JOHN HART Železný dům
V YŠ E H RAD
Toto dílo je fikce. Všechny postavy, organizace a události, které jsou v tomto románu vylíčeny, jsou buď výplody autorovy fantazie, nebo jsou použity fiktivně. Copyright © 2011 by John Hart Published by arrangement with St. Martin’s Press. All rights reserved. Translation © Jindřich Manďák, 2017 ISBN 978 -80 -7429 -599-7
Drsné černé kmeny stromů se kymácely v prudkém větru, jejich větve se prohýbaly pod tíhou sněhu. Venku byla tma, noc. Mezi kmeny běžel chlapec, padal a znovu se dával do běhu. Teplem jeho těla na něm sníh roztával, prosakoval do jeho oblečení a pak dotvrda mrzl. Chlapec viděl svět černý a bílý až na místa, kde byl červený. Na jeho rukou a pod nehty. Na rukou přimrzlých k čepeli nože, jaký by žádné dítě nemělo vlastnit. Na krátký okamžik se mraky protrhly, pak se znovu vrátila úplná tma a železný kmen zkrvavil chlapcův nos, když vrazil do stromu a opět upadl. Zvedl se na nohy a běžel sněhem, který mu sahal po kolena, po pás. Větve ho chytaly za vlasy, rozdíraly mu kůži. Daleko vzadu probleskovalo světlo a zvuky pronásledování se tlumeně linuly za ním jako dech ze chřtánu lesa. Táhlé vytí v ostrém větru… Psi za hřebenem…
Stevan ztišil hlas a přistoupil blíž. „Otec mi řekl, že bych tě měl zabít ve spánku a být rád, že jsem měl štěstí. Chtěl, abych to udělal, ještě než zemře.“ To vzbudilo Jimmyho pozornost. „Opravdu?“ „Myslel si, že jsi blázen.“ „Kecy. Vzájemně jsme se respektovali.“ „On respektoval to, co umíš; to je rozdíl.“ „Jdi doprdele, Stevane. Tvůj otec a já jsme spolu pracovali pětadvacet let. Ještě dřív, než ti narostly chlupy na péru.“ „To nic nemění na tom, co řekl. Řekl mi, že jsi v podstatě duševně labilní a že to jediné, co tě drží v lajně je strach z něj a strach z Michaela.“ „Já se Michaela nebojím.“ „Řekl, že to s tebou bude horší, až tu on a Michael nebudou. Řekl, že se utrhneš ze řetězu, řekl, že představuješ riziko.“ „Tvůj otec mlel z posledního.“ Jimmy pečlivě kontroloval vztek, který v něm propukl. „Chápu.“ „Podívej se, Jimmy, říkám ti to, protože si myslím, že se mýlil, protože chci, abys mi důvěřoval a protože chci, aby z nás byl tým. Rozumíš? Chci, aby tohle byl mezi námi dvěma začátek něčeho nového.“ „Jistě, Stevane. Ovšem.“ „Tak co to provádíš?“ „Je tu nějaký problém?“ zeptal se Jimmy. „Jsme tady, abychom zabili Michaela, ne?“ „Ano.“ „Dostaneme ho a zabijeme za to, co udělal mému otci.“ „A za to, že je arogantní, nafoukaný…“ „Ty jsi sebral tu jeho holku, Jimmy. Nemyslíš, že si toho všimne?“ „Ty jsi mu řekl, že půjdeme po jeho bratrovi.“ „To byla návnada. A hypotetická. Teď už to ví!“ Jimmy mávl rukou. „To není podstatné a nakonec nám to dává výhodu.“ „Možná si přeješ, aby ses s Michaelem srazil muž proti muži, ale já ne. Tenhleten dům by dokázal vybílit za třicet vteřin.“ „Je to tvůj dům. Ne můj.“ 178
„Tak za čtyřicet. Když bys přitom stál uprostřed.“ Jimmy přimhouřil oči. „Myslím, že ten, kdo tu má strach, jsi ty.“ „Odvolej to.“ „Ne.“ Plynuly vteřiny a Stevan uhnul pohledem. „Nemůžeš nad ním vyhrát, Jimmy.“ „Opravdu?“ „Ano, opravdu.“ „Proč ho tedy prostě nenecháš odejít?“ Jimmy jen těžko skrýval své znechucení. „Proč ho nepustíš?“ „Protože mi zabil otce v jeho vlastní zatracené posteli!“ Jimmy přivřel oči. Stevan nechtěl Michaelovu smrt kvůli tomu, jak starý pán zemřel. Chtěl Michaelovu smrt kvůli tomu, jak starý pan žil. Protože Michaela miloval víc než svého vlastního syna. Protože si Michaela vážil víc. Protože Stevan byl zbabělec, a Michael ne. Všechno ostatní byla lež. „Mám plán,“ řekl Stevan. „Věci jsou v pohybu. S Michaelem si nemusíš dělat starosti, dokud ti neřeknu. Prostě budeš sedět a čekat.“ „Já si s Michaelem chci dělat starosti.“ „Nedělej z toho osobní záležitost, Jimmy. Nejde tu o to, kdo je nejlepší. Jde o to ho zabít a jít dál.“ „Nelíbí se mi to.“ „No, je to zařízené.“ „Nic víc mi k tomu neřekneš?“ „Řeknu ti, až tě budu potřebovat.“
21 „Řekněte mi, proč jsou záznamy zapečetěné.“ Michael se snažil udržet emoce na uzdě, ale pořád cítil na dlani horkou kůži svého bratra, která se napínala přes oblouk kosti, jež se tolik podobala té jeho. Poprvé od příjezdu do Severní Karolíny pocítil Michael realitu bratrovy hrůzy. Nikoli teoreticky či potenciálně, ale přímo její ostří, celý její bolestný a ničím
179
nekrytý útok. Poprvé za deset let Michaelovi opravdově hrozilo, že přijde o svou chladnokrevnost. „Nemyslel to tak.“ Abigail byla silně rozrušená. Stáli v prázdné chodbě o podlaží níž. „Potřebuje vás.“ „Nevytáčejte se. Vy ty léky znáte. Vy už jste tu diagnózu slyšela dřív.“ Otevřela ústa v pokusu to popřít, ale Michael ji nepustil ke slovu. „Soudy nepečetí lékařské záznamy bez dobrého důvodu.“ „Udělají to, když je významný senátor požádá o laskavost.“ „To se stalo?“ „Laskavosti. Hrozby. Všechno, co bylo potřeba.“ „Aby se zakrylo, co Julian udělal?“ „Kvůli ochraně mého syna.“ „Mluvíme o té loděnici, že? Před kolika lety se to stalo? Před patnácti? Před dvaceti?“ „Co vy víte o loděnici?“ „Vím, že je zanedbaná, skoro na spadnutí. Parkoviště je zarostlé, cesta ve špatném stavu. Plošina je prohnilá, o lodě se nikdo nestará. Všechno ostatní v tomto sídle je v bezvadném stavu, ale loděnice se nechává chátrat. Tak jak dlouho už to trvá? Patnáct let? Dvacet?“ Abigail váhala a nakonec řekla: „Příští měsíc to bude osmnáct let.“ „Koho zabil?“ Prudce zvedla hlavu. „Jak to můžete vědět?“ „Sama jste řekla, že by toho byl schopný, že očekáváte, že se ve vodě najde mrtvola. Takže nechme těch průtahů. Koho zabil?“ Zavrtěla hlavou. „Tady o tom nemůžu mluvit.“ „Kde tedy?“ Lámala se. „Kdekoli, jen ne tady.“ Skončili v landroveru. Michael seděl za volantem a jezdil na
zdařbůh po cestách sídla. „Stalo se to pět let poté, co jsme ho přivezli domů. Bylo mu čtrnáct.“ Abigail s kamennou tváří hleděla přímo před sebe. „V životě měl velmi málo přátel – ten váš krásný, postižený 180
bratr – ale jeho první kamarádkou byla mladá dívka Christina Carpenterová. Byla starší než on, když zemřela, bylo jí sedmnáct, ale byla velmi drobná. Takové mladé tintítko. Moc hezká. Její matka měla na starosti stáje; otec pracoval ve městě. Bydleli v domku u silnice pár kilometrů odtud. Byli to hodní lidé a jejich dcera se o Juliana zajímala. Samozřejmě nic tělesného. Byli mladí a ona byla slušná dívka. Byli přátelé.“ Přimhouřila oči a Michael věděl, že nahlíží do minulosti. „Normální kamarádství dvou teenagerů.“ Michael přikývl, jako by to viděl, ale ve skutečnosti si ne uměl představit, že by měl normální náctiletou kamarádku. Jeho dětství se skládalo z násilí, hladu a nedůvěry, přátelé v něm zcela chyběli. V tom věku byl na ulici a jediná dívka, kterou kdy potkal, se mu nabídla za desetidolarovou bankovku a polovinu konzervy s ovocem, kterou zahlédla v jeho otevřeném batohu. Když odmítl, nuceně a dutě se zasmála a pak mu řekla, že se jí ulevilo. Řekla mu, že ještě nikdy nebyla s chlapcem, ale myslela si, že tohle všichni kluci chtějí. Dívčina ústa tam dole… Řekla to pomalu a provinile. Položím ti tam dolů pusu za deset dolarů a půlku toho ovoce… Michael zpočátku neřekl nic. Byl ostražitý, protože tak to na ulici chodilo: odlákání pozornosti zepředu a útok zezadu. Ale nikdo si jich nevšímal. Všichni je měli na háku. Měla plastovou láhev na vodu, byla nemytá, oblečení ztvrdlé krustou špíny a páchla. Bylo to mladé děvče na dně; a Michael ji nechal, aby se vymluvila. Řekla mu, že utekla z jakéhosi městečka v Pensylvánii, jehož jméno mu nic neříkalo. Byla tu ve městě něco přes týden, ale nebyla si úplně jistá kolik vlastně dní. Vystoupila z půlnočního autobusu a šla a pořád ještě neměla potuchy, kde ve městě je, neměla ponětí o Harlemu nebo Queens nebo Manhattanu. To všechno tady je New York, že? Michaela ohromila její nevědomost. Ale byla sama, měla hlad a bylo jí zima, dal jí tedy trochu ovoce a pak ještě trochu, když se chvěla a vrhala kradmé pohledy na plechovku. 181
Vzpomněl si, jak ho jedla: z úst jí vystřeloval malý růžový jazyk, po bradě jí tekla světlá šťáva a tam, kde si ji otřela, vzniklo čisté místo. Pak popotáhla a pochlubila se Michaelovi, že je pod tou špínou hezká a že kdyby se mohla někde umýt, mohla by dostat místo jako modelka předvádějící oblečení, boty nebo klobouky. Kvůli tomu přijela do New Yorku, protože všichni chlapi tam doma říkali, že je hezká jako obrázek. Jeden muž řekl, že jsem květina. Hezká jako růžovoučká růže. Michael jí to vůbec nevymlouval, ani když si pročesávala spečené vlasy ušmudlanými prsty. Dal jí zbytek svého ovoce a řekl jí, že jestli chce, může s ním nějakou dobu zůstat. Ale ona odmítla. Chtěla být někde, kde by se mohla dát do pořádku, aby se mohla ucházet o místo modelky. „Člověk musí začít, dokud je mladý,“ vysvětlovala a Michael pozoroval modrou mouchu, která bzučela nad sladkou skvrnou, která jí zbyla na tváři po šťávě z ovoce. Pochyboval, že je starší než on a také pochyboval o jejím tvrzení, že nikdy nebyla s klukem. Michael poznal holku, která dávala, když na ni narazil – stejně jako poznal zatrpklé a ustrašené – a domýšlel se, že ten muž, který jí řekl, že je růžovoučká růže, k tomu měl své vlastní důvody. Ale takový byl život a taková byla ulice; řekl jí tedy, že by mohli být přátelé, a ukázal jí, kudy se dostane do centra, protože si myslel, že mezi turisty, policisty a vším tím bohatstvím světa to pro ni bude nejbezpečnější. Ale tak daleko se nikdy nedostala. Zemřela o čtyři bloky dál – vykrvácela pobodaná v lepenkové krabici. Na ulici se o tom den mluvilo a pak už to nikoho nezajímalo. Ale Michael si pamatoval její jméno: Jessica, která dávala přednost zkrácenému „Jess“, růžová růže v šedém, studeném městě. Poprvé v životě pocítil Michael bodnutí nefalšované žárlivosti. Bylo by hezké mít přátele nebo něco jiného normálního. Bylo by hezké mít matku. „Jak ji zabil?“ Michael zapudil všechny lítostivé myšlenky na to, co mohlo být. Zaparkoval na vrcholu kopce a pozoroval černou vodu a policisty v tmavých oblecích. Na vodě byl třetí člun. 182
Michael zahlédl potápěče. „Byli na jezeře,“ řekla Abigail. „Často si vyjížděli: projížďky v člunu, rybaření, plavání. Někdy vzal Julian s sebou knihu, předčítal jí a nechali se unášet po hladině. Domníval se, že to se od člověka očekává, že bude dělat v člunu s hezkou dívkou. Ale nepředčítal poezii ani prózu o mladé lásce, předčítal vědeckofantastické romány, dobrodružné knihy, komiksy. Nikdy doopravdy nepochopil důvod, jaký je smysl předčítání mladé dívce na klidné vodě. Myslím, že to jednou viděl ve filmu a domníval se, že to muži mají dělat.“ Abigail se odmlčela. Dole pod kopcem zářila vodní hladina mezi zelenými břehy, které se zvedaly jako lehce roztažená kolena. „Nikdo neviděl, jak se to stalo. Odrazili od břehu v sobotu ráno. Odpoledne našli Juliana, který kráčel po kraji cesty, promočeného na kůži, s krví na rukou.“ „A ta dívka?“ „Christinino tělo našli druhý den. Utonula v jezeře. Měla zhmožděniny v obličeji, podlitiny na jednom zápěstí. Policie se domnívala, že Julianova poranění na rukou odpovídají zraněním způsobeným v jejím obličeji, ale nikdy se nepřišlo na nějaký věrohodný motiv, na žádný důvod, proč by té dívce ublížil.“ „Nemyslím si, že by něco takového udělal.“ „Že by ublížil dívce?“ „Že by ublížil přítelkyni.“ „Policie to viděla jinak. Od počátku byla přesvědčená, že ji Julian zabil. Domnívala se, že si něco dovolil a ona ho odmítla. Tvrdila, že ji s největší pravděpodobností zabil v záchvatu slepého vzteku.“ „Popřel to Julian?“ „Byl ztracený jako novorozeně, vůbec si nevzpomínal, co se stalo, neměl potuchy, kde byl, nebo jak se dostal na tu cestu. Můžu jenom říct, že při pohledu na její tělo vytažené z vody plakal. Měl tu dívku rád.“ Odmlčela se a Michael řekl: „Jenže?“ „Jenže byly nastoleny otázky a logické závěry nepřipouštěly žádné jiné možnosti. Podlitiny a Julianův výpadek paměti,
183
kůže pod jeho nehty; jejich vztah. Julian byl poslední, kdo ji viděl živou.“ „Říká kdo?“ „V prvé řadě policie.“ „Byl obviněn?“ „Obviněn, ale nikdy nebyl postaven před soud.“ „Laskavosti a hrozby?“ „Řekněme, že se sáhlo k alternativnímu řešení.“ „Jakému?“ „Dvacet milionů dolarů rodině mrtvé dívky. Dalších pět na zřízení charitativní nadace jménem oběti.“ „Koupili jste si její rodiče.“ „Udělali jsme, co jsme museli, abychom ochránili Juliana.“ „A senátora.“ „Udělali jsme, co jsme museli. Tečka.“ Byla rozhněvaná, v defenzivě a Michael jí to nezazlíval. „A co ta diagnóza schizofrenie?“ „Ta přišla předtím, než bylo obvinění staženo; byla součástí vyšetřování. Nejprve od policejního psychiatra a poté z posudku objednaného soudem. Soudce souhlasil, aby se záznamy zapečetily.“ „Ale Julian podstoupil léčení?“ „Medikace. Terapie. Nakonec toho nechal. Tvrdil, že léky ho oslabují. Nerad viděl, když ho lidé považovali za slabého. Vždycky jsem si myslela, že je to pozůstatek z Iron Mountain; nějaká trhlina hluboko v jeho nitru.“ Chvíli mlčeli; pak zakryl slunce mrak a Abigail řekla: „Podívejte se, byla jsem trpělivá.“ „Já také. Zbývá ještě pořád spousta nedořečených věcí.“ „Prosím, Michaeli. Musím to vědět.“ „Chcete mluvit o tom povolení k pátrání.“ Nebyla to otázka. Sledovali potápěče, který se po zádech převalil do vody z kovového člunu. Slunce se zablýsklo v jeho průzoru a muž zmizel pod hladinou. „Musím slyšet pravdu,“ řekla. „Věříte mi?“ „Ano.“
184
Michael nastartoval motor. „Pojeďme odtud.“ Otočil land rover a začal sjíždět po svažující se cestě. Počkal, až budou policisté mimo dohled, a pak řekl Abigail Vaneové to, co potřebovala slyšet. „Ve vašem jezeře najdou tělo.“ „Ach, ne!“ Když cesta začala stoupat, zařadil Michael nižší rychlostní stupeň. Možná že to Abigail čekala, ale z pouhého pohledu na ni to Michael nemohl vyčíst. Byla bledá a otřesená. „Jak víte, že je v mém jezeře tělo?“ „Hodil jsem ho tam.“ Zakryla si ústa a Michael se zeptal: „Zvládnete to?“ „Ano. Promiňte. Pokračujte.“ Seděla tiše, zatímco jí Michael vyprávěl, co našel v loděnici, a především, proč tam šel. Pověděl jí, co mu Julian řekl, pak jí prozradil jméno mrtvého a vysvětlil jí, že Ronnieho Saintse velmi dobře znal. Zabralo to několik minut. „Ronnie Saints?“ Odvrátila se. „Proboha.“ Michael ji pozoroval. Byla v šoku. „Vy znáte to jméno?“ „Dejte mi minutku.“ Několikrát se zhluboka nadechla a pak se zavřenýma očima přikývla. „Julian ho znal.“ I Michael přikývl. „Znal ho. Bál se ho. Nenáviděl ho.“ „Saints byl jedním z těch kluků, kteří ho šikanovali.“ Dál hleděla do okénka. Nebyla to otázka. „Týral ho,“ řekl Michael. „Nazývejme věci pravými jmény.“ Týral… To slovo jí vyklouzlo ze rtů a Michael cítil, jak se mu ruce zatínají do volantu. „Po Hennesseyovi byl Ronnie Saints nejhorší, velký, silný a sadistický, mladistvý delikvent z hor severní Georgie. Třikrát zlomil Julianovi ukazováček. Pokaždé tentýž. Pokaždé se zahojil. V jediném případě, kdy se Julian pokoušel bránit, mu Ronnie Saints natrhl ucho natolik, že mu ho kus museli přišít.“ „Copak tam nebyli žádní dospělí?“ „Příliš málo a byli příliš lhostejní. Dokud nikdo nezemřel, nestarali se o nás. Fungovalo to tam na základě příslušnosti ke klanům.“ „Ale Julian to mohl říct…“
185
„ V Železném domě nikdo nepráská.“ Abigail na něj konečně pohlédla. Narovnala se a řekla: „Jsem ráda, že je mrtvý.“ Michael to cítil stejně. Jenže tu byly problémy, které Abigail dosud nevzala v úvahu. „Julian a Ronnie Saints spolu byli asi rok v Iron Mountain. Policisté si to nakonec dají dohromady. Poskytne jim to motiv a po té mrtvé dívce před osmnácti lety budou mít všechno, co potřebují, aby šli vehementně po Julianovi.“ „Ale Christina zemřela tak dávno. Julian byl ještě chlapec.“ „Nikdo se nezbavuje zaujatosti obtížněji než policista. Už teď o Julianovi uvažují. To můžu garantovat.“ Abigail si stiskla kořen nosu. Pod pneumatikami křupal štěrk. Ve voze bylo horko. „Proberme si to. Jak se vůbec policie o tom těle dověděla? Kdo ji mohl zavolat?“ „Ten, kdo mě viděl, jak ho házím do vody.“ „Proč nejste ve vazbě?“ „Možná byla větší tma, než se zdálo. Možná to má nějaký jiný důvod.“ Abigail byla skleslá a otřesená. „Myslíte si, že ho Julian zabil?“ „Pokud ano, měl k tomu důvod.“ „Mění se tím něco?“ „Na důvodu vždycky záleží.“ Nespouštěla oči z jeho tváře. „Zabil jste už nějaké lidi, Michaeli? Myslím někoho jiného než toho Hennesseyovic kluka?“ Řekla to vylekaně a Michael nepotřeboval vidět její tvář, aby poznal, co ji to stálo, než ze sebe ta slova vypravila. Vytvořila si o něm představu, jistou teorii, která je většině lidí proti srsti; chápal to. Otevřel se jí trochu víc, než bylo jeho zvykem, ale měli na této záležitosti společný zájem, spojovalo je téměř pokrevní pouto. Michael měl tedy na vybranou. Mohl otázku ignorovat, nebo jí mohl povědět stejné lži, jaké říkal většinu svého života. Dnes udělal něco nového. „Zabil jsem nějaké lidi,“ řekl. „A důvody jste měl dobré?“
186
„Některé ano.“ Pokrčil rameny. „Některé možná ne tak docela.“ „Ale nebylo to nic, s čím byste nedokázal žít?“ „Správně.“ Zahleděla se z okénka a skoro neslyšně řekla: „To musí být příjemné.“ Objeli jižní konec jezera a lesem zamířili zpátky k domu pro
hosty. Ještě předtím, než Michael auto zastavil, viděli, že dveře jsou dokořán. Michael vypnul motor, ještě než se dostali příliš blízko. „Vaše přítelkyně se vrátila?“ Michael hned neodpověděl. Pozoroval otevřené dveře, okna a pak zkontroloval les kolem a řadu stromů po obou stranách domu. Elena byla neústupná a měla proč být rozrušená. Ne existovala šance, že je zpátky, ne po tom, co viděla v loděnici. „Její auto tu není.“ „Ale dveře jsou otevřené.“ „To by ona neudělala.“ „Že by vítr?“ „To bych neřekl.“ Michael pozoroval okna a zahlédl, jak se uvnitř něco mihlo. „Pohyb,“ řekl. Abigail se znovu podívala na dům, a když se Michael posunul na sedadle, zahlédla, že drží v ruce pistoli. Neměla tušení, odkud se tu vzala. V jedné chvíli měl ruce prázdné; v příštím okamžiku tu jednoduše byla zbraň. Myslela na to, jak hovořil o důvodech, pak o mrtvých v ulicích New Yorku. Myslela na krev a smrt, na sedmačtyřicet let vlády násilí Otto Kaitlina. „Zůstaňte tady,“ řekl Michael. Vystoupil z auta a s pistolí spuštěnou u nohy přešel travnatou plochu s ostrůvky holé hlíny. Nohou nahmatal dolní schod. Uvnitř viděl světlo a stíny, ale žádnou známku pohybu. Pohled zpátky mu ukázal, že Abigail vystoupila z auta a jednou rukou se opírá o otevřené dveře; pak zaslechl pohyb
187
hluboko uvnitř domu. Pomalu vyšel na verandu a cítil, jak podlahou probíhají vibrace. Abigail se objevila vedle něj. Uvnitř něco bouchlo do dřeva, tupý, dvakrát opakovaný úder. „Vpravo. Vzadu.“ Michael riskl pohled dovnitř a pak roztáhl pět prstů, aby se ujistil, že Abigail ví, že má zůstat za ním. Přikývla a Michael palcem natáhl úderník pistole. Pak vklouzl dovnitř a pohltil ho stín. Po půl metru zaslechl hlas ze zadní ložnice. „Sakra…“ Michael pocítil, že Abigail za ním ztuhla, cítil, že váhá. Do zadní části domu vedla chodba, na jejímž konci byly dvě ložnice. Michael prověřil kuchyni a pak zaslechl, jak se tříští sklo. Zvuk se v malém domě hlasitě rozléhal. Ať už byl zdroj zvuku jakýkoli, byla to spousta skla. V půli chodby si uvědomil, co se děje, a vešel do pokoje právě včas, aby zahlédl nějakou postavu, jak vyskakuje oknem a mizí. Vyrazil vpřed, aby se pokusil rozpoznat vetřelce, ale les se táhl příliš blízko k zadní straně domu, takže zahlédl jedině záblesk kůže a pohyb, jak se vetřelec prodíral listím, až zmizel. Michael se za ním bez váhání pustil. Dopadl na prsty nohou a rozběhl se. Mohutným skokem přeskočil dřevěnou stoličku napůl ukrytou v mechu a kapradí. Uhodl, že ji prohodila oknem osoba, kterou honil, a že ta osoba je rychlá. Míhala se mezi stromy a udržovala si v houstnoucím lese značný náskok. Zaslechl, jak Abigail z dálky volá jeho jméno. Nevšímal si jí a zrychlil; když se v lese otevřela pěšina, zkrátil náskok tak, že vetřelce poprvé jasně zahlédl. Byla to žena. Dlouhé nohy pod ustřiženými džíny. Úzký pas, postava gymnastky. Pod kůží opálenou dohněda se napínaly drobné svaly. Žena se pohybovala, jako kdyby mohla běžet věčně. Michael přidal a stahoval náskok; žena, jako kdyby vycítila změnu, uhnula doprava a seběhla z pěšiny. Na dlouhé vteřiny ji Michael ztratil z dohledu, ale i když byla tak štíhlá a hbitá, nemohla v lese běžet tiše. Sledoval ji tedy po sluchu, a když se stromy rozestoupily a objevila se
188
nevelká paseka, dostihl ji, vykopl a přirazil jí kotník jedné nohy ke druhé, takže s kotrmelcem upadla. „Klid,“ řekl. Ale žena se vyhrabala na všechny čtyři a chystala se rozběhnout. Michael jí položil nohu na záda a přidržoval ji na zemi, dokud nezajistil pistoli a nezastrčil ji za opasek. „Chci s tebou jen mluvit.“ Divoce sebou zmítala a Michael řekl: „No tak.“ „Pusť mě!“ Pokoušela se zvednout. Michael jí přitiskl předloktí přes lopatky. „Pusť mě, povídám, hajzle!“ Vzepřela se silněji. „Krucinál! Doprdele, pusť mě!“ „Napřed se uklidni. Nikdo ti nechce ublížit.“ Uvolnil tlak natolik, aby ukázal, že to myslí vážně, a ona pod jeho paží ochabla. Michael viděl, že je bosá, na kůži má štípance od hmyzu a je špinavá. Měla na sobě roztřepené kraťasy a kdysi bílé tričko bez rukávů, které teď bylo šedé a flekaté. Vlasy měla špinavě blonďaté, plné úlomků větviček, a byla tak mladá, že si Michael vyčítal způsob, jakým ji strhl k zemi. Bylo to ještě děvče. „Podívej, promiň, no tak. Neuvědomil jsem si…“ Michael si sklíčeně pročísl rukou vlasy. „Neublížil jsem ti?“ „Skončil jsi?“ Její hlas byl tak lehký a dívčí, jako celá její osobnost. „Jo. Na to můžeš vzít jed.“ Michael zvedl paži, ale ona zůstala tiše a ochable ležet, drobná, špinavá dívka sražená k zemi tvrději, než bylo třeba. „Poslyš…“ Michael se naklonil dopředu a ona se pohnula, rychle se převalila na záda, když se jí uvolnila ruka zpod pravého boku. Michael zahlédl stříbrný záblesk; pak se hrabala pryč, zatímco jemu se otevřela na hrudi rudá čára a ucítil bolest. Lehce se jí dotkl dlaní, a když se na ni podíval, byla od krve. Pohlédl na děvče, které se odkulilo a krčilo se půldruhého metru od něj. V ruce držela rozevřenou břitvu. „Mně se nikdo dotýkat nebude. Jen když to dovolím.“
189
JOHN HART Železný dům
Edice Detektivky a thrillery Z anglického originálu Iron House vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Press, New York v roce 2011 přeložil Jindřich Manďák Obálku navrhla Kateřina Urbanová Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2017 jako svou 1705. publik aci Odpovědná redaktorka Marie Válková Vydání první. AA 18,97. Stran 416 Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená cena 368 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz ISBN 978 -80 -7429 -599-7