Vรกclav Matฤ jka
JAK SE,
HLEDA
PERLA
·aj an ční podpory J ihočeského kraje.
jka 2017 ,1-0-8
(1)
Nejkrásnější na životě je život. Nevím, proč si pama-
tuji, jak mě ženské strkaly do trouby, aby mě dodě laly jako buchtu - to nařídila porodní bába Vojtěška. Prý měla na hlavě černý šátek - vůbec nechápu, proč byla při porodu tak smuteční-, a když mě tenkrát máma strčila do trouby, zavřela dvířka od kamen a ještě přiložila polínko, tak porodní bába mámu okřikla: „Dej pozor, Hanko, ať Janka nepřipečeš k plechu!" Máma se polekala, rychle otevřela troubu a zase mě vytáhla. ,,Neboj se, je to nedělňátko, to něco vydrží. A taky nezapomeň, že se narodil v poledne. Dej pod něj plenu navíc." Smály se, pily kafe z melty a byly rády, že všecko dobře dopadlo. ,,Uvidíš, že bude mít v životě štěstí." Později na to odpoledne naše rodina často vzpomínala, asi proto mi to zůstalo v paměti - byl jsem opravdu takové nedochůdče, že mě potřebovali dodělat jako buchtu. Každé pečení v rodině kontrolovala babička, byl to obřad. Zadělávání ji nebavilo, ale pečení si užívala, nejen když se blížila u nás v Katovicích pouť nebo posvícení. Doma se peklo každou sobotu. A sotva máma vytáhla plech s buchtami z trouby, a když byly jen trochu světlejší, řekla babička přísně: ,,Holka, dej to nazpátek, nemají barvu. Nebudeme mít buchty stejně vycmrndlý, jako je tvůj kluk." A měla pravdu. Dlouho jsem ani já neměl barvu. Ale nejhorší bylo, že jsem nechodil. Šoupal jsem se po zadku, rukama se odrážel od dřevěné podlahy, ale postavit se, to ne ... Byl jsem napůl jako zvíře, které patří spíš do řeky- místo ploutví jsem měl ruce. Když mi řezník Oldřich ukázal buřta, tak jsem se šoupal přes ulici s kamennými kostkami takovým tempem, že lidi tleskali. A od té chvíle, co jsem pobral na rozumu, si na to vyprávě ní pamatuju.
7
Už vím, odkud teče řeka Otava a kdy do kraje přišli první rodáci děda ví, kde se pod Kněží horou rýžovalo zlato. A jak kolem řeky začal život. Od boubínských kopců přicházeli první obyvatele, kteří tu našli domov. Ale jen krátce. Ani tenkrát nebyl klid. Dobyvačné kmeny Germánů postupně vytlačily první rodáky, kteří prchali po proudu řeky... Ale nic netrvá věčně, po čase se první osadníci vrátili, aby už u zlatonosné řeky zůstali.
(2)
Všecko vím od dědy, je knihař. Umí vázat knihy i ve zlatě, jako nikdo v kraji. To je pak velká krása ... Děda má knír, jako maršál Stalin, a je jen o trochu menší. Ani maršál není žádná výška, nakonec bude děda o něco vyšší. Je vášnivý čtenář a má i dobrou paměť, což nemá každý. Já si to napřed vysvětloval tím, že měl knihy od rána do večera v ruce. Ale tím to nebylo. ,,Paměť je dar od Boha a také je potřeba ji cvičit," říkal, a jak mohl, otevřel knihu. ,,Nečti, práce ti stojí," napomínala ho často babička Jozefka, když přestal vázat, protože se začetl. Cvičil paměť, to asi nechápala. Ale děda jí to rád, bez rozčilování, vysvětloval. „Nic se nemá zanedbávat, Jozefko, ani rozum," a v klidu dočetl stránku. Nejraději pracoval v tichu. A na čtení potřeboval až posvátný klid. Asi proto se pak potřeboval vypovídat. Ale ne doma. K tomu byla ideální hospoda U Trčků. Tam vyprávěl děda chlapům, co je nového ve světě, co se může stát a na co si mají lidi dát pozor. Truhlář
Fixa o něm jednou řekl: ,,Inocenc to umí všecko podat z nadhledu, jako kdyby seděl na naší višni a svět měl pod sebou a věděl, co je co - a proč je to tak, nebo jinak. To neumí každý, pánové." V neděli pil děda řezanou desítku a mezi rty držel havanské viržinko z virginské suroviny, ve středu se slámkou. V té době musely mít všecky tabáčnické firmy v Čechách na výrobu virži-
8
nek zvláštní povolení. Nejlepší dělali v Sedlici u dědovi, jak říkával, nejvíc šmakovalo. To se mt Když skončil řeč, upil piva a pak si konečně zab, ko - někdy mu už docházel dech, ale vždycky j, knih je člověk jako strom bez vody. Umře."
Vyvázané nebo opravené knihy děda roznášel pc osobně. Měl řadu vzácných zákazníků ... Kroniká maví, sedláka Tomšovice od Stach - to byl písm umělec. Maloval paseky a květiny. A ještě další vá2 Starosty, ale i kostelníky a faráře. Měl jsem tu čest někdy dědu doprovázet.
První týden v červnu, byl to pátek, ,, Už jsi velký kluk, musím tě zaučit." roce, někdy i dřív, roznášel děda vyv: kazníkům. V sobotu, než jsme vyšli, napsala babič pro rok 1944: Cesta na faru- Pošumaví.
(3)
K Vánocům jsem dostal novou tašku, byla široká, nášení knih moc dobře hodila. Jen jsem vytáhl I pero, dvě knihy a tabulku -na tu jsme psali písme1 ka mi udělala velkou radost. Byla z kůže, dobře se roké kšandy. Držela pevně na zádech a nic z ní ne To bylo důležité při náletech. Často jsme se mus pod stromy. Rychle, šlo o život. A když jsem po útěl na mech nebo do jehličí, tak vždycky na břicho, 1 Na zádech jsem měl knihy, přece jsem na ně nem Nově vázané hřbety knih se nesměly poškodit.
Začátkem června, když jsem ještě chodil do čtvrti
válka. Ta druhá. V té první byl děda. Přežil, přežije : Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš.
9
:e řeka Otava a kdy do kraje přišli první rodáci d Kněží horou rýžovalo zlato. A jak kolem řeky mbínských kopců přicházeli první obyvatele, 10v. Ale jen krátce. Ani tenkrát nebyl klid. Do;ermánů postupně vytlačily první rodáky, kteří '1 řeky... Ale nic netrvá věčně, po čase se první by už u zlatonosné řeky zůstali.
ko vím od dědy, je knihař. Umí vázat knihy i ve :, jako nikdo v kraji. To je pak velká krása ... Děda :nír, jako maršál Stalin, a je jen o trochu menší. žádná výška, nakonec bude děda o něco vyšší. : a má i dobrou paměť, což nemá každý. Já si to al tím, že měl knihy od rána do večera v ruce. Ale aměť je dar od Boha a také je potřeba ji cvičit," otevřel knihu.
ti stojí," napomínala ho často babička Jozefka, 1t, protože se začetl. Cvičil paměť, to asi nechá:o rád, bez rozčilování, vysvětloval. ianedbávat, Jozefko, ani rozum," a v klidu dočetl :ji pracoval v tichu. A na čtení potřeboval až po>roto se pak potřeboval vypovídat. Ale ne doma. ilní hospoda U Trčků. Tam vyprávěl děda chlaho ve světě, co se může stát a na co si mají lidi
nek zvláštní povolení. Nejlepší dělali v Sedlici u Kutné Hory... To dědovi, jak říkával, nejvíc šmakovalo. To se mu pak vyprávělo. Když skončil řeč, upil piva a pak si konečně zabafat svoje viržinko - někdy mu už docházel dech, ale vždycky ještě dodal: ,,Bez knih je člověk jako strom bez vody. Umře." Vyvázané nebo opravené knihy děda roznášel po farách a obcích osobně. Měl řadu vzácných zákazníků ... Kronikáře Vávru z Pošumaví, sedláka Tomšovice od Stach - to byl písmák a taky malíř, umělec. Maloval paseky a květiny. A ještě další vážené osobnosti... Starosty, ale i kostelníky a faráře. Měl jsem tu čest někdy dědu doprovázet. První týden v červnu, byl to pátek, děda prohlásil: „Už jsi velký kluk, musím tě zaučit." O co šlo? Po půl roce, někdy i dřív, roznášel děda vyvázané knihy zákazníkům. V sobotu, než jsme vyšli, napsala babička do kalendáře pro rok 1944: Cesta na faru - Pošumaví.
(3)
jako kdyby seděl na naší višni a svět měl pod :o je co - a proč je to tak, nebo jinak. To neumí
K Vánocům jsem dostal novou tašku, byla široká, a tak se na pře nášení knih moc dobře hodila. Jen jsem vytáhl penál na tužky, pero, dvě knihy a tabulku - na tu jsme psali písmena i číslice. Taška mi udělala velkou radost. Byla z kůže, dobře sešitá a měla i široké kšandy. Držela pevně na zádech a nic z ní nevypadlo. To bylo důležité při náletech. Často jsme se museli ukrýt v lese, pod stromy. Rychle, šlo o život. A když jsem po útěku z cesty padal na mech nebo do jehličí, tak vždycky na břicho, to bylo zásada. Na zádech jsem měl knihy, přece jsem na ně nemohl nalehnout. Nově vázané hřbety knih se nesměly poškodit.
lěda řezanou desítku a mezi rty držel havanské
Začátkem června,
něm jednou řekl: ,,Inocenc to umí všecko po-
nské suroviny, ve středu se slámkou. V té době :ky tabáčnické firmy v Čechách na výrobu virži-
8
když jsem ještě chodil do čtvrté třídy, končila válka. Ta druhá. V té první byl děda. Přežil, přežije asi i tu druhou. Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš.
9
z ničeho nic se objevili hloubkaři. Taky se jim říkalo kotláři... Tři letadla. V ranním slunci připomínala nadpozemské ptáky. A pod nimi stříbrná záře, jako když se otevřelo nebe. Piloti vypustili stří brné proužky do větru a ty pak padaly na zem jako sněhové vločky 0 Vánocích - leželi jsme s dědou pod větví a čekali, až nastane ticho. Letadla za pár vteřin odletěla a my se už v klidu dívali na stříbrem zářící silnici. Byl to stejný zážitek jako minulý týden v úterý. Kotláři přiletěli už brzy ráno. Šli jsme do školy, bylo nás aspoň pět kluků a dvě holky, tři. Vybojoval jsem sedm stříbrných proužků. I Božka, co má zrzavé vlasy, je sbírala. Pletla si je do vlasů, aby byla krásná. Teď, když jsem se díval z lesa na zastříbřenou silnici, jsem už věděl, jaký to má smysl: stříbrné proužky ruší vlny radarů, a Něm ci pak špatně zaměřují americká letadla -jejich piloti mají důleži tý úkol: zastavit vlaky, které převážely zbraně a munici. Někdy, i týden po náletu, stály vlaky na našem nádraží jako hračky. Všecky koleje byly plné. Nic nejezdilo. Chlapi opravovali kotle lokomotivy. Nespěchali. ,,Brzy bude konec války, sousedi. Němci už melou z posledního," řekl v hospodě Juřička, když jsem přišel pro dědu, aby už šel domů. Děda seděl u dlouhého stolu blízko výčepu, kde každou neděli sedávali pouze živnostníci. Nikdo jiný z ulice tam nesměl. Na Juřičkovu větu pan Soukup, majitel koloniálu, vážně pokýval hlavou. ,,Jak slyším letadla, lezu do sklepa. Umřít na konci války, to dokáže jen blbec! Republiku už jsme prosrali, tak aspoň neskončit pod drnem. Jiný život nemáme!" Ani nevím, proč mi to všecko proběhlo hlavou, když jsem ležel s dědou pod smrkem, kousek před Krasalovem. Najednou už nebyl slyšet hukot letadel ani vzdálená střelba. A v té chvilce, kdy se jakoby zastavil život, se děda otočil k nebi, aby se ještě jednou ujistil, že už nehrozí žádné nebezpečí - už byl slyšet jen zpěv ptáků.
10
„Z tý první války mám v těle pořád ouzkost," ř sem a ještě pár vteřin zůstal ležet. Podobnou větu jsem od něj ještě neslyšel. A~ že o té první válce nikdy nemluvil. ,,Máš žízeň?" Zakýval jsem hlavou, že mám. ,,Zastavíme se u Brejků, má nejlíp vychlazen} řekl pak děda. ,,Někdy má i dršťkovou polívku," ně usmál. ,,Doufám, že už dneska máme všeck chlapče," vstal a šel k silnici. Ale já byl jako vítr, rychlejší. I když jsem byl st silnice stříbrné proužky jako v horečce.
Hospoda to byla požehnaná. Na k; hlava jelena. Ta před námi, seděli ji mě dívala. Docela upřeně, až mi by: jako živé. V noci bych se bál, ale teď to šlo. Další bez hlav. Ale ty mi nevadily. Mezi okny měl hospodský rádio. Na jeho bočr lepená žlutá cedulka s výrazným nápisem:
(4)
PAMATUJ,
že poslouchání zahraničního rozhlasu je: a trestá se káznicí nebo smrtí.
Toto upozornění muselo viset na každém radiop da byla veřejné místo a nikoho, ani Brejku, by ner Rady pro obranu Třetí říše nerespektovat.
Byla hodina před polednem, děda už měl druhé: žinko. Já dopíjel malinovku. Byla dobře chlazern Hospodský měl opravdu skvělý sklep. Vychl< ka hospody sedí na skále a že led, který tam vo:
11
JAK SE,
HLEBA
PERLA
Václav Matějka
Odpovědná redaktorka Dana Flídrová Obálka a grafická úprava Jan Dobeš-studio Designiq Cenné informace kromě jiných pramenů čerpal autor z knihy E. Koláře a K. Kuncipála: U nás doma. Fotografie z kroniky městyse Katovice a z rodinného archivu autora. Spolupráce: Jolana Matějková, Irena Novotná
V roce 2017 vydal Jakub Matějka, Novovysočanská 9, 190 oo Praha 9 Vytiskla Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o., Špidrova 117,385 01 Vimperk Počet stran 192 První vydání ISBN 978-80-906791-0-8
Knihu naleznete u dobrých knihkupců nebo ji můžete objednat s autorovým podpisem či věnováním na adrese jakub.matejka@gmail.com. Vychází i jako E-kniha ve formátech epub a pdf.
ISBN 978-80-906791- 0 -8
llll li li llll 111111111111111111