Jen velmi málo jedinců dokáže uniknout osobní identifikaci s negativními myšlen kami, aniž by je potlačilo, a ještě méně lidí je ochotno takové myš lenky veřejně přiznat. To může být důvodem, proč je potvrzených předzvěstí velkého neštěstí, zaznamenaných před danou událostí, relativně málo.

Další předzvěsti 11. září?

Má-li idea potlačení nějaký význam, čekali bychom, že se objeví i v dalších výkonových testech parapsychologických schopností.

Zkoumal jsem i data z jiného online testu na www.GotPsi.org, ten tokrát šlo o hádání karet. V této hře se ukáže na obrazovce pět karet a vy máte vybrat tu, kterou podle vás v dalším kroku vybere počítač.

Provedete výběr a počítač náhodně vybere jednu kartu a zobrazí ji.

Lze očekávat, že po delší době náhodou uhádnete jednu kartu z pěti neboli 20 % karet. Od srpna 2000 do června 2004 se v tomto testu nashromáždilo 17 milionů pokusů. Pro každý den z tohoto období můžeme vytvořit skóre odrážející poměr mezi celkovými výsledky stovek uživatelů a očekávanou náhodou.13 Skóre výrazně kleslo před 11. zářím 2001 (obrázek 2–2). Pravdě podobnost tohoto poklesu je 1 : 2700,14 což znamená, že uživatelé se těsně před 11. zářím snažili aktivně vyhnout uhodnutí správné karty.

34

Holé psí

3 2

z-skór

1 0 —1 —2 —3

27. 3. 2004

27. 12. 2003

27. 9. 2003

27. 6. 2003

27. 3. 2003

27. 12. 2002

datum

27. 9. 2002

27. 6. 2002

27. 3. 2002

27. 12. 2001

27. 9. 2001

27. 6. 2001

27. 3. 2001

27. 12. 2000

27. 9. 2000

—4

Obrázek 2–2. Každodenní výkyvy v online karetním testu mimosmyslového vnímání od září 2000 do června 2004. Nápadný pokles těsně před 11. zářím 2001 označený svislou tečkovanou čárou dokládá, že účastníci testu se snažili vyhnout výběru správné karty.

Tyto výsledky jsou v souladu s případným efektem potlačení, zaznamenaným u testu prekognice. Oba svědčí o tom, že ve dnech před 11. zářím se mohla řada lidí nevědomě vyhýbat svým parapsy chologickým dojmům, aby potlačili tušení hrozící katastrofy. Ačkoli jde o čirou spekulaci, pravděpodobnost, že by dva samostatné online testy nezávisle na sobě vykazovaly silné negativní tendence těsně před týmž významným datem, je 1 : 1,8 milionu.15 To prakticky vylučuje možnost, že by šlo o pouhou shodu okolností.

Je však shoda okolností důvodem spontánních zpráv o parapsy chologických zážitcích? Možná že rozšířená víra v psí jen odráží ne znalost vědeckých principů a metod. Nebo je výsledkem prosévání hromady dat s přesvědčením, že se v nich musí skrývat něco tajem ného. Při zkoumání neznámého musíme být připraveni na všechno.

Pokročme tedy dál a prozkoumejme otázku víry.

Holé psí

35

Kapitola 3

Kdo věří?

„Trvá-li někdo na svých názorech tváří v tvář přesvědčivým dů kazům o opaku, říkáme tomu pověra. Podle tohoto kritéria by pak tou nejkřiklavější pověrou moderní doby a možná celých dějin byla „vědecká“ víra v neexistenci psí.“ Thomas Etter1

Ideálem vědy je nechat naši zkušenost vzešlou z metodických pozo rování a měření, aby racionálně utvářela naše přesvědčení a názory. Činíme tak pomocí kontrolovaných experimentů. Nemůžeme osob ně zažít všechno, takže musíme důvěřovat tomu, o čem nás zpravují druzí. Je-li víra v rozporu s experimenty, dochází k neshodám. Po dobný konflikt obvykle posuzujeme v kontextu náboženství versus věda. Některé neshody však vznikají, protože se střetne vědecká víra s opakovanou lidskou zkušeností. Jestliže k tomu dojde, pak emoce přebijí rozum. Pojďme nyní podrobně prozkoumat jeden z těchto sporů.

Máme-li věřit tvrzením vědeckého mainstreamu, pak vědci po važují širokou veřejnost za hloupé křupany plivající tabák, jimž se nedostalo „žádné učenosti z knih“. Proč? Protože umouněné masy věří věcem, které jsou podle vědy mimo racionální debatu, zavánějí pověrou nebo jsou prostě zhola nemožné.

Tento stereotyp je poněkud hrubý a jsem přesvědčen, že milov níci tabáku z Appalačského pohoří jej zrovna nepřivítají, ale podle klíčového dokumentu Národní vědecké nadace (NSF, americká vlád ní agentura) se zdá, že nejsme zase tak daleko od pravdy. NSF je přesvědčena, že většina běžné populace je hloupá, protože věří v psí

36

Kdo věří?

a jiné „pseudovědy“.2 V této kapitole prozkoumáme, kdo je pravdě blíž – zda NSF, nebo křupani.

Uvažujme o dvou typech hlouposti: naprostá hloupost a mentál ní zaostalost. V zájmu vědy učiňme z naprosté hlouposti něco trochu oficiálnějšího a nazvěme ji hypotéza nevědomosti. Podle ní lidé věří v paranormální jevy, protože jsou nevzdělaní, a kdyby věnovali více pozornosti tomu, co věda učí o způsobu fungování světa, přestali by věřit bludům, jako je telepatie. Podle této hypotézy každý ví, že kon cepty jako psí porušují základní vědecké zákony, takže ti, kdo tyto základní zákony neznají, musí být ignoranti a budou zřejmě věřit čemukoli nebo komukoli. A to zase ohrožuje strukturu civilizované, racionální společnosti a je třeba to potlačit. Testovatelnou predikcí této hypotézy je, že by se na nižších úrovních formálního vzdělání měl vyskytovat vyšší stupeň víry v psí.

Druhé formě hlouposti budeme říkat hypotéza mentální zaostalosti.

Podle ní vzniká pověrčivost u některých lidí proto, že jsou zabed nění nebo duševně nemocní. Podobně jako hypotézu nevědomosti, také hypotézu mentální zaostalosti považují někteří zastánci orto doxní medicíny za samozřejmost. Například ve vydání Diagnostic kého a statistického manuálu mentálních poruch (DSM-IV) Americké psychiatrické společnosti z roku 1994 se objevuje následující popis schizotypní poruchy osobnosti: „Přetrvávající sociální a interpersonální deficit, vyznačující se omezenou kapacitou pro těsné vztahy, v nichž se necítí dobře, kognitivními a percepčními zkresleními a excentrickým cho váním, počínající v časné dospělosti a přetrvávající v různých podmínkách, jak ji vymezuje pět (nebo více) z následujících položek: – pocity sledování (kromě bludů sledování) – zvláštní přesvědčení nebo magické myšlení, které ovlivňuje chování a neodpovídá subkulturní normě (např. víra v jasno vidnost, telepatii, ,šestý smysl‘…).“ Jinak řečeno, jste-li výstřední introvert a věříte v jasnovidectví nebo telepatii, mohli byste být oficiálně prohlášeni za osobu s psychiat -

Kdo věří?

37

rickou poruchou. Naštěstí máme širokou škálu vynikajících léků, které dokážou vaši výstřednost zmírnit a pomohou vám přizpůsobit se ideální normě, v níž se už lidé neoddávají infantilním fantaziím, jako je „šestý smysl“. Příjemná léčba některými slabšími neurolepti ky (antipsychotické léky) vás těchto otravných názorů zbaví. Možná budete mít krátce potíže s močením a zamlžený zrak, ale dokážete-li vymazat onu protivnou víru v šestý smysl, stojí to za to.

Abychom byli spravedliví, u některých duševních onemocnění je schopnost rozlišovat mezi realitou a fantazií natolik snížená, že to vážně ohrožuje normální fungování. Klíčovým symptomem schi zofrenie jsou hlasy, které nikdo jiný neslyší, a věci, které nikdo jiný nevidí. Podobné zážitky mohou lidi, kteří trpí schizofrenií, dovést k přesvědčení, že jsou výjimečně silní telepati nebo největší jasno vidci na světě a že jejich mozky jsou kontrolovány FBI a CIA. Po dobné přesvědčení může náhle přerůst v kompulze a destruktivní paranoiu, protože vnímání je nekontrolované a neodbytné. A takové stavy nelze zlehčovat – lékařská intervence a léčba jsou v tomto pří padě zcela opodstatněné.

Důkazy Národní vědecká nadace (NSF) pravidelně zveřejňuje zprávu s ná zvem Science and Technology Indicators, v níž shrnuje aktuální stav vědy a technologie.3 Jedna kapitola v této zprávě hodnotí, jak ve řejnost rozumí vědě a technologii, a jedna sekce v této kapitole se zabývá tím, co NSF označuje jako „rozšířený a rostoucí“ problém víry v pseudovědu. To jsou ideje nebo tvrzení, která navenek imitují vědu, ale neřídí se standardními vědeckými zásadami ani pravidly dokazování.

Ve zprávě za rok 2002 je citován celonárodní průzkum veřejného mínění z roku 2001, při němž byla položena otázka: „Někteří lidé mají parapsychologické schopnosti neboli schopnost mimosmyslo vého vnímání. Určitě souhlasíte / souhlasíte / nesouhlasíte / určitě nesouhlasíte?“ Tento průzkum, sponzorovaný NSF, odhalil, že 60 % dospělých Američanů s tímto výrokem souhlasí nebo určitě sou -

38

Kdo věří?

hlasí.4 Starší průzkumy veřejného mínění, které prováděl Gallupův institut v letech 1990, 1996 a 2001 dokládají, že toto procento po stupně roste.5 A uvedená čísla pak byla prezentována jako ukázka žalostného stavu vědecké osvěty ve Spojených státech.

Tím by se jeden vskutku nechal odradit, až na to, že zpráva opa trně našlapuje kolem jednoho zajímavého faktu. Rozdělíme-li re spondenty podle dosaženého vzdělání, pak zjistíme, že 46 % osob s nižším než středoškolským vzděláním souhlasí s tím, že někteří lidé mají schopnost mimosmyslového vnímání, zatímco mezi stře doškoláky a lidmi s vyšším vzděláním s tím souhlasí obrovských 62 %. A mezi „pozornou veřejností“, tedy mezi těmi, kdo se „vel mi zajímají“ o dané téma, jsou o něm „velmi dobře informováni“ a pravidelně čtou noviny nebo relevantní celostátní časopisy, s tím souhlasilo 59 %, tedy slušná většina. Uvedený průzkum tedy ve sku tečnosti odhalil, že víru v mimosmyslové vnímání nelze odůvodnit nedostatečným vzděláním.

Pro kontrolu jsem zkoumal i data shromážděná Národním stře diskem pro výzkumy názorů (National Opinion Research Center) na Chicagské univerzitě.6 Toto středisko, jedna z nejstarších akademic kých skupin zkoumajících výzkumy veřejného mínění ve Spojených státech, shromažďuje ve své ročence General Social Survey širokou škálu otázek, užívaných při sestavování nástinu názorů v USA. Jed na z otázek, která bývá opakovaně kladena, se týká psí. Mě zajímal konkrétně dotaz: „Jak často jste cítili, jako byste byli v kontaktu s někým, kdo je od vás hodně daleko?“ Rozsah možných odpovědí byl od „nikdy v životě“ až po „často“. Porovnal jsem tyto odpovědi s dotazy na dosažené formální vzdělání, jehož rozsah byl od 0 do 20 let. Hypotéza nevědomosti predikuje záporný poměr – čím vyšší vzdělání, tím méně by měl člověk věřit v psí. Jenže skutečný výsledek, postavený na 3880 odpově dích v průzkumech, nebyl záporný, ale na opak výrazně kladný, a to s pravděpodob ností náhody 1 : 80. A netýká se to jen Spojených států. Stejný trend byl pozorován i v Austrálii, Francii a prakticky v každé druhé

Kdo věří?

39

zemi, kde se tyto průzkumy prováděly. Uznávají ho dokonce i skep tikové, i když nad ním skřípou zuby.7 Tím nechci říct, že vyšší vzdělání nijak neovlivňuje víru v para normální jevy. Je známo, že vyšší vzdělání snižuje víru v „nábožen ské paranormální“ koncepty, jako je nebe, peklo, ďábel a kreacionis mus. Rozsáhlý průzkum prováděný na jihu Spojených států, o němž psal v roce 2003 politolog Tom Rice v Journal for the Scientific Study of Religion,8 porovnával víru v náboženské paranormální jevy a víru v psí. Do průzkumu se zapojilo 1200 respondentů a pracovní hypoté za zněla, že víra v oba druhy paranormálních jevů je v podstatě psy chický vyrovnávací mechanismus pro lidi ze sociálně, ekonomicky či výchovně znevýhodněných poměrů. Vyšší vzdělání mělo podle očekávání korelovat se slabší vírou jak v náboženské paranormální jevy, tak i v psí. Výsledky ukázaly, že vzdělanější lidé jsou podle předpokladu méně náchylní k víře v náboženské nadpřirozeno, ale oproti původní předpovědi jsou výrazně více náchylní k víře v psí.

Tento výsledek potvrdil průzkum Harris Poll v roce 2003.9 Ve Švédsku, v zemi, která má jednu z nejvyšších gramotností na světě, badatelé zjistili, že většina populace věří v paranormální jevy a že v posledních desetiletích tato víra ještě vzrostla.10 Nesouvisí však s žádnou konkrétní organizací ani společenským hnutím a vět šina Švédů se nezajímá o institucionalizované náboženství. Ženy mají k této víře větší sklony než muži a její míra nesouvisí s dosa ženým vzděláním. Badatel Uli Sjödin v textu pro Journal of Con temporary Religion v roce 2001 píše: „Nemůžeme již dále opomíjet nadpřirozeno jako potenciální součást ideologií moderního člověka.

Průzkum jasně ukazuje, že to platí jak pro dospělou, tak pro mladou populaci. Až dosud byla ve Švédsku podle všeho zanedbávána oblast výzkumu ideologií a jsem přesvědčen, že to platí i pro většinu ostat ních evropských zemí.“11 Vzhledem k tomu, že víra v nadpřirozeno ve Švédsku odporuje hypotéze nevědomosti, přemýšlí Sjödin nad tím, zda je rozumné nadále „pokládat tyto hodnoty za odchylky“.

Britský psycholog Chris Roe publikoval v roce 1999 v British Jour nal of Psychology studii, v níž testoval hypotézu, že lidé, kteří věří v nadpřirozeno, jsou nevyrovnaní nebo jim chybí schopnost kritic kého myšlení.12 Roe na základě odpovědí od 117 studentů zjistil, že

40

Kdo věří?

O autorovi Dean Radin, PhD. je vedoucím vědeckým pracovníkem Institutu noetických věd (IONS, www.noetic.org) a hostujícím profe sorem integrální a transpersonální psycho logie na Kalifornském institutu integrálních studií (CIIS, www.ciis.edu). Jeho původní profesí byla hra na housle, ale později ji vy měnil za vědeckou kariéru. Bakalářský titul v oboru elektroinženýrství s čestným oceně photo © Jim Johnson ním za fyziku získal na University of Massa chusetts (Amherst), magisterský titul v témže oboru a doktorát z psy chologie následně na University of Illinois (Urbana-Champaign).

Deset let pracoval ve výzkumu a vývoji pokročilých telekomunikací pro AT&T Bell Laboratories a GTE Laboratories. Po třicet let se věnuje pionýrskému výzkumu povahy vědomí. Než se v roce 2001 stal vý zkumným pracovníkem IONS, působil v následujících institucích: Princeton University, University of Edinburgh, University of Nevada, Interval Research Corporation, SRI International.

Je autorem či spoluautorem více než 250 vědeckých či populari zujících článků (více než 80 z nich vyšlo v recenzovaných časopi sech), pětatřiceti knižních kapitol a tří populárních knih: bestselleru The Conscious Universe (Vědomý vesmír, HarperOne, 1997); Entangled Minds (Simon & Schuster, 2006, české vydání pod názvem Propojená mysl, Carpe Momentum, 2017) a Supernormal (Random House, 2013), za kterou v roce 2014 obdržel cenu Silver Nautilus Book Award. Více in formací na Radinově internetových stránkách: www.deanradin.com.

O autorovi

309

JE VŠE VZÁJEMNĚ PROPOJENO? Můžeme vycítit, co se děje s našimi blízkými, kteří jsou od nás tisíce kilometrů daleko? Jak to, že nám někdy zazvoní telefon a my okamžitě víme, kdo volá? Obsahují intuitivní předtuchy informace o budoucích událostech? Je možné vnímat bez použití běžných smyslů?

Mnozí jsou přesvědčeni, že tyto „parapsychologické jevy“ jsou výsadou vzácných talentů nebo božského nadání. Jiní v jejich existenci vůbec nevěří.

Nejnovější vědecké výzkumy však dokládají, že tyto jevy jsou skutečné, velmi rozšířené, a navíc jsou nevyhnutelným důsledkem vzájemně propojené, kvantově provázané reality, v níž žijeme.

Albert Einstein říkal kvantovému provázání „strašidelné působení na dálku“.

Jedná se o způsob, díky němuž dva objekty zůstávají ve vzájemném spojení v prostoru a čase ještě dlouho po své počáteční interakci, aniž by spolu jakýmkoli konvenčním způsobem komunikovaly. Mohlo by podobné provázání myslí vysvětlovat naše zdánlivé parapsychologické schopnosti? Dean Radin, vedoucí vědecký pracovník z Ústavu noetických věd, věří, že tomu tak je.

Radin nám ve své poučné knize ukazuje, že parapsychologické jevy, jako je telepatie, jasnovidectví či psychokineze, jsou reálné, a opírá se přitom o vědecké důkazy z tisíců kontrolovaných laboratorních testů. Autor mapuje původ tohoto výzkumu a všímá si mimo jiné i společně sdílených předtuch událostí 11. září 2001. Radin za našimi nadpřirozenými telepatickými zážitky a intuitivními předtuchami odhaluje fyzikální realitu a vyvrací skeptické mýty, jimiž jsou obklopeny. Kniha Propojená mysl připravuje půdu pro racionální, vědecké pochopení parapsychologických zážitků. 





„Dean Radin přivádí parapsychologii do vědy hlavního proudu.

To je začátek revoluce.“ DEEPAK CHOPRA

„Nestává se tak často, že člověk narazí na knihu, která je na jedné straně zábavným, srozumitelným a vzrušujícím čtením a na druhé straně autoritativním odborným textem. Kniha Propojená mysl taková je. Radin shrnuje nejnovější poznatky parapsychologického výzkumu a zároveň ukazuje, jak zapadají do stále širšího obrazu reality, předkládaného postmoderní kvantovou fyzikou.

Nezapomíná ovšem, jak důležité jsou parapsychologické jevy pro lidstvo!“ CHARLES TART, Ph.D., psycholog, autor knihy The End of Materialism: How Evidence of the Paranormal is Bringing Science and Spirit Together

„My, vědci, pečujeme o křehký táborový oheň uprostřed obrovské džungle nevědomosti. Práce Deana Radina je spolehlivým a důvěryhodným průvodcem na cestě k důležitým převratným objevům, které leží za oním bezpečným kruhem světla.“ NICK HERBERT, Ph.D., fyzik, autor knihy Quantum Reality