Kapitola 1
lečna Adelaide Wardová se považovala za skrom-
Sného,
nenáročného člověka.
V posledních letech dospěla k názoru, že nemá smysl chtít od života víc, než co by jí mohl vzhledem k jejímu postavení nabídnout. Neprovdaná žena s osmnáctiletou sestrou, malým synovcem a s odsouzeným bratrem, který si odpykával trest ve vězení pro dlužníky, mohla očekávat jen velice málo. Toužila po vlastním domově, kde by ji obklopovali milovaní lidé, a po dostatečném příjmu, díky němuž by byla spolehlivě zabezpečená. Byly to prosté, skromné sny a patřily jenom jí. Oddávala se jim s podobným zanícením jako mladičké dívky, které si před svým uvedením do společnosti představují, že se jim třeba podaří ulovit nějakého šlechtice, a bojovala za jejich uskuteč nění se stejným nasazením, s jakým by se vrhal do bitvy za vlast kterýkoliv ·udatný důstojník. Když se jí však měly tyto představy konečně splnit, poněkud zklamaně si uvědomila, že ji nadcházející vítězství vůbec nenaplňuje nadšeným rozechvěním, ale že se jí spíš zmocňuje strach a nervozita a ochromuje ji nerozhodnost. Dnes ji sir Robert Maxwell požádá o ruku. Byla 9
o tom přesvědčená. Skálopevně přesvědčená. Všechno tomu nasvědčovalo. Dvořil se jí už skoro čtyři měsíce, což považovala za dobu, která překračovala pouhé milostné poblouznění. A nejen to~ sir Robert jí výmluvně naznačil, že pokud přijde na maškarní ples v domě paní Cressové, požádá ji o rnku. Pozvánku na něj dostala už před dvěma týdny. A dnes se tedy sir Robert závazně vysloví. Podle všeho to udělá mezi nějakým hudebním vystoupením a krátkým divadelním skečem, které obvykle zpestřovaly program těchto společenských tanečních večerů.
Sir Robert sice hudbu nijak zvlášť nemiloval, ale zaměl obrovskou slabost pro divadlo. ,,O žádné drama nestojím," zamumlala Adelaide. Na chodbě vedoucí od její ložnice k tanečnímu sálu jí nohy úplně vypověděly službu. Odhadovala, že cesta od hostinských pokojů k cíli by jí mohla trvat nanejvýš třicet vteřin, ale jí se podařilo protáhnout tuto dobu na celých deset minut, během nichž se každou chvíli zastavovala tu u jedné stěny chodby, tu u drnhé. O ně co déle se zdržela u nástěnného zrcadla, aby si upravila neposlušný uvolněný pramen kaštanových vlasů. Při pohledu na svůj úzký obličej s oříškově hnědýma oči ma, které zdědila po otci, nakrčila drobný nosík. Nemohla nevidět, že se jí ve vnějších koutcích očí začína jí tvořit droboučké vrásky. Po několika dalších krocích si uhladila rnkávy smetanově bílých hedvábných šatů a načechrala jejich nabírané krajkové lemy. Potom nahlédla do sálu, přejela rnkou ozdobnou vázu stojící u dveří, upravila si živů tek šatů s hlubokým dekoltem, popošla o kus dál a zadívala se na olejomalbu zavěšenou na stěně ... Dlouze a soustředěně, protože člověk, který chce na sebe nechat působit umělecké dílo, by neměl spěchat. to
IO
Po každém zastavení musela doslova přinutit nohy k pohybu. Její taneční střevíčky vydávaly při každém váhavém kroku na naleštěné dřevěné podlaze tichý šoupavý zvuk, který ji zneklidňoval. Po několika dalších krocích se znovu zastavila, stáhla si z obličeje masku a začala upravovat pera, která na ní byla připevněná. Tentokrát nešlo o záminku k dalšímu zdržení, ale o nutnost, jež si vyžádala znač né úsilí. Adelaide si ten nesmyslný doplněk vyrobila sama, bez jakýchkoliv předcházejících zkušeností a očividně také bez nezbytného talentu - a podle toho také vypadal. Působil příšerně. Pírka byla umístěná nazdařbůh, trčela nahoru v místech, kde měla úhledně ležet, a několik z nich bylo dokonce nalomených. Siru Robertovi to určitě neujde. Adelaide si dokázala představit, jak na to zareaguje. Jeho bledě modré oči se rozšíří, ale pak se přimhouří do úzké škvírky a zamrkají. Potom se baron pokusí zamaskovat tento prohřešek proti slušnému chování úsměvem, při němž vystaví na odiv své dokonalé zuby. A nakonec zřejmě tím svým příšerným blahosklonným tónem prohlásí, že je ta nejúchvatnější bytost, jakou kdy poznal. ,,Je mi úplně jedno, jakým tónem to řekne," zamumlala. Uhladila bříškem palce jedno trčící pírko. V taneč ním sále se rozezněly tóny valčíku a do chřípí jí pronikla vůně vosku z hořících svící. Ten blahosklonný tón byl jenom jediná drobná vada u muže, který jinak překypoval bezpočtem kladných stránek, jež hovořily v jeho prospěch. Byl pohledný. Miloval ji. Měl zajištěný roční příjem pět tisíc liber. Při pouhém pomyšlení na tak obrovskou částku a při představě šťastné budoucnosti se jí napnuté nervy po11