Issuu

ÚVOD Vždycky jsem slyšel klíče, ty příšerné cinkající klíče, jak se ke mně blíží, a pak, jak se dozorce vzdaloval chodbou, jak se zase vytrácejí. Naučil jsem se ignorovat velkého plešouna, co půlku noci mlátil do své plechové skříňky, i toho vychrtlého chlápka v rohu, co neustále pořvával něco o Ježíšovi. Ale ať jsem byl sebeunavenější nebo ať jsem se snažil nacpat si pěnové špunty do uší sebehlouběji, ty zatracené klíče jsem pořád slyšel. Nešlo ani tak o samotný zvuk, šlo o ty klíče, které byly spojené s dozorcem - a kde byl dozorce, tam mohly být problémy. Klíče znamenaly, že je pět ráno - čas na sčítání vězňů. Vykoukl jsem zpoza pásky přes oči, kterou jsem si vyrobil z kusu šedé látky utržené ze starých tepláků. Spousta spoluvězňů měla rozsvíceno celou noc - někteří si četli nebo psali, jiní lelkovali a věnovali se věcem, o kterých jsem nechtěl nic vědět. Páska přes oči mi pomáhala tomu všemu uniknout. Viděl jsem dozorce, jak opouští náš blok. Skvěle. Dneska bude šikanovat někoho jiného. Sundal jsem si pásku, vydoloval z uší špunty a zůstal nehybně ležet na své horní palandě a poslouchal, jak se další dvě stovky chlapů v mém oddělení začínají probírat. Se mnou na cele byl Cody, příjemný chlapík, který dostal deset let za kupování marihuany. Teď pořád ještě chrápal na palandě pode mnou. Skrz

Charlie Engle

vysoké ušmudlané dvojité okno v cele jsem zahlédl čtvereček černého nebe. Těsně předtím, než jsem nastoupil do federálního nápravného zařízení v Beckley, mě pozvali jako řečníka na velké setkání Anonymních alkoholiků v Charlotte v Severní Karolíně. U stolku s občerstvením se ke mně naklonil hřmotný potetovaný chlapík a doporučil mi, abych si ve vězení rozhodně pořídil přezdívku.

,.A proč?" zeptal jsem

se ho, zatímco jsem si z papírového

tácku bral sušenku. ,,Pořiď si ji, protože až vylezeš z lochu a půjdeš po ulici a ně kdo zařve tvoje vězeňský jméno, budeš moct toho zkurvysyna ignorovat a v klidu jít dál." Během prvních tří měsíců za mřížemj jsem potkal Veverč~ ka, Prcka, Pick-n-Rolla, Piváka, Tuláka, Zvanila, Vousáče a Khháka. Mně říkali Ultrák. Byl jsem ten běloch středního věku, co sám běhá kolečka na čtyřsetmetrovém prašném oválu vězeňské ho dvora, okolo šklebících se kuřáků a chlápků, co hrají basket. Když jsme byli zavření vevnitř, byl jsem ten cvok, který běhá kilometry na tvrdé podlaze vedle své palandy. ,,Ty nepatříš do vězení," řekl mi spoluvězeň známý jako Fazolák poté, co mě pozoroval, jak víc než hodinu běhám na místě. ,,Patříš do zasranýho cvokhausu." Ultrák. Nemohli ani tušit, jak mi ta přezdívka sedí. Běhal jsem celý svůj život, abych něco zjistil a něčeho jiného se zase zbavil. Běhání mi pomohlo překonat desetiletou závislost na kokainu a přes dvacet let mě udrželo střízlivého. Běhání mi zachránilo život- a potom mi dalo život nový. Lidé ze světa ultraběhá ní tam venku mě znali. Přeběhl jsem přes Saharu a cestou jsem lámal rekordy. Byl jsem v pořadu The Tonight Show J aye Lena. Míval jsem různé sponzorské smlouvy, které teď byly dávno minulostí. Najímali si mě, abych dával motivační přednášky hledištím plným farmaceutických agentů, válečných hrdinů, korporátních hlavounů a víkendových válečníků. Běhání - přemýšlení o běhání, čtení o běhání, psaní o běhání - bylo to jediné, co mi ve vězení z toho všeho zbylo.

UlTR

Jednoho rána, těsně přec na své palandě v běžeckém č o Badwateru - 217 kilomet se každý červenec koná v k: lidí si myslí, že je to ten nej se s nimi nehádal. Trať začín čí ve \.Vhitney Portal, v plíce na úpatí vrcholu Mount Wi pálený Geho teplota často pře může roztavit podrážky na b< dlech. Běžel jsem Badwater P. se vždy umístil mezi prvním a lidi, kteří ho běhají. Považo, né Badwaterské rodiny. Když jsem toho odpoledn jsem myslel na Badwater. M muset vrátit na sčítání v 16:0 vždycky dělal své rozehřívaci několika domů na vzdáleném slech! hudbu zvedající se ze za na dvoře byla jediné místo, 1 přesvědčit, že nejsem ve vězen Dal jsem se do běhu, nejdi Na tváři jsem cítil slunce. 00' na ten třesoucí se žár a lákaVJ se nad údolím Furnace Creek stavoval jsem si zvrásněné dunneutěšené stoupání k průsmyk pouštní světlo: za úsvitu červer lové. Myslel jsem na to, jak se Whitney s vědomím, že s kažc čivé stoupání blíží k cíli. A vvt po té ohromné objasňující b~l< du jste, a která se vás ptá, kým Když jsem uběhl asi 8 A v hlavě se mi začalo ozývat n připomínající bzukot a klapot

ngle

v cele jsem zahlédl čtvereček

pil do federálního nápravnéi jako řečníka na velké setkáharlotte v Severní Karolíně. ě naklonil hřmotný potetovasi ve vězení rozhodně pořídil zatímco jsem si z papírového z lochu a půjdeš po ulici a ně budeš moct toho zkurvysyna mřížemi jsem potkal Veverčá

uláka, Žvanila, Vousáče a Kliten běloch středního věku, co vém prašném oválu vězeňské:áků a chlápků, co hrají basket. byl jsem ten cvok, který běhá své palandy. mi spoluvězeň známý jako Fa~íc než hodinu běhám na mís-

u. " k mi ta přezdívka sedí. Běhal zjistil a něčeho jiného se zase nat desetiletou závislost na kostřízlivého. Běhání mi zachránový. Lidé ze světa ultraběhásem přes Saharu a cestou jsem The Tonight Show Jaye Lena. ouvy, které teď byly dávno mi•al motivační přednášky hledimtů, válečných hrdinů, korpoálečníků. Běhání - přemýšlení běhání - bylo to jediné, co mi

ULT MARATONEC Jednoho rána, těsně před sčítáním vězňů v 10:00, jsem si na své palandě v běžeckém časopise Runner's World četl článek o Badwateru - 217 kilometrů dlouhém ultramaratonu, který se každý červenec koná v kalifornském Údolí smrti. Spousta lidí si myslí, že je to ten nejdrsnější závod na světě, a já bych se s nimi nehádal. Trať začíná pod úrovní hladiny moře a končí ve Whitney Portal, v plíce trhající výšce téměř 2 530 metrů na úpatí vrcholu Mount Whitney. Asfalt je v poušti tak rozpálený Geho teplota často přesahuje 90 stupňů Celsia), že vám může roztavit podrážky na botách a nadělat puchýře na chodidlech. Běžel jsem Badwater pětkrát a až na jednu výjimku jsem se vždy umístil mezi prvními pěti. Zbožňoval jsem ten závod a lidi, kteří ho běhají. Považoval jsem se za součást té velké šílené Badwaterské rodiny. Když jsem toho odpoledne vyšel na dvůr běhat, pořád ještě jsem myslel na Badwater. Měl jsem dvě hodiny, než se budu muset vrátit na sčítání v 16:00. Z travnatého plácku, kde jsem vždycky dělal své rozehřívací protahování, jsem viděl střechy několika domů na vzdáleném hřebeni. Někdy jsem dokonce zaslechl hudbu zvedající se ze zalesněného údolí pod námi. Dráha na dvoře byla jediné místo, kde se mi téměř dařilo sám sebe přesvědčit, že nejsem ve vězení. Dal jsem se do běhu, nejdřív pomalu a pak jsem zrychloval. Na tváři jsem cítil slunce. Dovolil jsem si myslet na Badwater, na ten třesoucí se žár a lákavý obzor. Představoval jsem si, jak se nad údolím Furnace Creek tyčí mlhou zahalené hory, před stavoval jsem si zvrásněné duny okolo Stovepipe Wells a dlouhé neutěšené stoupání k průsmyku Townes Pass. Vybavoval jsem si pouštní světlo: za úsvitu červenohnědé a za soumraku světle fialové. Myslel jsem na to, jak se šplhám nahoru po úpatí Mount Whitney s vědomím, že s každou esovitou zatáčkou se mé mučivé stoupání blíží k cíli. A vybavoval jsem si i bolest. Teď jsem po té ohromné objasňující bolesti, která vám ukáže, kdo opravdu jste, a která se vás ptá, kým byste chtěl být, přímo prahnu!. Když jsem uběhl asi 8 kilometrů, nabral jsem tempo. A v hlavě se mi začalo ozývat něco, co už jsem slyšel dřív- zvuk připomínající bzukot a klapot točící se rulety, když se kovová

Charlie Engle

kulička otáčí

proti směru ruletového kola a čeká se, kam dopadne. Myslíte si, že víte, kde přistane, ale ona odskočí a zarazí se na místě, kde jste to vůbec nečekali. V duchu jsem viděl tu kuličku, jak se odráží, poskakuje a nakonec dopadá. Zastavil jsem se. Jak jsem ztěžka oddychoval, sepnul jsem si ruce za hlavou a podíval se k obloze. A nakonec Badwater tenhle rok stejně poběžím. Jo. A sakra, že jo. Uběhnu ten závod na tomhle mizerném prašném okruhu. V duchu jsem vypočítal vzdálenost. Bude to znamenat 540 koleček, pravděpodobně celkem zhruba dvacet čtyři hodin běhu rozložených do dvou dnů. Budu si muset vyprosit určité laskavosti a musí se mi povést celé to napasovat mezi sčítání vězňů, ale říkal jsem si, že s trochou štěstí to můžu zvládnout. Znovu jsem se dal do běhu a tělo mi zaplavil známý pocit štěstí. Bylo to vzrušení, které jsem pocítil vždycky, když jsem se zapsal na ně jaký velký závod. Ale tentokrát se spolu s ním dostavil i podivně povznášející - a bezpochyby paradoxní - pocit svobody: žádné vstupní poplatky, žádné přihlášky, davy, bezpečnostní kontroly na letištích, žádný Twitter, shánění peněz, žádná medaile v cíli, žádný tlak. Jediné, co jsem musel, bylo uběhnout 217 kilometrů. Ráno 13. července 2011, první den závodu Badwater, budu stát na své vlastní startovní čáře.

KAPi

Milovala jsi mě, j Miluješ mě se vi budeš mě milm - LUFFINA

Narodil jsem se v roce 1962 v cích okolo Charlotte v Sever se naučil chodit, jsem byl dít volnosti. Máma a táta byli dev na kuřácké pauze během letní! línské univerzitě v Chapel Hill lý, metr devadesát vysoký, s os khaki kalhotách a košilích s lín verokarolínské univerzitě bask koučem Deanem Smithem. Re šedesát centimetrů vysoká, nep oči, nadějná autorka divadelnú byl americkými novináři vybrár později na Severokarolínské un normálního i přespolního běh strávila na hřišti ani na běžeclo

ngle

ého kola a čeká se, kam do;tane ale ona odskočí a zarazí ' :ekali. V duchu jsem viděl tu a nakonec dopadá. Zastavil ,al, sepnul jsem si ruce za hlatec Badwater tenhle rok stejně

: mizerném prašném okruhu. ;t. Bude to znamenat 540 koruba dvacet čtyři hodin běhu ;i muset vyprosit určité laskanapasovat mezi sčítání vězňů, ;tí to můžu zvládnout. Znovu 1vil známý pocit štěstí. Bylo to ky, když jsem se zapsal na ně spolu s ním dostavil i podivně doxní - pocit svobody: žádné ,, davy, bezpečnostní kontroly 1í peněz, žádná medaile v cíli, bylo uběhnout 217 kilometrů. n závodu Badwater, budu stát

KAPITOLA 1 Milovala jsi mě, ještě než jsi mě viděla, Miluješ mě se všemi mými chybami; budeš mě milovat pro to, kdo jsem. - LUFFINA LOURDURAJOYA

Narodil jsem se v roce 1962 v malém zapadlém městečku v kopcích okolo Charlotte v Severní Karolíně. Od chvíle, kdy jsem se naučil chodit, jsem byl dítě, kterému se dostávalo naprosté volnosti. Máma a táta byli devatenáctiletí prváci, kteří se potkali na kuřácké pauze během letního kurzu literatury na Severokarolínské univerzitě v Chapel Hill. Richard Engle, můj otec -vytáhlý, metr devadesát vysoký, s ostře řezanými rysy, ve vyžehlených khaki kalhotách a košilích s límečkem na knoflíčky- hrál na Severokarolínské univerzitě basketbal za prváky pod legendárním koučem Deanem Smithem. Rebecca Ransonová, má matka - sto šedesát centimetrů vysoká, nepoddajné krátké hnědé vlasy, tmavé oči, nadějná autorka divadelních her - byla dcerou běžce, který byl americkými novináři vybrán jako jeden z nejlepších a který se později na Severokarolínské univerzitě stal uznávaným trenérem normálního i přespolního běhu. Svá středoškolská léta ale nestrávila na hřišti ani na běžeckém oválu. V šestnácti otěhotněla

Charlie Engle

a byla poslána do domova pro svobodné matky, kde zůstala, dokud neporodila holčičku, kterou dala k adopci. Že mám nevlastní sestru, jsem zjistil až o mnoho let později. Rodiče se rozvedli, když mi byly tři roky. Můj otec vstoupil do armády a v roce 1966 byl poslán do Německa. Znovu jsem ho viděl až za víc než čtyři roky. Později jsem se dozvěděl, že se s matkou dohodli, že přede mnou o sobě navzájem nebudou říkat ošklivé věci - čímž se vysvětluje, proč o něm mamka ode dne, kdy odešel, skoro nikdy nemluvila. Prostě zmizel. Máma se plně vrhla na studium a své hry - a také na protestování proti každé nespravedlnosti, která ji štvala. A že v polovině šedesátých let byla v Severní Karolíně zatracená spousta věcí, kvůli kterým se mohl člověk vytočit. Momma se také znovu vdala. Její nový manžel, Coke Ariail, byl režisér, producent, herec, fotograf, malíř a sochař a jeho obhbeným námětem byly akty mé matky. Byl to laskavý chlapík z tradiční jižanské rodiny, kterému připadl nesplnitelný úkol nahradit mého otce. Jeho pravidla jsem ignoroval, jeho trestům jsem se vysmíval. Ještě než jsem oslavil desáté narozeniny, stě hovali jsme se pětkrát: Coke a má matka vždycky našli nějakou novou divadelní skupinu, kterou mohli vést, nový obor, který mohli vystudovat, nebo novou nespravedlnost, kterou mohli napravit. Září co září jsem si připadal jako exot: ten nový kluk s neupravenými vlasy po ramena a s rodiči hipíky, který místo toho, aby trávil soboty na baseballových trénincích a zápasech Malé ligy, vysedával na avantgardních divadelních hrách a pochodoval na protiválečných protestech. Když začalo soudem nařízené zrušení rasové segregace,jezdil jsem autobusem s černošskými dětmi a skamarádil jsem se s tichým chlapcem jménem Earl, čímž se ze mě v očích mých konzervativních spolužáků stal ještě větší exot. Těsně před začátkem čtvrté třídy jsme se přestěhovali na venkov poblíž Durhamu, do jednopatrového domku s odlupujícím se nátěrem a polorozpadlou verandou. Matka to místo milovala, říkala, že má „charakter" a „dobrou kostru", a tak jsem řekl, že ho mám taky moc rád. Každý měsíc jsem musel odnést stodolarový šek s nájmem majiteli, což znamenalo dostat se přes pastvinu pro krávy oddělující naše domy. Při přebíhání toho pole, přeskako-

ULTR

vání elektrických plotů, skála kům jsem si připadal jako Jan vždycky dorazil udýchant s padajícími z mých vyhublých a kousky trávy. Někdy mě pc hovězího jazyka a okurky z j~ Coke s matkou režírova umělecké jízlivé kousky, kte spousty večírků pro herce. C velkém sedacím pytli ve svér sona a schválně zvyšoval hlas měl vždycky zavřeno, protož marihuana a vonné tyčinky sp temné komory. The Tonight dokonce ani ve školní dny.Joh se hlavně kvůli Edovi McM: říkal, že s tím jeho hlasem kar burácivým smíchem by z něj b si, jak při rodinných sešlosted „Kde je Charlie?" hřímal můj klukje?" Když už měli Johnny a Ec vykolébal ze svého pokoje, hl večírek většinou přesunul ven li čelem k otevřeným oknům můry narážející do sítě na dvei víří ve své dlouhé sukni, zatín a s nikým. Pamatuj u si, jak jsem se jec a cestou do kuchyně překračo, tar a sandály. Před sedačkou jst jednu paži podivně vyvráceno1 Na stolku před ní stály dvě ot byla upitá ani půlka. Pár minu a pak jsem se vydal do kuchyni měli, bylo práškové mléko ;oz1 snášel) a Cokovo domácí pom1

Engle

svobodné matky, kde zůstala, ou dala k adopci. Že mám nenoho let později. byly tři roky. Můj otec vstoupil slán do Německa. Znovu jsem v. Později jsem se dozvěděl, že mou o sobě navzájem nebudou ětluje, proč o něm mamka ode :mluvila. Prostě zmizel. Máma -y- a také na protestování proti ;tvala. A že v polovině šedesáě zatracená spousta věcí, kvůli

.. Její nový manžel, Coke Ariail, ograf, malíř a sochař a jeho ob: matky. Byl to laskavý chlapík ému připadl nesplnitelný úkol lla jsem ignoroval, jeho trestům 1 oslavil desáté narozeniny, stě ná matka vždycky našli nějakou u mohli vést, nový obor, který espravedlnost, kterou mohli nalal jako exot: ten nový kluk s nerodiči hipíky, který místo toho, rch trénincích a zápasech Malé divadelních hrách a pochodoval lyž začalo soudem nařízené zruautobusem s černošskými dětmi lapcem jménem Earl, čímž se ze h spolužáků stal ještě větší exot. řídy jsme se přestěhovali na venpatrového domku s odlupujícím mdou. Matka to místo milovala, ou kostru", a tak jsem řekl, že ho c jsem musel odnést stodolarový enalo dostat se přes pastvinu pro přebíhání toho pole, přeskako-

Ul TRAMARATDNEC

vání elektrických plotů, skákání přes kravince a vyhýbání se býkům jsem si připadal jako James Bond. K Wimberleyovým jsem vždycky dorazil udýchaný, s vlasy zcuchanými potem, kraťasy padajícími z mých vyhublých boků a nohami zacákanými blátem a kousky trávy. Někdy mě pozvali dál na sendvič ze studeného hovězího jazyka a okurky z jejich zahrady. Coke s matkou režírovali hry v místním divadle - rádoby umělecké jízlivé kousky, které sami napsali. A také pořádali spousty večírků pro herce. O těch večerech jsem vysedával na velkém sedacím pytli ve svém pokoji, sledoval J ohnnyho Carsona a schválně zvyšoval hlasitost, abych je přehlušil. Taky jsem měl vždycky zavřeno, protože domem se linul podivný pach: marihuana a vonné tyčinky spolu s chemikáliemi z Cokovy malé temné komory. The Tonight Show jsem si nikdy nenechal ujít, dokonce ani ve školní dny. J ohnnyho jsem měl rád, ale díval jsem se hlavně kvůli Edovi McMahonovi. Pamatuju si, jak jsem si říkal, že s tím jeho hlasem karnevalového vyvolávače a srdečným burácivým smíchem by z něj byl báječný otec. Představoval jsem si, jak při rodinných sešlostech vchází předními dveřmi. „Kde je Charlie?" hřímal by hned ode dveří, ,,Kdepak ten můj kluk je?" Když už měli Johnny a Ed toho večera padla, často jsem se vykolébal ze svého pokoje, hladový a žíznivý. Tou dobou už se večírek většinou přesunul ven na dvorek, kde všichni postávali čelem k otevřeným oknům. Nakukoval jsem přes obrovské můry narážející do sítě na dveřích a obvykle zahlédl mamku, jak víří ve své dlouhé sukni, zatímco Coke tančil zároveň se všemi a s nikým. Pamatuj u si, jak jsem se jednoho večera prodíral přes obývák a cestou do kuchyně překračoval prázdné lahve, pouzdra od kytar a sandály. Před sedačkou jsem se zastavil. Ležela na ní holka, jednu paži podivně vyvrácenou směrem k podlaze. A chrápala. Na stolku před ní stály dvě otevřené flašky piva, z kterých nebyla upitá ani půlka. Pár minut jsem ji sledoval, jak oddychuje, a pak jsem se vydal do kuchyně a otevřel lednici.Jediné, co jsme měli, bylo práškové mléko rozmíchané ve džbánku (to jsem nesnášel) a Cokovo domácí pomerančové víno.

Charlie Engle

Deska začala přeskakovat. Došel jsem zpátky do obýváku, zvedl raménko z talíře a vrátil jehlu na desku. Holka na gauči byla pořád mimo. Vzal jsem jednu z těch otevřených flašek, při čuchnul si, přiblížil jsem si ji ke rtům a napil se. Bylo to hořké, ale loknul jsem si znovu. Dopil jsem první lahev a chopil se druhé. Díky pivu jsem si připadal v teple, klidně, jako bych se vznášel a někdo na mě položil nějakou zázračnou ruku a řekli mi: ,,Vidíš, Charlie, teď nemáš proč se strachovat." Té vlhké pozdně letní noci, s Janis Joplin kvílící z gramofonu, jako by si alkohol v mém mozku vztyčil malý praporek a prohlásil, že tohle území je jeho. V hustém lese necelý kilometr za naším domem byl chladivý hluboký rybník obklopený borovicemi, severoamerickými duby a azalkami. Trávil jsem u toho rybníku celé hodiny, pozoroval jsem hmyz, jak pulzuje mezi listy leknínu velkými jako házecí talíře, zabíjel jsem komáry, přeskakoval mezi kameny a rybařil s ratanovým prutem. Když mi bylo horko, sundal jsem si oblečení a plaval jsem a pak jsem si lehl na vyhřátý kámen, abych na kousku slunečního světla oschnu!. Tyhle lesy byly jako dělané ke snění - snění o místech, kde bych chtěl být, o lidech, kterými bych chtěl být. Byl jsem maršál Matt Dillon, detektiv Joe Mannix, Kwai Chang Caine nacvičující si své kung-fu výpady. A taky Johnny 01iest - jak já zbožňoval Johnnyho 01iesta, který spolu se svým úžasným otcem doktorem Bentonem 01iestem odlétá z ostrova Palm Key do Tibetu, Kalkaty nebo Sargasového moře na nějakou supertajnou misi, která zachrání svět. Jednoho odpoledne u rybníka jsem zaslechl nízko se valící hřmění. Nad špičkami stromů bublaly zelenkavé bouřkové mraky. Listy ve větru začaly chrastit. Cítil jsem, jak na mě padá jedna kapka, pak druhá a pak celá stěna z kapek. Vyrazil jsem k domovu, pelášil jsem mezi stromy a za běhu jsem si sundával tričko. Když jsem se vynořil z lesa, zahlédl jsem, jak se klikatící prst blesku zapichuje do pole přede mnou. Původně vzdálené hřmění mi teď burácelo přímo nad hlavou. Přišlo mi, jako kdyby mi ta bouřka byla v patách, a jak jsem utíkal, ona se mnou chytala krok. Viděl jsem mamku, jak stojí na zápraží a vyhlíží mě. Zamával

---

ULTR

jsem tričkem nad hlavou, a zpátky. ,,Zůstávám venku!" „Co?" křičela a přikládala Doběhl jsem ke schodůn močené tričko do kuličky a ol zesmála se. „Zůstávám venku!" zakřič Vyběhl jsem zpátky jen v<: jsem hlasitěji než hrom a dé radostí a sprintoval jsem po c zrálém vínu a uvolnil jeho slac moklý, ale připadal jsem si svo neděsila. A mamka se smála že tohle si budu vždycky pam člověk nemůže dál, jaké to je 1

V létě roku 1973 se mamka roí cy ve státě New York. O dva v attické věznici, při kterých z nich byli vězni, které stráže · ních věží. Mamka dělala worl ských vězeních, kde se snažil ve vážné hry. A tak si úspěšně to samé dělat i v attické věznic začaly na její narozeniny, což I jet. Momma a já jsme se vměs1 bíku, nacpali ho až po střech1 loučenou Cokovi, který neoch do Atticy. Coke mi později řel bou, považoval za ohromnou a po nocích se snažil dělat div kázal postarat. Žili jsme v malém bytečl skořicí a čerstvě upečeným chl umístěné na podlaze jediné lož:

Charlie Engle

ULTRAMARATON EC Z anglického originálu Running Man přeložila Gabriela Rieschlová. Redigovala Kateřina Rubášová. Fotografie na obálce Rod McLean. Obálka a sazba Barbora Solperová. Vytiskl Finidr s.r.o., Český Těšín. Vydal Práh, Patočkova 2386/85, 169 00 Praha 6, www.prah.cz, v roce 2017 jako svou 643. publikaci. Vydání první.