VLASTIMIL vor
Vlastimil Vondruška KLÁŠTERNÍ MADRIGAL Historie jednoho panství Odpovědný
redaktor Lukáš Kratochvíl Grafická úprava Miroslava Zedníčková/PT MOBA Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Autorská spolupráce Alena Vondrušková Tisk Finidr, s. r. o ., Český Těšín
Elášt madrí.
'
Historie jednohc
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Vlastimil Vondruška, 2011 , 20 I 7 © Alena Vondrušková, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011, 2017 Druhé vydání
ISBN 978-80-243-7752-0
I MOBA i
Mé ženě Aleně
Panství onoho Kláštera leželo v Bohem zapomenutém koutě Českého království. Ten kout byl tak zapadlý, že tam ani lišky nebavilo dávat dobrou noc. Nacházelo se v podhůří nedaleko zemských hranic, bylo lesnaté, celkem úrodné a Řád se tu ocitl omylem. Sídlil zde už od středověku. Tehdy totiž obdržel lesnatý újezd darem od jistého loupeživého rytíře, kterého začaly na smrtelném loži trápit výčitky svědomí. Proto se rozhodl, že panství na úpatí hor věnuje za spásu své duše církv,i a nikoli příbuzným. V jeho rodě pak šel jeden hlas, že to bylo to jediné, co udělal pro své děti dobrého. Věnovat panství církvi však nešlo tak snadno, jak si umírající loupeživý rytíř představoval. Ne že by církvi vadilo přijmout dar od lupiče. Problém byl v tom, že biskup měl revma, a proto pustou a nepřívětivou krajinu odmítl. Právě v té době přišel Řád do Čech, a protože jeho představitelé neměli o topografii země valnou před stavu, biskup jim dar vnutil. S nesmírným elánem se mniši vzápě tí pustili do práce, aby své nové panství proměnili v kultivovanou krajinu tak,jak to dělávali v celé křesťanské Evropě. Postavili rozlehlý klášter a pozvali osadníky, kteří založili více než dvě desítky vesnic. To byla první a na dlouhou dobu také poslední pozitivní věc, která se na panství stala. Během deseti let většina osadníků utekla, vesnice začaly pustnout a pole zarostla. Někteří řeholníci se zbláz nili a jiní raději odešli šířit pravou víru mezi zavilé pohany a kacíře, což jim připadlo mnohem příj emnější než žít tady. Ve městě Selbr, kde zasedala generální kapitula řídící všechny kláštery Řádu v Evropě, se dodnes tvrdí, že postavit tento Klášter byla ta nejpošetilejší hloupost, jakou kdy Řád udělal . 5
Těch několik mnichů, kteří
na panství navzdory tomu všemu zů stali, však udělalo svým způsobem moudré rozhodnutí. To se ukázalo už záhy, kdy začaly křesťanskou Evropu sužovat nejrůznější rány za její rozmařilost a bezuzdnou nenasytnost. Panství Kláštera se jako zázrakem vyhýbaly. Neřádily tu velké morové rány, obcházela ho vojska, ať již směřovala kamkoli. Bylo to jediné církevní zboží v celé zemi, které nevydrancovali husité, nikdy sem nevstoupila noha žádného protestantského kazatele a panství se vyhýbali i královští výběrčí berní, protože tak špatně na tom zemská pokladnice zase nebyla, aby museli i sem. Na panství se po exodu obyvatel udrželo jen pět vesnic. Ty ostatní znovu pohltil les. Vesnice nebyly nijak lidnaté a každá sestávala jen z několika usedlostí. Dřevěné chalupy byly zchátralé a zřídka je někdo opravoval. Poddaní Kláštera byli lidé apatičtí a většinou nevzdělaní. Protože byli nesmírně líní, museli se spokojit s málem, i když žili v úrodné krajině. Nikdo z nich však netoužil po pozemských statcích. Byli to poddaní dobromyslní, kteří nikdy nerebelovali, hřeši li s mírou a těšili se ze života. A tak ve vesnicích Kláštera vládla naprostá spokojenost. Střecha původního konventu Kláštera se propadla už dávno, proto se řeholníci odstěhovali do bývalého špitálu. Žilo jich tu jen šest a všichni sem byli posláni za trest, včetně jejich opata. Nelišili se od svých poddaných a spokojili se rovněž s drobnými radostmi, které jim lenošivý život přinášel. Na víru dohlíželi stejně laxně, jako jejich poddaní pracovali. Proto na panství vládla všeobecná harmonie,jakou může lidem dávat jen vědomí společného osudu, s nímž se nedá dělat ale vů bec nic. Jistě by si svým nudným životem panství žilo dál, kdyby nedošlo k převratné události, která od základů změnila životy všech jeho obyvatel. 6
Opat Honorius měl stejně jako opati ji zúčastnit se jednou ročně zasedání generf níž se představitelé Řádu radili,jak se spo úměrným finančním požadavkům svých p nosti protestantských kazatelů a jak vé a skutečné křesťanské zbožnosti. Nic z to proto, že podobné starosti nebyly na pam ní, dílem proto, že jeho osobně nezajímal< mohla rekrutovat jakákoli práce. Přímo fyzické utrpení mu působilo, pol řídit či dokonce poddaného potrestat. Nt: koni, a tak se mu stávalo, že obvykle dojel 1 zamýšlel. Všude však nacházel chléb od• důvod zlobit se. Svého koně pokaždé las svém hřbetě donesl alespoň někam. Protc zvíře, nakonec svého pána vždycky dovc Selbru. Ovšem ani opatův kůň nekráčel světe1 zvířecí duše byla duší objevitele. Nikdy 1 hostinné stáje v Klášteře ne. Za mnohem z povídat si s vášnivými klisnami italským francouzskými, rád postál u žlabu s ordi1 ními valachy, a i když byl kůň křesťansk) jímaly ho i názory ušlechtilých arabských jezdívali turečtí janičáři, stejně jako pod• lenkářských polodivokých koní, prohánť pích. Jednou také navštívil uherské pust) koňmi s krátkýma nohama, širokými zad
kteří na panství navzdory tomu všemu zů (působem
moudré rozhodnutí. To se ukáEvropu sužovat nejrůznější bezuzdnou nenasytnost. ko zázrakem vyhýbaly. Neřádily tu velela ho vojska, ať již směřovala kamko1í zboží v celé zemi, které nevydrancovstoupila noha žádného protestantského 1ýbali i královští výběrčí berní, protože ká pokladnice zase nebyla, aby museli křesťanskou
1obyvatel udrželo jen pět vesnic. Ty ostatice nebyly nijak lidnaté a každá sestávala Dřevěné chalupy byly zchátralé a zřídka
lidé apatičtí a většinou nevzdělaní. Promuseli se spokojit s málem, i když žili : nich však netoužil po pozemských statromyslní, kteří nikdy nerebelovali, hřeši >ta. A tak ve vesnicích Kláštera vládla na-
1ventu Kláštera se propadla už dávno, proi do bývalého špitálu. Žilo jich tu jen šest i za trest, včetně jejich opata. Nelišili se kojili se rovněž s drobnými radostmi, kteášel. Na víru dohlíželi stejně laxně, jako
1všeobecná harmonie,jakou může lidem 1ého osudu, s nímž se nedá dělat ale vů-
m životem panství žilo dál, kdyby nedoerá od základů změnila životy všech jeho
,<::::,,.>n.,<::::,,.> Opat Honorius měl stejně jako opati jiných klášterů povinnost zúčastnit se jednou ročně zasedání generální kapituly v Selbru, na níž se představitelé Řádu radili,jak se společnými silami bránit neúměrným finančním požadavkům svých panovníků, podvratné čin nosti protestantských kazatelů a jak vést své poddané k pravé a skutečné křesťanské zbožnosti. Nic z toho ho nezajímalo. Dílem proto, že podobné starosti nebyly na panství jeho Kláštera aktuální, dílem proto, že jeho osobně nezajímalo nic, z čeho by se pro něj mohla rekrutovat jakákoli práce. Přímo fyzické utrpení mu působilo, pokud měl někomu něco nařídit či dokonce poddaného potrestat. Nenařizoval nic ani svému koni, a tak se mu stávalo, že obvykle dojel úplně jinam, než původně zamýšlel. Všude však nacházel chléb o dvou kůrkách a nebyl tedy důvod zlobit se. Svého koně pokaždé laskavě pochválil, že ho na svém hřbetě donesl alespoň někam. Protože opatův kůň byl chytré zvíře, nakonec svého pána vždycky dovezl do Kláštera anebo do Selbru. Ovšem ani opatův kůň nekráčel světem cestami přímými. Jeho zvířecí duše byla duší objevitele. Nikdy nespěchal, zvláště do nehostinné stáje v Klášteře ne. Za mnohem zajímavější považoval popovídat si s vášnivými klisnami italskými, s elegantními klisnami francouzskými, rád postál u žlabu s ordinérními bavorskými pivními valachy, a i když byl kůň křesťanský, netrpěl předsudky a zajímaly ho i názory ušlechtilých arabských plnokrevníků, na kterých jezdívali turečtí janičáři, stejně jako podvratné řehtání volnomyšlenkářských polodivokých koní, prohánějících se po ruských stepích. Jednou také navštívil uherské pusty. Ale s tamními stepními koňmi s krátkýma nohama, širokými zadky a černou hřívou se ne7
domluvil. A to mohl říci, že je koněm světaznalým, který rozumí několika cizím řehtáním. To ovšem nebyl hlavní důvod, proč už se mezi snědá koňská plemena nevrátil. Jeho pána tam okradli. To považoval opatův kůň s ohledem na to, že oni dva byli služebníci boží, za neobyčejně pobuřující. Dík jeho spádům se ovšem stávalo, že se opat téměř nikdy nestačil vrátit ze Selbru domů včas. Putoval na hřbetě svého koně kři volakými cestami křesťanským světem, a když zjistil, kolik času uplynulo, aniž by se vůbec přiblížil k hranicím Českého království, obrátil koně a stejnými klikatými stezkami zamířil zpět do Selbru, aby stihl další zasedání generální kapituly. Z toho důvodu se moudré myšlenky opatů křesťanského světa na panství Kláštera většinou vůbec nedostaly. Do Selbru jezdíval opatův kůň rád. V pohodlné nadstandardně vybavené stáji dostával k obroku ještě rozličné požitky navíc, k nimž patřil kousek cukru denně, pečlivé hřebelcování a nadto tam nacházel zajímavou společnost koní z celé křesťanské Evropy. Dlouho do noci řehtali o všem možném, často se i pohádali, ale na jednom se koně shodovali, a sice na tom, že rozum jejich pánů nestojí za moc. Pak začali uvádět odstrašující příklady ze svých klášterů, z nichž bylo zřejmé, že kdyby se o křesťanské Evropě rozhodovalo v jejich stáji a nikoli v generální kapitule, vyšlo by to nastejno. Slíbili si ovšem, že doma to ostatním koním neřeknou, protože pak by se třeba přestalo do Selbru jezdit a to by byla škoda. Chod Kláštera po dobu nepřítomnosti opata řídil převor Pistorius. Byl to obtloustlý mnich, který miloval úplně všechny světské požitky, které mu jeho stav řeholníka zakazoval. To byl také důvod, proč svou službu Bohu konal zde. Byl zmatkař a popleta, ale protože byl dostatečně chytrý a uvědomoval si to, snažil se do ničeho příliš nezasahovat. Sám sebe přesvědčoval, že Bohu prospěje nejvíce leností a nicneděláním. Své přesvědčení utvrzoval pitím piva. Ovšem v občasných chvilkách jasné střízlivosti míval výčitky svě domí. Navíc měl vrozenou úctu k autoritám, a pokud přišel příkaz 8
shora,jako by ho polili živou vodou. To pal rodou snahu, aby své hříchy odčinil. Zastav ně nemožné jako odhadnout, kde se právě
Kancelář, ze které se měl řídit chod par hrdě skriptoriem. Vládl zde písař a knihov
odtud ale ve skutečnosti neřídilo vůbec ni ty v klášterní bibliotéce už dávno sežraly n presích. Byl to vysoký hubený muž, kter rickou duši a uhrovitou tvář. Chybělo m Trápil se tím, že jeho služby písaře nikdo neocení. Byl nešťastný, že jeho vzdělání. s kým diskutovat a nemůže tedy vynikn rozdíl od ostatních bratří stále ještě paní< zdálo, že se tohoto stigmatu podřadnosti žen a za trest poslán sem. Na panství žila ré si s počestností nedělaly těžkou hlavu .. hledem nezavadila. Když se jednou odv: jisté vdově tělesné rozkoše nabídl, vysmá hojil vírou, že ho po smrti za utrpení na s blahořečí.
V onen den, který vše změnil, stál Kosi konec husího brku. Převor Pistorius sec a rozčiloval se, jak je možné, že už zase ž peníze do klášterní pokladnice. „No,jakje to možné?" zakončil převo1 věšenou do prázdna, a nepatrně říhl. Tahl povedla. Uvažoval, zda by neměl bratra 1 pokud by to udělal, příště by mu celerárius
, že je koněm světaznalým, který rozumí To ovšem nebyl hlavní důvod, proč už se :na nevrátil. Jeho pána tam okradli. To po:dem na to, že oni dva byli služebníci boží,
všem stávalo, že se opat téměř nikdy ne1ů včas. Putoval na hřbetě svého koně kři nským světem, a když zjistil, kolik času c přiblížil k hranicím Českého království, likatými stezkami zamířil zpět do Selbru, :nerální kapituly. Z toho důvodu se moudnského světa na panství Kláštera většinou atův kůň
rád. V pohodlné nadstandardně k obroku ještě rozličné požitky navíc, 11 denně, pečlivé hřebelcování a nadto tam lečnost koní z celé křesťanské Evropy. všem možném, často se i pohádali, ale na i, a sice na tom, že rozum jejich pánů nevádět odstrašující příklady ze svých klášže kdyby se o křesťanské Evropě rozhoikoli v generální kapitule, vyšlo by to 1, že doma to ostatním koním neřeknou, estalo do Selbru jezdit a to by byla škoda. u nepřítomnosti opata řídil převor Pistoich, který miloval úplně všechny světské v řeholníka zakazoval. To byl také důvod, Jnal zde. Byl zmatkař a popleta, ale proVa uvědomoval si to, snažil se do ničeho ebe přesvědčoval, že Bohu prospěje nejm. Své přesvědčení utvrzoval pitím piva. káchjasné střízlivosti míval výčitky svě u úctu k autoritám, a pokud přišel příkaz
shora, jako by ho polili živou vodou. To pak začal projevovat čino rodou snahu, aby své hříchy odčinil. Zastavit ho v té chvíli bylo stejně nemožné jako odhadnout, kde se právě nachází opat Honorius.
Kancelář,
ze které se měl řídit chod panství, nazývali řeholníci Vládl zde písař a knihovník Kosmas. Protože se odtud ale ve skutečnosti neřídilo vůbec nic a všechny manuskripty v klášterní bibliotéce už dávno sežraly myši, žil v neustálých depresích. Byl to vysoký hubený muž, který byl vzdělaný, měl lyrickou duši a uhrovitou tvář. Chybělo mu sebevědomí a humor. Trápil se tím, že jeho služby písaře nikdo nepotřebuje, a tedy ani neocení. Byl nešťastný, že jeho vzdělání je tak hluboké, že nemá s kým diskutovat a nemůže tedy vyniknout. Styděl se, že je na rozdíl od ostatních bratří stále ještě panic. Jen jednou v mládí se zdálo, že se tohoto stigmatu podřadnosti zbaví. Byl však přisti žen a za trest poslán sem. Na panství žila spousta ženských, které si s počestností nedělaly těžkou hlavu. Jenže žádná o něj ani pohledem nezavadila. Když se jednou odvážil a stydlivým hlasem jisté vdově tělesné rozkoše nabídl, vysmála se mu. Svou zapšklost hojil vírou, že ho po smrti za utrpení na světě pozemském církev hrdě skriptoriem.
blahořečí.
V onen den, který vše změnil, stál Kosmas u pulpitu a okusoval konec husího brku. Převor Pistorius seděl u stolu, popíjel pivo a rozčiloval se,jakje možné, že už zase žádný poddaný nezaplatil peníze do klášterní pokladnice. ,,No,jakje to možné?" zakončil převor svůj projev otázkou, zavěšenou do prázdna, a nepatrně říhl. Tahle várka piva se příliš nepovedla. Uvažoval, zda by neměl bratra celerária potrestat. Jenže pokud by to udělal, příště by mu celerárius určitě uvařil na zlost pivo 9