Issuu

,.,,,,AJEMSTVI ,

JEDNE REVOLUCE

BARRISTER PRINCI PAL&

MARCO POLITI

FRANTIŠEK MEZI VLKY TAJEMSTVÍ JEDNÉ REVOLUCE Z italského originálu Francesco tra i lupi. II seg;reto di una rivoluzione vydaného nakladatelstvím Gius. Laterza & Figli, Řím, Itálie přeložila Karolína Křížová Odpovědná redaktorka Zuzana Voráčová Obálka a typografie Bohdan Lukáš Sazba Čestmír Kučera Vydalo nakladatelství Barrister & Principal Fišova 15 602 00 Brno tel.: 545 211 015 e-mail: nakladatelstvi@)barrister.cz www.barrister.cz Brno 2017 Druhé vydání Doporučená prodejní cena 249

ISBN: 978-80-7364-054-5

Kč

1. kapitola Vůně oveček

Jorge Mario Bergoglio sestoupil po schodech stanice Bolívar, pár kroků od katedrály, a vnořil se do útrob města . Trasa „E", směr Plaza de los Virreyes. Pomalu přikodrcala souprava provázená skřípěním kol, stěny vagónů pokryté graffiti. Arcibiskup se ocitl blízko dveří. Zamyšleně se posadil, jako obvykle se tvářil trochu melancholicky. V černém obleku s kolárkem ho nikdo nepoznal; on sám nevystupoval často v televizi a vyhýbal se oficiálním dýchánkům. Velké Buenos Aires čítá třináct miliónů, městské jádro téměř tři milióny obyvatel. V davu dojíždějících, kteří se těsnali ve vagónu, bylo horko. Lidé kolemJorgeho se zaobírali svými myšlenkami, upírali zrak na stěny tunelu s rytmicky ubíhajícími neónovými světly, podřimovali s pohupující se hlavou, rezignovaně hleděli do prázdna. Někteří, přestože mladí, měli v očích tvrdý, dravý výraz. Jorgeho obklopovaly matky s dětmi v kabátech zapnutých až ke krku, stojící starší lidé, jimiž souprava pohazovala, a mnoho mladých, kteří mačkali tlačítka na mobilech. Každá zastávka znamenala otřes navíc a ohlušující skří pot brzd. Čtyřicet minut metrem ve směsici ras, zemí pů vodu a příběhů, z nichž se skládá Buenos Aires. Děti a potomci Spanělů, Italů, Rusů, Číňanů, Afričanů, Němců, Francouzů, domorodců ze Střední Ameriky, jihoamerických emigrantů všech národností. Ve vagónech se setkává střední třída dbalá rodinného rozpočtu, mládež chytající se jakékoli pracovní příležitosti i dav na hraně přežití. Tak jako odmítl elegantní arcibiskupskou rezidenci a vybral si dvě místnosti ve třetím patře diecézní kurie, nevyužíval arcibiskup Jorge Mario Bergoglio ani automobilu

a řidiče. Arcibiskup přitom uměl řídit - v 70. letech, v době Videlovy diktatury jakožto jezuitský provinciál nejednou autem vezl oběti politické perzekuce, které hledaly úkryt nebo únikovou cestu. Teď už auto nepoužíval. Od té doby, co se v roce 1992 stal pomocným biskupem a následně argentinským primasem, se ve veřejných dopravních prostředcích nořil do každodenního proudu lidí. V metru nebo městském autobuse zvaném colectivo. Mohlo se také stát, že si žena sedící vedle něho všimla jeho černého oděvu a požádala: ,,Padrecito, nevyzpovídal byste mne?" ,,Ale jistě," zněla odpověď. Jednou mu v autobuse jedna věřící bez ustání líčila své hříchy, až ji musel zdvořile přerušit: ,;Tak, ještě dvě zastávky a budu vystupovat." 1 Náměstí Virreyes . U východu musela jeho poněkud plochá chodidla a strnulé nohy zdolat pětatřicet schodů. Nahoře nad schodištěm stojí soška Madony z Fatimy, ozdobená čerstvými květinami.Jorge se ocitl na krytém nástupišti; v létě tu bývá dusno, v zimě chladno a vlhko. Všichni trpělivě čekali na oprýskaný, na metro navazující příměstský vláček, jenž mířil do periferních oblastí. Nebylo preláta z vatikánské kurie, kardinála předsedajícího biskupské konferenci či biskupa z některého z mnoha národů, v nichž zakořenila katolická církev, který by byl zvyklý na takovou vysilující rutinu. A pokud snad nějaký byl, tak zůstal dobře skryt. Další dvě zastávky a vláček dorazil do čtvrti Villa Ramón Carrillo. Chudinským čtvrtím, jež tu vyrostly v improvizovaných podmínkách, se říká Villas miseria, nebo - cudněji Villas de emergencia. Koleje na zastávce jsou ucpané nahodile odhozenými papíry a plechovkami. Stačí udělat pár kroků a začíná slum. Načerno stavěné domy, či spíše jejich nedostavěná torza, později rozšířené o různé přístavby. Po něko lika metrech končí asfaltová silnice; vstupujete na území nikoho, na udusanou půdu s nevysychajícími strouhami, které páchnou jako kanály. Tady přestává platit zákon. Některá malebnější uskupení domů, jejichž okna zdobí květináče, eřipomínají chudinská předměstí Piera Paola Pasoliniho. Castěji ovšem narazíte na scenérii s převládající divokou,

nekultivovanou výstavbou, která budí doje li na místě, kde přestaly platit jakékoli para nedosáhne," říkají místní kněží, přestože s< Carrillo nachází základní škola a poliklini~ Fary jsou často situovány na okrajích ;; by udržovaly únikový koridor, kterým s, do „normálního" města. Na kraji jiné čtvrti kontrolní místo střežené mladíky v khaki 1 nictva, vysokými chlapisky v neprůstřelnýc přítomnost paradoxně vyvolává ještě palči toty. Mnoho taxikářů nechce do chudinsk jezdit. ,,Okradou vás tam, přepadnou," př poštou. Pedro Baya, farář v kostele Nepos1 Panny Marie ve čtvrti Ramón Carrillo, to n, jsem zaslechl, jak poblíž mě prosvištěla kul Rok co rok Jorge - tak totiž arcibiskup< li jeho duchovní - navštěvoval chudinská farnosti ve slumech, a to i několikrát ročn svátek patrona, když se v procesí nesla 11 stáhnutí se do duchovního ústraní nebo pi příležitosti, při každoročním setkání kněž tolických škol, jež se tu nacházejí. Účastn stavoval se, aby si promluvil s lidmi - pře z Paraguaye, Bolívie, Peru a argentinskéhc natolik vzdálený tradiční představě arcibis věřící z peruánské komunity byli zklamaní uviděli, protože - jak řekl farář Pedro - ,,n< za doprovodu fanfár". 2 Bergoglio znal jednotlivě každého z osrr. ze své diecéze. Od samého počátku svého úřadu se snažil posílit přítomnost ducha ských čtvrtích. V každé farnosti ve Ville l duchovní. Když se arcibiskup ujal vedeni lo jich jedenáct, nyní jich bylo třiadvacet. přímou telefonní linku. Bergoglio je zblí: slouchal, pomáhal a byl jim k dispozici v ol krize. Provázel je, ale nesoudil je. Jak dos

;kup přitom uměl řídit - v 70. letech, v době tury jakožto jezuitský provinciál nejednou ~ti politické perzekuce, které hledaly úkryt cestu. Teď už auto nepoužíval. Od té doby, 92 stal pomocným biskupem a následně arimasem, se ve veřejných dopravních pro:io každodenního proudu lidí. V metru nebo buse zvaném colectivo. Mohlo se také stát, že :dle něho všimla jeho černého oděvu a požá, nevyzpovídal byste mne?" ,,Ale jistě," zněla )U mu v autobuse jedna věřící bez ustání líaž ji musel zdvořile přerušit: ,J'ak, ještě dvě 1 1 vystupovat. " eyes. U východu musela jeho poněkud plostrnulé nohy zdolat pětatřicet schodů. Naištěm stojí soška Madony z Fatimy, ozdobe·ětinami. Jorge se ocitl na krytém nástupišti; 1sno, v zimě chladno a vlhko. Všichni trpělivě <aný, na metro navazující příměstský vláček, eriferních oblastí. Nebylo preláta z vatikánnála předsedajícího biskupské konferenci či erého z mnoha národů, v nichž zakořenila ,, který by byl zvyklý na takovou vysilující :I snad nějaký byl, tak zůstal dobře skryt. távky a vláček dorazil do čtvrti Villa Ramón nským čtvrtím, jež tu vyrostly v improvizo.kách, se říká Villas miseria, nebo - cudněji cia. Koleje na zastávce jsou ucpané nahodile .píry a plechovkami. Stačí udělat pár kroků Načerno stavěné domy, či spíše jejich nedo,ozději rozšířené o různé přístavby. Po něko nčí asfaltová silnice; vstupujete na území nin.ou půdu s nevysychajícími strouhami, které :anály. Tady přestává platit zákon. Některá 1pení domů, jejichž okna zdobí květináče, udinská předměstí Piera Paola Pasoliniho. 1arazíte na scenérii s převládající divokou,

nekultivovanou výstavbou, která budí dojem, že jste se ocitli na místě, kde přestaly platit jakékoli parametry. ,,Sem stát nedosáhne," říkají místní kněží, přestože se ve Villa Ramón Carrillo nachází základní škola a poliklinika. Fary jsou často situovány na okrajích aglomerace, jako by udržovaly únikový koridor, kterým se můžete dostat do „normálního" města. Na kraji jiné čtvrti, Villy-21, je také kontrolní místo střežené mladíky v khaki uniformě námoř nictva, vysokými chlapisky v neprůstřelných vestách. Jejich přítomnost paradoxně vyvolává ještě palčivější pocit nejistoty. Mnoho taxikářů nechce do chudinských čtvrtí vůbec jezdit. ,,Okradou vás tam, přepadnou," předávají si tichou poštou. Pedro Baya, farář v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie ve čtvrti Ramón Carrillo, to nepopíral. ,,Občas jsem zaslechl, jak poblíž mě prosvištěla kulka," řekl klidně. Rok co rok Jorge - tak totiž arcibiskupovi důvěrně říka li jeho duchovní - navštěvoval chudinská sídliště, všechny farnosti ve slumech, a to i několikrát ročně. Když se slavil svátek patrona, když se v procesí nesla Madona, v rámci stáhnutí se do duchovního ústraní nebo při nějaké zvláštní příležitosti, při každoročním setkání kněží či učitelů z katolických škol, jež se tu nacházejí. Účastnil se procesí, zastavoval se, aby si promluvil s lidmi - převážně imigranty z Paraguaye, Bolívie, Peru a argentinského vnitrozemí. Byl natolik vzdálený tradiční představě arcibiskupa-autority, že věřící z peruánské komunity byli zklamaní, když ho poprvé uviděli, protože - jak řekl farář Pedro - ,,nepřijel v limuzíně za doprovodu fanfár". 2 Bergoglio znal jednotlivě každého z osmi set duchovních ze své diecéze. Od samého počátku svého arcibiskupského úřadu se snažil posílit přítomnost duchovních v chudinských čtvrtích. V každé farnosti ve Vilk byli dva nebo tři duchovní. Když se arcibiskup ujal vedení diecéze, sloužilo jich jedenáct, nyní jich bylo třiadvacet. Měli k dispozici přímou telefonní linku. Bergoglio je zblízka sledoval, naslouchal, pomáhal a byl jim k dispozici v okamžicích osobní krize. Provázel je, ale nesoudil je. Jak dosvědčil otec Pepe

Di Paola, jenž byl po léta jeho vikářem v chudinských čtvr tích, arcibiskup věděl, že mu kněží důvěřují, že se mu svěřují tak jako žádnému jinému biskupovi, že mu otevřeně sdělují, co prožívají, a mnohdy chodí do katedrály „nikoli z povinnosti, nýbrž proto, aby si vyslechli jeho duchovní slovo". 3 Dříve duchovní docházeli do kurie k arcibiskupovi, nyní arcibiskup chodil za nimi. A v tom byl velký rozdíl. Kněží říkali, že Bergoglio je jim „nablízku". Ať už šlo o jakýkoli problém, nebo dokonce Problém s velkým P. Tedy okamžik, kdy se kněz ocitl na existenciální křižovatce a kladl si otázku, zda nestojí za to neskrývaně prožít lásku se ženou. Po Buenos Aires koluje historka o knězi, který přišel za Jorgem a oznámil mu, že se rozhodl pro společný život se svou družkou. Dobrá, odpověděl mu arcibiskup, vyřídíme papíry potřebné pro propuštění z duchovního stavu: ,,Počkej ale pár let, než budete mít děti." Uplynuly dva roky, vztah se rozpadl, bývalý kněz se vrátil a doznal, že pochopil, že jeho pravým posláním je kněžský úřad. Dobrá, odpově děl mu arcibiskup, vyřídíme procedury pro opětovné přijetí: ,,Nejdřív ale budeš žít po dobu pěti let jako laik v čistotě." Říká se, že dnes je z nčho jeden z nejváženějších duchovních v hlavním městě. Jorge znal prašné cesty v chudinských čtvrtích, zašedlé stromy, pohledy obyvatel, které jsou jednou srdečné a veselé, jindy nedůvěřivé a uzavřené. Znal silnice plné děr, kde stojí nepojízdná, tisíckrát sflikovávaná auta. Znal děti, jež si hrají vedle stok, matky vybírající svým dcerám blechy i toulavé psy, kteří se lenivě přemisťují z jedné křižovatky na druhou. Občas nesla některá chatrč s okny chráněnými mříží sebevědomý nápis „Nápoje, zmrzlina, chléb, čisticí prostředky". Nahoru nad zavřené dveře čísi ruka nadepsala „Internet". Jorge znal mříže, kterými vzpurně obrostly dveře, okna i verandy a nakonec i malý dvorek prodavače zeleniny. Ve čtvrti Ramón Carrillo je dokonce i kaplička sv. Kajetána, patrona chleba a práce, potažena kovovou sítí tak hustou, že ani není vidět obrázek. V ostatních čtvrtích je to stejné. Jorge byl zvyklý na neuspořádaný sled špatně postavených

domů,

v nichž na první, omítnuté patro • druhé a pak ještě třetí. Improvizované ball< né nezastřešené místnosti, které zůstávají p dvou či tří let otevřené a slouží jako terasa prádlo. Popelnice, kusy šrotu, skelety stol zených na ulici. Na opačné straně viadul< zoufalejší čtvrť, říká se jí Villa Esperanza. l se člověk stěží protáhne. Na jedné betono cedule „Na prodej". Po staletí byl arcibiskup v Buenos Aire vitelem moci". Na Plaza de Maya se syrr jí mocenské autority hlavního města zen (prezidentský palác), katedrála, radnice a podářství. Otec Di Paola k tomu poznam na realitu nikdy nepohlížel z perspektivy nýbrž z míst bolesti, bídy a chudoby. Ze dn ti nebo nemocnice." Svým kněžím Jorge vštěpoval, že duc funkcionář, že musí umět pracovat s lidský kladě jejich konkrétní situace, že musí ve , vovat „spoustu milosrdenství" a usnadňov tostem, ,,poskytnout okamžitě to, co je od o to žádá". 4 A poskytnout to zdarma, p1 majitelem, nýbrž prostředníkem. Kněží to neústupný vůči těm, kdo hodlali zatěžovat pravidly, překážkami a církevní byrokracií Arcibiskup, kterého byste si v metru s1 jiným knězem, byl osobně přesvědčený, že představuje duchovní bohatství a že právě· objevit autenticitu a zvláštní vnímavost vi. nostnění chudých - posvěcené velkými sl tinskoamerického episkopátu, jež se kon padesáti letech v Medellínu, Pueble, Santo recidě - pro něho bylo zásadní. Nikoli z i, vodů, nýbrž z důvodů hluboce nábožens znělo: být pastýřem, který „voní stejně jal Tato myšlenka ho nikdy v životě neopustí.

byl po léta jeho vikářem v chudinských čtvr věděl, že mu kněží důvěřují, že se mu svěřují nu jinému biskupovi, že mu otevřeně sdělují, mnohdy chodí do katedrály „nikoli z povin)to, aby si vyslechli jeho duchovní slovo". 3 vní docházeli do kurie k arcibiskupovi, nyní dil za nimi. A v tom byl velký rozdíl. Kněží >glio je jim „nablízku". Ať už šlo o jakýko>o dokonce Problém s velkým P. Tedy okaněz ocitl na existenciální křižovatce a kladl nestojí za to neskrývaně prožít lásku se žes Aires koluje historka o knězi, který přišel 1ámil mu, že se rozhodl pro společný život se Dobrá, odpověděl mu arcibiskup, vyřídíme é pro propuštění z duchovního stavu: ,,Po' než budete mít děti." Uplynuly dva roky, 1, bývalý kněz se vrátil a doznal, že pochopil, posláním je kněžský úřad. Dobrá, odpově1p, vyřídíme procedury pro opětovné přijetí: deš žít po dobu pěti let jako laik v čistotě." s je z něho jeden z nejváženějších duchov-

městě.

rašné cesty v chudinských čtvrtích, zašedlé obyvatel, které jsou jednou srdečné a veselé, é a uzavřené. Znal silnice plné děr, kde stojí :krát sflikovávaná auta. Znal děti, jež si hrattky vybírající svým dcerám blechy i toulavé vě přemisťují z jedné křižovatky na druhou. <.terá chatrč s okny chráněnými mříží sebeNápoje, zmrzlina, chléb, čisticí prostředky". řené dveře čísi ruka nadepsala „Internet". říže, kterými vzpurně obrostly dveře, okna konec i malý dvorek prodavače zeleniny. . Carrillo je dokonce i kaplička sv. Kajetána, a práce, potažena kovovou sítí tak hustou, t obrázek. V ostatních čtvrtích je to stejné. ' na neuspořádaný sled špatně postavených

domů, v nichž na první, omítnuté patro přistavěli z cihel druhé a pak ještě třetí. Improvizované balkóny, nedokonče né nezastřešené místnosti, které zůstávají po dobu jednoho, dvou či tří let otevřené a slouží jako terasa, na níž lze věšet prádlo. Popelnice, kusy šrotu, skelety stolů a postelí vyhozených na ulici. Na opačné straně viaduktu vyvstala ještě zoufalejší čtvrť, říká se jí Villa Esperanza. Úzké uličky, jimiž se člověk stěží protáhne. Na jedné betonové buňce se skví cedule „Na prodej". Po staletí byl arcibiskup v Buenos Aires vždy „předsta vitelem moci". Na Plaza de Mayo se symbolicky setkávají mocenské autority hlavního města země: Casa Rosada (prezidentský palác), katedrála, radnice a ministerstvo hospodářství. Otec Di Paola k tomu poznamenal: ,,Bergoglio na realitu nikdy nepohlížel z perspektivy Plazy de Mayo, nýbrž z míst bolesti, bídy a chudoby. Ze dna chudinské čtvr ti nebo nemocnice." Svým kněžím Jorge vštěpoval, že duchovní nesmí být funkcionář, že musí umět pracovat s lidskými dušemi na základě jejich konkrétní situace, že musí ve zpovědnici projevovat „spoustu milosrdenství" a usnadňovat přístup ke svátostem, ,,poskytnout okamžitě to, co je od Boha, tomu, kdo o to žádá". 4 A poskytnout to zdarma, protože kněz není majitelem, nýbrž prostředníkem. Kněží to věděli; Jorge byl neústupný vůči těm, kdo hodlali zatěžovat vztahy s věřícími pravidly, překážkami a církevní byrokracií. Arcibiskup, kterého byste si v metru spletli s jakýmkoli jiným knězem, byl osobně přesvědčený, že pouto k chudým představuje duchovní bohatství a že právě mezi chudými lze objevit autenticitu a zvláštní vnímavost vůči Bohu. Upřed nostnění chudých - posvěcené velkými shromážděními latinskoamerického episkopátu, jež se konala v posledních padesáti letech v Medellínu, Pueble, Santo Domingu a Aparecidě - pro něho bylo zásadní. Nikoli z ideologických dů vodů, nýbrž z důvodů hluboce náboženských. Jeho heslo znělo: být pastýřem, který „voní stejně jako jeho ovečky". 5 Tato myšlenka ho nikdy v životě neopustí.

Jorge věděl, že chudinské čtvrti představují také svět násilí, v němž brutalita visí ve vzduchu navzdory zdánlivému poklidu žen, které vysedávají přede dveřmi, zatímco se muži rozvalují na židlích, popíjejí a klábosí, a děti se v době Vánoc - kdy je v Buenos Aires léto - vesele šplouchají v malých plastových bazéncích. Jorge to dobře věděl, ale nevzdával se, nebál se. Ve čtvrti Ramón Carrillo se pár kroků od farnosti černal průjezd jednoho domu na znamení trestné výpravy rodiny chlapce, jehož při střetu mezi bandami usmrtila zbloudilá kulka. Jinde se stávaly horší věci. Jedna středostavovská rodina z Buenos Aires, která adoptovala holčičku z chudinské čtvrti, z jejích malůvek za pomoci psycholožky zjistila, že holčička byla svědkem potratu a toho, jak byl plod předho zen psům. 6 Faráři Pedru Bayovi se vryl do paměti den jedněch křtin . Právě ve chvíli, kdy vedle oltáře uděloval dítěti svátost křtu, se náhle u brány kostela zastavil uštvaný, dech sotva popadající zlodějíček. Okradený ho dostihl a pažbou pistole ho tloukl do hlavy. Chlapec byl na kolenou a kři čel, jeho pronásledovatel najednou popadl pistoli oběma rukama a řval: Já tě zabiju,já tě zabiju . Nechal být novorozence novorozencem a vyděšeně běžel , aby okradeného zadržel. Chlapce, jemuž se z hlavy řinula krev, zachránili na poslední chvíli a odvezli do nemocnice. Na prahu kostela zůstala velká kaluž krve. ,,Krev infikovaná AIDS," vybavuje si farář, ,,tak jsme si navlékli rukavice a dali se do úklidu." Jorge tou tepanou, nazeleno natřenou branou nejednou prošel. Farář neměl odvahu mu vyprávět, co se stalo. Arcibiskup si však už leccos vyslechl na místech, jež dokonale znal. To nebyl svět, o jakém by se dozvídal z televize - znal jeho pachy, tváře, ten svět byl součástí jeho života. V chudinských čtvrtích se zabydlilo nejen násilí, ale také drogy. Bossové podsvětí žijí jinde, v krásném prostředí. Tady se ale vyskytují pěšáci obchodu s drogami. Rozkládá se tu království mimořádně levné drogy zvané paco, která

stojí pět pesos nebo jen o trochu více, získá lejší produkt z kokainové pasty a dokáže vá mozek", jak říkají v Buenos Aires. Závislost n mi rychle a ve čtvrtích ji nabízejí i malým chi tiletým, čtrnáctiletým, někdy i mladším. Těr hřbu srdečně objímají faráře, jenž pod jejich vybouleninu od pistole. Jsou to puberťáci, k drogy začínají domácími krádežemi a v neu později kdekoli přepadají chodce. Droga představuje zásadní problém, prol šíření zbraní v rukou nezletilých. V roce 2( leros, kněží z chudinských čtvrtí, drsným ža provokativně zapojili do celonárodní disk1 depenalizaci drog. Uvedli, že „v chudinsk fakticky existuje liberalizace a depenalizac nejsou slumy, stálo v onom dokumentu, nýl ný obchod s drogami, který slumy využívá na nich. Dokument vyvolal u veřejnosti velk drogových baronů byla okamžitá. ,,Ztrať se, hej," zavrčel na otce Pepeho Di Paola krim: Jenou tváří, který ho zastavil jedné dubnm čtvrti Villa-21. 7 Arcibiskup nezaváhal; ztotožnil se s obž; zopakoval. Při mši celebrované o dva dny stranství před katedrálou veřejně zaútočil obchodníky se stíny" a vyprávěl o pohrůžki stalo jeho kněžímu. Pepe, který inicioval v tu, spolu s dalšími kněžími ze čtvrti ucítil „Raději zemřu já, než aby zabili tebe," řekl Obchodníci s drogami upustili od vraždy, pi následně nucen Villu-21 opustit. Toto všechno měl Jorge na paměti, když kou v ruce sestupoval do útrob metra nebo busu. Nebyl lehkomyslný, nebyl fatalista. svědčen, že pokud chce vykonávat funkc dohlíží na své stádo", nemůže si vybírat pal a doprovod. Byl si vědom toho, že se obch

, že chudinské čtvrti představují také svět ná"Utalita visí ve vzduchu navzdory zdánlivému :teré vysedávají přede dveřmi, zatímco se muži idlích, popíjejí a klábosí, a děti se v době Vá, Buenos Aires léto - vesele šplouchají v mah bazéncích.Jorge to dobře věděl, ale nevzdá-

món Carrillo se pár kroků od farnosti černal ho domu na znamení trestné výpravy rodiny při střetu mezi bandami usmrtila zbloudilá : stávaly horší věci. Jedna středostavovská roAires, která adoptovala holčičku z chudinské malůvek za pomoci psycholožky zjistila, že ,vědkem potratu a toho, jak byl plod předho-

t Bayovi se vryl do paměti den jedněch křtin. li, kdy vedle oltáře uděloval dítěti svátost u brány kostela zastavil uštvaný, dech sotzlodějíček. Okradený ho dostihl a pažbou 1kl do hlavy. Chlapec byl na kolenou a kři ísledovatel najednou popadl pistoli oběma Já tě zabiju, já tě zabiju. Nechal být novo)Zencem a vyděšeně běžel, aby okradeného ,ce, jemuž se z hlavy řinula krev, zachráníchvíli a odvezli do nemocnice. Na prahu velká kaluž krve. ,,Krev infikovaná AIDS ," ář, ,,tak jsme si navlékli rukavice a dali se

>anou, nazeleno natřenou branou nejednou :měl odvahu mu vyprávět, co se stalo. Arciuž leccos vyslechl na místech, jež dokonale :vet, o jakém by se dozvídal z televize - znal :e, ten svět byl součástí jeho života. :h čtvrtích se zabydlilo nejen násilí, ale také podsvětí žijí jinde, v krásném prostředí. cytují pěšáci obchodu s drogami. Rozkládá mimořádně levné drogy zvané paco, která

stojí pět pesos nebo jen o trochu více, získává se jako vedlejší produkt z kokainové pasty a dokáže vám „vygumovat mozek", jak říkají v Buenos Aires. Závislost na ní vzniká velmi rychle a ve čtvrtích ji nabízejí i malým chlapcům. lřinác tiletým, čtrnáctiletým, někdy i mladším. Těm, kteří při pohřbu srdečně objímají faráře, jenž pod jejich saky cítí tvrdou vybouleninu od pistole. Jsou to puberťáci, kteří kvůli dávce drogy začínají domácími krádežemi a v neurotickém stavu později kdekoli přepadají chodce. Droga představuje zásadní problém, protože napomáhá šíření zbraní v rukou nezletilých. V roce 2009 se curas villeros, kněží z chudinských čtvrtí, drsným žalobným textem provokativně zapojili do celonárodní diskuze o případné depenalizaci drog. Uvedli, že „v chudinských čtvrtích už fakticky existuje liberalizace a depenalizace". Problémem nejsou slumy, stálo v onom dokumentu, nýbrž organizovaný obchod s drogami, který slumy využívá a obohacuje se na nich. Dokument vyvolal u veřejnosti velký ohlas. Reakce drogových baronů byla okamžitá. ,,Ztrať se, nebo budeš tuhej," zavrčel na otce Pepeho Di Paola kriminálník se zahalenou tváří, který ho zastavil jedné dubnové noci v uličce čtvrti Villa-21. 7 Arcibiskup nezaváhal; ztotožnil se s obžalobou a sám ji zopakoval. Při mši celebrované o dva dny později na prostranství před katedrálou veřejně zaútočil na „všemocné obchodníky se stíny" a vyprávěl o pohrůžkách, jichž se dostalo jeho kněžímu. Pepe, který inicioval vznik dokumentu, spolu s dalšími kněžími ze čtvrti ucítil, že má záštitu: ,,Raději zemřu já, než aby zabili tebe," řekl mu arcibiskup. Obchodníci s drogami upustili od vraždy, přestože byl Pepe následně nucen Villu-21 opustit. Toto všechno měl Jorge na paměti, když s černou aktovkou v ruce sestupoval do útrob metra nebo šplhal do autobusu. Nebyl lehkomyslný, nebyl fatalista. Byl pouze pře svědčen, že pokud chce vykonávat funkci „pastýře, jenž dohlíží na své stádo", nemůže si vybírat paláce, auta, řidiče a doprovod. Byl si vědom toho, že se obchodníci s drogou

nezastaví před ničím, dokonce ani před principy, jež vyznává církev. Při krveprolití, v němž sehráli hlavní roli nelítostní zabijáci z kartelu Tijuana, byl v roce 1993 na letišti v Guadalajaře zavražděn mexický kardinál Juan Posadas Ocampo. Oficiální vyšetřování vyústilo v to, že byla událost označena za tragickou nehodu, jako kdyby se kardinál ocitl uprostřed přestřelky mezi soupeřícími gangy. Později vyšlo najevo, že vládní složky Ocampa varovaly, aby pomlčel o informacích týkajících se spojenectví mezi obchodníky s drogou a míst· ními politiky. Varování obdržel také arcibiskup Bergoglio. V roce 2012 mu několik odborářů vzkázalo, aby si dával pozor, protože mu některé skupiny chtějí ublížit, a možná bude lepší, když se nebude procházet po městě bez ochranky. ,,Nikdy se ulice nevzdám," zněla jeho odpověď. 8 Stejně reagoval, když ho jeho kněží z chudinské čtvrti varovali před nebezpečím únosu. Jorge poznal obě tváře periferie - bezuzdné násilí i nesmírnou lidskost. Uvědomil si, že v načerno zbudovaných čtvrtích jsou soustředěni prostí lidé toužící po naději, lidé prodchnutí solidaritou, prostoupení intenzivní lidovou zbožností, veselící se při svátečních příležitostech. Otec Pepe vždycky tvrdil, že přichystat pohoštění je v chudins½é čtvrti mnohem snazší než v těch dobře situovaných. ,,Zeny vaří, muži snášejí věci, děti pomáhají jako dobrovolníci." Uprostřed zejících, navždy jen napůl rozestavěných domů, kde je slovo „stát"pouze abstraktním pojmem a kde se na kněze obracejí z evidence obyvatelstva, kdykoli potře bují zjistit něčí adresu, představují farnosti centrum pomoci a výchovy k občanství. Ve Ville-21 si lidé v odpoledních hodinách vyzvedávají trochu jídla: chléb, něco k němu, nějaké to ovoce, vše již připravené v sáčcích. Toto De Vedia, farář, který nastoupil po Pepem, všechny přijímá v místnůstce vytapetované fotografiemi, památečními předměty a ručně psanými lístky. Dva mobily, neodmyslitelný šálek maté - voňavého a nahořklého národního nápoje, diář plný poznámek. Průvod

nebere konce. Jedna matka si přichází pro ~ do školy, jiná je poplašená, protože její syn pr a ocitl se na ulici, další matka hledá práci pi pak je třeba najít jednomu chlapci zaměstná vat oslavu v centru pro seniory, navštívit rodí dozásobit se potravinami pro obzvlášť nouze lebrovat mši svatou v blízké psychiatrické léč o výstavbu školy v chudinské čtvrti, obstarat I invalidní vozík, být k dispozici pro zpověď a V rámci metropole Buenos Aires netvoří ch pro něž arcibiskup ustavil zvláštní vikariát, čt malá města. Villa-21 má čtyřicet tisíc obyvat1 Toto De Vedia, jde o „šedesát sedmdesát I vymykají kontrole ze strany institucí". Po, vým dohledem ve čtvrtích vyrostly instituce, mohou doplnit středoškolské vzdělání, cent protidrogová centra, školicí centra se zaměř povolání. Organizuje se tu sport, aby drogo, naplnit den něčím jiným než pobytem na 1 je se školní družina, aby děti nezůstávaly 1 sobě. Vytvořením vikariátu se jen podtrhlo, j význam arcibiskup připisoval pastorační či: oblastech. Při každé návštěvě periferie byl Jorge svěc vých iniciativ. Když vystoupil z příměstskél malým krokem zamířil k nejnověji ustavené Ramón Carrillo, viděl, jak se vedle kostela tyčit přístavek, který měl poskytnout přístřd ním, školní družině, kurzům profesního ško lékárně. Za dohledu stavbyvedoucího jej bu třiceti univerzitních studentů, kteří tam kaž jížděli z centra. ,,Pomáhá nám také skupina ži1 ků se svým rabínem," dodala dobrovolnice M Se svým kamionem vypomáhal dokonce i slumu protestantského vyznání. Soužití ev; munit, které mají v chudinské čtvrti chrám liteben, s katolickým farářem je totiž zcela

:I ničím, dokonce ani před principy, jež vyznácrveprolití, v němž sehráli hlavní roli nelítostní elu Tijuana, byl v roce 1993 na letišti v Guadalěn mexický kardinál Juan Posadas Ocampo. třování vyústilo v to, že byla událost označena tehodu,jako kdyby se kardinál ocitl uprostřed zi soupeřícími gangy. Později vyšlo najevo, že Ocampa varovaly, aby pomlčel o informacích pojenectví mezi obchodníky s drogou a míst-

>držel také arcibiskup Bergoglio. V roce 2012 iborářů vzkázalo, aby si dával pozor, protože upiny chtějí ublížit, a možná bude lepší, když cházet po městě bez ochranky. ,,Nikdy se ulizněla jeho odpověď. 8 Stejně reagoval, když z chudinské čtvrti varovali před nebezpečím

11 obě tváře periferie - bezuzdné násilí i neost. Uvědomil si, že v načerno zbudovaných oustředěni prostí lidé toužící po naději, lidé )lidaritou, prostoupení intenzivní lidovou ,elící se při svátečních příležitostech. Otec tvrdil, že přichystat pohoštění je v chudin)hem snazší než v těch dobře situovaných. 1ži snášejí věci, děti pomáhají jako dobrovoled zejících, navždy jen napůl rozestavěných ;lovo „stát"pouze abstraktním pojmem a kde racejí z evidence obyvatelstva, kdykoli potře adresu, představují farnosti centrum pomoci >Čanství.

,i lidé v odpoledních hodinách vyzvedávají hléb, něco k němu, nějaké to ovoce, vše již áčcích. Toto De Vedia, farář, který nastoupil :chny přijímá v místnůstce vytapetované fonátečními předměty a ručně psanými lístky. eodmyslitelný šálek maté - voňavého a nadního nápoje, diář plný poznámek. Průvod

nebere konce. Jedna matka si přichází pro svačinu synovi do školy, jiná je poplašená, protože její syn propadl drogám a ocitl se na ulici, další matka hledá práci pro svou dceru; pak je třeba najít jednomu chlapci zaměstnání, zorganizovat oslavu v centru pro seniory, navštívit rodiny a nemocné, dozásobit se potravinami pro obzvlášť nouzové situace, celebrovat mši svatou v blízké psychiatrické léčebně, starat se o výstavbu školy v chudinské čtvrti, obstarat pro jednu ženu invalidní vozík, být k dispozici pro zpověď a další mše. V rámci metropole Buenos Aires netvoří chudinské slumy, pro něž arcibiskup ustavil zvláštní vikariát, čtvrti, nýbrž celá malá města. Villa-21 má čtyřicet tisíc obyvatel, jak upřesnil Toto De Vedia, jde o „šedesát sedmdesát hektarů, jež se vymykají kontrole ze strany institucí". Pod arcibiskupovým dohledem ve čtvrtích vyrostly instituce, v nichž si lidé mohou doplnit středoškolské vzdělání, centra pro seniory, protidrogová centra, školicí centra se zaměřením na výkon povolání. Organizuje se tu sport, aby drogově závislí mohli naplnit den něčím jiným než pobytem na ulici, organizuje se školní družina, aby děti nezůstávaly napospas samy sobě. Vytvořením vikariátu se jen podtrhlo, jaký strategický význam arcibiskup připisoval pastorační činnosti v těchto oblastech. Při každé návštěvě periferie byl Jorge svědkem zrodu nových iniciativ. Když vystoupil z příměstského vláčku a pomalým krokem zamířil k nejnověji ustavené farnosti ve Ville Ramón Carrillo, viděl, jak se vedle kostela pomalu začíná tyčit přístavek, který měl poskytnout přístřeší různým setkáním, školní družině, kurzům profesního školení a také malé lékárně. Za dohledu stavbyvedoucího jej budovala skupina třiceti univerzitních studentů, kteří tam každou sobotu dojížděli z centra. ,,Pomáhá nám také skupina židovských mladíků se svým rabínem," dodala dobrovolnice Mechi Guinleová. Se svým kamionem vypomáhal dokonce i jeden obyvatel slumu protestantského vyznání. Soužití evangelických komunit, které mají v chudinské čtvrti chrám a několik modliteben, s katolickým farářem je totiž zcela bezproblémové.