Trenčín aneb Laugaricio a Římani… O palatinu Thurzovi… Kde se narodil Pařez a Nulapětka… Cesta na Oravskou Lesnou v TOP Ten?... Do Bytče na kafe… Harýkem v sedle přes přehradu… Oravský hrad na vlastní kůži a v kůži… Trenčín, Považská Bystrica, Bytča, Raková, Čadca (Kysuca), Oravská Lesná, Námestovo, Orava – nádrž, Oravská Magura, Oravský Podzámok, Oravský hrad, Dolný Kubín, Krpeľany, Žilina
Dnešní trasu začneme ve městě Trenčíně. Trenčínský kraj má na svém území několik chráněných území a díky své poloze zastupuje teplomilnou i vysokohorskou faunu a floru a mnohdy vzácné živočichy – tolik odborná literatura. Ze živočichů jsou to jasoňové (Voříšku, no, Voříšku? Voříšku, pište si. – Klasik Jaroslav Žák, Škola základ života), Jasoň červenooký, Jasoň chocholatý. Ne, díky, takhle ne. Jsme přeci bikeři a turisti, ne přírodopisci. Jasně chalani – na té „polňačce“ jste lepší… ( polní cesta u Bytče )
26
27
Trenčín
Považská Bystrica
Bytča
Žilina
Čadca
Raková
Krpeľany
Oravská Lesná
Orava – nádrž
Dolný Kubín
Oravský Podzámok
Oravský hrad
Oravská Magura
Námestovo
Zámek Bytča. Tady soudili Čachtickou paní Tak znovu a jinak! Tohle město v údolí řeky Váhu vždy patřilo a patří k nejvýznamnějším městům Slovenska. Když Římané posunuli hranice svého impéria až k Dunaji, tak začali budovat opevněné tábory i severněji. A právě v Trenčíně nechali na skále originální doklad o tom, že tady „kempovali“. Na svislé stěně hradní skály je totiž vytesána zpráva o vítězství císaře Marca Aurelia, který právě zde v Laugariciu – jak se to tehdá jmenovalo – s druhou legií zvítězil nad germánskými vojsky Kvádů. A to se, milé děti, stalo roku 179 našeho letopočtu, uff, dějepis. Tak takhle slavné to tady bylo! Nás to ovšem nevyhodí z pohody, my si jako obvykle dáme sraz u nějakého výrazného místa. Vezmeme-li jako jistotu dálnici D1/E50, tak na exitu 119 (směrem od Piešťan a Nového Města nad Váhom) odbočíme na č. 61 a po nějakých dvou kiláčkách – to už se ulice jmenuje Bratislavská – zastavíme u čerpačky SLOVNAFT, která je po levé straně před mostem přes Váh. Já tam rád zastavuju, protože pokud mám za sebou už nějakou větší „štreku“, tak nejenže dotankuju, ale koupím si malé občerstvení a ten malý kousek k vodě dojdu. Tam si v klidu doplním síly při pohledu na řeku a lodě a taky si – když mě moc bolí prdelka – řeknu, že v příštím životě si vyberu jako hobby lodičky J. A hlavně je tady krásný pohled na Trenčianský hrad, ať si odpůrci hradů říkají, co chtějí. 28
U čerpačky, pokud je to místo setkání s nějakými kamarády, kteří pojedou s námi, uděláme naši známou „Káďovu trojkombinaci“ BPZ. Kdo nezná předešlé Průvodce po Čechách a po Moravě – a nechce se dívat do slovníčku na konci knížky, je to benzin, pití a záchod. Pokud totiž vyrážíme na výlet v počtu více jak jednoho motocyklu, tak je nutné v zájmu plynulé jízdy donutit všechny bikery k tomu, aby si dotankovali plnou, šli se vyčůrat a také se napili, nebo radši koupili malé pití s sebou, a poučili svoje batůžky, že doplňovat tekutinu je nutnost, i když zrovna nemám žízeň. (Večer v Kolibě se už tak pobízet nenechají, samozřejmě J.) Pokud se tohle jednoduché pravidlo dodržuje, tak se vyvarujeme mnoha nepříjemných situací. Každý z nás to zná, když se za jízdy někdo snaží naznačit, že musí, že už jede jenom na páry nebo, nedej Bože, zastaví. Ostatní zastavují samozřejmě také – a to v těch nejblbějších místech – jen aby zjistili, co se děje. Okolo frčí TIRáci, někdo vběhne do silnice, děs běs. Tak proto BPZ. J Trenčín je krásné a jak jsme právě zjistili i hodně staré město, i když tenkrát to byla spíš osada s tím zpěvně znělým názvem Laugaricio. Dnes je dominantou samozřejmě Trenčínský hrad, jehož nejznámějším vlastníkem byl Matúš Čák Trenčanský, kterému se v jeho době říkalo Pán Váhu a Tater. Jak rád zdůrazňuju, nejsme parta historických nadšenců, a tak nebudu popisovat všechny památky, které ve městě jsou. To bychom se nikam nedostali. Jen bych docela rád zveřejnil nápis, který je v gotickém oblouku Městské brány a přináší obyvatelům Trenčína tento vzkaz: Jestliže Bůh nehlídá město, darmo bdí ten, kdo ho hlídá. To jen pro ty, co nebudou mít tolik času, aby si Trenčín prohlédli – ti druzí si to přečtou na bráně sami. Možná by někoho ještě zajímalo, že tady v létech 1811–1813 studoval na evangelickém lyceu František Palacký, nebo třeba to, že se tady rodí dobrý hokejisti. Třeba Marián Gáborík nebo Zdeno Chára. Z Trenčína vyrazíme právě po mostě přes Váh po č. 61 na Trenčianskou Teplou, Dubnici nad Váhom a Ilavu až do Považské Bystrice. Hned kousek za Trenčínem už vidíme velké kopce – skoro hory – pohoří Bílé Karpaty. Mám tady tu cestu rád, i když to zase tak velká romantika není. Je to ale dobrá silnice, a pokud nebudeme chtít zastavit 29
v Považské Bystrici, tak je tady možné najít hezké hospůdky cestou. Budeme projíždět také obec Ladce, která sice díky tomu, že je u ní nejstarší cementárna na Slovensku (už od roku 1890), není sice rájem ekologů, ale mají tam pěkný kostel sv. Valentýna a barokní zámeček s parkem a lipovou alejí, který byl adaptován na klášter. Pokud je ale čas nebo chuť na jídlo, tak jednoznačná volba je Bistro-Restaurace v obci Beluša. Tady obyčejně zastavíme a vždycky se super najíme. Mají venkovní zahrádku, tak jsme rádi, že je vidět na mašiny, ale to by nebylo to hlavní. Tady prostě vaří na dvě hvězdy od Pohlreicha J. A cena poledního menu 3,50 Eur je už jen milým bonusem. Jen namátkou si vzpomínám na „tá jedlá“. Třeba: polévka šošovicová nebo fazulová, bryndzové pirohy so slaninkou, bravčové mäso s hríbovou omáčkou, krkovička po sedliacky, zemiaky, uhorka nebo párlový bóčik s kapustou a knedľa. No, nezní vám to už samo o sobě nádherně? A což teprve až to ochutnáte! Super jídlo za super cenu! Mají tady taky zvláštní nabídku – menu XXL. To je asi pro ty velký chlapy z kamionů. Polívka, 200 g masa, 200 g přílohy, 200 g salátu nebo dezert a k tomu pití. To vše za 5,90 Eur! Nikdy jsem to tady nezkoušel, protože jsem měl co dělat s porcí běžnýho jídla. No, a když zrovna natrefíte třeba na Husacie hody nebo Zverinový týžďeň – pohádka! Jo a je to přímo uprostřed obce – žádný hledání. Musím říct, že díky tomu většinou projedu Považskou Bystricou a nezastavuju. Je to asi škoda, ale jsem vždycky tak najedenej, že ani kávička by se tam „nesmiestila“. J Sobášny palác v Bytči. Tady by chtěl svatbu snad každý
30
Z Beluše je to asi 10 až 12 kiláčků do Považské Bystrice, což je celkem pohodová jízda a silnice je k našim miláčkům taky milostivá – myslím tím kvalitu. Považská Bystrica byla díky své poloze u řeky Váhu osídlena již v pozdní době kamenné – nicméně dějiny města jsou spojené až s historií Považského hradu, který i když už není jaksi v kondici (to je dost kulantně řečeno, je to zřícenina), je pořád dominantou. Nevím, jestli to mám vůbec říct, ale i když se stydím, faktem je to, že během husitských válek město zničilo husitské vojsko. Teď dorazila město dálnice D1, která vede skrz a je hlavní dopravní tepnou. Co ale musím samozřejmě zmínit, jsou Považské strojírny. Co? Nic vám to neříká? Tak napovím – Manet, Pionýr zvaný Pařez, nulapětka… Ano, už jsme doma J! Vsadím se, že všichni, kteří jezdíme na čemkoliv, co má dvě kola a motor, jsme začínali na strojích odsud. Legendární Jawa 550, Jawa 555, Jawa 05, 20 a 21 nebo třeba Babetta a později Jawa 23 Mustang nebo Korado či Jawa 90 Cross. A jak to vzniklo, že se tady v padesátých letech začal dělat motocykl Pionýr? No to musím objasnit. V roce 1947 se zde začal vyrábět motocykl Manet. Může za to vlastně Korejská válka, že tu musel Manet začátkem padesátých let skončit. Továrna byla velká muniční fabrika i s výrobou zbraní, ale s doprovodnou výrobou (motocykly, kola, koloběžky, kočárky). Vše ale muselo skončit kvůli výrobě vojenské pušky. Když válka v Koreji skončila, tak soudruzi sebrali továrně výrobu pušek a přesunuli jí do Uherského Brodu na Moravě. A právě výroba Pionýra byla náhrada. Považské strojírny se tomu bránily, ale neubránily. A tak se tady vyráběly legendy, které jsou už dneska hledanými veterány. Tak přece chápete, že jsem o tom musel napsat. Po č. 61 se pouštíme dál a projedeme pěkné dediny Plevník-Drienová, Predmier, až dojedeme do města Bytča. Myslím, že když vzpomenu Bytčanský hrad a jeho pána Jiřího Thurzu, tak to většině zapálí. Ano, byl to onen uherský palatin, který měl asi prstíčky ve slavném soudu roku 1611 s mocnou uherskou šlechtičnou Alžbětou Báthoryovou, která byla obviněna z mnoha bestiálních vražd, mučení a týrání mladých děvčat, jak to bylo ve filmu Juraje Jakubiska. 31
Bytčanský zámecký areál, náměstí a pár přilehlých ulic si zachovaly původní ráz. Jak praví průvodce – vše ostatní poznamenala éra socialismu. My ale máme chuť na kávičku a taky naše batůžky už žadoní o přestávku. Pokud chcete opravdu zažít něco výjimečného, tak zámecká restaurace Palatin je zařazená mezi TOP reštaurácie Slovenska a v nádherném prostředí je to určitě zážitek. Protože ale nechceme zase někde dlouho sedět, tak se zastavíme třeba na náměstí Slovenské republiky, kde je nám blízká kavárnička KL Racing team Café, sedneme si venku ke stolku a dáme si dobrý kafe. Víc nechceme. Bytču opustíme po č. 507 na obec Kotešová a v té po č. 541 na Velké Rovné směr Turzovka. Tahle cesta je balzámem na duši. Doposud jsme jeli po hlavních cestách a teď po č. 541 pomalu stoupáme mezi lesy – provoz víceméně nulový. Když jsem jel touhle cestou naposledy, v srpnovém krásném dni, tak jsem se musel hodně přemáhat, abych nesundal helmu a nevychutnával si přechody ze sluníčka do stínu lesů, kterými se projíždí. Jenže čert nikdy nespí a tady se mu platí v eurech. Projedeme Vysokou nad Kysucou – sedlo Semeteš – a já mám pocit, jako bychom byli v Krkonoších. Krajina je tady podobná, ale s provozem na silnicích se to nedá srovnávat – tak si to užijeme. Sedlo Semeteš, kam jsme se vyšplhali, je ve výšce 670 metrů nad mořem a na jeho vrcholu je super zařízení – hostinec U Cipára. Tady bych asi měl napsat stylový, ale nenapíšu. Je to tu totiž ne stylové, ale opravdové a přátelské. Včetně paní hostinské. Tenhle hostinec je převážně pro horské turisty, kteří se toulají po zdejších vrcholcích a těší se na teplé posezení u kamen, něco dobrého k snědku a také levné a čisté místo k přespání. Přesně to je tady možné dostat. A s úsměvem! Domácí kuchyně a také něco sladkého ke kafi je tady tradicí a cena za přespání v dřevěném podkroví je 11 euro za osobu. Jo, není to překlep. Ptal jsem se po historii názvu – hostinec U Cipára – a čekal jsem něco humorného, ale když jsem se dozvěděl pozadí vzniku této příjemné chalupy, tak mi bylo všelijak. Na konci války, 20. dubna 1945, totiž válečné šílenství asi ještě nemělo dost. Při partyzánském boji vybuchl v osadě Semeteš vůz ustupujících 32
U Cipára – sedlo Semeteš. Hospůdka s příběhem… Vlasovových jednotek a ty se pomstily zavražděním 21 místních mužů – od 16 do 60 let. Jediný, kdo přežil tento masakr, i když s průstřelem hlavy, byl Štefan Cipár. V noci se vyhrabal zpod těl a byl tak jediným přímým svědkem této tragédie. Na jeho památku nazvali hostinec jeho jménem – „U Cipára“. Cestou ze sedla Semeteš klesáme do údolí a je to velmi příjemná jízda. A protože touhle cestou skoro nikdo nejede, tak se můžeme kochat. První domy v Turzovce nás vítají krásnou přírodou. Okolo jsou všude kopce lemované lesy, údolíčka a úvozové cesty, které končí v roklích. Vzpomínám si na doby, kdy jsme tudy jezdívali pouze s dekou a celtou srolovanou na řidítkách a kdy stačilo jen v nějakém krámku koupit něco k jídlu a trochu pitiva na večer. Místo k přenocování se nehledalo, nešlo o to, jestli se někde smí, ale jestli se nám na nějakém místě líbí. A pokud jsme si večer udělali oheň, tak nás hajnej jenom upozornil, abychom po sobě uklidili. J V tomto duchu, myslím v klidu a pohodové jízdě, cesta pokračuje. Z Turzovky teď už ale jedeme po č. 487 přes Staškov a Rakovou až do města Čadca. Silnice je tady pěkně široká a kvalitní – což nás sice překvapí, ale hned nás to přinutí, abychom za to trochu „vzali“. Dojeli jsme do Čadce, což je okresní město, a tak trochu té pohody a klidu na silnici musíme oželet. Město leží na řece Kysuci, v tradičním regionu Kysuce a taky tu mají Kysucké 33
vlastivedné múzeum. Mně se docela líbí původní název z roku 1565 – Dorf Tzaczka. Jedeme dál směrem na Krásno nad Kysucou, kde se chytíme č. 520, a čeká nás krásná cesta Chráněnou krajinnou oblasti Kysuce. Tahle cesta vede vesničkami Zborov nad Bystricou, Klubina, Stará Bystrica, Nová Bystrica, Jasenovská a Oravská Lesná. Silnice je tady široká, klidná a kvalitní. Tady si srdce bikera opravdu poskočí a já tuhle trasu stavím, když ne do TOP 10 slovenských cest, tak určitě hodně vysoko. Ve Staré Bystrici – hned u „kruháku“ – nás zaujme krásná „Bystrická reštaurácia“. Což o to, stavení je opravdu krásné, směs tradiční architektury a moderního stylu, ale to nebývá u hospod to nejdůležitější. Mnohdy je hospoda krásná, ale jídlo není k žrádlu – nebo žrádlo není k jídlu? Tady se to ale podařilo skloubit dohromady. Krásné, čisté a moderní prostředí, příjemná obsluha a také moderní gastronomie v tradičním slovenském duchu. Samozřejmě, že mají v nabídce halušky na všechny možné způsoby, ale také jídla, která jsou prezentovaná v současném trendu. Já si tady rád dávám grilovaná kuracie prsia s hríbovou omáčkou nebo vyprážanú husací pečeň (játra). Lahoda nevídaná J! My ale – třeba po super obědě – musíme jet dál. Na cestě nás čeká Oravská Lesná, což je horská obec, která vznikla spojením několika malých. Severně jsou lyžařské vleky a jihozápadně Dřevěný kostel Všech svatých v Tvrdošíně, od roku 2008 na seznamu UNESCO
34
vodní nádrž Nová Bystrica, která slouží i jako zásobárna pitné vody. Konec Nové Bystrice začíná zvláště pěkným úsekem cesty, která tady šplhá do kopce po spádnici se zatáčkami, jež jako by byly kopií cest na horských velikánech při etapách na slavné Tour de France. Pokud máme čas, nebo tuto trasu jedeme s celou rodinou, tak si můžeme udělat pěknou zajížďku do železniční stanice Tanečník nedaleko Oravské Lesné, kam nás zavede cedule u silnice ve velikosti opravdové lokomotivy. Tam totiž začíná vyhlídková jízda vláčkem, který dříve vozil „vyrúbané“ dřevo a teď vozí turisty. My ale pokračujeme po č. 520 a ráz krajiny je pořád stejný. Tedy pořád stejně krásný J. Na okolních kopcích vidíme občas sloupy lyžařských vleků a horské chalupy sloužící k ubytování turistů. V zimě je to tady asi živější, ale nám to vyhovuje takhle. Projedeme Zákamenné a Brezu a to už nás vítá vodná nádrž Orava neboli Oravská přehrada a na jejím břehu město Námestovo. Město bylo zničené koncem druhé světové války a vše nanovo začalo až s dokončením Oravské přehrady, když byly zatopeny dvě třetiny města a turistický ruch se stal hlavní oblastí práce místních obyvatel. Na břehu přehrady jsou restaurace a možnosti ubytování, ale pokud pojedete v sezoně, tak máte asi Smolíka. Tahle Oravská přehrada je velmi oblíbená a bez rezervace se asi nevyspíte. Pravda je, že jsem tady taky nikdy nespal. Přímo na břehu – asi kiláček od vjezdu do města – je atraktivní „Ranč u Edyho“. Nemůžete ho minout, protože má u silnice několik velkých poutačů. Stylový hotel s restaurací patří k těm atraktivnějším. Zařízení je celé ve dřevě, což koresponduje s názvem, a interiér je dotažený do detailů. Já osobně mám rád „stylovky“, ale nesmí to na mně působit jako Disneyland. J Samozřejmě, že jsme místní kuchyni ochutnali. Speciality typu ohnivý bič Rančéra, tajomstvo Ranču a kovbojské sedlo už s poukázáním na Zdeňka Pohlreich nemám moc rád. Mám takový pocit, že se mě snaží ohromit a vnutit mi, že teď teprve uvidím tu pravou gastronomii. To spíš si dám něco, co je místní a čemu rozumím. Proto 35
si tady dávám rybičku – zubáč z našej prehrady. Hezky připravený na másle a s česnekem. Mňam (jo, a zubáč je candát J). Má to ale jenom jednu nevýhodu, že to chvilku trvá a taky to, že díky atraktivnosti místa a turistickému ruchu je cena okolo 15 euro. A to není žádná hitparáda. Naproti tomu dvoulůžkový pokoj stojí 35 euro, což celkem jde. Pokud ovšem zvolíte nějaké jídlo z nabídky denní menu – a pokud taky najdete místo – tak to je příjemná cena okolo 6 euro i s nápojem. Pokud jste využili nabídku a zastavili se u Edyho, tak kvůli pokračování naší trasy se musíme malý kousek vrátit na „kruháč“ a přes vodu (po hrázi přehrady) po silnici č. 520 jedeme dál směrem na Tvrdošín. Vždycky si vzpomenu na historku, kterou jsem tady zažil, když jsme někdy v devadesátých letech „dělali Slováč“. Přijeli jsme do Námestova a utábořili jsme se na břehu přehrady. Tenkrát to nebylo nijak těžké prostě přijet, postavit stan vedle mašiny a jít na procházku (tedy najít nejbližší osvěžovnu). Blízko břehu byla hospoda. Tam jsme se rozhodli, že něco pojíme. Nabídka tenkrát nic moc a myslím, že jsme si dali nějaké klobásy a sledovali západ slunce a opálený holky v letních šatičkách, co odcházeli po dni na sluníčku domů. Důležité bylo, že atmosféra v hospodě byla přátelská. Žádné hádky, žádné „Čehúni z tej zasratej Prahy“ – prostě pohoda. Jen jeden místní – prý začínající podnikatel – nám nějak extra nakloněný nebyl. Při setkáních u baru dával najevo, že je domácí, a s přibývajícím časem a čárkami na tácku to tu trochu houstlo. Najednou jsem slyšel nějaký hluk, a tak jsem se vypravil k baru, kde bylo pár našich a hlavní slovo měl kamarád Oťas Jéé. A já už jen slyšel: „Tak vo co? Vo litr, vole…“ Asi sázka! Jo, přesně tak… Nesmyslná sázka, že Oťas přejede přes vodu v nejužším místě přehrady na druhý břeh do Slanické Osady v sedle Harleye. No, blbost! Ale co chcete po pár pivech v letním horkém dni? Tenkrát tisíc korun bylo dost peněz, a tak jsem se divil, co blbne. Jenže tenhle lišák se domluvil s jedním místním klukem, který toho frajera neměl rád, a s naší pomocí umístil Oťasova Harýka na širokou pramici, uvázal lanama a za nadšeného řevu všech hostů, kteří vyšli z hospody, nastartoval a těch asi 36
Josef Káďa Kadeřábek
Motorkářský průvodce po Slovensku Fotografie Hanka Kadeřábková Vydalo Nakladatelství BRÁNA, a. s., Nad Vinným potokem 4, 101 00 Praha 10, jako svou 1158. publikaci Odpovědná redaktorka Dana Bryndová Obálka a grafická úprava Q point Praha Technická redakce Vlasta Machová Sazba Q point Praha Tisk a vazba Finidr s. r. o. Stran 296 Vydání první Praha 2018
info@brana-knihy.cz www.brana-knihy.cz Najdete nás na Facebooku
Knihy z Nakladatelství BRÁNA si můžete objednat nebo zakoupit také na naší adrese po dohodě s obchodním oddělením
292