PETR MACOUREK
BEZ MOTORU PŘES EVROPU
KNIHA NEJEN O CESTOVÁNÍ, ALE I O VELKÉ TOUZE SPLNIT SI SVÉ SNY
Petr Macourek
BEZ MOTORU PŘES EVROPU Knihu lze objednat na adrese: petrmaca2@email.cz vydal: Petr Macourek, K Cementárně 957, Praha 16 Vydání první, 2017 © Text a foto: Petr Macourek Jazyková korektura: RNDr. Jan Placht Grafická úprava: Jan Kortus Tisk: Tiskárna Akcent Vimperk ISBN 978-80-270-1748-5
Úvodem OBJET SVĚT BEZ MOTORU
onicky nebo v nadsázce. umlátil, nemám 10 individua, ale jen to, že by výchovných. Věřím, že drtivá většina čtenářů
Je to vůbec možné? Dá se to uskutečnit? Jak je vlastně ten svět velký? Pamatuji se, že v dětství mi svět připadal obrovský. Asi tak velký, jak mi dnes připadá vesmír.
.ejraději někoho
chyb. Za neúmyslné gramatické f gramatické chyby, kdy jsem :, jak se obvykle na cestách mluvívá,
1
5 I
Už ani nevím, kdy mě to poprvé napadlo. Objet svět bez motoru. Bylo to někdy v raném dětství. Někdy v době, kdy jsem se naučil číst a přečetl první pohádky. Vlastně už tenkrát mě bavilo číst pohádky jen o cestování. Třeba pohádky o neposlušné mašince, anebo o tom, jak se Venca vodník vydal na cesty. Tenkrát mě ani jiný způsob cestování napadnout nemohl. Byl jsem malé dítě, motorové vozidlo jsem řídit nemohl, tak jak jinak na cestu? Sníval jsem pod peřinou o tom, jak utíkám z domova, jedu nebo pluju dál a dál, pln vzrušení a oče kávání z toho, co bude za další zatáčkou, za dalším horizontem. Pak sen o této cestě nadlouho zmizel z mé mysli. Objevil se znovu až po mnoha desetiletích. Znovu se ten sen objevil, až když jsem se toulal Jižní Amerikou na motocyklu. Cestování mě tehdy nějak přestávalo bavit. Cítil jsem, že potřebuju mít nějaký cíl. Nejen to. Cestování na motocyklu mi připadalo příliš snadné. ,,Možná až mi bude 60 či 70 let, až tělo bude slabé, tak to bude ideální dopravní prostředek na cestu kolem světa," říkal jsem si. Cítil jsem, že teď potřebuji uskutečnit nějakou nároč nější cestu. Něco, co by mě nějakým způsobem naplňovalo, cestu, které bych si aspoň trochu vážil. Nevím, jak lépe to vyjádřit. A objet svět bez motoru mi připadalo jako dobrý nápad. Jako vhodný cíl pro dlouhou cestu. Občas jsem ten sen sice zaplašil, ale vracel se znovu a znovu. A čím dál častěji. Začal jsem tedy spřádat své sny a plány, kudy a jakým způsobem jet, jaká stanovit pravidla. Cítil jsem, že to bude jedna velká a dlouhá hra. A já si hraju rád.
PRAVIDLA HRY Každá hra má svoje pravidla, bylo tedy třeba stanovit pravidla hry. Byla to moje cesta, bylo tedy jen a jen na mně, jaká pravidla si stanovím. Ale někde ve skrytu duše jsem cítil, že kdybych si stanovil pravidla příliš lehká, tak by mě cesta asi neuspokojovala. Za prvé bylo třeba určit, kudy přibližně povede trasa cesty. Kupříkladu, kdyby cesta vedla jen po severní polokouli kolem padesáté rovnoběžky, byla by zhruba o polovinu kratší, než kdybych cestoval podél rovníku. A to se mi zdálo příliš snadné. První hlavní pravidlo tedy bylo jasné: musím protnout všechny poledníky a nejméně jednou tam a jednou zpět přejet rovník. Počet navštívených zemí není rozhodující. Naopak. Někdy čím méně, tím lépe. Víza jsou drahá. A hlavně: lépe poznat jednu zemi podrobně a do detailu než mnoho zemí povrchně. Ale nutno dodat, že to tak neplatí vždy. Některé země jsem opouštěl rychle a rád. Za druhé bylo třeba určit, jaké dopravní prostředky mohu během cesty použít. Tady už to bylo složitější. Kdybych si dal za cíl objet svět vlastní silou, byl bych ve výběru trochu více omezen. Ale hlavně, já jsem nechtěl jet kolem světa bez motoru jen po zemi, chtěl jsem bez motoru překonat i oceány. A pokud bych chtěl oceány překonat vlastní silou, tak bych asi narazil. To se dá jen veslováním. A na to už jsem se v mém věku opravdu necítil. Možná Atlantský oceán bych ještě zvládl, tam směrem z Evropy do Karibiku lodi pomáhá příznivý vítr a proud, a je to tedy více o trpělivosti a vytrvalosti než o síle. Ostatně Atlantikem vesluje každý rok několik šílenců. Nebyl bych sám. Pacifik snad ale dosud překonali jen dva lidé. Byla tedy jediná možnost, jak překonat oceány. Plachetnice. Proto tedy cesta bez motoru, a ne vlastní silou. Pokud bych měl dost peněz, plachetnici bych koupil a ani za bezvětří bych nepoužil motor. S plnou lodí zásob bych se houpal na vlnách oceánu a čekal na vítr. Vždyť není kam spěchat. Bohužel jsem ale bez peněz, tak mi nezbývá než plachetnice stopovat. Proč ne. Vždyť někteří lidé stopují i letadla. Jen v případě plachetnice musím zadat ještě jedno pravidlo. Kapitánovi přece nemohu přikázat, že za bezvětří nesmí použít motor. A bezvětří dřív nebo později přijde, to je jasné. Za upluté kilometry (lépe řečeno námořní míle) na plachetnici s motorem si musím dát nějaký trest. Stejný počet kilometrů, kolik upluji na plachetnici s motorem, musím najet na kole navíc, s návratem do stejného místa, odkud jsem vyjel, a to ještě před
I6
7 I
návratem do Česka. Takový trestnj nepotrestal. To by byl malý trest! Z; sobek toho, co plachetnice upluje s A nesmím plout s jinou lodí n s motorovou lodí a .nahradit kilomc to měl příliš jednoduché. Motor mc Po zemi se nabízelo mnohem ví, jsem váhal nad tím, zda k cestě m< Lhota při své cestě Evropou bez m si to tím, že hořák neboli motor b, let obstarává vítr. Nic proti tomu, t právo. Já jsem se rozhodl být k sobě pří zal. Pro mě by to bylo jasné použití Bylo přece tolik jiných možnost na kole, na koloběžce, na koni, ko1 na slonu, psím spřežením, sobím SI silou, po řece na kanoi či kajaku, pi a vzduchem na paraglidingu. Možr že z 99 % bude mým dopravním pr A pak je tu ještě jedno pravidlo. Elba je indiánka kmene Ashan měrně dramatických okolností při r už bych žádnou další cestu nepláno že jsem v nějakém nebezpečí, že mi jsem se dozvěděl, že nedaleko odt indiáni stejného kmene zabili starš k tomu podstatně méně důvodů, n, byli sice odsouzeni, ale odseděli si právníci vysekali s tím, že si za vše t šije naučili věřit v nadpřirozené by běloši jsou nadpřirozené bytosti, 1 nebo tváře. A tak jsem byl tehdy o na smrt, a nebýt Elby, lítal bych tec (Celý příběh popsán v knize Jižní II. díl). Přes všechny nepříjemné a drar zastat. Dle vyprávění indiánů mi bl mi blízkých) došlo na území indiár ců mafiemi, které prodávaly jejich svého etnika rozřezané, někdy i bdivit jejich nenávisti a hlavně jejich
a, bylo tedy třeba stanovit pravidla ly jen a jen na mně, jaká pravidla si luše jsem cítil, že kdybych si stanovil cesta asi neuspokojovala. kudy přibližně povede trasa cesty. jen po severní polokouli kolem pauba o polovinu kratší, než kdybych mi zdálo příliš snadné. První hlavní 1 protnout všechny poledníky a nej~t přejet rovník. Počet navštívených c. Někdy čím méně, tím lépe. Víza at jednu zemi podrobně a do detailu nutno dodat, že to tak neplatí vždy. :hle a rád. cé dopravní prostředky mohu během íitější. Kdybych si dal za cíl objet svět ru trochu více omezen. Ale hlavně, bez motoru jen po zemi, chtěl jsem <\. pokud bych chtěl oceány překonat :il. To se dá jen veslováním. A na to necítil. Možná Atlantský oceán bych JYdo Karibiku lodi pomáhá příznivý ) trpělivosti a vytrvalosti než o síle. :dý rok několik šílenců. Nebyl bych konali jen dva lidé. jak překonat oceány. Plachetnice. ne vlastní silou. plachetnici bych koupil a ani za beznou lodí zásob bych se houpal na vl.dyť není kam spěchat. Bohužel jsem . než plachetnice stopovat. Proč ne. :Ha. Jen v případě plachetnice musím ltánovi přece nemohu přikázat, že za <\. bezvětří dřív nebo později přijde, r (lépe řečeno námořní mile) na plalát nějaký trest. Stejný počet kilomes motorem, musím najet na kole nasta, odkud jsem vyjel, a to ještě před
I 6
7 I
návratem do Česka. Takový trestný okruh. Ale ne, to bych se moc nepotrestal. To by byl malý trest! Za trest musím navíc ujet dvojnásobek toho, co plachetnice upluje s motorem!! To je ono!! A nesmím plout s jinou lodí než s plachetnicí. Nesmím plout s motorovou lodí a .nahradit kilometry trestným okruhem. To bych to měl příliš jednoduché. Motor mohu použít jen na plachetnici. Po zemi se nabízelo mnohem více možností, jak cestovat. Nejvíce jsem váhal nad tím, zda k cestě mohu použít let balónem. Jaroslav Lhota při své cestě Evropou bez motoru balónem letěl. Odůvodnil si to tím, že hořák neboli motor balon jen zvedá do výše. Samotný let obstarává vítr. Nic proti tomu, byla to jeho pravidla a měl na ně právo. Já jsem se rozhodl být k sobě přísnější. Let balónem jsem si zakázal. Pro mě by to bylo jasné použití motoru. Bylo přece tolik jiných možností, jak cestovat. Namátkou: pěšky, na kole, na koloběžce, na koni, koňským spřežením, na velbloudu, na slonu, psím spřežením, sobím spřežením, rikšou taženou lidskou silou, po řece na kanoi či kajaku, případně na pramici nebo na voru a vzduchem na paraglidingu. Možností bylo dost, ale bylo mi jasné, že z 99 % bude mým dopravním prostředkem po zemi kolo. A pak je tu ještě jedno pravidlo. ELBA. Elba je indiánka kmene Ashaninka, kterou jsem poznal za poměrně dramatických okolností při mé poslední cestě. Nebýt Elby, tak už bych žádnou další cestu neplánoval. Tenkrát jsem si nepřipouštěl, že jsem v nějakém nebezpečí, že mi jde o život. Ale po návratu domů jsem se dozvěděl, že nedaleko odtamtud na civilizovanějším místě indiáni stejného kmene zabili starší turistický pár z Evropy. A měli k tomu podstatně méně důvodů, než jsem jim poskytl já. Za vraždu byli sice odsouzeni, ale odseděli si jen zlomek trestu. Pak je z toho právníci vysekali s tím, že si za vše běloši můžou sami. Že právě bělo ši je naučili věřit v nadpřirozené bytosti. Indiáni totiž věří, že někteří běloši jsou nadpřirozené bytosti, které jim přišly brát orgány, tuk nebo tváře. A tak jsem byl tehdy obviněn, radou starších odsouzen na smrt, a nebýt Elby, lítal bych teď po Amazonii jako vzteklý duch . (Celý příběh popsán v knize Jižní Amerikou nejen na motocyklu II. díl). Přes všechny nepříjemné a dramatické zážitky se musím indiánů zastat. Dle vyprávění indiánů mi blízkých (přesněji řečeno indiánek mi blízkých) došlo na území indiánů k mnoha přepadům domorodců mafiemi, které prodávaly jejich orgány. Indiáni nacházeli členy svého etnika rozřezané, někdy i bez očí a bez tváří, a nelze se tak divit jejich nenávisti a hlavně jejich strachu. Vždyť ani dříve se k nim
běloši nechovali nejlépe. Spíše naopak. A ze strachu vznikají mýty a legendy, a tak indiáni dodnes věří v různé nadpřirozené bytosti. Já jsem se na cestách setkal s vírou v tyto: ,,voladeros", bytosti bílé pleti, kterým v noci narůstají křídla a přilétají zabíjet indiány kvů li orgánům, ,,pishtacos", lidé bílé pleti, kteří setnou svou oběť, její maso snědí a její tuk prodají (právě zmiňovaní zavraždění Evropané byli považováni za pishtacos) a „pelacaras", bytosti taktéž bílé pleti, jak jinak, které svým obětem odřezávají tváře, aby se dostali k podkožnímu tuku a ten pak prodali výrobcům kosmetických produktů. Pokud jsou tyto mýty pravda, možná si občas máznete na tvář něja kého toho indiána. ,,Pelacaras" mohou občas své oběti i rozříznout břicho a přilepšit si nějakým tím orgánem. Zbytek těla prý obvykle házejí do řeky. Pokud půjdete džunglí s nějakým průvodcem, je velmi nepravděpodobné, že by vás za nějakou z uvedených bytostí považovali. Pokud se džunglí budete toulat sami, dobrodružství je na dosah. Mě indiáni považovali za voladora a právě Elba mě zachránila před mstou obyvatel své osady. Nejde o to, že k Elbě cítím nějaký dluh či vděčnost, i když to také samozřejmě. Byli jsme spolu sice tenkrát jen dva dny, ale nějak intuitivně jsem cítil, že právě ona je ta žena, s kterou bych mohl žít, s kterou by ten vztah vydržel až do konce života. A to většina lidí přece chce. Najít toho pravého, tu pravou. Možná někteří touží mít mnoho partnerů a být jen milováni a sami nic nedat, ale většině lidí přeci jde o plnohodnotný vztah. A jestli ne většině, tak mě určitě. Proto jsem rozhodnut, že moje cesta bez motoru musí vést přes Amazonskou džungli. A tady je poslední pravidlo: pokud by Elba se mnou chtěla žít, klidně se vzdám svého snu a ukončím cestu bez motoru. Nebude mi dělat problém, zůstat žít v džungli. Nebo ji na cestu vezmu s sebou. Vždyť co je víc než fungující vztah? Kdo ho má, má všechno. Snad proto neustále vyrážím na cesty. Hledat a najít tu pravou. Nemůžu žít s ženskou jen proto, abych nebyl sám. Pokud to neklape, je přeci lepší být sám. Musím prostě najít tu pravou. Naděje mě však už, díky přibývajícím letům, začínají opouštět. Ale také mě někdy napadá, jestli to má vůbec ještě nějaký smysl hledat a najít tu pravou pro těch posledních pár dní života, co mi zbývá. Jestli už není příliš pozdě. Jestli má vůbec smysl se o něco snažit v tomhle zvláštním světě, kde jsme schopni milovat někoho, kdo nás nenávidí, a nebo nenávidět někoho, kdo nás miluje. A možná, že to má být tak, jak to je. Nikdo přece nemá to, po čem touží nejvíc.
START
I8
9 I
„Jsi blázen!!! To se přece nedá usku o 20-30 let mladší!!!" Takové a podobr marádů i od rodiny, když jsem se jim motoru. Ale já měl svou hlavu. Pravda, bylo mi přes padesát a moc jsem měl v koleni přetržené oba dva 1 Byl jsem sice na operaci, na plastice F po necelém roce od zákroku, jen měsíc zatížit, se vaz znovu přetrhl. Vzhlederr rozhodl na další operaci už nejít. Od c no pokud možno neběhat, co nejméně kole. A kolem světa bez motoru to ph bude ta nejlepší rehabilitace!! Též je pravda, že naposledy jsem 30 lety, ale když se udržím na motorcť i na kole. První kapitola této knihy by se asi cestu, ale tato kapitola v mém případť totiž nekonala. Nemám rád, když mu a nemám rád přípravy. Nedělal jsem tedy žádný velký plá1 do poslední chvíle nevěděl, na jakou s• chod nebo na západ. Díky tomu tedy nějaká víza, vše jsem se rozhodl řešit c před vstupem do dané země. Jedinou pi a koupě nosiče. Kolo jsem koupil starší za 1.000. Ki zabrala, neboť jsem ho koupil jen asi i Na tom kole jsem v rámci tréninku zaje Přímo k výrobci. Vyšlo to tak levněji. Cyklistické brašny na kolo jsem dost cestovatelů Moniky a Jirky Vackových měli dlouhou pouť, Monika a Jirka s Díky tomu jsme se vlastně seznámili. Amerikou na motocyklu a můj společn: potkal. Stan, spacák, oblečení a veškeré dalš bou vzal, bylo starší, už z minulých ce:
START
e naopak. A ze strachu vznikají mýty es věří v různé nadpřirozené bytosti. vírou v tyto: ,,voladeros", bytosti bílé křídla a přilétají zabíjet indiány kvů bílé pleti, kteří setnou svou oběť, její právě zmiňovaní zavraždění Evropané a „pelacaras", bytosti taktéž bílé pleti, odřezávají tváře, aby se dostali k pod1li výrobcům kosmetických produktů. možná si občas máznete na tvář něja " mohou občas své oběti i rozříznout ím orgánem. Zbytek těla prý obvykle
ějakým průvodcem, je velmi neprav1kou z uvedených bytostí považovali. t sami, dobrodružství je na dosah. voladora a právě Elba mě zachránila
nějaký dluh či vděčnost, i když to také ,ice tenkrát jen dva dny, ale nějak inia je ta žena, s kterou bych mohl žít, až do konce života. A to většina lidí >, tu pravou. Možná někteří touží mít )Váni a sami nic nedat, ale většině lidí :1h. A jestli ne většině, tak mě určitě. >je cesta bez motoru musí vést přes je poslední pravidlo: pokud by Elba zdám svého snu a ukončím cestu bez )lém, zůstat žít v džungli. Nebo ji na je víc než fungující vztah? Kdo ho má, ile vyrážím na cesty. Hledat a najít tu jen proto, abych nebyl sám. Pokud to Musím prostě najít tu pravou. Naděje letům, začínají opouštět. jestli to má vůbec ještě nějaký
smysl ich posledních pár dní života, co mi ~dě. Jestli má vůbec smysl se o něco ě, kde jsme schopni milovat někoho, vidět někoho, kdo nás miluje. :, jak to je. Nikdo přece nemá to, po
I8
9 I
„Jsi blázen!!! To se přece nedá uskutečnit!!! To bys musel být tak o 20-30 let mladší!!!" Takové a podobné věty jsem slýchával od kamarádů i od rodiny, když jsem se jim svěřil, že chci objet svět bez motoru. Ale já měl svou hlavu. Pravda, bylo mi přes padesát a moc pohyblivý jsem nebyl. Navíc jsem měl v koleni přetržené oba dva křížové vazy. Přední i zadní. Byl jsem sice na operaci, na plastice předního křížového vazu, ale po necelém roce od zákroku, jen měsíc poté, co jsem ho mohl plně zatížit, se vaz znovu přetrhl. Vzhledem k této „úspěšnosti" jsem se rozhodl na další operaci už nejít. Od doktora jsem měl doporuče no pokud možno neběhat, co nejméně chodit, a co nejvíce jezdit na kole. A kolem světa bez motoru to přece bude hlavně na kole!! To bude ta nejlepší rehabilitace!! Též je pravda, že naposledy jsem seděl na kole před více jak 30 lety, ale když se udržím na motorce, tak se přece musím udržet i na kole. První kapitola této knihy by se asi měla jmenovat přípravy na cestu, ale tato kapitola v mém případě odpadá. Žádná příprava se totiž nekonala. Nemám rád, když musím dodržovat nějaký plán, a nemám rád přípravy. Nedělal jsem tedy žádný velký plán cesty, vždyť jsem stejně až do poslední chvíle nevěděl, na jakou stranu se vydám, jestli na východ nebo na západ. Díky tomu tedy nemělo ani smysl zařizovat nějaká víza, vše jsem se rozhodl řešit operativně až na místě, těsně před vstupem do dané země. Jedinou přípravou tedy byla koupě kola a koupě nosiče. Kolo jsem koupil starší za 1.000. Kč a jeho koupě moc času nezabrala, neboť jsem ho koupil jen asi sto metrů od svého bydliště. Na tom kole jsem v rámci tréninku zajel pro nosič do Sportarsenalu. Přímo k výrobci. Vyšlo to tak levněji. Cyklistické brašny na kolo jsem dostal darem od svých kamarádů cestovatelů Moniky a Jirky Vackových ze Zbuzan. Brašny za sebou měli dlouhou pouť, Monika a Jirka s nimi projeli Jižní Ameriku. Díky tomu jsme se vlastně seznámili. Já jel ve stejnou dobu Jižní Amerikou na motocyklu a můj společník Vojta Hlásný se tam s nimi potkal. Stan, spacák, oblečení a veškeré další vybavení, které jsem si s sebou vzal, bylo starší, už z minulých cest. Celkové náklady na cestu
Je vůbec možné objet svět bez použití motorového dopravního prostředku? Jak je vlastně ten svět velký? Takové a podobné otázky se hnaly hlavou cestovatele Petra Macourka ještě předtím, než si začal plnit svůj velký sen. Tato kniha napoví, jestli se taková cesta, ve věku přes 50 let, kdy už docházejí síly, dá vůbec uskutečnit. Spolu s cestovatelem zde můžete znovu projet první tisíce kilometrů cesty. Prožít s ním vyčerpávající a dlouho marné stopování plachetnic, jeho první chyby a karamboly, občasná střetnutí s lidmi zatrpklými a dokonce i zákeřnými, překvapivé zážitky s divokou zvěří, průjezdy krásnou přírodou a romantickou krajinou, ale hlavně vás na duši potěší a u srdíčka zahřeje, když s ním znovu prožijete to nejhezčí. Setkání s lidmi dobrými a nezištnými, kteří cestovateli někdy otevřeli nejen své domovy, ale i svá srdce.