0298383

1

Sobota. Kabinka byla zalitá ultrafialovým světlem. Kluby v centru instalují UV zářivky kvůli feťákům, kteří si pod nimi nevidí žíly a nemůžou si do nich nic píchnout. Rubik nebyl výjimkou. Fetky si občas našly žílu ještě venku na ulici, označily si ji propiskou, šly dovnitř a na záchodech si vrazily jehlu přímo do označeného místa. Jakmile je to koplo, sesuly se se skelným pohledem na podlahu. Křížky na předloktích pak připomínaly drobné krvavé polibky na přáníčkách k narozeninám. Ubezpečil jsem se, že jsem za sebou zavřel dvířka, a stoupl si na prkénko. Šroubovákem, který jsem si přinesl s sebou, jsem opatrně oddělal šrouby, kterými bylo světlo přichycené u stropu. Barmana Smithsona jsem sledoval několik týdnů. Přestože měli v podniku úklidovou četu, trávil na záchodech podezřele dlouhou dobu. Sáhl jsem do díry ve stropu a šátral kolem. Pytlíky. První, který jsem vytáhl, byl plný koksu. V dalších byly tři různé druhy prášků a v dalším drobné balíčky osmy připravené k použití. Téměř všechny drogy jsem vrátil zpátky, znovu přišrouboval světlo ke stropu a slezl ze záchodu. Na hřbet ruky jsem si odsypal lajnu. Celá paže se mi klepala. Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl a ve snaze dostat tělo znovu pod kontrolu jsem napjal každý sval v těle. Když jsem otevřel oči, padl mi zrak na graffiti načmárané nad splachovací nádržkou. Nemysli na to, co dnes v noci přijde, psalo se tam. Dobrou minutu jsem na ten nápis zíral a nakonec koks sesypal zpátky do igelitového pytlíku, ze kterého jsem ho vzal. Spláchl jsem, odemkl dveře a vyšel ven. Bar teprve ožíval. Drinky přestaly být za plnou cenu, ale stály jen polovic. Řady celodenních násosků začali doplňovat lidé, co se po prá91

ci scházeli s přáteli. Catherine si na baru objednávala obvyklou vodku. Kaštanové vlasy jí volně padaly na ramena a ledabyle zvedaly tep každému chlapovi v místnosti. Byla s ní Isabelle Rossiterová. Pohromadě jsem je viděl poprvé. Napadlo mě, jestli třeba není právě Catherine ta kamarádka, která ji stáhla do Franšízy. Doufal jsem, že se pletu. Najednou mi došlo, že vlastně pracuji v Catherinin neprospěch a že kvůli mně možná skončí ve vězení. Ve sklenici piva jsem zahlédl vlastní odraz a odstrčil ji od sebe. Isabelle si prsty přejížděla po krku a nesměle flirtovala s robustním hlavním barmanem. Vzpomněl jsem si na ten článek, který jsem o něm četl. SMITHSON OSVOBOZEN

Barman něco řekl a přiměl Catherine zvednout zrak. Začali se hádat. V jednu chvíli se Catherine dokonce postavila před Isabelle. Zaslechl jsem, jak mu říká: „Už dost.“ Isabelle ji nakonec uklidnila a zjevně se s barmanem nějak domluvila. Catherine je nechala být a odešla si sednout k rohovému stolu. Barman cosi pověděl dívce, která pro něj pracovala, obešel barový pult a vypochodoval z hlavních dveří. Isabelle chvilku počkala a pak ho následovala. Několik mužů u okolních stolů na ní natolik viselo očima, že když vycházela ven, málem jim vypadly z důlků. Sledoval jsem Catherine, jestli za nimi náhodou také nepůjde, ale zůstala na místě. Když jsem přešel k baru, servírka zrovna obsluhovala tři lidi najednou. Veselá blonďatá Australanka. Nejspíš studentka. „Čtvernou vodku, prosím.“ „Co třeba něco, za co mě nezavřou?“ „Jí jste nalila,“ namítl jsem a ukázal na Catherine v růžku. Barmanka se po ní ohlédla a usmála se na mě. „Ona je ale něco extra, brouku. Ty ne.“ „Tak teda Jamesona a sodovku.“ Za ten hlod jsem jí dal velké dýško, lokl si a otočil se do místnosti. Prošel jsem před Catherine a usadil se zády k ní u vedlejšího stolu. Přemýšlel jsem co dál, když za mnou najednou zaskří92

paly nohy od židle a po dřevěné podlaze přešel pár podpatků. Opět se mi rozklepala levačka a já litoval, že jsem si nešlehnul. „Aidane,“ oslovila mě Catherine. Zvedl jsem k ní zrak. Přejel jsem přitom očima od černých semišových jehel přes koženou sukni a top s hlubokým výstřihem až po kaštanové vlasy volně splývající přes ramena. Znal jsem tu dívku teprve pár týdnů. Přišlo mi neuvěřitelné, když jsme se střetli pohledem. „Cath.“ Usmála se. „Koukám, že tě ta touha po monoklu doteď nepřešla.“ „Den ode dne jsem tomu cíli blíž, nemyslíš? Přisedneš si?“ Přinesla si od vedlejšího stolu skleničku. „Kdo zatím vede?“ zeptala se a sedla si naproti mně. „Chvíli to vypadalo, že mi jednu ubalí Carver, ale z toho nakonec sešlo.“ „Jednou se dočkáš.“ Bylo znát, že ji ta rozmíška mezi Isabelle a barmanem stále trápila, takže byla nepřirozeně strohá. „Jak na tebe vlastně působí?“ „Zain? Umí pořádat fajn večírky.“ „Nic víc?“ „Moc dlouho jsem s ním nepobyl.“ „Mluvil jsi s ním. O tom si většina lidí může leda nechat zdát, to mi věř…“ „Jak působí na tebe?“ Neodpověděla. Nenechala mě změnit téma. „Co ses tady začal tak ochomýtat, Aide?“ Dvakrát jsme se spolu vyspali a ona si začala uvědomovat, že o mně vlastně vůbec nic neví. „Sháním práci. Právě o tom jsem se v pátek bavil se Zainem.“ „Chtěl by ses dát naverbovat k jeho děvčatům?“ „Takhle o sobě smýšlíš?“ „Já o sobě vlastně moc nepřemýšlím.“ Odmlčela se. „Nikomu ale nepatřím, jestli máš na mysli tohle.“ „Ani lidem, co tě platí?“ „Ani lidem, co mě píchají.“ Po mé pravé ruce upustila barmanka tác se skleničkami. Všechny se roztříštily a polovina stolů začala zvesela halekat. 93

„Nesnáším, když tohle lidé dělají,“ řekl jsem. „Když jsou nemotorní?“ „Když upozorňují na chyby druhých.“ „Chyby druhých?“ „Já tím nemyslel –“ „Ne.“ Stiskla mi ruku, čímž mě umlčela. „Dala jsem ti příležitost a tys svedl řeč na jiné téma. Teď už na tom nezáleží.“ Posbírala si věci a zvedla se. „Dobrou noc, Aidane.“ Ostatní děvčata na mě zpravidla vrhala vypočítavé úsměvy, jako by si ty skutečné šetřila pro jiné lidi, na později, ale Catherine byla jiná. Vždy se na mě usmívala od srdce. A já jí vždy lhal. Zvedl jsem se, ale už ode mě odcházela a podpatky klapaly o dřevěnou podlahu. Zastavila se a otočila. „Budeš tu?“ „Asi ano,“ odpověděl jsem a doufal, že si znovu přisedne. „Vyřídil bys kamarádce, že jsem odešla?“ „Tomu blonďatému děcku?“ Přikývla. „Jo, tomu. Možná by ses měl po práci poohlédnout jinde. Třeba bys našel něco lepšího.“ Otočila se a odešla. Bylo to v podstatě poprvé, co se mnou zkusila vážně promluvit. Měl jsem jí říct něco jiného, napadlo mě. Něco lepšího. Isabelle Rossiterová se vrátila přibližně o hodinu později. Sukni měla povytaženou o dva centimetry výše než předtím a zamířila si to přes celou místnost rovnou na dámy. Barman se vrátil zhruba pět minut před ní. Stejně jako ostatní muži ji i on sledoval koutkem oka. Když se vynořila z toalet, nervózně se rozhlídla a zapadla na konec barového pultu, který její nový kamarád zrovna neobsluhoval. Ať už mezi nimi venku došlo k čemukoliv, pravděpodobně jí řekl, ať si dá odchod. Servírka kromě ní obsluhovala všechny ostatní zákazníky, a tak se jí nemusela ptát na věk, a Isabelle se postupně choulila a zmenšovala, až téměř nebyla vidět. Po pár minutách se s milým, zato prázdným výrazem ve tváři prošourala kolem baru. Utřela si nos, vytáhla telefon a napůl předstírala, že si v něm něco čte. V místnosti bylo celkem chladno, ale ona se přesto leskla potem, z čehož se dalo soudit, že je sjetá. 94

Hlavní barman se zrovna smál vtipu jakéhosi zákazníka, když si všiml, jak se jeho směrem Isabelle proplétá davem. Naschvál se otočil, zabručel cosi o trubkách a zašel dozadu, aby se jí vyhnul. Isabelle vypadala jako dítě ztracené v supermarketu. Zákazník, který se s manažerem tak smál, se k ní otočil. Obličej měl rudý jako po infarktu a opuchlý od alkoholu. Levá ruka mu spadla z pultu a otřela se jí o stehno. Když se do něj zabodla pohledem, přiložil jí ruku k uchu a něco jí do něj zašeptal. Bylo jí sedmnáct let. Jemu dobře přes padesát. Zamračila se, ustoupila a zavrtěla hlavou. Ne, říkala mu s vlastním vykalkulovaným úsměvem. Díky. To přežije, chlácholil jsem se. I já byl kdysi mladý. I já měl za to, že sex a prachy byly půlka veškerého lidského bytí. Pomalým plynulým krokem přecházela k východu. Opuchlina se otočil a zvedl jí sukni. Stáhla si ji a pokračovala dál. Barem se přesto rozlehl nadšený ryk. Já se znovu zadíval do svého piva, kde se na hladině odrážela má pokřivená podobizna. Když jsem odcházel, zvedal jsem se velmi pomalu a modlil se, aby než dojdu k východu, byla dávno pryč. Bohužel stála hned venku na chodníku a kochala se, jak jí od úst stoupá pára. „Isabelle,“ oslovil jsem ji. Otočila se ke mně se zářivým úsměvem na rtech speciálně nacvičeným pro hlavního barmana. Držela ho, byť jsem jí z pohledu vyčetl, že mě chvilku nedokázala zařadit. Ruce jí sklesly ke kabelce. „Potkali jsme se u Zaina…“ „Ten astrolog,“ chytla se, rozzářila a popošla ke mně. „Jak se vede?“ „Jen tak jsem zašel na skleničku. Jsem rád, že jsem tě tu potkal.“ Úsměv jí najednou pohasl. Vážně? „Narazil jsem na Cath. Poprosila mě, abych ti vzkázal, že už šla.“ „Aha.“ Vypadala ublíženě. „A říkala kam?“ „Ne. Akorát mi přišlo, jako by ji něco rozhodilo.“ Protáhla obličej a pokusila se zakrýt, jak zrudla. Nerad jsem na ni tak tlačil, ale mluvit jsem s ní potřeboval. „Kamarád už mi taky odešel a docela mám chuť ještě na jedno. Kdybys chtěla, tak tě zvu…“ Okamžik o tom přemýšlela a pak prošla kolem mě zpátky do baru. Připadalo mi, jako by se snažila napodobovat někoho jiného.

95

2

Z tanečního parketu jsme slezli roztřesení, ale trsat se nám chtělo dál. Já kupoval drinky a Isabelle se smála jako pominutá. Klátila se celým tělem dopředu a dozadu a oběma rukama si zakrývala ústa. Záblesky oprýskaného oranžového laku na nehty a oranžové rtěnky. Čas od času mi zabrousila pohledem přes rameno a já věděl, že chce, aby někdo viděl, jak spolu tančíme. Bez obtíží jsme si sedli ke Catherininu volnému stolu v rohu. Servírka zrovna ohlásila poslední objednávky, takže byl každý buď na parketu, nebo ve frontě před barem. Na stole po Cath dokonce zůstala nedopitá sklenička. Milenci se v té chvíli začali párovat. Isabelle se opřela a sledovala, jak spolu kluci a děvčata odchází. Někteří šli ruku v ruce, jiní s kamennými výrazy ve tvářích. Přemýšlela nahlas a snažila se překřičet muziku. „Zajímalo by mě, kolik z nich se zrovna potkalo, a kolik spolu je dlouho.“ „Ti, co po sobě tak lezou, se dnes potkali. Dlouhodobé páry poznáš podle toho, že spolu nemluví.“ Zakroužila skleničkou a pokusila se nasadit ledabylý tón. „Jako třeba Zain se Sarah Jane?“ Podíval jsem se na ni. Od chvíle, co jsme se posadili, se celá klepala, ale snažila se to zakrývat. Znovu mě napadlo, čím se sjela. Jestli tím, co jsem zkusil já ve Fairview. „Izzy, ta lahev vína, cos mi tuhle dala. Kdes ji vzala?“ Přemýšlela. „Nevím. Nejspíš byla od Neila.“ Barman jí něco nasypal do pití. Nejspíš ji napadlo, na co se jí budu chtít ptát, tak zaimprovizovala. Upřeně se mi zahleděla do očí a bez okolků vytáhla z krabičky cigaretu, jako by to bylo v restauracích stále povolené. Ruce se jí třásly tak, že jsem jí musel připálit. Potáhla a foukla mi kouř do obličeje. 96

„Ty Zaina nemáš zrovna v lásce, viď?“ svedla řeč na jiné téma. „Nijak zvlášť.“ „Proč?“ „Pije.“ Na ta slova se zamračila. „Ne že by byl ochlasta, ale vysává lidi jako pijavice.“ „Alespoň je nevyužívá jako ty.“ Pokusil jsem se tomu zasmát, ale z jejích mladých úst to znělo jako prachsprostý fakt. Jako výsledky rentgenů. „Využíváš svoje nevýhody,“ navázala. „Stejně jako já.“ „A jaké nevýhody máš?“ Předstírala, že mě neslyšela, a začala si místo odpovědi kývat hlavou do rytmu. Kolem zářila světla laserů a v písni se opakovalo cosi o tom, že se máme pořádně rozdivočet. „Tuhle písničku miluju,“ řekla. Já vyčkával. „Lidé mě nemají moc rádi. Tebe taky ne.“ Jektaly jí zuby, tak si zhluboka potáhla z cigarety. „Určitým způsobem je to výhoda, protože se jim můžeme dostat hodně blízko k tělu.“ „Komu se dostáváme k tělu? Zainu Carverovi?“ S pohledem upřeným na obláček kouře, který zrovna vydechla, řekla: „On je taková alternativa…“ „Čeho?“ „Hypotéky, dluhu, zaměstnání.“ „Takže si u něj dáváš na rok oraz od školy?“ „A proč ne?“ „Mohla bys přijít o všechno, co máš.“ „No Future.“ Vyslovila to přesně jako Johnny Rotten ze Sex Pistols. Oba jsme se zasmáli. „Máš pravdu. Spíš bych měla s baťůžkem na zádech spolu se svými vrstevníky objíždět kulturní pustinu.“ Přiťukl jsem si s ní. „Obchod s drogami najednou nezní tak špatně.“ „Jsi v pohodě. Už jsem ti to řekla? Všichni ostatní do mě neustále hustí, abych se vrátila domů.“ „Kdo třeba?“ „Zain, Cathy, Skřipec. Celá tahle sebranka.“ „A domov máš kde, Izzy?“ „O tom nechci mluvit…“ 97

„Co tě sem vůbec přivedlo?“ Upřela na mě pohled. „Jen mi nepřipadáš, že bys sem tak úplně zapadala.“ „Proč ne?“ „Přijdeš mi, jako bys vyrůstala v zazobané rodině.“ „Jdi do hajzlu,“ odsekla. „Ty mně zas, jako bys byl celej život švorc.“ „Proto jsem tu.“ Okamžik ještě tiše supěla. „U mě za to mohly všechny ty anorektičky, se kterými jsem se od dětství kamarádila. Borečci, co mě akorát chtěli držet za ruku a psát o mně básničky…“ „S Isabelle se toho asi moc nerýmuje.“ „Ne,“ přitakala. „Moc ne.“ „Časem zestárnou a vyrostou z toho.“ „Tohle si fakt myslíš, že se s lidmi děje?“ Neodpověděl jsem. Odklepla si popel na stůl, trochu mě přitom spálila a vzápětí navázala: „Jak jsi tuhle mluvil se Zainem… Tos mu říkal, že je pijavice?“ „Zrovna na tohle řeč nepřišla.“ „Co po tobě chtěl?“ „Radu.“ „Ale?“ „Nechává si přetírat fasádu a chtěl vědět, jestli by mu pastelově zelená ladila s těmi jeho pohádkovými kukadly.“ „Říkals, že je pijavice…“ „Jo, ale co se bavit o něčem jiném?“ „No tak,“ trvala si na svém. „Koho vysává?“ Jen jsem dál seděl a ani nemukl, dokud si nevšimla, jak se na ni dívám. „Jdi do hajzlu,“ zopakovala, a tentokrát to myslela vážně. Típla cigaretu o stůl. Na nedopalku měla oranžovou rtěnkou obtisknuté rty. „Za sebe se rozhoduju sama.“ Utáhla si šátek kolem krku a já si vybavil její jizvy. Rozhlédl jsem se po klubu a všiml si, že na mě hlavní barman znovu upřeně zírá. Vzpomněl jsem si na jeho osvobozující rozsudek. Na důkazy, které se ztratily z evidence, a na říznuté víno, které dal Isabelle. Dnes večer by se musel dostat přese mě. Zamával jsem mu. Isabelle si vzala Catherininu sklenici vodky a upila. Ani jeden z nás nemrkl, dokud v sobě neměla celou třetinu. 98

„Stačí,“ řekl jsem a natáhl ruku přes stůl, abych jí vzal skleničku od úst. Dva lidé uprostřed tisícihlavého davu, a oba jsme dobrou minutu seděli v ohlušujícím tichu. „Na nás musí být pohled,“ ozvala se nakonec. „Vypadáme jako jeden z těch skutečných párů.“ Následoval hořký konec večera. Rozsvítila se světla a všechny nás odhalila. Muži i ženy, kteří se v příšeří zdáli plní života, nyní vypadali uštvaní a zdrchaní. Hudba, která podpírala strop, se vypařila a zanechala místnost prázdnou a bez života. Hlavní barman se proplétal mezi stoly směrem k nám a sbíral skleničky. Stále se do mě vpíjel vpadlýma popelavýma očima. Přiblížil se k nám, ve tváři rozzuřený a tvrdý výraz. „Zavíráme,“ štěkl na nás a zprudka nám na stůl položil tác nedopitých skleniček. Isabelle začala téct krev z nosu, tak se upravovala ve skládacím zrcátku. „Ty tu na mě počkej,“ osočil se na ni. Zarděla se, podívala se na něj a lehce přikývla. „Já ji chtěl domů doprovodit sám,“ řekl jsem. „Proč?“ „Jeden nikdy neví, na koho by mohla narazit.“ „Otravuje tě?“ zeptal se barman Isabelle. Dlouze a vyčerpaně se na mě podívala. Viděl jsem jí na očích, jak na ni jde útlum, ale i tak se nechovala přirozeně. Měl jsem dojem, jako by se ho bála. „Jo,“ špitla. „Otravuje.“ Hlavní barman si otřel nos a svěsil hlavu. Pak se zašklebil. Přizvedl si jednu stranu tácu se skleničkami a vší silou ho na mě zvrhl. Sklo mi vletělo do obličeje. Zalily mě střepy, pivo, zbytky pití. Odněkud mi tekla krev a mísila se s tekutinami, které mi máčely nohavice. Isabelle se vmáčkla do židle. Lidé kolem se zajíkli překvapením. Veškerý hovor se naráz utišil. Parta chlapíků začala skandovat. Skleslí lidé, kteří se sami potichu šourali ven, se po nás otočili. „Soráč,“ ušklíbl se hlavní barman s úsměvem. Vytáhl si z náprsní kapsy od košile kapesník a sklonil se, aby mi z tváře osušil kapičku. V tu chvíli do mě prudce vrazil ramenem a jmenovkou mi zavadil o klíční kost. Popadl jsem dech a postavil se. Židle se za mnou převrátila. Ve tváři jsem cítil střepy. 99

„Neile,“ zděsila se servírka. Stála za barmanem a s rukou na rameni se ho snažila uklidnit. Zakymácel jsem se dopředu a on mě zhurta odstrčil nazpět. Cestou ven se zastavovalo stále více lidí a sledovali naši rozepři. Někteří se smáli a výskali. Postávalo jich tam dost na to, aby člověk dostal velmi nepříjemný pocit. Aby si připadal jako ožrala. „Promiň,“ řekl jsem Isabelle a cestou na záchody, když jsem procházel kolem deseti i více sžíravých párů očí, jsem se málem přerazil o židli. „Počkej venku,“ slyšel jsem barmana, jak jí říká. Když jsem vešel na pány, zakrvácený, od pasu dolů promočený a páchnoucí chlastem, dva muži, kteří si tam zrovna povídali, si vyměnili pohledy a odporoučeli se ven. Naskočila mi vzpomínka na Isabelle a její slábnoucí hlásek a pak na Smithsona, jak se směje na schodech soudu. Prošel jsem kolem zrcadla a uviděl v něm rozklepaného muže s rudým obličejem. Zašel jsem rovnou do kabinky, kde jsem ten večer začínal, postavil se na mísu a strhl ze stropu světlo. Spolu s ním mi zůstaly v ruce dvě třetiny sádrokartonové desky, ke které bylo přišroubované. Na podlahu kolem mě dopadlo několik pytlíků drog. Jeden po druhém jsem je roztrhal a obsah vysypal do záchodu. Splachoval jsem potom tak dlouho, než na hladině zůstalo plavat jen několik pilulek. Naposledy jsem spláchl a vyšel z kabinky. Otevřely se dveře a já věděl, že za nimi bude stát on. Pomalu jsem se otočil. Světla za sebou zanechávala nadpřirozené stíny. Manažer sebevědomě nakráčel přes celou místnost až ke mně a mrštil se mnou o zeď. Klíční kost mi pod kůží řvala bolestí. Chytil mi čelist do dlaně a stiskl. „Je moje,“ zasyčel a probodával mě pohledem. Měl jsem zastřený pohled, ale byl mi tak blízko, že jsem cítil, jak z něj táhne vodka. Vlepil mi jednu dvě facky a natáhl ruku ke třetí. Přikývl jsem a on mě pustil. Podíval se na sebe do zrcadla a rychle si protáhl rameno. Trochu jsem přitom ucukl, což ho pobavilo. Pomalu a výhrůžně se dal na odchod, očividně spokojený s tím, jak vypadá. Chtěl mi ale dát najevo, že by se každým okamžikem mohl otočit a dorazit mě. Nechal jsem ho přejít celou místnost, vzít za kliku a otevřít dveře. 100

„Glene,“ zavolal jsem na něj. Jen co uslyšel své pravé jméno, tak se otočil. „Jaks mi to kurva řek?“ Dveře se zavřely. „Glene.“ „Kdes to slyšel?“ zeptal se a upřeně se na mě díval. „Kohos kurva slyšel, že by mi tak řekl?“ „Tak se přece jmenuješ, ne? Glen Smithson?“ Udělal dva velké kroky mým směrem a znovu se mnou mrštil o zeď. Vyrazil mi dech. „Jmenuju se Neil,“ procedil a zamával mi před očima jmenovkou. „To si pamatuj.“ „Asi jsem se spletl,“ já na to. „Myslel jsem, že o tobě psali v novinách –“ Glen Smithson mě praštil do hrudníku takovou silou, až jsem málem omdlel. Svezl jsem se po zdi na podlahu, a když jsem dopadl, na záchodech začaly problikávat zářivky. Ležel jsem na podlaze a stěží popadal dech. Smithson stál nade mnou a hlasitě funěl. Pak si ke mně přidřepl se slovy, že jestli okamžitě nezmizím, tak mě zabije. O tom jsem nepochyboval. „Zmiz,“ vyštěkl a odkopl mě k východu. Došel jsem ke dveřím a chytil se kliky, abych se udržel na nohou. Když jsem se ohlédl, vypadal v blikajícím světle jako duch. Vyšoural jsem se ven promočený nejenom od piva, ale teď i potu. Obrovská, nepřirozeně osvětlená pivnice byla liduprázdná. Roztřeseně jsem popadl židli, která byla nejblíže po ruce, a odtáhl ji zpátky k záchodům. Otevřel jsem dveře a viděl, jak se Smithson před zrcadlem češe. „Co je?“ zeptal se. „Myslím, že se ti rozbila zářivka.“ Zíral na mě, než mu došlo, co bych tím mohl myslet. Pomalu se otočil ke kabince, nad kterou jsem objevil drogy. Otevřel dvířka. Když chápavě vzhlédl ke stropu a uviděl vyrvané světlo, spadla mu čelist. Škoda že jsem neviděl, jak se zatvářil při pohledu na ty prázdné pytlíky. Na poprašek kolem mísy. Na pilule plovoucí v hovnech a chcankách. Moc dobře věděl, co Zain Carver dělá s rukama a nohama lidí, kteří jakýmkoliv způsobem přijdou o jeho produkty. 101

Zabouchl jsem dveře a vnější kliku zablokoval opěrkou židle. Procházel jsem tichem obří pivnice po zavíračce a za sebou slyšel pouze Smithsona, jak vráží ramenem do dveří od záchodů. Ozvěna se nesla celou budovou, to pravidelné dunění připomínající tlukot srdce nějakého obrovského tvora, který nás pozřel. Otevřel jsem si dveře únikového východu. Čerstvý listopadový vzduch mi na tváři zmrazil kapky piva a potu. Isabelle postávala pod pouliční lampou. Byla celá promodralá. Když jsem se vydal jejím směrem, nevěřila vlastním očím. Usmál jsem se. Špatně si ten úsměv vyložila, ukročila nazad, šlápla do díry v chodníku a spadla.

102