HENRY JAMES
,,.
ANGLICKE
HODINY Z anglického originálu Engbsh Hours a dalších doprovodných textů zahrnu tých do svazku Collected Travel \Vritings - Great Britam and America, vydaného v edici The Library ofAmmca společností Literary Classics of the United States v New Yorku roku 1993, pře l ožila a poznámkami doplnila Petra Martínková Ilustrace Joseph Pennell Rejstřík sestavil a ediční poznámkou opatřil Peer Maroušek Přebal, předsádky a frontispis navrhl Michal Houba Odpovědný
redaktor Petr Matoušek Korekrury Ondřej l lorák Sazbu písmy Legacy a Trajan zhorovtl CADIS Praha V roce 2017 vydalo nakladarelscví LEDA. spol. s r.o., 263 O1 Vozmce 64 Tisk a vazba Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Počet stran 448 V českém jazyce vydání první ISBN 978-80-7335-466-4 www.leda.cz prodej@Ieda.cz
Kensingronské zahrady
,,.
LONDYN I Za první dojem považuji v podstatě jistý večer - přesněji řečeno sklonek uplakané, černé neděle před dvaceti lety, někdy kolem prvního března. Už předtím se mi do paměti vryl obrázek, jenže zešedl jako vybledlý inkoust, a tak se zmíněný okamžik stal novým začátkem. Bezesporu jsem už tehdy maně vytušil, jak si ten ponurý novodobý Babylon jednou zamiluji. Tak či onak s odstupem času nahlížím každou sebedrobnější okolnost hodin, kdy jsem se přibližoval a přijížděl, natolik živě,
1O
I
ANGLICKÉ HODINY
LONDÝ~
jako by ji ovanul velebný dech epochy, jež právě nadchází. Vědomí, že se blížím, na mě bezmála neúnosně doléhalo už při vylodění v Liverpoolu. Tam mě neméně zostra, jak si vzpomínám, zaskočilo poznání, že všechno tu půso bí anglicky, ačkoli to může poutníka jen zaskočit, nikoli zarazit. Očekávání se vrchovatě naplnilo, ba nadmíru potvrdilo. Dostavil se údiv nad tím, že Anglie vypadá přesně tak anglicky, jak se přede mnou - k mé radosti - obtěžuje tvářit. Nicméně divil bych se víc a vůbec by mě to netěši lo, kdyby se ono pohnutí nepřihlásilo tak zprudka. Opět se zdánlivě usadilo coby zjevení, tak jako si tenkrát sedlo naproti mně ke stolku, když jsem snídal u okna letitého salonku v hotelu Adelphi - tou dobou nerozšířeného, nezvelebeného, bez uzardění lokálního bratříčka • Liverpool neplatí za romantické město, avšak už ta učouzená sobota mi zpětně připadá jako skvělý úspěch vzhledem k tomu, nakolik se pojí s prožitkem, po jakém se povětši nou vydáváme pátrat do dalekých krajů. Tato nálada se projevila zčerstva - čtyřiadvacet hodin předem - , jakmile se očím upřeným na mrazivý oceán ukázala kromobyčejná, temná, osamělá neotřelost irského pobřeží. Než jsme dojeli k přístavu, zapůsobily ještě lépe černé parníky strkající se ústím zažloutlé řeky Mersey pod nebem tak nízkým, až se zdálo, že o něj škrtají komíny, a v nejkalnějším, nejrozevlátějším světle. V povětří i ve městě se už ohlašovalo jaro. Po dešti sice nebylo ani památky, avšak po slunci ještě méně - vnucovala se cak otázka, kam se v tomhle koutě světa poděla ta veliká bílá šmouha na obloze, a vlahá šeď, jež se při každé příležitosti zatahovala dočerna, se sama o sobě tetelila mnohými přísliby. Takové ovzduší mě tedy obestíralo mezi oknem a krbem v hotelovém salonku - u pozdní snídaně, neboť jsme se vyloďovali dlouho. Ostatní cestující se mezitím rozprchli v cíleném honu za vlaky do 1
Londýna Qela nás jen hrstka). Měl jsem to tam cel sebe a vzniklý dojem jsem pokládal za svůj nedotkt ný majetek. Prodlužoval jsem ho, obětoval jsem si tudíž si nyní dokážu bezvadně vybavit dokonce i t chutnal národní vdolek, jak kmitajícímu číšníkovi ly lakýrky {najde se něco obdobně anglického jakc krajně profesionální záda? - vypovídala o zemi ovh tradicemi) a jak šustily noviny, na které jsem se sa vzrušením nedokázal soustředit. Obětoval jsem se i po zbytek dne, poněvadž jse tím nepovažoval za nutné hledat způsob, jak oc rud vypadnouc. Má zvídavost ovšem dozajista od jelikož nazítří jsem se ocitl v nejloudavějším ned1 vlaku courajícím se do Londýna přískoky, které l umořily, nebýt konverzace s postarším pánem, je mnou cestoval v kupé a před nímž jsem neutajil přivandrovalou, byť zároveň relativně mladiscvm ličkost. Poučil mě o londýnských pamětihodnc a kladl mi na srdce, že nic mi nestojí za pozornc než slovutná katedrála svatého Pavla. ,,Svatý Petr ká bohatší výzdobou, to se ví, ale nemůže být pc o tom, že Svatý Pavel nad ním co do architektury, Dojem, jehož líčením jsem začal, se tedy ve skutei vztahuje až k jízdě z Eustonu2 k hotelu Morley na 1 garském náměstí. Odbyla se už po setmění a postt sebemenší půvab - spíš z ní šla hrůza. Nicméně kd) opět zdolávám pochmurné křivolaké míle v umé čtyřkolce, do níž jsem se musel vinou své bagáže U< spatřuji v tom večeru první krok zasvěcení,jehož n né stupně přinesly hojně potěšení. Pro našince je\ potupné, když netuší, kam ve velkoměstě jede, a Morley tehdy v mé hlavě představoval jen mlhav v okolním nezměrném prostoru. Nezměrnost tu ohromné kouzlo. Míle střech a viaduktů i splet
ANGLICKÉ HODINY
1by ji ovanul velebný dech epochy, jež právě nadchází. orní, že se blížím, na mě bezmála neúnosně doléhalo 1ři vylodění v Liverpoolu. Tam mě neméně zostra, jak ~pomínám, zaskočilo poznání, že všechno tu půso :iglicky, ačkoli to může poutníka jen zaskočit, nikoli zit. Očekávání se vrchovatě naplnilo, ba nadmíru poilo. Dostavil se údiv nad tím, že Anglie vypadá přesně mglicky,jak se přede mnou - k mé radosti- obtěžuje it. Nicméně divil bych se víc a vůbec by mě to netěši dyby se ono pohnutí nepřihlásilo tak zprudka. Opět iánlivě usadilo coby zjevení, tak jako si tenkrát sedlo ~oti mně ke stolku, když jsem snídal u okna letitéalonku v hotelu Adelphi - tou dobou nerozšířeného, •elebeného, bez uzardění lokálního bratříčka 1 • Liverl neplatí za romantické město, avšak už ta učouzená >ta mi zpětně připadá jako skvělý úspěch vzhledem nu, nakolik se pojí s prožitkem, po jakém se povětší vydáváme pátrat do dalekých krajů. 'ato nálada se projevila zčerstva - čtyřiadvacet hodin em -, jakmile se očím upřeným na mrazivý oceán ~ala kromobyčejná, temná, osamělá neotřelost irské1obřeží. Než jsme dojeli k přístavu, zapůsobily ještě černé parníky strkající se ústím zažloutlé řeky Mer,od nebem tak nízkým, až se zdálo, že o něj škrtají íny, a v nejkalnějším, nejrozevlátějším světle. V poi ve městě se už ohlašovalo jaro. Po dešti sice nebylo ,amátky, avšak po slunci ještě méně - vnucovala se )tázka, kam se v tomhle koutě světa poděla ta veliílá šmouha na obloze, a vlahá šeď, jež se při každé žitosti zatahovala dočerna, se sama o sobě tetelila hými přísliby. Takové ovzduší mě tedy obestíralo oknem a krbem v hotelovém salonku - u pozdní mě, neboť jsme se vyloďovali dlouho. Ostatní cesí se mezitím rozprchli v cíleném honu za vlaky do
LONDÝN
I
11
Londýna Qela nás jen hrstka). Měl jsem to tam celé pro sebe a vzniklý dojem jsem pokládal za svůj nedotknutelný majetek. Prodlužoval jsem ho, obětoval jsem se mu, tudíž si nyní dokážu bezvadně vybavit dokonce i to, jak chutnal národní vdolek, jak kmitajícímu číšníkovi vrzaly lakýrky (najde se něco obdobně anglického jako jeho krajně profesionální záda? - vypovídala o zemi ovládané tradicemi) a jak šustily noviny, na které jsem se samým vzrušením nedokázal soustředit. Obětoval jsem se i po zbytek dne, poněvadž jsem zatím nepovažoval za nutné hledat způsob, jak odtamtud vypadnout. Má zvídavost ovšem dozajista ochabla, jelikož nazítří jsem se ocitl v nejloudavějším nedělním vlaku courajícím se do Londýna přískoky, které by mě umořily, nebýt konverzace s postarším pánem, jenž se mnou cestoval v kupé a před nímž jsem neutajil svou přivandrovalou, byť zároveň relativně mladistvou maličkost. Poučil mě o londýnských pamětihodnostech a kladl mi na srdce, že nic mi nestojí za pozornost víc než slovutná katedrála svatého Pavla. ,,Svatý Petr vyniká bohatší výzdobou, to se ví, ale nemůže být pochyb o tom, že Svatý Pavel nad ním co do architektury vede." Dojem, jehož líčením jsem začal, se tedy ve skutečnosti vztahuje až k jízdě z Eustonu 2 k hotelu Morley na Trafalgarském náměstí. Odbyla se už po setmění a postrádala sebemenší půvab - spíš z ní šla hrůza. Nicméně když teď opět zdolávám pochmurné křivolaké míle v umaštěné čtyřkolce, do níž jsem se musel vinou své bagáže uchýlit, spatřuji v tom večeru první krok zasvěcení, jehož následné stupně přinesly hojně potěšení. Pro našince je vcelku potupné, když netuší, kam ve velkoměstě jede, a hotel Morley tehdy v mé hlavě představoval jen mlhavý flek v okolním nezměrném prostoru. Nezměrnost tu měla ohromné kouzlo. Míle střech a viaduktů i spleť uzlů
12
I
ANGLICKÉ HODINY
a návěstí, jimiž se vlak prodíral k nádraží, mi předem poskytly měřítko. Rozpršelo se a my se nořili čím dál hlouběji do nedělní noci. Ovce v polích na trase z Liverpoolu už svým chováním do určité míry naznačovaly, že větří nadcházející den, leč ca důležitá projížďka drožkou odhalovala ustrnulost zvyku. Nízké zčernalé domky jevily tolik života co seřazené uhláky, pouze na četných nárožích šlehalo z kořalen světlo ještě ukrutnější než tma. Kořaleční návyky rovněž ustrnuly a nálevny v tom prvním dojmu hrály velkou roli. Hotel Morley se ukázal jako flek vpravdě náramný. V mých vzpomínkách žhne oheň v salonu, přívětivý mahagon, pocit, že v nezměrném městě mi to vše aspoň na hodinku poslouží za útulek a vyhlídku. Ze zbytku veče ra si pamatuji - byl jsem nejspíš hodně unavený - pře devším obrovskou postel s nebesy. V záři noční svíčičky vsazené do hluboké misky ten kolos vrhal mohutný stín a kdovíproč mi připomínal Ingoldsbyho legendy3 • Jestliže jsem se pak v rozumně časnou hodinu příštího dne ubíral ke Svatému Pavlu, nevedla mé kroky jen ryzí úcta ke starému pánovi z vlaku. Měl jsem totiž řízení v City, nesporně fenomenálním místě. Hlavně si vybavuji romantický pocit, který jsem zažíval při procházení Templovou branou4, a to, jak mi na mysli stále dokola tanuly dva řádky z Jindřicha Esmonda5, zatímco jsem se blížil k mistrovskému dílu sira Christophera Wrena6• ,,Statná rudolící dáma", která se kdysi hnala před Esmondovýma očima po windsorských svazích za loveckými psy, se ani trochu nepodobala postavě, ,,jež ukazuje kamenná záda Svatému Pavlovi a přitom shlíží na drožky pachtící se do Ludgateského vršku". Když jsem se na královnu Annu díval přes okraj své dvoukolky, připadala mi maličká a ukoptěná. Mírné stoupání vůz snadno zdolal a já se dal unášet pomyšlením, že už i hrdina onoho
Katedrála svatého Pavla v Londýně od Ludgaceskéh,
ANGLICKÉ HODINY
ávěstí,
jimiž se vlak prodíral k nádraží, mi předem kyrly měřítko. Rozpršelo se a my se nořili čím dál uběji do nedělní noci. Ovce v polích na trase z Liver,lu už svým chováním do určité míry naznačovaly, 'ětří nadcházející den, leč ta důležitá projížďka drožl odhalovala ustrnulost zvyku. Nízké zčernalé domky ly tolik života co seřazené uhláky, pouze na černých ožích šlehalo z kořalen světlo ještě ukrutnější než L. Kořaleční návyky rovněž ustrnuly a nálevny v tom ním dojmu hrály velkou roli. fotel Morley se ukázal jako flek vpravdě náramný. tých vzpomínkách žhne oheň v salonu, přívětivýma on, pocit, že v nezměrném městě mi to vše aspoň na '.i nku poslouží za útulek a vyhlídku. Ze zbytku veče i pamatuji - byl jsem nejspíš hodně unavený - pře ;ím obrovskou postel s nebesy. V záři noční svíčičky :ené do hluboké misky ten kolos vrhal mohutný stín iovíproč mi připomínal Ingoldsbyho legendy3 . Jestli;em se pak v rozumně časnou hodinu příštího dne ·al ke Svatému Pavlu, nevedla mé kroky jen ryzí úcta tarému pánovi z vlaku. Měl jsem totiž řízení v City, )orně fenomenálním místě. Hlavně si vybavuji ro1tický pocit, který jsem zažíval při procházení Tem1ou branou4, a to, jak mi na mysli stále dokola tanuva řádky z Jindřicha Esmonda5, zatímco jsem se blížil istrovskému dílu sira Christophera Wrena6 • ,,Statná )lící dáma", která se kdysi hnala před Esmondový:ičima po windsorských svazích za loveckými psy, se trochu nepodobala postavě, ,,jež ukazuje kamenná l Svatému Pavlovi a přitom shlíží na drožky pachtící o Ludgateského vršku". Když jsem se na královnu u díval přes okraj své dvoukolky, připadala mi mai a ukoptěná. Mírné stoupání vůz snadno zdolal se dal unášet pomyšlením, že už i hrdina onoho
Katedrála svatého Pavla v Londýně od Ludgateského vršku
14
I
LONDÝI
ANGLICKÉ HODINY
nedostižného románu tu sochu znal. Celá historie zdánlivě ožívala a mě v nitru rozechvívalo vědomí, jak jedno navazuje na druhé. Když dnes procházím po Strandu7, znovu si připomí nám, jak jsem rudy tenkrát odpoledne šel. Ta ulice mi přirostla k srdci, a tak ve mně roznítila vášeň. Už tehdy se mi zdálo, že skýtá úkazy a oplývá kdejakou paměti hodností, která donekonečna upoutává pozornost. Obzvlášť jsem pokládal za vhodné, ba nezbytné skoupit ve většině obchodů valnou část zboží. Mé zraky dost láskyplně ulpívají na podnicích, kterým jsem odolal, i na těch, jimiž jsem se nechal zvábit. V nose opětovně cítím vůni linoucí se salonem pana Rimmela a živě vidím (i slyším) štíhlou slečnu prodavačku. Odér šamponu, který jsem si u ní zakoupil, chovám v paměti jako svátost. Zastavím se před žulovým portikem Exeterského paláce 8 (napohled nečekaně úzkého a zmáčknutého) a zaplaví mě proud matných asociací, jež přesto neztrácejí na podmanivosti. Nevím, odkud se valí: z magazínu Punch9, z časo pisu Illustrated London News 10 , jehož čísly jsem se probíral v dětství - ve zjevné souvislosti s Chaloupkou strýčka Toma paní Beecherové-Stoweové 11 • Nelze zapomenouc ani chvíli, kdy jsem vpadl na Charing Cross 12 do rukavičkář ství - vydáte-li se východním směrem, minete ho těsně předtím, než odbočíte k nádraží. Avšak když se nad tím teď zamyslím, přísahal bych, že jsem tam najisto zavítal už ráno, sotva jsem vykročil z hotelu. Celý jsem se užuž třásl na to, abych ten krám vzal útokem a zplundroval. O nějaký den později jsem odpoledne seděl a zíral do krbu v apartmá, které jsem si pronajal v předtuše, že se v Londýně pár týdnů zdržím. Právě jsem do něj vstoupil, a jen co jsem dohlédl na uložení zavazadel, posadil jsem se a jal se svůj útulek obhlížet. Nacházel se v příze mí a pohasínající denní světlo zastihovalo jeho interiér
v zuboženém stavu. Ten příbytek čpící plesnivinou nosící se litografiemi ověnčenými voskovým kvíti mě působil jako zatuchlé doupě - jako neosobní nora v okolní hrozitánské temnotě. Z konce ulice k doléhal hukot Piccadilly 13 a do uší mi nemilosrdně kotala dvoukolka. Zničehonic na mě z toho brloh1 děs, jako by mě v nestřeženém okamžiku tygřím si sevřel číhající stesk po domově. Londýn mi rázem dal šeredný, zkažený, surový a především zdrcující. mi, že ať už město „ctí typ", nebo ne 14, přehlíží živ< notlivce stejně jako matka Příroda. Do hodiny jse1 vyrazit na večeři, která se zde nepodávala, a ona V) se proto jevila jako beznadějně nebezpečný podni1 žoval jsem, zda raději nemám vydržet bez jídla, s I ným žaludkem, než abych se pouštěl do pekelné r pole, v níž bezvýznamnému cizinci přirozeně hn bude na Piccadilly udupán k smrti a následně hm Temže. O hladu jsem však nezůstal a s tím příše rozkošným městem mě nakonec svázalo na sto lic pout. Letmý stín jeho umrněné tváře a kamennéhc mi uvázl v hlavě, a přece s potěšením dodávám, ~ snadno vylovím i jiné záblesky.
II Ačkoli
to patrně není každému po chuti, nalézá milovník Londýna notný kus pikanterie už jenot ho obrovitánských rozměrech. Malý Londýn pomyslet, nicméně podobnou eventualitu lze n zcela vyloučit, neboť samo to pomyšlení i jeho . vyjadřují v prvé řadě rozsah a množství. Ve skuce člověk pochopitelně obývá čtvrť, nějaký kout, leč, stavách a při ustavičném poměřování, jež mu p
J
ANGLICKÉ HODINY
lostižného románu tu sochu znal. Celá historie zdán. ožívala a mě v nitru rozechvívalo vědomí, jak jedno •azuje na druhé. Když dnes procházím po Strandu 7, znovu si připomí n, jak jsem tudy tenkrát odpoledne šel. Ta ulice mi ~osela k srdci, a tak ve mně roznítila vášeň. Už tehdy ni zdálo, že skýtá úkazy a oplývá kdejakou paměti iností, která donekonečna upoutává pozornost. Obišť jsem pokládal za vhodné, ba nezbytné skoupit ve ;ině obchodů valnou část zboží. Mé zraky dost láskyě ulpívají na podnicích, kterým jsem odolal, i na těch, iž jsem se nechal zvábit. V nose opětovně cítím vůni mcí se salonem pana Rimmela a živě vidím (i slyším) ilou slečnu prodavačku. Odér šamponu, který jsem . ní zakoupil, chovám v paměti jako svátost. Zastase před žulovým portikem Exeterského paláce8 (natled nečekaně úzkého a zmáčknutého) a zaplaví mě ud matných asociací, jež přesto neztrácejí na podma)Sti. Nevím, odkud se valí: z magazínu Punch9, z časo10 1 Illustrated London News , jehož čísly jsem se probíral tství - ve zjevné souvislosti s Chaloupkou strýc1w Toma í Beecherové-Stoweové 11• Nelze zapomenout ani Lli, kdy jsem vpadl na Charing Cross 12 do rukavičkář - vydáte-li se východním směrem, minete ho těsně itím, než odbočíte k nádraží. Avšak když se nad tím zamyslím, přísahal bych, že jsem tam najisto zavítal áno, sotva jsem vykročil z hotelu. Celý jsem se užuž 1na to, abych ten krám vzal útokem a zplundroval. ) nějaký den později jsem odpoledne seděl a zíral do 1 v apartmá, které jsem si pronajal v předtuše, že se mdýně pár týdnů zdržím. Právě jsem do něj vstoua jen co jsem dohlédl na uložení zavazadel, posadil 1 se a jal se svůj útulek obhlížet. Nacházel se v příze l pohasínající denní světlo zastihovalo jeho interiér
LONDÝN
i
15
v zuboženém stavu. Ten příbytek čpící plesnivinou a honosící se litografiemi ověnčenými voskovým kvítím na mě působil jako zatuchlé doupě - jako neosobní černá nora v okolní hrozitánské temnotě. Z konce ulice ke mně doléhal hukot Piccadilly 13 a do uší mi nemilosrdně zadrkotala dvoukolka. Zničehonic na mě z toho brlohu padl děs, jako by mě v nestřeženém okamžiku tygřím spárem sevřel číhající stesk po domově. Londýn mi rázem připa dal šeredný, zkažený, surový a především zdrcující. Přišlo mi, že ať už město „ctí typ", nebo ne 14, přehlíží život jednotlivce stejně jako matka Příroda. Do hodiny jsem měl vyrazit na večeři, která se zde nepodávala, a ona výprava se proto jevila jako beznadějně nebezpečný podnik. Zvažoval jsem, zda raději nemám vydržet bez jídla, s prázdným žaludkem, než abych se pouštěl do pekelné metropole, v níž bezvýznamnému cizinci přirozeně hrozí, že bude na Piccadilly udupán k smrti a následně hozen do Temže. O hladu jsem však nezůstal a s tím příšerným, rozkošným městem mě nakonec svázalo na sto lidských pout. Letmý stín jeho umrněné tváře a kamenného srdce mi uvázl v hlavě, a přece s potěšením dodávám, že z ní snadno vylovím i jiné záblesky.
II Ačkoli
to patrně není každému po chuti, nalézá pravý milovník Londýna notný kus pikanterie už jenom v jeho obrovitánských rozměrech. Malý Londýn - hnus pomyslet, nicméně podobnou eventualitu lze naštěstí zcela vyloučit, neboť samo to pomyšlení i jeho jméno vyjadřují v prvé řadě rozsah a množství. Ve skutečnosti člověk pochopitelně obývá čtvrť, nějaký kout, leč v před stavách a při ustavičném poměřování, jež mu probíhá
16
I
ANGLICKÉ HODINY
mozkem, se uhnízděný host kochá výsledným celkem a pouze takový podle mého názoru stojí za zmínku. Takříkajíc si gratuluje, že tvoří částečku nakupeniny, která nemá obdoby. Její nedozírný okraj, byť nepoznaný a utopený v kouři, mu vnuká obraz společenské, mentální periferie. Návštěvník se opájí vědomím, že se tudy může nepozorovaně toulat, i když jeho potulky nemají zrovna hanebný cíl. Tím neříkám, že by jazyk Londýna nějak zahálel - naopak tenhle jazýček by zasloužil samostatnou kapitolku. Nicméně zrakům, které ho alespoň do určité míry pohánějí, se ke všeobecnému prospěchu co chvíli nabídne tisícerá podívaná. Město je sice obří, avšak zdaleka to neplatí o všem, co ukrývá. Přinejmen ším budiž řečeno, že nicotné otázky zde hrají roli, aniž si namlouvají, že by byly kdovíjak důležité. Naskýtá se tu až příliš mnoho otázek, podružných i zásadních. A den co den, jak už to tak chodívá, vodí město své děti coby žebravá máma za ruku. Za jeho nejtypičtější rys lze tudíž považovat nedostatek vtíravosti. Zdejší zvyky a sklony kvetou i uvadají, ale naléhavost k nim v žádném případě nepatří. Velkoměsto nemá hloubavého ducha, pročež se zřídkakdy stává, že by něčemu věnovalo úmorně svědo mitou nebo suchopárně důkladnou péči. Beztak se stěží objeví něco - z toho, čím Londýn disponuje s jistotou plynoucí z bohatých zkušeností -, co by se jinde nesetkalo s vřelejším ohlasem. Musí se proto naskytnout pořádný skandál - třeba zjištění, že se irský šroub utáhne o další závit nebo že se rozvodové řízení dlouho vleče -, aby se jaksepatří protřásl. Duše Mayfairu 15 - pokud si zamane předvést, co doopravdy umí - s nadějí vyhlíží novou manželskou roztržku a kmotřička Prozřetelnost (Londýn v určitých ohledech jednoznačně vystupuje jako světový mazánek) tuto konkrétní vlohu svrchovaně uznává, pročež rozmaru vyhoví.
Pohled na Svacopavelskou katedrálu od
I ANGLICKÉ HODINY
zkem, se uhnízděný host kochá výsledným celkem ouze takový podle mého názoru stojí za zmínku. :říkajíc si gratuluje, že tvoří částečku nakupeniny, rá nemá obdoby.Její nedozírný okraj, byť nepoznaný topený v kouři, mu vnuká obraz společenské, men1í periferie. Návštěvník se opájí vědomím, že se tudy že nepozorovaně toulat, i když jeho potulky nemají vna hanebný cíl. Tím neříkám, že by jazyk Londýna tk: zahálel- naopak tenhle jazýček by zasloužil samonou kapitolku. Nicméně zrakům, které ho alespoň určité míry pohánějí, se ke všeobecnému prospěchu :hvíli nabídne tisícerá podívaná. Město je sice obří, tk: zdaleka to neplatí o všem, co ukrývá. Přinejmen budiž řečeno, že nicotné otázky zde hrají roli, aniž si 1louvají, že by byly kdovíjak důležité. Naskýtá se tu ,říliš mnoho otázek, podružných i zásadních. A den len, jak už to tak chodívá, vodí město své děti coby ,avá máma za ruku. Za jeho nejtypičtější rys lze tudíž ažovat nedostatek vtíravosti. Zdejší zvyky a sklony :ou i uvadají, ale naléhavost k nim v žádném případě atří. Velkoměsto nemá hloubavého ducha, pročež se kakdy stává, že by něčemu věnovalo úmorně svědo :m nebo suchopárně důkladnou péči. Beztak se stěží :ví něco - z toho, čím Londýn disponuje s jistotou 1oucí z bohatých zkušeností -, co by se jinde neseo s vřelejším ohlasem. Musí se proto naskytnout po1ý skandál - třeba zjištění, že se irský šroub utáhne tlší závit nebo že se rozvodové řízení dlouho vleče-, se jaksepatří protřásl. Duše Mayfairu 15 - pokud si ane předvést, co doopravdy umí - s nadějí vyhlíží Ju manželskou roztržku a kmotřička Prozřetelnost 1dýn v určitých ohledech jednoznačně vystupuje ja:větový mazánek) tuto konkrétní vlohu svrchovaně ává, pročež rozmaru vyhoví.
Pohled na Svaropavelskou katedrálu od Temže
Henrymu Jamesovi je v Anglii dobře, tak dobře, že ji poctil magií výřečnosti, v níž nenašel mezi Američany konkurenta. Při objevování krás země, kterou coby odchovanec měšťanského New Yorku na sklonku života přijal za náhradní vlast, se jeho bystrozrak uplatní nejen ve chvílích, kdy se fascinovaně zahledí na Londýn, babylonskou podstatou děsivý a zároveň lákavý mumraj lidských typů. Jasnozřivě se projeví i na vrcholcích majestátních útesů, na sedačce obyčejné lokálky, na chodbách sirotčince nebo na výpravách, při nichž spisovatel z pozic vlažného křesťana glosuje zdánlivě ustrnulý klid zdejších katedrálních městeček. Stranou od projevů rodícího se masového turismu putuje autor pěšky, na bicyklu i ve člunu za dávnou historií ostrovní velmoci, jelikož malebné trosky ohlodané zubem času ho odedávna vábí nejvíc. Kráčí ve stopách kolegů Thackerayho, Dickense či Scotta a všímá si pozůstatků „veselé Anglie" ze Shakespearových dob. To dědictví je přece patrné i nadále: v rozkochání pozdní viktoriánské éry, která se navzdory útlocitně pěstěné uměřenosti tak ráda baví, zvlášť když se namane neděle, park, neřkuli dostih. Angličané nalezli způsob, jak pohodlně žít a současně si uhájit čest i svobodu volby - a o tom jednadvacet črt láskyplně ostřených Jamesovou „dvojitě broušenou ironií" vypovídá ze všeho nejvíc.
ISBN 978-80-7335-466-4
I
I 11 I
9 788073 354664
www.leda.cz