NORA ROBERTSOVÁ
LÁSKA NIKDY NEREZAVÍ
Název originálu: Storm Warning; Opposites Attract První vydání: Silhouette Books, 1984; Silhouette Books, 1984 Překlad: Ivana Krejčová; Eva Podhorská Odpovědný redaktor: Ivana Čejková
© 1984 by Nora Roberts; 1984 by Nora Roberts © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2017 (Bouřlivé seznámení: 2005 by Arlekin – Wydawnictvo Harlequin Enterprises sp. z o.o., Tenisová láska: 2003 by Arlekin – Wydawnictvo Harlequin Enterprises sp. z o.o.). Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce: iStock. Všechna práva vyhrazena. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 Cover: Emotion Media, Poland Sazba: STUDIO EDITIO, Pruszków Tisk: Opolgraf
ISBN 978-83-276-2657-8
PRVNÍ KAPITOLA Vyhlídkový hostinec U Borovic se pohodlně choulil v náručí pohoří Blue Ridge. Jeho návštěvníci nejdříve museli opustit hlavní silnici a po klikaté cestě přijet až k úzkému brodu, který svou šíří sotva vystačil na projetí jednoho auta. Odtud již hostinec mohli spatřit, neboť k němu od brodu nebylo daleko. Místo, kde se nacházel, bylo doslova malebné. Samotná budova, typické horské stavení, svými čistými liniemi maskovalo místy určitou nesourodost. Vysoká tři poschodí postavená z cihel, již značně ošlehaných počasím, dostala barvu vybledlých růží. Na nich vždy pozornost příchozích upoutaly široké, bílé okenice. Valbovou střechu, z níž k obloze trčely tři komíny, časem pokryl zelený nádech. Celý hostinec pak kolem dokola jako rozestřená sukýnka lemovala bílá, dřevěná veranda, do které vedly ze všech čtyř stran dveře. Přilehlý trávník působil velmi hebkým a upraveným dojmem. Nebyl však příliš velký, i s hostincem jen kousek půdy, jako by si na ni přilehlé skály a stromy dělaly nárok. Téměř to vypadalo, že se sama příroda rozhodla, že tento malý kousek země domu stačí a víc ani píď. Výsledný efekt však byl úžasný. Hostinec a hory zde stály ve vzájemném, poklidném souznění a ani jeden z nich si neubíraly na kráse. Autumn zaparkovala auto na menší přírodní ploše hned vedle hostince. Kromě stařičkého chevroletu její tety zde 7
napočítala ještě další čtyři auta. I když sezona doposud nebyla v plném proudu, bylo zřejmé, že hostinec již navštívilo několik hostů. Nadechla se a ve vzduchu ucítila přetrvávající lehký, dubnový chlad. Narcisy přesto otvíraly vzhůru své květy, zatímco krokusy již začínaly zvolna blednout. Několik poupat azalek se chlubilo svými barevnými trsy a dávalo jasně najevo, že očekávají jaro ve své plné síle. Okolní hory se sice stále halily do své zimní hnědé barvy, avšak probleskující zelená místa dávala jasně tušit, že zamračená hněď a šedá barva zde již dlouho vládnout nebudou. Autumn si přehodila přes jedno rameno svou fotografickou brašnu a přes druhé kabelku – podle jejího ležérního pohybu dávala jasně najevo, že jí přikládá až druhořadý význam. Ještě musela z kufru vozu vytáhnout další dvě velká zavazadla. Po krátkém boji se jí podařilo vše zvládnout a jedním nákladem vše vytáhnout na schod. Dveře, jako vždycky, byly odemčené. Vevnitř však nebylo po nikom ani vidu. Rozlehlá vstupní hala, která sloužila jako společenská místnost, zela prázdnotou, ačkoliv v krbu praskal hřejivý oheň. Autumn postavila na zem zavazadla a postoupila dál dovnitř. Nic se zde nezměnilo. Vše tu zůstalo naprosto stejné jako dříve. Na podlaze hadrové běhouny, na pohovkách háčkované přehozy s motivem afghánských psů. Stejné závěsy na oknech a na římse u krbu stejná sbírka porcelánových figurek. Místnost působila velice útulně a čistě, avšak zdaleka ne uklizeným dojmem. Sem tam se povalovaly různé časopisy, napěchovaný košík s šitím a hromada polštářů na pohovce svědčila o tom, že si ji někdo navršil kvůli pohodlnému sezení, a nikoliv kvůli estetickému dojmu. Na Autumn dýchla známá přátelská atmosféra, a tak ji hned napadlo, že se tato místnost na její tetu hodí naprosto perfektně. 8
Okamžitě ucítila velmi zvláštní pocit radosti. Vždy se znovu s potěšením ujišťovala, že to, co velmi miluje, se nezměnilo. Proto se ještě jednou rozhlédla místností a zadumaně si při tom zajela rukou do vlasů. Sahaly jí až pod pás a z dlouhé cesty při otevřeném okně je nyní měla značně rozcuchané. Znechuceně si uvědomila, že bude muset odněkud ze zavazadel vydolovat kartáč, ale hned na to zapomněla, jakmile zaslechla halou blížící se kroky. „Ó, Autumn, tady jsi.“ Teta ji přivítala, jako kdyby nestrávila celý rok v New Yorku, ale právě se vrátila z hodinového nákupu v místním supermarketu. „Jsem ráda, že jsi to stihla na večeři. Dnes máme dušené maso, tvoje oblíbené.“ Autumn neměla to srdce, aby tetě připomněla, že dušené maso je oblíbené jídlo jejího bratra Paula, a mile se na ni usmála. „Teto Tabby, tak ráda tě zase vidím!“ Rychle k ní přistoupila a políbila ji na obě tváře. Okamžitě ji obklopila tak důvěrně známá vůně levandule. Teta Tabby se v žádném případě nepodobala mourovaté kočce, jejíž jméno nosila, napadlo současně Autumn. Kočky mají sklony k nadřazenosti a přezíravosti a pohrdlivě se chovají k okolnímu zbytku světa. Jsou rychlé, hbité a vychytralé. Teta Tabby byla naopak známá svým rozvláčným chováním, zmatenými úvahami a nesouvislým vypravováním na přeskáčku. Hlavně by se ale od ní nikdo nikdy nedočkal žádné záludnosti. Autumn ji proto velmi zbožňovala. Trochu se od ní odtáhla, aby si ji mohla lépe prohlédnout. „Vypadáš přímo skvěle.“ To byla naprostá pravda. Její vlasy měly temně kaštanovou barvu jako vlasy její neteře, jen místy byly protkány šedým pramínkem. Krátký střih ledabyle rozmístěných kudrlinek kolem malého, kulatého obličeje jí velmi slušel. Ostatně kromě obličeje měla téměř vše malé – ústa, nosík, uši, dokonce i dlaně a chodidla. V upřímných očích se 9
jí odrážela mlhavě modrá barva. Přestože již měla padesátku dávno za sebou, její pleť se úspěšně bránila vráskám. Měla ji hladkou téměř jako malá holčička. Proti Autumn byla také o mnoho menší, a tak si mladá žena vedle ní připadala jako vytáhlé párátko. Znovu ji láskyplně objala a políbila na obě tváře. „Doopravdy, vypadáš naprosto skvěle, teto,“ znovu zopakovala. Teta se na ni vzhůru usmála. „Ty jsi taky pěkné děvče. Vždycky jsem věděla, že taková budeš. Jenom jsi příšerně hubená.“ Poplácala Autumn po tváři a prohodila něco o potřebném množství kalorií v jejím dušeném mase. Autumn jen pokrčila rameny a vzpomněla si na pět kilo, které nabrala, když přestala kouřit. Pak je ale zase kupodivu rychle shodila. „Nelson taky býval vždycky hubený,“ pronesla Tabby narážku na svého bratra, otce Autumn. „A stále je,“ odpověděla Autumn. Odložila si svůj fotoaparát na stůl a zazubila se na tetu. „Proto se maminka pořád bojí požádat o rozvod.“ „No,“ prohlásila teta zadumaně, „nemyslím si, že by to bylo moudré po tolika letech, co jsou spolu.“ Autumn slabě přikývla, neboť pochopila, že její pokus o žert, příliš úspěšný nebyl. „Dala jsem ti ten pokoj, co máš ráda, drahá. Pořád je z jeho oken krásný výhled na jezero, ale za chvíli se stromy obsypou listím… Pamatuješ, jak jsi do něj spadla, když jsi byla malá holčička? Nelson tě z něho musel vylovit.“ „To byl Will,“ připomněla jí Autumn a vybavila si den, kdy se její mladší bratr svalil do jezera. „Opravdu?“ teta vypadala na okamžik trochu zmateně a pak se na ni usmála s odzbrojujícím výrazem ve tváři. „Naučil se pak plavat docela dobře, viď? A teď je z něj takový kus chlapa. Pořád mě to velmi udivuje. No, ale my tady teď žádné 10
děti nemáme,“ dodala a přeskočila tak z jedné věty na druhou podle zákonů své vlastní logiky. „Viděla jsem tu několik aut. Je tady hodně hostů?“ protáhla si Autumn zdřevěnělé svaly, když se začala procházet místností. Byla cítit santálovým dřevem a citrónovým olejem. „Jeden pár a pět lidí je tu sólo,“ odpověděla teta. „Jeden z těch, co jsou sami, je Francouz a docela mu chutná můj jablečný koláč. Musím se jít rychle podívat ještě na další borůvkový,“ rychle oznámila. „Nancy umí výtečně připravit dušené maso, ale na pečení je přímo beznadějný případ. A George skolil nějaký virus.“ „To mě opravdu mrzí,“ odpověděla Autumn a pátrala v paměti, o kom to teta mluví. Ta se ještě na okamžik zastavila ve dveřích a rychle pronesla: „Nemám teď moc pracovních sil, drahá, tak si budeš muset s těmi zavazadly pomoct sama. Anebo počkat na jednoho z těch džentlmenů, až se tady objeví.“ A, George, vzpomínala si Autumn. Zahradník, poslíček, barman, obsluha, všechno v jednom. „Neboj se, teto, já to zvládnu.“ „A mimochodem, Autumn,“ obrátila se k ní ještě teta, ale Autumn věděla, že veškeré její myšlenky se již soustředí na osud jejího borůvkového koláče. „Mám zde pro tebe malé překvapení… ale vidím, že právě přichází slečna Bondová.“ Opět se typicky ve svých úvahách zarazila a pak se usmála. „Bude ti teď dělat společnost. Večeře se podává jako obvykle, tak se neopozdi.“ Očividně se jí ulevilo, že teď bude současně postaráno jak o neteř, tak i o koláč. Spěšně odkvačila, vesele klapajíc podpatky do tvrdé, dřevěné podlahy. Autumn se otočila a pak již jen sledovala, jak postranními dveřmi dovnitř vchází její avizovaná společnice. Údivem zalapala po dechu. 11
Julia Bondová. Autumn ji samozřejmě okamžitě poznala. Neexistovala žádná jiná žena, která by oplývala takovou zářící krásou. Kolikrát už jen Autumn seděla v přeplněných divadlech a sledovala Juliin talent a šarm, který mnohokrát předčil fi lmová plátna? Ani při osobním setkání její krásy neubývalo. Naopak ještě daleko více vynikla, když dostala třetí rozměr. Dokonalé křivky jejího těla byly úžasným příkladem ženství v tom nejlepším slova smyslu. Přiléhavé, krémové kalhoty a kašmírový svetr ve svěží modré barvě skvěle ladily s její vlastní barevností. Zlaté vlasy jí rámovaly obličej jako zářící slunce a v něm se na Autumn jako dvě hluboké modré studny upíraly usměvavé oči. I plná, krásně tvarovaná ústa se pozdvihla do přátelského úsměvu. Na okamžik se Julia zastavila a prsty si pohrávala s hedvábným šátkem. Pak promluvila a její hlas zněl přesně tak, jak Autumn očekávala. „Takové nádherné vlasy.“ Autumn chvíli trvalo, než její poznámku vstřebala. Nemohla se vzpamatovat z toho, že vidí na krok před sebou Julii Bondovou, která sem vstoupila k tetě do pokoje tak naprosto samozřejmě, jako kdyby se procházela v newyorském Hiltonu. Úsměv Julie byl však natolik okouzlující, přirozený a nakažlivý, že jí Autumn automaticky jeden podobný oplatila. „Děkuji. Jsem si jistá, že jste určitě zvyklá, slečno Bondová, že na vás lidé takhle zírají, ale raději se vám tak jako tak omlouvám.“ Julia se půvabně, trochu obdivuhodným, zároveň však i trochu nestydatým způsobem posadila do ušáku. Vytáhla si dlouhou, tenkou cigaretu a znovu se na Autumn usmála. „Herci milují, když k nim lidé vzhlížejí. Posaďte se,“ pokynula rukou. „Mám takový pocit, že jsem konečně našla někoho, s kým si tady budu moci popovídat.“ 12
Autumn ji automaticky poslechla, neboť naprosto podlehla kouzlu herečky. „Je to samozřejmé,“ pokračovala Julia a bedlivě si prohlížela obličej Autumn, „protože vy jste velmi mladá a velmi půvabná.“ Opřela se pohodlně zády a překřížila si nohy. Naprosto perfektně dokázala přeměnit staré křeslo i s jeho záplatou na levé područce na trůn. „Potom také proto, že moje a vaše barevnost k sobě pěkně ladí. Kolik je vám, drahoušku?“ „Dvacet pět,“ vyhrkla bez přemýšlení celá uchvácená Autumn. Julia se zasmála a její smích plynul jako bublinky unášené na vlnách. „To mně taky. Už dlouho a napořád.“ Pobaveně pohodila hlavou a nechala ji nakloněnou ke straně. „A jak se jmenuješ, drahoušku, a co tě sem přivádí, do této samoty mezi borovice?“ „Autumn,“ odpověděla Autumn a odhodila si vlasy za ramena. „Autumn Gallegherová. Moje teta vlastní tento hostinec.“ „Tvoje teta?“ Juliin obličej dostal překvapený a ještě o něco více pobavenější výraz. „Ta milá, malá, kudrnatá dáma je tvoje teta?“ „Ano,“ Autumn se lehce zazubila, když uslyšela přiléhavý popis své tety. „Je to sestra mého otce.“ Rovněž se pohodlně opřela a prohlížela si Julii svým způsobem, očima fotografky, kdy studovala jednotlivé úhly a stíny. „Neuvěřitelné,“ usoudila Julia s mírným potřesením hlavy. „Vůbec nevypadáš jako ona. Och, vlastně ty vlasy,“ opravila se se závistivým pohledem. „Umím si představit, že ty její kdysi měly také takovou barvu. Úžasné. Znám ženy, které by pro takový odstín dokázaly vraždit, a ty jich, jak koukám, máš skoro metr.“ Se vzdychnutím si labužnicky popotáhla z cigarety. „Takže jsi sem přijela, abys svou tetu navštívila.“ 13
V jejím postoji nebylo nic povýšeneckého. Oči vyzařovaly velký zájem a Autumn začala Julia připadat nejenom okouzlující, ale i velmi sympatická. „Na pár týdnů,“ odpověděla. „Skoro rok jsem ji neviděla. Napsala mi, abych přijela, tak jsem si udělala volno a jsem tady.“ „A co děláš?“ sešpulila Julia rty. „Modelku?“ „Ne,“ Autumn se okamžitě při té představě zasmála. „Jsem fotografka.“ „Fotografka!“ vykřikla nadšeně Julia. Doslova zářila radostí. „Já přímo zbožňuju fotografy. Je to moje taková… libůstka.“ „Umím si představit, že fotografové vás mají také rádi.“ „Och, drahoušku,“ Julia se na ni s velkým potěšením usmívala. „A… vy jste tu sama, slečno Bondová?“ Velkou zvědavost měla Autumn hluboce zakořeněnou. Už úplně zapomněla na to, jak moc ohromená byla na začátku jejich rozhovoru. „Říkej mi Julia, prosím, nebo mi chceš připomínat těch několik let, které nás od sebe oddělují? Tahle barva svetru ti moc sluší,“ poznamenala a prohlížela si její oblečení. „Já bych si na sebe nikdy nemohla vzít šedou. Promiň, drahá,“ omluvně se usmála. „Ale oblečení je moje slabost. Jestli jsem zde sama?“ ještě více se usmála. „Vlastně tato malá přestávka je směsicí práce a potěšení. To jsou v současné době mí manželé – jaké nádherné období.“ Julia pohodila hlavou. „Muži jsou rozkošní, ale manželé mohou být příšerně svazující. Už jsi nějakého měla?“ „Ne,“ ušklíbla se Autumn a ani svůj postoj nedokázala zakrýt. Podle jejího tónu to bylo totéž, jako kdyby se jí Julia zeptala, jestli už vlastnila nějakého kokršpaněla. „Já jsem měla tři,“ vyvalila Julia se značným potěšením oči. „Ale ten třetí nestál skoro za nic. Šest měsíců s anglickým baronem mi docela stačilo.“ 14