Issuu

KAPITOLA 1

Co může být lepšího, než se po dlouhém čase vyspat jako člo věk? V teple, suchu a s pevnou jistotou, že z tebe v noci nevytře pou duši? A když se ke všemu ostatnímu přidají navrch ještě tři jídla za den? Co? Bláznovské snění, nic víc. Nebo snad vězeňská samotka? To záleží na tom, ze které strany se na to díváš. No, celkově mi nebylo do smíchu - a komu by taky bylo, v cele? Naopak, nervy jsem měl napnuté jako struny. Zmítám se jako zvíře zahnané do klece. No ... vlastně ne tak úplně do klece ... Spíš do klícky. Skoro třetinu úzké nudle, která se stala mým obydlím, zabíral kavalec, a těsně u dveří k němu přiléhal odkládací stolek. Nábytek- nula. A s opravami si tu taky hlavu nelámali: povrch betonové podla hy :zakryli linoleem, na stěny nalepili laciné tapety. Pod stropem svítí magická koule, dnem i nocí, bez přestání. Na začátku mi to moc nevadilo, ale teď už mě to štvalo - nemám nervy. Že bych po ní něčím mrsknu]? Fakt mám chuť. Ale hlavou mi pořád vrtala nějaká myšlenka - tohle místo je mi nějak moc povědomé. Ne, přímo tady jsem se předtím urči tě nevyskytoval, ale na podobném místě k životu už jsem roz hodně trčel. Jídlo nosí třikrát denně, kbelík mění ráno a večer. Žádné řeči . Ale není to věznice. To se hned pozná. Ale kde teda jsem - ne mám potuchy. Selin, ta krysa, nic nevysvětlil. Zavrčel: ,,My všichni jsme jenom karty v paklíku," a předal mě z ruky do ruky nějakým nedobrým lidem. Ti mi hned zavá:zali oči, a pak mě od vezli neznámo kam. Drží mě tu pátý den, a pokud jde o vyhlíd ky do budoucna - zcela nejisté. A šance, že se mi samostatně podaří odsud dostat - nula. Dveře jsou solidní, takové jen tak nevyrazíš. Tím spíš, když ne máš nic po ruce. Sokolíci z VBS mi sebrali všechno z kapes.

PAVEL KORNĚV

Pravda, Jaltinovu brašnu mi pak Selin vrátil, ale teprve když v ní nic užitečného nenašel. Vychází mi z toho, že tu budu trčet až do té doby, než mě pustí. A kdy se ta pamětihodná událost přihodí to je tajemství, zahalené mrakem. Z druhé strany je to tak mož ná lepší. .. Když se to vezme kolem a kolem, už dávno jsem si takhle dobře nežil. Jím - spím, spím - jím. Knní mě, většinou, slušně, byl by hřích si stěžovat. Jo, všechno je celkem fajn, až na jed no „ale": nevím, komu jmenovitě jsem za tyhle prázdniny za vázaný. A tak netuším, co budou chtít na oplátku. A ještě by ne bylo marné zjistit, kde jsou Vera a Napalm. O tom, co se děje v Pevnosti, ani nemluvě. Sedl jsem si na úzkou postel, zvedl z podlahy Jaltinovu braš nu, kterou jsem sebral na klinice v ghettu, a potěžkal jsem na dla ni těžkou ampuli se zelenkavou, mastně se lesknoucí tekutinou. Ať se mi to líbilo nebo ne, dvě dávky supennagistra, zahraba né mezi obyčejnými medicínskými preparáty, mi nemohly nijak pomoct. Lepší by bylo, kdyby mi nechali skalpely. Zasunul jsem ampulku zpátky do brašny, zavřel jsem oči a opřel se o zeď. Ne, co je to jenom za místo? Ani nejmenší ná znak magické energie! Sakra, dokonce i u Pána v Severoříčí byla energetická pole prostě zablokovaná. A tady? Buď ji do posled ního karátu někam odčerpávají, nebo je tenhle box prostě tak dobře zacloněný. Při vzpomínce na Pána klesla moje nálada, už beztak nedobrá, pod bod mrazu. Jenom aby si moje zmizení ne bral osobně. Se všemi následky, které z toho plynou. Zatraceně, jenom co se mi podaří opustit tohle až moc pohostinné místo, hned mě bude zase mít z čeho bolet hlava. Jako by mi nestači ly staré problémy. V zámku se skoro nehlučně otočil klíč a já se okamžitě zvedl pustil marné myšlenky z hlavy. Kdopak to sem zavítal mimo určený čas? Na oběd je ještě brzo. A opravdu - nevysoký hubený mladý chlapík ve vojenských maskáčích u sebe žádné jídlo neměl.

TEMNÉ POLEDNE

„Ven," zavelel a ustoupil stranou od dveřního otvoru. Nebyla jenom na opasku v pouzdře z umělé kůže visel tesák. Poněkud lehkomyslné, opravdu ... ,,S věcma?" napůl jsem zažertoval a prohlédl jsem si ho. O hlavu, možná o víc menší než já, a zrovna bohatýrskou postavou taky nevyniká. Snědý. Výrazné lícní kosti. Tatar? Nebo Kazach? No, nejsem zrovna dobrý antropolog. A vše nasvědčuje tomu, že chlapec se nikoho nebojí. Jsou až tak přesvědčení o mojí rozvážnosti? No, no ... „To je jedno," pokrčil chlapík rameny. Měl jsem dojem, že jsem mu v puse zahlédl zlatý zub. Nebo nebyl zlatý? Opravdu divný záblesk. Opravdu je ten zub vykládaný drahokamem? Originální. .. „Tak to se asi projdu nalehko," zvedl jsem se z postele a beze spěchu jsem zamířil ven. ,,Tam." Chlapík ukázal na železné dveře, které přehrazova ly chodbu. „Souhlas," nehádal jsem se a jenom jsem si tiše zamumlal pod nos: A do prdele! Když už, tak už! Tohle místo zatraceně dobře znám - dlouhá tmavá chodba a kolem dveře, spousta dveří. A všechny zavřené. Dobrá, záhada magického pole se vyřešila sama od sebe. Teď jenom přijít na to, jaké to může mít následky. Za silnými dveřmi, které na pohled spíš připomínaly dveře bankovního trezoru, se objevila nevelká hala se schůdky, vedoucími nahoru. Na opačné straně se ukrývaly ještě jedny dveře, v cihlových zdech byly patrné temné otvory úzkých střílen. Dva zdatní strážci se samopaly se uvelebili v nehlubokém výklenku, druhá dvojice na hlídce, vyzbrojená čaromety, přešlapovala u schůd ků. Všichni v maskáčích, neprůstřelných vestách a přilbách, ale - stejně jako můj průvodce - bez veškerých rozlišovacích znaků. Rád bych věděl, co je to za zatím neznámé ozbrojené uskupení? Strážci, kteří na nás jakoby mimochodem namířili čaromety, se uklidnili, teprve když mě eskorta dovedla k protějším dveřím a přiložila k železné desce oválný kovový odznak. Zámek melodicky cinkl a já dnes už po kdoví kolikáté potichu zaklel.

vidět zbraň,

PAVEL KORNĚV

Ukázalo se, že protizákonná ozbrojená formace je ve sku tečnosti t a nejzákonnější - v malé ka nceláři mě ček a l zást up ce Vojvody, Oleg Vl adimirovič Perov, osobně. Když už, tak už. ,,Ru stame, zatím hlídej za dveřmi," rozkáz a l najednou Perov, pozorně si prohlédl můj ohromený výraz a dodal: ,,Pojď kou sek blíž, Kluzký. Už jsme se pěkně dlouho neviděli. Máme si o čem povíd at." ,,Prej - pěkně dlouho!" nesouhlasil jsem s vojvodovým zá stupcem, a le přesto jsem vešel do místnosti. Dveře se mi hned zabouchly za zády. ,,Viděli jsme se tenhle týden. Na slez u v Topolech." ,,Ano?" Oleg Vladimirovič s hraným údivem zvedl obočí. Měl na sobě svoji obvyklou maskovací uniform u se třemi obdél níčky na výložkách. ,,Zapomněl jsem. Pojď dál, posaď se. Bez oba v, jak se říká - pravda se ničeho nebojí. A právě pravdu teď potřebujeme jako sůl. Vysvětluju to dobře? Nezamotal jsem se v tom?" „Už tomu začínám rozumět," povzdechl jsem si a přisunul jsem si křeslo ke konferenčnímu stolku - přisedno ut si na po hovku vedle Perova nevypadalo jako moc dobrý náp a d. Je to po řádný chlap, kdyby něco, zakroutí mi krkem jak štěněti. A tako vé „kdyby něco" může klidně vyplynout mezi řečí. S „pravdou" není žádná legr a ce. Nesmí se to s ní přehnat. Plácneš něco navíc a schytáš jednu po palici. I když sám si asi se mnou neb ude špi nit ruce. Pozve si hromotluky z chodby. „No, t ak povídej," usmál se vojvodův zástupce. Usmál se, to ano, ale až k očím ten úsměv nedosáhl - někde v půli cesty se vytratil. Krokodýli se tváří líp. S a mozřejmě - krokodýli nejsou zlí, prostě chtějí žrát. .. ,,Co mám povída t?" usmál jsem se stejně falešně zpět. ,,Tak , všechno, jak to je. Jak došel k ta kovému životu, ten, kdo sešel z pra vé cesty ..." Perov se dál bavil a sledoval moji rea kci. „Copak sám nevíte?" rozhlédl jsem se kolem sebe. Hm... To je ale zařízení. Holé cihlové zdi, magické světlo pod stropem.

TEMNÉ POLECNE

Uprostřed místnosti pohovka, konferenční stolek a křeslo. Ani kobereček na podlahu nedali. Místnost na pracovní rozhovory? „Víme všechno, to je naše práce," civěl na mě družiník. ,,Spíš mě zajímá tvůj úhel pohledu." ,,Bezpochyby," vzdychl jsem ještě jednou. Pravděpodobnost, že Liněv pracuje pro něho, je padesát na padesát. A dokud ne přijdu na to, co můžu vykládat a co ne, musím velmi pečlivě vá žit slova. Z druhé strany, co mu brání zavolat médium, aby se mi prohrabalo v mozku? ,,Kterou epizodu svého pádu do hříchu mám komentovat? Odkud mám začít?" ,,Začít je třeba od začátku." Perov se přestal usmívat. „Pamatuju si sám sebe až od dvou let;' dál jsem pokoušel trpělivost svého společníka, navzdory nedobré předtuše. ,,Ať dělám, co dělám, na začátek si nevzpomenu. První dva roky života, a i předcházejících devět měsíců mi úplně vypadlo z paměti." „Velmi zábavné," prohlásil Oleg Vladimirovič tónem, který jeho tvrzení popíral, a zamnul si zápěstí levé ruky. ,,Znamená to, že nechceš spolupracovat?" „Ale kdepak. Vždycky jsem pro!" rozhodl jsem se nepřehánět to. ,,Ptejte se, jenom se ptejte ... " ,,Pro koho pracují Světlonoši?" ,,No, to je sakra otázka! To bych sám rád věděl." Perov stiskl rty a zamračeně se mi podíval do očí. „Opravdu nevím," rychle jsem hasil hrozící výbuch. ,,Nějaká státní nebo polostátní firma. Došli si pro mě sami." ,,Jak?" ,,Dominik mi dal telefon, no a pak mě napadlo použít ho ... " přiznal jsem se. Cítil jsem se jako úplný idiot. ,,Kreténe." Pro jednou se Perovův názor nijak nelišil od mého vlastního sebehodnocení. „Neměl jsem na vybranou ... " pokoušel jsem se kdovíproč hájit, ale včas jsem si všiml, že to mého společníka nezajímá, a zmlkl jsem. ,,Jaké mají možnosti, pokud jde o dopravu lidí a věcí sem?"

Oleg V ladimirovič si udělal háček v notesu, odloženém na kon ferenčním stolku. ,,Omezené," podařilo se mi zformulovat odpověď po vteřině rozpaků. ,,Naučili se najít okna na svojí straně, ale zatím nema jí průvodčího. Pokud najdou vhodného člověka nebo zafunguje zařízení. s výstrojí nebude problém." ,Jasné." Perov se nezačal vyptávat, o jakém zařízení je řeč. To je významné. Vychází mi z toho, že ho Liněv udržuje v obra ze. ,,Jasné ... " ,,Tak to máte dobrý,'' nedokázal jsem se ovládnout. A oprav du: v hlavě mám naprostý zmatek. Jediné, co se jakž takž vyjas nilo, je otázka, pro koho dělá Hamlet a jeho kámoši. Ale proč se k čertu s nimi dal Pero v dohromady, to nedokážu pochopit. Něco tady nesedí. ,,Taky bych to chtěl." „A copak ti není jasné?" Perov zavřel notes, ale podle všeho bylo příliš brzy na to, abych rozhovor považoval za uzavřený. ,,Proč, sakra?" rozhodl jsem se dál nemlžit. Děj se, co děj. Nevytáhli mé sem z Jochu z dobroty duše. To znamená, že mě zatím ještě potřebují. ,.Proč sakra to všecko? Smysl?" „Myslíš Bergmanna, co?" bavil se Perov. ,,To je, hochu, těžká otázka, dokonce se dá říct filozofická ... " ,,A?" ,.Myslíš, že máš právo žádat odpověd"?" Pichlavé oči vojvo dova zástupce zaplály chladem a maska veselé kopy mu odtála z tváře jako jinovatka pod paprsky ranního slunce. „A proč ne?"' nebral jsem si servítky. ,,Nebo někam spěcháte?" .,Mám jednu věc,'' Perov se podíval na stříbrný řemínek ná ramkových hodinek, který obepínal široké chlupaté zápěstí - ru kávy blůzy měl jako obvykle vyhrnuté až k loktům. ,,Ale odpo vím. A víš proč?" „A proč bych měl hádat?" usmál jsem se nevesele. ,.Stejně je jasné, že mi chcete dát nějakou shnilou práci." „Chytrý kluk," přikývl Oleg Vladimirovič. ,,A když už jsi tak chytrý, zapiš si za uši: pokračuj v tom šaškování, a budu se

TEMNÉ POLEDNE

k tobě podle toho chovat. Je třeba víc vážnosti. Tohle není žád ná hra. Rozumíš?" ,.Rozumím." Radši jsem se kousl do jazyka. ,,Jak báječné. A pokud jde o tvou otázku ... " Vojvodův zástup ce zvedl oči ke stropu, ale pak je znovu upřel na mě. ,,Nesoulad činů jedněch vykonavatelů a ledabylost jiných tě jako vysvětle ní uspokojí?" ,,V tomhle případě ne." Řídil jsem se radou svého společní ka a zůstal jsem vážný. Nedolehla ke mně odněkud ozvěna ma gické energie? Dobrá, na to teď není čas. ,,Vždyť ze mě nechtě li prostě udělat obětního beránka, chtěli mě dostat konkrétně ke Světlonošům. Potřeboval bych to probrat." „Chceš to probírat? A nebojíš se, že ti je možné leccos připomenout?" ,,Nepotřebuju zpověď. Ale hodilo by se vyjasnit si situaci. Ovšem, pokud se mnou máte nějaké plány. V takovém případě se bez vzájemné důvěry neobejdeme." „Ty jsi ztratil všechen strach," jaksi velmi nepříjemně se usmál Oleg Vladimirovič. ,,Jsi si jistý, že dokážeš některé odpo vědi přežít? Podívej - smrt není nemoc, kterou vyléčíš náplas tí a acylpyrinem." ,,Copak je to poprvý?'' ušklíbl jsem se na oplátku. ,.,A nic, se dím tu s váma a beseduju." Vojvodův zástupce vzal moje slova vážně. ,,Krematorium je spolehlivá věc. Vyjadřuji se srozumitelně? Není to moc složité?" „Naprosto srozumitelně," pokrčil jsem rameny. ,,Ale trochu jsme odbočili." „Řeknu to tak: infonnace o tom, že potřebujeme tvou účast ve druhém projektu, se poněkud opozdila. Tím to téma uzavře me." Perov se znovu podíval na hodinky. ,,Nejsi přece malá hol ka- měl bys chápat, že ti nic nedlužíme.A do toho rizika jsi vlezl dobrovolně, ať se ti to líbí nebo ne. Stalo se? Stalo. A teď k věci. Nebo máš ještě nějaké námitky?" ,,Ještě uvidíme," zavrčel jsem a rozvalil jsem se v křesle. Kupodivu jsem neměl žádný zvláštní strach. Už jsem se bál dost.

PAVEL KoRNĚV

A po pěti dnech v té kleci byla jakákoliv změna jako mana ne beská. A dál ... dál se uvidí. ,,Takže se u vás rýsuje další akce? Jaká? Odprásknout vojvodu?" Perov žert neocenil. ,,Ne," zamračil se. ,,A poslední varování: bacha na jazyk." ,,Už mlčím, mlčím," zvedl jsem před sebe otevřené dlaně. ,,Tak povězte, o co jde?" „Bude třeba najít jednu věc ... " začal vojvodův zástupce, ale když si všiml, jak jsem zkřivil obličej, zarazil se. „Jen pokračujte, pokračujte," sebral jsem se. Třeba není řeč o tom zatraceném noži? ,,Co jmenovitě je třeba najít?" ,,Nůž. Ten, který ti chtěl Strelcov sebrat. A ten, který jsi údaj ně ztratil." ,,Prr! Proč údajně?" ,,Nám dobře známý otec Dominik tvrdí, že jsi s tím nožem ně jak spojený. A pokud si to budeš přát, dokážeš ho najít. Někteří naši specialisté ten názor sdílejí. A pokud vezmeme v úvahu stávající informaci, že se hledaný objekt nachází uvnitř hradeb Pevnosti, úkol se značně zjednodušuje." Oleg V ladimirovič pro pletl prsty a zapraskal klouby. ,,Máš na to sedm dní. Nezvládneš to - sám bys měl chápat, jaké budou následky. A taky nezapo meň na to, že kategoricky nedoporučuji mlít pantem." ,, K čemu vám bude?" Unaveně jsem si promnul spánky bříš ky ukazováčků. ,,A co pak?" ,,Otec Dominik tvrdí, že bez toho předmětu nelze nijak vybu dovat portál na druhou stranu. Bude to kotva, nebo maják. Tak se věci mají," zvedl se z pohovky Perov. ,,A pokud jde o tebe ... Získej nůž a s první várkou projdeš portálem. Jako pokusná kry sa. A abys tu přestal smrdět!" ,,To všechno je skvělé." Sečteno a podtrženo jsem družiníko vým slovům vůbec nedůvěřoval, ale z druhé strany, proč ne? Nic osobního proti mně nemá. Můžou mč pustit. Jenom jednu otázku je ještě třeba probrat. ,,Už jdete? A kdo mi dá pokyny?" ,,Ještě máš nějaké otázky?" Vojvodův zástupce se zastavil těs ně u dveří. ,,Mluv."

Pavel Korněv Temné poledne 1. vydání Ruský originál qepttbJH non,neHh Překlad Hana Vlčinská Obálka Dominik Broniek Jazyková redakce Petra Kubašková Odpovědný redaktor Libor Marchlík Vydalo nakladatelství FIJNJ0"9 1),M jako svou 478. publikaci Ostrava 2017 Tisk Printo, s.r.o., Ostrava www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint

KDYŽ NEZABIJETE KULKU VY, ZABIJE ONA VÁS ••• {

Potrhané zbytky Ledova světa se otřásají brutální válkou. Starý a křehký řád se nakonec hroutí - je čas zvolit npvé vládce a ruka, která drží nůž, bude vládnout Příhraničí. Proto ti, kdo chtějí těžit z nového systému moci, pátrají po ., . ) Kluzkém. Před příchodem Černého poledne se pokřiví nejen obrysy reality, ale také Ledův pohled na svět a lidi i nelidi, o nichž si myslel, že je dobře zná. Začíná to definitivně vypadat, že Ledův život v tomto propadlišti mezi dvěma světy bude zase o něco barvitější.

jI '.

FANTA

P L R N E T

•

,.\·

�t(n ·-'·_,: :. � Mediální pártě

-� ..' .

,1,