Hon na myš
Koniáš zacouval do stínu, protože ze dveří vyšel nasupený muž. Kráčel vzpřímeně a orlím nosem prorážel vzduch, který strachy ztuhnul. Rozhostilo se ticho. Kočičák vyčkával, dokud nezaslechl jemné pravidelné šustění. Chetej se
Kocour za normálních okolností vypadal, že každý krok navíc pro něj představuje nevýslovnou
zřejmě opět pustil do práce. Tiché kočičí našlapování lidé sice neslyší, ale zrak jim slouží dobře. Koniáš naposledy zaváhal a pak strčil do dveří chlupatou hlavu.
námahu a vypětí. David občas pochyboval, že se v jeho pokoji po knížkách opravdu rozvaluje živé
Myš schovaná za hliněnými džbány si ho všimla a slabounce vypískla.
zvíře. Chlupatá koule mohla stejně dobře být vycpanou plyšovou hračkou. Nebo polštářem. Nebo
Mladý písař, který se zkříženýma nohama seděl uprostřed místnosti, se usmál: „Já věděl, že tu
zmuchlaným svetrem.
jsi.“ Neohlédl se však po kocourovi, ale otočil hlavu za myším písknutím.
Jenže teď se v Koniášovi probudila šelma. Běžel
Pak se vše seběhlo velmi rychle. Chetej vyskočil, myš vystartovala, obloukem se mu vyhnula
tiše a úsporně. Měkké tlapky se při odrazech sotva
ROSETTSKÁ DESKA
dotýkaly podlahy. Tělo se natahovalo a zase smršťovalo jako harmonika. Jak se soustředil, aby neztratil myší stopu, nevšiml si, jak se knihovna kolem něj mění. Místo svazků v kožených vazbách byly kolem vyrovnané hliněné nádoby v proutěných koších. Kocour dobrzdil před místností plnou neobvyklých pachů. Myš musela vběhnout dovnitř, ale určitě tam nebyla sama. „Musíš se víc snažit, Cheteji,“ zaslechl Koniáš tvrdý mužský hlas. „Nebo tě pošlu zpátky na pole, kam podle všeho stejně patříš.“ „Ale pane Hakore,“ promluvil nějaký chlapec.
žel. Vlastně nikdy opravdovou myš takhle zblízka neviděl. Celý život ležel v knížkách u Davida
Roku 1799 se Napoleonovo vojsko dostalo do Egypta. Při kopání opevnění narazili vojáci v písku na čedičovou stélu velkou asi jako deska stolu a silnou 30 centimetrů, která obsahovala stejný nápis v hieroglyfech, hieratickém a řeckém písmu. Díky tomuto objevu mohlo být o dvacet let později rozluštěno egyptské písmo. Dnes je vystavena v Britském muzeu v Londýně.
„Huš! Kde by se tu vzala myš? Ledaže bys ji sem sám donesl! Jen se snažíš zamluvit, že jsi zase udělal chybu. Proč tu vlastně vysedáváš? Pro tebe je papyrových svitků ško-
Tímhle Šutrem to tady pěkně podepřeme.
Zbláznil ses? po téhle desce vystupáme k našemu povýšení!
v pokoji a svět venku pozoroval nanejvýš z okenního parapetu. Šedá myška se neodvážila zprvu ani pohnout, ale pak pochopila, že zrzavý kocour neví, co dál. Po očku mrkla k tmavému obdélníku za ním. Když bude mít štěstí, stihne ke dveřím doběhnout a pak se v knihovně už nějak ztratí. Neměla štěstí. Obstoupily ji stěny těžké hliněné misky. „A máme ji,“ prohlásil spokojeně mladý písař. „Děkuji za pomoc,“ sklonil se ke zkoprnělému zrzounovi a podrbal ho za ušima.
Koniá š Vla myš t stně akh nik le z dy bl
ovou avd ěl. opr a nevid ízk
„Musíte mi věřit. Ohlédnul jsem se po myši.“
a vběhla do cesty kocourovi. Koniáš o pár kroků ustoupil, pak se posadil a překvapeně si ji prohlí-
da! Kdo má po tobě ty klikyháky luštit?!“ „Snažil jsem se…“ „Nesnažil! Jestli do zítra vše bezchybně neopíšeš, v písařské dílně končíš,“ řekl Hakor tónem tak ledovým, že kocourovy fousky pokryla jinovatka.
14
15
Hon na myš
Koniáš zacouval do stínu, protože ze dveří vyšel nasupený muž. Kráčel vzpřímeně a orlím nosem prorážel vzduch, který strachy ztuhnul. Rozhostilo se ticho. Kočičák vyčkával, dokud nezaslechl jemné pravidelné šustění. Chetej se
Kocour za normálních okolností vypadal, že každý krok navíc pro něj představuje nevýslovnou
zřejmě opět pustil do práce. Tiché kočičí našlapování lidé sice neslyší, ale zrak jim slouží dobře. Koniáš naposledy zaváhal a pak strčil do dveří chlupatou hlavu.
námahu a vypětí. David občas pochyboval, že se v jeho pokoji po knížkách opravdu rozvaluje živé
Myš schovaná za hliněnými džbány si ho všimla a slabounce vypískla.
zvíře. Chlupatá koule mohla stejně dobře být vycpanou plyšovou hračkou. Nebo polštářem. Nebo
Mladý písař, který se zkříženýma nohama seděl uprostřed místnosti, se usmál: „Já věděl, že tu
zmuchlaným svetrem.
jsi.“ Neohlédl se však po kocourovi, ale otočil hlavu za myším písknutím.
Jenže teď se v Koniášovi probudila šelma. Běžel
Pak se vše seběhlo velmi rychle. Chetej vyskočil, myš vystartovala, obloukem se mu vyhnula
tiše a úsporně. Měkké tlapky se při odrazech sotva
ROSETTSKÁ DESKA
dotýkaly podlahy. Tělo se natahovalo a zase smršťovalo jako harmonika. Jak se soustředil, aby neztratil myší stopu, nevšiml si, jak se knihovna kolem něj mění. Místo svazků v kožených vazbách byly kolem vyrovnané hliněné nádoby v proutěných koších. Kocour dobrzdil před místností plnou neobvyklých pachů. Myš musela vběhnout dovnitř, ale určitě tam nebyla sama. „Musíš se víc snažit, Cheteji,“ zaslechl Koniáš tvrdý mužský hlas. „Nebo tě pošlu zpátky na pole, kam podle všeho stejně patříš.“ „Ale pane Hakore,“ promluvil nějaký chlapec.
žel. Vlastně nikdy opravdovou myš takhle zblízka neviděl. Celý život ležel v knížkách u Davida
Roku 1799 se Napoleonovo vojsko dostalo do Egypta. Při kopání opevnění narazili vojáci v písku na čedičovou stélu velkou asi jako deska stolu a silnou 30 centimetrů, která obsahovala stejný nápis v hieroglyfech, hieratickém a řeckém písmu. Díky tomuto objevu mohlo být o dvacet let později rozluštěno egyptské písmo. Dnes je vystavena v Britském muzeu v Londýně.
„Huš! Kde by se tu vzala myš? Ledaže bys ji sem sám donesl! Jen se snažíš zamluvit, že jsi zase udělal chybu. Proč tu vlastně vysedáváš? Pro tebe je papyrových svitků ško-
Tímhle Šutrem to tady pěkně podepřeme.
Zbláznil ses? po téhle desce vystupáme k našemu povýšení!
v pokoji a svět venku pozoroval nanejvýš z okenního parapetu. Šedá myška se neodvážila zprvu ani pohnout, ale pak pochopila, že zrzavý kocour neví, co dál. Po očku mrkla k tmavému obdélníku za ním. Když bude mít štěstí, stihne ke dveřím doběhnout a pak se v knihovně už nějak ztratí. Neměla štěstí. Obstoupily ji stěny těžké hliněné misky. „A máme ji,“ prohlásil spokojeně mladý písař. „Děkuji za pomoc,“ sklonil se ke zkoprnělému zrzounovi a podrbal ho za ušima.
Koniá š Vla myš t stně akh nik le z dy bl
ovou avd ěl. opr a nevid ízk
„Musíte mi věřit. Ohlédnul jsem se po myši.“
a vběhla do cesty kocourovi. Koniáš o pár kroků ustoupil, pak se posadil a překvapeně si ji prohlí-
da! Kdo má po tobě ty klikyháky luštit?!“ „Snažil jsem se…“ „Nesnažil! Jestli do zítra vše bezchybně neopíšeš, v písařské dílně končíš,“ řekl Hakor tónem tak ledovým, že kocourovy fousky pokryla jinovatka.
14
15
Opět ve škole
„Filipe, neválej se a vstávej,“ tahal pihovatý student kamaráda z postele. „Profesor není na opozdilce zvědavý.“ „Posledně říkal, že voda ze Seiny by měla vzbudit i toho nejtvrdšího spáče,“ cákal na ostatní vodu ze džbánu chlapec s nápadně černými vlasy.
David se rozhodl, že pro dnešek bylo zážitků až nad hlavu. Omluvil se Salvátorovi, že je unavený,
Seina? Horečně přemýšlel David. Je snad v Paříži?
LATINA VE STŘEDOVĚKU
„A co ten nový?“ ukázal pihovatý při odchodu na Davidovu postel.
a šel hledat kocoura. Našel Koniáše úplně přecpaného, jak se hřeje v klášterní kuchyni za pecí. Vyškrábal se za ním, stočil se také do klubíčka a pevně zavřel oči. Před usnutím si přál, aby ho ráno, až se probudí, čekala škola a on se vrátil do normálních kolejí. Ze spánku ho vytrhlo hlasité pokřikování. Opatrně se rozhlédl. Ležel v posteli, ale ne doma ani v klášteře. Denní světlo pronikalo dovnitř malými okny a kolem to vypadalo jako v nějakém internátu. Z postelí vyskakovali mladíci a navzájem se popoháněli.
Proč se tak zadrháváš, alkuine
je to strašně naškrábané, králi.
Co kdybys nařídil, aby písaři používali toto písmo?
Všichni se chvatně oblékali a obouvali, aby nezmeškali začátek přednášky.
Jazyk rozsáhlé Římské říše se po jejím zániku v 5. století začal v bývalých římských provinciích měnit a mísit, takže středověcí lidé mluvili mnoha rozdílnými jazyky. Kolem roku tisíc se proto stává populárním příběh o babylonské věži, při jejíž stavbě bůh prý pyšné stavitele potrestal zmatením jazyků, takže se spolu nedomluvili. Latina přesto po celý středověk zůstala jednotným jazykem vzdělanců a duchovních. Jenže v izolovaných skriptoriích si písaři písmo všelijak uzpůsobovali a zápisy pak byly často špatně čitelné. Proto se od konce 8. století ve francouzských klášterech začala používat karolinská minuskule, jednoduché a praktické písmo používající i malá písmena pojmenované po Karlu Velikém.
„Je nový, tak si musí poradit!“ opáčil ten černovlasý a všichni se jako na povel vyhrnuli z místnosti ven. Knihovničtí bozi tedy jeho přání vyslyšeli. Bohužel jen napůl. Navíc se Davidovi z vyhřáté postele nechtělo. Ještě chvilku se k nelibosti kocoura, který se mu uvelebil v nohách, slastně protahoval, a teprve potom vstal. „Koniáši,“ řekl odhodlaně. „Poskočili jsme opět v čase. Když zvládneme úkol, který na nás v pařížské knihovně čeká, možná se už zítra probudíme ve své posteli.“ Vyšli ven a ruch města je ohromil. V úzkých ulicích měli trhovci rozložené zboží, mezi nimi se proplétali chodci i jezdci na koních, všude se mísila spousta vůní – libých od prodávaného jídla i zcela nevábných, protože na zemi byly hromádky koňského trusu. David se několikrát na knihovnu zeptal, ale každý ho odbyl, že vůbec netuší, kde knihovnu hledat. Usadil se tedy na kašnu na dohled od notredamské katedrály a s kocourem
Kniha má před mečem Přednost.
v klíně se rozhlížel. „Kralevici! Kralevici Karle, kam zase jdete?“ ozvalo se kousek od kašny. Starší muž, zřejmě sluha, se marně snažil udržet krok se svým pánem. Byl to chlapec přibližně stejného věku jako David, ale tvářil se, jako by mu bylo nejmíň třicet. „Do knihovny,“ odpověděl kralevic úsečně. „Ale dnes byste měl mít lekci šermu,“ zaúpěl sluha. „Možná, ale já si chci dnes číst,“ nehodlal Karel o svém plánu diskutovat. David na nic nečekal, vyskočil na nohy a vydal se za kralevicem.
54
55
Opět ve škole
„Filipe, neválej se a vstávej,“ tahal pihovatý student kamaráda z postele. „Profesor není na opozdilce zvědavý.“ „Posledně říkal, že voda ze Seiny by měla vzbudit i toho nejtvrdšího spáče,“ cákal na ostatní vodu ze džbánu chlapec s nápadně černými vlasy.
David se rozhodl, že pro dnešek bylo zážitků až nad hlavu. Omluvil se Salvátorovi, že je unavený,
Seina? Horečně přemýšlel David. Je snad v Paříži?
LATINA VE STŘEDOVĚKU
„A co ten nový?“ ukázal pihovatý při odchodu na Davidovu postel.
a šel hledat kocoura. Našel Koniáše úplně přecpaného, jak se hřeje v klášterní kuchyni za pecí. Vyškrábal se za ním, stočil se také do klubíčka a pevně zavřel oči. Před usnutím si přál, aby ho ráno, až se probudí, čekala škola a on se vrátil do normálních kolejí. Ze spánku ho vytrhlo hlasité pokřikování. Opatrně se rozhlédl. Ležel v posteli, ale ne doma ani v klášteře. Denní světlo pronikalo dovnitř malými okny a kolem to vypadalo jako v nějakém internátu. Z postelí vyskakovali mladíci a navzájem se popoháněli.
Proč se tak zadrháváš, alkuine
je to strašně naškrábané, králi.
Co kdybys nařídil, aby písaři používali toto písmo?
Všichni se chvatně oblékali a obouvali, aby nezmeškali začátek přednášky.
Jazyk rozsáhlé Římské říše se po jejím zániku v 5. století začal v bývalých římských provinciích měnit a mísit, takže středověcí lidé mluvili mnoha rozdílnými jazyky. Kolem roku tisíc se proto stává populárním příběh o babylonské věži, při jejíž stavbě bůh prý pyšné stavitele potrestal zmatením jazyků, takže se spolu nedomluvili. Latina přesto po celý středověk zůstala jednotným jazykem vzdělanců a duchovních. Jenže v izolovaných skriptoriích si písaři písmo všelijak uzpůsobovali a zápisy pak byly často špatně čitelné. Proto se od konce 8. století ve francouzských klášterech začala používat karolinská minuskule, jednoduché a praktické písmo používající i malá písmena pojmenované po Karlu Velikém.
„Je nový, tak si musí poradit!“ opáčil ten černovlasý a všichni se jako na povel vyhrnuli z místnosti ven. Knihovničtí bozi tedy jeho přání vyslyšeli. Bohužel jen napůl. Navíc se Davidovi z vyhřáté postele nechtělo. Ještě chvilku se k nelibosti kocoura, který se mu uvelebil v nohách, slastně protahoval, a teprve potom vstal. „Koniáši,“ řekl odhodlaně. „Poskočili jsme opět v čase. Když zvládneme úkol, který na nás v pařížské knihovně čeká, možná se už zítra probudíme ve své posteli.“ Vyšli ven a ruch města je ohromil. V úzkých ulicích měli trhovci rozložené zboží, mezi nimi se proplétali chodci i jezdci na koních, všude se mísila spousta vůní – libých od prodávaného jídla i zcela nevábných, protože na zemi byly hromádky koňského trusu. David se několikrát na knihovnu zeptal, ale každý ho odbyl, že vůbec netuší, kde knihovnu hledat. Usadil se tedy na kašnu na dohled od notredamské katedrály a s kocourem
Kniha má před mečem Přednost.
v klíně se rozhlížel. „Kralevici! Kralevici Karle, kam zase jdete?“ ozvalo se kousek od kašny. Starší muž, zřejmě sluha, se marně snažil udržet krok se svým pánem. Byl to chlapec přibližně stejného věku jako David, ale tvářil se, jako by mu bylo nejmíň třicet. „Do knihovny,“ odpověděl kralevic úsečně. „Ale dnes byste měl mít lekci šermu,“ zaúpěl sluha. „Možná, ale já si chci dnes číst,“ nehodlal Karel o svém plánu diskutovat. David na nic nečekal, vyskočil na nohy a vydal se za kralevicem.
54
55