Issuu

Jeden dům, pět rodin a sto let německé historie

V kůlně našel palici, obešel dům a s Rolandem hopsajícím nadšením v patách došel k vnitřní hraniční zdi. Chvíli počkal, jestli neuvidí nebo neuslyší nějaké stráže, a když usoudil, že vše je bezpečné nebo přinejmenším dostatečně klidné, sevřel v rukách palici, chviličku počkal, aby se zklidnil, a pak vší silou udeřil do Berlínské zdi.

Následující jaro postavil Bernd na břehu jezera ve spodní části zahrady malé molo. Vzduch byl teplý a voda lákala ke koupání. Bernd s úsměvem sledoval svého syna, jak si obléká plavky, strhává ze sebe triko a radostně skáče do jezera GroE Glienicke.

V půlce letu prošla babička uličkou v letadle a přisedla si na područku mého sedadla. ,,Drahoušku," řekla se svým silným německým přízvukem, ,,chtěla bych, aby ses na něco podíval," a podala mi hnědou obálku. Uvnitř byly dva staré olivově zelené pasy z období nacistického Německa, které patřily jejímu manželovi a tchánovi, a útržek žluté látky s černým písmenem J. Věděl jsem, že nacisté nutili Židy toto označení nosit, a bylo mi jasné, co mi tím chce babička říct. Tohle je moje i tvoje minulost. Nezapomeň na to.

V deset hodin ráno jsme se pustili do práce. Netrvalo dlouho, a s úklidem domu a zahrady pomáhalo více než šedesát lidí. Sešli se tu lidé z vesnice a historici, politici a právníci, účetní a novináři, plni nadšení zachránit dům a jeho cennou historii. Dům, který téměř zapomenut přestál převratné změny, jež otřásaly světem, a svým tichým a nenápadným způsobem vždy stál v první linii běhu historie, jež si opakovaně pohrávala s osudy jeho obyvatel i celé země.

A já si všiml, že v tu chvíli se něco změnilo, něco skutečného. Vplížila se mezi nás srdečnost, soudružnost. Už jsme nebyli my a oni - ti z vesnice a ti z města, Němci a Angličané, oběti a pronásledovatelé. Zdálo se, že jsme si poprvé uvědomili, že vlastně všichni pocházíme z Německa.

Dům u jezera Z anglického originálu Thomas Harding: The House by the Lake, vydaného nakladatelstvím Picador v New Yorku v roce 2015, přeložila Alena Byrne.

Obálka Martin Bohuš Tisk PB tisk a. s. Vydalo nakladatelství Bourdon, a. s. www.nakladatelstvi-bourdon.cz nakladatelstvi@)bourdoncz.cz Vydání první. ISBN 978-80-906728-3-3

1 WOLLANKOVI 1890

Otto Wollank seděl obkročmo v sedle koně a zvolna sjížděl úzkou pěšinou mezi keříky dozrávající vinné révy směrem k jezeru, jehož hladina se v časném ranním světle třpytila. Cesta byla v těchto místech písčitá a zrádná a Otto musel svoji klisnu vést opatrně, aby neuklouzla na některém z mnoha kamenů či nezavadila o sukovitě pokroucené větve révy trčící podél cesty. Ale Otto neměl naspěch, a ponořen do myšlenek zvažoval, zdá má panství, kterým projížděl, koupit. Tento sedmadvacetiletý muž s kulatou bradou, průměrné výšky a nikterak působivé postavy by patrně ničím příliš nevzbuzoval pozornost, nebýt ohromného kníru, který mu vykukoval zpod bílého klobouku naraženého rozhodně ke straně. Z vrcholu srázu na konci vinice se rozhlédl po okolí. Uprostřed pozemků panství se rozkládalo nádherné jezero Gro~ Glienicke. Dva a půl kilometru dlouhé a pět set metrů široké, bylo menší než ostatní vodní plochy, kterými je venkovská krajina Braniborska poseta, ale dostatečně veliké na vyjížďky loďkou. Otto se doslechl, že je jezero dobré i na rybaření a dají se v něm chytit nejen kapři a úhoři, ale s trochou šikovnosti i štiky, jež brázdí jeho nejhlubší části a dorůstají délky až jednoho a půl metru.

DŮM U JEZERA

WOLLANK

Severně

Otto Wollank

Západní a východní břehy jezera pokrývaly husté smíšené lesy. Rostly zde impozantně vysoké olše lepkavé se štíhlými tmavými kmeny, jejichž jehlanovité zelené koruny stínily nebe, a vrby s vět vemi visícími až nad hladinu. Písčitou půdu pokrýval sladce vonící koberec z květů kerhátku, šalvěje a kosatců. Na mělčinách se nad hladinou lehce pohupovala stébla vysokých trav, která se střídala s mozaikou růžových, bílých a žlutých květů lilií.

od jezera se táhly mok hlubokých dubových a borovýd - vysoká, divoká prasata, lišky na západ rozprostírala otevřená I která již déle než sto let sloužila p Břehů jezera se zatím civilizace molo či loděnice. A není tedy divt ptactva. Velcí bílí jeřábi se zde za: dinávie do Španělska, z hustého bukačů, po hladině lehce pluly f kmeny stromů datli, žluny a strak Prodávané panství bylo jedno , hezčích v Braniborsku. A přes ne krajiny se odsud za dopoledne da měst, Berlína a Postupimi. Samot1 mnoho názvů. Někteří ji znali j, věhlasné rodiny Ribbecků, kteří jej Ribbeckové již zde déle než stole na panství vystřídal nespočet růzr říkala prostě jen „šlechtické panst dušeně,jen „panství". Posledních i místní rodině farmářského půvo1 hospodaření a klesajících výnosů K prodeji se nabízely celkem č třetiny hektaru. Podle staré plošn kterou dokáže jeden oráč s volem z měl dva a půl kilometru na délku k němu hospodářské budovy, dor jích - dobytek, prasata, kozy, hus· toho roku. Otto obrátil koně a vracel se na severním konci západního břd

]JEZERA

:>Hank

pokrývaly husté smíšené lesy. še lepkavé se štíhlými tmavými coruny stínily nebe, a vrby s vět tou půdu pokrýval sladce vonící a kosatců. Na mělčinách se nad vysokých trav, která se střídala :ých květů lilií.

WOLIANKOVI, 1890 Severně

od jezera se táhly mokřiny a za nimi oblast prastarých, hlubokých dubových a borových lesů, které svou hojností zvěře - vysoká, divoká prasata, lišky - lákaly lovce. Za lesy se směrem na západ rozprostírala otevřená planina zvaná Doberitzer Heide, která již déle než sto let sloužila pro výcvik pruské armády. Břehů jezera se zatím civilizace nedotkla, nestál zde jediný dům, molo či loděnice. A není tedy divu, že se tato oblast stala útočištěm ptactva. Velcí bílí jeřábi se zde zastavovali cestou ze Sibiře a Skandinávie do Španělska, z hustého rákosí se ozývaly hlasité výkřiky bukačů, po hladině lehce pluly páry labutí a opodál prohledávali kmeny stromů datli, žluny a strakapoudi. Prodávané panství bylo jedno z největších, nejúrodnějších a nejhezčích v Braniborsku. A přes nepopiratelně venkovský ráz zdejší krajiny se odsud za dopoledne dalo dojet na koni do dvou velikých měst, Berlína a Postupimi. Samotná usedlost získala v průběhu času mnoho názvů. Někteří ji znali jako „Ribbeckovo panství" podle věhlasné rodiny Ribbecků, kteří jej vlastnili mezi lety 1572 až 1788. Ale Ribbeckové již zde déle než sto let nežili, a protože se od jejich časů na panství vystřídal nespočet různých majitelů, většina místních mu říkala prostě jen „šlechtické panství GroE Glienicke" anebo, zjednodušeně, jen „panství". Posledních šedesát let patřilo Landefeldtovým, místní rodině farmářského původu, kteří však po letech špatného hospodaření a klesajících výnosů museli nyní půdu i statek prodat. K prodeji se nabízely celkem čtyři tisíce jiter půdy, přibližně dvě třetiny hektaru. Podle staré plošné míry jedno jitro odpovídá ploše, kterou dokáže jeden oráč s volem zorat během jednoho rána. Pozemek měl dva a půl kilometru na délku a čtyři kilometry na šířku a patřily k němu hospodářské budovy, domácí zvířata na pastvinách a ve stájích - dobytek, prasata, kozy, husy a koně-, farmářské stroje i úroda toho roku. Otto obrátil koně a vracel se stejnou cestou do vesnice ležící na severním konci západního břehu jezera. GroE Glienicke, starobylá

DŮM U JEZERA

ves a jedna z nejstarších v kraji s historií sahající až do roku 1267, byla izolovaným místem, jehož obyvatelé zde žili po celé generace, navzájem se dobře znali a na nové příchozí nahlíželi s nedůvěrou. S výjimkou jednoho katolického páru mělo zbývajících přibližně tři sta obyvatel protestantské vyznání. Hlavní tepna vesnice, Dorfstra~e lemovaná malými kamennými domky, vedla podél západní strany jezera asi sto metrů od jeho břehu. Byl zde obchod a pekařství, malá škola s kamennou fasádou a větrný mlýn. V centru vesnice stála již celá staletí ve stínu tří lip dvoupatrová budova místního hostince Drei Linden Gasthof. Stejně jako v ostatních evropských zemích, i v Německu považovali lípu za posvátný strom, který své okolí chrání před neštěstím. V severním cípu jezera se přibližně dvě stě metrů od břehu nacházel Schloss, neboli panský zámek, třípatrová budova z bílých cihel s nízkou sedlovou střechou s věží a s více než dvaceti komnatami a šestnácti krby. Zámek měl podlahy z širokých dubových prken, schodiště se pyšnila leštěným mramorem a stěny zdobily vzácné štuky a malby. Strop ve vstupní hale byl vymalován barevnými freskami. Na jedné mířil spoře oblečený muž lukem na hejno letících jeřábů, další zobrazovala ženu s odhalenými ňadry hledící stydlivě ke straně, zatímco ji andělé se zlatou harfou zasypávali okvětními lístky. Otto pokračoval v projížďce po pozemcích panství a pozoroval muže a ženy v pilné práci. Viděl ženy s bílými šátky na hlavách, v dlouhých šedivých šatech a dřevácích,jak z pecí vytahují nekonečnou řadu hranatých pekáčů s bochníky chleba. V širokém rozbahněném poli klečeli rolníci a vysazovali do dlouhých brázd brambory. Další muži orali jedno z mnoha polí. V šedých čapkách, košilích a vestách kráčeli za pluhy a pobízeli koně dlouhými biči. Další muži vázali ohromné pytle s moukou. Nad nimi se ve větru otáčely čtyři lopatky větrného mlýna. Tváře všech vypadaly staře , byly ošlehané větrem a vážné. Ottovi se zde líbilo. Byl to vlídný kraj s velkým potenciálem, a přesto málo obydlený, neuspěchaný a vyznávající bohaté tradice.

WOLLANKC

Gro~ Glienicke v té době leželo patr ských hranic Berlína. A zatímco se 2 téměř neměnil, o Berlínu, který si , nejvýznamnějšího města Německa,

Před devatenácti lety se Berlín stal

kého císařství. Do té doby bylo Ně1 efektivní centrální ekonomické, voje 1871 jej však se všemi jeho dvacet vévodstvími a městy pod svou vlác

Vilém I. Ve stejném roce se Berlín stal tal Reichstag, do kterého poslance pří let a v jehož čele stál kancléř jmeno• se Berlín stal centrem mocenských: zástupců odborných profesí, kteří se rodinami a služebnictvem. Pak tad svým vlivným důstojnictvem, jejíž na každém kroku. Téměř denně se, přehlídky či pochody a vojenské l a znakem společenského postaven Díky kasárnám v Berlíně i blízké P<

žily desetitisíce vojáků. V průběhu let se Berlín stal takť center kultury a vzdělanosti. Berlín pyšnila působivým seznamem býva Arthura Schopenhauera, Georga Engelse. Stejný věhlas mělo i ber jedno z nejlepších v Evropě, s u a egyptského umění a s obrazy od Rafael, Giotto, Rembrandt či Hol V roce 1888 nahradil císaře Vilé1 který však po krátké vládě pouh

JJEZERA

; historií sahající až do roku 1267, ,byvatelé zde žili po celé generace, vé příchozí nahlíželi s nedůvěrou. páru mělo zbývajících přibližně tři í. Hlavní tepna vesnice, Dorfstraíše )mky, vedla podél západní strany . Byl zde obchod a pekařství, malá 11ý mlýn. V centru vesnice stála již ,atrová budova místního hostince ) v ostatních evropských zemích, posvátný strom, který své okolí ně dvě stě metrů

od břehu nacházel :řípatrová budova z bílých cihel í a s více než dvaceti komnatami lahy z širokých dubových prken, 10rem a stěny zdobily vzácné štuky l vymalován barevnými freskami. 1ž lukem na hejno letících jeřábů, ni ňadry hledící stydlivě ke straně, zasypávali okvětními lístky. > pozemcích panství a pozoroval y s bílými šátky na hlavách, v dlouk z pecí vytahují nekonečnou řadu ba. V širokém rozbahněném poli hých brázd brambory. Další muži čapkách, košilích a vestách kráčeli i biči. Další muži vázali ohromné :ru otáčely čtyři lopatky větrného , byly ošlehané větrem a vážné. :iný kraj s velkým potenciálem, rný a vyznávající bohaté tradice.

WOLIANKOVI, 1890

Groíš Glienicke v té době leželo patnáct kilometrů západně od měst ských hranic Berlína. A zatímco se život v této braniborské vesničce téměř neměnil, o Berlínu, který si do roku 1890 vybudoval pověst nejvýznamnějšího města Německa, se to rozhodně říci nedalo. Před devatenácti lety se Berlín stal hlavním městem nového Němec kého císařství. Do té doby bylo Německo nesjednocenou zemí, bez efektivní centrální ekonomické, vojenské či politické struktury. V roce 1871 jej však se všemi jeho dvaceti pěti královstvími, knížectvími, vévodstvími a městy pod svou vládu sjednotil v jednotné císařství Vilém I. Ve stejném roce se Berlín stal také sídlem císařského parlamentu Reichstag, do kterého poslance přímo volili muži starší pětadvaceti let a v jehož čele stál kancléř jmenovaný císařem. Jakožto sídlo vlády se Berlín stal centrem mocenských zájmů,jež podporovaly celé legie zástupců odborných profesí, kteří sem přicházeli i se svými družinami, rodinami a služebnictvem. Pak tady byla všudypřítomná armáda se svým vlivným důstojnictvem, jejíž přítomnost šlo v Berlíně spatřit na každém kroku. Téměř denně se v ulicích města pořádaly vojenské přehlídky či pochody a vojenské uniformy se staly módní normou a znakem společenského postavení a nosily se ve službě i mimo ni. Díky kasárnám v Berlíně i blízké Postupimi tak ve městě a jeho okolí žily desetitisíce vojáků. V průběhu let se Berlín stal také jedním z proslulých evropských center kultury a vzdělanosti. Berlínská Univerzita Fridricha Viléma se pyšnila působivým seznamem bývalých studentů a akademiků, včetně Arthura Schopenhauera, Georga Hegela, Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Stejný věhlas mělo i berlínské Muzeum císaře Fridricha, jedno z nejlepších v Evropě, s unikátními sbírkami byzantského a egyptského umění a s obrazy od tak významných mistrů,jako byli Rafael, Giotto, Rembrandt či Holbein. V roce 1888 nahradil císaře Viléma na trůně jeho syn Fridrich III. , který však po krátké vládě pouhých devadesáti devíti dní zemřel

DŮM U JEZERA

na rakovinu hlasivek. Na trůn ohromného barokního paláce zbudovaného z bílých kvádrů na břehu řeky Sprévy tak v mladém věku pětadvaceti let usedl jeho syn Vilém II. a s pomocí tisíců dvořanů, byrokratů, účetních, inženýrů, umělců a bankéřů jej proměnil v centrum královské moci a patronátu. Následkem těchto význačných změn se císařské město během několika málo let proměnilo z ospalého provinčního městečka v jednu z nejvýznamnějších evropských metropolí. Rychle se rozvíjející ekonomika přinášela nové příležitosti, které do města lákaly velké množství nově příchozích. Do roku 1890 se populace Berlína zdvojnásobila, z původních 800 000 obyvatel v roce 1871 na více než 1,6 milionu. Součástí této expanze obyvatel byl rozvoj zástavby velkých pozemků v okrajových částech města. Převážnou většinu nové výstavby tak tvořily často narychlo a levně postavené bytové domy. Zakrátko měly dvě třetiny obyvatel města status nájemníků. Mnoho developerů pocházejících ze střední třídy začalo velmi rychle vydě lávat celá jmění. Jedním z nich byl i Otto Wollank.

Otto se narodil 18. září 1862 jako nejstarší syn z pěti dětí na severním předměstí Berlína Pankow. Když bylo Ottovi pouhých pět, postihla rodinu tragédie, když ve věku pouhých čtyřiatřiceti let zemřel jeho otec Adolf Friedrich Wollank. Naštěstí v polovině devatenáctého sto· letí,ještě před masivní populační explozí Berlína, kdy ceny pozemků byly nízké, nakoupil stovky hektarů půdy, a tak celou rodinu dosta-

WOLIANI<

výcvik. Poté se dal k elitní jízdní. -Husaren-Regiment v Gdaňsku, p a také tím, že v jejich řadách slou jezdců, a jako líheň vojenských p< Po odchodu z kavalérie Otto pře a během několika následujících le vydělávat peníze relativně lehce. _ vyhledávat ochotné kupce, což ve městě nebyla věc příliš složitá. ~ částky. Otázka zněla, jak je invest Otto měl velké ambice. Chtěl a nezůstat pouhým obchodníkem a obchodem s nemovitostmi v Bc moci tahá aristokracie. V politický1 s tví, ale společenský status. A pol Problém se dal však vyřešit tak, Žť a bude doufat, že se stane vhodnýr A právě proto si Otto Wollank při Zjevně spokojen s tím, co viděl, 1890 nabídku na koupi statku. N později se 22. února setkali kupu_ Johann Landefeldt, v soudní bud1 metrů severně od Gro~ Glienicke, . Tak se ve čtvrt na dvanáct dopoled z Otty Wollanka Rittergutsbesitzer,

tečně zabezpečil.

školy v roce 1881 se Otto přihlásil na vyšší školu v Berlíně. Během studií získal odbornou praxi na farmách v severním Německu a také cestoval - navštívil Francii, Itálii, severní Afriku, Řecko a Turecko. Ve dvaceti letech Otto nastoupil do vojenské služby, do 2. regimentu dragounů, kde se zdokonalil v jezdeckých dovednostech a získal základní vojenský Po

dokončení střední

zemědělskou

Během několika následujících le panství. Pracoval do úmoru, s na které se naučil při studiích, a celý používat hnojiva a pesticidy, čírr nový parní mlýn, který mlel pšeni1

J JEZERA

hromného barokního paláce zbuhu řeky Sprévy tak v mladém věku ém II. a s pomocí tisíců dvořanů, 1ělců a bankéřů jej proměnil v cen-

1 změn se císařské město během 1lého provinčního městečka v jednu tropolí. Rychle se rozvíjející ekonoeré do města lákaly velké množství : populace Berlína zdvojnásobila, )Ce 1871 na více než 1,6 milionu. tel byl rozvoj zástavby velkých města. Převážnou většinu nové D a levně postavené bytové domy. :l města status nájemníků. Mnoho ní třídy začalo velmi rychle vydě l i Otto Wollank.

ejstarší syn z pěti dětí na severním >ylo Ottovi pouhých pět, postihla 1hých čtyřiatřiceti let zemřel jeho ěstí v polovině devatenáctého stocplozí Berlína, kdy ceny pozemků ů půdy, a tak celou rodinu dosta-

ce 1881 se Otto přihlásil na vyšší em studií získal odbornou praxi také cestoval - navštívil Francii, urecko. Ve dvaceti letech Otto 2. regimentu dragounů, kde se ;tech a získal základní vojenský

WOLI.ANKOVI, 1890

výcvik. Poté se dal k elitní jízdní jednotce husarů Totenkopf Leib-Husaren-Regiment v Gdaňsku, proslulých symbolem umrlčí lebky a také tím, že v jejich řadách sloužili jedni z nejlepších německých jezdců, a jako líheň vojenských poradců samotného císaře Viléma. Po odchodu z kavalérie Otto převzal otcův obchod s nemovitostmi a během několika následujících let jej rychle rozšířil. V té době šlo vydělávat peníze relativně lehce. Jediné, co musel Otto dělat, bylo vyhledávat ochotné kupce, což vzhledem k nedostatku bydlení ve městě nebyla věc příliš složitá. Zakrátko Otto vydělával ohromné částky. Otázka zněla, jak je investovat? Otto měl velké ambice. Chtěl se stát něčím víc než jeho otec a nezůstat pouhým obchodníkem. Během let strávených v armádě a obchodem s nemovitostmi v Berlíně se Otto naučil, že za nitky moci tahá aristokracie. V politických kruzích nehrála roli výše bohatství, ale společenský status. A politické výhody plynuly jen šlechtě. Problém se dal však vyřešit tak, že si Otto koupí venkovské panství a bude doufat, že se stane vhodným ženichem aristokratické nevěsty. A právě proto si Otto Wollank přijel prohlédnout Grofš Glienicke. Zjevně spokojen s tím, co viděl, učinil Otto Wollank dne 18. února 1890 nabídku na koupi statku. Nabídka byla přijata a o čtyři dny později se 22. února setkali kupující, Otto Wollank, a prodávající, Johann Landefeldt, v soudní budově ve Špandavě ležící deset kilometrů severně od Grofš Glienicke, aby zde podepsali kupní smlouvu. Tak se ve čtvrt na dvanáct dopoledne výměnou za 900 000 marek stal z Otty Wollanka Rittergutsbesitzer, pán na panství Grofš Glienicke.

Během několika

následujících let se Otto pustil do modernizace panství. Pracoval do úmoru, s nadšením zaváděl vědecké metody, které se naučil při studiích, a celý statek panství přebudoval. Začal používat hnojiva a pesticidy, čímž zvýšil výnosy půdy. Zbudoval nový parní mlýn, který mlel pšenici efektivněji. Do produkce mléka

DŮM U JEZERA

zavedl pasterizaci, čímž prodloužil jeho trvanlivost, a následně si otevřel řetězec mlékáren v Berlíně. Následovala výstavba cihelny, která farmě nejen přinášela zisky i nad rámec výnosů z prodeje tradičních farmářských produktů, ale zároveň také poskytovala cihly na výstavbu domů jak na samotném panství, tak v přilehlé vesnici. Podél severního písčitého břehu jezera vysázel vinici. Keříky révy podpírané treláží se táhly v dlouhých řadách od brány statku u místní Postupimské brány až dolů na vyvýšeninu na srázu s vyhlídkou na jezero. Jakmile začala vinice plodit, zaměstnanci statku sklidili hrozny. Následovalo lisování a pak víno kvasilo ve velikých kovových sudech, pro které Otto vyhradil jednu ze stodol. Otto dbal, aby se jeho zaměstnancům vedlo dobře. V jedné ze starých budov na panství nechal zřídit dětské jesle. Jak děti rostly, přidal školku a později i školu. Místní panstvo bylo zpočátku vůči vetřelci, který si koupil cestu do jejich exkluzivních kruhů, podezří vavé, ale vesničané si nového pána brzy oblíbili. Rodinný příslušník Wollanků později v nepublikované rodinné kronice uvedl, že místní Ottu považovali za řádného pána, který se o své zaměstnance dobře staral. Byl dokonce vnímán jako „gutig und miifuhlenď', neboli „laskavý a soucitný" člověk. Čtyři roky po příchodu do vesnice, dne 15. června roku 1894, si Otto, nyní jednatřicetiletý, vzal Katharinu Annu Marii, třiadvaceti letou dívku z dobře zavedené místní rodiny z Braniborska. O rok později se jim narodil první potomek, dcera Marie Luisa, a o jedenáct měsíců později následovala Ilse Katharina. Třetí dcera přišla na svět téměř přesně o rok později, ale zemřela za pouhé dva dny. Nakonec přišel syn, který spatřil světlo světa třiadvacátý den prvního měsíce nového století. Křtiny se konaly přímo na zámku a chlapeček dostal jméno Horst Otto Adolf. Otto byl neskonale vděčný, že má konečně mužského potomka. Zámek byl ideálním místem pro dětské hry a dospívání. Marie, Ilse a Horst měli soukromé učitele, a tedy také spoustu času hrát si

WOLI.ANI

na okolních polích, loukách a v les věný domek na hraní, dost vysoký, . člověk, a dostatečně prostorný prc přátele dětí.

Jakmile byly děti dost velké, mor v loďce, na které podnikaly průzk pláže a zátoky. Horst měl od dětst, náročnějších činností nemohl úča a střelbě, nejprve ze vzduchovky a jeho sestry se v předním salonu v Každý říjen po skončení sklizně společně Erntedankfest, neboli dož statku se shromáždili na nádvoří 2 Muži si oblékli nejlepší nedělní < a kravaty, ostatní čapky s kšiltem. vázeli chlapci v krátkých kožený Přítomni byli též hasiči s nablýska pastor a ponocný, který bydlel v c a dbal o bezpečnost ve vsi namís1 Netrvalo dlouho a rodina statk a přidala se ke shromážděnému d poděkoval, že přišli, a poté se s n zámku. Za rodinou statkáře kráčel veliké věnce z obilí a květin přiváz, barevnými stužkami. Procesí se ul ního cípu jezera, minulo farmářs Postupimskou branou ven z pans ného oblouku byl vytesán erb r vlka s korunou v tradiční červené pokračoval po Potsdamer Chauss doleva, a sešel dolů ke kamennér

JJEZERA

1žil jeho trvanlivost, a následně si

ně. Následovala výstavba cihelny, · i nad rámec výnosů z prodeje traile zároveň také poskytovala cihly tém panství, tak v přilehlé vesnici.

m jezera vysázel vinici. Keříky révy

(Ch řadách od brány statku u místní vyvýšeninu na srázu s vyhlídkou plodit, zaměstnanci statku sklidili k víno kvasilo ve velikých kovových ednu ze stodol. tnancům vedlo dobře. V jedné ze zřídit dětské jesle. Jak děti rostly, .fístní panstvo bylo zpočátku vůči ~jich exkluzivních kruhů, podezří a brzy oblíbili. Rodinný příslušník 1é rodinné kronice uvedl, že místní , který se o své zaměstnance dobře ,,gutig und miifUhlenď', neboli „las-

nice, dne 15. června roku 1894, si :atharinu Annu Marii, třiadvaceti

ístní rodiny z Braniborska. O rok 1ek, dcera Marie Luisa, a o jedenáct itharina. Třetí dcera přišla na svět mřela za pouhé dva dny. Nakonec ta třiadvacátý den prvního měsíce římo na zámku a chlapeček dostal neskonale vděčný, že má konečně

~o dětské hry a dospívání. Marie, e, a tedy také spoustu času hrát si

WOLLANKOVI, 1890

na okolních polích, loukách a v lesích. Otec jim postavil zdobený dře věný domek na hraní, dost vysoký, aby se v něm mohl postavit dospělý člověk,

a dostatečně prostorný pro pořádání čajových dýchánků pro

přátele dětí.

Jakmile byly děti dost velké, mohly chodit plavat a vyjíždět na jezero v loďce, na které podnikaly průzkumné výpravy na ostrůvky, skryté pláže a zátoky. Horst měl od dětství oslabené zdraví a často se fyzicky náročnějších činností nemohl účastnit, ale i tak se učil jízdě na koni a střelbě, nejprve ze vzduchovky a později s honební puškou, zatímco jeho sestry se v předním salonu věnovaly lekcím zpěvu. Každý říjen po skončení sklizně slavili vesničané a rodina Wollanků společně Erntedanlfest, neboli dožínky. Lidé z vesnice a zaměstnanci statku se shromáždili na nádvoří zámku a očekávali příjezd panstva. Muži si oblékli nejlepší nedělní obleky, ti movitější také klobouky a kravaty, ostatní čapky s kšiltem. Ženy ve svátečních šatech doprovázeli chlapci v krátkých kožených kalhotách a dívky v šatičkách. Přítomni byli též hasiči s nablýskanými opasky a přezkami, vesnický pastor a ponocný, který bydlel v domku vedle hostince Drei Linden a dbal o bezpečnost ve vsi namísto policie. Netrvalo dlouho a rodina statkáře sestoupila po schodech zámku a přidala se ke shromážděnému davu. Majitel panství nejprve všem poděkoval, že přišli, a poté se s rodinou vydal v čele procesí ven ze zámku. Za rodinou statkáře kráčely děti z vesnice, nesoucí Erntekrone, veliké věnce z obilí a květin přivázané na dlouhých tyčích ozdobených barevnými stužkami. Procesí se ubíralo písčitou pěšinou podél severního cípu jezera, minulo farmářské budovy a novou vinici a prošlo Postupimskou branou ven z panství a zámeckého parku. Do kamenného oblouku byl vytesán erb rodiny Wollanků - hlava černého vlka s korunou v tradiční červené a bílé barvě Grofš Glienicke. Dav pokračoval po Potsdamer Chaussee až k požární stanici, kde zabočil doleva, a sešel dolů ke kamennému kostelu ze čtrnáctého století.