Issuu

TRITON

Alice Mžllerová NA POČÁTKU BYLA VÝCHOVA

a C

Z německého originálu Am Anfang war Erziehung, vydaného nakladatelstvím Suhrkamp Verlag GmbH & Co. KG, přeložila Michaela Škultéty. Překlad básně Sylvie Plathové: Eva Klimentová Vydal Stanislav Juhaňák - TRITON v Praze roku 2017 jako svou 2280. publikaci. 1.vydání. Odpovědná redaktorka: Viola Somogyi Obálka: Renata Brtnická s použitím motivu z knihy Der Struwwelpeter Grafická úprava a sazba: Eva Filgasová Tisk: Centa Brno ISBN 978-80-7553-304-3

~t nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

1 vydavatele.

rt am Main 1980 ntrolled through Suhrkamp Verlag Berlin ~N. 2017 :y,2017 17

RITON,

OBSAH

Předmluva

.................................................................................................. 9

VÝCHOVA JAKO PRONÁSLEDOVÁNÍ ŽIVÝCH »Černá pedagogika" ........................................................................... Úvod ................................................................................................. Líhně nenávisti (spisy o výchově ze dvou století) . ..... ..... .. ....... ...... Shrnutí .................................................................. ................... . Svaté hodnoty výchovy ..... .. ..... .. ..... .. ..... .. ..... ....... ....... ..... ....... ..... .. . Hlavní mechanismus „černé pedagogiky": Odštěpení a projekce ....

16 16 21 73 77 93

Existuje „bílá pedagogika"? ........................................................... 106 Něžné násilí ........................... ......................................................... 106 Vychovatelé - nikoli děti - potřebují pedagogiku ........................ 109

POSLEDNÍ AKT NĚMÉHO DRAMATU - SVĚT JE ZDĚŠENÝ Úvod ..................................................................................................... 118 Vyhlazovaá válka proti vlastnímu já .. ..... .. ....... ..... ............ .. ..... .. . Nevyužité šance puberty ............................................................... Hledání sebe sama a sebezničení prostřednictvím drog (Život Christiane F.) . ..... .. ..... .. ..... ....... ....... ..... ..... .. ..... .. ..... .. ..... ..... Skrytá logika absurdního chování ...............................................

120 120 122 142

Dětství Adolfa

Hitlera - od skryté k manifestované hrůze ... .. 155 Úvod ............................................................................................... 155 Otec - jeho osud a vztah k synovi ....... .......................................... 160

Matka - její postavení v rodině a její role v Adolfově životě ....... 190

PŘEDMLU

Shrnuti ...................................................................................... 205 Jiirgen Bartsch - Život vnímaný od konce .................................. 208 Úvod ............................................................................................... „Z čistého nebe?" ..... ...................................................................... Co nám sděluje vražda o dětství vraha? ...................................... Zdi mlčení ...................................................................................... Závěrečné poznámky

208 212 217 241

........................................................................ 250

STRACH, HNĚV A SMUTEK - ALB ŽÁDNÉ POCITY VINY NA CESTĚ K OSVOBOZENÍ I nechtěná krutost bolí .................................................................... 256

Sylvia Plathová a zákaz trpět ........ ....... ........... ....... ....... ... .. .. ... .. .. ... 262 Neprožitý hněv .. ..... .. ... .. ... .. ... ....... .. ..... .. .. ....... .. .. ... .. .. ... .. ....... ....... ..... 268 Povolení vědět .. .. ... .. ... ..... .. .. ... .. ... .. .. ....... ......... .. ..... ..... .. .. ... .. .. ... ......... 277 Doslov ................................................................................................... Doslov 2006 .... .. .. ... .. ... .. .. .. . .. ... .. ... .. .. ... .. .. .. ... .. .. .. ....... ... .. .. ..... .. ... .. .. ... .. .. Seznam literatury .... .. ... .. ... .. ..... .. ... .. ....... .. ... .. .. .. ....... ..... ....... ....... ....... .. Portrét Alice Millerové . ..... .... . .. ... .. ... .. .. ......... ......... ....... ....... ... .. .. ..... .. .. Kořeny násilí ......................................................................................... Poznámky ............................................................................................

282 286 289 292 294 297

Psychoterapii bývá vyčítáno, že prý m1 gované menšině, a i to pouze ve značrn je veskrze oprávněná, pokud výsledek 1 du zůstává výhradně majetkem nen tomu ovšem být nemusí. Reakce na mou knihu Drama nadar. por vůči tomu, co chci říct, není mezi a u mladé generace možná dokonce I a že je proto smysluplné a nezbytné 1 málokteří získali prostřednictvím te1 zpřístupnit veřejnosti. Toto přesvědče1 nutí, že následující roky svého života 1 Chtěla bych popsat především procE vatě, jejichž hlubší pochopení se však ké zkušenosti. To pochopitelně nezna „aplikovala na společnost", neboť se 1 pouze tehdy, když slyším a cítím, co n zabezpečovala teoriemi nebo se za nit chologická práce s jinými a se sebou s nahlédnutí do lidské duše, která nái a tříbí naši vnímavost i mimo ordinac Obecné povědomí je zatím ještě hc to, co je dítěti způsobeno v prvních le odrazí na celé společnosti, že psychó2 nalita představují zašifrované vyjácli Tento poznatek je obvykle popírán ne lektuální rovině, zatímco praxe (polit

, rodině a její role v Adolfově životě ....... .................................................................... nímaný od konce .......... .... .. .. ......... ....... ................................................................... ................................................................... D dětství vraha? ...................................... ...................................................................

190 205 208 208 212 217 241

................................................................... 250

BK - ALE ŽÁDNÉ POCITY VINY IJÍ ,. ................................................................. 256 rpět

......................................................... 262

.................................................................. 268 .................................................................. 277 ................................................................ .. .................................................................. .................................................................. .................................................................. .................................................................. ..................................................................

282 286 289 292 294 297

PŘEDMLUVA

Psychoterapii bývá vyčítáno, že prý může pomoci nanejvýš privilegované menšině, a i to pouze ve značně omezené míře. Tato výčitka je veskrze oprávněná, pokud výsledek uskutečněných terapií opravdu zůstává výhradně majetkem nemnoha privilegovaných. Tak tomu ovšem být nemusí. Reakce na mou knihu Drama nadaného dítěte mi ukázaly, že odpor vůči tomu, co chci říct, není mezi laiky rozhodně o nic větší a u mladé generace možná dokonce menší - než mezi odborníky a že je proto smysluplné a nezbytné neukládat vědomosti, jež jen málokteří získali prostřednictvím terapie, do knihoven, nýbrž je zpřístupnit veřejnosti. Toto přesvědčení vedlo mě osobně k rozhodnutí, že následující roky svého života budu věnovat psaní. Chtěla bych popsat především procesy odehrávající se všude v životě, jejichž hlubší pochopení se však zakládá na psychoterapeutické zkušenosti. To pochopitelně neznamená, že by se hotová teorie „aplikovala na společnost", neboť se domnívám, že člověka chápu pouze tehdy, když slyším a cítím, co mi říká, aniž bych se před ním zabezpečovala teoriemi nebo se za nimi schovávala. Hlubinná psychologická práce s jinými a se sebou samým nám ovšem poskytuje nahlédnutí do lidské duše, která nás doprovázejí všude v životě a tříbí naši vnímavost i mimo ordinaci. Obecné povědomí je zatím ještě hodně vzdálené od poznání, že to, co je dítěti způsobeno v prvních letech života, se nevyhnutelně odrazí na celé společnosti, že psychózy, drogová závislost či kriminalita představují zašifrované vyjádření nejranějších zkušeností. Tento poznatek je obvykle popírán nebo připouštěn pouze na intelektuální rovině, zatímco praxe (politická, právní či psychiatrická) 9

je i nadále silně ovládaná středověkými představami prostoupenými vyobrazením zla, protože intelekt se k emocionálním oblastem nedostane. Lze dosáhnout emocionálního poznání prostřednictvím knihy? Nevím. Ale naděje, že by se při četbě mohl u toho či onoho čtenáře nastartovat vnitřní proces, mi připadá dostatečně opodstatněná, a chci se o to proto pokusit. Tato kniha vznikla na základě mé potřeby reagovat na nesčetné dopisy, které mi čtenáři napsali po vydání Dramatu nadaného dítěte. Hodně pro mě znamenaly a nemohla jsem na všechny odpovědět osobně. Příčinou bylo částečně, i když ne výhradně, moje enormní časové vytížení. Brzy jsem si uvědomila, že při líčení svých myšlenek a zkušeností z posledních let bych měla být podrobnější, protože se nemůžu opřít o existující literaturu. Z otázek, které jsem dostávala, pro mě vykrystalizovaly dva komplexy problémů: na jedné straně moje definice reality raného dětství, která se odchyluje od pudového modelu psychoanalýzy, a na straně druhé nutnost ještě jasněji demonstrovat rozdíl mezi pocity viny a smutkem. S tím totiž souvisí palčivá a často opakovaná otázka rodičů, kteří mají o své děti upřímný a opravdový zájem: Co ještě můžeme pro své děti udělat, jakmile jsme si uvědomili, jak silně jsme vydáni napospas nutkání k opakování? Protože nevěřím v účinnost receptů a rad, přinejmenším pokud jde o nevědomé jednání, nevidím svůj úkol v apelování na rodiče, aby se ke svým dětem chovali jinak, než je to pro ně možné, nýbrž v demonstraci souvislostí, v názorných a emodonálních informadch pro dítě v dospělém. Dokud si toto dítě nesmí uvědomovat, co se mu dělo, je část jeho emocionálního života zamrzlá a jeho vnímavost vůči pokořením dětství je tudíž otupena. Veškeré apely na lásku, solidaritu a milosrdenství však zůstanou marné, není-li splněn tento důležitý předpoklad mezilidského vnímání a porozumění. Tato skutečnost je mimořádně závažná u profesionálních psychologů, neboť bez empatie nemohou účinně použít svoje odborné

znalosti, nezávisle na tom, kolik čast rovněž pro bezmocnost rodičů, jimž an volný čas, jímž disponují, nepomohot pokud se musejí emocionálně distanw ství. Naopak zaměstnaná matka můž situace, v níž se dítě nalézá, během r vnitřně otevřená a svobodná. Svůj úkol tedy vidím v tom, že se p, mavou vůči utrpení raného dětství, é různých rovinách, přičemž bych na obc kdejší dítě v dospělém čtenáři. V prvn: tvím představení „černé pedagogiky", 1 miž vyrůstali naši rodiče a prarodiče. \ první kapitola vyvolá pocity hněvu a v~ léčivé. Ve druhé části popisuji dětství t politika a vraha dětí, kteří byli sami v 4 žování a týrání. Obzvláště ve dvou F vlastní líčení dětství a pozdějšího osud moci tato otřesná svědectví pochopit. ničivou roli výchovy, její záhubu živo· nost. I v psychoanalýze, zejména v pu stopy pedagogického postoje. Tomut1 vodně věnovat v jedné kapitole této kr losti se však muselo stát předmětem s vyjít v brzké době a kde se rovněž vyi choanalytickým teoriím a modelům v dosavadních knihách. Tato kniha vzešla z vnitřního dialog ba ji chápat jako jeho pokračování. Lze pokud by však skutečnosti zde popsai nikoli smutku, bylo by žádoucí sezná1 Je rovněž důležité a užitečné mít při

.á středověkými představami prostoupený>tože intelekt se k emocionálním oblastem ut emocionálního poznání prostřednictvím je, že by se při četbě mohl u toho či onoho třní proces, mi připadá dostatečně opod>roto pokusit. !:ákladě mé potřeby reagovat na nesčetné dosali po vydání Dramatu nadaného dítěte. Hod1emohla jsem na všechny odpovědět osobně. cdyž ne výhradně, moje enormní časové vytíůla, že při líčení svých myšlenek a zkušeností la být podrobnější, protože se nemůžu opřít tázek, které jsem dostávala, pro mě vykrystaJblémů: na jedné straně moje definice reality Klchyluje od pudového modelu psychoanalýtnost ještě jasněji demonstrovat rozdíl mezi ; tím totiž souvisí palčivá a často opakovaná [ o své děti upřímný a opravdový zájem: Co :t i udělat, jakmile jsme si uvědomili, jak sils nutkáni k opakování? innost receptů a rad, přinejmenším pokud nevidím svůj úkol v apelování na rodiče, aby li jinak, než je to pro ně možné, nýbrž v de-

názorných a emodonálnich informacích pro

si toto dítě nesmí uvědomovat, co se mu Jnálního života zamrzlá a jeho vnímavost e tudíž otupena. 1, solidaritu a milosrdenství však zůstanou

to důležitý předpoklad mezilidského vnimáni imořádně

závažná u profesionálních psy1tie nemohou účinně použít svoje odborné

znalosti, nezávisle na tom, kolik času pacientovi věnují. Platí to rovněž pro bezmocnost rodičů, jimž ani vysoký stupeň vzdělání ani volný čas, jímž disponují, nepomohou v porozumění jejich dítěti, pokud se musejí emocionálně distancovat od utrpení vlastního dět ství. Naopak zaměstnaná matka může někdy pochopit okolnosti situace, v níž se dítě nalézá, během několika vteřin, je-li k tomu vnitřně otevřená a svobodná. Svůj úkol tedy vidím v tom, že se pokusím učinit veřejnost vnímavou vůči utrpení raného dětstvi, a pokouším se o to na dvou různých rovinách, přičemž bych na obou rovinách chtěla oslovit ně kdejší dítě v dospělém čtenáři. V první části tak činím prostřednic tvím představení „černé pedagogiky", tedy výchovných metod, s nimiž vyrůstali naši rodiče a prarodiče. V některých čtenářích možná první kapitola vyvolá pocity hněvu a vzteku, které mohou být velice léčivé. Ve druhé části popisuji dětství tří osob: drogové závislé ženy, politika a vraha dětí, kteří byli sami v dětství oběťmi těžkého ponižování a týrání. Obzvláště ve dvou případech se opírám o jejich vlastní líčení dětství a pozdějšího osudu a chtěla bych čtenářům pomoci tato otřesná svědectví pochopit. Všechny tři osudy dokládají ničivou roli výchovy, její záhubu života, její nebezpečí pro společ nost. I v psychoanalýze, zejména v pudovém modelu, lze prokázat stopy pedagogického postoje. Tomuto tématu jsem se chtěla pů vodně věnovat v jedné kapitole této knihy, vzhledem ke své rozsáhlosti se však muselo stát předmětem samostatné publikace, jež má vyjít v brzké době a kde se rovněž vymezím vůči jednotlivým psychoanalytickým teoriím a modelům zřetelnějším způsobem než v dosavadních knihách. Tato kniha vzešla z vnitřního dialogu se čtenáři Dramatu a je tře ba ji chápat jako jeho pokračování. Lze ji číst i bez znalosti Dramatu; pokud by však skutečnosti zde popsané měly vést k pocitům viny, nikoli smutku, bylo by žádoucí seznámit se i mou předchozí prací. Je rovněž důležité a užitečné mít při četbě neustále na paměti, že 11

rodiči

a dětmi nejsou myšleny určité osoby, nýbrž určité poměry, situace nebo právní situace, které se týkají nás všech, protože všichni rodiče byli kdysi dětmi a většina dnešních dětí bude jednou rodiči. Když Galileo Galilei v roce 1613 předložil matematické důkazy koperníkovské hypotézy, že se Země otáčí kolem Slunce a nikoli naopak, bylo to církví označeno za „nesprávné a absurdní". Galilei byl přinucen svou tezi odvolat a následně oslepl. Teprve o 300 let později se církev konečně odhodlala své mylné představy vzdát, vyškrtla Galileova díla z indexu a uvolnila je k vydávání. Dnes se nacházíme v podobné situaci jako církev za časů Galileových, avšak ve hře je mnohem víc. Naše volba pravdy nebo klamu bude mít pro přežití lidstva mnohem závažnější důsledky, než tomu bylo v 17. století. Již před několika lety totiž bylo prokázáno - což je nám dosud stále zakázáno vzít na vědomí-, že ničivé důsledky traumatizace dětí se nevyhnutelně odrazí na celé společnosti. Tento poznatek se týká každého jednotlivce a musí - až bude dostateč ně rozšířen - vést k radikální změně naší společnosti, především k osvobození od slepé eskalace násilí. Následující body se pokoušejí naznačit, co je zde míněno: 1. Každé dítě přichází na svět, aby rostlo, aby se rozvíjelo, aby žilo, milovalo a vyjadřovalo svoje potřeby a pocity, v zájmu své ochrany. 2. Aby se dítě mohlo rozvíjet, potřebuje respekt a ochranu dospě lých, kteří ho berou vážně, milují ho a upřímně mu pomáhají se zorientovat. 3. Jsou-li tyto životně důležité potřeby dítěte frustrovány, je-li dítě namísto toho vykořisťováno pro potřeby dospělých, bito, trestáno, zneužíváno, manipulováno, zanedbáváno, podváděno, aniž by kdo ze svědků zasáhl, je trvale poškozována jeho integrita.

4. Normální reakcí na poškození by však vztek na poškozující okolí zů: vat bolest v osamění by bylo nesne: potlačit, vzpomínku na trauma zat idealizovat. Dítě si později neuvědo S. Pocity hněvu, bezmoci, zoufalství, štěpené od své skutečné příčiny, se

střednictvím ničivých aktů namíř€

minalita, genocida) nebo proti sobE alkoholismus, prostituce, psychick 6. Oběťmi msty se velmi často stávají ci obětního beránka a jejichž pro1 nosti ještě stále plně legitimní, ba, ného uznání, jakmile se označuje . lidé bijí své děti, aby necítili, co jim· 7. Aby se z týraného dítěte nestal zloi je nutné, aby minimálně jednou v jednoznačně ví, že šílené není biti okolí. V tomto směru může inforr nost společnosti pomoci zachrán zničení. Zde mají příbuzní, právníc lé významnou možnost jednoznač 8. Společnost dosud chrání dospělé a tě byla podporována teoriemi, kte mu vzorci našich pradědů a v dítě1 dané stvoření, které si vymýšlí l nevinné rodiče nebo po nich sexu; každé dítě tendence vinit z rodii a zbavovat rodiče, které stále milu 9. Teprve několik let lze pomocí noV' kázat, že potlačené traumatické v těle a že mají, ač zůstávají neví

yšleny určité osoby, nýbrž určité poměry, si~. které se týkají nás všech, protože všichni t většina dnešních dětí bude jednou rodiči.

>ce 1613 předložil matematické důkazy ko~e se Země otáčí kolem Slunce a nikoli natčeno za „nesprávné a absurdní". Galileí byl rolat a následně oslepl. Teprve o 300 let 1ě odhodlala své mylné představy vzdát, vy1dexu a uvolnila je k vydávání. podobné situací jako církev za časů Galileonohem víc. Naše volba pravdy nebo klamu tva mnohem závažnější důsledky, než tomu ed několika lety totiž bylo prokázáno - což izáno vzít na vědomí-, že ničivé důsledky ,yhnutelně odrazí na celé společností. Teniého jednotlivce a musí - až bude dostateč iíkální změně naší společností, především ;kalace násilí. Následující body se pokoušejí no:

1a svět, aby rostlo, aby se rozvíjelo, aby žilo, ,alo svoje potřeby a pocity, v zájmu své

>zvíjet, potřebuje respekt a ochranu dospě ~ážně, milují ho a upřímně mu pomáhají se důležité potřeby dítěte

frustrovány, je-li pro potřeby dospělých, bito, ,, manipulováno, zanedbáváno, podváděno, ců zasáhl, je trvale poškozována jeho ínteykořísťováno

4. Normální reakcí na poškození by byl hněv a bolest. Protože však vztek na poškozující okolí zůstává dítěti zakázán a prožívat bolest v osamění by bylo nesnesitelné, musí dítě tyto pocity potlačit, vzpomínku na trauma zatlačit do pozadí a útočníka si idealizovat. Dítě si později neuvědomuje, co mu bylo způsobeno. 5. Pocity hněvu, bezmocí, zoufalství, touhy, strachu a bolesti, odštěpené od své skutečné příčiny, se však přesto projeví, a to prostřednictvím ničivých aktů namířených proti jiným lidem (kriminalita, genocida) nebo proti sobě samému (drogová závislost, alkoholismus, prostituce, psychická onemocnění, sebevražda). 6. Oběťmi msty se velmi často stávají vlastní dětí, které mají funkcí obětního beránka a jejichž pronásledování je v naší společ nosti ještě stále plně legitimní, ba dokonce se mu dostává znač ného uznání, jakmile se označuje jako výchova. Je tragické, že lidé bijí své dětí, aby necítili, co jím prováděli jejích vlastní rodiče. 7. Aby se z týraného dítěte nestal zločinec nebo duševně nemocný, je nutné, aby minimálně jednou v životě potkalo člověka, který jednoznačně ví, že šílené není bité, bezmocné dítě, nýbrž jeho okolí. V tomto směru může informovanost nebo neinformovanost společnosti pomoci zachránit život nebo přispět k jeho zničení. Zde mají příbuzní, právníci, soudci, lékaři a ošetřovate lé významnou možnost jednoznačně se dítěte zastat a věřit mu. 8. Společnost dosud chrání dospělé a obviňuje obětí. Ve své slepotě byla podporována teoriemi, které plně odpovídají výchovnému vzorci našich pradědů a v dítěti vidí lstivé, zlými pudy ovládané stvoření, které si vymýšlí prolhané báchorky a napadá nevinné rodiče nebo po nich sexuálně touží. Ve skutečností má každé dítě tendence vinit z rodičovských krutostí sebe samo a zbavovat rodiče, které stále miluje, zodpovědností. 9. Teprve několik let lze pomocí nových terapeutických metod dokázat, že potlačené traumatické zážitky z dětství se ukládají v těle a že mají, ač zůstávají nevědomé, vliv na pozdější život 13