Tobě
zahynouti nedám •••
česká časopisecká
šoa povfdka
1945-1989 Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš (eds.) Akropolis
Tobě
zahynouti nedám
česká časopisecká
šoa povídka 1945-1989 Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš (eds.)
Vydal Filip Tomáš - Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 350. publikaci Ediční příprava Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš Doprovodná studie Ivana Cahová Redakce Markéta Holanová
Grafická úprava a obálka Kateřina Orlíková (Studio Symbiont) Sazba písmem GT Cinetype a Týfa Text Stará škola (staraskola.net) TTsk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 392 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-158-0 Doporučená
llll
cena
včetně
li li Ill li 11111111111111111
ISBN 978-80-7470-158-0
DPH 320
Kč
Sklenka malinovky F. R. Kraus
Ledově studenou polskou nocí jiskří matně olověná zima. Jednotvárně
rachotí těžký nákladní vlak nekonečnými šedobílými dálavami. Sněží a střídavě i prší. Těch padesát rezavých dobytčích vagonů říšské dráhy sténá a supí a těžce oddechuje olověným dechem odsouzených. Tři dny už a tři noci sedí a leží Terezínští, namačkáni jeden na druhého, v těchto dobytčácích a čekají na okamžik, kdy se skřípavě rozlítnou železné dveře a zazní povel: 11 Aussteigen!" Ve vagonech cestují děti, starci, babičky, slepci a mrzáčci, bez vody, bez teplého jídla, beze světla, jen s tím kouskem posledního terezínského komisárku v ruce, která je dnes tak špinavá, nemytá, lepkavá. Většina Terezínských spí. Uspala je monotónní hudba dobytčáku rumtata, tumtata, rumtata, tumtata a šplouchání ve velkém sudě v rohu vagonu, který svým čpícím pachem dráždí ke kýchání. Rumtata, tumtata a stále nanovo rumtata, tumtata. Tato ocelová odrhávačka kol starého dobytčáku zní jako výsměšný nacistický pochod šedozelené SS při oslavách narozenin Herodesových ... Rumtata, tumtata ... Pak pískot staré Borsigovy lokomotivy vpředu a poté odpověď zezadu, kde ještě starší lokotka tlačí tento vlak půlnočních strašidel vlnitou polskou planinou. Pískání a houkání obou parních strojů se naslouchá jako volání podsvětí. Když vlak pak burácí skalnatým útesem před větším průmyslovým městečkem, rozevřela se na okamžik nebeská báň a hrstka malých, jen stříbřitých hvězdi ček zajiskří na malé nebeské cestičce nad terezínským vlakem ... 9
Vdova Kaudersová je opřena o studenou stěnu třetího rezavého dobytčáku. Sedí na zarolované prastaré hnědé vlněné pokrývce pod zamřížovaným okénkem, kterým pojednou se rozlévá smetanově žluté světlo luny do středu ledového vagonu. Před převelké mužské boty na nohou staré Kaudersky, boty, které v ghettu ještě nosil její tam zemřelý manžel, pražský veřejný posluha, Abrahám Kauders, lehá si reflektor luny jako věrný psík k nohám svého pána. fy převelké, nastavenými tkaničkami sešněrované boty na bolavých nohách babičky Kaudersové jsou ted' ústředním předmětem tančí cího a skřípajícího vagonu. Vše ostatní zde uvnitř leží v temnotách, jen ty dvě velké boty, ty chaplinovské „šífy", jsou hlavním bodem v tomto strašidelném světě uprostřed polské ledové noci. Světlo luny zde leží jako velký, světlý a plochý obětní kámen z prastarých biblických dob. Přináší pak čisté, syčící světlo do zrezavělého dobytčáku, zmizí však pojednou, když se vlak šine do zatáčky a obě lokotky hlučně kvílí. Poslední týden stará paní téměř vůbec nespala. To bylo rozčilení a shon v ghettu, když byl sestavován tento transport! A ted' poprvé usnula. Vždyť byla tak unavená, tak moc unavená ... Zdálo se jí, že je krásná srpnová neděle a Zemské divadlo na Ovocném trhu, kde déle jak padesát roků Kauderska jako vrchní suflérka napovídala z budky v operách světového repertoáru, bylo zavřené. Byly divadelní prázdniny a Kaudersová se svým vnukem, s desetiletým kudrnáčkem Františkem, je v Šárce, kam tak ráda chodívala. Chodívala s chlapcem lesem, pěšinou a podle potoka, dojímána měkkými kroky na lesní půdě, bublajícím potůčkem a svěžími travinami na obou březích. Také dnes ve snu byla s Františkem v Šárce, právě zašli do zahradní restaurace U dívčího skoku, seděli na prkenných lavičkách a pili perlivou malinovku. Slunko tak krásně hřálo a vdova Kaudersová se hřejivě usmála ze spánku ... Dnes cestuje vdova Kaudersová se svým nejmladším vnouče tem, Františkem, do širého světa! Již před rokem odjely její dcerky se svými rodinkami z Terezína někam prý na východ. A od té doby suflérka Kaudersová o nich už neuslyšela: pět dcer a osmnáct vnoučat! Jen František zůstal. V ghettu s babičkou. I když spolu v Terezíně nebydlili, přece jen se babička Kaudersová o chlapce vzorně 10
starala, stále byla za ním v dětském domově, up to a ono, prostě hleděla na něho a František jí by Neměl již rodiče. Jeho táta, syn staré Kaude1 Němci v Praze na Pankráci, jeho mamka spácha svítiplynem. A tak tenkráte po heydrichiádě byl Kaudersová, společně odtransportováni do Ten také společně na východ ... Dítě se vzbudilo. Chopilo se pravé staré táhlo ji ku své tváři, která je pojednou tak stn Suflérka Kaudersová se leknutím probouzí Fanoušku, copak je?" ,,Babi ... víš ... já mám t žízeň, babi ... " ,,Žízeň, můj broučku? A kde já t něco k pití, můj Mouřenínku ... pro Boha, kd1 na cestu nedali a ten čaj, co jsem v termosce' již dávno vypili ... můj broučku ... " ,,Ale, babi, 1 hrozně musím pít!" ,,Fanoušku, podívej se, za budeme na místě, ve Varšavě, víš. A tam já pop ských železničářů, aby mi ukázal, kde že je n A tam, Fanoušku, tam ti koupím sklenku dobri víš? Tak teď počkej chvilenku a pak budeš mít d dobré, studené, sladoučké, nu koupím ti tu r venější malinovku na nádraží Varšavy... " ,,S pi „Ano, Fanoušku, s bílou, pěkně šumící čepic svoji kudrnatou hlavu do babiččina klína, zav červeným jazýčkem suché rty, ještě někohkrátt rou pak naplno ukládá do široké sukně své z, usíná. V ruce drží František pevně devět mal5 svíčiček, dvě bílé, dvě modré, dvě červené, dvi barvy zelené. Svíčky obdržel v ghettu s sebou děcka v Kinderheimu. Jeho kamarádi a kamará hrával na smrdutém dvorku. ,,Za tři dny, Far nuku!" naň ještě volala ve šlajsce pekárny 01 černovlasá holčinka, která si kdysi s ním v Pn u kostela v uličce U Milosrdných bratří. 11 To tyto svíčičky rozžehnout!" 11
:>Vá je opřena o studenou stěnu třetího rezavého
a zarolované prastaré hnědé vlněné pokrývce 1 okénkem, kterým pojednou se rozlévá smetamy do středu ledového vagonu. Před převelké ,hou staré Kaudersky, boty, které v ghettu ještě ~lý manžel, pražský veřejný posluha, Abrahám .ektor luny jako věrný psík k nohám svého pána. ~nými tkaničkami sešněrované boty na bolavých udersové jsou ted ústředním předmětem tančí ragonu. Vše ostatní zde uvnitř leží v temnotách, ty, ty chaplinovské „šífy", jsou hlavním bodem \m světě uprostřed polské ledové noci. Světlo velký, světlý a plochý obětní kámen z prasta>. Přináší pak čisté, syčící světlo do zrezavělého íak pojednou, když se vlak šine do zatáčky a obě . Poslední týden stará paní téměř vůbec nespala. shon v ghettu, když byl sestavován tento transusnula. Vždyť byla tak unavená, tak moc unaže je krásná srpnová neděle a Zemské divadlo :de déle jak padesát roků Kauderska jako vrchní . z budky v operách světového repertoáru, bylo elní prázdniny a Kaudersová se svým vnukem, náčkem Františkem, je v Šárce, kam tak ráda la s chlapcem lesem, pěšinou a podle potoka, i kroky na lesní půdě, bublajícím potůčkem na obou březích. Také dnes ve snu byla s Praně zašli do zahradní restaurace U dívčího skoku, lavičkách a pili perlivou malinovku. Slunko tak a Kaudersová se hřejivě usmála ze spánku ... lova Kaudersová se svým nejmladším vnouče > širého světa! Již před rokem odjely její dcerky z Terezína někam prý na východ. A od té doby i o nich už neuslyšela: pět dcer a osmnáct vnoulstal. V ghettu s babičkou. I když spolu v Teree jen se babička Kaudersová o chlapce vzorně 10
starala, stále byla za ním v dětském domově, upravila a vyprala mu to a ono, prostě hleděla na něho a František jí byl za vše tak vděčný. Neměl již rodiče. Jeho táta, syn staré Kaudersky, byl popraven Němci v Praze na Pankráci, jeho mamka spáchala poté sebevraždu svítiplynem. A tak tenkráte po heydrichiádě byli oba, on a babička Kaudersová, společně odtransportováni do Terezína. A dnes jedou také společně na východ ... Dítě se vzbudilo. Chopilo se pravé staré ruky stařeny a při táhlo ji ku své tváři, která je pojednou tak strašně horká. ,,Babi!" Suflérka Kaudersová se leknutím probouzí a zvolá: ,,Nu ano, Fanoušku, copak je?" ,,Babi ... víš ... já mám tak strašnou žízeň, žízeň, babi ... " ,,Žízeň, můj broučku? A kde já ted pro tebe seženu něco k pití, můj Mouřenínku ... pro Boha, kde? Nic nám s sebou na cestu nedali a ten čaj, co jsem v termosce vzala s sebou, jsme již dávno vypili ... můj broučku ... " ,,Ale, babi, hrozně, hrozně, víš, hrozně musím pít!" ,,Fanoušku, podívej se, za chvilenku jen a už budeme na místě, ve Varšavě, víš. A tam já poprosím někoho z polských železničářů, aby mi ukázal, kde že je nádražní restaurace. A tam, Fanoušku, tam ti koupím sklenku dobré, perlivé malinovky, víš? Tak ted počkej chvilenku a pak budeš mít dobré pití, Fanoušku, dobré, studené, sladoučké, nu koupím ti tu nejdražší, tu nejčer venější malinovku na nádraží Varšavy ... " .s pěnivou čepicí, babi!" 0 Ano 1 Fanoušku, s bílou, pěkně šumící čepicí..." Chlapec položil svoji kudrnatou hlavu do babiččina klína, zavřel velké oči, olízl si červeným jazýčkem suché rty, ještě několikráte zavrtěl hlavou, kterou pak naplno ukládá do široké sukně své zdatné babičky a pak usíná. V ruce drží František pevně devět malých různobarevných svíčiček, dvě bílé, dvě modré, dvě červené, dvě žluté a jednu větší, barvy zelené. Svíčky obdržel v ghettu s sebou na cestu. Dali mu je děcka v Kinderheimu. Jeho kamarádi a kamarádky, s kterými si tam hrával na smrdutém dvorku. ,,Za tři dny, Fanoušku, máme Chanuku!" naň ještě volala ve šlajsce pekárny Olga Abelesova, malá, černovlasá holčinka, která si kdysi s ním v Praze hrávala v kuličky u kostela v uličce U Milosrdných bratří. 11 To nesmíš zapomenout tyto svíčičky rozžehnout!" 11
A tak nastoupil Fanoušek dalekou cestu do širého světa dohromady se svojí milovanou babičkou, s vysokou, stále ještě zdatnou bělovlasou matronou, s vdovou Kaudersovou, dlouholetou suflérkou Královského zemského divadla v Praze na Ovocném trhu. Nenápadně se vplížily do vagonu mlhovité závoje rozbřesku. Studený ranní vzduch ochlazuje horkou hlavu staré suflérky. Zavřela oči, opřela opět bílou hlavu o stěnu drnčícího vagonu, ale nespí, bdí a lehce se usmívá. Obě prastaré, velké ruce pokládá na horkou hlavu svého vnoučka, pak je poněkud zvedne a polohlasně dítěti žehná: ,,Jevorechecho Adonaj vejišmerécho, joer Adonaj ponom elécho ... 11 Znovu otevírá stará suflérka oči, z kterých ukáply dvě horké slzy na kučeravou hlavu krásného chlapce. „Fanoušek, 11 šeptá babička Kaudersová a zase se lehounce a hezky usmívá, ,,chlapeček mého chlapečka ... " Pak znovu opře hlavu o stěnu vagonu a zavírá oči, ale ruce zůstávají nad hlavou vnoučka v nepatrné výši, stále jako by chtěla znovu a znovu žehnat tomuto poslednímu z rodu staropražských Kaudersů ... Vzpomíná na svého nejstaršího z dětí, na Pepiho, nadaného sochaře, jaký to jen byl dobrý synek! Byl to jejich prvorozený, otec tohoto zde, posledního vnuka Fanouška ... V Rabínské uličce v domě čp. 221, mezi Staronovou synagogou, ulicí Hampejskou a Břehovou, tam bydlili déle jak půl století, tam bylo její království Boží, uprostřed svých dětí a vnoučat. Ve dne vařila, pekla, smažila pro tu svoji „havěť", šila, prala a spravovala, dcerky a zeťáčkové byli přec zaměstnáni a tu musila Kaudersová vést domácnost. A navečer pak chodila suflírovat do divadla na Ovocný trh, byla-li na pořadu opera. Mnohdy musila i na zkoušky dopoledne i odpůldne do divadla a tu převzal její manžel, veřejný posluha, Abrahám Kauders, veškeré domácí práce poté, co opustil Staroměstské náměstí, kde vedle Mariánského sloupu čekal ve své červené čepici se stříbrným štítkem a pořadovým číslem na prsou v houfu ostatních „dýnstmonů", těch bezpočetných Gansů a Raudnitzů a Pohriasů, na ryta: Vozil na svém dvoukoláku „mustrkufry" obchodních cestujících na nádraží, dodával milostná psaníčka pánů šlechticů a důstojníků primadonám a baletkám pražských divadel, stěhoval, obstarával pugéty
12
ženichům a snoubencům, prostě vykonával ských veřejných posluhů. Padesát roků seděla Kaudersová v boudě! vídala všem velikánům, všem hvězdám na svě Jaké to obrovské moře hudby leželo za ní! ~ Schmedesovi, Slezákovi, Pattierovi, Piccav Gutheil-Schoderové, Cavanové a Marii Miille: a Destinnové. A suflírovala dobře a spolehli, nepsalo v novinách, ač byla páteří celé té slavr trhu, vždyť mnohdy vytáhla leckterého tenori! nistku nebo altistku z převelké šlamastiky, kd: svého partu. Dnes a denně se navečer slavné ji dla naplnilo celou zahradou rudých a žlutýc diol, tulipánů a stále ještě pršelo květů z hled vůně, až se Kaudersové zatočila hlava. Ovšen hlédnutá suflérka Kaudersová, neobdržela nik karafiátek. Žádné bravo a bravissimo jí nepl chu, zvířeného padající oponou, byly jí odmě zlatých rakouské měny měsíčně za ředitelov Neumanna. Teprve ředitel Jindřich Teweles, k1 kde psával divadelní recenze, jí upravil plat n měsíčně a dvacet krejcarů „špílhonoráře" za nou se stal velký zázrak: hrála se Verdiho Aida ního dějství nebere potlesk konce. Děkují Leo bert, Nosalewicz, Louis Laber, Maria Guthei dirigent Alexander von Zemlinský, šéf oper: a s ním i malý režisér Theumann v příliš mu v se drží za ruce a klaní a klaní se ... a tu vyskočí k osvětlené rampě a pak k nápovědní boudě, šikovně z mušle, vrazí jí do ruky ohromný pu růží, vezme ji za druhou ruku a vtáhne me: a ted se společně klaní nadšenému obecensn; křičela, ba řvala nadšením druhá galerie k st davači, obchodní cestující, kancelářské písa z tandlmarku ... Jo, ten Slezák, ten Slezák ...
13
I Fanoušek dalekou cestu do širého světa dohro-
vanou babičkou, s vysokou, stále ještě zdatnou ou, s vdovou Kaudersovou, dlouholetou suflér~mského divadla v Praze na Ovocném trhu. ~ vplížily do vagonu mlhovité závoje rozranní vzduch ochlazuje horkou hlavu staré ,či, opřela opět bílou hlavu o stěnu drnčícího bdí a lehce se usmívá. Obě prastaré, velké ruce hlavu svého vnoučka, pak je poněkud zvedne i žehná: ,,Jevorechecho Adonaj vejišmerécho, elécho ... " Znovu otevírá stará suflérka oči, z kte,rké slzy na kučeravou hlavu krásného chlapce. nbička Kaudersová a zase se lehounce a hezky :k mého chlapečka .. ." Pak znovu opře hlavu tvírá oči, ale ruce zůstávají nad hlavou vnoučka Ie jako by chtěla znovu a znovu žehnat tomuto staropražských Kaudersů ... Vzpomíná na svého na Pepiho, nadaného sochaře, jaký to jen byl jejich prvorozený, otec tohoto zde, posledního V Rabínské uličce v domě čp. 221, mezi Staroulicí Hampejskou a Břehovou, tam bydlili déle bylo její království Boží, uprostřed svých dětí ,ařila, pekla, smažila pro tu svoji „havěť", šila, dcerky a zeťáčkové byli přec zaměstnáni a tu . vést domácnost. A navečer pak chodila suflíOvocný trh, byla-li na pořadu opera. Mnohdy r dopoledne i odpůldne do divadla a tu převzal Vposluha, Abrahám Kauders, veškeré domácí stil Staroměstské náměstí, kde vedle Marián.I ve své červené čepici se stříbrným štítkem Lna prsou v houfu ostatních „dýnstmonů", těch ů a Raudnitzů a Pohriasů, na ryta: Vozil na svém rkufry" obchodních cestujících na nádraží, saníčka pánů šlechticů a důstojníků primado·ažských divadel, stěhoval, obstarával pugéty 12
ženichům a snoubencům, prostě vykonával všechny práce pražských veřejných posluhů. Padesát roků seděla Kaudersová v boudě! A napovídala, napovídala všem velikánům, všem hvězdám na světovém operním nebi. Jaké to obrovské moře hudby leželo za ní! Suflírovala Carusovi, Schmedesovi, Slezákovi, Pattierovi, Piccaverovi, Battistinimu, Gutheil-Schoderové, Cavanové a Marii Mullerové, Galli-Curciové a Destinnové. A suflírovala dobře a spolehlivě. Ale nikdy se o ní nepsalo v novinách, ač byla páteří celé té slavné opery na Ovocném trhu, vždyť mnohdy vytáhla leckterého tenoristu a leckterou sopranistku nebo altistku z převelké šlamastiky, když neznali dobře text svého partu. Dnes a denně se navečer slavné jeviště Nosticova divadla naplnilo celou zahradou rudých a žlutých čajových růží, gladiol, tulipánů a stále ještě pršelo květů z hlediště, byla to omamná vůně, až se Kaudersové zatočila hlava. Ovšem ona, neznámá, pře hlédnutá suflérka Kaudersová, neobdržela nikdy ani skromný rudý karafiátek. Žádné bravo a bravissimo jí neplatilo, jen mraky prachu, zvířeného padající oponou, byly jí odměnou ... vedle padesáti zlatých rakouské měny měsíčně za ředitelování slavného Angela Neumanna. Teprve ředitel Jindřich Teweles, který přišel z Tagblattu, kde psával divadelní recenze, jí upravil plat na sedmdesát zlatých měsíčně a dvacet krejcarů „špílhonoráře" za představení. Jen jednou se stal velký zázrak: hrála se Verdiho Aida. Po skončení posledního dějství nebere potlesk konce. Děkují Leo Slezák, Schorr, Norbert, Nosalewicz, Louis Laber, Maria Gutheil-Schoderová, děkují dirigent Alexander von Zemlinský, šéf opery na Ovocném trhu, a s ním i malý režisér Theumann v příliš mu velkém fraku. Všichni se drží za ruce a klaní a klaní se ... a tu vyskočí Slezák z řady a utíká k osvětlené rampě a pak k nápovědní boudě, vytáhne Kaudersku šikovně z mušle, vrazí jí do ruky ohromný pugét rudých vonných růží, vezme ji za druhou ruku a vtáhne mezi ostatní účinkující a teď se společně klaní nadšenému obecenstvu ... Nejvíce tleskala, křičela, ba řvala nadšením druhá galerie k stání, studentíci, prodavači, obchodní cestující, kancelářské písařky, posluhové, lidé z tandlmarku ... Jo, ten Slezák, ten Slezák ... Zapomenuté dveře
13
života se rázem rozlétly, suflérka Kaudersová prožívala teď znovu celý svůj skromný, pokorný, ale tak šťastný život židovské mámy z pražského Josefova. Kaudersové bylo nyní, jako by bývala ztratila mnoho krve, v její duši se pojednou zahnízdila prazvláštní nostalgie po milované staré Praze, kterou už dva roky nespatřila, po tom milovaném divadle na Ovocném trhu, Kaudersová neznala v tomto okamžiku ještě cíle tohoto stýskání, ale slyšela pojednou hudbu, silně zně jící hudbu, byla to hudba z Aidy, pak z Toscy a pak z Mistrů pěvců a z Riem:,iho, slyšela předehru k La Traviatě a ke Carmen, takty z Komediantů se mísily s takty z Madame Butterfly, teď zpíval sbor, mužský, pak ženský a pak smíšený, jako vlaštovičky prolétly tyto tóny rychle její myslí, zazněly kontrabasy, cella, housle, zpívaly tenory a mezzosoprány, emfaticky hřměla hudba její hlavou, adagia, andanti, larghi, allegra, prestissima ... Ale tu se opět vzbudila a stále ještě její ruce žehnaly chlapci. Přiblížila se pak svým obličejem k jeho a na její rty se snesl, jako babočka, úsměv převelkého štěstí... A znovu stará Kaudersová usíná ... Přemohla ji znovu únava. Pojednou obě lokomotivy začaly znovu pištět; rázem se Kaudersová vzbudí a spatří chlapce, jak stojí poblíže kufrů, v ruce drží starou modlitební knížku suflérky Kaudersové, na kterou tekutým voskem nalepil své svíčičky. Kolem chlapce stojí několik dětí, které však stálý pohyb vlaku přivádí z rovnováhy, takže se musí vzájemně držet. Zeleným šamesem teď rozsvítil Fanoušek první svíčičku, zlatožlutý plamének se tetelí nad dvěma svíčičkami a očička dítek se lesknou jako čiré zlato. Hřejivý úsměv přelétl přes obličej staré suflérky, také ostatní babičky ve vagoně se lehounce usmívají, zapomněly na bolesti v zádech, sedí na kufrech a na pokrývkách, v ruce drží své hole a deštníky a jako by nečekané štěstí se pojednou lehounce vyhouplo do drkotajícího dobytčáku. ,,Babi! První den Chanuky! Dnes!" usmívá se Fanoušek na svoji babičku a je pyšný na své dílo. Vůkol stojí děcka, drží se za ruce, jejich obličeje se do široka rozjasnily v teplém světle obou malých svíčiček. Jejich společnicí stala se věčná, prastará láska. Kaudersová prožívá s dětmi 14
a starci toto štěstí okamžiku .... Malé moje dětič~ na prahu života a smrti, vy, nevinná malá čelád století číhají támhle v záloze na vás, vyskočí pi na hrdlo ... co udělat? Co učinit pro vaši záchran teď, kdy už jedeme? Bránit jsme se měli už dá bránit jsme měli tyto děti, my a vy a celé lidstv jako jeden muž proti přívalu zla, dříve, daleko d pomalu pozdě ... Kdo jen má vinu? Kdo? My a ty tak bezstarostně jsme nechali se připlížit vraha v červené, Šmílesově a Rabínské uličce. ,,Chanuka, svátek radosti," šeptá starý pán~ skřipcem s černou šňůrkou a vousem, který i : bíle čistý a upravený. A on vstane, starý rozšafnj kajzrroku a přibližuje se unaveným, vrávoravý] skupince, pak povytáhne z kapsy malou čem< pokládá na bělostnou krásu vlasů. A sepne pak i zazní slova: ... ,,Po hrdinném boji proti útočíc' vyhnali naši praotcové z naší domoviny, přišl a pokořené svatyně ... a oni dobře věděli, že olej jediný den ... a hle: Olej vydržel po dobu plný, nuka ... a tak dnes zpíváme: Maoscur" ... A starý ra z Jeruzalémské synagogy započíná zpívat tiše, eur a vdova Kaudersová se připojuje ... A děcka, neznají, broukají s sebou ... Pojednou Kaudersová věděla předobře, že i vlak jako by přibrzdil, její srdce se začínalo sví v krku, rychlost vlaku se stále zmenšovala a zr šek! Můj poslední! Nedám hol Vzali mně vše, t čata, muže, moje milované divadlo, moje milov bych teď vykřiknout, aby to slyšel celý svět, Ct lidstvo, vždyť to není možné, lidi, lidi, víte vť Zemřeme! Nikoli ve velké bílé síni s věčným tenounkou nadějí ve vykašlané hrudi, že se z budovy kláštera šedých sester na Malé Straně: ského města v Josefově ... 15
:létly, suflérka Kaudersová prožívala teď znovu pokorný, ale tak šťastný život židovské mámy ,a. fo nyní, jako by bývala ztratila mnoho krve, .nou zahnízdila prazvláštní nostalgie po miloerou už dva roky nespatřila, po tom milovaném n trhu, Kaudersová neznala v tomto okamžiku rskání, ale slyšela pojednou hudbu, silně zně hudba z Aidy, pak z Toscy a pak z Mistru pévcu předehru k La Traviaté a ke Carmen, takty z Komelcty z Madame Butterfly, teď zpíval sbor, mužský, 1íšený1 jako vlaštovičky prolétly tyto tóny rychle contrabasy, cella, housle, zpívaly tenory a mezky hřměla hudba její hlavou, adagia, andanti, tissima... rzbudila a stále ještě její ruce žehnaly chlapci. ým obličejem k jeho a na její rty se snesl, jako řevelkého štěstí ... A znovu stará Kaudersová znovu únava. okomotivy začaly znovu pištět; rázem se Kau>atří chlapce, jak stojí poblíže kufrů, v ruce drží :nížku suflérky Kaudersové, na kterou tekutým svíčičky. Kolem chlapce stojí několik dětí, které Lku přivádí z rovnováhy, takže se musí vzájemně mesem teď rozsvítil Fanoušek první svíčičku, k se tetelí nad dvěma svíčičkami a očička dítek ~ zlato. Hřejivý úsměv přelétl přes obličej staré 1í babičky ve vagoně se lehounce usmívají, zapo:ádech, sedí na kufrech a na pokrývkách, v ruce ~tníky a jako by nečekané štěstí se pojednou ) do drkotajícího dobytčáku. ,,Babi! První den smívá se Fanoušek na svoji babičku a je pyšný ,tojí děcka, drží se za ruce, jejich obličeje se do eplém světle obou malých svíčiček. Jejich spo1á, prastará láska. Kaudersová prožívá s dětmi 14
a starci toto štěstí okamžiku .... Malé moje dětičky terezínské, stojíte na prahu života a smrti, vy, nevinná malá čeládka, a vrazi našeho století číhají támhle v záloze na vás, vyskočí pak a hmátnou vám na hrdlo ... co udělat? Co učinit pro vaši záchranu? Není už pozdě, teď, kdy už jedeme? Bránit jsme se měli už dávno, před válkou, bránit jsme měli tyto děti, my a vy a celé lidstvo se mělo postavit jako jeden muž proti přívalu zla, dříve, daleko dříve už, dnes už je pomalu pozdě ... Kdo jen má vinu? Kdo? My a ty a vy všichni! Vždyť tak bezstarostně jsme nechali se připlížit vraha k našim domovům v Červené, Šmílesově a Rabínské uličce. „Chanuka, svátek radosti," šeptá starý pán s offenbachovským skřipcem s černou šňůrkou a vousem, který i zde je ještě sněho bíle čistý a upravený. A on vstane, starý rozšafný pán v ušoupaném kajzrroku a přibližuje se unaveným, vrávoravým krokem k dětské skupince, pak povytáhne z kapsy malou černou čepičku, kterou pokládá na bělostnou krásu vlasů. A sepne pak své ručky a do ticha zazní slova: ... ,,Po hrdinném boji proti útočícím Syřanům, které vyhnali naši praotcové z naší domoviny, přišli pak do ponížené a pokořené svatyně ... a oni dobře věděli, že olej vydrží jen na jeden jediný den ... a hle: Olej vydržel po dobu plných osmi dní... Chanuka ... a tak dnes zpíváme: Maoscur" ... A starý rabín Aladár Deutsch z Jeruzalémské synagogy započíná zpívat tiše, ale vroucně Maoscur a vdova Kaudersová se připojuje ... A děcka, která melodii ještě neznají, broukají s sebou ... Pojednou Kaudersová věděla předobře, že se venku něco děje, vlak jako by přibrzdil, její srdce se začínalo svírat, bilo jí až kdesi v krku, rychlost vlaku se stále zmenšovala a zmenšovala ... Fanoušek! Můj poslední! Nedám ho! Vzali mně vše, dcerky, syna, vnoučata, muže, moje milované divadlo, moje milované město ... musila bych teď vykřiknout, aby to slyšel celý svět, celý svět říkám, celé lidstvo, vždyť to není možné, lidi, lidi, víte vůbec, co že se děje? Zemřeme! Nikoli ve velké bílé síni s věčnými světly, s poslední tenounkou nadějí ve vykašlané hrudi, že se přece jen vrátíme z budovy kláštera Šedých sester na Malé Straně zpět, dolů do židovského města v Josefově ... 15
Holokaust patří mezi významná témata české poválečné prózy. Předkládaná antologie tento obraz nikterak nenarušuje, ale obohacuje jej o další hlasy známých, ale též pozapomenutých spisovatelů a spisovatelek, jež byly dosud skryté na stránkách literárních časopisů . Výbor je rozdělen do tří tematických bloků, jež zachycují nelehký i tragický osud Židů na sklonku druhé republiky a v protektorátu, v Internačních či vyhlazovacích táborech a posléze v poválečných letech. Antologii doprovází rozsáhlá studie, jež shrnuje historii zobrazování holokaustu v české próze a přináší motivlckou analýzu povídek.