0281687

Stephen King

Praha 2017

George Beahm

Stephen King Čtyřicet let hrůzy Život a dílo krále hororu

Před třiceti lety jsem tě požádal, abys stála při mně, a tys to udělala.

Tato kniha je pro tebe, Mary.

Otištěno s laskavým svolením Tima Kirka

ČÁST PRVNÍ

Kořeny v Maine Durham v té době býval jiné místo, než je dnes. Duch starých malých farem, vládnoucí po mnoho generací, už odumíral a místo něj nastoupila společnost, v níž lidé ráno vstanou a rozejdou se do továren v okolních městech. Stalo se z něj venkovské městečko dělnické třídy.

Cris Chesley v rozhovoru pro The Complete Stephen King Encyclopedia

Snímek z natáčení v Kingově letním domě na Floridě s dr. Gatesem z pořadu PBS „Hledání kořenů“.

1

Rodinné kořeny Donald Edwin Pollock Před časem se Stephen King ve svém zimním sídle na Floridě sešel s doktorem Henrym Louisem Gatesem mladším k natáčení programu televize PBS Hledání kořenů. Gatesův výzkumný tým pročesal genealogické a vojenské záznamy a objevil spoustu informací o Kingově otci Donaldovi.

Souhrn těch informací, sestavených do jakéhosi alba, byl pro Kinga překvapením. Pochopitelně ho zajímalo, co byl zač člověk, který rodinu opustil roku 1949, ve Stephenových dvou letech. Podle toho, co si pamatoval od mámy, si táta jednou odskočil pro cigarety a už se nevrátil.

Stephen King zalistoval v kůži vázaným albem, obrátil stránku a spatřil černobílou fotografii obrýleného, sto osmdesát centimetrů vysokého muže.

Gates řekl: „Víte, kdo to je.“ Stephen King na to: „Ne tak docela.“ Odmlčel se. „Můj otec?“ V šoku z toho poznání vyhrkl: „Vypadá jako já!… Trošku.“ Zavrtěl hlavou a ve tváři se mu objevil nostalgický výraz.

Fotografie z vojenské složky Donalda Edwina Pollocka (otce Stephena Kinga) z pořadu PBS „Hledání kořenů“ s dr. Henrym Louisem Gatesem.

39

George Beahm

„Je to vážně on,“ potvrdil Gates.

Byl to otec Stephena Kinga. Nejmenoval se však Donald Edwin King. Jak Gates upozornil, záznam v matrice a vojenská evidence uváděly, že se jmenoval Donald Edwin Pollock.6 V době, kdy se oženil s Nellie Ruth Pillsburyovou, mu bylo pětadvacet a coby zaměstnání uvedl „námořník“ v obchodním loďstvu. V rodném listě Davida Kinga stojí coby zaměstnání otce „velitel lodi“. A v rodném listě Stephena Kinga je zapsáno „kapitán obchodního loďstva“.

Gates pak vzal Stephena Kinga na genealogický výlet do minulosti a ukázal mu, že jeho kořeny z otcovy strany sahají až do Irska.

Navzdory času, který uběhl, ve Stephenu Kingovi ještě pořád hnisaly nevyřešené záležitosti, rozhořčení z okolností a následků otcova nevysvětlitelného odchodu.

Svěřil se Gatesovi: „Pamatuju si, že jsem si jako malý říkal, no, kdybych někdy tátu potkal, jednu mu vrazím za to, že mámu opustil. A pak jako starší jsem si umínil, hm, nejdřív zjistím, proč odešel a co pak dělal, a pak ho praštím.“ Společně se tomu zasmáli, ale otázka, která Stephena strašila celé ty roky, zůstala nezodpovězena: Kdo vlastně byl Donald E. Pollock?

Otec Stephena Kinga zemřel jako šestašedesátiletý ve Wind Gapu v Pensylvánii, nepovedlo se mi však zjistit, na kterém hřbitově je pochovaný. Ten největší je Fairview Cemetery poblíž městečka zvaného… Bangor.

Podle veřejných záznamů se znovu oženil a genealogické údaje dostupné na internetu uvádějí, že z manželství vzešlo pět dětí.

Pokud se týče toho, co za sebou nechal v troskách svého prvního manželství: Víme jistě, že Nellie Ruth Pillsburyová Kingová sesbírala rozsypané střepy životů své rodiny a šla statečně dál. Snažila se v té nové, nečekané roli živitelky obstát a na přežití rodiny se podílela i širší rodina za pomoci jejích čtyř sester.

David King vzpomíná, že se neustále stěhovali, až konečně zakotvili a na delší dobu se usadili v Durhamu. Za finanční pomoci sourozenců se Nellie Ruth coby osamělá matka starala nejen o dva malé chlapce, ale i o své stárnoucí rodiče, a to v malém dvoupodlažním domku v Durhamu v Maine, kde chyběla i sprcha. Nebyl by to žádný med, ani kdyby se s ní o to břemeno dělil manžel, ale ona ho vláčela sama s nenápadnou statečností a železným odhodláním. Nemínila opustit rodinu, jak to udělal její muž.

Nejhorší dětská noční můra Strach a hrůza jsou neodmyslitelnými společníky Kingova díla, a není se čemu divit. Jak upozornil Chesley, mocná Stephenova fantazie pracovala bez oddechu a předkládala hrůzné možnosti.

6 Není jasno, kdy a proč Kingův otec změnil příjmení z Pollocka na Kinga, stalo se tak někdy mezi osmnáctým a třiadvacátým rokem jeho života. Internetové stránky pořadu Hledání kořenů (http:// www.pbs.org/weta/finding-your-roots/blog/stephen-king-family-tree/ ovšem uvádějí jméno Pollack, nikoli Pollock. Poznámka překladatelky.

40

Stephen King – Čtyřicet let hrůzy

Cedule ukazující směr do Freeportu, Pownalu a Bradbury Mountain v jižním Maine.

Strach se v Kingově životě objevil brzy v podobě nejhorší noční můry malého dítěte, když ho opustil otec. Rodiče mají být přece základ, skálopevné podloží, na němž děti staví své životy. Ale když jeden z nich bůhvíproč zmizí, hledají děti často vinu u sebe („Co jsem provedl?“) a nekonečně se mučí otázkou, na kterou neexistuje odpověď: „Proč?“ Domněnky jistotu nenahradí a Kingova první díla pochopitelně poznamenal strach z opuštění, jak vidíme u Carietty Whiteové (Carrie), jejíž matka je přísná křesťanka a vychovává ji sama, u Dannyho Torrance (Osvícení), jehož nepřizpůsobivý otec se pomalu vymyká kontrole, u Charlene „Charlie“ McGeeové (Žhářka), jejíž matka zahyne rukama zločinných federálních agentů z Dílny, i u dalších. Dopady opuštění jednoho z rodičů zaznívají v Kingově tvorbě stejně, jako musely působit na něj samotného, když ze sebe ten dlouho kypící vztek na otce nemohl dostat a zmlátit ho. Mohl jen žít s vědomím toho, co říká Dick Hallorann Dannymu Torranceovi v epilogu románu Osvícení: Svět je krutej, Danny. Bezcitnej. Ne že by nás nenáviděl, ale taky nás nemiluje. Na světě se dějou ošklivý věci, který nikdo nedokáže vysvětlit. (…)

Ale ty se taky musíš dostat dál. To je tvoje povinnost v tomhle těžkým světě, zachovat si svý city, ale jít za každou cenu dál. Dát se do kupy a jít dál.7 Stephen King měl zářný příklad ve své matce. A udělal přesně tohle: šel dál.

7 Laser, 1993, překlad Ivan Němeček. Platí pro všechny další citace z této knihy.

41

George Beahm

Trosky a přítěž V Kingově rodině se říkávalo „táta si dal odchod“ a to, co po něm zbylo, fyzické upomínky jeho minulosti, se uskladnilo do krabic a uložilo v domě příbuzných na druhém konci ulice. Teta Ethelyn a její manžel Oren uchovávali ty trosky života Donalda Kinga u sebe v podkroví. Jednoho dne se tam Stephen vypravil pátrat v jediných hmatatelných pozůstatcích toho, co snad kdysi bývalo dobrým manželstvím.

Ve Spignesiho encyklopedii dostal David King otázku: „Co si pamatujete o svém otci?“ Odpověděl: Nic. Na toho člověka si vůbec nevzpomínám. Pamatuju si jenom, že jednou – myslím, že když jsme se vrátili do Durhamu v Maine – našli jsme se Steviem v garáži tety Ethelyn bednu a v ní spoustu knih o námořnictví a podobně, a vlastně tam byla i jedna jeho uniforma obchodního loďstva.

Měli jsme ještě pár fotek a jeden šestnáctimilimetrový film, který natočil. Pamatuju si z toho scénu, jak loď proplouvá bouří, vlny bijí do přídě a tak. A kupodivu (protože to bylo ze čtyřicátých let) tam bylo i pár barevných záběrů – nahrávky Stevieho a mě, jak jako caparti běháme kolem.

V Danse Macabre Stephen King napsal, že v podkroví našel krabice z otcovy minulosti, zapadlé prachem a dávno opuštěné: příručky obchodního loďstva a alba z cest po celém světě, včetně kotouče osmimilimetrového filmu bez zvuku, který si prohlédl spolu s Davidem. Poprvé tak viděli, jak jim jejich přízračný otec mává.

V Danse Macabre o tom napsal: Zvedá ruku, usmívá se a ani neví, že mává svým synům, které ještě ani nepočal. Přetočili jsme to a zkoukli to, přetočili a dívali se znova. A zas.

Ahoj, taťko, zajímalo by nás, kde teď asi jseš.

Jejich taťka, jak se ukázalo, natrvalo opustil Maine, namířil si to do Pensylvánie a tam se usadil. Jenže chlapci to neměli jak zjistit, věděli jenom, že otec odešel.

Jednou z věcí, které po sobě Donald zanechal, bylo skryté požehnání, krabice levných paperbacků, sci-fi a hororů. To ho podle Ruth bavilo nejvíc, na takovou beletrii si potrpěl. Donald King se toužil stát spisovatelem, pokoušel se psát fiktivní příběhy, dokonce je nabídl k vydání a uschoval si několik odmítavých dopisů od nakladatelů.

Kdyby se Donald King věnoval spisovatelskému řemeslu, snad by časem vyprodukoval prodejný rukopis. Ale k tomu nikdy nedošlo, možná proto, jak si Stephen v Danse Macabre vybavuje z matčina vysvětlení: „Tvůj otec neměl v povaze moc velkou úpornost.“ To odpoledne v zaprášeném podkroví znamenalo pro mladého Stephena mezník a v Danse Macabre popisuje, co se stalo pak. „Střelka kompasu se prudce stočila 42

Stephen King – Čtyřicet let hrůzy

k mému duševnímu severu“, když objevil „poklad“ hororových příběhů publikovaných Avonem. Poprvé se tak setkal se strašákem z Providence v Rhode Islandu, vysokým, zasmušile vyhlížejícím mužem jménem Howard Phillips Lovecraft, známým spíš jako H. P. Lovecraft.

Sbírka jeho děl byla, jak si King vzpomíná, „trefa“. Lovecraft „mi díky mému otci… ukázal cestu, stejně jako dalším přede mnou: mezi jinými Robertu Blochovi, Clarkovi Ashtonu Smithovi, Frankovi Belknapu Longovi, Fritzi Leiberovi a ­Rayi Bradburymu.“ Soustředil by se Stephen King na hororovou beletrii, kdyby neobjevil tu bednu knih? Nebo by se vydal jiným směrem, třeba k příběhům, které nakonec napsal pod jménem Richard Bachman?

Je to otázka, protože King se mezi spisovateli hororů, fantasty a temnými snílky cítil jako doma. Coby začínající spisovatel se ironií osudu vydal v otcových šlépějích, ale tam, kde otec zklamal, syn nakonec uspěl, a to úžasným způsobem.

Na rozdíl od Donalda Stephenovi nechyběla ta úporná vytrvalost, kterou jistě zdědil po matce.

Obálka brožované knihy od Avonu.

43

2

Durham, Maine Stůj při mně Kingova rodina, zvlášť David a Stephen, poletovala jako pingpongový míček mezi příbuznými z obou stran po celé zemi. Jak David King vzpomíná v rozhovoru se Spignesim v The Complete Stephen King Encyclopedia: Když jsme byli hodně malí, prý jsme nějakou dobu žili ve Scar­borough a potom na místě zvaném Croton on Hudson ve státě New York. To vím jenom z doslechu, samozřejmě, sám si na to nepamatuju. A pak bylo období, když Stevie zůstal u Ethelyn, máminy sestry, v Oren Flaws v Durhamu a já žil s Molly, další její sestrou, v Maldenu v Massachusetts. Máma někde pracovala, moc o tom nevím. Na jednu věc si ale vzpomínám. Jednou mě přijela k Molly navštívit. Teta mi vždycky přidávala do cereálií na snídani pšeničné klíčky a já řekl mámě, že mě teta krmí červy.

Cedule vítající řidiče v Lisbon Falls v Maine.

44

Pole v Durhamu v Maine, záběr od dvoupodlažního domu Kingů.

Splav v Lisbon Falls v Maine.

Stephen King – Čtyřicet let hrůzy

Potom jsme nějakou dobu žili u babičky z otcovy strany v Chicagu, tehdy jsem chodil do školky. Vzpomínám si na jednu fotku ze třídy, všichni jsme si vyrobili z papíru velikonoční čepce. Ani nevím, jestli ta fotka ještě existuje.

Matně si uvědomuju, že jsme měli na dvorku před domem psa, takže člověk musel dávat pozor, kam šlape.

Po Wisconsinu jsme bydleli u otcovy sestry Betty, ta žila se ženou jménem Rudy. Někde taky máme fotku, jak se Steviem sedíme na trávníku před domem. Bylo to ve Fort Wayne v Indianě. Teta Betty byla učitelka a Rudy taky a já přeskočil druhou třídu, protože mi to doporučila.

Potom jsme žili ve vlastním bytě ve Fort Wayne. To už si trochu pamatuju. V tom bytě s námi žila spousta švábů. Byl to nájemní dům, ale už nevím, jestli pro jednu rodinu, nebo jestli tam bylo bytů víc.

Nakonec roku 1958 zapustili kořeny v Durhamu v Maine. Příštích osm let tak měli místo, které mohli nazývat domovem.

Domek Kingů stál, co by kamenem dohodil, od části zvané Methodist Corner (pojmenované podle místního kostela). Směstnala se do něj Ruth se svými dvěma syny a rodiči, kteří už měli osmdesátku za sebou a přestávalo jim sloužit zdraví.

Jako většina městeček v Maine byl Durham venkovský. Chris Chesley, tehdy ke konci padesátých let místní puberťák, si vzpomíná, že většina obyvatel dojížděla za prací do větších měst v okolí. Vybavuje si, že všichni byli „chudí“, nebo přinejmenším ne bohatí.

V roce 1962, jak Stephen King popisuje v O psaní, žilo v Durhamu přibližně devět set lidí. Při sčítání lidí z roku 2000 se napočítalo jen 1496 domácností (3381 lidí).

Na rozdíl od většiny spisovatelů, vyrůstajících v pohodlí města nebo předměstí, vedl Stephen King a jeho rodina nuzný život bez jakéhokoli nadbytku. Je pochopitelné, že se v jeho prvních dílech odráží touha uniknout, a taky to dělal, jeho bohatá fantazie ho odváděla z venkovské ponurosti Durhamu.

Byl to jediný svět, který znal, ale v pozdějších letech podnikal časté výpravy

Jezero Runaround v Durhamu v Manie.

Střední škola v Lisbon Falls, kterou King navštěvoval.

45

George Beahm

do blízkého Lisbon Falls, kde se před ním rozvíjel život mainského maloměsta. Bylo to dělnické město s jedním velkým zaměstnavatelem, přádelnou a tkalcovnou Worumbo Mill, s drobnými krámky, obchůdky a firmami. (Továrna roku 1987 vyhořela.)

Durham, to byla především pole, zemědělská půda, laciné rodinné domky rozptýlené u odlehlých silnic a kostely coby místa setkávání. Význačným orientačním bodem bylo rozlehlé jezero zvané Runaround Pond.

Zpětně se Stephen King označoval za „křupana“, čímž poněkud shazoval sám sebe. Zcela zřejmě nikdy nebyl běžným obyvatelem Maine, jakého zparodoval ve filmu Creepshow, kde si zahrál buranského farmáře Jordyho Verrilla.

Tehdy, na konci padesátých a na začátku šedesátých let, Stephen King věděl, že finančně na tom jeho rodina není nejlíp, ale za chudou ji nepovažoval. Jeho rané zásady, zakotvené v realitě života ve venkovském Maine – tvrdá práce, úcta k rodině, soběstačnost a žádná přetvářka – se později odrazily v naturalismu jeho tvorby. King se nestal žádným Johnem Updikem, píšícím o lidech solidní střední třídy, kteří přišli „odjinud“ (mainský termín pro lidi mimo Maine). King nepsal o bohatých turistech přijíždějících do letoviska Bar Harbor a podobně malebných destinací. Psal o dělnické třídě, protože tu znal, když vyrůstal v Durhamu.

Bylo to prosté a všední místo bez zábav velkoměstského života, ba i toho maloměstského podle měřítek nedalekého Lisbon Falls. Kamarádi tehdy brali Stephena takového, jaký byl – přerostlý, trochu potrhlý kluk, který se zhlédl v psaní. Nosil brýle se silnými černými obroučkami a většinu času se povaloval ve stísněné ložnici v patře, o niž se dělil se starším bratrem Davidem, věrným Stephenovým souputníkem spolu s jeho splašenou fantazií a starým, omláceným psacím strojem.

King svůj život a pubertální roky věrně zachytil v povídce Tělo, zasazené do venkovského Maine a vymyšleného městečka Castle Rock (filmová verze se točila v Oregonu). V Těle King napsal: „Nikdy později jsem neměl takové kamarády jako tenkrát ve dvanácti. Panebože, vy snad ano?“8 Ve filmovém zpracování režiséra Roba Reinera pod názvem Stůj při mně Tělo dokonale shrnuje život a dobu mladého Stephena Kinga, vyrůstajícího ve venkovském Maine. Vypravěčem je vlastně on sám coby Gordie LaChance a při svém líčení příběhu nachází sám sebe.

Gordie už coby čerstvý teenager trpí hrůzou, že uvízne v Castle Rocku a nikdy neuskuteční své sny. Jeho nejlepší kamarád Chris se ho ptá: „Zůstanu trčet v tom­ hle městě, viď, Gordone?“ Gordie odpoví: „Dokážeš, co si usmyslíš.“ Nakonec to není Gordie, kdo v Castle Rocku ztvrdne: je to John „Eso“ Merrill, který ho dřív šikanoval, ten se stal neodmyslitelnou součástí městečka. Coby dospělý sleduje Gordon Esa, jak odchází z práce v místní textilce a míří do baru jménem Ožralý Tygr. Eso je teď dvaatřicetiletý muž, už ne štíhlý a hrozivý, jako býval v pubertě, má nadváhu a rezignovaně se poddal nudnému životu. Gordie se na něj dívá a myslí si: „Tak tohle se stalo z Esa.“ 8 Sbírka Čtyři roční doby, Pavel Dobrovský – BETA, 2014, překlad Ivan Němeček.

46

Stephen King – Čtyřicet let hrůzy

Jejich svět se posunul a v životní partii si Eso žádná esa nevytáhl, je spíš směšný žolík. Vítězné karty drží Gordie, který vyrostl, dospěl a konečně unikl z hranic venkovského Maine: Jsem spisovatel, jak už jsem řekl. Spousta kritiků si myslí, že píšu brak.

Mnohdy si myslím, že mají pravdu… ale stále mě vzrušuje vyplňovat kolonku Zaměstnání na formulářích u lékaře nebo v bance slovem „Spisovatel“.

Ale život je jako řeka a ubíhá dál a dál stejně jako hrnoucí se vody řeky Androscoggin, protékající městečkem Lisbon Falls kolem opuštěné přádelny Worumbo Mill, kde Stephen King kdysi pracoval.

Přádelna Worumbo Mills and Weaving.

47

George Beahm

Svádění neviňátek Podle mě byl Hitler ve srovnání s průmyslem komiksů břídil.

Dr. Frederic Wertham o průmyslu, proti němuž brojil

Crime SuspenStories (duben–květen 1954).

Skandální obálka komiksu Crime SuspensStories vydavatelství EC Comics předvádí muže se zakrvácenou sekerou v jedné ruce… a useknutou ženskou hlavou ve druhé. Aby to čtenáři skutečně správně pochopili, válí se na zemi její mrtvé tělo.

V poselství, s nímž se psychiatr Frederic Wertham obrátil na senátní podvýbor pro zločinnost mladistvých, šlo o to, že komiksy – všechny, nejen ty příšerné, vydávané EC Comics – jsou v podstatě svůdci nevinných: děti je třeba před touto zákeřnou metlou chránit. Ve svém Svádění neviňátek: Vliv komiksů na dnešní mládež z roku 1954 píše Wertham o Batmanovi: Před několika roky upozornil jeden kalifornský psychiatr na to, že Batmanovy příběhy jsou po psychologické stránce homosexuální. Náš výzkum to naprosto potvrzuje. Jen tomu, kdo nezná základy psychiatrie a psychopatologie sexu, může uniknout nenápadná atmosféra homosexuality, která prostupuje dobrodružství zralého „Batmana“ a jeho mladého přítele „Robina“.

48

Stephen King – Čtyřicet let hrůzy

Wonder Woman a Black Cat nedopadly o moc lépe. „Lesbický protějšek Batmana lze najít v příbězích Wonder Woman a Black Cat. Homosexuální povaha příběhu typu Wonder Woman je z psychologické stránky nepochybná.“ Na to by každý rozumný člověk namítl: pitomost, stejně jako to udělal Michael Chabon, který v newyorských Timesech 19. února 2013 napsal: „Čtete tu knihu a cítíte, že prostě smrdí. Je jasné, že se nechal úplně unést svou posedlostí, skoro jako kapitán Achab v Bílé velrybě.“ Werthamova „zjištění“, dnes už naprosto diskreditovaná, především Carol L. Tilley­ovou z Graduate School of Library and Information Science z illinoiské univerzity, byla překroucena, aby posloužila jeho záměrům. Jak se Tilleyová svěřila Daveu Itzkoffovi, redaktoru Timesů, Wertham „manipuloval, zveličoval, upravoval a vyráběl důkazy“, což ji vedlo k závěru, že „se nechal unést vlastními předsudky, vlastní agendou, která se časem vzdálila dětem, jimž se věnoval a jež pozoroval.“ („Vědkyně nachází chyby arcinepřítele komiksů“, 19. února 2013). Werthamova kniha byla znamením své doby, éry senátora Josepha McCarthyho, který viděl komunisty pod každou postelí. Po právu zobrazil kreslíř Walt Kelly senátora v komiksu Pogo jako rysa jménem Simple J. Malarkey.

Padesátá léta byla dobou národního strachu. Bubák se neschovával ve skříni a nevylézal až pod rouškou tmy. Žil v radioaktivních mracích, komunismu, v atmosféře podezíravosti a cenzury omezující generaci narozenou za poválečné populační exploze, k níž patřil i mladý citlivý Stephen King.

V popkultuře, zejména filmech, se v té době odrážel strach z jaderného útoku, například v japonských filmech, které hlásaly veřejnou hrůzu z nukleárního vyhlazení. Není se čemu divit: v roce 1945 přinesly dvě atomové bomby radioaktivní smrt Hirošimě a Nagasaki.

V té době, ve strachem naplněných padesátých letech, byla masová kultura včetně filmů, komiksů, levných brožovaných sci-fi a hororových příběhů a televizních pořadů fontánou, z níž se napájela vnímavá mládež. K té patřil i mladý George Lucas (o tři roky starší než King) a Steven Spielberg (o rok starší než King), kteří onu kulturu nadšeně hltali a tvrdě odmítali Werthamovu tezi, že komiksy – a potažmo i oblíbené filmy a televizní pořady – jsou masovým „sváděním neviňátek“.

Pokud komiksy vážně byly takovým sváděním, nechal se Stephen King svádět dobrovolně… a s ním i miliony dalších dětí, které si popkulturu zamilovaly. Byla to jednoduše řečeno jejich oblíbená literatura.

Nadešly také poslední roky rozhlasových dramatizací coby formy masové zábavy. Jak King zdůraznil v Danse Macabre: „Jsem z poslední čtvrtiny poslední generace, která pamatuje aktivní moc rozhlasového dramatu – formu dramatického umění s vlastním uspořádáním reality.“ Roku 1947 se například v amerických domácnostech nacházelo čtyřicet milionů rozhlasových přijímačů, ale jen čtyřiačtyřicet tisíc televizorů. V padesátých letech, když King vyrůstal, nahradila televize rozhlas a roku 1958 se už stala nepochybným vítězem. V té době používali diváci pro příjem signálu antény na vršku přístrojů (takzvané „králičí uši“), mohli volit jen mezi třemi stanicemi: ABC, CBS a NBC a vysílalo se černobíle.

49

George Beahm

Komiks Classics Illustrated (číslo 118).

Classics Illustrated Ruth Kingová měla zjevně vlastní hlavu a názory doktora Frederika Werthama nesdílela. S oblibou předčítala komiksy synům nahlas a ti s radostí poslouchali. Tak to chodilo od Stephenových šesti do deseti let. Ruth, která na střední škole sklízela úspěchy v přednesu, předčítat uměla a dovedla si vybrat i materiál. Seznámila chlapce s řadou Classics Illustrated (do roku 1947 Classic Comics), v níž vycházely adaptace klasických děl nezatížených autorskými právy, například Ivanhoe, Hrabě Monte Christo, Bílá velryba, Příběh dvou měst nebo Robin Hood. Komiksy byly dobře kreslené a očividně prospěšné, i když Werthamova kniha konkrétně citovala nezdravé, zkažené adaptace Chaloupky strýčka Toma a Dr. Jekylla a pana Hydea. Cenově dostupné sešity, k dostání v místním smíšeném zboží a u drobných obchodníků, dláždily cestu ke „skutečným“ knihám. Řada Classics Illustrated si užila dlouhý život, vyšlo celkem 169 čísel.

Komiksy se staly Kingovými stálými společníky v dětství, kdy dlouho stonal a zameškal většinu první třídy. Většinu roku strávil v posteli a objevil zábavu skrývající se v „šesti tunách komiksů“ (O psaní). Vylíčil: „A po určitém čase jsem začal psát svoje vlastní příběhy. Původní tvorbu předcházely imitace. Přepisoval jsem si do bloku slovo za slovem komiksy Combat Casey, a přišlo-li mi to vhodné, doplňoval jsem své vlastní poznámky.“ Komiksy, důmyslné spojení kreseb a textu, silně závisí na vizuální stránce, což přispělo ke Kingovu vnímání světa: skrz čočky barevných okének.

50

Stephen King – Čtyřicet let hrůzy

Pustil se do psaní nikoli od klasiky ve formě prózy, ale prostřednictvím její komiksové podoby. Jako malý, inspirovaný filmy a komiksy, začal psát vizuálně, což se stalo jedním z jeho typických rysů.

Jak King uvádí v O psaní, na matku udělaly jeho první pokusy dojem, ale fyzické násilí v Combat Casey ji nenadchlo. Připadalo jí taky, že pokud chce psát, měl by to dělat po svém. „Určitě bys to svedl líp,“ řekla mu. „Napiš něco vlastního.“ A tak to udělal.

Poctivě vydělaný doláč Stephen King si vzal z matčiny výtky ponaučení a sesmolil čtyřstránkový příběh o panu Králíku Trikovi, vůdci skupiny „kouzelných zvířátek, která jezdí ve starém autě a pomáhají malým dětem“.

Potvrdil mámě, že je to jeho původní povídka, a Ruth ji pochválila. Prý „je tak dobrá, že by klidně mohla vyjít v nějaké knížce. Od té doby mě snad žádná pochvala nedokázala potěšit víc než tahle,“ vzpomíná Stephen v O psaní.

Okamžitě sedl a vytáhl z klobouku další čtyři králičí příběhy. Matka každou ocenila čvrťákem a rozeslala je svým čtyřem sestrám. Byl to poctivě vydělaný doláč a mámino povzbuzování a chvála byla pro sedmiletého kluka, který ji chtěl potěšit a ukázat, co v něm je, jako pravá mana nebeská. Rutiny sestry byly z těch čerstvých literárních dílek zřejmě na rozpacích. Pro začátek to nebylo špatné, ale Kingova parketa to nebyla. Příběhy o králíčcích jsou jako barevné cereálie Trix pro malé děti. Stephen byl předurčen k děsivějším tématům. (Dá si někdo králičí gulášek?) Časem se střelka kompasu pohnula a ukázala k jeho pravým tvůrčím zájmům.

V The Art of Darkness King vzpomíná na první hororovou/sci-fi povídku, kterou napsal, a to ve věku sedmi let: „Psal jsem o takovém velikém dinosaurovi, který všem natrhl prdel…“ I když je to z vědeckého hlediska k nevíře, toho dinosaura nakonec zabilo kožené oblečení a boty, které na něj hodili. Byl to začátek. Kingovy příběhy se časem vylepšily, ale při jeho vlažném zájmu a vlohách pro vědu všeobecně u něj nakonec vždycky zvítězil příběh.

King se dává do psaní profesionálně Co se týče Kingova zájmu o psaní, klíčový bod nastal, když mu bylo dvanáct a dostal svůj první psací stroj, festovní Underwood, který mu umožnil tvořit profesionálně vyhlížející rukopisy. To bylo nesmírně důležité, časopisy ručně psané příspěvky nepřijímaly.

Ale ani tenhle stroj nevydržel neustálé bušení do kláves. Některé páčky se časem zlomily a chybějící písmena tudíž musel dopisovat rukou.

Douglas E. Winter v The Art of Darkness vysvětluje, že King oslovil časopis Fantastic, redigovaný Cele Goldsmithovou. Měla na starosti také příspěvky čtenářů a nejspíš právě ona četla Kingovy rané pokusy, pravděpodobně s úžasem, že pocházejí z pera mladého teenagera.

51

George Beahm

Nevíme, jaké povídky Goldsmithové poslal. Víme jenom to, že nebyly přijaty, vrátily se zpět s předtištěnými formuláři s odmítnutím, s různými „děkujeme, ale nechceme“. V knize Sama Barryho a Kathi Kamen Goldmarkové Write That Book Already! (Napiš už tu knihu!) King vzpomíná na ty časy: Když mi bylo šestnáct, zatloukl jsem si v ložnici na zeď hřebík a na ten jsem si ta odmítnutí připichoval. Po čtyřech letech hřeb ze zdi vypadl.

Byl jsem zrovna doma z vysoké před dalším semestrem, když se to stalo.

Napočítal jsem víc než sto padesát lístků (mimo ty, co mi přišly na kolej). Potom už jsem je prostě házel na hromadu. Svůj první příběh jsem prodal zhruba o osm měsíců později.

King kromě jiných obeslal i nejprestižnější časopis v oboru, The Magazine of Fantasy and Science Fiction. Stejně jako ve Fantastic i tady nejprve Kingovu tvorbu odmítli prostřednictvím formulářů, které byly jako silonové ponožky – jedna velikost pro všechny.

Oba časopisy měly společné i to, že neplatily bůhvíjaké honoráře, jen pár pencí za slovo. Ale na rozdíl od Fantastic druhý magazín Kinga povzbudil. Redaktorem byl v té době známý spisovatel fantasy Avram Davidson, oceňovaný autor, který třímal kormidlo časopisu od roku 1962, kdy bylo Kingovi teprve patnáct, do roku 1964.

V The Art of Darkness Winter zaznamenal, že Davidson povídku odmítl proto, že šlo spíše o horor než o sci-fi. A byla to pravda: King nebyl žádný šprt Peter Parker z laboratoře (alias Spider Man). V Kingově beletrii vlastně o vědu ani tak nejde.

Science fiction – zvlášť ta zásadní, jakou psali Robert A. Heinlein, Arthur C. Clarke a Isaac Asimov – není Kingova parketa. Kingova parketa je všechno, co se plazí, mokvá a rámusí v noci: netvoři, ne pohlední astronauti s ostře řezanou čelistí v uniformách bez poskvrnky, likvidující příšery s vypoulenýma očima, slintající po pěkně tvarovaných kyprých blondýnách v upnutých kombinézách.

Není tedy divu, že Kinga zaujala temná stránka lidské povahy, včetně mladistvého zabijáka Charlese „Charlieho“ Starkweathera. Tato postava mladého vnímavého chlapce fascinovala. Starkweather, doprovázen svou čtrnáctiletou přítelkyní, sprovodil ze světa pomocí pušky, brokovnice, pistole a nože v rozmezí jednoho měsíce mezi roky 1957 a 1958 jedenáct obětí.

Když si Stephen sestavil knihu výstřižků na téma Starkweatherova běsnění po Nebrasce a Wyomingu, Ruth Kingová znejistěla. Stephen se později svěřil Winterovi v rozhovoru pro jeho knihu: „Matka se mě chystala dát vyšetřit.“

Žádné Květy z půdy9 Paperbacky vydavatelství Avon, sbírky malých rozměrů zvané „vzorky“, měly zajišťovat reprezentativní průřez spisovatelů tvořících ve stejném stylu. Jejich úkolem bylo získat novou krev: začínající čtenáře, kteří si přijdou pro další čtivo. King 9 Květy z půdy, román V. C. Andrewsové (1979). Psán v duchu gotického románu, předchůdce moderního hororu. Poznámka překladatelky.

52

Stephen King – Čtyřicet let hrůzy

v Danse Macabre s láskou vzpomíná na jednu takovou knihu, antologii H. P. Lovecrafta s hrůznou obálkou, na níž zpod náhrobního kamene na hřbitově vylézá jakási příšera. King poznamenal, že „tenhle svazek pro mě nejlépe shrnuje práci H. P. L.“. Stephenovo „první setkání s opravdovou hororovou beletrií“ mu ukázalo, že před více než dvěma desítkami let byly příběhy na nadpřirozená témata, mnohými považované za únikový brak, psány s vážným úmyslem. Uvědomil si, že Lovecraft si jen tak nehraje. „Myslel to vážně a právě i na ten jeho vážný přístup něco ve mně zareagovalo jako proutek na vodu,“ napsal King v Danse Macabre. Četba hororů znamenala objevování dalších autorů. Netrvalo dlouho a King se seznámil s tvorbou kalifornského spisovatele jménem Richard Matheson, který horor pojímal v současném duchu: nestvůry se neschovávají na práchnivějících hřbitovech a sešlých hradech kdesi v Evropě, nýbrž v amerických městech.

Jeho nejznámější román, Já, legenda (I am Legend), vydaný roku 1954, zcela sám zpopularizoval žánr upírů a téma apokalypsy způsobené chorobou, dvě velká témata, která se později objevila v Kingových románech nakladatelství Doubleday, Prokletí Salemu a Svědectví.

V knize Dark Dreamers (Temní snílkové) se Matheson svěřil Stanleymu Wiaterovi: „King řekl, že si díky četbě mého románu uvědomil, že není třeba psát všechno jako H. P. Lovecraft. Že člověku stačí jako scéna současné nákupní středisko, blok domů, a může napsat hororový příběh. To tedy sehrálo klíčovou roli v jeho rozhodnutí, co hodlá tvořit.“ King to v rozhovoru s Winterem v jeho knize rozvádí: Tehdy jsem si uvědomil, že horor se nemusí odehrávat ve strašidelném hradě. Může se přihodit na předměstí, na vaší ulici, možná přímo u souseda.

Jinými slovy, může se stát kdekoli – dokonce i ve vašem vlastním domově.

Nastal čas zarazit kůl do srdce hororových příběhů odehrávajících se v pavučinami pokryté Evropě. Nastal čas přenést horor do amerických malých městeček a King se přesně k tomu hotovil.

Vydal se na cestu, která z něj udělala Krále hororu, nejtemnějšího z temných snílků.

Jekot v Ritzu a „poeovky“ Není náhoda, že Kingův způsob psaní je filmový. Během vnímavých let svého mládí býval pečený vařený v kině Ritz v blízkém Lewistonu. V knize O psaní vysvětluje: Toužil jsem po příšerách, které žerou celá města, po radioaktivních zombiích, které vylézají z oceánů a žerou surfaře, a po dívkách v černých podprsenkách, které vypadají jako chudé holky od vedle.

King s kamarádem Chrisem Chesleym hltali to, co se označovalo za „poeovky“. Byly to filmy Rogera Cormana jako Jáma a kyvadlo, Předčasný pohřeb, Historky 53

George Beahm

Most přes řeku Androscoggin v Lisbon Falls v Maine.

hrůzy, Havran, Maska rudé smrti nebo Ligeina hrobka, velice volně natočené podle děl Edgara Allana Poea.

V těch dobách děti nesedávaly klidně na sedadlech, odpolední představení se odehrávala za jejich aktivní účasti. Jakmile hercům na plátně hrozilo nějaké nebezpečí, děti je začaly křikem varovat. Pro většinu diváků bylo představení prostě dobrá zábava, ale King si z kina odnesl mnohem cennější zkušenost. V The Complete Stephen King Encyclopedia Chesley podotýká: Na Stevea filmy hodně působily. Sepisoval si celé scény. Například u toho zvaného Jáma a kyvadlo ale nepoužil Poeův příběh. Místo aby převyprávěl příběh z knihy, zapsal slovy filmové scény. A i když v mládí hodně četl a z přečteného se učil, stejně tak nebo ještě víc se učil z toho, jakým způsobem byly stvořeny scény pro televizi nebo film. A samozřejmě, jak jsem řekl, není žádné tajemství, že teď píše podobně, nesmírně filmovým způsobem, nesmírně obrazně. Když to čtete, skoro jako byste sledovali film.

Vůbec to není tradiční literární próza, a to je podle mě jedno z jeho největších nadání. Když lidé mluví o Stephenu Kingovi, na tenhle prvek jeho psaní trochu zapomínají. Já myslím, že jednou z nejsilnějších stránek jeho tvorby je to, že nepíše prózu jako ostatní. Píše ji filmově.

„Zabiják“ Když bylo Kingovi čtrnáct a chodil do osmé třídy, poslal krátkou povídku zvanou „Zabiják“ Forrestu J. Ackermanovi, redaktorovi magazínu Spacemen. V průvodním dopise vysvětlil, že mu je čtrnáct a časopis má předplacený. Svěřil se, že píše „odjakživa, a posledních pár let rozesílám své rukopisy“.

Ackermana nejspíš pobavilo a okouzlilo, že mu začínající autor poslal příspěvek ke zveřejnění, stejně jako musel obdivovat chlapcovo odhodlání publikovat. Nenapsal koneckonců, že se o to snaží už dva roky? Přesto příběh odmítl, příspěvky z pera dětí nepřijímal.

54

Stephen King – Čtyřicet let hrůzy

Ackerman si uchovával všechny nevyžádané materiály, a tak mu zůstal i ten Kingův. (Originál průvodního dopisu se roku 1988 prodal v aukci za 440 dolarů.)

Nevíme, jestli Ackerman poslal mladému autorovi zamítavé oznámení, ale povídka se otištění přece jen dočkala, a to roku 1994, o třiatřicet let později, v Ackermanově časopise Famous Monsters of Filmland, číslo 202. V článku připojeném k jednostránkové povídce Ackerman napsal: Stephen King byl někdy na začátku osmdesátých let u mě doma a já mu tajně podstrčil tento rukopis. „Steve,“ nadhodil jsem, „teď si tě trochu vyzkouším. Chci, aby sis přečetl kousek jednoho příběhu a zkusil určit autora. Je to málo známý příběh od Poea? Neznámé dílo H. P. Lovecrafta? Něco od Roberta Blocha?“ Byl to Zabiják od Stevea Kinga, který v něm poznal vlastní práci a hned k ní připsal: „Pro FJA – s přáním všeho nejlepšího, Stephen King.“ Ackerman končí ten zábavný postřeh na téma téměř neznámé historky ohledně Kingových raných snah o publikaci takto: Mimochodem, Stevie, mám pro tebe šek na pětadvacet dolarů. Neutrať ho celý za komiksy. Nebo si ho možná zarámuj. Máš-li nějaké další příběhy, které by se hodily do Famous Monsters, uvítáme je s otevřenou náručí. A s podobně štědrým šekem.

Dokonce ti ani nesáhnu do rukopisu.

Famous Monsters of Filmland č. 202 (jaro 1994) s Kingovou první profesionálně vydanou povídkou „Zabiják“.

55

George Beahm

Zveřejnění prvního ze svých děl se King konečně dočkal roku 1965, když mu bylo osmnáct, ale ne v profesionálním časopise – šlo o fanzin Comics Revue, který platil honoráře jen ve výtiscích. Příběh měl dryáčnický název Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů.

Chesley v kingovské encyklopedii vzpomíná, že „ten příběh… je amatérský a hodně nepůvodní, inspirovaný hlavně béčkovými filmy o nestvůrách – ale vyprávění vás dostane.“ Comics Revue byla amatérská publikace vyráběná na lihové kopírce Ditto (nazvané po jeho výrobci). Žádalo si to psaní na dvouvrstvou předlohu. Přední list byl bílý papír, na který se dalo psát rukou, na stroji nebo kreslit, spodní vrstva byla samotná šablona, voskovitý plát v různých barvách, který se používal na tvorbu tištěných kopií.

Tento přístroj, používaný na školách a v různých spolcích, umožňoval levný domácí tisk. Nedaly se na něm však tisknout fotografie, opravy textu navíc vyžadovaly seškrábnout chybu žiletkou a písmeno přepsat, což bylo tak únavné, že se písaři snažili chyb vyvarovat.

Comics Revue redigoval a vydával Mike Garrett, kterému King děkuje v Danse Macabre coby svému prvnímu redaktorovi. Jeho plátek byl jednou z mnoha malonákladových publikací, vydávaných fandy a pro fandy komiksů, science fiction a fantasy.

Fanziny posilovaly ego svých amatérských přispěvatelů, když viděli vytištěné své dílo a v dalších číslech si pak přečetli komentáře. Byly to výkladní skříně začínajících autorů, z nichž se někteří jako King později propracovali až k profesionální práci.

Roku 1963, když bylo Kingovi šestnáct, dokončil svou první beletristickou knihu. I když šlo o naprosto jasnou prvotinu, byla rozsáhlá – zhruba padesát tisíc slov.

Příběh sci-fi kladl otázku: „Je vládní zlo horší než zlo anarchie?“ (Nepřekvapí, že i v Kingově pozdější tvorbě se projevuje značný despekt k vládám všeobecně.)

Postapokalyptický román sestávající ze tří částí začíná 14. dubna roku 1967.

Teenager jménem Larry Talman pronikne do pochybné polovojenské organizace zvané Sun Corps a pokousí se ji zničit. Jeho podezření se potvrdí a ukáže se, že organizace kryje invazi mimozemšťanů z planety Deneb.

I přes svou nepůvodnost a mravoučné kázání dokládá příběh Kingovu přirozenou schopnost vymýšlet si. Byla to čirá pulp fiction.10 Jak prohlásil Chris Chesley v kingovské encyklopedii, když bylo Kingovi „dvanáct (…), už to se slovy uměl. (…) Ta zásadní dovednost psát byla cítit hned v prvním, co jsem od něj četl.“ Ten kluk byl odjakživa sakra dobrý vypravěč.

10 I když si tento název „ukradl“ Tarantinův film z roku 1994, v první polovině dvacátého století se používal pro označení levného dobrodružného čtiva, tištěného na papíru horší jakosti z dřevoviny (wood pulp). Poznámka překladatelky.

56

Stephen King – Čtyřicet let hrůzy

Mladý novinář V mládí mě pronásledovaly noviny.

Stephen King, O psaní King očividně dokázal psát i literaturu faktu, dával však přednost beletrii, protože vyprávění příběhů rovná se zábava. Psát fakta je menší výzva a větší nuda, připomíná to práci. Pro Daveův plátek, domácí noviny vedené bratrem, psal beletristické příběhy, nebo je alespoň inzeroval na jeho stranách. (Jeden z titulů zněl Země před 1 000 000 let.) V zásadě ale novinařina nebyla Kingova parketa, i když byl uveden jako „reportér“ listu.

První číslo Daveova plátku kolovalo jenom ve dvou výtiscích, naťukaných zvlášť.

Dave se postupně propracoval k mnohočetným kopiím na hektografu, známém coby želatinová kopírka. Proces výroby však byl nesnesitelně zdlouhavý a David brzy zvýšil produkci pomocí cyklostylu z druhé ruky. Tento stroj používal voskovou šablonu, na niž se dalo psát nebo kreslit. Oproti prastarému hektografu to bylo podstatné vylepšení. Cyklostyl opatřený klikou umožňoval tisknout kopie opravdu rychle, přinejmenším dokud se klika nezlomila a buben nebylo třeba otáčet rukou.

Jak King vysvětlil v O psaní, jeho chuť přispívat do Daveova plátku zdaleka pokulhávala za jiným velikým koníčkem: vysedáváním ve ztemnělém kině a sledováním nedělních představení.

Daveův plátek jako oblíbená hračka, která přežila svou přitažlivost, nakonec zašel na úbytě, když se starší King přesunul k jiným zájmům. Dave, bystrý, ale roztěkaný a netrpělivý, se věnoval nejrůznějším zálibám, místo aby se soustředil na jednu oblast. Naproti tomu Stephen věčně buď četl, psal nebo sledoval nedělní odpolední promítání v nedalekém Lewistonu.

Střední škola v Lisbon Falls.

57

George Beahm

Později, když se na střední rozneslo, že Stephen dělával reportéra novin – nehledě na jejich skrovný původ – byl povolán k redigování školního časopisu Buben.

V O psaní Stephen King vzpomíná, že souhlasil, byť zdráhavě, a dal do toho všechno – ve skutečnosti to byla jednorázová snaha, protože za jeho redaktorského působení ve druhém ročníku školy se studenti dočkali jenom jediného, zato objemného vydání. Pro Kinga znamenalo nakládání s fakty větší práci a menší zábavu, a to v něm dusilo nadšení. Mnohem víc se mu zamlouvala legrace spojená s tvořením už zmíněných parodických novin Kvas lidu. Nakonec došlo Kingovo literární střevo užitku v roli sportovního reportéra místních novin. „Nějakou dobu jsem byl novinář,“ prozradil King listu The Maryland Coast Dispatch roku 1986. „První, za co jsem kdy dostal zaplaceno, byl sportovní sloupek… Bránil jsem se, že o sportu nevím ani ň, a ten chlápek na to: ‚Umíš psát?‘ Řekl jsem, že asi ano. A on: ‚To zjistíme.‘ A že pokud dokážu psát, dokážu se i naučit něco o sportu. Takže jsem psal o bowlingových ligách, zápasech v basketu a podobně.“

Getting It On: Rage Na konci posledního roku na střední Kingovi došlo, že se hodně poučil o rozvrstvení společnosti na škole, což později využil ve své tvorbě. Odjakživa si zkušenosti střádal, aby z nich pak mohl čerpat při psaní.

Jak řekl Winterovi v The Art of Darkness, jeho tvář na veřejnosti se lišila od té soukromé. „Uvnitř,“ svěřil se King, „jsem se cítil jinak a často nešťastný. Často jsem si připadal agresivní. Ale tu část jsem si nechával pro sebe. Nikdy jsem nechtěl, aby na to někdo přišel… Ne že bych se za to přímo styděl, ale chtěl jsem si to nechat pro sebe a tak nějak si to vyřešit sám.“ King si svá zoufalství řešil tím, že je proměňoval do svých děl.

Na základce například napsal povídku a rozšířil ji mezi spolužáky, kterým se líbila, protože byli jejími hrdiny. Jak Chesley líčí v kingovské encyklopedii, ten příběh šel z ruky do ruky: Ale každopádně, byl to miniromán a on v něm nechal nás, skutečné děti, včetně sebe samotného, převzít školu. Ukradli jsme rodičům zbraně a všechno, na co jsme přišli, a zabarikádovali jsme se ve škole. Celý ten příběh byl ve stylu heroické bitvy o Alamo, nejdřív dorazila místní policie, pak se nás pokusila dostat ven Národní garda, no a nakonec jsme všichni umřeli. (…) Dílo šlo z ruky do ruky – četl ho každý a pěl na Stevea chválu.

To byl počátek jeho slávy. Lidi to prostě uzemnilo, všichni jsme to milovali.

Během léta 1966, po skončení střední školy, než King zamířil na vysokou, se vrátil k příběhu, který sepsal na základce, a vytvořil své zřejmě první zralé dílo, Getting It On, krátký, silně psychologický román. Nebyl to horor ani sci-fi, byl to naturalismus.

King román dopsal roku 1971 a jeho název si vypůjčil z populární písně té doby od rockové skupiny T. Rex Bang a Gong (Get It On). Nakonec se dočkal vydání roku 1977 coby Rage (Vztek) u nakladatelství New American Library.

58