0297900

B(aY\ka f a((oY\ Sa(rnoY\oVรก

BLANI<A FALLON SALMONOVÁ CO MI VYPRÁVĚLA DUHA

Obálka a ilustrace Radka Rilven Hrotková Odpovědný redaktor Michael Bronec Korektury Jana Kopečková Sazba Michael Bronec Grafické zpracování obálky Jana Maffet Šouflová Vydalo nakladatelství Straky na vrbě (Horáčkova 1208/11, Praha 4) jako svou 170. publikaci Svazek 1 edice Pohádky (8 mimo edice) Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Vysázeno písmem Comenia & Pepone z První střešovické písmolijny Vydání pnrn.í, Praha 2017 Náklad 800 ks Cena 250 Kč ISBN: 978-80-87364-70-3

OBSAH: 0 JARIANOVI A KOUZELNÉ RŮŽI 9

0 KOCOURU SNÍŽKOVI A KAŠTANOVÉM SKŘÍTKU 19

0 LIŠÁKOVI, HŘEBENU A SPADLÉ HVĚZDĚ 29

0 DĚTECH ZE ZAHRADY A ZTRACENÉM PRINCI 41

0 JANCE,

MATĚJOVI A SÍLE PRAMENŮ 61

0 DRAKOVI SE ZLOMENÝMI KŘÍDLY 73

0 JABLOŇOVÉ PANNĚ A PRINCI SAFÍROVI 85

0

SEOLOVI ZE SLUNEČNÍ VĚŽE A KRÁSNÉ BRIDÍN 95

0

SHIŘE TANEČNICI 111

Vítejte, přátelé. Ráda vás potkávám. Že se vidíme poprvé? Tak to se vám raději hned představím: Říkají mi Vypravěčka a jsem sběratelka pň'běhů. Snad od doby prvních krůčků, snad ještě dřív. Miluji příběhy, hledám je a hýčkám. Zvlášť ty, které mě rozechvívají, které mě rozesmějí nebo rozpláčou, které mě nutí povyskočit a dávají mi chuť i sílu se rozběhnout. Kam? Na tom nesejde. mavně bláznivě a s radostí. O takové příběhy se moc ráda dělím - vyprávěním, čtením, zpěvem nebo tancem. Zrovinka ty, které ke mně přišly nedávno, si přály být sepsané. Tady tedy jsou. A, protože jsem na ně narazila opravdu zvláštním způsobem, povím vám také, jak k tomu došlo ...

Už od rána bylo jasné, že dnešek bude výjimečný. Tak napň1dad sluníčko vklouzlo do ložnice nečekaně brzy. Obvykle oknem neproleze před devátou a teď mě zašimralo pod bradou už o sedmé. Otevřela jsem oči, pěkně je pozdravila a odšupajdila do kuchyně na snídani. Většinou mívám pořádný hrneček čaje a k němu, co dům dá - chleba s máslem, ovoce nebo třeba oříšky. Jenže včera zašla na návštěvu maminka a přinesla tvarohový koláč s bandaskou domácího mléka. Toho hustého, sladkého, kterému ještě na vršku plave smetana. Takže mne čekaly přímo královské hody. Místo patnácti minut jsem proto snídala celou hodinu. A ne u stolu, ale hezky nahoře na kuchyňském pultu, odkud jeden krásně vidí přes balkon do údolí. Mezi cihlovými zídkami tamtudy spěchá dlážděná cestička - zleva oběhne barokní kostelík, prosmýkne se kolem školy a mizí v parku. Dnes jako by volala: ,,Honem! Pojďuž! Něco tu čeká!" Zvenčí to zavonělo dobrodružstvím a té vůni já málokdy odolám. Popadla jsem sandály, strčila klíče do kapsy, zabouchla dveře a vyrazila jí naproti. Stejně jako dlážděnku, i mě nakonec přivítal park. Známá spleť pěšinek tam vede kaštanovou alejí až k mojí oblíbené lavičce u rybníka. Posadila jsem se, pohodlně opřela ruce za hlavu a pozorovala sluneční prasátka, která hladina rozhazovala do všech koutů. Trvalo to jen okamžik. Zničehonic přivál vítr nacucaný mrak a ke hře světla se přidala májová sprška. Jak rychle přišla, tak zase odešla. Nechala po sobě nádherně čistý vzduch. A ještě něco. Duhu.

Nu, na tom ještě není nic zvláštního. Každý přeci dobře ví, že když po dešti vysvitne sluníčko, překlene oblohu duha. Hraje všemi barvami a vypadá trošinku jako vz1í most z pohádkových kníže k, které mi čítala babička. Jenže ta duha se vzápětí před mýma očima proměnila v pestře oděnou dámu, udělala elegantní skůček ze vzduchu na břeh a zamířila rovnou ke mně. ,,Smím si přisednout?" zeptala se. Nějak mi v onu chvíli došla slova. Duhu v lidské podobě nevídám každý den. Úspěšně jsem ale zvládla pokývat hlavou, že ano, smí. A ona hned s potěšením zaplnila druhou půlku lavičky. ,,Kouzelné ráno, co říkáte?" blaženě si povzdychla. Znovu jsem přikývla. Kouzelné tedy rozhodně bylo. Po očku jsem si svou společnici prohlížela a přemýšlela. ,,Promiňte ..." odhodlala jsem se nakonec promluvit. ,,Ano, drahoušku?" ,, Já ... mohla bych se vás na něco zeptat?" ,,Jistě, jsem jedno velké ucho." „Opravdu na konci duhy leží schovaný poklad?" Cítila jsem,jak červenám, ale ta otázka mi ležela v hlavě už od dětství. ,,Existuje o tom hromada pohádek, víte. Vždycky mě zajímalo, zda si vymýšlejí, nebo ne." Duha se rozesmála na celé kolo. ,,Samozřejmě, že leží," odvětila přívětivě, jakmile trochu popadla dech. ,,Ako­ rát vypadá jinak, než si ho představují lidé. Žádný hrnec zlata, truhla perel ani drahé kamení. Alespoň většinou." Šibalsky r1:a mne mr kla. ,,Jste zklamaná?" „Kdepak," odpověděla jsem po pravdě. Tenhle druh po kladů se sice vždycky hodí, třeba k pořádnému hraní na dra ka, rytíře a unesenou princeznu, jenže zkuste si na něm párkrát zchrupnout nebo ho ve dne v noci hlídat. Za chvilku to přestane být zábava. Mnohem víc mě baví objevovat neobvyklé po klady. ,,Jak tedy vypadá ve skutečnosti?" ,,Různě. Každé místo, které navštívím, má totiž svůj vlastní po klad. A tím pokladem jsou příběhy." ,,Miluji příběhy!" ,,Vážně?" culila se tak pobaveně, jako by o všech mých zálibách dávno věděla. ,,Kdybyste chtěla, můžu vám ně které z nich vyprávět," nabídla ochotně. ,, Ano, prosím!" nastražila jsem uši. ,;Výborně, tak pěkně poslouchejte ... "

0

JARLANOVI A KOUZELNÉ RŮŽI

Kdysi dávno, kdesi daleko plul v oblacích Křišťálový zámek. S každým novým jitrem se barvil do růžova jako sladký sen, přes poledne zářil zlatě, s odpolednem pomalu zrál jako pomeranč, až se v něm nakonec červeň podvečera přehoupla do modravého sametu noci. V tom zámku vládli král s královnou, kterým zbývalo splnit si už jen jediné přání - děťátko. Dlouho marně prosili nebesa o požehnání, dokud ke královně jedné noci nepři­ šel zvláštní sen. Zdálo se jí totiž, že bloudila překrásnými zahradami s číší vody. Stromy byly obsypané květy, tráva se jen zelenala. Nikde však ani živáčka. Zničehonic zafoukal vítr a do číše spadl bělounký kvítek. To je můj dar, královno, za tvou dobrotu, promluvil odkudsi neviditelný hlas. Vypij vše do dna a tvé přání se brzy vyplní. Královna samým leknutím zavrávorala. Jak tak hledala oporu, zavadila rukávem o větev. Bez povšimnutí jí přitom do číše spadl další kvítek. Tentokráte zlatý. Vzápětí se ale uklidnila, způsobně poděkovala neznámému dobrodinci, vypila svou číši do dna a sen skončil. Za devět měsíců poté se královně narodili dva chlapečci. J arlan a Silvan. Do sedmi let byli malí princové k nerozeznání jeden od druhého. Stejné tváře, stejné zvyky, stejný smích. Jeden zvedl karafu, druhý přistavil pohár. Jeden začal větu a druhý ji dokončil. Nerozluční při všem, co dělali, přiná­ šeli svým rodičům i obyvatelům zámku radost a štěstí.

Den čtrnáctých narozenin všechno změnil. Toho dne princům obřadník poprvé nasadil zlaté čelenky se znamením slunce. V tu chvíli se však znak na obou obroučkách zlomil v půli. Druhá část odpadla. Silvanovi zůstala levá a Jarlanovi pravá polovina. Byť bratr bratra miloval jako sám sebe, začali se tím okamžikem vzdalovat. Z Jarlana rostl pravý syn svého otce, neohrožený válečník, obratný diplomat, jedinečný student. Vynikal ve všem, co si předsevzal. Kudy chodil, sklízel obdiv a chválu. Přesto byl čím dál zamlklejší. Pokud mohl, stranil se lidí a trávil volno v ústraní. Silvan byl Jarlanovým opakem. Něžný útlý chlapec jiskřil veselím, rád se smál a bavil. I když mu mnoho věcí nešlo snadno, miloval zkoušet to znovu a znovu a objevovat stále jiné způsoby a pohledy na svět. Čím více Jarlan sílil, tím slabším a churavějším se Silvan zdál. Jediné, co bratry stále spojovalo, byla láska k hudbě. Jakmile Jarlan rozehrál struny loutny a Silvan pozvedl nebesky čistý hlas, jako by se zastavil čas. Dokud zněl jeden jediný tón, souzněli i ti dva tak jako dříve. Sedm let uteklo a Silvan zůstal upoután na lůžko. Ač se nejumnější lékaři z celé země scházeli u mladého prince, nikdo nedokázal objevit příči­ nu jeho nemoci. Zkoušeli různé léky, cvičení, změny prostředí, odeklínání i mnoho jiného. Přesto Silvanova usměvavá tvář den ze dne bledla. Až jednou zaklepala na zámeckou bránu stará tulačka a prosila o jídlo. Jak dobrý zákon kázal, pohostili ji král s královnou u vlastního stolu. Pěk­ ně ji oblékli a štědře obdarovali. Tulačka si naopak vyslechla jejich trápení a moudře pokývala hlavou. Na požádání ji přivedli do pokoje nemocného prince. Shodou okolností byl na návštěvě u bratra i J arlan. Znovu společně hráli a tulačka pozorně poslouchala. ,,Tak, tak, a ne jinak," zabručela si pro sebe, když místnost opět ztichla. Nahlas však pravila: ,,Prošla jsem celý kraj pod nebesy i nekonečné pláně nad nimi. Viděla jsem nevídané a slyšela neslýchané. Prožila jsem za svůj dlouhý život mnohé. Přesto mne napadá jen jediná věc, která by mohla vašemu synovi pomoci. Vede k ní dlouhá a nebezpečná cesta. A i kdyby se pře­ ci jen někomu podařilo ji získat, výsledek léčby bude nejistý ... " „Mluv dál, ženo!" vyskočil Jarlan na nohy. ,,Z nebezpečí nemám strach a za tvou radu se ti bohatě odměním." Když král s královnou přikývli, pustila se tulačka do vyprávění. Jedinou Silvanovou nadějí je přivonět ke kouzelné růži, která roste uprostřed zrádných močálů. Nikdo živý neví, kde ta bahniska leží. Pro takovou cestu je

.

nutné najít průvodce, bílého sokola. Bílý sokol žije kdesi v zemi Jitřenky, ale kde přesně, stařena nevěděla. Jarlan uctivě poděkoval a věnoval ženě rubínový prsten. Políbil své rodiče, rozloučil se s bratrem, přichystal věci na cestu a vskočil do sedla. Bělouš zaržál, zahrabal zlatými kopyty a tryskem se rozlétl do širého světa. Tam, kde na obloze vstává Jitřenka. Dlouho předlouho nesl kůň svého přítele, až jednoho večera dorazili k rozcestí. Tři cesty se odtud rozbíhaly, před každou z nich hraniční kámen. Levý z nich pravil: „Kdo tuto cestu zvolí, k radosti a štěstí svolí. V rozkoši a slasti utopí své strasti." Pravý kámen pravil: ,,Kdo touto cestou pojede, moudrost a vědění ho povede. Znalosti a dovednosti budou jeho ctnosti." Prostřední kámen mlčel. Promluvil teprve, když Jarlan seskočil na zem a pohladil dlaní mechem obrostlou žulu. ,,Prostřední cestou pravda se volí, zbabělce setne, váhavé skolí. Kdo světlo hledá v beznaději, tomu se na ní zázraky dějí." ,,Co teď, Běloušku?" polaskal princ jemně nozdry. ,,Kudy dál?" Hřebec žďuchl Jarlana do prsou a zafrkal. „Máš pravdu! Pojedeme tam, kam nás srdce táhne." Jarlan se vyhoupl příteli na hřbet a pobídl jej prostřední cestou. Oba brzy pohltilo zelené ticho. Jeli lesní tmou možná několik hodin, možná několik dní. Skrze husté koruny stromů nepronikl dolů ke kořenům jediný paprsek slunečního svět­ la, natožpak chvějivý třpyt hvězd. Poznenáhlu cesta končila. Před poutníky se rozevřela podivuhodná mýtina připomínající snad nejvíce trůnní sál. Větve stromů zde byly umně spletené a měděné listoví spadalo v kaskádách dolů jako baldachýn. Keříky a menší stromky se proplétaly v dlouhou hodovní tabuli, kolem níž posedávalo či postávalo mnoho pestře oděného lidu. Někteří tančili, jiní s úsmě­ vem naslouchali líbezným tónům harfy, další zaujatě hovořili či se ruku v ruce procházeli mezi věkovitými kmeny. Na první pohled však Jarlana upoutala majestátnost červeného dubu, do jehož kořenů byl vrostlý jantarový trůn. A smaragdové oči bytosti sedící na něm. Chtě nechtě musel se princ podvolit jejich nevyřčenému příkazu. Kráčel stále blíž, zatímco Bělouš zůstal stát na kraji mýtiny. Jak princ míjel hodovníky, hovor postupně utichal. Nakonec ustal docela. Všichni zvědavě poza-

.

rovali cizince, který nečekaně přerušil jejich slavnost. Jarlan stanul před trůnem a hluboce se uklonil. Vítám tě, princi Jarlane, ve svém království, promluvila k němu bezvěká kráska s jeřabinovou aureolou, aniž by pohnula ústy. Přesto ji mladík slyšel hovořit jasně a čistě a sladkost jejího hlasu mu plnila bolavé srdce radostí. Čeho si ode mne žádáš? otázala se jej královna víl. ,,Ach, vzácná paní, hledám bílého sokola, který by mne zavedl ke kouzelné růži, léku pro mého nemocného bratra. Prošel jsem již mnoho cest a nyní nevím, kudy dál. Můžeš-li, pomoz mi, prosím." Půjčím ti svého bílého sokola. Mýtinou zašuměl vzrušený šepot. Když přede mne zítra předstoupíš a zopakuješ svou žádost. J arlan vděčně a radostně souhlasil. Připijme si tedy na naši dohodu. Přineste pohár vzácnému hostu! Někdo vtiskl J arlanovi do dlaně pohár z lesního skla. Hustá tekutina v něm voněla po medu, letní bouřce a ... po snech. Jarlan jej vypil do dna. Zatočila se mu hlava. Doprovoďte prince do jeho komnat! Aniž tušil, jak se tam dostal, uvítaly Jarlana komnaty zdobené vyšívaným hedvábem a čerstvými květinami. Seděl na lůžku plném měkkých polštářů a brokátová tapiserie na stěnách zpodobňovala noční oblohu. Rozhlížel se po vší té nádheře a stejně někde hluboko uvnitř cítil prázdno a chlad. Unaveně se opřel o pelesť, když tu o něco zavadil. Prostor naplnil křišťálově čistý líbezný tón. Jarlan unešeně hleděl na bělostnou hladkost stříbrné loutny. Oblé boky vykládané perletí dokonale padly do jeho dlaní a struny z měsíčních paprsků rozechvívaly princovu duši. Velmi, velmi opatrně vzal Jarlan nástroj do náruče . Ještě dříve, než polaskal pražce, rozechvěla se loutna ozvěnou jeho myšlenek. Začal hrát. Čas se v tom okamžiku stočil do kruhu. Bez počátku a bez konce. Vše kolem včetně Jarlana přestalo existovat. Zbyla jen hudba a věčné všeobjímající teď. Princ hrál, dokud vyčerpáním neusnul bezesným spánkem. Ráno jej proudili sloužící. Umyli jej, oděli v čistý šat a předvedli před svou paní. Ani na okamžik se Jarlan nedokázal odloučit od loutny. Opět se hluboce poklonil před jantarovým trůnem. Buď vítán, princi. Čeho si tedy ode mne žádáš? „Žádám ... " Jarlanovi došla slova. Ať se snažil sebe více, na žádné přání nemohl přijít. Zmaten vraštil čelo usilovným přemýšlením a marně hledal v hlubinách své paměti. Snad aby zakryl chvění rukou, přejel po strunách .

.

Sykl bolestí. Z neopatrnosti se řízl do prstu.Na poraněné kůži zasvítila rudá kapka krve. Krve? Krve! Vlastní krve. Červené jako růže. Kouzelné růže pro bratra, k níž jej může dovést jen jediný průvodce! „Žádám tvého bílého sokola, aby mi pomohl najít kouzelnou růži pro mého nemocného bratra." Dobře jsi zvolil. Dobře odpověděl. Budiž ti můj sokol dobrým průvodcem. Sma­ ragdové oči se laskavě a trochu smutně usmály. Bělostná paže vytrhla Jar­ Ianovi vlas a uvázala kolem útlého krku loutny sedm uzlů. Pak pronesla mocným hlasem slovo proměny a namísto loutny na Jarlanově paži zamával křídly bílý sokol. Dokud jsou uzly na svém místě, jeden vždy pozná, kde se nachází druhý. Když ztratíš sokola z očí, stačí jen pomyslet a on se sám vrátí zpět. Šťastnou cestu, princi. Nechť máš srdce otevřené a mysl čistou. S těmi slovy Jarlana uchopil vítr, zvedl ho ze země a odnesl pryč. Tak začalo další putování. Bez koně, hezky po svých, trmácel se Jarlan cestou necestou, kudy ho sokolí pírka vedla. Přešel vyprahlou poušť i ne­ prostupný prales, slezl mrazivé vrcholky a zdolal nejtemnější údolí. Až ko­ nečně stanul tváří v tvář močálům a sám sobě. Lesklé kaluže na pohyblivé půdě zrcadlily jen jeho odraz. Unavenou, strhanou tvář. Pouze oči zářily podivným ohněm, který osamělého chodce poháněl vpřed. Mnohokrát upadl princ do vazkého bahna, mnohokrát se jej pokusily přivlastnit temné hlubiny, mnohokrát se mu zdálo, že chodí v kruhu odni­ kud nikam. A přesto pokaždé vstal. Znovu a znovu. A když se už sotva vlekl, když každý sval v těle sténal a zdravý rozum velel vzdát tohle nekonečné utrpení a poddat se věčnému spánku, tu přilétal sokol. Kroužil Jarlanovi kolem hlavy a křičel ze všech sil, dokud touha žít opět nezvítězila a mladík se nevydal na další cestu. Tak nakonec šťastně došel až k růžovému keři. Vyčerpaně padl na kolena a vroucně děkoval za vše, čeho se mu od po­ čátku pouti dostalo. Vypověděl růžovému keři celý svůj příběh a keř pravil: „Kouzelná růže ledacos zmůže, láska a pravda však chodí dlaň v dlani. Jsi si jist, Jarlane, že to je tvé přání?" ,,Ano," odpověděl princ. Bratra nadevše miloval a pravdy, ať už byla jaká­ koli, se nebál. Keř mu tedy věnoval jeden ze svých květů. Jakmile jej Jarlan sevřel v dlani, opět se přihnal vítr a zamířil s ním domů. Pozdní odpoledne přivítalo prince, sokola i růži na duhovém mostě vedou­ cím ke Křišťálovému zámku.

Víte, jo.ký f 0 kfo.d . se sk'fýVó. r\O. kor\Cl

.1f

d"hy? A ko(i k barev v(asfně má?

Kou.z.e(né příběhy s pasfe(kovýYhi iÍ\AsfraceYhi vás přeneso\A do Yhíst, kde s(ova ožívají, písně čarají a dobrodY\Ažsfví čeká hned za roheYh.