Tennessee Williams SESTUP ORFEŮV
ARTUR
Orpheus Descending copyright © 1954, 1955 The University of the South. Renewed 1982, 1983 The University of the South. Translation © Jiří Grossman, heir c/o Aura-Pont 1962 and Jiří Kolář, heir c/o Dilia 1962 Graphic design © Vladimír Vimr 2017 ISBN 978-80-7483-068-6
Tennessee Williams SESTUP ORFEŮV Hra o třech dějstvích
OBSAZENÍ DOLLY HAMMOVÁ BEULAH BINNINGSOVÁ PINDA BINNINGS BULDA HAMMA KAROLA CUTREROVÁ EVA TEMPLOVÁ STREJDA POHODA VAL XAVIER VILEMÍNA TALBOTTOVÁ LADY TORRANCOVÁ JABE TORRANCE ŠERIF TALBOTT PAN DUBINSKI ŽENA DAVID CUTRERE OŠETŘOVATELKA PRVNÍ MUŽ DRUHÝ MUŽ
PRV NÍ DĚJST VÍ PROLOG Odehrává se v městečku na jihu Spojených států. Stylizovaný interiér obchodního domu, k němuž je připojena cukrárna. Strop malé místnosti je vysoký a nahoře tmavý, jako by zdi byly provlhlé a pokryté pavučinami. Velkým zaprášeným oknem vzadu vidíme do zneklidňující prázdnoty, která se pomalu ztrácí v houstnoucím soumraku. Děj se odehrává v deštivém období, pozdě v zimě a brzy na jaře, a okno je někdy neprůhledné, ale třpytí se stříbrnými stružkami deště. Na okně je zlacený, staromódním stylem provedený nápis: TORRANCŮV OBCHODNÍ DŮM.
Zboží je v krámě málo a není znázorněno s popisnou důkladností. Stojí tu velké kotouče kretonu a bavlněných látek, o štíhlý bílý sloup se nesmyslně opírá krejčovská panna, na stropě je nehybný ventilátor a z jeho lopatek visí mucholapka. Schody, přerušené odpočívadlem, mizí někde nahoře; na odpočívadle stojí v zelenohnědém květináči podivná, ponuře vypadající umělá palma. Avšak cukrárna, do které trochu vidíme širokým klenutým vchodem, je stinná a poetická —— jako by skrývala vnitřní, symbolickou rovinu hry. Jinou, mnohem menší hrací plochu tvoří ložnička v přístěnku; je obvykle zakryta orientálním závěsem, který je už značně ošuntělý —— ale přesto z něho čas nesetřel původní vzor: zlatý strom s purpurově rudými plody a ptáky fantastických tvarů. Když se zvedne opona, vidíme dvě mladistvě vypadající
P rv ní dějst v í
[7
ženy středních let, DOLLY a BEULAH, jak připravují studené jídlo na dva růžově a červeně žilkované mramorové stolky s jemně kroucenými nohami z černě natřeného železa, které sem byly přeneseny z cukrárny. Dolly a Beulah, manželky drobných plantážníků, jsou oblečeny s křiklavým vkusem a trochu bizarně. V dálce zapíská vlak. V odpověď mu letí psí štěkot z různých míst a vzdáleností. Ženy se na chvilku přestanou zabývat přípravou stolu, utíkají ke vchodu a pronikavě křičí. DOLLY: Pindo! BEULLAH: Buldo! DOLLY: Kulovej blesk už je tady! BEULLAH: Hněte sebou a jděte jim naproti na nádraží!
Jejich manželé projdou loudově krámem; jsou to těžkopádní, brunátní chlapíci, šaty jsou jim příliš těsné, nebo na nich plandavě visí, boty mají zablácené. BULDA: Narval jsem do toho zlodějskýho automatu drob-
nou stovku a vychrchlal mi pár šupů! PINDA: Asi má zaražený trávení. BULDS: O těch propadačkách si s Jabem ještě promluvíme.
Vyjdou. Je slyšet hluk rozjíždějícího se auta, pak ticho. DOLLY: Jabe asi teď bude mít jiný starosti než propadačky
v automatech a kulečníky tady v cukrárně. BEULAH: To bych prosila. Byla jsem tuhle u doktora, optat se, co je s Buldou, má zase v moči cukr, a když jsem šla pryč, ptám se, jak to opravdu dopadlo s tou Jabovou operací v Memphisu.
8] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
DOLLY: A co ti řek? BEULAH: To nejhorší, co může doktor povědět. DOLLY: A co? BEULAH: Nic. Vůbec nic. Ani slovo. Jenom se na mě po-
díval, víš, jaký má obrovitánský šedivý oči, a takhle zakroutil hlavou! DOLLY (se smutným uspokojením): Tak to rovnou Jabovi podepsal úmrtní list. Jak takhle zakroutil hlavou a nic při tom neřek, podepsal mu úmrtní list. BEULAH: Zrovna to samý ti mě napadlo. Co já vím, tak ho otevřeli —— (Zarazí se a ochutná něco ze stolu.) DOLLY: A honem zase zašili —— pokud jsem slyšela já… BEULAH: Hele, řekla bys, že tyhle olivy mají pecky? DOLLY: Podle tebe by měly bejt nadívaný? BEULAH: Jasně. Kde jsou sestry Templový? DOLLY: Kde myslíš? BEULAH: Čenichaj nahoře v pokojích. Až na ně Lady kápne, ta jim, starejm pannám, vyčistí žaludek. Nadarmo není Taliánka. DOLLY: Chacha, to teda ne! Máš pravdu, holka… (Vyhlédne na ulici, kudy právě projel vůz.) Řeknu ti, že mě to samotnou překvapilo, když jsem byla nahoře. BEULAH: Tys byla nahoře? DOLLY: Byla, a ty taky, miláčku, viděla jsem tě. BEULAH: A říkám něco? Zvědavost je lidská. DOLLY: Maji oddělený ložnice, a dokonce ani ne spojený. Každou na jiným konci chodby a všechno je tam takový ošuntělý a temný. Víš, jak mi to připadalo? Jako arest! Jak můžou bílí lidi v tomhle bydlet, na mou duši nechápu, to vážně nechápu! BEULAH (dvojsmyslně): A vidíš, mě to nepřekvapilo. Jabe Torrance si přece tu ženskou koupil.
P rv ní dějst v í
[9
DOLLY: Cože, koupil? BEULAH: Jasně, koupil, bylo jí osmnáct let, když si ji kou-
pil. Koupil ji —— a lacino. Byla tenkrát úplně zničená, že ji kluk pustil k vodě —— (Prudce se otočí za projíždějícím vozem, potom pokračuje.)—— David Cutrere… Holka, tos měla vidět —— kluka —— krasavec, jakých je málo. Když se ty dva sešli, to bylo, jako když třískneš kamenem o kámen – šlehla jiskra a už Ietěl plamen! —— vážně, už to hořelo… DOLLY: Jak to? BEULAH: Plamen – bóže! (Škrtne zápalkou a rozsvítí jeden svícen. Ozve se zvuk mandolíny. Následující monolog je třeba interpretovat zcela nepokrytě jako expozici, mluvit jej takřka přímo do obecenstva a s naléhavostí, která si vynucuje pozornost. Dolly nezůstává v prostoru, kde se bude hrát, a po několika větách zmizí snaha vyvolávat dojem dialogu.) —— Je to už hrozně dávno, dřív, než jste se s Buldou přistěhovali do města. Ale muselas o tom přece slyšet. Otec Lady byl Talián, a když sem přivandroval ze starýho světa, měl akorát mandolínu a vopičku v zelených sametových šatečkách, tos neviděla. —— Obrážel hospody, hrál a vybíral do klobouku… to bylo ještě před prohibicí… —— A lidi mu říkali jednoduše Talián, rozumíš, nikdo nevěděl, jak se vlastně jmenuje, tak mu říkali Talián, cha cha cha… DOLLY (nepřítomně, neurčitě): Ahá… BEULAH (se přesune do křesla a upřeně se zadívá do obecenstva, trochu se předkloní, aby si vynutila pozornost. Její hlas je prosycen vzpomínkami a touhou a při prvních známkách neklidu se Beulah zvedne a postoupí až na scénu jako řečník. V tomto monologu je třeba najít základní klíč ke stylizaci celého představení): Tak to byl její táta, panebože!
10] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
Pak přišla prohibice, a než se kdo nadál, Talián začal prodávat pašovanou kořalku, jako by v životě nic jinýho nedělal! Koupil kus pozemku na severním břehu Měsíčního jezera, dřív to bylo řečiště a lidi se báli, že se tam jednou může vrátit voda, tak to dostal za babku… (Posune židli blíž k divákům.) A na tom pozemku založil sad. Po celým severním břehu nasázel révu a ovocný stromy a mezi to postavil altánky, takový bílý altánky, v nich stolky s lavičkama, kde se dalo pít, a vůbec všelicos dělat, cha cha! A na jaře a v létě se tam slejzaly párky, rozumíš, jako já a Pinda, my tam taky chodili a vyváděli, bože, co my se tam navyváděli! Cha cha — A tenkrát byla prohibice jako bič! Ne jako dneska, kdy stačí seběhnout pár kroků ze silnice, třikrát hvízdnout a z lesa přikluše černoch s flaškou režný! DOLLY: Svatá pravda, holka! Cha cha. BEULAH: Ale tenkrát byla, povídám, prohibice jak bič, všude úplný sucho, jenom u Taliána v zahradní vinárně mokro. Tak jsme si čas od času vyrazili k Taliánovi a pili to jeho červený taliánský víno a řádili v těch altánkách, až se plaňky prohýbaly! Ježíši, ještě teď to vidím, jak se jednou v neděli starej Tooker, metodistickej pastor, do Taliána obul, že ho na kazatelně div neranila mrtvice! DOLLY: Prokristapána! BEULAH: Už jo, holka! —— A v každým tom bílým altánku byla lampička a ty lampičky za chvíli zhasínaly, jedna za druhou, támhle a zas támhle, rozumíš, jak se párky začaly muchlovat… DOLLY: Ach… BEULAH: A jaký divný zvuky člověk slyšel, když se
P rv ní dějst v í
[11
zaposlouchal, volání, šeptání, výkřiky, támhle zas někdo vzdychal, nebo se —— smál —— (Její hlas zněžní vzpomínkami.) A potom se lampičky jedna za druhou zase rozsvěcovaly a Talián s dcerou začali zpívat a hrát taliánský písničky… (Ozve se mandolína a píseň „Dicitincello Vuoie“.) Ale taky se stávalo, že Talián dcerušku sháněl a Lady jak když se propadne do země! DOLLY: Kde byla? BEULAH: S Davidem Cutrerem. DOLLY: Jo takhle… BEULAH: Se starším bratrem Karoly Cutrerový. Zmizeli vždycky mezi stromy a starej papá Románo, jako Talián, hlaholil „Lady, Lady!“ ale kdepak, nic se neozvalo, i když volal dlouho a jak mohl hlasitě. DOLLY: To dá rozum. Když holka zrovna leží miláčkovi v náručí, nemůže se ozvat: Haló, tatínku, tady jsem! BEULAH: No a tenkrát na jaře, nebo to byl už konec léta… (Dolly opět zmizí v pozadí) udělal papá Románo hroznej kotrmelec. Prodal nějakou kořalku negrům. A Mystický bratrstvo se dalo do práce. Vyrazili v noci na vinici, přitáhli barely s naftou —— nekáplo tenkrát celý léto — a zapálili! —— Spálili všechno, keře, altánky, stromy, všechno. —— Stáli jsme s Pindou zrovna na střeše tančírny na protějším břehu jezera a dívali se, jak to chytlo. V deseti minutách byl celej severní břeh v jednom plameni, nic než moře plamenů, a z tý dálky přes celý jezero jsme slyšeli, jak Talián řve: „Hoří, hoří, hoří!“ —— jako by všichni byli slepí a neviděli to, když bylo celý nebe rozsvícený a rudý jako červený víno! —— Cha cha cha cha… Ale hasiči nepřijeli, ani jedna stříkačka z okresu nevyjela ten večer z hasičárny! —— Chudák starej Talián se zabalil do
12] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
deky a letěl do vinice sám a holejma rukama proti ohni —— a uhořel zaživa… Brrr! Uhořel zaživa.. (Mandolína náhle zmlkne.) A víš, co si kolikrát myslím? DOLLY (se vrátila ke stolu a bere si kávu): Ne. Co si myslíš? BEULAH: Jestli má Lady potuchu, že vůdcem Mystickýho bratrstva, co jí tenkrát ve vinici na Měsíčním jezeře upálili tátu, byl její manžel Jabe Torrance. DOLLY: Beulah, když si něco takovýho jen představím, běží mi mráz po zádech. Copak by mohla žít dvacet let s chlapem, kdyby věděla, že jí upálil na vinici tátu? (Z dálky štěkot psů.) V nenávisti spolu vydržej lidi dlouho, Dolly. Uvaž, jak se ženou po penězích. Všimla jsem si, že když se dva přestanou milovat, vybují v nich ohromná vášeň pro prachy. Copaks to nikdy neviděla? Určitě viděla. Kolikpak máš dnes lidí, co se mají nadosmrti rádi? S některýma to dopadne tak, že se jakž takž snášej. No, nemám pravdu? DOLLY: Pravda pravdoucí, mluvíš jako Písmo! BEULAH: Jakž takž snášej, a někdy ani to ne. Něco ti povím, Dolly. Myslím, že z těch ženáčů, co u nás podle úředních lejster spáchali sebevraždu, to doopravdy neudělala ani polovina! DOLLY (znalecky vychutnává důmysl své přítelkyně): Myslíš, že jim pomohly do nebe manželky? BEULAH: Nemyslím, vím to. Holka, některý manželé se ještě nevrátili ze svatební cesty a už se nenáviděj, že nemůže jeden druhýho ani vidět ani cítit. DOLLY: To je hrozný, co povídáš, ale máš pravdu. BEULAH: Ale táhnou to spolu dál. DOLLY: Jo, táhnou to spolu dál. BEULAH: Tak letí rok za rokem, oni škudlí dolar k dolárku a nakupují si, a za chvíli sedí v důlku, mají postavení,
P rv ní dějst v í
[13
lidi doma, v kraji i v církvi, kde jsou zapsaný, si je považujou, a oni choděj do klubů a semhle a támhle, a živá duše neví, že se jdou pokaždý umejt, když jeden šáhne na něco, co měl zrovna v ruce ten druhej! Cha cha cha cha cha! —— DOLLY: Ty se směješ tak zle, Beulah, ty se směješ tak zle! BEULAH (se směje hlasitěji): Ale mám pravdu, že jo! DOLLY: Ano, mluví pravdu! (Kývne hledišti.) BEULAH: A potom jeden z nich —— dostane —— rakovinu —— nebo ho třeba lízne mrtvička, jo? —— A ten druhej —— DOLLY: —— Shrábne, co zůstalo? BEULAH: Správně, shrábne, co zůstalo! A pak se na na něho podívejte, jak rozkvete: novej dům, novej bourák, novej vohoz. Některý se dají dokonce přepsat na novou víru. —— Když je to vdova, narazí si zelenáče, vdovec klofne nějaký kuřátko, cha cha cha cha cha! A tak povídám ráno Lady, dneska ráno, než jela do Memfisu pro Jaba, jí povídám: To si nebudete otvírat cukrárnu, že ne, dokud se Jabe po tý operaci nepostaví pořádně na nohy? A víš, co mi odpověděla? „Tak dlouho se to odkládat nemůže, ani nápad.“ Zrovna jak mě slyšíš. Tak dlouho se to odkládat nemůže, ani nápad. Vrazila do toho hromadu peněz. Všechno se přestavuje, adaptuje, maluje, a tak se bude otvírat na puntík podle programu, v sobotu před velikonocema! —— A proč? —— Protože ví, že má Jabe na kahánku, a kšeft se musí točit! DOLLY: Z toho přechází hrůza. Ale je to pravda. Z čeho přechází hrůza, bejvá pravda.
14] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
Obě ženy se polekají lehkého zasmání, které se ozve v temné části jeviště vzadu. Změna světel na scéně naznačí předěl mezi obrazy.
PRV NÍ OBR A Z Ženy se otočí. V klenutém vchodu, který spojuje obchod s cukrárnou, spatří KAROLU CUTREROVOU. ]e jí přes třicet a není běžně hezká; má zvláštní a prchavý půvab, vystupňovaný až k hranici fantastičnosti oním způsobem líčení, kterým tanečnice Valli vzbudila nedávno takový rozruch v bohémských centrech Francie a Itálie: tvář a rty jsou bíle napudrovány, oči obtaženy a zvýrazněny černou konturovkou, oční víčka namodralá. Rodinné jméno Cutrere patří k nejstarším jménům v kraji a má zvuk. BEULAH: Tady asi někdo neví, že je zavříno. DOLLY: Beulah? BEULAH: Ano? DOLLY: Chápeš, jak se může někdo naschvál takhle bláz-
nivě zřídit? BEULAH: Jsou lidi, že se musej věčně předvádět, to už je ta-
ková nemoc, bejt za každou cenu středem pozornosti. DOLLY: Za takovou pozornost bych se pěkně poděkovala, to ti teda řeknu. Já určitě. Pachtit se, aby mě… Během tohoto dialogu, který je veden tak hlasitě, aby ho Karola slyšela, došla KAROLA k telefonnímu automatu a hodila do něho minci.
P rv ní dějst v í
[15
KAROLA: Dejte mi, prosím vás, Tulane 0370, Nový Orle-
ans. Prosím? Tak malý moment. Ze schodů schází EVA TEMPLOVÁ; jde pomalu, jako by ji pohled na Karolu svazoval a plnil posvátnou hrůzou. KAROLA otočí klikou krámské pokladny, otevře ji, vybere odtud nějaké drobné, vrátí se a vloží mince do automatu. BEULAH: Vzala peníze z pokladny. EVA přejde kolem Karoly, asi jako by šlo dítě kolem lví
klece. KAROLA: Dobrý večer, Sestro. EVA: Já jsem Eva. KAROLA: Dobrý večer, Evo. EVA: Dobrý… (Potom hlasitě zašeptá Beulah k Dolly.) Vzala
peníze z pokladny. DOLLY: Ta? Ta si dělá, co chce. Je Cutrerová! BEULAH: Tiše… EVA: Proč chodí bosa? BEULAH: Když ji naposled sebrali na silnici, měla prej na
sobě jenom plášť a pod ním byla nahá. KAROLA (do telefonu): Ano, čekám. (Potom k ženám.) Pod-
patek mi uvízl v tom vymláceným chodníku a uletěl. (Ukazuje, že drží střevíc v ruce.) Kdo prej si ráno ulomí kramflek, potká do setmění svou lásku. Ale mně se ulomil až za tmy. Třeba to znamená, že svou lásku potkám, než se rozední. (Její hlas zní podivuhodně čistě a dětsky.)
16] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
Nahoře na schodišti se objeví SESTRA TEMPLOVÁ s lívanečníkem v ruce. SESTRA: To nebyli oni? EVA: Ne, Karola. KAROLA (do telefonu): Jen, prosím vás, zvoňte dál, bude
nejspíš opilý. SESTRA projde kolem Karoly stejně jako EVA. Vymotat
se mezi nábytkem, to dá někdy práci… SESTRA: Ta vypadá, co? EVA: Jemináčku! KAROLA: To jsi ty, Bertíku? Tady Karola! Ahoj, pusinko!
Tys do něčeho vrazil? Že jsem slyšela ránu. Tak podívej, právě jsem na cestě, stojím na silnici, všechno je domluvený, peníze budu dostávat pod podmínkou, že se tu víckrát neukážu. Kapánek jsem je musela přitlačit ke zdi. Přišla jsem k večeři s udělanejma očima a v tom černým flitrovaným bolerku, víš v kterým, a Betsy, to je švagrová, povídá: „Ty jdeš na maškarní, drahoušku?“ Kdepak, povídám, vyrazím si po výpadovce k Memphisu, jako za starých časů, když jsem tu bydlela. Ztratila se, člověče, jako cukrář a za chviličku přiběhla s šekem, byl ještě mokrej. A ten šek budu dostávat každej měsíc, dokud se budu vyhýbat městu a okolí… (Vesele se zasměje.) — A co Jackie? Že ho pozdravuju a posílám po tobě pusu! Tak, drahoušku, já startuju a na cestě nikoho brát nebudu, leda bys po tom moc toužil. Sejdem se v Hvězdným hnízdě, to bude otevříno, a kdybych se přece jen zdržela, přijedu za tebou určitě na kafe do
P rv ní dějst v í
[17
Jitřenky, ještě než noční podniky zavřou —— —— —— Haló? Berto? (Nejistě se zasměje a zavěsí.) —— tak a co ještě… (Vyndá z kapsy pláště revolver a jde dozadu k pultu naplnit ho náboji.) EVA: Co tam hledá? SESTRA: Zeptej se. EVA: (přistoupí ke Karole): Copak hledáte, Karolo? KAROLA: Patrony do revolveru. DOLLY: Vždyť nemá zbrojní pas. BEULAH: A vůdčí list má? KAROLA: Když někomu zastavím, abych věděla, že je to ten pravej. DOLLY: Tohle by měl vědět šerif, až přijede z nádraží. KAROLA: Jen mu to řekněte, dámy. Už jsem ho varovala. Ještě jednou se pokusí stavět mě venku na silnici, a rozdáme si to od boku… BEULAH: Když má někdo oplétačky s paragrafy… Tuto větu přeruší zděšené zaječení EVY TEMPLOVÉ a po něm hned zaječení SESTRY. Obě sestry klopýtají nahoru, na odpočívadlo, také DOLLY vykřikne, a otočí se a přikrývá si oči rukou. Do krámu vstoupil ČERNOŠSKÝ KOUZELNÍK. Má na sobě potrhané šaty, které jsou fantasticky zdobeny rozmanitými talismany a kouzly pro štěstí z lastur, kostí a peří. Jeho modrošedá tvář je bíle pomalována tajuplnými znaky. DOLLY: Vyhoďte ho, vyhoďte ho, uřkne mi dítě! BEULAH: Přestaň, Dolly… (Dolly zatím utekla za sestrami
Templovýmí nahoru na odpočívadlo. Kouzelník jde dál, tichounce a rychle něco mumlá bezzubými ústy, zní to jako šelestění větru v suché trávě. V třesoucí se ruce něco drží.)
18] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
To je přece ten potrhlej dědek, kouzelník z Modrý hory. Copak ti může uřknout dítě? Jakmile ČERNOCH dojde do světla, ozve se fráze primitivní hudby, něco jako bubnování. BEULAH jde za DOLLY na odpočívadlo. KAROLA (velice jasně a hlasitě): Jen dál, strejčku, jen dál,
copak nám nesete? Nějakou kost, viďte. Ne, nechci si sáhnout, není ještě čistá, visí na ní nějaké maso. (Ženy vykřiknou odporem.) Já vím, že je to ptačí žebro, ale je samá hniloba. Položte tu kost někam na skálu a nechte ji tam, až slunce a déšť všechnu hnilobu spálí a smyje, pak to bude teprve dobré kouzlo, bílé kouzlo, strejčku, a ne černé jako teď. Tak si ji hezky odneste a udělejte, co vám povídám… (Černoch poslušně zakývá hlavou a pomalu se šourá ke dveřím.) Ale víte co, strejčku Pohodo, předveďte nám, jak volají Čoktové. (Černoch se zastaví v cukrárně. Je z jejich krve a umí pokřik svého kmene.) SESTRA: Ať tady nevyje! KAROLA: Tak spusťte, strejčku Pohodo, víte, jak to je! KAROLA si svleče plášť a posadí se na okno. Začne po-
křik sama. ČERNOCH zvrátí hlavu, přidá se a pokřik dokončí: je to sled štěkavých zvuků, které prudce stoupají nahoru, až konečně dlouze utkví na vysoké, divošsky pronikavé notě. Ženy, které stojí na odpočívadle, ustoupí ještě o krok nahoru. V tom okamžiku vejde do krámu VAL —— vypadá to, jako by ho pokřik přivolal. ]e to asi třicetiletý mladík a jeho nezkrocený půvab je s divošským pokřikem nějak
P rv ní dějst v í
[19
příbuzný. Nenosí ani modré kalhoty ani módní svetr; tmavé seržové kalhoty, oblýskané dlouhým nošením, nejsou zvláště přiléhavé. Z jeho oblečení je nejnápadnější bíle, šedě a černě skvrnitá bunda z hadí kůže. V ruce drží kytaru, která je pokryta spoustou autogramů. Karola se podívá na mladíka. KAROLA: Děkuju, strejčku… BEULAH: Hej, dědku! Čokto! Čarodějníku! Koukej se
zdejchnout, černá kůže! —— Chceme dolů! KAROLA podá černochovi dolar. ČERNOCH odchází
a něco si mumlá pro sebe. VAL drží otevřené dveře, aby jimi mohla projít VILEMÍNA TALBOTTOVÁ, mohutná čtyřicátnice neurčitého zevnějšku. Vilemína maluje primitivistické obrazy a jeden z nich právě přináší do krámu. VILEMÍNA: Přiskřípla jsem si v chevroletce sukni, bude asi
roztržená. (Ženy sestupují ze schodů; lakonické pozdravy, všechna pozornost se soustředí na Vala.) Je tady taková tma, nebo slepnu? Maluju celý den, seděla jsem na obraze v jednom zápřahu deset hodin a utrhla si sotva minutku na kávu, jen abych neztratila to jasné vidění. Myslím, že tentokrát je to ono. Ale jsem příšerně vyčerpaná a nervy mám nadranc. Nic na světě tak nevyčerpá jako tahle lopota, ne, že by vás to udolalo fyzicky, ale vyprahne to nitro. Chápete? Nitro! Jako by člověk vyhořel nebo co. Ale potom! —— Potom mu připadá, že něco dovršil, cítí se očištěn —— nade vším! Jak je Dolly? DOLLY: Ujde to, paní Talbottová. VILEMÍNA: Fajn. A co vy, Beulah?
20] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
BEULAH: No, nemůžu si stěžovat. VILEMÍNA: Pořád ne a ne se rozkoukat. Kdo je to támhle?
(Ukáže na Karolu stojící u okna. Významné mlčení je odpovědí. Vilemína najednou:) Ach! Myslela jsem, že ji rodina odtud vystrnadila… (Karola se maličko a trochu lítostivě zasměje, a jak odchází do cukrárny, sklouzne očima znovu na Vala.) Jabe a Lady se ještě nevrátili? DOLLY: Pinda s Buldou jim jeli naproti na nádraží. VILEMÍNA: Fajn. Tak to jsem přišla včas. Nesu jim svůj poslední obraz, ještě je mokrý. Myslela jsem, že by ho Lady mohla pověsit do pokoje, když se teď po operaci bude Jabe dávat dohromady. Člověk, který uteče hrobaři z lopaty, se rád upomene na duchovní věci. No ne? Jak by ne! Podívejte: Nanebevstoupení Ducha svátého… DOLLY (hledí na plátno): Vždyť nemá hlavu. VILEMÍNA: Hlava —— to byla světelná výheň, přesně takhle vypadalo to moje vidění. DOLLY: Copak jste nám to přivedla za mládence? VILEMÍNA: Božínku, promiňte, jsem tak umordovaná, že ztrácím dobré mravy. To je pan Valentin Xavier, paní Hammová a paní —— nezlobte se, Beulah, ale vaše příjmení si jakživa nepamatuju… BEULAH: To nic. Jmenuji se Beulah Binningsová. VAL: Co mám dělat s tímhle? VILEMÍNA: Ahá, zmrzlina. Myslela jsem, že třeba přijde Jabovi k chuti něco lehce stravitelného, tak jsem přinesla zmrzlinu. DOLLY: Jakou? VILEMÍNA: Ananasovou. DOLLY: No né, ananasovou zbožňuju. Dáme ji radši do ledničky, aby neroztála.
P rv ní dějst v í
[21
BEULAH: (nahlédne pod ubrousek, kterým je nádoba přikryta):
Jak vidím, pozdě bycha honit. DOLLY: Co, už roztála? BEULAH: Je z ní šťáva. VILEMÍNA: Neříkejte! Ale stejně ji dejte do studena, třeba
zase ztuhne. (Ženy stále pozorují Vala.) Kde je lednička? BEULAH: V cukrárně. VILEMÍNA: Myslela jsem, že Lady cukrárnu zavřela. BEULAH: Jo, ale lednička tam zůstala. VAL odejde vpravo do cukrárny. VILEMÍNA: Pan Xavier není zdejší. Včera večer, jak byla
ta bouřka, se mu něco pochroumalo na voze a já ho nechala přespat ve vězení. Hledá práci, tak mě napadlo, že ho představím Lady a Jabovi; jestli teď Jabe nebude moct dělat, mohli by potřebovat někoho do krámu na výpomoc. BEULAH: To je nápad. DOLLY: Jedinečnej. BEULAH: Tak pojďte všichni dál, jak to vypadá, nejeli z nádraží rovnou domů. BEULAH: Nebo někde zarazili a Pinda skočil pro něco k zavlažení. DOLLY: Nejspíš… k Lightfootovým. VŠICHNI jdou kolem Karoly a zmizí. — KAROLA vstala.
Teď jde doprostřed krámu a s nevinně otevřenou zvědavostí pozoruje Vala —— tak jako dovede dítě pozorovat druhé dítě. VAL si jí nevšímá, je zcela zaujat přezkou na opasku; spravuje ji kapesním nožem.
22] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
KAROLA: Co to spravujete? VAL: Přezku. KAROLA: Kluci jako vy pořád něco spravujou. Nemoh
byste mi spravit střevíc? VAL: Co je s ním? KAROLA: Proč děláte, že se na mě nepamatujete? VAL: Koho člověk jakživ neviděl, toho si těžko pamatuje. KAROLA: A že jste se tak vylekal, když jste mě zahlíd? VAL: Já? KAROLA: V první chvíli jsem myslela, že se otočíte a vez mete do zaječích. VAL: Když vidím ženskou, můžu, řekněme, přidat do kroku, ale že bych proto někdy bral do zaječích, to nepamatuju. —— Stojíte mi ve světle. KAROLA (trochu uhne): Promiňte, stačí? VAL: Děkuju… KAROLA: Máte strach, že vás prásknu? VAL: Co že mě? KAROLA: Prásknu. Nebojte se, nejsem práskač. Ale kdyby šlo o to dokázat, že se známe, tak to teda můžu. Ze Silvestra v Novém Orleansu. VAL: Potřeboval bych kleště… KAROLA: Měl jste tuhle bundu a hadí prsten s rubínovým okem. VAL: Jaktěživ jsem neměl hadí prsten s rubínovým okem. KAROLA: Tak hadí prsten se smaragdovým okem. VAL: Žádný prsten s žádným okem, nikdy… (Odvrácen od Karoly, začne si pohvizdovat.) KAROLA (se něžně usmívá): Tak nevím, třeba ten prsten vypadal jako drak a měl smaragdové oko nebo diamantové oko anebo rubínové oko. Vyprávěl jste, že je to dárek od jedné osteopatky, kterou jste poznal na
P rv ní dějst v í
[23
cestách. A vždycky, když zůstanete na suchu, pošlete jí nevyplacený telegram, a ať je to bůhvíodkud a tu osteopatku jste neviděl třeba celou věčnost, ona vám pokaždé poukáže pětadvacet dolarů a pokaždé se stejně sladkým dovětkem: „Miluji tě. Kdy se vrátíš?“ A na důkaz pravdy, ne, že by vám člověk tu historku nemoh věřit, vytáhl jste z tašky nejposlednější z těch něžných poselství, abychom se přesvědčili… (Prudce zvrátí hlavu a měkce se rozesměje. Val na ni stále nehledí a zabývá se přezkou.) Táhli jsme za váma do pěti podniků, než jsme se seznámili, a já vás oslovila první. Stoupla jsem si vedle vás k baru, sáhla vám na bundu a zeptala se: „Z čeho to je?“, a když jste odpověděl, že z hadí kůže, řekla jsem: „Proč jste mi to neřekl, než jsem si sáhla?“ A vy jste řekl ne dvakrát zdvořile: „To máte za vyučenou,“ řekl jste, „aspoň nebudete strkat prsty, kam nemáte!“ Bylo už po půlnoci a já byla hodně opilá. Vzpomínáte, co jsem vám na to řekla? „Co jiného, proboha, člověku na světě zbývá,“ řekla jsem, „než popadnout všechno, co se k němu přiblíží na dosah, popadnout to hezky oběma rukama a držet, ať mu to láme třeba všechny prsty.“ Nikdy předtím jsem nic takového neřekla a ani mě to nenapadlo, ale v tu chvíli se mi zdálo, že jsem jakživa nevyslovila větší pravdu, co jiného proboha člověku na světě zbývá než popadnout všechno, co se k němu přiblíží na dosah, popadnout to hezky oběma rukama a držet, ať mu to třeba láme všechny prsty… Vy jste na mě pohleděl rychle a střízlivě a myslím, že jste i trošínku kývl hlavou, pak jste vzal kytaru a začal zpívat. Po výstupu jste nechal kolovat talíř. Jak do něho někdo hodil bankovku, tak jste hvízdnul. Bratranec
24] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
Bertie a já jsme na talíř hodili pět dolarů. Hvízdnul jste pětkrát a pak jste k nám přišel a pili jsme koňak. Ukazoval jste nám podpisy na kytaře… Uřekla jsem se doteď v něčem? VAL: Proč mi mermomocí chcete dokázat, že se známe? KAROLA: Protože vás chci poznat ještě blíž. Ráda bych si s váma dnes vyrazila. VAL: Vyrazila? Co to znamená? KAROLA: Vy nevíte? To sednete do vozu, drobátko se napijete, drobátko popojedete a někde zastavíte, drobátko si zatančíte při automatu, pak se zase napijete, ale drobátko víc, a popojedete, ale drobátko dál, a zastavíte a zase si zatančíte při automatu, ale drobátko dýl, a pak už netančíte a jenom pijete a jedete a pak už nejedete a jenom pijete a nakonec necháte i pití… VAL: A dál? KAROLA: To záleží na počasí a na partnerovi, s kterým si vyrazíte. Když je krásná noc, natáhnete si deku mezi pomníky na Cypřišovém vršku, to je místní kostnice, a když není hezká noc, jakože dneska není, najme se obvykle chata u výpadovky na Sunset… VAL: To jsem si moh myslet. Ale s tímhle já jednou provždy skoncoval. Chlastat, kouřit a válet se v chatách s někým, koho neznám, to je dobrý pro dvacetiletý děcka, ale já mám dnes třicátý narozeniny a s tímhle jsem už nadobro skoncoval. (Vzhlédne k ní zamračenýma očima.) Už nejsem mladej. KAROLA: Ve třiceti jste mladý —— aspoň doufám! Mně je devětadvacet! VAL: Kdo začne v patnácti chodit na mejdany, který končej s holkou v posteli, ten už ve třiceti mladej není. (Zvedne kytaru a zpívá a hraje „Heavenly Grass“.)
P rv ní dějst v í
[25
KAROLA (vytáhne z kapsy trenčkotu láhev whisky a podá mu
ji): Díky. To je ohromné. Tak všechno nejlepší k narozeninám, vy Hadí kůže. (Stojí těsné u něho.) VILEMÍNA (vstoupí a ostře řekne): Pan Xavier nepije! KAROLA: Jo tak, to pro—miň—te! VILEMÍNA: A kdybyste se uměla líp chovat, neležel by dneska váš pan otec v posteli jako lazar! Zvenku se ozve zvuk vozu. Ženy přibíhají a křičí jedna přes druhou. Vstoupí LADY, kývne ženám a přidrží dveře, aby mohl vstoupit její manžel a muži, kteří jdou za ním. Lady zdraví ženy téměř neslyšně, jako by vyčerpáním nemohla ani promluvit. Lady vypadá na pětatřicet až pětačtyřicet, ale má mladistvou postavu. V její tváři se zračí napětí. Je to žena, která prožila v mládí velký citový otřes: v okamžicích vypětí má sklon k hysterii. Její hlas zní často řezavě, držení těla a pohyby jsou křečovité. Ale když je v klidu, ožije dívčí něhou a vypadá o deset let mladší. LADY: Pojď dál, Jabe. Tady nás čeká celý uvítací výbor!
A podívej, připravili studenou večeři! JABE vstoupí. Vychrtlý zavilý muž, v obličeji šedivý
a zažloutlý. Ženské začnou nesmyslně tlachat. BEULAH: No né, podívejte, kdo to přišel! DOLLY: Na mou duši, Jabe! BEULAH: Nevykládejte, že byl marod. Spíš bych řekla, že
si užíval někde v lázních! A jakou má báječnou barvu, no řekněte! DOLLY: Tak ohromně nevypadal, co ho pamatuju!
26] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
BEULAH: Dělá si z nás psinděru! Ale mě nenachytá! Mě
teda ne! JABE: Prokristapána —— to mě to – zmohlo…
Tísnivé ticho. VŠICHNI lačně zírají na umírajícího člověka, pozorují jeho křečovitý, zavilý smích a nervózní pokašlávání. PINDA: Teda, Jabe, co my narvali drobnejch do toho zlo-
dějskýho automatu! BULDA: A kulečník je rozpálenej jako plotna! PINDA: Cha cha. EVA (objeví se nahoře na schodech a zaječí, aby přivolala Sest-
ru): Sestro! Sestro! Sestro! Bratránek Jabe je tady! JABE: Kristepane… EVA k němu letí, náhle se zastaví a propukne v pláč. LADY: Noch toho, Evo, prosím tě! —— Co jste dělaly
nahoře? EVA: Já za to nemůžu, lidi drahý, já jsem tak ráda, že ho zase vidím, tak šťastná. Pámbu ti požehnej, Jabe! SESTRA: Kdepak je náš drahoušek Jabe, kdepak je bratránek Jabe? EVA: Tady, tady! SESTRA: Pánbíček ti požehnej, potěšení naše, a podívejme, jakou má pěknou barvičku na pusince! BEULAH: Zrovna povídám, že vypadá, jako by byl někde v lázních na sluníčku. Všechny tyto řeči jsou rychlé, jedna přes druhou.
P rv ní dějst v í
[27
JABE: Na žádným sluníčku jsem nebyl, a nezlobte se, ale
oslavovat budu nahoře v posteli, protože jsem —— nějak mě to zdrblo. (Belhá se ke schodům, Eva a sestra vzlykají za jeho zády do kapesníků.) —— Je to tu samá novota. Vida. Vida. Jakto že jsou boty zase tady? Mezi JABEM a LADY se objeví okamžitá nevraživost, jako by to byla nejběžnější forma jejich styku. LADY: Pořád jsme měli v krámě potíže se světlem. JABE: Aha, aha, proto jsi dala regál s botama dál od okna.
To je geniální. Skutečně důmyslné řešení. LADY: Říkala jsem ti, že sem dozadu přijdou zářivky, to přece víš. JABE: Aha, aha. Ale co, zejtra pošlu pro pár černochů a boty přijdou na svý místo. LADY: Dělej si, co chceš, Jabe, je to tvůj obchod. JABE: Vidíš, vidíš. Eště žes mi to připomněla. LADY se od něho odvrátí. JABE vystupuje po schodech
nahoru. PINDA a BULDA jdou za ním. Ženské se dole v krámě shluknou a šeptají si. LADY klesne unaveně do křesla u stolu. BEULAH: Ten už z těch schodů nesleze. DOLLY: Ani pomyšlení, holka. BEULAH: Viděly jste, jak se z něj lilo? To byl smrtelnej pot! DOLLY: A žlutej jak máslo, dočista žlutej —— SESTRA vzlykne. BEULAH (jde k Lady): Já vím, Lady, že je vám těžko o tom
28] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
vykládat hned teď, ale mně s Buldou jde z toho hlava kolem. DOLLY: Já s Pindou jsme z toho úplně zničený. LADY: Z čeho? BEULAH: Z Jabovy operace. Povedla se? DOLLY: Nepovedla? LADY na ně hledí, jako by neviděla. Všechny ženy kro-
mě Karoly se kolem ní chtivě shlukly a třesou se chorobnou zvědavostí. SESTRA: Nebylo už pozdě na chirurgický zákrok? EVA: Nepovedlo se to?
Shora se ozve hlasité, odměřené zabouchání na podlahu. BEULAH: Že prej se to už nedalo řezat. DOLLY: Pořád je naděje, že to není beznadějný. Musíme
věřit. EVA: Musíme věřit a modlit se, aby to nebylo beznadějný. VŠECHNY mají ve tváři slabounký úsměv, o kterém ani
nevědí. LADY hledí z jednoho obličeje na druhý; pak vyrazí krátký trhaný smích, vyskočí od stolu a zamíří ke schodišti. LADY (jako by utíkala): Promiňte, musím nahoru, Jabe na
mě klepe. (Odejde po schodech nahoru. Ženy civí za ní.) KAROLA (do nastalého ticha z ničeho nic, velmi jasně): Když už je řeč o klepání, mně zase něco klepe v mašině. Pořád klep, klep, klep, a já si říkám, kdože to asi je. Buď jsem navázala spojení s některým umrlým předkem,
P rv ní dějst v í
[29
anebo mi vyplivne motor a zůstanu trčet v noci na dálnici. Vyznáte se trochu v mašinách? Aby ne! Byl byste tak moc hodný a projel se kousek se mnou? Abyste slyšel, jak to klepe? VAL: Nemám kdy. KAROLA: A co máte na práci? VAL: Čekám, jestli bych tady v obchodě nesehnal zaměstnání. KAROLA: Já vám nabízím zaměstnání. VAL: Potřebuju placený zaměstnání. KAROLA: Myslíte, že bych vám neplatila? Ženy v pozadí si hlasité šeptají. VAL: Tak až třeba zejtra. KAROLA: Nemůžu tady zůstat přes noc, nesmím v tomhle
okrese zůstat přes noc. (Šeptání je hlasitější. je zřetelně slyšet slovo „zkažená“. Karola, aniž se otočí a se zářícím úsměvem.) Co o mně povídají? Slyšíte, co o mně ty ženské povídají? VAL: Jen kliďánko. KAROLA: Kliďánko? To se mi nechce! Co o mně povídají? Že jsem zkažená? VAL: Když nechcete, aby se o vás mluvilo, proč se takhle malujete, proč se —— KAROLA: Proč? Abych se předváděla! VAL: Cože? KAROLA: Jsem exhibicionistka! Chci, aby si mě všímali, aby mě viděli, slyšeli, cítili! Chci jim dát vědět, že jsem naživu! Vy nechcete dát lidem vědět, že jste naživu? VAL: Chci žít a nestarám se, jestli o tom lidi vědí nebo ne. KAROLA: A proč hrajete na kytaru?
30] Te nnessee Wi lli a m s
S estu p Orfeů v
VAL: Proč ze sebe děláte takovou maškaru? KAROLA: Správně, ze stejného důvodu. VAL: Ne, každej z nás jde jinou cestou… VAL se od ní stále vzdaluje, ale ona ho nepřestává sledo-
vat, její řeč zní naléhavě. KAROLA: Já kdysi bývala, jak se říká, trhlá křesťanská re-
formátorka. Víte, co je to zač? Taková neškodná odrůda exhibicionismu… Ohnivě jsem řečnila a psala protestní dopisy o tom, jak se v okrese krok za krokem masakruje barevná menšina. Neurodí se bavlna, poněvadž ji sežerou brouci, anebo v létě moc prší —— a proto má tyhle lidi kosit pelagra, proto mají umírat hlady? To ne, to přece není možné! Snažila jsem se, dřela, zařizovala bezplatné kliniky, všechny peníze, které mi zůstaly po mamce, jsem v tom utopila. A když se stala ta věc s Willym McGeem —— popravili ho, že se zaplet s nějakou bílou děvkou —— (její hlas je zanícený a vzrušený) ztropila jsem skandál. Oblékla jsem se do pytle od brambor a šla pěšky do hlavního města. Bylo to v zimě. Šla jsem v tom pytli bosa odevzdat osobní protest guvernérovi. Byl v tom kus exhibicionismu, určitě, ale nebyl to jenom exhibicionismus, bylo v tom ještě něco jiného. Víte, jak daleko jsem se dostala? Šest mil za město —— troubili na mě z aut, vysmívali se mi, a dokonce i plivali! —— celou cestu, krok za krokem —— a pak mě zavřeli! A hádejte proč. Pro „ohrožení veřejné mravnosti a pro potulku!“ Ano, tak zněla obžaloba, „ohrožení veřejné mravnosti a potulka“, ten pytel od brambor nebyl prý dost důstojné oblečení… Ale to už je dávno a já
P rv ní dějst v í
[31