egon bondy nový věk ne povídka
Vydal Filip Tomáš - Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info} v roce 2017 jako svou 351. publikaci Ediční příprava Martin Machovec Redakce Dominik Melichar Grafická úprava a foto na obálce ReDesign, Petr Krejzek Sazba písmem RePublic Stará škola (www.staraskola.net}
Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín 1. vydáni (v tomto souboru}, 152 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-159-7 ISBN 978-80-7470-160-3 (MOBI} ISBN 978-80-7470-161-0 (ePUB} Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz Doporučená
cena včetně DPH 199 Kč
ly- heirs, 2017 asign & Cover Photo Petr Krejzek, 2017 tin Machovec, 2017 i - Akropolis, 2017 -7470-159-7 -7470-160-3 (MOBI) -7470-161-0 (ePUB)
nový věk
tese oonuji památce Gershoma Scholema, lo jsem začal studovat téhot dne,
7
I.
Ohromné chuchvalce mlhy se v jasném měsfčnfm světle prudce vrhaly jako divoké ženy či zlé vily nepřetržitě a stále znovu přes kamenné zábradlí mostu a rychle opět zapadaly na druhé straně. Naráz přišel mráz a teka právě zamrzla. Nebe bylo plné hvězd a měsfc dorůstal k úplňku. Na mostě však chvilemi nebylo vidět ani na krok. Uprostřed virů mlhy šel rychle Mojše od Malé Strany k Starému Městu. Most byl prázdný, jen v pů.li cesty stál ohromný křiž. Jda kolem něho, Mojše si znovu přečetl hebrejský nápis kolem hlavy Ukřižovaného: Svatý, svatý, svatý, Hospodin, Bllh zástupll. Uklonil se a znovu pocítil prudké tušení radosti. Všelicos se už trousilo mezi lidmi v ghettu, ale dnes měl ptijft posel. Nebylo pozdě, ale na svátky Chanuka je už brzo tma, a tak vchody do ghetta byly už zataženy řetězy, u kterých měly stát stráže. Přestože bylo pravděpodobné, že v tomhle počasí a teď, když křesťani se chystají na Vánoce, u řetězů. nikdo hlídat nebude, zvolil Mojše raději známou cestu přes dvorky a sklepy u Pinkasovy synagogy, protože nechtěl riskovat, aby právě dnes strávil noc na strážnici. V uličkách Starého Města blikala v oknech světélka a z hospod se šířil hluk a zpěv. Přijde skutečně čas, kdy i my se budeme veselit? vykřikl v duchu Mojše. -To snad nenf ani možné. Ale je-li to pravda?! Raději neuvažoval, ale soustředil se na to, aby na cizích dvorcích do něčeho nenarazil a nenadělal hluk. Vylezl hned za synagogou a u zdi Starého hřbitova. Tady v 2idovském Městě byla tma. Do úzkých uliček nepronikl místy ani paprsek světla a černé vysoké domy jako by se nakláněly a chtěly spadnout. Mojše si potmě oprašoval chatrné šaty. Zde se vyznal poslepu a zamítil tam, kde určitě najde přátele, kteft snad už vědf něco jistého. Za rohem byla židovská hospoda, kde nocovávali pocestní. Když otevřel dvete a po několika schů.dcfch sestoupil dovnitř, zdálo se mu, že mráz ještě přituhl. V místnosti bylo jakžtakž polosvětlo, na výklenku ve zdi svítila menora, osmiramenná a ze zašlého cinu, na které byly rozsvíceny teprve čtyři svíčičky. Svátky ještě potrvají čtyři dni - jak je to dobře! Ale kolem stolu seděli muži v kožiších
8 a po kamenných zdech se ttpytily stružky zamrzající vody. Obvykle zde bylo útulněji, ale mráz ptekvapil všechny a slabý oheň v koutě, kde byla černá kuchyně, nestačil místnost vytopit. Taky tu dnes nikdo nevyzpěvoval, nevyprávěl veselé historie ani nehrál kwitlech, muži jen seděli s hlavami těsně u sebe a mluvili polohlasem. - .A potád zpívá a zpívá,· tikal právě jeden z nich. Mojše si rychle přisunul židli a vecpal se mezi ostatní. •Přišel?" zeptal se tlumeně. •Přišel!" .A je to tak?" .Jo. Co jsme nevěřili, to se stalo." Mojše pocítil, jak mu srdce vystoupilo až k ohryzku. Chtěl něco ftci, ale zalkl se a otviral ústa naprázdno. Radost byla silná jako bolest a čistá, že čistší nikdy nezažil. Rozhlédl se kolem sebe a viděl, že i ostatní muži jsou u vytrženi a někteft starci pláčou. Radost byla tak neptedstavitelná, že se zprvu nedalo ani jásat. Proto všichni seděli s hlavami schýlenými a jen šeptali a necítili už mráz, neviděli plesnivou špeluňku, necítili smrad špíny a pomyjí, neslyšeli ledovou vánici, která se rozpoutala venku a honila se hvízdajíc úzkými klikatými uličkami. •Už odešel?" zeptal se po chvíli Mojše. .Ne. Je u vrchního rabína. Ale ještě se vrátí a čekáme na něj.• .Však se toho štěstí nelze naposlouchat,· zašeptl jeden statec a zavzlykal. Dům, zvenčí černošedá mechovitá odpuzující hromada kamene pomíchaná s malými a většími, těsně zamfižovanými okénky, podle zdání sotva obyvatelná, měl vice než tftcet stop dlouhou, o svátcích jen spote osvětlenou chodbu, jež vedla k temným, zpola propadlým toči tým schodům, po nichž se kvůli noční temnotě, jak havran černé, muselo šplhat podél stěn až k zadnímu stavení. Dobre zabezpečená brána se rozevrela a vstoupilo se do komnaty plné lesku nádhery, i v tento roční čas zdobené květy. Podle polírovaným dřevem táflovaných stěn, zdobených vlnícími se závěsy skrývajícími umělé vytezáváni, stály starobylé a vzácné lavice. Drahocenný koberec plný obrazů pokrýval blyštivě vydrhnutou podlahu, na zlacených nohách spočíval kulatý dubový stůl pftkrytý jako oheň rudou pokrývkou z jemné vlny a nad ním se vznášel na kovovém tetězu svitnik, z nějž čtyři lampy vyzafovaly
proud světla. Slavnostní stůl byl ozdoben sttíbrnými po a zhotovenými mistrovskou rukou, kolem pak stolice s nými opěradly a sametovými polštáři. Stůl byl prostt, jídlu, ve výklenku těžké stftbrné umyvadlo zvalo k prec rukou. Sváteční jídla, květinové girlandy, lehátko poc vzoru se vzdouvajícími se hedvábnými polštáfi a vec plněný zlatými řetězy a sponami a vzácnými starožit sváteční světnice velkorabina Árona Šimona Spiry. Ten stál v rohu a utíral si ruce do vyšívaného ručnili schválně, aby tak dal najevo svou nespokojenost a mal jenž dosud stál v plášti a cestovním klobouku vprostř .Nevěftm ničemu, jak už jsem to dříve vzkázal tekl velkorabin a pokračoval ve zbytečném utíráni r se dobře na rok tisíc šest set čtyftcet osm,· rabín uži tanského letopočtu .•Všichni věfili, že se v Zoharu bude rokem vykoupeni. Místo toho," rabín se odmlče proliti, jaké kdy náš národ postihlo. Dodnes tu žiji m čeni uprchlici z Polska, kde Chmelnický dal podřezat jmění!" vykftkl rozhořčeně. Návštěvník stál stále nepohnutě na svém místě. S nik do kouta a vykročil ke stolu. Dveřmi nakoukla s se strachem opět dvete zavřela. .Právě jsem se vrátil od soudu," pokračoval S1 .Svědčit proti nějakému křesťanskému lumpovi. l v koutě, mezi nohama trnitou větev - ještě že si vždyc: hoty -, a jednali se mnou jako se psem. Verbež! A ucp mi ukázali, že smrdím. Já!" a vylil si na ruce celou lahv který mám jmění víc než stovka těch jejich okrejzlO dohromady!" Velkorabín přecházel na druhé straně místnosti vštěvnfkovi nechtěl ani pftbližit. .Však ten váš šabataj je také pěkný pták! Nemá ai slyšel, a chodí se žebráky a nádeníky po Smyrně jaka Ježíš, z kurvy syn. Cožpak takhle vypadá Mesiáš? Kd šel židovský král, ptišel by nejdříve k nám, nejdřív · my, nejdfiv by se poradil s námi - ale ten? Pchá! Ze z toho! Kde má vojsko?!"
zdech se ttpytily stružky zamrzajfcf vody. Obvykle , ale mráz překvapil všechny a slabý oheň v koutě, 1chyně, nestačil mfstnost vytopit. Taky tu dnes nikdo ,yprávěl veselé historie ani nehrál kwitlech, muži jen :ěsně u sebe a mluvili polohlasem. - "A pořád zpívá ,ě jeden z nich. Mojše si rychle přisunul židli a vecpal
J se tlumeně.
!Věřili,
to se stalo." jak mu srdce vystoupilo až k ohryzku. Chtěl něco otvíral ústa naprázdno. Radost byla silná jako botšf nikdy nezažil. Rozhlédl se kolem sebe a viděl, že 1 u vytrženi a někteft starci pláčou. Radost byla tak že se zprvu nedalo ani jásat. Proto všichni seděli ÍIIli a jen šeptali a necítili už mráz, neviděli plesnivou smrad špíny a pomyjí, neslyšeli ledovou vánici, která ku a honila se hvfzdajfc úzkými klikatými uličkami. iptal se po chvili Mojše. fuo rabína. Ale ještě se vrátí a čekáme na něj." těstí nelze na poslouchat," zašeptl jeden stařec a za-
,šedá mechovitá odpuzujfcf hromada kamene pomfvětšfmi, těsně zamftžovanými okénky, podle zdání měl vice než tticet stop dlouhou, o svátcích jen chodbu, jež vedla k temným, zpola propadlým toči11ichž se kvůli noční temnotě, jak havran černé, mutěn až k zadnímu staveni. Dobře zabezpečená brána Jupilo se do komnaty plné lesku nádhery, i v tento květy. Podle polirovaným dřevem táflovaných stěn, ni se závěsy skrývajicfmi umělé vyřezáváni, stály ~ lavice. Drahocenný koberec plný obrazů pokrýval ,u podlahu, na zlacených nohách spočíval kulatý dujako oheň rudou pokrývkou z jemné vlny a nad nim ovém řetězu svftnfk, z nějž čtyři lampy vyzařovaly
9 proud světla. Slavnostní stól byl ozdoben sttfbmými poháry těžké váhy a zhotovenými mistrovskou rukou, kolem pak stolice se zlatem zdobenými opěradly a sametovými polštáři. Stól byl prostřen k večernímu jídlu, ve výklenku těžké sttfbrné umyvadlo zvalo k předepsanému myti rukou. Sváteční jídla, květinové girlandy, lehátko podle orientálního vzoru se vzdouvajícími se hedvábnými polštáři a vedle střibrnik naplněný zlatými řetězy a sponami a vzácnými starožitnostmi. To byla sváteční světnice velkorabfna Arona Šimona Spiry. Ten stál v rohu a utíral si ruce do vyšívaného ručníku. Protahoval to schválně, aby tak dal najevo svou nespokojenost a malou úctu k hostu, jenž dosud stál v plášti a cestovním klobouku vprostted mfstnosti. .Nevěftm ničemu, jak už jsem to dftve vzkázal do Jeruzaléma," řekl velkorabín a pokračoval ve zbytečném utíráni rukou .•Pamatuji se dobře na rok tisíc šest set čtyřicet osm," rabín užil schválně křes ťanského letopočtu .•Všichni věřili, že se v Zoharu píše, že ten rok bude rokem vykoupeni. Místo toho," rabín se odmlčel, "největší krveprolití, jaké kdy náš národ postihlo. Dodnes tu žiji mezi námi zmrzačeni uprchlici z Polska, kde Chmelnfcký dal podřezat statisice. A toho jmění!" vykřikl rozhořčeně. Návštěvník stál stále nepohnutě na svém místě. Spira zahodil ruč nik do kouta a vykročil ke stolu. Dveřmi nakoukla služka, ale rychle se strachem opět dveře zavřela. "Právě jsem se vrátil od soudu," pokračoval Spira rozhořčeně. "Svědčit proti nějakému křesťanskému lumpovi. Musel jsem stát v koutě, mezi nohama trnitou větev - ještě že si vždycky vycpávám kalhoty -, a jednali se mnou jako se psem. Verbež! A ucpávali si nosy, aby mi ukázali, že smrdím. Já!" a vylil si na ruce celou lahvičku voňavky. "Já, který mám jmění víc než stovka těch jejich okrejzlfkovaných soudců dohromady!" Velkorabin přecházel na druhé straně místnosti, jako by se k návštěvníkovi nechtěl ani přibližit. "Však ten váš Šabataj je také pěkný pták! Nemá ani grešli, jak jsem slyšel, a chodí se žebráky a nádeníky po Smyrně jako nějaký ten jejich Ježíš, z kurvy syn. Cožpak takhle vypadá Mesiáš? Kdyby skutečně při šel židovský král, přišel by nejdříve k nám, nejdřív bychom to věděli my, nejdftv by se poradil s námi - ale ten? Pchá! Že zpívá žalmy? To je toho! Kde má vojsko?!"
10 Návštěvník mlčel. Zdálo se, že už tekl všechno a že s velkorabfnem se taky bavit nechce. •Jděte," vyktikl Spira, .buďte rád, že vás nepředám útadům. A zmizte z města. V mé obci nebudete šff'it žádné bludy. Nedopustím!" Host se obrátil, nepozdravil na rozloučenou a odešel ze zátfcí komnaty do pusté sychravé a plesnivé chodby, na rozlámané točité schodiště a kamennou jeskyni předního domu ven do měsíčního světla.
Nejprve uvažovali, že bude lépe zachovat věc v tajnosti. Co řeknou státní úřady? Kdo zabrání novým pogromům? Vždyť to by mohla být ta nejlepší záminka! Jak se pak ubráníme? Nezažili jsme dost utrpení, co žijeme? Ještě zívají na Malé Straně černá spáleniště domů ze llicetileté války, ještě stojí trosky císařského hradu neopraveny a neomítnuty, ještě sotva chodíme, sotva obchodujeme, sotva pracujeme, a to ještě většinou na dluh, staráme se dosud o vyhnance z Polska, kde, Bůh nedopusť, není ani den jistý- a co zítra? Jen nedávat nic najevo, žádné vzrušení, žádnou radost, nepřivolat neštěstí! Ale neznámými cestami se zpráva šffila a radost byla nepotlači telná. Vzdor všem obavám všude se náhle žilo lehčeji a z radosti se stávalo jásání. Ten lid, jenž neznal nic než strach a neměl nic než vědomí o Božím zákoně, najednou jako by měl vše. Ten lid, který byl jen vysáván a vykořisťován světskou mocí i vlastními pár bohatci, kterým cizí moc byla bližší než vlastní národ, lid, který byl bez vzdělání, bez kultury, nevěděl nic, neznal a neměl ani potuchy o ničem, čeho dosáhly už kulturní národy, netušil nic o vědě, která vítězně kráčela vzdělanou Evropou, nedovedl si ani uvědomit, že existuje něco jako umění a filosofie, ten lid nyní cítil, že je živ. Byl to lid, jenž nikdy u nikoho neměl zastání, jenž byl všem jen k opovržení a posměchu, jenž byl považován za smradlavý; lid, který neměl knihy, obrazy, hudbu, sochy ani architekturu, jenž neznal astronomy, matematiky, fyziky, jenž byl zatlačen po staletí a staletí do temnoty ducha, v níž svítilo jen světlo náboženství vysmívaného všemi mocnými tohoto světa. Běda těm, ktef-í jsou odsouzeni tak žít - běda národům, které se dostanou do tohoto postavení -, je strašné, když taková pohroma postihne celé země, ba dokonce celé kontinenty, kde pod vládou vojenské kasty žijí lidé, kteft by dokázali být stejně zdatní a stejně kulturní jako ostatní svět, a jsou zatím uměle a záměrně zatlačováni do stavu zvířat, majících jen pár
svých zábav a pár temných vzpomínek. A opakuji se p stává a kdy lidé velkých zemi a velkých národů trpí t, po generace a generace na očích všemu ostatnímu sv1 taktu s ním, oběti svých pánů, vykofistovatelů a dra vysávajíce své umlčené národy ještě navíc ohrožuji c Ten ubohý lid bez kultury, to je ten nejsnáze ovladatel ta louka, kterou lze stále sekat a dobfe na ní vydělávé A nikdy nevědí jiné národy, jak snadno je možno kové situace, nevěří tomu, vysmívají se a ponejvíce vi mínají: co s lidem bez kultury a bez vzděláni, je jen I sto let za opicemi. Literaturu si opisuji rukou na hadro které požírá plíseň a tlení, přestali už vůbec rozumě a nepočítá se s nimi. Jen s těmi, kdo je drti, se ještě pi tat, ale jen ve věcech války, nikdy ve věcech kultury. národy zaživa odumřelé. Nikdo se o ně nestará, nikde dav. Jak žijí, tak umírají, nic z nich nevzejde, nikoho 1 pohřbené, několikanásobně pohfbené národy. A jejic nikdo nepochopi. Jsou - jako by nebyly. Chraň bože 1 jich situaci neznají a nechtějí znát, aby se do nf také 1 se tak stát dříve, než se kdo naděje.
Nikdo nevěděl, jak se vědomost o vykoupení rozšitila cházet zprávy ze všech stran. Na Staroměstském 11 noci spadly s tfeskotem fetězy uzavírající ghetto a cí: padly zbraně z rukou. Židé se toho lekli, že několik ven, ale uvnitř se na potkání objímali. To už přešly kře a jejich Nový rok a rok 5426 spěl do své poloviny. By počalo osvobození celého lidského rodu - i když to vě jen ti nejubožejší a všichni ostatní se jim vysmívali. Ve Lvově se otfásly stěny synagogy. Strachem l běhli ven a viděli jen, jak se synagoga ve světle hvězd a zdálo se, že vyrůstá do výšky a přečnívá všechny kře Lidé padali na zem a báli se neštěstí, když tu synago jasem vycházejícího měsíce a zůstala stát pevně, pok kamy ledových kfišťálů. Ne všichni rabíni byli jako Aron Šimon Spira. V 1 lově, kde učenci s bázní studovali svaté spisy, vyro: