Issuu

Přeložila:

Jana Pacnerová

Alan Dean Foster: Vettelec - Covenant Vydání první ™ & f", 2017 Twentieth Century Fox Film Corporation. Ali rights reserved.

VETŘELEC COVENANT

Original Design Elements by H. R. Giger This translation of Alienni: Covenant, first published in 2017, is published by arrangement with Titan Publishing Group Ltd. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2017 jako svou 2110. publikaci Přeloženo z anglického originálu AlienTM: Covenant vydaného nakladatelstvím Titan Books, a division ofTitan Publishing Group Ltd, Londýn, v roce 2017 Český překlad, 2017 Jana Pacnerová Odpovědný redaktor Jifi Chodil Korektorka Daniela Čermáková Přebal a vazba, 2017 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: ..- FINIDR , s. r. o., Český Těšín Toto dílo je fiktivní. Jména, postavy, místní názvy a události jsou buď dílem autorovy pi'edstavivosti, nebo jsou použity fiktivně a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, firmami , událostmi nebo lokalitami je čistě náhodná. Vydavatel nemá kontrolu nad obsahem internetových stránek autora nebo třetích osob a nenese za ně odpovědnost. Veškerá práva vyhrazena Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována , kopírována či jiným způsobem rozšifována bez výslovného povolení.

AUTOR KNIHY

ALAN

DEAN NÁMĚT

JACK PAGLEN A MICHAEL GREEN

SCÉNÁŘ JOHN LOGAN A DANTE HARPER

AUTOŘI POSTAV DAN O'BANNON A RONALD SHUSETT

Název a logo BARONET' jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0647-6 BARONET Praha 2017

FOSTER

BARONET

Nemělo

sny. Nemělo na ně kapacitu. Tento nedostatek nebyl záměrný ani zamýšlený. Byl to jednoduše důsle dek toho, jak vznikl. Záměr byl takový, že by nemělo docházet k žádným překvapením. Protože nemělo nevědomé vědomí, nemohly u něj vznikat žádné abstraktní koncepty. Rezervoár spekulativních informací, nezbytných k snění, chyběl. A přes to - něco tu bylo. Něco těžko definovatelného. V zásadě jen ono samo mohlo definovat vlastní stav nebytí. Jen ono samo mohlo chápat, co neví, nevidí, necítí. Beze snů neexistovala ani bolest. Neexistovala radost. Neexistovalo ani zanedbatelné procento obojího. Existoval jen průběžný stav ne úplné nicoty. Stav skorobytí. Pak pocit. Vedoucí k myšlence. Analýza: možný vizuální vjem. Nutnost stimulace pomocných nervů. Neurony naskočily. Elektrické impulzy začaly putovat. Došlo k malé, ale nezanedbatelné neuromuskulámí reakci . Oči se otevřely. Svůj obličej nevidělo. Kdyby to bylo možné, jak vě dělo, spatřilo by lidskou podobu. Hladkou, téměř lesk9

lou novotou. Svěží, ničím nehyzděnou, nezvrásněnou příliš vysokým věkem nebo nedostatkem myšlenek. Výraznou a hezkou. Modré oči, upřené, nemrkající. Nové. Tenhle obličej nebude zrcadlem mysli, která se za ním skrývá. Obličej i mysl byly naprojektované, naprogramované, ale jen jedno z toho bylo schopné změ ny. Sluchový vjem. Detekce externích zvuků. V reakci na to ožívají další nervové spoje. Slyšelo hlasy, tvořící slova. Pochopit je bylo snadné. Snazší než probouzení. ,,Jak je ti?" Pomalu. Muselo postupovat pomalu. Zásadní význam mělo vědomí. Bylo důležité, aby netrpělivé tě lo zůstalo podřízené zrychlující se mysli. Tak tedy provést předběžný test, nejlépe takový, který zapojuje co největší počet systémů, pracujících v návaznosti. Pomalu, metodicky se otevřela a zavřela víčka. Otázka vyžadovala verbální reakci. Pohyb vzduchu, rtů, jazyka. ,,Živě." Hlas mělo klidný, vyrovnaný. Normální. Jaksi je maličko překvapoval. Tazatele ne. ,,Mrk. Cítí ... mrk." ,,Výborně," řekl hlas. ,,Co ještě?" ,,Život. Mrk." Na znamení potvrzení mrklo ... mrkl.. . naprogramování už potvrdilo, že je „on" ... znovu mrkl/o. Tytéž nervové dráhy, o trochu vyšší rychlost, stejný výsledek. Dobré. Úspěšné opakování potvrdilo funkčnost. Nějaký

muž nablízku se usmál. V jeho výrazu bylo uspokojení, ale ne srdečnost. Hlava se mu mírně naklonila k jedné straně, jak si prohlížel postavu před sebou. ,,Co vidíš?" Když se nedočkal odpovědi, dodal povzbudivě - nebo možná velitelsky. ,,Mluv." Zvolna přejel/o zrakem okolní místnost, analyzoval/o, LO

identifikoval/o. Příval informací z externích zdrojů: o raz a zvuk. Nic nepřekonatelného. Snadná asimilace. P byla nečekaná přídatná výhoda, uspokojení z dobře V konané práce. Kaskáda myšlenek. Místnost byla prostorná. Od podlahy z mléčného s a křemenných dlaždic stoupala spleť starého i novéh nábytku jako vzácné květiny v pečlivě udržované ~ hradě. Design byl přepychový, vkus bezvadný. Stě zdobila umělecká díla a samy o sobě byly uměleck · dílem díky materiálům, z nichž byly vytvořené. Osvě Jení se různilo od místa k místu, podle požadavků. Dál pozoroval okolí a identifikoval. Identifikace by formulovaná verbálně, protože takový byl požadavek „Bílý ... pokoj ... Židle. Křeslo. Křeslo značky Ca lo Bugatti. Základní složky ořechové a zčernalé dřev: Cín, měď, mosaz. Restaurováno." Zraková čidla př jížděla, předávala informace do mozku. ,,Klavír. Ko certní křídlo Steinway. Vhodné pro skladby všeho d hu, od Pergolesiho přes Pendereckého až po Pang-lin Aliterace záměrná. Pavučina v koutě," pokračoval. ,.Pholcus phalangi ides, třesavka velká. Obecně nazývaná ,sekáč'. Neško ná. Též neškodné: spojení klavír- pavouk- hudba: Fri Astaire, tanečník, film Táta Sekáč, 1955." Oči se poh bují, pohybují, všechno vpíjejí. Identifikují a hodnotí. „Umění. Narození Páně, Piero della Francesca. !ti 14 I 6 až 1492 ... " Jeho pohled se střetl s Weylandový1 Hlas se zadrhl. ,,Jsem tvůj otec," řekl Weyland do ticha. Weyland, sir Peter. Narozen 1. října 1990. Pasov, na rytíře 2016. Pečlivě zvažoval odpověď. ,,Člověk."

„Jsem tvůj otec," opakoval Weyland. hlase náznak podrážděnosti, nebo pouhá

Zněl

netrpělivos

lou novotou. Svěží, ničím nehyzděnou, nezvrásněnou vysokým věkem nebo nedostatkem myšlenek. Výraznou a hezkou. Modré oči, upřené, nemrkající. Nové. Tenhle obličej nebude zrcadlem mysli, která se za ním skrývá. Obličej i mysl byly naprojektované, naprogramované, ale jen jedno z toho bylo schopné změ ny. Sluchový vjem. Detekce externích zvuků. V reakci na to ožívají další nervové spoje. Slyšelo hlasy, tvořící slova. Pochopit je bylo snadné. Snazší než probouzení. ,,Jak je ti?" Pomalu. Muselo postupovat pomalu. Zásadní význam mělo vědomí. Bylo důležité, aby netrpělivé tě lo zůstalo podřízené zrychlující se mysli. Tak tedy provést předběžný test, nejlépe takový, který zapojuje co největší počet systémů, pracujících v návaznosti. Pomalu, metodicky se otevřela a zavřela víčka. Otázka vyžadovala verbální reakci. Pohyb vzduchu, rtů, jazyka. ,,Živě." Hlas mělo klidný, vyrovnaný. Normální. Jaksi je maličko překvapoval. Tazatele ne. ,,Mrk. Cítí ... mrk." ,,Výborně," řekl hlas. ,,Co ještě?" ,,Život. Mrk." Na znamení potvrzení mrklo ... mrkl. .. naprogramování už potvrdilo, že je „on" ... znovu mrkl/o. Tytéž nervové dráhy, o trochu vyšší rychlost, stejný výsledek. Dobré. Úspěšné opakování potvrdilo příliš

funkčnost. Nějaký

muž nablízku se usmál. V jeho výrazu bylo uspokojení, ale ne srdečnost. Hlava se mu mírně naklonila k jedné straně, jak si proh 1ížel postavu před sebou. ,,Co vidíš?" Když se nedočkal odpovědi, dodal povzbudivě - nebo možná velitelsky. ,,Mluv." Zvolna přejel/o zrakem okolní místnost, analyzoval/o, 10

identifikoval/o. Příval informací z externích zdrojů: obraz a zvuk. Nic nepřekonatelného. Snadná asimilace. Při byla nečekaná přídatná výhoda, uspokojení z dobře vykonané práce. Kaskáda myšlenek. Místnost byla prostorná. Od podlahy z mléčného skla a křemenných dlaždic stoupala spleť starého i nového nábytku jako vzácné květiny v pečlivě udržované zahradě. Design byl přepychový, vkus bezvadný. Stěny zdobila umělecká díla a samy o sobě byly uměleckým dílem díky materiálům, z nichž byly vytvořené. Osvět lení se různilo od místa k místu, podle požadavků. Dál pozoroval okolí a identifikoval. Identifikace byla formulovaná verbálně, protože takový byl požadavek. ,,Bílý ... pokoj ... Židle. Křeslo. Křeslo značky Carlo Bugatti. Základní složky ořechové a zčernalé dřevo. Cín, měď, mosaz. Restaurováno." Zraková čidla pře jížděla, předávala informace do mozku. ,,Klavír. Koncertní křídlo Steinway. Vhodné pro skladby všeho druhu, od Pergolesiho přes Pendereckého až po Pang-lina. Aliterace záměrná. Pavučina v koutě," pokračoval. ,,Pholcus phalangioides, třesavka velká. Obecně nazývaná ,sekáč'. Neškodná. Též neškodné: spojení klavír- pavouk- hudba: Fred Astaire, tanečník, film Táta Sekáč, 1955." Oči se pohybují, pohybují, všechno vpíjejí. Identifikují a hodnotí. ,,Umění. Narození Páně, Piero della Francesca. Ital, 1416 až 1492 ... " Jeho pohled se střetl s Weylandovým. Hlas se zadrhl. ,,Jsem tvůj otec," řekl Weyland do ticha. Weyland, sir Peter. Narozen 1. října 1990. Pasován na rytíře 2016. Pečlivě zvažoval odpověď. ,,Člověk."

„Jsem tvůj otec," opakoval Weyland. hlase náznak podrážděnosti , nebo pouhá

Zněl

v jeho

netrpělivost?

Rozhodl se dál tímto bodem nezabývat. Ničeho by se tím nedosáhlo. V důsledku neexistence dalšího dotazování zůstal zticha. ,,Mrkni," nařídil Weyland. Udělal to. Už nebylo třeba analyzovat předem - jen reagovat. Jednoduchá neuromuskulární reakce nevyžadovala velkou námahu. Weyland se mírně nadechl, dával pozor, aby utvářel příští slovo co nejprecizněji. ,,Choď."

Vztyčil se z místa, kde nestál a vykročil. Při neexistenci pokynů projevil pohotovou schopnost volit si sám trasu. To vedlo k bedlivému zkoumání množství před mětů v místnosti. Zkoumal je mlčky, spontánně nekomunikoval. ,,Perfektní," poznamenal Weyland. Zastavil se, přesměroval pozornost od neživého k živému. ,,Jsem?" „Perfektní?" Weyland se zdál být mírně překvapený otázkou, která se dostavila v tomhle stadiu kognitivního vývoje. Překvapený, ale příjemně. Naznačovalo to mnohem víc než jen schopnost hovoru. Očekávalo se to, ale patrně ne tak brzy. „Ne," opravil ho. ,,Jsem váš syn? Jisté aspekty početí nekorelují ani neopravňují k takovému závěru." Weyland odpověděl pohotově, jako by byl na takový směr dotazování připravený. ,,Jsi můj výtvor." Analýza: ,,To nemusí být nutně totéž." ,,Sémantika," trval na svém Weyland. ,,Ztotožňuji tě. To stačí. Pro naše účely je to dostačující." Tentokrát žádná debata. Místo toho: ,,Jak se jmenuji?" Na ta slova se Weyland zatvářil ohromeně. Přece jen nebyl připravený úplně na všechno. Pak okamžik

na improvizaci - svým způsobem možná stejně důle tou pro úspěch jako předtím příprava. „To mi řekni ty," odvětil. ,,Vyber si jméno. Tvůj p ní projev sebeurčení." Zkoumal pohledem místnost. V jejím zařízení se e lo najít hodně inspirace. Jeho myšlení spřádalo no cestičky. Výběr by neměl být příliš složitý. Měl by b smysluplný, ale snadno vyslovitelný, snadno zapam tovatelný. Nic emocionálně vtíravého. Optické snímače se zastavily a identifikovaly M chelangelovu sochu Davida, vytesanou z carrarské mramoru. Viděl mírné výstupky a prohlubně, vyrob né chladným dlátem. Patrně kopie, ale obdařená sk tečnou kreativitou. To si nemusí nutně protiřečit. P stoupil k ní. „David," řekl. Autor: Michelangelo di Lodovi co B onarroti Simoni. Dokončeno a instalováno v létě 150 „Jsem David." Vztáhl ruku ke kameni. Byl chladn suchý, nepoddajný. Ne člověk, a přece tak velice p dobný člověku. ,,Krásné a chladné." ,,Dokonalé v každém směru," souhlasil Weyland. „David," zašeptal. Když to pronesl nahlas v krás11 drahé, sterilní místnosti, znělo mu vlastní jméno usp kojivě. To bude ono. Obrátil se zpátky k přihlížejí< mu Weylandovi. Síť neuronů vygenerovala zvědavo ,,Proč jste mě stvořil?" To průmyslníka potěšilo. ,,Abstraktní zvídavé myši ní, to je dobře ... " Nebyla to odpověď. Ani úhybná. David to zku znovu. ,,Proč jste mě stvořil, otče?" Příští reakce už byla vyhýbavá. Navozovala oček vání a zvědavost. Jelikož to přesně korelovalo s tím, pociťoval David, rozuměl tomu.

Rozhodl se dál tímto bodem nezabývat. Ničeho by se tím nedosáhlo. V důsledku neexistence dalšího dotazování zůstal zticha. ,.Mrkni," nařídil Weyland. Udělal to. Už nebylo třeba analyzovat předem - jen reagovat. Jednoduchá neuromuskulární reakce nevyžadovala velkou námahu. Wcyland se mírně nadechl, dával pozor, aby utvářel příští slovo co nejprecizněji. ,,Choď."

Vztyčil

se z místa, kde nestál a vykročil. Při neexistenci pokynů projevil pohotovou schopnost volit si sám trasu. To vedlo k bedlivému zkoumání množství před mětů v místnosti. Zkoumal je mlčky, spontánně nekomunikoval. ,,Perfektní," poznamenal Weyland. Zastavil se, přesměroval pozornost od neživého k živému. ,,Jsem?" „Perfektní?" Weyland se zdál být mírně překvapený otázkou, která se dostavila v tomhle stadiu kognitivního vývoje. Překvapený, ale příjemně. Naznačovalo to mnohem víc než jen schopnost hovoru. Očekávalo se to, ale patrně ne tak brzy. „Ne," opravil ho. ,,Jsem váš syn? Jisté aspekty početí nekorelují ani neopravňují k takovému závěru." Weyland odpověděl pohotově, jako by byl na takový směr dotazování připravený. ,,Jsi můj výtvor." Analýza: ,,To nemusí být nutně totéž." ,,Sémantika," trval na svém Weyland. ,,Ztotožňuji tě. To stačí. Pro naše účely je to dostačující." Tentokrát žádná debata. Místo toho: ,,Jak se jmenuji?" Na ta slova se Weyland zatvářil ohromeně. Přece jen nebyl připravený úplně na všechno. Pak okamžik 12

na improvizaci - svým způsobem možná stejně důleži tou pro úspěch jako předtím příprava. ,,To mi řekni ty," odvětil. ,,Vyber si jméno. Tvůj první projev sebeurčení." Zkoumal pohledem místnost. V jejím zařízení se dalo najít hodně inspirace. Jeho myšlení spřádalo nové cestičky. Výběr by neměl být příliš složitý. Měl by být smysluplný, ale snadno vyslovitelný, snadno zapamatovatelný. Nic emocionálně vtíravého. Optické snímače se zastavily a identifikovaly Michelangelovu sochu Davida, vytesanou z carrarského mramoru. Viděl mírné výstupky a prohlubně, vyrobené chladným dlátem. Patrně kopie, ale obdařená skutečnou kreativitou. To si nemusí nutně protiřečit. Při stoupil k ní. ,,David," řekl. Autor: Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni. Dokončeno a instalováno v létě 1504. ,,Jsem David." Vztáhl ruku ke kameni. Byl chladný, suchý, nepoddajný. Ne člověk, a přece tak velice podobný člověku. ,,Krásné a chladné." ,,Dokonalé v každém směru," souhlasil Weyland . ,,David," zašeptal. Když to pronesl nahlas v krásné, drahé, sterilní místnosti, znělo mu vlastní jméno uspokojivě. To bude ono. Obrátil se zpátky k přihlížející mu Weylandovi. Síť neuronů vygenerovala zvědavost. ,,Proč jste mě stvořil?" To průmyslníka potěšilo. ,,Abstraktní zvídavé myšlení, to je dobře ... " Nebyla to odpověď. Ani úhybná. David to zkusil znovu. ,,Proč jste mě stvořil, otče?" Příští reakce už byla vyhýbavá. Navozovala očeká vání a zvědavost. Jelikož to přesně korelovalo s tím, co pociťoval David, rozuměl tomu. 13

ISBN978 - 80 - 269- 0647- 6

li IIIIli llll liIIll li IIli

9 788026 9 064 76